O zabíjení, deprivantech a genocidě

Mojmír Grygar 

 

Daniel Herman, bývalý kněz, bývalý mluvčí České biskupské konference, bývalý pracovník Policejního prezídia, bývalý poradce profesora Švejnara, bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a nynější mluvčí KDU-ČSL a ministr kultury ČR, přijel 15. května do Norimberku na sjezd sudetoněmeckého Landsmannschaftu, aby se omluvil za „hrůznou podobu zločinů části českého obyvatelstva vůči německy mluvícím spoluobčanům na sklonku války“.  

 

1.    V této větě čítající pouhých 13 slov najdeme hned dvě sousloví, která zasluhují komentář. Spojení slov (syntagma) „část českého obyvatelstva“ označuje neurčité množství – o jakou část obyvatelstva jde? Vymezuje se tím každý desátý, osmý, pátý Čech? Část si může určit každý po svém. Protože ve stanovách sudetských Landsmannschaftů se od počátku, tj. od roku 1947, hovoří o odsunu jako o Völkermordu (genocidě), je zřejmé, že na masovém vraždění se musela podílet velká část českého obyvatelstva. Ale o žádné vyhlazovací akce nešlo, násilí proti bezbranným lidem se dopouštěli jednotlivci a malé skupiny lidí v mimořádné době, kdy se naším územím přehnala válka. Uvědomil si bývalý kněz, jakému utrpení byli Briefmarke-zum-Gedenken-an-die-Vertreibung-1945 vystaveni lidé, když viděli své blízké umírat v posledních hodinách války? On to nezažil, jen o tom slyšel. Ale kdo mu vštěpoval, které oběti má litovat a oplakávat? (*) Seznámil se s mimořádně složitou situací, která na konci války vládla v pohraničí? Neví, že tímto územím prošlo půldruhého milionu Němců utíkajících před Rudou armádou a že 290 000 Čechů, kteří zůstali po záboru v pohraničí, byli s blížícím se koncem války vystaveni šikanám a hrozbám. Kde se dnes dočteme, že v letech 1943–1944 bylo vyvlastněno 1 500 českých hospodářství? Že se tam nacházely tisíce zahraničních dělníků a vězňů, kteří utekli z koncentračních táborů? Dnes už nikdo nezjistí, že se na toto území stahovaly kriminální živly chtivé majetku a krve.

 

Na zločinech se podíleli především lidé vyznačující se negativními vrozenými dispozicemi; profesor František Koukolík je nazývá deprivanty. Jde o jedince perverzních sklonů; o těch nejhůř postižených fyziologové tvrdí, že je nelze převychovat, jejich povaha se projeví, jakmile jim to situace dovolí. Projevuje se to zejména v armádách; ve všech se najde několik procent vojáků, kterým válka poskytuje ideální příležitost uplatnit své zvrhlé sklony. Také kriminalisté potvrdí, že mnozí hrdelní zločinci patří do této prokleté skupiny. Sledujeme-li některé případy tzv. „zabíjení po česku“ (tento výraz zřejmě potěší mnohé německé deprivanty a jejich pomocníky), šlo o lidi zbavené soudnosti mimořádným zážitkem, který často uvolnil dlouho potlačovanou trýzeň. Dnes se hnus z činů deprivantů vztahuje téměř na celý český národ. Že je to vítr do plachet některým sudetským Němcům, nepřekvapuje, ale kde se vzalo v našem národě tolik masochistů, z nichž někteří Čechům dokonce upírají právo počítat se k vítězům druhé světové války? Nerozumím tomu, když se členové naší vlády přátelí s panem Posseltem, který prohlašuje, že prezident Beneš se dopustil jednoho z největších válečných zločinů. Karel Schwarzenberg si myslí totéž, a mnoho našich vzdělanců to opakuje po něm s vědomím, jak jsou stateční, čestní, neposkvrnění nacionalistickou, ale ani komunistickou propagandou, jak se odvážně vyrovnávají s národními traumaty, které nám „leží v žaludku“ a poškozují „funkce celého organismu". Soudnictví rozlišuje „crime de passion“; zločinu z vášně se člověk dopouští v okamžiku, kdy ho tlak okolností zbavuje soudnosti a jedná intuitivně, nezodpovědně. Nepřimlouvám se za to, aby se takové zločiny z přetlaku emocí omlouvaly, ale upozorňuji, že ne všechny na první pohled stejné nebo podobné zločiny můžeme házet do jednoho pytle: když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Podle profesora Koukolíka v každém společenství se nachází přibližně stejný počet deprivantů se zjevnými patologickými sklony. V Čechách a na Moravě se v posledních týdnech a dnech války dopustili vojáci SS a Wehrmachtu mimořádných krutostí; vůbec nešlo o činy nezodpovědných deprivantů, psychicky narušených jedinců, šílenců. K takovým věcem nedocházelo jen na konci války, byly to průběžné „přidružené škody“ masového zabíjení, které stálo životy asi 25 miliónů obyvatel Sovětského svazu (z toho 18 milionů civilních obětí) a  8 miliónů Němců. (Neudivuje, že čísla válečných obětí jsou nepřesná, ale šokuje, že se odhady liší o milióny.)

 

V Německu došlo ve 30. letech 20. století k tragickému zvratu, kdy se deprivantům, hrstce lidí na vrcholných stupních moci, podařilo svůj postoj, Weltanschauung, vnutit celé společnosti. Vojáci, kteří vypalovali Lidice a tisíce podobných vesnic v Rusku, na Ukrajině, na Balkáně, ve Francii, Itálii, Španělsku a jinde v Evropě, tisíce dozorců v koncentračních táborech a věznicích, statisíce členů oddílů SS, Heydrichových bezpečnostních služeb a jiných nacistických organizací, se nedopouštěli válečných zločinů spontánně, z vlastních osobních pohnutek, ale na rozkaz. Mnohé zločiny prováděli s představou, že slouží slávě a velikosti Německa, že brání kulturu a civilizaci a před barbary, méněcennými národy. Pro válečné, opresivní a vyhlazovací operace se nejlépe hodili lidé zvláštních sklonů, kteří prošli přísnou ideologickou a vojenskou výchovou. Wehrmacht si pomocí masmédií dlouho udržovala pověst armády, která dodržovala zákony slušnosti a cti. Postupně se však historikům podařilo najít a publikovat dokumenty, které ukázaly, že i mezi řadovými vojáky a důstojníky se vyskytovali ničeho se neštítící zabijáci.

 

Zločiny organizované, plánované, prováděné pomocí ideologické zášti a značné dávky rozvahy, profesionality, se od zločinů spontánní povahy zásadně liší. Španělští anarchisté se během revoluce dopouštěli nehorázných krutostí – na náměstích Madridu chytali podezřelé chodce – někdy stačil lepší oblek a brýle – a bez soudu je stříleli; svůj hněv za historická příkoří si ukájeli zabíjením jeptišek a kněží, vypalováním kostelů a klášterů. Ale Luis Buňuel, stoupenec republiky, který sám málem skončil před hlavněmi ručnic rozzuřených vzbouřenců, odmítá srovnávat excesy anarchistů s chladnokrevně a plánovitě prováděným vyhlazováním republikánů Francovými vojáky. Dodnes jsou ve Španělsku masové hroby statisíců občanů, kteří bojovali za demokratickou republiku. O čem to svědčí, že žádná španělská vláda se dodnes neodhodlala k tomu, aby nařídila exhumaci masových hrobů, provedla identifikaci obětí a zajistila jim důstojný pohřeb? Nedovolila identifikovat a exhumovat ani tělesné pozůstatky popraveného básníka Federica Garcíi Lorky. Kdo a komu se má omlouvat? Vnukové zběsilých anarchistů statkářům stejně, jako Francovi důstojníci statisícům republikánů?

 

V citované Hermanově větě o dvanácti slovech je ještě jedna faleš. Není pravda, že Němci za Protektorátu byli našimi „spoluobčany“. Češi a Moravané byli považováni za druhořadé, dočasně tolerované poddané německého „panského národa“ (Herrenvolk

                                                                                                                                                              Hned na začátku okupace německé úřady pozatýkaly stovky odpůrců nacismu, zrušily vysoké školy, také počet středoškoláků byl postupně snižován. Pamatuji se, že v roce 1943 mohl postoupit do kvarty, vyšší třídy gymnázia, jen omezený počet spolužáků. Občané německé národnosti měli nárok na vyšší dávky přídělového systému a zvýhodněni byli i ve všech ostatních občanských záležitostech. Úřadovny gestapa v Čechách a na Moravě měly vysoké počty zaměstnanců různých úrovní. Z publikovaných dokumentů o organizaci a aktivitě gestapa v Německu se dovídáme, že tamější úřadovny tajné policie měly překvapivě nízký počet zaměstnanců – opíraly se o dobrovolné donašeče, kterých byly tisíce. Není třeba dále vypočítávat, proč nebyli příslušníci českého národa považováni za „spoluobčany“. Nelze zapomenout, že oni sami nechtěli být našimi spoluobčany, že dali přednost svým soukmenovcům ve státě, který se připravoval na válku za tisíciletou říši Germánů. Nazývá-li Herman sudetské Němce v roce 1945 našimi spoluobčany, dopouští se falzifikace dějin.

 

                                                                                                                                              3.    Hitler v Mein Kampfu dal jednoznačně najevo, že v německém prostoru pro slovanské národy nebude místo. Český stát byl založen v 10. století, v době, kdy pojem Německa jako státu sjednocujícího německy mluvící obyvatele, ještě ani neexistoval. Tuto skutečnost však Hitler a jeho stoupenci, zejména sudetští nacisti, nebrali v úvahu a prohlašovali, že český stát je „trnem v boku“ německého těla, a jednou, až přijde čas, musí být vytržen. (Zatrnulo mi, když jsem viděl na jedné fotografii Daniela Hermana, jak  drží v rukou velký karton s mapou České republiky, která se „zařezává“ do těla mapy Bavorska, nastavované jeho sudetským protějškem. Trochu jsem se uklidnil, když jsem se v proslovu předsedy Posselta dočetl, že nastává čas „scelování“. Jen přesně nevím, co se tím míní. Kdyby šlo o mapu Rakouska, dávalo by to jakýsi smysl. Ale Bavorsko? Vzpomněl jsem si však, že stratégové starého Rakouska kdysi uvažovali o začlenění Bavor do Habsburké říše.)

 

K. H. Frank s dalšími sudetskými ideology vypracoval na konci třicátých let návrh na konečné řešení (Endlösung) české otázky. Obsahoval několik variant: jedna doporučovala přesídlení Moravanů do Čech a rychlou germanizaci Moravy, druhá předpokládala selekci založenou na rasovém výzkumu českého obyvatelstva (rasově vhodným bude umožněna germanizace, zatímco otázka rasově nečistých, ale ochotných se poněmčit, se bude řešit postupně). V úvahu konečně přicházela i možnost zahájit čištění českého prostoru okamžitě. Když přijel Hitler 16. března 1939 do Prahy, prohlásil, že Praha byla, je a bude německým městem. Führerův oblíbený architekt Albert Speer přijel do Prahy a narýsoval plán na rozdělení města na dvě separované části: centrem německé části měly být Dejvice; některým ulicím a budovám se již za Protektorátu říkalo Nový Berlín. Protektorátní úřady zahájily vyšetřování rasové kvalifikace českého obyvatelstva na školách. Mezi lidmi to tehdy vyvolávalo paniku, rodiče se báli, že dětem lékaři podávají nějaké škodlivé látky. Když Němci napadli Polsko a k Hitlerovu nemilému překvapení Anglie a Francie se postavily na stranu napadeného státu, plány okamžitého řešení české otázky byly dány k ledu. Německo na prahu velké války potřebovalo vyspělou průmyslovou a zemědělskou výrobu Českých zemí, proto byli čeští občané zatím toho nejhoršího ušetřeni. Ale plány na vymazání Čechů ze středoevropského prostoru byly stále přítomny jako možnost a hrozba. Projevilo se to za heydrichiády, kdy Hitler 10. června povolal Háchu a protektorátní vládu do Berlína, aby Čechům pohrozil, že v případě, nebudou-li spolupracovat s německými úřady při dopadení atentátníků, hrozí jim vysídlení. Hitler zopakoval slova, která Háchovi sdělil již 14. března 1939: „Ať si nikdo nemyslí, že by Německo nebylo schopno vysídlení Čechů provést.(...) Nyní je ve hře samotný osud českého národa. Vůdce opakuje ještě jednou a nedvojsmyslně: buď se český národ (…) změní, nebo z Evropy zmizí.“ Pozoruhodné je, že se zmínil také o velkých přesunech obyvatelstva, které s sebou přináší válka: „V průběhu této války přišly zpět již stovky tisíc etnických Němců z ciziny a další miliony je budou v krátké době následovat.“

 

To znamená, že nacisté s velkými přesuny obyvatelstva počítali, v žádném případě nebrali v úvahu psychické aspekty deportací, zejména újmu, kterou představovala ztráta domova. Když se za války statisíce Němců na vůdcův rozkaz vracely z východních území do Německa, prožívali sudetští Němci jejich Heimweh, jejich stesk po domově? Pochybuji o tom. S touto událostí je spojena příznačná dezinformace: na plakátech vydaných sudetským Landsmannschaftem se objevily fotografie kolony selských vozů naložených nábytkem a nářadím; tyto záběry měly dokumentovat odsun sudetských Němců z Čech. Ale nebyly to fotografie z roku 1945, nýbrž z roku 1939, a na vozech nebyli sudetští Němci, nýbrž repatrianti z východních území.

 

Hitler se podle záznamu o audienci v Berlíně vyslovil o soužití Čechů a Němců v jednom prostoru takto: „Oba národy v srdci střední Evropy – Německo a Češi – mohou vedle sebe žít, jestliže se snesou. Pokud tomu tak nebude, tak jeden z těchto národů bude muset středoevropský prostor definitivně vyklidit. O tom, který z obou národů by to dnes byl, není pochyb, což státní prezident dr. Hácha v krátkém komentáři potvrdil.“ Komentátoři si všimli, že Hitler nemluví o Češích a Němcích, ale o Češích a Německu. Je to jen přeřeknutí? Nemyslím, on podvědomě nebo záměrně označil české území za Německo. Ne náhodou v dokumentech, které již od roku 1947 vydávali sudetští Němci, se nikde nemluví o českém území a českém státu. V Katechismu sudetských Němců, masově vydávaném již od dvacátých let, stojí na předním místě axioma označující Čechy a Moravu za území starých Germánů. Slovany do tohoto německého prostoru prý nahnali Avaři na své loupeživé výpravě do Evropy. V roce 1861, kdy konec Bachova absolutismu umožnil Čechům hlásit se o svá práva, vydal pražský publicista a spisovatel Theophil Pisling v Heidelberku anonymně brožuru Germanisierung oder Tschechisierung, ve které předpovídá, že Češi následkem kulturní zaostalosti a nepůvodnosti budou, musí být, germanizováni.

 

Podobné názory sdíleli mnozí Němci sídlící v Českých zemích, především proto, že nebyli s to se oprostit od přezíravého vztahu k lidem slovanského původu. Rudolf  Lodgman von Auen, mluvčí Němců v Československu, již v roce 1919 prohlásil, že  existenci samostatného českého státu nikdy neuzná. Když po Mnichovu německá armáda obsadila České země, Hitlerovi poslal osobní dopis se zdravicí a poděkováním. Sudetské historiky vůbec nezajímali Němci, kteří sympatizovali s utlačovanými Čechy, a ani dnes nepodporují odborníky, kteří německé veřejnosti předkládají jinou, pro některé sudetské patrioty nepřijatelnou verzi česko-německých vztahů.

 

                                                                                                                                                                                                                                4.    Proč připomínám tato historická fakta? Jak to souvisí s dnešní situací, která staré hrozby již odložila do oblasti neuskutečněných historických alternativ? Češi nebyli vyhnáni ze svého území, tak proč se vracet k starým hrozbám a plánům? V diskusích vyvolaných některými sudetskými vysídlenci a, bohužel, i některými českými politiky a publicisty, se klade český nacionalismus vedle německého, jako by to byly dvě stejné síly. Kolikrát jen pan Posselt, katolík a monarchista, vychovaný Ottou Habsburským a nostalgicky vychvalující mnohonárodní stát rakouský, brojí proti nacionalismům! Zapomíná přitom jednu podstatnou věc: vlastenectví malého národa, který bojuje o svoji záchranu, nelze stavět na roveň šovinismu velkého expanzivního národa. Pobělohorská rekatolizace Českých zemí uvedla kacířský národ na okraj zkázy. Josef Dobrovský, osvícenský jazykovědec a historik, sice sestavil gramatiku českého jazyka, ale sám nedoufal, že český národ odolá germanizaci. Když se přece jen začal uskutečňovat dějinný zázrak, a národ odsouzený k zániku se obrozoval a směřoval k obnově svých jazykových, kulturních, náboženských i politických práv, někteří Němci v Českých zemích, a nebyli to pouze příslušníci aristokratických a patricijských vrstev, dali hlasitě najevo, že otázka, kterému národu budou České země patřit, má jen jedno řešení: rasově méněcenní obyvatelé Böhmen a Mähren budou germanizováni. Pisling v brožuře píše o tom, jak ho šokovalo, když ho v roce 1860 – něco takového zažil poprvé –  číšník v pražském měšťanském hostinci oslovil česky. Praha je přece německé město a úředním jazykem v Rakousku je němčina! Připomnělo mi to rozhořčení, s jakým sudetští Němci ve svém memorandu kritizují úřady Československé republiky, že vůči Němcům používaly politiku odnárodnění (Entnationalisierunspolitik). V obsáhlém dokumentu Zneuznávání práva na sebeurčení – Tragédie sudetských Němců (Missachtung ihres Selbstbestimmungsrechtes – Die Tragik der Sudetendeuschen) vypočítávají, jakým způsobem je republika omezovala a jak jim češtinu jako privilegovaný úřední jazyk vnucovala. V tomto dokumentu i v mnoha dalších se dovolávají práva na sebeurčení národa a práva na domov, ale tato práva Čechům v jejich vlasti nikdy plně nepřiznávali, vůbec je nebrali v úvahu. Autoři tohoto dokumentu nemluví za všechny Němce u nás, pouze za ty, kteří se nemohli smířit s tím, že jejich národnost a řeč ztratila v Českých zemích privilegované postavení, zaručené vítězstvím dynastie katolických Habsburků po bitvě na Bílé hoře. Daniel Herman jako bývalý katolický kněz si tuto historickou okolnost nemohl neuvědomit. Zejména, když už řadu let působí jako funkcionář sudetoněmecké organizace Ackermann-Gemeinde, která představuje katolické a prorakouské křídlo sudetoněmeckého Landsmannschaftu.

 

(*) O tom, jak mimořádné utrpení může ovlivnit názory člověka na zločin a trest, svědčí slova vyšehradského kanovníka Bohumila Staška, který v německých koncentračních táborech prožil takové hrůzy, že po válce „žádal vyúčtování s Němci, kteří jsou zlí, a proto pro ně neplatí žádné přikázání lásky k bližnímu“. Myslím, že Daniel Herman by dnes předválečného předsedu Československé strany lidové pokáral, že se dal příliš strhnout osobní zkušeností. Kristus přece žádá, abychom „milovali své nepřátele“ (Lukáš 6: 27, 28, 35).