Mnoho povyku a málo nového. Jak dále u sudetských Němců?

Podtitulek:. Diskusní dokument Petera Jósika

Pro České národní listy volný a krácený překlad připravil ing. P. Rejf, CSc

Dne 28. února 2015 rozhodlo Spolkové shromáždění sudetských Němců v Mnichově, o nových stanovách, stejně o jako některých změnách. Následující den média informovala o údajných radikálních novotách. Kolovaly informace o  "zřeknutí se restitucí a opětném získání vlasti".

Mnozí sudetští Němci reagovali rozzlobeně na tyto zprávy ve sdělovacích prostředcích. Cítili se zrazeni Spolkovým shromážděním. Někteří členové napadli toto rozhodnutí také legálně. Politici v Německu a České republice se vyjádřili velmi pozitivně a mluvili o novém začátku.

Ve skutečnosti byly odstraněny některé odstavce, požadující "znovuzískání vlasti" a "restituce nebo ekvivalentní náhrady". Při bližším zkoumání je však jedna věc brzy jasná: Masmédia opět udělala z komára slona, protože v mezinárodním právu je stále ještě potřebný zákon o spravedlivé kompenzaci za porušování lidských práv, včetně vyhnání a vyvlastnění.

Ve stanovách landsmanšaftu je kromě toho velmi jasná pasáž:

Sudetoněmecký landsmanšaft usiluje o to, aby Česká republika pokračovala  v jednání o zrušení nebo změně  vyhlášek, zákonů a předpisů, které přijala v letech 1945/1946  vláda nebo parlament bývalého Československa, a které bezpráví - kolektivní vinu, vyvlastnění, nucené práce, vyhnání a vraždy- legalizovaly. Za tímto účelem požaduje přímé rozhovory mezi představiteli české strany a představitelů sudetoněmecké národnostní skupiny, s cílem nalézt řešení, na kterém by se obě strany mohly svobodně dohodnout.

O vzdání se domova a restitucí tak nemůžeme mluvit. Změny přijaté spolkovým orgánem se zdají spíše pokusem dát impuls pro další spolupráci zemí, pro úsilí o otevřený dialog s českými politiky. 

Boj   po válce za návrat do nedávno ztraceného domova, prvořadé přání generace s poválečnými zkušenostmi, dnes děti a  vnuci spíše nahrazují poznáváním bývalého domova, zachováním identity a kulturního dědictví, stejně jako oboustranným zdokumentováním historie.

Bez ohledu na výsledek právního napadení  změny stanov je dnes položena důležitá otázka: O jaké konkrétní cíle musí dnes sudetští Němci ve střednědobém a dlouhodobém horizontu usilovat?  Především: Co je 70 let po vyhnání vůbec ještě možné?

Určitě nesmí být nespravedlnost trpěna. Je třeba i nadále usilovat, aby bylo jasně uvedeno, že Benešovy dekrety a rozhodnutí o vyhnání v Postupimi představují nespravedlnost a podle  názoru mnoha mezinárodních právních expertů naplňují  skutkovou podstatu   genocidy. Trivializování této skutečnosti ze strany sdělovacích prostředků a politiků, nesmí být ignorováno.

Zločiny nacistů nemohou sloužit k relativizování bezpráví spáchaného proti sudetským Němcům. Myšlenka kolektivní viny musí být i nadále jasně odmítána. Jednotlivci mohou být postihnuti za nacistické zločiny. Ale celá etnická skupina ne!

Ačkoli nezanedbatelné množství Čechů v posledních letech změnilo stanovisko k tomuto tématu, aktuální zaměření názorů v České republice je dále upřeno  na násilí  před  válkou a v době jejího trvání.

V tomto ohledu je však třeba často zdůrazňovat, že nejen divoké vyhnání, špatné zacházení a masakr na konci války, ale také uplatnění kolektivního vyvlastnění a vyhnání v rámci Benešových dekretů a Postupimské dohody je zločin.

Stále více a více Čechů je si vědomo, že je v dlouhodobém zájmu své země odčinit poválečnou nespravedlnost a také selhání politiky předválečného Československa vůči německé menšině a německému jazyku a kultuře jako důležité součásti své vlastní historie a identity. Různé školní a studentské projekty, ale i aktivity některých skupin, jako je například "Anti-komplex" nebo kontroverzní nový "Sudetoněmecký landsmanšaft v České republice", jsou znakem tohoto vývoje.

Nicméně formální zrušení Benešových dekretů zůstává téměř nedosažitelným cílem   Myslitelný může být multilaterální kompenzační balíček pro oběti vyvlastnění a nucených prácí, z velké části financovaný Spolkovou republikou Německo, a na oplátku uznání německého kulturního dědictví v České republice.

Takové částečné znovu uznání němčiny jako druhého úředního jazyka by umožnilo vysídleným osobám a jejich potomkům vrátit se do své vlasti a zachovat tam svou identitu jako německy mluvících občanů. I když asi málokdo by využil této možnosti, bylo by to gestem vůči obětem a významným krokem směrem k opětovnému uznání dvojjazyčných kořenů Čech a Moravy.

Země by mohly poskytnout regionům obzvláště silnou subsidiaritu a decentralizaci v rámci stávajících národních států, pokud jde o budoucí Evropu. S místními a regionálními orgány v České republice je klima konverzace tradičně méně složité a méně stísněné, než na úrovni ústřední vlády.

Již několik let se také uvažuje v Bruselu o systému na ochranu místních menšin pro celou EU. V tomto ohledu jsem připravil před několika lety návrh celoevropského zákona o ochraně jazykového dědictví, který by rozšířilo ochranu menšin na ty oblasti, které byly změněny - od slovní genocidy, asimilace anebo vyhnání v moderní době. Bylo by to v zájmu sudetských Němců a zbývajících německých menšiny, pokud by bylo možno uplatnit takové řešení.

Zjednodušeně řečeno, je rovněž otázkou, zda historicky založený termín "Sudety" je stále v zájmu vysídlených osob a jejich potomků. Německá menšina v České republice používá méně kontroverzní a historicky správný termín "Němci z Čech, Moravy a Slezska".

V podmínkách sjednocující se Evropy a posilování významu regionální identity, která  také spojuje Němce a Čechy, by možná mělo být bráno v úvahu dokonce společné institucionální zakotvení těch zbývajících a vysídlených osob. Tak by obě skupiny  také přispěly k oslabení již nemoderního paradigmatu národ-stát  a spojit "evropské" a "místní" na vytvoření "etnicko-národního".

Taková společná organizace bývalých a zbývajících Němců by více odpovídala současnosti. Zatímco Slováci, Poláci a Maďaři mají kulturní centra prominentně umístěna na Starém Městě pražském, historická největší etnická skupina v Čechách je pro Prahu a návštěvníky  v současné době zcela neviditelná. To by se mělo rychle změnit. Viditelnější přítomnost je třeba samozřejmě požadovat nejen v Praze, ale i v dalších městech s částečně německou minulostí, jako v Brně, Olomouci, Liberci, Českém Krumlově, Karlových Varech, atd. Kdo se skrývá ze strachu z kritiky, samozřejmě rychleji zmizí z historie.

Peter Jósika (narozen v roce 1971 ve Vídni) je spisovatel, historik a politolog. Žije ve Švýcarsku. Může být kontaktován prostřednictvím webových stránek www.europaderregionen.com .

Sudetoněmecká tisková služba (SdP)

Rakousko

Vídeň 19. srpna 2015