Několik vět k protičeským výrokům některých německých, rakouských a tzv. sudetoněmeckých politiků
Dovídáme se o nich zpravidla prostřednictvím německého tisku, obzvláště ze Sudetendeutsche Zeitung, tiskového orgánu „sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL)“, a Sudetenpost, tiskového orgánu rakouského SL. S podivením čteme o tom, že jsme se dopustili všech možných zločinů. Pan E. Stoiber nebyl výjimkou, spíše pravidlem v tomto směru. Jeho nástupce ve funkci předsedy bavorské zemské vlády, Horst Seehofer, velký přítel našeho premiéra B. Sobotky, nás viní ze zločinů proti lidskosti, někteří rakouští ústavní činitelé pak dokonce vesele řečnili pod mottem „…70 let od genocidy sudetských Němců“. Korunou všemu samozřejmě nasazují reprezentanti tzv. čtvrtého bavorského kmene, podle potřeby také národnostní skupiny nebo dokonce druhého národa v českých zemí, jinak známí jako představitelé SL. Ti nám na hlavu sypou jeden zločin za druhým, nejen ty válečné, ale hlavně genocidní.
Na programu jsou i sudetoněmecké restituce a původní vlast, jichž se landsmanšaft již téměř druhý rok zříká, ale tak, že stále platí jeho stanovy v původním starém znění. Posselt básní ve Vídni o tom, že restituce budou. Na tzv. Dni vlasti 2016 v Rakousku vznesli nově a zcela čerstvě požadavek, abychom konečně odškodnili tzv. Novorakušany, tedy ty, kteří neměli rakouské občanství k 27. dubnu 1945, ale získali jej později. Jde o Němce, kteří uprchli ještě v době války nebo po ní byli přesídleni z Československa do Rakouska, tedy přesněji o tzv. sudetské Němce. Pokud jde o původní vlast, mohli jsme na 67. sjezdu SL v Norimberku slyšet, že „Generace dědiců sudetských Němců má více než jednu vlast/domov a pracuje s velkým potěšením na tom, aby byly respektovány všechny její domovy, historické a vytvořené.“
Nelze mluvit jen o stanovách SL, ale, alespoň pro zajímavost, je nutné říci několik slov o jeho programu. Šestnáctý bod zakotvuje: „Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“
Stranou nemůžeme nechat ani dekrety prezidenta republiky. Těší se stabilní pozornosti SL. Na Dni vlasti, který se konal v nedávných dnech v Klosterneuburgu u Vídně, jsme mohli slyšet následující věty: „Mír znamená více než nepřítomnosti zjevného násilí. Je to stav neporušování zákonů. A ráda bych znovu potvrdila to, co vám řekl pan zemský hejtman. Benešovy dekrety jsou trnem v oku komunity, která se považuje za společenství hodnot. Ještě bych dodala: Kdo to ví, musí se postarat, aby byl tento trn odstraněn. Obezřetně a diplomaticky, ale s pevností, při využití příležitosti, která se nabídla. A také je třeba říci, vzhledem k příhodnému historickému oknu. Šance by neměla být promarněna.“
Paní poslankyně Národní rady Rakouska, B. Rosenkranzová ¨mluví o příležitosti, která se nabídla pro zrušení „Benešových dekretů“ vzhledem k příhodnému historickému oknu. Asi ví více než my o různých zákulisních jednáních, které se týkají dekretů. Jak rádi bychom věděli, kdo z české strany o nich, za našimi zády, mnichovansky jedná s „našimi milými krajany“, jak o nich hezky mluví pan D. Herman. Pro našeho premiéra ¨B. Sobotku a jeho lidi jsou to dokonce spojenci.
Na letošním Dni vlasti pronesl uvítací projev jeden z představitelů tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku (SLÖ). Od něj jsme se dozvěděli, že se jedná i o odškodnění členů SLÖ. V přímých rozhovorech v České republice se snaží landsmanšaft dospět k řešení otázky odškodnění Novorakušanů. Starorakušané dostali odškodnění již od tehdejšího komunistického Československa v roce 1974 . Otázka vyhnanců, je však stále otevřená.
Z uvedené informace opět vyplývá, pokud tato informace je pravdivá, že někdo za ČR jedná i o odškodnění tzv. Novorakušanů, tedy těch, kteří získali rakouské státní občanství po 27. dubnu 1945.
Jedná se, jedná o naše peníze. Nevíme, kdo z české strany jedná a kam až chce zajít. Ti naši stateční vyjednávači by měli se přestat skrývat, podívat se nám do očí a přiznat, kdo je k takovýmto jednáním pověřil. Takové počínání lze považovat za zradu republiky i našeho národa. Pokud tito pánové budou mít čas a dotáhnou vše až ke zrušení dekretů prezidenta republiky a k „sudetoněmeckým restitucím“, pak důsledky pro republiku mohou být až katastrofální. Budeme moci mluvit o novém Mnichovu, který bude znamenat i destrukci naší státnosti.
Budeme lhostejní k takovémuto vývoji? Nemůžeme a nesmíme! Majetek odsunutých Němců jsme po právu konfiskovali. Pařížská reparační smlouva nám jako signatárnímu státu ukládala povinnost konfiskovat jejich majetek tak, aby se nevrátil do německých rukou. Nadto hodnotu takto konfiskovaného majetku jsme nemuseli odečítat z našeho reparačního účtu. Jako jeden ze států, který vedl proti Německu válku, mělo Československo nárok na reparace. Němci nám byli povinni zaplatit reparace ve výši zhruba 360 miliard předválečných korun. V současnosti jde asi o 3,5 bilionu korun.
Sudeti tvrdí, že usmíření vyžaduje pravdu. Tak konečně jim i oficiálně sdělme, jaká je pravda a kdo komu je dlužen. Požadujme po Německu zaplacení reparací. Pokud to není současná vláda schopná dokázat, vyměňme tuto vládu, o níž se již mluví jako i o vládě národní zrady, za vládu lidu, která bude vládnout v zájmu lidu a pro lid republiky.
J. Skalský