PhDr. Dagmar Stryjová

 

Organizátorské a zpravodajské výsadky na Vyškovsku

(I. část)

  

 S pomalu se měnící situací na frontách se postupně uvolňovala také kázeň a politický život v protektorátu, což se v roce 1943 postupně začínalo promítat i do dění na Vyškovsku. Zvlášť výrazně se to začalo projevovat v podzimních měsících roku 1944, kdy lesy severozápadně od Vyškova ožily. Staly se místem seskoku a operačním prostorem několika výsadkových skupin, převážně zpravodajského charakteru, vysílaných do této oblasti jak velením jednotlivých frontů ruské armády, tak také naší emigrační vládou v Londýně. Důvodem nebyla pouze blízkost průmyslových center a důležitých dopravních tepen v okolí, ale zejména rozsáhlý vojenský výcvikový prostor u Vyškova. Činnost zpravodajských  skupin sice nebyla tak atraktivní, jako činnost skupin organizátorských, avšak byla o to složitější, protože teprve až ve spojení se zahraničím a za podpory místního obyvatelstva nabývala plně na významu.

      V prvních letech druhé světové války byly na území Protektorátu Čechy a Morava  vysílány převážně výsadkové skupiny organizované naším emigračním centrem v Londýně ve spolupráci s britskými zpravodajskými organizacemi. Jejich řídícím orgánem se od roku 1941 postupně stalo 1. oddělení zpravodajského odboru MNO, které ke svým tradičním skupinám, šifrovací, studijní a zpravodajské, připojilo ještě čtvrtou, zvláštní skupinu D, která poté nesla celou tíži výcvikových úkolů. Celková koncepce použití vysazených skupin byla soustředěna  do rukou pplk. gšt. Strankmüllera a plk. gšt. Moravce. Nedostatek vlastních zkušeností a materiálně technických možností byl úspěšně překonáván spoluprací s britskými zpravodajskými organizacemi, z nichž měla mimořádný význam zejména spolupráce s Exekutivou pro zvláštní operace (SOE) a s Tajnou zpravodajskou službou (SIS). Obě organizace také plnily československé požadavky nejen po stránce výcvikové, výstrojní, technické a materiální, ale částečně i operační, a to v tom smyslu, že zabezpečovaly leteckou přepravu a vysazování výsadkových skupin.

        Hlavní vlna náboru vytipovaných důstojníků, poddůstojníků a rotmistrů československé brigády ve Velké Británii proběhla spolu s všestranným a náročným výcvikem v letech 1941 – 1943. Měla podobu řady po sobě následujících specializovaných kursů, probíhajících podle metodiky vypracované SOE, jež také kurzy zabezpečovala svým vysoce kvalifikovanými instruktory. Základní výcvikové kursy byly dva: útočného boje (assault course) a vzdušného výcviku (para course). Poté se parašutisté většinou vraceli ke svým kmenovým útvarům, odkud byli později povoláváni k dalšímu udržovacímu a speciálnímu výcviku. Jeho smyslem bylo prohloubení znalostí základního výcviku a jeho obohacení o některé nové poznatky. Na základě dvou posledně jmenovaných kurzů se formovaly budoucí desanty, jež můžeme podle jejich činnosti a určení  rozčlenit do tří základních skupin, a to: kurýrní, jejichž úkolem bylo zpravidla doručování pokynů a informací londýnského odbojového centra domácímu odbojovému hnutí, dále zpravodajské, které získávaly zprávy vojenského, politického a hospodářského charakteru a vytvářely podmínky pro přijetí dalších výsadkových skupin, a konečně skupiny  sabotážní a diverzní, které měly po vysazení za úkol provádět konkrétní  úkoly.  K těmto základním skupinám postupně přibyly ještě další skupiny s velmi úzce specializovanými úkoly, např. spojovacími,  zásobovacími, teroristickými, přejímacími, organizačními, bojovými aj. Málokdy se však stalo, aby skupina plnila pouze jedno konkrétní a úzce specializované poslání. Před odletem na operaci absolvovali parašutisté ještě  kurs expediční a vyčkávací, jejichž smyslem bylo dokončení všech příprav a vyčkání odletu.

       Technické důvody, jako byl akční rádius tehdejších letounů, nutnost přizpůsobení ročním obdobím (jen dlouhé noci umožňovaly provádět speciální lety) atd., způsobily, že československé výsadky byly od podzimu do jara natěsnány v tzv. operačních vlnách.V první operační vlně (1941 – 1942) vyslal zpravodajský odbor MNO z Velké Británie na území protektorátu celkem 12 skupin různého určení a zaměření, v nichž bylo zařazeno 27 parašutistů. Jejich hlavním úkolem bylo udržet a rozšířit rádiové spojení s domovem a vybudování dvou na sobě nezávislých rezidentur v Čechách a na Moravě. Mimořádný důraz byl položen také na činnost sabotážní a teroristickou (např. Anthropoid). Ve druhé vlně (1942 – 1943) byly vysazeny tři skupiny o celkovém počtu 10 mužů, které se měly zaměřit více než na zpravodajskou činnost, na činnost sabotážní a diverzní. Ve třetí vlně výsadků v letech 1943 – 1945  byly i nadále sledovány zpravodajské cíle a zájmy, ale vzhledem k měnící se situaci na frontách se do popředí zájmu  dostávalo i poslání organizační, jež mělo vést k vytvoření tajné vojenské organizace, která by po zásobení zbraněmi provedla ve vhodném okamžiku povstání (např. Wolfram). Významné místo mělo od této chvíle  připadnout také Československé vojenské misi v SSSR, která měla ve spolupráci s NKVD vycvičit a vysadit na území Zakarpatské Ukrajiny a Slovenska na 160 parašutistů organizovaných v pěti zpravodajských, jedenácti organizačních a jedenácti bojových skupinách. Program zvláštních operací ze SSSR zahrnoval též organizování a vycvičení 2. československé samostatné paradesantní brigády v SSSR, která měla být v okamžiku povstání přednostně vysazena na domácím území.

    S prvními výsadky z východu bylo započato již v roce 1941, avšak vzhledem k tomu, že se brzy ukázala nejen složitost  jejich dopravy na okupované území, ale i obtížnost jejich práce v protektorátu,  bylo nakonec od uvedené činnosti upuštěno. K její obnově došlo znovu teprve až v nových podmínkách, které se vytvořily s přiblížením se ruské armády k našim hranicím a vypuknutím Slovenského národního povstání. Organizováním všech operací spojených  s všestrannou pomocí českému partyzánskému hnutí byl pověřen Ukrajinský štáb partyzánského hnutí se sídlem v Kyjevě, který také od poloviny roku 1944 začal plnit všechny svěřené úkoly, a to jak v dodávce zbraní a střeliva, tak také v přepravě zkušených velitelů a organizátorů partyzánské formy boje. Operace spojené s přepravou výsadkových skupin prováděl nejdříve štáb partyzánského hnutí při válečné radě 1. ukrajinského frontu, a od ledna 1945 přejal tuto funkci štáb partyzánského hnutí při válečné radě 4. ukrajinského frontu. Pro rozvoj domácího hutí odporu byly nejvýznamnější výsadky vysílané ukrajinským štábem partyzánského hnutí v Kyjevě,  jejichž hlavní náplní práce bylo řízení  boje českých vlastenců a organizování vojska z uprchlých válečných zajatců a běženců  z říše, jež by v závěrečné fázi války účinně zasáhlo do osvobozovacích bojů. Mimo tyto skupiny byly do Československa vysílány ještě výsadky pracující pro Lidový komisariát státní bezpečnosti (NKGB), což byly jakési předsunuté vojenské jednotky, provádějící diverzní akce a špionáž, a dále výsadky pracující pro Lidový komisariát vnitra (NKVD), které vyvíjely výhradně zpravodajskou činnost.

     Přeprava všech druhů výsadků probíhala do českých zemí dvěma způsoby. Buďto byly skupiny přepravovány letecky  přímo do plánovaného prostoru své činnosti (například Jermak), nebo partyzánský štáb využil k vysazení jednotlivých skupin území povstaleckého Slovenska a odtud je dirigoval pěším přesunem do českých zemí (např. brigádu Jana Žižky nebo oddíl zvláštního určení Zerevo).

    

První výsadkové akce

    Lesnaté výběžky Drahanské vrchoviny měly poprvé sehrát důležitou úlohu jako úkryt parašutistů v roce 1942 po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, který provedli 27. května 1942  členové vyslané výsadkové skupiny „Anthropoid“ Josef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli za tím účelem vysláni do protektorátu příslušníky odbojového centra naší emigrační vlády v Londýně. Podle plánů pražského vedení sokolské odbojové organizace Jindra totiž měla být po dobu represálií přenesena činnost organizace na Moravu, kde měli být ukryti také parašutisté.  V kamenolomu v  Olšanech měla být  umístěna vysílačka Libuše s parašutisty Alfrédem Bartošem a telegrafistou Jiřím Potůčkem, zbývající parašutisté měli nalézt úkryt na hájence hajného Padevěta nedaleko Ruprechtova, která  začala být za tím účelem připravována jako záchytné středisko parašutistů vysílaných z Anglie. V důsledku známých událostí v Praze však nakonec k uvedenému plánu nedošlo.

       Stejně jako v roce 1938, kdy Račice hrály díky své výhodné poloze důležitou úlohu v operačních plánech Československé armády, začaly hrát v druhé polovině roku 1944 lesy kolem nich důležitou úlohu ve výzvědných plánech spojeneckých vojsk. V jejich bezprostřední blízkosti se totiž křižovaly důležité silniční a železniční trati, nedaleko se rozkládala průmyslová metropole jižní Moravy město Brno a také již vzpomínaný rozsáhlý vojenský výcvikový prostor u Vyškova. Nedaleko se nacházela i skupinka obcí německého jazykového ostrůvku obepínající dnešní okresní město Vyškov na jihu.

     První výsadkovou akci dotýkající se Vyškovska provedly příslušné spojenecké zpravodajské a bezpečnostní orgány v létě 1944, kdy byl vysazen v prostoru vyškovské střelnice příslušník jednotek zvláštního určení František Machálek. Parašutista, oblečený do německé uniformy, se však při doskoku poranil, a když jej krátce nato objevil jeden  z občanských zaměstnanců cvičiště, předal jej velení střelnice, kde došlo po prověření udaných informací k jeho zatčení.

     Dalším pokusem o uskutečnění výsadkové akce v prostoru Drahanské vrchoviny byl let diverzní jednotky Signál. Její příslušníci: komisař Petr Platonovič Lucenko, náčelník štábu major Ivan  Archipov, kapitán Grigorij Ignatěvič Lupeta, kapitán Vladimír Jakovlevič Pegov, kapitán Anatolij  Akimenko a dva radisté Fedor Veselý a Vladimír Sergovancev, byli v důsledku silné protiletadlové palby v prostoru Ružomberka vysazeni dne 16. září 1944 nouzově nad obcí Komjatná na Oravě, kde zůstali až do konce války. O něco později byl v prostoru Zázrivé vysazen společně s oddílem Lvovci i budoucí velitel skupiny Signál podplukovník Šarov.

     Mimo to se měly v této době přepravit ze Slovenska na Drahanskou vrchovinu pozemí cestou i některé další, především organizátorské skupiny. Příkaz postupovat z východního Slovenska směrem na Brno obdržela např. organizátorská skupina A. A. Martynova, která však v důsledku nepříznivé vojenské situace zůstala působit na jižním Slovensku. Podobný úkol obdržela i organizátorská skupina Vorošilov vedená K. G. Ivanovem. Úspěšně zadaný úkol splnila teprve až organizátorská skupina Jermak, jejíž příslušníci byli vysazeni v noci z 30. září na 1. října 1944 na katastru obce Račice v údolí zvaném místními obyvateli Ve Žlebě. Z historického hlediska je skupina zajímavá tím, že se jedná o vůbec první desant vysazený našimi východními spojenci na území protektorátu letecky.

 

Organizátorská skupina Jermak

   Oddíl byl původně 22členný. Jeho jádro tvořilo patnáct dobrovolníků vyčleněných z partyzánského oddílu Kyrov operujícího v Polsku. Skupinu přijal Ukrajinský štáb partyzánského hnutí při vojenské radě 1. ukrajinského frontu a na konečný počet 22 lidí byla doplněna z jiných oddílů. Bojovým rozkazem ze dne 28. srpna 1944 bylo určeno, aby se oddíl přesunul na území Protektorátu Čechy a Morava přechodem německé obranné linie na území Fryštáku v Polsku. Po přesunu na místo určení měla skupina provádět diverzní a výzvědné akce. Jejím hlavním úkolem však mělo být organizování partyzánských oddílů z ruských válečných zajatců a z lidí uprchlých z vojenských zajateckých a pracovních táborů, jakož i z místního obyvatelstva.

     V noci ze 31. srpna na 1. září 1944 začala skupina přecházet linii frontu. Po zdařilém přechodu prvního sledu nepřátelské obrany však narazila v hloubce na silná německá kulometná hnízda. Došlo k boji, při němž byl zabit jeden člen oddílu a dalších sedm bylo zraněno. Vzhledem k neúspěchu pokusu o přepravení oddílu na území protektorátu pozemní cestou bylo po krátkém odpočinku a zhojení zranění rozhodnuto přepravit oddíl do vytčené oblasti letecky. Podle druhého bojového rozkazu se místem působení výsadku měla stát lesnatá oblast mezi Brnem a Prostějovem a za místo seskoku byla určena vesnice Studnice, ležící přibližně uprostřed předpokládaného místa  působení skupiny. Velitel skupiny, štáb, stejně jako bojové úkoly zůstaly obdobné jako v předcházejícím případě. Změnil se pouze početní stav oddílu, jenž byl snížen na patnáct osob, takže v době seskoku měl  následující složení: N. N. Dmitrijev – velitel, L. J. Železňak – komisař, M. F. Petrovskij – náčelník štábu, D. M. Šapovalová – radistka, A. A. Paršinová – radistka,  N. V. Ivanovová-Anisimová – zdravotnice, A. L. Fursenko – velitel rozvědky, P. M. Žukov, K. R. Nikolskij, V. P. Bogdanovič, R. V. Chlud, G. L. Litviško, F. A. Mitin, J. K. Kolomiec a Polák Zdislaw Nowacki – krycí jméno Zich. Do určené oblasti byla skupina přepravena z polského letiště Rzesow v noci 30. září 1944. Vysazena však byla o několik kilometrů jižněji, než bylo původně plánováno, a to severně od obce Račice, ve výše zmíněném údolí. Zdánlivě hladké přistání bylo zkomplikováno zraněním obou radiotelegrafistek, které si při doskoku poranily nohy o oplocení ohrady pro pasoucí se dobytek, a jak se později ukázalo také tím, že v místě seskoku byla dislokována již několikráte zmíněná silná německá vojenská posádka a střelnice.

     To vše bylo zjištěno krátce po přistání, kdy byl při průzkumu navázán kontakt s dvacetiletým holičem z Račic Bohuslavem Matějíčkem, který poskytl skupině řadu cenných zpráv a informací. Od něho se příslušníci výsadku rovněž dozvěděli, kde by mohli získat koňský potah, potřebný k přepravě velkého množství přivezených věcí, materiálu a munice, jejichž zabezpečení se stalo pro nadcházející chvíle nejdůležitějším úkolem. Bylo to na statku Hranečník, vzdáleném asi 1 km od Račic, kde hospodařil jako nájemce jeden sedlák z Ruprechtova. Cestou na statek však parašutisté, pověření opatřením povozu, narazili nejdříve na obytnou budovu J. Smékala z Vyškova, kde byla právě ten večer shromážděna menší společnost.  Jermakovci, kteří se domnívali, že dorazili na určené stanoviště, zaklepali. Přišel jim otevřít jeden z hostů, dr. Poledník z Vyškova. Vzhledem k tomu, že příchozí požadovali koně a vůz a  onen host nebyl podrobně obeznámen s okolními poměry, zavolal domovníka Karla Grece, který se po vyslechnutí žádosti oblékl a doprovodil skupinu na statek.

     Sedlák poslal s povozem svého kočího Antonína Prachaře. Noční návštěva kočího velmi vzrušila, a to až do té míry, že  při pozdějším výslechu na četnické stanici v Račicích uvedl, že mu na vůz postupně naskákalo asi deset partyzánů, ačkoliv se jednalo pouze o dva příslušníky výsadku Romana Chluda a Zicha Nowackého, z nichž jeden navíc při zpáteční cestě povoz opustil,  protože musel doprovodit Karla Grece, který se potřeboval tepleji obléknout, domů. Po této kratičké zastávce pokračovali oba v cestě na místo úkrytu skupiny pěšky.

     Po příchodu na místo určení poskytl Grec skupině ještě některé další cenné informace, protože Prachař s druhým parašutistou se zdrželi  objížděním zahrad. Velitele především zajímalo, jaké národnosti jsou lidé v okolí, smýšlení lesního personálu a místního četnictva, vzdálenost okresního města, hlavní silnice a železnice v okolí apod. Po příjezdu povozu byli Grec s Prachařem požádáni velitelem Dmitrijevem, aby přijeli příští den, tj. 1. října v 17.00 hod. odpoledne znovu. Skupina měla v úmyslu přesunout se hlouběji do lesa, kde byla rozsáhlá jeskyně, v níž se již v roce 1942 ukrývali dva místní občané před gestapem. Grec, který tento úkryt navrhl, byl zároveň požádán, aby s sebou přivedl další dva až tři spolehlivé kamarády, kteří by  jim s přesunem pomohli. Na rozloučenou obdrželi každý po jednom padáku, které ukryli v seníku nedaleko Smékalova domu.

     Krátce po Prachařově odjezdu byl Grec překvapen příchodem jednoho z parašutistů, který ho požádal o opětovný doprovod do vesnice. Chtěl se přesvědčit, zda je ve vesnici všechno v pořádku a zda zatím nedošlo k vyzrazení skupiny. Nebezpečný výlet podnikli na staré motorce, která již několik let nečinně zahálela ve  Smékalově kůlně. Při zpáteční  cestě se ještě zastavili na statku Hranečník, kde po Prachařově návratu panovala značně vzrušená nálada. Uklidnili obyvatele a odjeli se sedlákovým příslibem, že nic hlásit nepůjde.

     V následujících hodinách se však situace nevyvíjela tak hladce, jak se zpočátku zdálo. Sedlák sice ranním návštěvníkům slíbil, že nic hlásit nepůjde, avšak jak vyplývá z hlášení četnické stanice v Račicích, svůj slib nedodržel a z obavy před možnými následky  pro sebe i svou rodinu, byl v 7.00 hod. ráno ohlásit celou věc na četnické stanici v Račicích. V deset hodin dopoledne 1. října 1944 se v Račicích objevila auta s německými vojáky a četníky. Okamžitě začalo zatýkání a vyslýchání osob, které byly do věci zasvěceny. V jedenáct hodin dopoledne měli Němci o seskoku parašutistů následující, i když v některých případech značně zkreslené údaje, které poslali jako zvláštní hlášení na Zemské četnické velitelství do Brna.

    „30. 9. 1944 kolem 23. hodiny provádělo četnictvo při jasné měsíční noci kontrolu v okolí Račic, Bukovinky a Křtin. Přestože bylo slyšet motory, žádné letadlo spatřeno nebylo. 1. 10. v 7.00 hod. učinil sedlák, bydlící na samotě Hranečník, Račice č. 79, u protektorátní policie udání, že viděl v noci několik mužů, o kterých se domníval, že se jedná o příslušníky wehrmachtu. Tito žádali koňské spřežení, které jim poskytl a dal k dispozici i se svým kočím Antonínem Prachařem v 3.30 hodin ráno. Všechny osoby odjely do lesa, kde kočí potkal několik ozbrojených mužů v německých uniformách a vrátil se zpět kolem 6.30 hod. ráno. Kočí působil divným dojmem. Je jasné, že údaje zamlčoval, anebo se skutečně domníval, že se jedná o příslušníky wehrmachtu z vojenského cvičiště Vyškov.

      Po půlnoci 1. 10. 1944 bylo klepáno na dům č. 206 v Rakoveckém údolí. Dvacetiletý Bohumil Matějíček, který byl sám v domě, ze strachu neotevřel. Před třetí hodinou ranní přišli údolím dva neznámí muži se samopaly, kteří byli údajně považování za příslušníky wehrmachtu, k domu č. 245 a žádali koňský potah. Protektorátní příslušník Karel Grec zavedl tyto muže asi 1 km údolím ke statku Hranečník č. 79 k zemědělci, který se svojí rodinou tento dům obýval a zde hospodařil. Tam zaklepali a požádali o koňský povoz, přičemž byli odmítnuti. Potom jeden muž německy žádal opět spřežení pod záminkou, že jde o rozkaz nadřízeného a že zemědělec musí poslechnout. Proto potom vzbudil tento svého kočího Antonína Prachaře a dal mu příkaz k jízdě. Po tři čtvrtě hodiny jízdy  vysokým lesem zastavili. Na místě zastávky se nacházelo několik mužů a dvě až tři ženy a několik balíků. Kočí i zmíněný správce Grec byli pohoštěni pitím, cigaretami, chlebem a špekem. Oběma bylo jasné, že se jedná o parašutisty. Po jednohodinovém zdržení byli obdarování dvěma padáky a propuštěni domů s poznámkou, že si parašutisté ještě jednou večer přijdou pro povoz. Prachař a Grec ukryli padáky v seníku v domě č. 245. V souvislosti s parašutisty byly osoby, které měly o věci vědění, zatčeny a odevzdány na gestapo do Brna.“

      Tolik výňatek z rozsáhlého hlášení četnické stanice Račice, zaslaného nadřízeným brněnským orgánům.To mělo za následek, že v poledne přijely do vesnice silné oddíly vojska a četnictva, které po zatčení a vyslechnutí osob, které byly do věci nějakým způsobem zapleteny, obklíčily ve tři hodiny odpoledne místo  úkrytu členů výsadku a začaly pročesávat les.

     Podle hlášení četnické stanice Račice ze dne  1. 10. dorazily ve tři hodiny odpoledne na místo nálezu ještě nové posily se psy. Němci rozestavili hlídky, obklíčili tábor parašutistů a začali pročesávat les. V té době se již celé pátrací akce účastnily tři prapory vojáků německé poddůstojnické školy z vojenského cvičiště ve Vyškově, jako předvoj pak sedm příslušníků protektorátního četnictva pod vedením okresního velitele německého četnictva ve Vyškově poručíka Graebera, dále šest četníků ze strážního oddílu v Podomí, jeden příslušník četnictva z Drnovic, čtyři z Račic spolu s pěti muži račického lesního personálu. Osobně se celé akce zúčastnil i okresní hejtman dr. Feike z Vyškova. Pátrání řídil vrchní kriminální komisař Koch z gestapa v Brně.

     Při pročesávání údolí Rakovce byl nalezen maskovaný tábor parašutistů, ve kterém bylo objeveno vedle různých drobností 16 padáků zabalených ve třech celtách, jeden malý pytel pro nákladní padák, asi 2 200 kusů nábojů do lehkého kulometu, 1 000 nábojů do pistolí, jedny ruské noviny a více nedopalků od cigaret. Jako důležité dálnopisné hlášení byla i tato zpráva o pátrací akci a podniknutých opatřeních zaslána ještě téhož dne vrchním strážmistrem a velitelem četnické stanice v Račicích Masaříkem Zemskému četnickému velitelství a gestapu  do Brna, okresnímu četnickému  velitelství a okresnímu úřadu ve Vyškově, četnickému velitelství v Kroměříži a okresnímu četnickému velitelství v Boskovicích.

     Pátrání po parašutistech se však nesetkalo s očekávaným výsledkem.V deníku bojových akcí partyzánského oddílu Jermak jsou ony nebezpečné a těžké chvíle popsány M. F. Petrovským následujícím způsobem:

    „1. října ve tři hodiny odpoledne nás Němci a Schutzpolicie se psy ve velkém množství obklíčili a začali pročesávat les. Velení oddílu jsem se ujal já. Schovali jsme se v hustém smrkovém porostu, zaujali kruhovou obranu a očekávali příchod nepřítele s cílem přijmout boj, probít se z obklíčení a uprchnout. V 5 hodin odpoledne začalo silně pršet. Obloha i celé okolí ztemněly a postupně se nad údolím začala snášet noc. Němci přerušili pátrání, odvolali psy a na všech cestách rozestavili hlídky. Pršelo dva dny. Díky této okolnosti se nám podařilo 2. 10. ráno  šťastně vyjít z obklíčení a dát se napříč střelnicí na pochod k severu.“

     Třetího října odpoledne však byla skupina u vesnice Ruprechtov znovu obklíčena. Z různých německých hlášení a protokolů se dovídáme, že toho dne ve 13.30 hodin narazili na parašutisty utábořené v lese 3 km severně od obce Ježkovice a 13 km severozápadně od Vyškova příslušníci německé poddůstojnické školy a zaskočili je střelbou. Parašutistům se podařilo díky kouřové cloně uprchnout. Na místě přepadu však zůstala téměř veškerá výstroj a výzbroj, jejíž ztráta byla v té chvíli pro výsadek velmi citelná. Podle dálnopisného hlášení, zaslaného Zemskému četnickému velitelství do Brna, se Němcům podařilo ukořistit 12 samopalů, 45 kg třaskavin a zápalnic s příslušenstvím. Pronásledování skupiny, během něhož se pohybovala německým výcvikovým prostorem k severu, trvalo až do 8. října, kdy se značně vyčerpaní parašutisté dostali ve večerních hodinách k obci Žárovice, vzdálené asi 12 km jihozápadně od Prostějova, kde se zabezpečili nejnutnějšími potravinami a oděvy.

     Avšak podobně jako v Račicích, ani zde nezůstala zásobovací akce Němcům díky nadlesnímu ze Žárovic dlouho utajena. O pobytu parašutistů ve vesnici bylo okamžitě telefonicky uvědomeno Zemské četnické velitelství a tajná státní policie v Brně, německá kriminální policie a jagdkomando v Olomouci, okresní četnická velitelství v Prostějově, Vyškově a Boskovicích, německé četnictvo v Prostějově a Plumlově, německý výcvikový prostor ve Vyškově a všechny četnické stanice v okolí. Dodatečně byl zaslán do Brna i velmi přesný plánek přepadu Žárovic. Přes mobilizaci všech sil, které měli Němci v této oblasti k dispozici, se však nepodařilo oddíl zlikvidovat. Po dvoudenním bezvýsledném pátrání bylo nakonec od dalšího stíhání upuštěno.

     V té době již byla skupina soustředěna nedaleko Přemyslovic na polesí Hluchov, kam se dostala pochodem přes Hamry, Holubice a Ptení. Po krátkém odpočinku navázala spojení s místními občany a se skupinou uprchlých válečných zajatců Pavla Volkova, kteří byli přijati do oddílu, jehož činnost se začala úspěšně rozvíjet. Ale to už je úplně jiná historie, s děním na Vyškovsku nesouvisející.

      V roce 1978 vyšla na Ukrajině kniha A. A. Stenina nazvaná  „Jermak na Moravě“, která popisuje románovou formou zážitky členů desantu. Začíná slovy: „V noč na 1. okťabrja 1944 goda dvuchmotornyj transportnyj samoljot, razbežavšis po zainděveloj trave polevogo aerodroma, otorvalsja ot zemli i vzjal kurs na jugo-zapad Čechoslovakii k gorodu Brno.“ Na 248 stranách textu jsou poté líčeny strastiplné osudy partyzánů skupiny Jermak. O jejich seskoku a prvních dnech pobytu na nepřátelském území v okolí Račic je zde uvedeno:

     V noci na 1. října 1944 se dvoumotorový transportní letoun,  pomalu klouzající po zledovatělé trávě polního letiště, pomalu odlepil od země, aby v následujících minutách  nabral kurs na jihozápad Československa  k městu Brnu. Kdesi dole pomalu mizelo ve tmě polské městečko Řešov. Pasažéry letadla bylo patnáct  sovětských partyzánů v čele s velitelem oddílu Nikolajem Dmitrijevem, komisařem Leonidem Železňakem a náčelníkem štábu Maximem Petrovským. Přikrčeni jeden k druhému napjatě pozorovali pomalu se pod nimi pohybující polskou krajinu právě nedávno osvobozenou od Němců. Hluboká tma  po obou stranách trupu letadla a bledý svit mdle blikající lampičky v nákladním prostoru vyvolávaly vzpomínky na nepřítomné kamarády, kteří před několika dny zaplatili snahu oddílu probít se na Moravu  horami jižního Polska svým životem. O možné katastrofě letadla a smrti v ten moment nepřemýšlel nikdo z nich.  V tu chvíli je totiž vzrušovala pouze jedna jediná myšlenka.  Zda-li se jim podaří v pořádku přistát a pokud budou napadeni, také i uniknout ze spárů nepřítele. Tuto variantu však s nimi ve štábu partyzánského hnutí 2. ukrajinského frontu nikdo neprobíral.

      Pro velitele oddílu, dvacetiletého stolaře z Volyně Leonida Železňaka nebyl úkol, který je čekal, žádnou novinkou. Měl za sebou již dvě podobné akce. Jednu na území Ukrajiny, druhou v Polsku. Za svou odvahu a boj s nepřítelem měl již dvě vysoká vojenská vyznamenání. V seznamu Železňakových bojových akcí, které provedl společně s ostatními kamarády z oddílu Kirov, bylo zničení 16 vojenských transportů nepřítele a dvou železničních mostů.  Tehdy však byl ještě řadovým vojínem.  Nyní z něho udělali komisaře. Teprve až teď si uvědomil, jaký složitý úkol a jaká odpovědnost za podřízené mu tím byla naložena na bedra. A jeho oči, přivyklé již tmě, která panovala v trupu letounu, začaly zkoumavě putovat od jednoho spolubojovníka k druhému. Hned vedle pilotní kabiny seděl Maxim Petrovskij. Povahou klidný a vyrovnaný pětatřicátník, obratný rozvědčík, který předtím bojoval v řadách oddílu  hrdiny SSSR Dmitrije Nikolajeviče Medveděva. Prošel peklem  gestapáckých výslechů v městečku Rovno a nelidskými podmínkami koncentračního tábora v Majdanku. Když byl společně s  několika dalšími vězni převážen do Osvietimi, podařilo se mu uprchnout. Poté se dostal  jako pyrotechnik do téhož oddílu, ve kterém byl i Železňak. Společně zničili za pomoci dalších kamarádů z oddílu devět nepřátelských vojenských transportů.

     Vedle Petrovského seděli velitelé oddílů – dvacetidvouletý Andrej Fursenko, traktorista z Nikolajevštiny a dvacetičtyřletý Grigorij Žukov, účetní z Kemerova.  Dál následoval Roman Chlud z Volyně,  Fedor Mitin z Krasnojarské oblasti, Jakov Kolomiec, Grigorij Litviško, Nikolaj Iljin, Fedor Nikolskij a také Zich Nowacki z Poznaně. S nimi všemi se Železňak setkal v oddíle Kirov. Všichni smělí lidé, mistrně ovládající partyzánský způsob boje.

     O dívkách, zařazených do oddílu  teprve před několika dny, toho Železňak  příliš mnoho nevěděl. Bylo mu o nich známo pouze to, že obě jsou oddané myšlence boje s nepřítelem. Naďa Ivanovová pocházela z Leningradu a Ariadna Paršinovová, kterou všichni v oddíle znali jako Natašu Katinovou, byla ze Soči. Dina Šapovalová pocházela z vesničky Šacht v rostovské oblasti. Každé z nich nebylo ještě ani dvacet let, a přesto se vydaly na nebezpečnou cestu do náručí smrti. Na jejich obličejích byly patrné stopy hlubokého vzrušení. Ale komisař jim věřil.  Tato důvěra u něj vznikala postupně ve dnech, kdy se společně s nimi připravoval k seskoku do týla nepřátelských vojsk, kdy se seznamoval s jejich životopisem a postupně se přesvědčoval o tom, s jakým zápalem a nadšením se připravovaly na své nelehké poslání.

     V předvečer odletu celá skupina seděla na březích řeky San a živě besedovala o tom, jakým úkolem je ukrajinský štáb partyzánského hnutí asi pověří.  Tu najednou kdosi z nich zanotoval  píseň o kozáku Jermakovi. Postupně se přidávali další a další členové oddílu, až nakonec se nad zšeřelou krajinou a líně se vlekoucí řekou ozývala slova této nádherné písně.  A tehdy velitel oddílu vznesl dotaz: „A jak vlastně nazveme svůj oddíl?“ V ten moment slova písně přerušilo ticho, které přervala slova Maxima Petrovského:  „Co by se stalo, kdybychom svůj  oddíl nazvali Jermakem podle  obávaného sibiřského kozáckého atamana Jermaka Timofejeviče?“ Všichni souhlasili. V tu chvíli Dmitrijev pohlédl na spolubojovníky a řekl: „Existuje ledoborec Jermak. Ten provází  lodě Severním ledovým mořem, kde jim razí cestu  přes mohutné ledové kry. Náš oddíl bude dalším Jarmakem, suchozemským. On bude působit na Moravě.  A bude působit tak, aby  neposkvrnil jméno tohoto  odvážného ruského vojáka…“

     Pod vlivem monotónního rachotu motorů Železňakovy myšlenky ubíhaly pomalu dál a dál. Opět se mu před očima  objevil břeh řeky San, jeho kamarádi z oddílu a jejich zádumčivý tichý zpěv. Do uší se mu znovu a znovu loudila slova hrdiny SSSR podplukovníka Bovkuna, náčelníka štábu partyzánského hnuti při válečné radě 1. ukrajinského frontu: „Ty jsi komisař, jsi odpovědný za vše. Za úspěch uloženého rozkazu, za život podřízených… Velmi vašemu oddílu věříme.“

     Poté podplukovník Bovkun dlouho diskutoval s Nikolajem Dmitrijevem, který byl jmenován velitelem skupiny místo náhle onemocnělého kamaráda. Dmitrijev  byl důstojníkem.  Dlouhou dobu sloužil  jako zástupce náčelníka štábu v jednom z vojenských oddílů, pak působil jako partyzán na Lvovščině. Dmitrijev měl velké vojenské zkušenosti, ale pro velení partyzánskému oddílu to nestačilo. Ten, kdo má velet lidem v týlu nepřítele, musí mít podle Železňaka nejen silnou vůli a pevný charakter, ale musí se také umět rychle orientovat v neznámém terénu, rychle a správně se rozhodovat a vystupovat tak, aby mu jeho podřízení plně důvěřovali. V rozhovoru s Dmitrijevem se podplukovník chtěl ještě jedenkráte přesvědčit, zda-li byla jeho volba správná. Rozhovor ho však ubezpečil, že opravdu vybral dobře. Poté Bovkun rozložil na stole  obrovskou mapu Československa. Chvilku na ni hleděl, a poté pronesl:

     „Vypustíme vaši skupinu v oblasti severovýchodně od Brna.  Působit budete v horách a lesích. Nezapomeňte, že vaším úkolem je nejen rozvědka, diversní akce a zasílání zpráv o dislokaci sil protivníka v okolí prostřednictvím radiostanice, ale především vytvoření pevných svazků  se skupinami místních antifašistů a českých partyzánů a získávání místního obyvatelstva, nespokojeného s hitlerovským režimem a pomoc při jeho přechodu k aktivní formě boje  s fašistickými uchvatiteli. Mějte na paměti, že dokud se oddíl  v nových podmínkách dostatečně neaklimatizuje, otevřenému boji s nepřítelem se vyhýbejte…“

     Před odletem museli všichni členové oddílu odevzdat  své doklady.  S sebou si mohli vzít pouze to, co pro boj v týlu nepřítele bezpodmínečně potřebovali. To je především zbraně, zápalky, baterku a náhradní  ošacení.

     Každý z parašutistů měl u  nepřítele svůj účet. Veliteli Dmitrijevovi fašisté umučili jeho ženu a blízké v Kamenci-Podolském. Také Železňakova rodina zahynula rukama nepřátel ve vesnici Děrevok v Ljubešovském okrese na Volyni. Němci se totiž dozvěděli, že byl instruktorem okresního komsomolu a zastřelili mu matku i sestru.  Mučednickou smrtí zemřel i otec Diny Šapovalové. Po  nesnesitelném mučení ho svrhli do šachty.

     V letadle byla zima. Za malinkými okénky trčela černá noc. Další tok Železňakových myšlenek přerušil hlas zaznívající z pilotní karabiny: „Právě přelétáme linii frontu…“ V tu chvíli se k Železňakovi obrátil Dmitrijev se slovy:“Brzy bude následovat seskok.“

     Leonid se úžeji přimknul k okénku.  Dole pod nimi se jasně rozsvěcovaly a zase zhasínaly bílé, červené, zelené a žluté ohníčky kulometných a dělostřeleckých nábojů. Tu najednou kdesi zprava protnul černou tmu kolem nich oslnivý kužel světlometu. Několikráte  sklouznul  po nízkých oblacích v samé blízkosti letadla, a poté zmizel. Letadlo rychle manévrovalo sem a tam. Když nebezpečí pominulo, Železňak si ulehčeně oddechnul.

     Pomalu se přibližovali k vesnici Ruprechtov. Zde se však letadlo znovu dostalo do silné palby. Pilot rychle strhnul letadlo doprava, pak rychle dolů a potom opět rychle nahoru, aby se co nejrychleji dostal z nebezpečného prostoru. Krátce nato letadlo opět kleslo  dolů a v měsíčním světle se najednou pod nimi zjevila hornatá krajina, která však pro jejich potřeby naprosto nevyhovovala. Avšak pilot nic nedbal na to, zda krajina pod ním je, či není vhodná k seskoku a prostě křiknul: „Připravte se k akci.“

     A když se krátce na to pod nimi dole objevily vysoké lesy tu a tam přerušované loukami a zahradami, začali parašutisté s výsadkem. Jako první skočil do noční propasti Železňak, za ním následovali ostatní.  Jako poslední opouštěl trup letadla velitel Dmitrijev.  Letadlo udělalo prudkou zatáčku a zmizelo na východě.

    Železňak přistál bez problémů. Přiložil ruce k ústům a vydal smluvený signál.  Krátce na to se kolem něho shromáždila celá skupina. Velitel pohlédl na svítící ciferník hodinových ručiček. Byly dvě hodiny po půlnoci.  Seskok proběhl hladce,  pouze  radiotelegrafistky Dina  Šapovalová  a Ariadna Paršinová, které skákaly s padákem poprvé v životě, utrpěly drobná poranění na nohou. Po krátkém odpočinku poslal Dmitrijev Romana Chluda a Zicha Nowackého zjistit situaci v terénu.“

     Ale o tom jsme si již povídali na předcházejících stránkách. 

 

Jednotka zvláštního určení Zarevo      

     V prvních prosincových dnech roku 1944 se v okolí Račic krátce zdržovala skupina ruských partyzánů oddílu zvláštního určení Zarevo (Záře), která plnila na území okupovaného Československa řadu speciálních úkolů. Oddíl byl sestaven ze zkušených ruských partyzánů, kteří prošli pečlivým výběrem. Byl vycvičen jako jednotka Lidového komisariátu státní bezpečnosti a operačně podléhal partyzánskému oddělení štábu 2. ukrajinského frontu.  Skupina byla počátkem října 1944 přepravena letecky ze Lvova přes Užhorod na území povstaleckého Slovenska, kde byla dne 7. října 1944 vysazena v blízkosti partyzánského letiště Tri duby. Jejím velitelem se stal kapitán P. V. Fedorov (krycí jméno Faustov), náčelníkem štábu byl jmenován V. J. Bukin. Dále ke skupině patřil ruský Čech V. F. Kadlec (krycí jméno Komov, či Ivan Hrozný), radisté I. V. Teterin a J. F. Uljev, velitelé diverzních skupin A. M. Bělov a B. J. Žižko. Zbytek oddílu tvořili D. B. Kuleš, N. V. Bolotin a A. I. Danilov. Výsadek byl tedy původně desetičlenný, avšak po seskoku byl přibrán ještě jedenáctý člen – Slovák František Samek, příslušník druhé paradesantní brigády, jako tlumočník ve styku s místním obyvatelstvem.

     V polovině října 1944 skupina zahájila přesun na území protektorátu, kde měla upevnit své pozice na Českomoravské vysočině a zahájit aktivní výzvědnou činnost proti nepříteli.  Jako jednotka zvláštního určení však nesměla vytvářet vlastní české partyzánské oddíly. Spojení se štábem 2. ukrajinského frontu zajišťovaly dvě radiostanice.  Dne 15. listopadu 1944 se skupina ocitla u Jablunkova. Nedaleko zastávky Mosty na trati Čadca-Ostrava se jí podařilo zlikvidovat rychlík vezoucí na frontu německé vojáky. Poté příslušníci Zareva pokračovali přes Valašsko do Hostýnských vrchů. Několik dnů se zdrželi na Rusavě, kde přibrali do svých řad pět uprchlých ruských válečních zajatců, kteří se ukrývali v okolních lesích, a vojenského lékaře G. V. Pavlovského. Zároveň zde oddíl podnikl ve dnech 29. listopadu a 1. prosince dvě větší diverzní akce na železniční trati u Tlumačova.  Poté skupina pokračovala v dalším pochodu na západ přes Lukoveček (4.12.), Rackovou, Mysločovice, Otrokovice, Žlutavu, Halenkovice, Jankovice, Salaš, Kožušice, Brankovice, Bohdalice a Luleč do Račic (6.12.), kde se v okolních lesích na dva dny utábořila.  Její stopy zde jsou zachyceny v hlášení četnické stanice Křtiny ze dne 8. 12. 1944. Důvodem  přerušení pochodu nebyl pouze odpočinek a načerpání nových sil, nýbrž především rozsáhlá výzvědná činnost pro ruské velení, k níž tu byly velmi vhodné podmínky.

     Při jedné z průzkumných akcí, pravděpodobně mezi obcemi Račice a Bukovinka, narazila skupina na ilegálně žijícího člověka, který jí byl překvapen právě v okamžiku, kdy si u ohýnku sušil mokré části oděvu. Informace, které Zarevu poskytl, byly sice cenné, avšak oddíl, jakožto jednotka zvláštního určení, nesměl brát do svých řad žádné neprověřené lidi, a proto bylo dlouho rozvažováno, co s ním. Značnou dobu převažovalo mínění, že by měl být zastřelen. Nakonec však bylo rozhodnuto, přijmout jej do skupiny. Oním neznámým byl František Procházka, který uprchl  z tábora ve Svatobořicích a od uvedené chvíle prožíval se Zarevem všechny jeho akce a přesuny až do 9. května 1945, kdy padl při boji oddílu s nepřítelem ve Fryšavě.

 

Zpravodajská skupina npor. Žukova

    Nejdéle operovala v lesích u Račic sedmičlenná zpravodajská skupina kapitána Georgie Žukova, jejíž členové byli vysazeni počátkem února 1945 mezi obcemi Račice a Olšany ve složení:  velitel npor. Georgij Žukov, jeho zástupce staršina Ivan Ševcov, radisté Boris Ivanovič Žilenko, Anna Jefimovna Andrjušinová a  zpravodajci Jefim Ivanovič Kazakov, Jurij Bascov a seržant Michal. Operačně podléhala skupina štábu 2. ukrajinského frontu. Jejím úkolem bylo zjišťovat v prostoru Brna a jeho  okolí sílu a dislokaci německých vojenských jednotek, přesuny po železnicích a silnicích, získávat informace o síle a druhu výroby v důležitých závodech v okolí apod.

     Zdánlivě hladké přistání bylo komplikováno sérií nehod, které výsadek až do konce jeho činnosti již neopustily. Skupina byla vysazena v kopcovitém lesnatém terénu, takže se její členové museli delší dobu hledat. Situaci značně ztížila a zkomplikovala ztráta všech zásob a baterií do vysílačky, které našli a odvezli sedláci z Pozořic. Nejvážnějším problémem byla ztráta velitele, se kterým se členové výsadku viděli v letadle naposled. Jeho mrtvolu objevil 19. února kolem osmé hodiny ranní hajný Antonín Hájek z Vítovic, který byl nález ohlásit na četnické stanici v Rousínově. Z příkazu brněnského gestapa přijelo v půl desáté téhož dne na místo nálezu německé četnictvo z Vyškova, které mrtvého parašutistu převezlo do márnice v Olšanech, kde byl následujícího dne v jedenáct hodin dopoledne pohřben na místním hřbitově. To už ale velel skupině místo nezvěstného velitele jeho zástupce staršina Ivan Ševcov. O nálezu npor. Georgije Žukova se nám až do dnešních dnů dochovalo v Moravském zemském  archívu v Brně následující hlášení četnické stanice Rousínov ze dne 21. února 1945:

                 Dne 19. 2. 1945 nalezl v 8.00 hodin ráno lesní dozorce Antonín Hájek, protektorátní příslušník z Vítovic čp. 68, okr. Vyškov, v olšanském lese, necelých 8 km severovýchodně od vesnice Olšany, okr. Vyškov, mrtvolu neznámého muže.

Při ohledání místa nálezu, které bylo na základě  hlášení lesníka Antonína Hájka z 19. 2. 1945 provedeno v 9.30 hod. zdejšími příslušníky četnictva, bylo zjištěno následující:

Mrtvola neznámého muže ležela v olšanském lese (katastr obce Olšany, okr. Vyškov), v bezprostřední blízkosti lesní cesty směřující k hlavní lesní cestě spojující Račice s Hostěnicemi, mezi kótami 513 a 490. Místo, kde byla mrtvola nalezena, leží asi jeden a půl kilometru východně od hlavní lesní cesty Račice-Hostěnice, okres Vyškov.

Mrtvý ležel obrácen obličejem k zemi, bez viditelných známek násilného zranění.

Mrtvý muž byl asi 22 až 25 let stár, 170 cm vysoký, tmavých vlasů, silnější postavy.  Na sobě měl následující oblečení: ruskou zimní čepici, krátký civilní kabát hnědé barvy, krátkou civilní blůzu šedé barvy, šedé ruské jezdecké kalhoty a vysoké ruské vojenské boty. Kapsy u kalhot byly obráceny naruby, osobní průkazy nebyly u mrtvého muže nalezeny.

Při podrobné prohlídce, která byla proveden z příkazu brněnského gestapa německou policií z Vyškova v součinnosti s místními četníky, byly v nejbližším okolí místa nálezu nalezeny následující věci:

2 anodové baterie (90 W) pro vysílací stanici, 3 zásobníky pro ruský samopal ráže 9 mm, jedna ruská vojenská brašna, 177 cm dlouhé lano od padáku a několik kousků chleba.

Na základě nalezených věcí bylo německým četnictvem konstatováno, že se s určitostí jedná o ruského parašutistu, který při seskoku utrpěl těžké vnitřní zranění a zmrzl.

Mrtvý ruský agent byl na místě nálezu ofotografován a převezen do márnice v Olšanech. Dne 20. 2. 1945 byl pohřben nenápadně z příkazu brněnského gestapa na hřbitově v Olšanech.

               Okamžitě byl případ  19. 2. 1945 oznámen telefonicky následujícím služebnám:

Zemskému četnickému velitelství v Brně, Tajné státní policii v Brně, Letecké službě na letišti ve Vyškově, Německému četnictvu ve Vyškově,Okresnímu četnictvu ve Vyškově.

              Ve druhé polovině února přibral výsadek do svého středu důstojníka Vasila Kuzněcova, který uprchl ze zajateckého tábora v Katovicích a od léta 1944 byl ukrýván hostěnickými dřevaři. Koncem února se řady parašutistů rozrostly ještě o tři další uprchlé ruské válečné zajatce, které do oddílu přivedl František Polák z Kanic, jenž se skupinou velmi úzce spolupracoval, stejně jako hajný Hubert Hanika z Vítovic a jeho bratr Karel, hajný na hájence Říčky u Račic. V jeho revíru si také v oddělení č. 8 vybudovala skupina bunkr a sem také putovaly veškeré zprávy o pohybech německých vojsk, výrobě v průmyslových závodech v okolí a vše, co mohlo velení spojeneckých armád zajímat. Vedle obyvatel hájenky desantu pomáhala také řada občanů z Bukovinky, zejména starosta obce Antonín Hloušek a truhlářský dělník Antonín Ševčík.

     Tragicky skončila akce podniknutá u nadlesního Kreitschiho na polesí Lhotky u Bukovinky v noci z 10. na 11. dubna 1945. Nešťastnou shodou okolností došlo při přestřelce ke smrtelnému zranění druhého velitele výsadku Ivana Ševcova a jeho českého spolupracovníka Františka Poláka a lehčímu zranění V. Kuzněcova. Očití svědkové oněch pohnutých událostí po válce vyprávěli:

 Truhlářský dělník Antonín Hloušek z Bukovinky:

              „10. dubna 1945 jsem se vydal po skončení zaměstnání na pile tak jako každý jiný den domů. Chodívala nás vždy celá parta, a proto není divu, že nás velmi zaskočilo, když byl náš hlučný hovor znenadání přerušen dvěma zarostlými, ušpiněnými a otrhanými muži, kteří nás s namířenými zbraněmi přinutili vejít na dvůr Kreitschiho hájovny a posuňky nám naznačovali, že tam máme zůstat stát a vyčkat jejich dalších příkazů. Mezitím třetí, který jim zřejmě dělal velitel, vešel do stavení a žádal po nadlesním zbraně, jídlo a střelivo. Ustrašený Kreitschi ochotně jeho žádosti týkající se jídla vyhověl, o zbraních však uvedl, že v jejich  případě nemůže vyhovět, protože ty má s sebou v lese Helga a německý důstojník, který k ní přijel na návštěvu. Partyzáni se s uvedeným vysvětlením spokojili, avšak při odchodu prohlásili, že si je tedy přijdou vyzvednout večer, což však již neměli v úmyslu. Jak se však později ukázalo, stala se tato poznámka osudnou skupině ruských parašutistů, kteří zrovna ten večer nešťastnou shodou okolností přišli na místo odpoledního setkání. Po výše uvedeném prohlášení nás oni tři otrhanci opustili s příkazem, že celou akci nesmíme ohlásit dříve než za dvě hodiny. Než jsme se stačili z právě prožitého strachu vzpamatovat, zmizeli všichni tři pod ochranným příkrovem nedalekého lesního porostu.“

           K večeru čekal německého důstojníka v hodnosti kapitána a jeho průvodkyni Helgu po návratu do hájovny komický pohled na roztřeseného nadlesního horečnatě pobíhajícího sem a tam a tetelícího se strachem z nadcházejícího večera. Poznámku partyzánů o opětovné noční návštěvě sice  německý důstojník nebral příliš vážně, nicméně na naléhání vystrašeného Kreitschiho  promyslel odvetné opatření pro případ přepadu. Stalo se ironií osudu, že ten večer přišli místo očekávaných partyzánů na místo odpoledního střetnutí  ruští parašutisté vedení Františkem Polákem a Františkem Rouchalem z Kanic, který po válce vyprávěl:

            „Po příchodu na místo určení nás uvítalo mrtvolné ticho. Ačkoliv byly již dvě hodiny po půlnoci, okny pronikal tlumený paprsek světla. Velitel Ševcov zkoumavým zrakem chvíli pozoroval budovu i její nejbližší okolí. Poté nám rozdělil úkoly, a když všude stále panoval onen pokojný klid a mír, který nás při příchodu k hájence uvítal, dal pokyn k započetí akce. Poté se vydal dle předchozí úmluvy společně s Františkem Polákem  ke dveřím, na které rázně zabušil. Já s Míšou jsme se ukryli za rohem budovy ve křoví, odkud jsme měli celou akci zajišťovat. Vasil čekal s odjištěným samopalem několik kroků za oběma muži.  Zpočátku se nic nedělo, a proto Ivan v domnění, že i přes světlo probleskující přes okenici, v domě všichni spí, znovu a ještě mohutněji než před tím zabušil na dvéře. Konečně se uvnitř  něco pohnulo a bylo slyšet šouravé kroky přibližující se ke dveřím. Trojice našich kamarádů u vchodu se nehlučně připravovala k vpádu do pozvolna se otevírajících dveří chodby. Trochu nás překvapilo, proč je v domě  najednou taková tma a proč osoba, která šla chlapcům otevřít, nepoužila vypínače elektrického osvětlení u dveří. Než jsme však stačili onu záhadu rozluštit, vysvětlila se sama. Naši, v tu chvíli již bezstarostní spolubojovníci, zapomněli rázem na opatrnost a již již se chystali vstoupil do dveří, když tu najednou protnul okolní temnotu ostrý světelný paprsek. To se rozsvítila žárovka přede dveřmi nad schody. Stále ještě nebylo zřejmé, že by tu probíhalo něco nenormálního.  Během několika dalších sekund jsme však byli vyvedeni ze svého poklidu salvou několika výstřelů, jejichž výsledek byl katastrofální. Německý důstojník způsobil výstřelem ze svého browningu Františku Polákovi průstřel plic, velitel Ševcov byl zasažen dvěmi střelami do břicha a Vasil byl poraněn brokovnicí na lokti levé ruky. Míša a já jsme vyvázli z nebezpečné situace bez zranění.“

         Ony dramatické chvíle přepadu, tak tragické pro celou skupinu parašutistů, zpřesňuje a dokresluje protoko, pořízený 22. října 1945 tehdejším bukovinským starostou Antonínem Hlouškem v souvislosti s tehdy prošetřovanými okolnostmi stále ještě dostatečně neobčasných příčin  tragického konce ruské zpravodajské skupiny. Uvádí se v něm:

        „V myslivně  nadlesního Kreitschiho jsem měl možnost dopodrobna vysledovat, jak se celá tragédie odehrála. Dokonce mi Marie Rzeháková i její dcera Helga Schäffnerová celou událost samy rekonstruovaly. Sdělily, že v kritickou noc byli všichni vzhůru, protože čekali na návrat odpolední návštěvy a připravovali se na odpor. Nikdo rozčílením ani oka nezamhouřil. Asi ve dvě hodiny v noci uslyšeli bouchání na dvéře. Marie Rzeháková šla otevřít, zatímco přítomný německý důstojník, nadlesní a Helga zaujali se zbraněmi v rukou místo za skříní stojící u dveří vedoucích z pokoje do předsíně, Rzeháková vyšla z pokoje, aby otevřela dvéře do dvora, aniž si v předsíni rozsvítila. Když tento manévr zdárně ukončila, rozsvítila přede dveřmi na verandě světlo, takže osoby venku bylo jasně vidět, zatímco jejich protivníci zůstali ukryti pod ochranným závojem tmy. V okamžiku, kdy neznámí muži překročili práh budovy a začali vcházet do předsíně, se Marie Rzeháková přikrčila a rychle se vzdálila z dosahu střelných zbraní do kuchyně, kde se zamčela. V ten moment se rozpoutala palba. Dle tvrzení Helgy byla přesná a část skupiny musela být bezpochyby těžce raněná.“

           O tom, jak probíhal další vývoj situace po osudných výstřelech, podali svědectví bratranec Františka Poláka Jan Kotulán z Kanic, Antonín Hloušek z Bukovinky a přímý účastník střetnutí František Rouchal z Kanic. František Polák proběhl po průstřelu hrudníku chodbou a protějším oknem vyskočil po vyražení okenní tabule ven. Zraněný Vasil zachytil padajícího velitele a s vypětím posledních sil vyvlekl raněného do ochranného příkrovu tmy. Zranění velitele bylo natolik vážné, že si vyžádalo nutnost co nejrychlejší lékařské pomoci. Střely ho zasáhly přímo do břicha. Skupina byla v prvních chvílích natolik deprimovaná nezdařeným přepadem, že se jen těžce rozhodovala o dalším postupu. Parašutista Míša nakonec zůstal u těžce raněného velitele, Vasil se vydal s téměř ustřelenou rukou do bunkru oznámit smutnou zvěst ostatním členům výsadku a František Rouchal, podpírající těžce zraněného Františka, se vydal se svým břemenem do nedaleké Bukovinky přivolat pomoc pro smrtelně postřeleného velitele.

         Cesta byla namáhavá a oběma se zdálo, že nemá konce. Konečně se v dálce objevila červená věžička  bukovinského kostelíku a proti ní se zvedající střecha žlutého podkrovního domku starosty obce Antonína Hlouška se zeleně natřenými rámy na oknech. Tento domek se také stal pro nejbližší hodiny prvním útočištěm postřeleného Františka. Antonín Hloušek vykonával svůj nezáviděníhodný starostenský úřad od roku 1943, kdy byl při heydrichiádě zastřelen jeho předchůdce Jan  Pořízek. I přes neustálou hrozbu zatčení, která se nad ním jako Damoklův meč vznášela, se snažil pomáhat svým spoluobčanům, kde se  dalo. Kryl černé porážky prasat, sabotoval dodávky, podporoval mletí na černo a byl také zasvěcen do přítomnosti parašutistů, pro které pomáhal shánět proviant, obstarával údaje o přesunech německé armády a dodával i další zajímavé informace. Jaké proto muselo být jeho zděšení, když  se po otevření dveří dozvěděl od vrávorajícího Františka o tragédii, která se před několika málo minutami odehrála na Lhotkách. Nejdříve ošetřil Františkovo zranění  a pro první chvíle ho ukryl na půdě svého domku ve slámě za komínem. Pak přišlo na řadu zajištění odvozu raněného Ivana Ševcova, pro kterého poslal s povozem Františka Knechta. Ten odvezl zraněného parašutistu na hájenku Karla Haniky na Říčky. Tato nízká podkrovní budova se stala posledním dějištěm dramatu  konce Ševcovova pohnutého života. O tom, co se zde odehrálo, podala v roce 1978 svědectví Hanikova manželka Františka:

         „Ten den ráno jsme právě chtěli načerno zabíjet prase, abychom mohli  nasytit naše neustále hladové návštěvníky. Potravin byl pořád nedostatek a chuť k jídlu stále veliká. Pomoci nám v tom měli členové bukovinské odbojové organizace Antonín Ševčík a Klement Smílek, které manžel na ten den ráno pozval. Před jejich příchodem se na silnici před domem  objevilo sněhobílé spřežení. Zpočátku jsme se domnívali, že k nám přijíždí nadlesní Kreitschi, který měl navlas podobné koně jako pan Knecht. Jaké však bylo naše zděšení, když jsme se po otevření dveří dozvěděli, co se v noci na Lhotkách přihodilo. Mezi tím už přišli také naši „černí“ pomocníci, a proto nám nezbylo nic jiného, než jít s plnou pravdou ven. Manžel si vzal Klementa Smílka stranou, řekl mu, co se přihodilo, a požádal ho o pomoc. Společnými silami jsme přenesli Ivana do kuchyně na postel a chystali se ho ošetřit. Jeho kamarád Míša mu vzal  pistoli, kterou umírající nosil  neustále v holínce, a odebral mu také všechny doklady. Poté se slibem, že za krátko přivede ostatní, aby ho odnesli, odešel.

Události však dostaly  nečekaně rychlý spád. V 6.15 Ivan zemřel a krátce na to  jsme uviděli uhánět po silnici kolem hájovny směrem k Vyškovu Kreitschiho  bělouše. Protože telefonní spojení bylo přerušeno, jel osobně oznámit celou věc německým vojákům do Vyškova. Situace se tím zkomplikovala natolik, že manžel byl nucen zasvětit do celé věci i druhého člena podzemního hnutí Antonína Ševčíka. Následovala krátká porada, během níž  všichni tři muži promýšleli v horečnatém chvatu možnosti dalšího postupu. Nakonec zvolili jediné možné řešení.

Mrtvý Ivan byl zabalen do deky, ve které ho  oba naši ranní návštěvníci přenesli přes dvůr k tyčkovému plotu naší malé zahrádky. Pár úderů sekyrou uvolnilo průchod na louku za   zahradou, za kterou se tyčil k obloze mladý jehličnatý les. Manžel chtěl původně s oběma muži vykopat v lese hrob a do něho mrtvolu uložit, avšak na to již nezbyl čas, protože v ohybu silnice se objevili němečtí vojáci. Zbylo jen tolik času, aby mrtvolu rychle ukryli pod  větve smrkového vývratu,  opravili porušený plot a zahladili stopy ranního výletu pepřem. To kdyby spolu s vojáky přišli slídit do hájovny také jejich psi.

To se již Němci přiblížili k budově a pro  všechny vyvstala hrůzyplná otázka, zda mrtvý velitel nebude na okraji lesa objeven. Němečtí vojáci bezradně postávali v hloučcích na louce. Bylo na nich znát, že mají z partyzánů strach a do lesa se příliš nehrnou. Občas se sice některý z nich zatoulal až na jeho okraj, ale žádnému z nich se nechtělo jít  hlouběji. Pozorovala jsem na manželovi, jak vždy, když se některý z vojáků dostal příliš blízko k místu, kde byla mrtvola schována, se jeho ruka sevřela v pěst. Nakonec však Němci s nepořízenou odtáhli a náš život zůstal pro tento den zachován. Druhý den ráno přišli Antonín Ševčík s Klementem Smílkem  znovu, aby nám pomohli mrtvého velitele zakopat. Jaké však bylo naše zděšení, když jsme přišli k mrtvole a zjistili, že stačilo jen málo a všichni jsme to mohli zaplatit svým životem. V tom spěchu, v jakém bylo Ivanovo tělo  schováno, si totiž nikdo nevšiml, že zpoza  smrkových větviček vyklouzla mrtvému ruka, která mohla veškeré naše úsilí prozradit. Jak jen to šlo, rychle jsme vykopali dostatečně hluboký hrob, do kterého jsme mrtvého velitele pohřbili. Během několika málo minut by nikdo v okolí čerstvě uříznutého smrčku  zasazeného do země nepoznal, co se pod ním ukrývá.“

              V osm hodin ráno se opět objevili němečtí vojáci, kteří začali, tentokráte již velmi důkladně,  pročesávat les i nejbližší okolí hájovny. Razie trvala dva dny a nakonec se přece jen setkala s kýženým výsledkem. Nejdříve byli zastřeleni dva původci nezdařilého přepadu, a krátce nato byl objeven i maskovaný úkryt parašutistů.

Také v nedaleké Bukovince panovala v den bezprostředně následující po nezdařeném  přepadu na Lhotkách velice stísněná atmosféra, kterou tehdejší starosta obce Antonín Hloušek popsal následujícím způsobem:

             „Hned ráno dorazila do vesnice trestná výprava čítající asi 600 německých vojáků. Její příslušníci začali provádět prohlídky po domech, zahradách i po lesích. Hrozilo nebezpečí, že schovaný František bude u mne objeven. A tak zbývalo jediné možné řešení. Dopravit ho  domů do Kanic. Ovšem tím vyvstal problém, jak celou věc uskutečnit, protože vesnice byla velmi dobře střežena. Nakonec pomohl bratranec z otcovy strany Jan Kotulán z Kanic, který přijel ještě ten den na kole k nám  domluvit, jak celou věc vyřešit.“

              Jan Kotulán doplnil  po válce starostovo vyprávění o následující podrobnosti:

              „V onen nešťastný den, když byl František po svém zranění ukryt na půdě domku u Hloušků a celá vesnice byla obsazena  německou vojenskou jednotkou, jsem  přijel do Bukovinky a vylezl za Františkem na půdu, abych zjistil, zda-li bude schopen převozu. František žadonil, abych ho posadil na své kolo, na štanglu a zavezl ho domů, což však nebylo z bezpečnostních důvodů, a také z důvodu jeho těžkého zranění, možné uskutečnit.  Měl totiž průstřel plic. Nakonec jsme přece jen vymysleli plán. Sice dost riskantní, ale v dané situaci to bylo jediné možné řešení.“

              Ve vypravování pokračuje dále Antonín Hloušek, protože Jan Kotulán byl z  bezpečnostních důvodů nucen Hlouškův dům opustit:

             „Za pomoci Antonína Ševčíka z Bukovinky jsem stloukl bednu, do které jsme Františka přenesli. Poté jsme vše naložili na vůz, zaskládali deskami a ještě téže noci jsme se vydali se smutným  nákladem na nebezpečnou cestu do Kanic. Jistě si dovedete představit, jak hrozně nám asi muselo být, když nás Němci cestou stavěli. Naštěstí však na nic podezřelého nepřišli a my se s košilemi propocenými strachem konečně protloukli až k Františkovým rodičům.“

            „K raněnému bratrovi byl okamžitě povolán MUDr. Medek z Bílovic“, pokračuje Františkova sestra Hedvika, „který zahájil úporný boj  o záchranu bratrova života se začínající otravou. Utrpení nemocného zmírňoval  utišujícími morfiovými injekcemi. Avšak ošetření přišlo příliš pozdě a 16. dubna František svému zranění podlehl.“

            V době, kdy se nebohý hoch potácel mezi životem a smrtí v domku  svých rodičů, vedl několik kilometrů odsud svůj poslední zoufalý boj  i Vasil Kuzněcov, díky jehož obětavosti se podařilo zbylé jádro výsadku zachránit. V té době většina členů  výsadku odpočívala po přestálých útrapách a pouze radistka Andrjušinová, která ošetřovala Vasilovi ruku přinesenými obvazy, zaregistrovala v posledním okamžiku blížící se nebezpečí. Stačila ještě vyburcovat ostatní, kteří zachránili alespoň holé životy. Veškeré zásoby jídla, šatstva i vysílačka padly do rukou nepřátel.

          Vasil se totiž vzhledem ke svému zranění rozhodl zůstat na místě a krýt palbou ústup ostatních. Rozpoutala se zběsilá palba. Poté, co vystřílel levičkou všechny náboje, podařilo se jednomu z německých vojáků dávkou ze samopalu nerovný boj ukončit. Vasilova mrtvola byla poté přenesena společně s mrtvolami obou partyzánů, kteří byli příčinou likvidace téměř celého výsadku a při razii byli rovněž usmrceni, k hájence hajného Haniky, a poté převezeni do márnice na hřbitov v Račicích, kde  byli  krátce nato pohřbeni.

          Zbytek skupiny se po přestálých útrapách přesunul do Vítovic k hajnému Hubertu Hanikovi, kde měl ukrytou náhradní vysílačku, a poté byl spojen hostěnickými rubači dřeva  se členy z Anglie vyslané výsadkové skupiny Wolfram, která jim poskytla jídlo a ošacení. V několika následujících dnech, které ještě zbývaly do osvobození této oblasti přibližující se ruskou armádou, podnikly oba výsadky společně i několik bojových akcí proti ustupujícím německým jednotkám. Z nich nejvýznamnější byl přepad části 16. pancéřové divize v serpentinách mezi Hostěnicemi a Ochozí. Po přiblížení se fronty k Brnu se oba  výsadky od sebe znovu oddělily. Wolfram se odebral do prostoru obcí Horákov a Mokrá, aby zde vyčkal příchodu spojeneckých armád, skupina ruských zpravodajců pokračovala v dodávání informací o situaci v okolí. Nejdůležitější z nich byla zpráva o muničním vlaku na nádraží v Lulči, který byl určen k obraně Vyškova a přilehlého okolí. Díky zaslané informaci do štábu ruských vojsk byl krátce nato vlak i s jeho nebezpečným nákladem ruskými bombardéry zlikvidován. O tom, že to byla informace pro ruskou armádu opravdu významná, svědčí i zápis kronikáře Valenty  v pamětní knize obce Nemojany, kde je uvedeno:

                „Na nádraží v Lulči stál německý muniční vlak o 45 vagónech. Byl naložen pěchotním a dělostřeleckým střelivem. Měl 3 vagóny ekrazitu a vagón talířových min. Vezl několik houfnic, pomocnou polní dílnu, několik vagónů trhavin, oděvů a obilí.

Dne 21. 4. se pokusila ruská letecká eskadra vlak neúspěšně napadnout. Útok provedla asi z výše 1 000 metrů. Silný vítr však zanesl bomby až 50 metrů od cíle. Několik bomb dopadlo do nádražní budovy a nezdařeným útokem byly zasaženy i některé domy u nádraží.

Po poledni 25. 4. napadl opět silný letecký svaz muniční vlak a střelbou z palubních zbraní jej zapálil. Pisatel byl očitým svědkem. Díval se na akci z podpůdního okna ve škole. S ním pozoroval hrozné, přitom však krásné divadlo stavitel Karel Liška. Nejdříve hořely vagóny s raketami, které  po stovkách vybuchovaly a svítily různými barvami. Pak chytly vagóny s minami a kusy železa dopadly až do školní zahrady. Pojednou se vyvalil černý sloup kouře a za ním vyšlehl ohromný rudý plamen k obloze. To se vzňaly naráz dva vagóny ekrazitu. V tom okamžiku strhl řídící učitel stavitele stranou na zeď, ale ničivá vlna již zde byla. Oba se ocitli na zemi. Řinkot  okenních tabulí a krytiny dělal nepopsatelný rámus. Všechna okna ve školní budově byla vysypána, okenní rámy roztříštěny, dveře u tříd rozbity a dveřní obklady (futra) vyrvány ze zdi. Na stěnách nezůstal ani jediný obraz. Střecha byla smetena. Všude tříšť a spoušť. Školní budova se celá pohnula a některé zdi a strop popraskaly. Podobně jako ve škole to vypadalo v každém domě. V obci bylo 90 % okenních tabulí rozbito a ani jedna střecha nezůstala celá. U nádraží byly připraveny k odvozu haldy klád. Výbuchem byly vrženy až k lulečské silnici a rozházeny po polích. Některé z nich byly zpřeráženy jako třísky. Asi 900 m2 dřeva složeného u nádraží a určeného k odvozu do papíren a do měst k topení shořelo a s ním 2 řepařské váhy. Ohromný požár trval až do rána a v noci ozařoval poškozený kostel sv. Martina s okolím.

Po prvním strašném výbuchu byla celá obec zahalena mrakem prachu. Mnoho lidí pracujících na polích dost vzdálených bylo sraženo k zemi. Asi za čtvrt hodiny po prvém výbuchu explodoval jeden vagón výbušnin, ale ten již nebyl tak silný. Asi k páté hodině odpolední výbuchy granátů a min ustaly a jen chvílemi tu a tam se ještě ozvala exploze. Dne 24. dubna odpoledne přijela do Nemojan německá Destruktionsgruppe, která měla podminovat všechny křižovatky v obci a okolí. Dle dispozic  se měli Němci zdržet v obci asi 14 dní. Po výbuchu vlaku přišel Knoll se svou grupou na nádraží a dal nepoškozené vagóny s různým materiálem zapálit. Pisateli je známo, že tak byl zničen jeden vagón vojenských bot, dva vagóny obleků a několik vagónů různého obilí. Ještě týž den večer Němci odjeli pryč.

Nádraží poskytovalo po výbuchu smutný pohled. Nádražní budova byla velmi poškozena. Kolejnice vytrhány a odhozeny daleko do polí. Tam, kde stály vozy s ekrazitem, zela jáma asi 30 metrů dlouhá a 5 metrů hluboká a asi 15 metrů široká. Druhá jáma byla o něco menší. Železniční kolejnice byly do nemožností pokrouceny, 45 vagónů bylo zničeno a rozmetáno. Všude se válela munice dělostřelecká i pěchotní všech druhů a kalibrů a různý  válečný materiál. Pohled na tu spoustu byl žalostný. Avšak zničení muničního vlaku zachránilo obec od úplné zkázy. Němci nemohli položit miny, ani střelivo dopravit na určená stanoviště.“

                O tom, že zničení muničního vlaku na nádraží v Lulči významně překřížilo bojové a obranné plány Němců v této oblasti svědčí i ten fakt, že prudké srážky a přestřelky probíhaly v severovýchodní části okresu Vyškov ještě v prvních květnových dnech. Nepřítel se zachytil na čáře Drysice, Zelená Hora, Pustiměř, Radslavice, Kozí Horka, Rychtářov a Ruprechtov a tato oblast byla společně s přilehlým výcvikovým prostorem definitivně zbavena nepřátel  teprve až 9. května 1945, kdy Němci vztyčili mezi obcemi Ježkovice a Ruprechtov bílý prapor, který oznámil konec  německého panství nad tímto prostorem. Dnes tuto historickou událost připomíná ve druhé polovině 20. století postavený pomníček nesoucí prostý nápis: „Na tomto místě vztyčili okupanti 9. 5. 1945 bílý prapor na znamení kapitulace.“

              Po obsazení Brna a okolí ruskými jednotkami skončil i pro členy ruské rozvědky pobyt v týlu nepřátelských vojsk.

 Wolfram

             Jak již bylo uvedeno, v posledních válečných dnech s ruskou zpravodajskou skupinou velmi úzce spolupracovali také členové výsadkové skupiny Wolfram, která byla vyslaná do protektorátu československou emigrační vládou v Londýně. Její členové, velitel  kapitán Josef Otisk, telegrafista Karel Svoboda a členové rt. Vladimír Řezníček, Josef Bierský, čet. Robert Matula a rt. Josef Černota, byli vysazeni v noci z 13. na 14. září roku 1944  v Beskydech pod jižním svahem Slavíče. Také tato výsadková skupina měla velmi pohnuté a dramatické osudy.

Asi v polovině dubna 1944 byl k náčelníkovi Štábu pro vybudování československé branné moci v Londýně brigádnímu generálovi Neumannovi povolán velitel 3. roty II. praporu československé samostatné brigády Josef Otisk, který byl dotázán, zda je ochoten seskočit v čele parašutistů, které si sám vybere, do okupované vlasti. Své definitivní rozhodnutí měl oznámit po důkladném zvážení a vše, o čem bylo hovořeno, i v případě záporného stanoviska, držet v přísné tajnosti.

4. května zaslal Otisk Neumannovi následující dopis: „Vážený pane generále. Ano. Rt. Řezníček Vladimír - 3/2 rota, rt. Bierský Josef –1/2 rota, čet. Matula Robert -3/2 rota, rt. Černota Josef – 2/2 rota. Tři jmenovaní jsou z kraje, který jste mně naznačil, rt. Černota z Moravského Slovácka. S veškerou úctou Váš kapitán J. Otisk.“

Rozkazem z 9. května 1944 byla skupina předána k dispozici MNO a v pondělí 15. května přibyla do sídla operačního odboru MNO, odkud byla později převelena na zpravodajský odbor. Ještě téhož dne byl zahájen výcvik sestávající z rozboru technických podmínek seskoku, instruktáže o výzbroji a výstroji, topografické přípravy, informací o průmyslu a bezpečnostních opatřeních v oblasti vysazení. Součástí přípravy bylo i studium fasciklu Domov, což byl soubor zpravodajských relací z  protektorátu. Poté pokračovala pětice v dalším speciálním výcviku ve Skotsku, kam odjela v neděli 21. května v 19.00 hodin večer vlakem z londýnského nádraží Kings Gross. Ze skupiny pro zvláštní účely jí byl přidělen ještě radiotelegrafista rotný Karel Svoboda.

22. května dorazila Otiskova skupina do skotského Moraru, odkud se po jezeře přepravila do Morbl Pier, kde se v jednom z britských středisek Assault and  Demolation Course školila v teorii i praxi v práci s trhavinami, střelbě, tichém zabíjení, přepadech, v základech taktiky, bojových akcích commandos a topografii. Výcvik vyvrcholil závěrečným třiceti šestihodinovým cvičením, konaným ve dnech 31. května až 1. června. Poté členové Wolframu opustili 3. června Morbl Pier a pokračovali v dalším výcviku v parakursu v Ringway. V noci z 11. na 12. června absolvovali závěrečné noční cvičení plně odpovídající podmínkám vysazení v protektorátu. Mezi 24. a 30.  červnem následovalo ještě závěrečné školení na odboru MNO. Největší pozornost při něm byla věnována šifrování. Současně byli parašutisté přesně obeznámeni se svým operačním prostorem, obdrželi potřebnou částku peněz  pro pobyt v protektorátu a padělané osobní doklady. Jejich úkol zněl:

1.        Vytvořit partyzánský oddíl a zahájit činnost v prostoru Vsetín, Valašské  Meziříčí.

2.        Zajistit předpoklady k rozšíření vlastní jednotky a rozdělení se na větší počet     samostatných oddílů, popřípadě působení v různých oblastech pod jednotným velením.

3.        Při provádění akcí v týlu nepřítele věnovat pozornost železničním transportům, spojovacím linkám, zneklidňování nepřítele, napadání jednotlivců, menších jednotek, stráží, úřadů, velitelství, rušení silničního provozu, ničení zásobovacích stanic pohonných hmot a železničních tratí.

4.        V případě nepříznivých podmínek přenést svoji činnost do jiného prostoru směrem na východ.

5.        Hlásit pohotovost k zahájení akcí, podávání zpráv o vývoji organizace a provedených činech.

Redakce: J. Skalský                                                                               Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 323. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Vyškov, Praha, březen 2010.

E-mail: vydavatel@seznam.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz