NATO - aby se Srbové nevzchopili

 

Svalit vinu na ostatní – to je velmi starý, dobře známý trik podvodníků. Musíme však přiznat, že současná vláda Srbska jej přivedla téměř k dokonalosti.

 

Posledním příkladem toho může sloužit rozporuplnost posuzování poslední ratifikace dohody mezi Srbskem a NATO. Za prvé, mezi orgány se opakuje refrén, že dohoda není nic nového. A obecně není k zahození. Naopak, premiér říká - a po něm to opakují jako mantru všichni jeho nohsledi, že je vynikající! Zajišťuje ochranu Srbů v Kosovu, poskytuje symetrický vztah, to znamená stejná práva pro naše jednotky na území členských zemí aliance. (Budou teď naši vojáci odjíždět i do Spojených států nebo základen Aviano a Bonsteel sledovat a pátrat po vojenských tajemstvích NATO?!). Ale teď pozor, i kdyby tato dohoda s NATO byla nějak špatná - je to proto, že ji tak špatné připravili a schválili darebáci z D(O)S[1] nebo DSS[2]. To je nepochopitelné :  Premiér Vučič je hrdý na tuto dohodu - ale z  vrozené skromnosti se s ní nechtěl chlubit - nebo ji strpěl jen proto, že žluto-modří[3] škůdci jej postavili před hotovou věc, a jemu chudákovi nic jiného nezbylo, než ji podepsat.

 

Samozřejmě, že je v tomto případě nějaká předhistorie a nějaký, více či méně negativní kontext - a předchůdci Vučiče z DOSu do záležitosti přinesli určitý vklad. Ale v obecném pohledu - je obtížné pochopit (pro pracovníky srbských médií a ještě více pro "normální" občany a voliče), jak Srbsko, za pouhé tři roky vlády Srbské pokrokové strany (SNS a zejména Vučiče), téměř tajně ("potichu"), podepsaly a  nebo ratifikovaly tři nesmírně důležité a velmi problematické dohody s NATO. V tomto ohledu Vučič velmi překonal všechny své předchůdce. A je to hrozná a smutná pravda, která se různě skrývá: buď otevřenou cenzurou, nebo mlčením, nesnesitelným hlukem médií, rozptylovacími manévry a vymýšlením historek.

 

Podle plukovníka Gorana Jevtoviče (a v takovýchto vojenských záležitostech se mu dá věřit), dohoda, kterou podepsaly a ratifikovaly vládní úřady "progresivních" je nejen horší a dalekosáhlejší než ty, které podepsali jejich předchůdci, ale v mnoha ohledech dokonce méně příznivá pro Srbsko, než všem známá "dohoda" z Rambouillet v roce 1999.

 

Personálu NATO v Srbsku, včetně pracovníků Kanceláře vojenské komunikace NATO, nyní v Srbsku zákon zajišťuje úplnou diplomatickou imunitu, osvobození od placení daní a jiných poplatků, stejně jako volný pohyb a přístup ke všem zařízením na celém území Srbska (také "přístup do vyhrazených bezpečnostních zón vyžadujících normálně souhlas srbských úřadů").

 

Klíčová dohoda s NATO (vojenské dohoda o statusu - SOFA), podepsaná v lednu 2014 ve Washingtonu tehdejším ministrem obrany Nebojšou Rodičem (z SNA), byla ratifikovaná v červenci 2015 srbským parlamentem přijetím příslušného zákona.

 

Dohoda byla podepsána a ratifikována téměř tajně, takže nebyla žádná veřejná diskuse o tomto dalekosáhlém rozhodnutí, podle kterého Srbsko převzalo povinností zakládajících smluv členských zemí NATO, podepsané ve Washingtonu v roce 1949, v Londýně v roce 1951 a ve Paříži v roce 1952.

 

Takže, i když oficiálně není členem paktu NATO, Srbsko se přijetím SOFA zavázalo plnit smlouvy a dokumenty, které až dosud byly specifické pro plné a oficiální členy NATO.

 

Tím, bohužel, vše nekončí. Po dohodě SOFA podepsal druhý ministr obrany ve vládě Vučiće (Bratislav Gašič) v lednu 2015 dohodu IPAP - provozní dokument, který registruje širokou škálu společných činností a prohlubování spolupráce mezi Srbskem a NATO prakticky ve všech oblastech, ve kterých se dá spolupracovat.

 

A konečně, v září 2015, byla podepsána dohoda o "organizaci zakázek a podpory NATO" (NSPO), na téma "spolupráce v oblasti materiálně-technického zabezpečení", která byla ratifikována srbským parlamentem 12. února 2016. Srbská veřejnost se do jisté míry "probudila" teprve po této třetí dohodě s NATO, která jen (už definitivně?) institucionálně ukončila neformální vstup Srbska do NATO. A to je, ať se vám to líbí nebo ne - jeden z nejkonkrétnějších výsledků vlády SNA v Srbsku, která trvá tři a půl roku. Samozřejmě, že kromě "bruselské dohody" s Prištinou. Všechno ostatní je více méně jen propaganda, mlha a kouř.

 

Upřímně řečeno, po těchto třech dohodách Srbsko vůbec nemusí formálně vstoupit do NATO, protože již uplatňuje zakládající články NATO a podřizuje svou suverenitu a standardy příkazům NATO téměř stejnou měrou, jako plnoprávní členové organizace.

 

I když se na první pohled zdálo, že byla oficiální Moskva jako by trochu překvapena,  po několika dnech dokonce dvakrát "vyjádřila znepokojení".  Taková konvergence a zapojování Srbska do NATO je v rozporu s oficiálním zaříkáváním se Bělehradu jeho vojenskou neutralitou. Vyjádřila, že je to "vnucování stockholmského syndromu celému srbskému lidu", že se jedná o ponižující identifikaci s agresorem, která je vnucena všem lidem. Takové tvrzení je v zásadě správné. Ale - z diplomatických a přátelských důvodů - se nemluví o tom, že stockholmský syndrom Srbsku vnutili nejen Washington a Brusel (jejich zájmy jsou pochopitelné), ale v této ponižující operaci hraje bohužel klíčovou roli nynější režim a jeho mediálně-politické volavky. A zde nepomůže spřádání bajek, ani zjevné pokusy vytvořit falešnou symetrii ve formě reaktivovaného ruského humanitárního střediska v Niši, vyjadřování připravenosti udělit mu diplomatický status.

 

Dokonce, i když kvůli propagandistickým bodům pro blížící se volby a uklidňování ruské strany, úřady náhle poskytnou diplomatický status ruským  pracovníkům tohoto střediska, nemůže to vytvořit jakoukoliv rovnováhu, ani to nemůže napravit škody, způsobené sérií předcházejících rozhodnutí a dohod s NATO. Proto musíme říci otevřeně, že akce současné vlády - vůbec nejsou "neutrální". Stejně jako další plazení nelze nazvat "vyváženou" a nezávislejší zahraniční politikou.

 

* * *

[1] Demokratická opozice Srbska (DOS) - koalice 18 stran, vytvořená v roce 2000 a trvající až do roku 2003, když se podařilo svrhnout Slobodana Miloševiče v roce 2000. Demokratická strana (DS) - strana, vládnoucí od roku 2006 do roku 2012, v jejímž čele byl někdejší srbský prezident Boris Tadić (2004-2012).

 

[2] Demokratická strana Srbska (DSS) - partner DS v průběhu existence DOS,  strany v čele menšinové vlády v letech 2003 až 2006.

 

 [3] Barvy symbolizují DS, které jsou součástí loga.

 

Džordže Vukadinovič, "Nové srbské politické myšlení" («Новая сербская политическая мысль»), Bělehrad

 

Džordže Vukadinovič  ,   BĚLEHRAD , 27 únor 2016 ,  Regnum informuje 

ИА REGNUM.       

 http://regnum.ru/news/polit/2087747.html

Pro České národní listy volně přeložil P. Rejf