Odvrácená tvář řeckého dluhu

 

Současná debata okolo řeckého dluhu dává prostor různým druhům výhrůžek, především předsedovi vlády Tsiprasovi, a také řeckým voličům. Držíce se stranou jakékoliv diskuze o hanebné stránce řeckého dluhu, Thierry Meyssan sleduje mezinárodní scénu, která se staví proti vystoupení Řecka z eurozóny. Znovu vykládá na světlo historii projektu Evropské unie a eura, který byl ustanoven roku 1946 W. Churchillem a H. Trumanem, a vyvozuje závěr, že Řecko samotné je dnes v pasti díky mezinárodní geopolitice, a ne kvůli své vlastní ekonomice.

 

Joseph Retinger, bývalý polský fašista, který se stal britským agentem. V rámci funkce v MI6 založil Evropskou ligu pro ekonomickou spolupráci, v níž zastával místo generálního tajemníka. V tomto kontextu je Joseph Retinger otcem eura. Mimo jiné také podpořil Evropské hnutí za federativní Evropu a je zakladatelem klubu Bilderberg.

 

Řecké referendum dalo v Evropské unii prostor horečným debatám, které přímo ukazují ignoraci pravidel hry. Účastníci debaty se rvali za to, aby zjistili, zda jsou Řekové zodpovědní za své dluhy či nikoliv a celou dobu si dávali dobrý pozor, aby nikdy neobvinili lichvářské věřitele Řecka. Avšak stále nebrali v potaz historii eura a motivy jeho vytvoření.

 

Euro jako anglosaský projekt období studené války

 

Od podepsání Římských smluv uplynulo již 64 let, úspěšná úřední naléhání na vznik ,,evropského projektu‘‘ (CECA, CEE, UE) závisela na obrovských sumách peněz, používané také na financování řádné mediální propagandy. Každodenně stovky článků, také radiové a televizní pořady, které byly financovány Bruselem, vyprávěly lživou verzi příběhu o vzniku eura a nutily nás uvěřit, že tehdejší ,,evropský projekt‘‘ pochází z meziválečného období.

 

Archivy jsou však dnes již přístupné všem. Udávají, že v roce 1946 se W. Churchill a H. Truman rozhodli, rozdělit evropský kontinent na dvě části: první část, tedy jejich vazalové, do druhé části poté spadal Sovětský svaz a jeho satelity. Pro zajištění toho, aby se žádný stát nemohl vymanit z jejich lenní povinnosti, bylo rozhodnuto o manipulaci s ideály a vzory tehdejší doby.

 

To, co vskutku nazýváme jako ,,evropský projekt‘‘, vůbec nespočívá v hájení předstíraných společných hodnot, ale ve sloučení společnosti, těžbě surovin a oslabení zbrojního průmyslu Francie a Německa, za účelem toho, aby tyto dvě země nebyly více schopny vést válku (teorie podle Louise Loucheura a hraběte Richarda de Coudenhove-Kalergi). Nejedná se tedy o střet dvou různých ideologií, ale jen o pojištění toho, že se více nebudou vojensky konfrontovat.

 

Pod dohledem britské MI6 a CIA byly unijní státy pověřeny zorganizováním prvního Evropského kongresu v Haagu v květnu roku 1948, kterého se účastnilo na 750 osobností (včetně Francois Mitteranda) ze 16 států Evropy. Netýkal se ničeho jiného, než obnovení projektu federalizované Evropy (zhotoveného Walterem Hallsteinem-budoucím prezidentem Evropské komise- pro kancléře Adolfa Hitlera), zakládajícího se na rétorice Coudenhove-Kalergiho.

 

Mnohé ideály bylo třeba pro účely kongresu upravit.

 

    Na prvním místě bylo třeba změnit celý projekt v tehdejším dobovém kontextu. Spojené státy a Spojené království vyhlásili studenou válku Sovětskému svazu. V kontextu toho se svou podporou SSSR ohradí čeští komunisté, kteří legálně dosáhli moci od února 1948. Washington a Londýn tedy vytváří Bruselský pakt, který předznamenává vznik NATO. Všichni účastníci Evropského kongresu byli proanglo-sasští, a tedy protisovětští.

 

    Za druhé, když Winston Churchill říkal své projevy, užíval termínu Evropan/ka pro označení obyvatel evropského kontinentu (kromě obyvatel Spojeného království, kteří podle něj nejsou Evropané), kteří se vyjadřují v protikomunistickém duchu. V této době nebyl pro Churchilla bod, ke kterému by Londýn v Evropské unii přilnul, pouze vše pozoroval.

 

    Za třetí, v lůně kongresu se zrodily dvě tendence: 1. unionisti, pro které byl projekt pouze spojení společnosti za účelem odporu vůči expanzivnímu komunismu, 2. federalisti, kteří si přáli realizovat nacistický federalizační projekt, pod vedením nevolených úředních autorit.

 

Walter Hallstein, vysoký německý funkcionář, sepsal hitlerovský projekt federalizované Evropy. Týkal se vyhlazení národních evropských států a sdružení populace podle etnik okolo německých árijců. Společně by byli podrobeni nevolené úřední diktatuře, kontrolované Berlínem. Po osvobození, uskutečňuje svůj projekt s pomocí Anglo-Sasů a stává se v roce 1958 prvním presidentem Evropské komise.

 

Kongres přesně určil vše, co bude realizováno pod vedením známých jmen jako CECA, CEE a UE.

 

Kongres převzal princip společné měny. Ale MI6 a CIA již založili nezávislou Ligu pro Evropskou spolupráci (ILEC) – později Evropská liga pro ekonomickou spolupráci (ELEC). Jeho cílem bylo vytvořit unijní instituce, pro zrušení stálých měn (budoucí Evropská měnová jednotka – ECU) a zavedení společné měny (euro), tímto způsobem státy přilnou k Unii a nemůžou ji opustit.

 

Je to týž projekt, který Francois Mitterrand uskutečnil roku 1992. S přihlédnutím k historii a účasti Francois Mitterranda Kongresu v Haagu (1948) je absurdní si dnes myslet, že euro mělo jiný cíl. Logicky je to, proč současné dohody, omezující Řecko, nepředpokládají odchod eura, jelikož by bylo nutné nejdříve opustit Evropskou unii.

 

Zvrhnutí evropského projektu v systému unijních států

 

Unie zaznamenává dva hlavní mezníky:

 

    Na konci 60 let, Spojené království odmítlo účast ve válce ve Vietnamu a odvolalo svou armádu z Perského zálivu a Asie. Britové přestávají myslet jako 51. stát USA a dovolávají se zvláštního vztahu s Washingtonem. V roce 1973 se rozhodli stát se součástí Unie.

 

    Po rozpadu SSSR, zůstávají Spojené státy pánem hry, Spojené království jim pouze napomáhá a ostatní státy je jen poslouchají. Proto Unie nikdy neuvažovala o svém rozšíření na východ, a jen potvrdila rozhodnutí Washingtonu, které oznámil ředitel kanceláře Bílého domu James Baker. Stejně tak převzala vojenskou strategii USA jako i ekonomický a sociální model, spočívající ve velmi silné nerovnosti.

 

     Řecké referendum zapříčinilo vznik dělící linie mezi skupinou evropských elit, kteří shledávají život stále více snazším a podporující bezmezně evropský projekt a na další skupinu, pracující třídu, která trpí tímto systémem a odmítají ho; fenomén, který byl již vyjádřen, ale pouze v národním měřítku, od dob uznání Maastrichtské smlouvy a Evropské konstituce Dánskem a Francií.

 

V současnosti, evropští lídři neuznávají demokratickou platnost řeckého referenda. Generální tajemník Rady Evropy, Thorbjørn Jagland (muž, který byl vyhozen z poroty pro udělování Nobelovy ceny kvůli korupci) prohlásil:

 

    doba kampaně byla příliš krátká (10 dní, namísto 14)

    nemohlo být pod dohledem mezinárodních organizací ( jelikož organizace by byla zdlouhavá)

    otázka referenda nebyla jasná a pochopitelná

 

Nicméně, polemika vyšuměla poté, co Řecká vláda, obestavěna příznačnými třemi body, uznala referendum jako legální.

 

Hlavní tisk tedy tvrdil, že volbou NE se řecká ekonomika propadne do neznáma.

 

Vždyť přece být součástí eurozóny, neznamená záruku ekonomického růstu. S odvoláním na HDP a paritu kupní síly, se jeden samotný stát Unie nachází mezi 10 nejlepšími na světě: daňový ráj v Lucembursku. Francie se nachází na 25. místě ze 193. (Česká republika 36.)

 

Růst EU byl 1,2% v roce 2014, to je 173. místo na světě, vlastně jeden z nejhorších světových výsledků (průměr je okolo 2,2%)

 

Mario Draghi, prezident Evropské centrální banky, bývalý viceprezident evropské Goldman-Sachs banky. Skrýval svou roli v Evropském parlamentu, kde se dopouštěl špinavých machinací prostřednictvím banky, na účet řecké vlády. Přece však podložené bankovními dokumenty.

 

Závěrem je důležité konstatovat, že být součástí EU a používání euro, není garance úspěchu. Ale jestli evropské elity podpoří tento projekt, bude pro ně výnosný. V důsledku, vytvořením společné obchodní zóny, společné měny, unionisti míchají kartami. Od nynějška nejsou mezi členskými státy rozdíly, pouze mezi sociálními třídami, které se v evropském měřítku sjednotily. Je to důvod, proč bohatí brání Unii, navzdory vzrůstající chudobě členských zemí.

 

Jiné výklady EU a eura

 

V těchto letech jsou diskuze protkány množstvím oficiální terminologie: Evropani nebudou nositeli evropské kultury, ale pouze členové Unie. Od období studené války, tvrdíme, že Rusové nebudou Evropany a od nynějška odchodem z Unie, Řecko opustí evropskou kulturu, kterou je kolébkou.

 

Ale děti se podobají svým rodičům. Unie byla vytvořena Anglo-Sasy, s bývalými nacisty, proti SSSR. To ona dnes podporuje ukrajinskou vládu, zahrnujíce nacisty, a vyhlašuje ekonomickou válku Rusku, pod názvem sankce.

 

Jak název klame, Unie nebyla vytvořena pro sdružení evropského kontinentu, ale pro rozdělení, a definitivní odsunutí Ruska. Pro Charlese De Gaulla byla myšlenka jednotné Evropy od Brestu po Vladivostok.

 

Unionisti ujišťují, že evropský projekt umožňuje mír v Evropě už 65 let. Ale mluví o příslušnosti Unie nebo o jejich vazalství vůči USA? V reálu, jsou to oni, kdo garantuje mír mezi západoevropskými státy, navzdory jejich rivalitě, vyjma NATO. Musíme si připomenout, například, že členové EU podporovali různé skupiny v bývalé Jugoslávii, předtím, před jejich sjednocením pod NATO. A musíme uvážit, jestli se členové opět stanou suverénními státy, nebo se začnou členové Unie opět hádat?

 

Jean-Claude Juncker, se pobuřoval ohledně řeckého referenda, které označil jako zradu. M. Juncker byl nucen podat demisi na svou funkci premiéra Lucemburska poté, co byla prokázána jeho příslušnost k špionážní síti Gladio Atlantické aliance. O rok později se stal prezidentem Evropské komise

 

Abychom se vrátili zpět k případu Řecka, odborníci ve většině dokazují, že tento dluh je přičítán za vinu národním problémům, které nebyly řešeny od dob Ottomanské říše, všechny zneužity velkými soukromými bankami a despotickými politiky. Koneckonců tento dluh je stejně neřešitelný jako dluhy rozvojových zemí. Co mohou dělat, Athény můžou jednoduše vystoupit odmítavě vůči placení velké části dluhu, opuštěním EU a vytvořením aliance s Ruskem, které je pro Řecko historicky i kulturně mnohem bližší partner, než bruselská byrokracie. Dobrá vůle Moskvy a Beijingu je investice v Řecku a vytvořit zde nové mezinárodní instituce, vše je však veřejné tajemství. Nicméně, situace Řecka je o mnoho složitější a komplexnější, stále je členem NATO, které zamezilo sbližování s bývalým SSSR.

 

Autor: Thierry Meyssan

nwoo.org

 

Zdroj: http://www.voltairenet.org/article188044.html