Nejen katolické smiřování s odsunutými brněnskými Němci
Ohlasy na tzv. Deklaraci o smíření á vyplňovaly po několik dní stránky našeho tisku i naši mysl. Vesměs se toto servilní gesto setkalo kritikou a odsouzením. Chci upozornit na jeden fakt, který jaksi ušel pozornosti. Sice jsem to od počátku tušil, ale naplno to zveřejnil Katolický týdeník ( v č. 23). V obsáhlém článku „Brno vzpomínalo na odsun“ i s velkým barevným snímkem se plně dokazuje, že katolický klérus v tomto nechutném divadélku sehrává důležitou úlohu, včetně organizačního zajištění.
V článku se uvádí, že brněnští Němci byli brutálně vyhnáni z města. Proto se letos pochod konal – již to bylo poosmé – tentokrát v obráceném směru. Účastníci nevyprovázeli mrtvé ven, nýbrž je přiváděli symbolicky zpět i s jejich blízkými do Brna. Tak to uvedl kněz Hanák, farář v Bohdalicích, který celou akci moderoval.
Vzpomínková slavnost začala – cituji – „modlitbou přímo u „masového hrobu“ v Pohořelicích a pak se průvod vydal na cestu do moravské metropole. Do jeho čela se postavil římskokatolický biskup Cikrle, který měl též hlavní projev. Pamětní deska „vyhnaným Němcům“ se nachází v zahradě augustiánského kláštera. Zase další trik prelátů po domluvě s odsunutými – deska je na soukromém pozemku, který je veřejnosti nepřístupný, takže město nemůže, a ani nemohlo mít nějaké připomínky. Tam také byli přivítáni zástupci z Německa, Rakouska, zvláště z Vídně. Tito hosté nemohli ani tušit, že jsou obětí katolického podvodu – na tom místě totiž žádné soustředění odsunutých Němců z Brna nebylo. Je to pustá lež.
Nedosti na tom. Páter-moderátor se dopustil další lži, když tvrdil, že většina lidí onu Deklaraci schvaluje. A nejen to! Lidé i litují toho, co se stalo. Nevím, zda tento duchovní byl, či je členem dominikánského nebo jezuitského řádu, jejichž příslušníci se podvody a lžemi u nás smutně proslavili.
Poslední květnový den byla v Brně odsloužena pontifikální mše pod vedením biskupa Cikrleho. Do Pohořelic zase zavítal Msgre. Anton Otte, významný církevní hodnostář, kanovník vyšehradské kapituly. Připomeňme si, že tento pán, když v 90. letech minulého století zavítal do Prahy, pomohl při založení Společnosti Ackermann-Gemeinde, která byla a je, přestože je zřejmě registrována jako samostatný subjekt, odbočkou mnichovské Ackermann-Gemeinde. A. Otte, původem z německé rodiny z Opavska, léta působil v kanceláři této „české bohulibé“ organizace. Není divu, je jedním z věrných soukmenovců.
V Pohořelicích tento pán prohlásil, že je nutné vrátit obětem čest a prosit za odpuštění. Jemu by bylo dobré připomenout, jak je to s historií jeho rodiny za války a zeptat se ho bez obalu – a co mše za oběti nacistického řádění u nás? Kde je ta křesťanská láska ke všem bližním bez rozdílu? Jenže on jako „duchovní pastýř“ musí ovečky vést nalinkovaným směrem, jenž s učením Krista nemá nic společného. A vůči českému národu je odedávna nepřátelský.
V článku je i vzpomínka jedné Němky, tehdy jí bylo šest let. Samozřejmě vše je v tom útrpném tónu, ale přesto uvedla , že jí a její matce, která byla těhotná, umožnili jet ve voze, jichž bylo několik.Onen článek jasně dokazuje, že katolická církev, zejména nyní po „loupeži století“ – církevních restitucích, přechází plně do útoku proti národním zájmům. Finančně mocná se znovu pokusí ukázat, kam až může jít ve snaze diktovat svoje zájmy. A její spolupráce s odsunutými Němci je již dávno známou věcí. Nejen Brno, ale i v západních Čechách máme zkušenosti. Zdejší dosluhující biskup po celou dlouhou dobu utužoval se sudety vzájemné vztahy. A jak dal vědět, i na „penzi“ v tom hodlá pokračovat. Kudy chodil, tudy se sudetům, dokonce i jménem národa, omlouval. Za aktivity v česko-„sudetoněmeckém“ sbratřování dostal i nějakou medaili. Když nahlédneme do doby kolem mnichovských událostí – mnozí němečtí duchovní v pohraničí sloužili zájmům Henleina. A když wehrmacht urvané území obsazoval, kráčeli v čele vítacích průvodů. Slávu záboru našeho území Němci zvětšovaly i zvony svým hlaholem. Načež se sloužili děkovné mše.
A po válce pak tito čistí „bratři v Kristu“ pomáhali lidem před odsunem při pašování věcí, ba i při útěcích těch, kteří se báli odplaty za své čáiny. Z kronik víme, že někteří z nich s cennými věcmi z kostelů a důležitými písemnostmi uprchli za hranice. Zmizely i matrikiay… O tom se pochopitelně dnes nechce nic vědět. Stále jen nám předhazují, jak moc oni, sudeti, museli naší vinnou tolik moc trpět.
Kdepak jsou ty časy, kdy jsme právě v Katolickém týdeníku čítali úvahy na téma „Kaj se, církvi…“ To bylo za kardinála Tomáška, blahé paměti. Potom přišel muž s příznačným jménem – urvi, co se dá a nerozpakoval se vyhrožovat žalobou u mezinárodního soudu. A jeho nástupce – duchovna pomalu, spíše ekonomika a porady, jak za pomoci advokátů co nejvíc ožebračit stát. Já stále věřím, že tihle ziskuchtiví preláti, hrubí Holubové a další se dočkají zúčtování. A vůbec text nezakončím oním jejich „K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Josef Sedák, Plzeň