Nastává soumrak lužickorbského národa?

Bohatý obsah Česko-lužického věstníku z loňského srpna  je doplněn ve slovenském článku o statistiku, která zavání opětným nekrologem nad tímto tisíc let pronásledovaným, vysmívaným a ekonomicky diskriminovaným slovanským národem, kde se konstatuje, že z 780 tisíc obyvatel Horní Lužice jen asi dvacet tisíc hovoří lužickosrbsky.

To zní katastroficky, i když je zde chvályhodná mezinárodní akce z loňského srpna proti ničení krajiny, bourání domů tisíců lidí a poškozování zdraví obyvatel Lužice. V této souvislosti je nutno připomenout, že Lužice a její obyvatelé jsou skutečně snad nejvíce postiženým národem, jak tuto skutečnost Lužičtí Srbové sami komentovali prohlášením, že »Bůh jim dal krásnou zemi, ale ďábel do ni zakopal uhlí«. To způsobilo, že více než 120 vesnic převážně s lužickosrbským osídlením bylo vystěhováno prakticky vždy mezi majoritní německé obyvatelstvo, a tím se odnárodnilo.

Aby toho nebylo málo, tak v poslední době se opět v ryze srbském Rožantu našel kaolin a zbytek lužickosrbského obyvatelstva by se mohl opět stěhovat!

Mnoho hrobařů

Ale je to opravdu tak katastrofické, jak říká oficiální statistika? Těch hrobařů lužickosrbského národa bylo v historii mnoho. Od církevního reformátora Luthera, který před 400 lety nechtěl nechat Bibli tisknout v lužické srbštině pro národ, který brzy zanikne!

Nejnebezpečnější byl nacismus, kdy v mnoha rodinách ze strachu přestali rodiče s dětmi srbsky mluvit a kdy byla připravována konečná likvidace národa nacisty. I jimi bylo přiznáno, že tento plán museli odložit po protiofenzivě Rudé armády před Moskvou, která srazila nacistické divize o stovky kilometrů na západ, a bylo proto nutné mít klidné zázemí. Musí se brát v úvahu, že sjednocením SRN byl proveden anšlus u někdejší NDR s tím, že byla často prováděna drahá rekonstrukce infrastruktury (často i zbytečně likvidovány budovy jen proto, že je »postavili komunisté«), ale ekonomická část byla záměrně vynechána, anebo úmyslně z konkurenčních důvodů likvidována. S výsledkem nezaměstnanosti v Lužici od dvaceti do třiceti procent (při průměru Německa osm procent), a tedy odchodem převážně mladé generace v počtu téměř dvou milionů na západ SRN.

Takže některé vesnice i části měst jsou zde poloprázdné. To lze doplnit. Zpěvem lužickosrbského umělce, že by již rád šel na svatbu svému bratrovi, ale neví, kdy se jí dočká, když on žije na západě Německa a jeho vyvolená dělá chůvu ve Velké Británii.

Je ostudné, že v Evropě nejbohatší Německo nedokázalo alespoň zčásti splatit svůj dluh vůči národu, který má z velké části své domoviny nejzničenější oblast v Evropě, a naopak do doby, než zvítězila na území Svobodného státu Sasko a Braniborska Levice a Zelení, tak vláda klerikálů a sociálních demokratů zahájila drastické tažení proti nepohodlné menšině.

Zrušením druhého stupně srbských základních škol v typicky srbských Chrosčicích a Pančicích-Kukowě byl zahájen útok na mládež. To navzdory protiústavnosti těchto kroků vzhledem k ústavně zajištěným právům národnostní menšiny v Sasku a Braniborsku. Národnostně uvědomělí Lužičtí Srbové byli v národních organizacích vyměňováni za Němce nebo kolaboranty. Nejen v Budyšíně mizely dříve četné dvojjazyčné cedule, omezila se činnost Německo-srbského divadla a srbské činohry. Z čela Nadace pro lužíckosrbský národ musela odstoupit národnostně uvědomělá paní Budarjowá, a tak cizinci po návštěvě Budyšína v té době říkali, že přišli do čistě německého města.

Ubohostí vedení SRN je, že i v takto zbídačeném srbském školství se prakticky téměř vše učilo v němčině a „srbskost“ byla povolena jen pěstováním srbských zvyků a tradic!

Nadace na podporu kulturních a národních potřeb lužickosrbského národa byla postupně finančně krácena z 32 milionů eur až na polovinu s plánovaným dalším snižováním. Na protest proti likvidaci nejzákladnějších národních potřeb čtyři základní organizace Lužických Srbů z nadace odešly. Je ostudné, že v době, kdy má své televizní vysílání i každá větší náboženská organizace, Srbové nárok neměli.

Zelení a Levice přece jen pomohli

Katastrofální situaci v hodině dvanácté zachránily volby, kdy v Sasku i Braniborsku zvítězili Zelení s Levicí a finance pro nadaci se zvýšily z 15,2 milionu eur na 15,8 milionu s dalším dorovnáváním inflace. Navíc srbským premiérem se ve Svobodném státě Sasko stal Lužický Srb Stanislaw Tilich. Vystoupivší organizace se do nadace vrátily a paní Budarjowá pracuje v srbském školství.

Není však kulturnímu německému národu hanba před veřejností? Necítí němečtí občané potřebu vrátit něco národu, který pro stát tolik obětoval? Vždyť v někdejších Čechách psal v němčině jezuita Dobrovský Dějiny české řeči a literatury jako památku na národ, který přestává existovat. Ale Němec Tirsch, který na tuberkulózu brzy ztratil oba rodiče a žil pak v českém prostředí, se začal otužovat a sportovat a počeštil si své jméno na Miroslava Tyrše a spolu se svým německým tchánem, který si počeštil jen křestní jméno, založil tělovýchovnou organizaci Sokol, která se stala pevnou záštitou národa za všech okolností.

František Truxa, dlouholetý člen Společnosti přátel Lužice