Patnáct let Eura

Prvého lednového dne jsme krom Nového roku slavili též 15 let od zavedeni evropské měny euro. Šampaňské ovšem nebouchalo. Není divu. Pochybností kolem eura přibývá. A to i z úst jeho zakladatelů.

Euro začalo platit v hotovostní podobě před 15 lety 1. ledna 2002 a nahradilo dříve platné měny používané ve státech eurozóny. Pro bezhotovostní platby bylo již ovšem zavedeno od ledna 1999. Nyní eurem platí 19 zemí EU. Naposledy do eurozóny vstoupila Litva v roce 2015, a to jako poslední z pobaltských zemí. V době svého vzniku bylo euro vnímáno jako nástroj k dosažení hospodářské stability. Už na počátku ale existovaly i kritické hlasy, podle nichž nemůže měnová unie fungovat v tolika různorodých ekonomikách. Tyto hlasy se množí a během patnáctiletého výročí bylo slyšet především je.

Již na sklonku minulého roku do připravovaného narozeninového dortu řádně šlápl jeden ze zakladatelů eura a bývalý hlavní ekonom Evropské centrální banky Otmar Issing. Eurozóna je podle něj nemocná a tragédií je především to, že z ní nelze vystoupit. „Bylo chybou, že smlouvy jsou koncipovány tak, že když jste jednou členem, zůstanete jím navždy“, řekl Issing. Podle něj euro přineslo podivnou konstelaci: měna je nečekaně stabilní, eurozóna je však touto stabilitou dušena. Podle Issinga je v tuto chvíli již nepochybné, že některé státy ještě nebyly zralé na jednotnou měnovou politiku a jednu centrální banku. Řecko je eurem doslova drceno, Portugalsko a Itálie jsou přiškrceny. Potřebovaly by z eurozóny odejít a restartovat se - to však nyní nelze.

Podobně problémy eurozóny nedávno popsal v Haló novinách ředitel Institutu evropské integrace na Newton College Jiří Malý. „Pro sever, zejména exportně silnou německou ekonomiku Je kurz eura slabý, proto sever dále posiluje svou konkurenceschopnost Pro jižní křídlo eurozóny - Portugalsko, Španělsko, Itálii, Řecko - je euro moc silné. Konkurenceschopnost tam vždy byla posilována a obnovována devalvací. Dnes musí jít cestou takzvané vnitřní devalvace, kdy snižují mzdy, důchody apod. Tím si ale podtínají domácí poptávku a tedy ekonomický růst. Jižní ekonomiky proto v lepším případě stagnují“, vysvětlil Malý a podobný názor zastává stále více ekonomů, napříč ekonomickými školami.

Data jim dávají za pravdu. Nedávno zveřejněná studie Evropské centrální banky nemilosrdně konstatuje: za dobu existence eura se prohloubily rozdíly mezi jednotlivými částmi eurozóny - bohatší státy bohatnou rychleji, chudší stagnují. Navíc euro zostřuje i rozdíly mezi jednotlivci, o bohatých a chudých občanech platí to samé, co o státech eurozóny: nejbohatší rodiny si díky euru ještě polepšily, zatímco chudší buď zchudli, nebo zůstali na svém, především kvůli propadu cen nemovitostí v jižních státech Evropy.

V roce 2014 vlastnilo pět procent nejbohatších domácností v eurozóně 37,8 procenta čisté hodnoty majetku, ještě v roce 2010 to bylo jen 37,2 procenta. Naopak pět procent nejchudších mělo v čistém vyjádření jen dluh. Medián majetku domácností v eurozóně se snížil o deset procent na 104 100 eur (2,8 milionu Kč). Propad byl citelný obzvláště v Řecku a na Kypru, kde se medián snížil o 40 procent, o více než 15 procent klesl v Itálii, Portugalsku a Španělsku. Naopak k nárůstu střední hodnoty majetku o 10 procent došlo v Německu a stoupla i v Rakousku, Finsku a Lucembursku. Nejbohatší jsou lucemburské rodiny, medián jejich příjmů představuje 437 500 eur. Třeba v Litvě je to pouze 14 200 eur. To je mimo jiné důkaz, že euro Evropu nesjednocuje, ale rozbíjí.

Německý ekonom Thilo Sarrazin, který stál léta po boku křesťansko-demokratických i sociálnědemokratických vlád v Německu, popsal základní problém eura ve své knize Evropa euro nepotřebuje. Jasně vysvětlil, že euro bylo od počátku projektem politickým, nikoli ekonomickým. Zásadní roli při jeho vzniku sehrál končící kancléř Helmut Kohl. Chtěl nějak pojistit směr, který Evropě dala jeho generace - aby případné zákruty vývoje v příštích letech Evropu již nemohli odklonit z cesty k evropské federaci. Euro měla být zásadní pojistka: bude-li euro, nebude již cesty zpět, věřil Kohl. Ekonomika měla sloužit politice, bez ohledu na ekonomickou realitu. Podle Sarrazina Kohl dobře věděl, že pokud experiment euro vyjde, ekonomické přínosy budou minimální: v nejoptimističtější variantě rychlejší růst HDP v eurozóně o 0,1 procenta ročně. Stejně tak věděl, že pokud experiment nevyjde, škody budou dramatické. Ale Kohl to přesto riskoval. Věřil, že jeho politická generace je povolána vyřešit politický problém Evropy na příští století a euro k tomu bude nástroj.

Překročení Rubikonu.

Tragédií této hry podle Sarrazina je, že nevyšlo ani jedno: nejenže euro nefunguje ekonomicky, ale nefunguje ani jako tmel politický. Odlamuje jih Evropy od severu. Minimálně pak není schopno bránit ani odlamování střední a východní Evropy od západní - Slovensko euro má a patří k hlavním aktérům „visegrádské vzpoury“, která patří k zásadním politickým dějům v Evropě našich časů. Navíc strach z toho, že by euro musela jednou přijmout Británie, zřejmě přispěl k brexitu. Podle Sarrazina se tak čeká již jen na poslední explozi, která vyhodí euro do povětří: rozbití souznění mezi Německem a Francií. „Euro bude trvale fungovat jen tehdy, když se ostatní budou v ekonomických otázkách chovat v zásadě shodně s Německem“, řekl Sarrazin nedávno. Vývoj však jasně ukazuje, že euro konflikty zmnožuje. Spor s Británií eurozóna ustojí, spor Německa a Francie bude však znamenat definitivní konec iluzí a pád eura.

Problém je, že případný pád eura může mít zásadní dopady na celou Evropu - tedy i na státy, které euro nepřijaly, včetně České republiky. To politici vědí, nechtějí být těmi, kterým se domeček z karet zhroutí pod rukama, a problémy jen zametají pod koberec.

Jan Stern, Haló noviny, 13.1. 2017, str. 9

Přišlo e-mailem