Arina Cukanova
Hned po událostech v Minsku dne 25. března se ozývali evropští úředníci, velvyslanec USA v Bělorusku, ministerstvo zahraničí Polska, senátor McCain a všichni se udatně bili za záchranu běloruské demokracie.
Evropská služba pro zahraniční činnost (EEAS) uvedla prostřednictvím své mluvčí Maji Kocijancicové, že EU považuje preventivní zatčení a zadržení před Dnem svobody za potlačení svobody projevu a shromažďování, což je „v rozporu s Běloruskem vyhlášenou politikou demokratizace a jeho mezinárodními závazky“. EU prohlásila akce běloruských ochránců zákona za „nevhodné a nepřiměřené“. Prý nemůže být použití síly proti pokojným demonstrantům odůvodněné za žádných okolností. Všichni zadržení musejí být propuštěni. Tisková mluvčí také vyhrožovala, že „otázky dodržování základních univerzálních svobod, nedotknutelnosti zákona a lidských práv v Bělorusku budou klíčem k formování jeho vztahu s EU“.
Znamená to tedy, že chce-li se Lukašenko široce přátelit s Evropou, nesmí vzdorovat snahám milovníků majdanů o podžehnutí situace ve státu, který vede.
Jak je tedy možné, že v Rotterdamu se zcela nedávno policie nijak nepárala s mírumilovně demonstrujícími Turky: zaútočila na ně se psy a použila vodní děla. Kdepak byla EEAS se svými mravokárnými řečmi o lidských právech?
V USA se také silně znepokojili ohledně odporu běloruské vlády proti pokojným demonstrantům. Americké velvyslanectví v Minsku vyhlásilo, že bude pozorně sledovat tamní situaci a vyzývat vládu Běloruska k okamžitému osvobození ubohých pokojných demonstrantů, ochránců práva a novinářů a k dodržování práva občanů na klidné shromažďování a svobodu slova. To má být zajištěna také svoboda shromažďování v případě, že běloruská opozice řeční o „začátku revoluce a právu na povstání“?
K podpoře událostí 25. a 26. března přijelo do Běloruska mnoho představitelů „svobody slova“, takže to navodilo otázku, zda je možné, aby se veřejnost britská, ukrajinská, polská a francouzská tolik zajímala o běloruský dekret „o příživnících“, jehož potírání opozice zahrnula do oslav Dne svobody. Lukašenko tyto oslavy odložil na konec roku. V zemi se objevují tlupy Evropanů, čtoucích na prvních stranách světového tisku články zabývající se „dekrety o příživnících“. Velvyslanectví USA v takovém jednání nic zvláštního nevidí. Ovšem když v Severní Dakotě rozháněli tábor protestujících proti stavbě ropovodu těžkou technikou a buldozery, považovali to američtí ochránci lidských práv za správné. Ale ramena v Bělorusku dělat chtějí.
Pozadu nezůstalo ani Polsko, pro které je Bělorusko životně důležité. Jeho ministerstvo zahraničí na svých stránkách zveřejnilo požadavek „ukončit použití násilí složkami práva a okamžitě propustit zadržené“. V prohlášení se hovoří o respektu k lidským právům a základním svobodám, právu na sdružování a shromažďování a splnění politických práv všech veřejných hnutí podle mezinárodních standardů a závazků. Znamená to, že Evropané chtějí budovat vztahy s Běloruskem tak, že Lukašenko musí plnit jejich příkazy. Poslanec EP Daul pohrozil obnovením sankcí proti Bělorusku.
Polská TV stanice Belsat soustavně vytrubuje cosi o „represích“, ale nedaří se jí dosáhnout potřebnou šíři. I kritici vlády přiznávají, že na opoziční mítink přišlo zoufale málo lidí, milici mohlo stačit zaměřit se na náhodné kolemjdoucí. Kde jsou tisíce občanů s hesly „Basta!“ a „Odstupte!“?
Washington Post potvrzuje, že se opozici nepodařilo shromáždit „lidový protest“. „Neobvyklý pohled na Minsk: asi tisíc lidí vyšlo protestovat proti autoritativní vládě. … Pochod nebyl povolený a úředníci doporučovali, aby lidé raději zůstali doma. Vyšli a čekali je milice ozbrojené štíty a obušky. Tanky a vojáci byli v okolí.“ Zřejmě novináři Washington Post považovali vodní děla za tanky. Tanky, ani vojsko nedokumentovali. Samozřejmě jsou články s tanky zajímavější než bez nich.
The Guardian použil pro vyložení situace detektivku: Násilí bylo sporadické, maskovaní milicionáři zablokovali hlavní cesty a vtrhli na demonstranty, aby znemožnili vytvoření shromáždění. Měli nápisy OMON a Milice, ale britský novinář to těžko chápal. Ti, co blokovali cesty, se schovávali za štíty. Guardian uzavřel informaci tím, že protest v Minsku byl proti „vedení sovětského stylu“ a za lidská práva.
Francouzský Le Monde napsal, že shromáždění mělo vcelku sociální podtext. Washington Post vidí příčinu v „autoritářském vedení“.
Otec ukrajinské „revoluce důstojnosti“ McCain akci nazval „jasným projevem demokratických snah běloruského lidu“. Neuviděl rozdíl mezi tisícem protestujících a desetimilionovým národem. Je to typické pro západní pohled na druhé země: „národ“, to není veškeré obyvatelstvo, ale skupina osob vyjadřujících zájmy západních pánů. Ve světě se stalo normou vměšovat se do vnitřních záležitostí druhých států, proto americký senátor tak čiperně vypočetl „povinnosti“ běloruského prezidenta a rozumuje o budoucnosti běloruského národa – té menšiny, která podle amerických zvyklostí má určovat život většině. Na Ukrajině mu to vyšlo, nejdřív „ukrajinský lid“ udělal státní převrat a potom začal bojovat s obyvateli Ukrajiny: upálil Oděsany, pustil se do války na Donbasu a ničí tisíce ukrajinských obyvatel.
Hned po událostech 25. března byl „svobodným“ běloruským sdělovadlům dán signál k rozpitvávání tématu zadržení. Počty zadržených se doslova měnily před očima. Došlo se až k tisícům obětí Lukašenkových represí. Přitom záběry z výšky ukázaly, že protestujících bylo sotva tisíc. Jenže EEAS a McCainovi to nevadí. Aby tito zastánci demokracie mohli ukázat to, co se jim hodí, musejí předvést patřičný rozsah.
K velkému znechucení iniciátorů minského majdanu nepoužila policie ani rozestavěná vodní děla, nemluvě už o zbraních. Zůstalo jen jediné – ohromovat světovou veřejnost počtem zadržených. K ránu 25. března „svobodný tisk“ s odkazem na neznámé ochránce práva uvedl počet 700. To je zřetelně vycucané z prstu. Je to v rozporu se zdrojem z centra „Vjasna“, v jehož hlavním stanu bylo zachyceno 57 osob (všichni propuštěni). Na webu Vjasny byl uveden seznam zadržených v Minsku 25. až 26. března v počtu 37 osob, u většiny jmen stojí buď „propuštěn“, nebo „propuštěn bez protokolu“. V seznamu jsou i ti, kteří se nedostali do záchytného střediska, například osmdesátiletý děda o holi, jehož snímek v obležení milice předvedlo „Radio Svoboda“ celému světu, dokázal pláchnout.
Jan Grib, starý přítel „Radia Svoboda“ se sám označuje za militantního nacionalistu a sní o návratu Běloruska do lůna Velkého knížectví litevského. Je vytrvalým účastníkem nacionalistických slezin. Podle Vjasny dostali zadržení jednotlivci po dvanácti dnech vězení a ještě několik lidí čeká na soud. Žádné stovky a tisíce není možné vidět.
Paralelně s minskými událostmi protestovali oponenti, ale i příznivci EU v Římě. Policie zadržela 112 lidí, avšak McCain je potichu a stejně tak další západní zpravodajové.
Převzato z Fondsk.ru
Outsidermadia.cz