Mezinárodní rámec odsunu tzv. sudetských Němců

Z okruhu historických výkladů o odsunu, ovlivněných ideologií tzv. sudetských Němců, jsme se v poslední době zas doslechli, že hlavním iniciátorem onoho bezpříkladně nelidského dění byl československý prezident Edvard Beneš  a  ve světovém měřítku  byl takovým  „motorem“ sovětský  krutovládce generalisimus Stalin. Odsun byl  prý velký  negativní zásah do civilizace střední Evropy. Byl vlastně „ etnickou čistkou k podpoře českého bolševizujícího národního socialismu na cestě ke komunismu. Liberální demokracie nic takového neprovádějí.“ Potud vykladači  jistého druhu. A nyní, co praví historická fakta.

Vysídlení asi 2,500.000 lidí z jednoho státu do jiného  nemůže být dílem okamžitého nápadu ani výsledkem trvalého  úsilí  jedince. Představa o odsunu se vyvíjela a měnila  během války v mnoha hlavách v souvislosti s úvahami o budoucnosti německých menšin v různých evropských státech. Kromě našeho odboje a exilu ji ovlivnil i odboj  polský a exilová vláda Sikorského. Ale první impulz pocházel  z britské strany. První polovina 20. století je poznamenána problematikou menšin a národnostně smíšených oblastí. Uveďme Francouze a Němce (Alsasko-Lotrinsko), uveďme Turky a Arménce  (zhroucení osmanské říše přežila ze 2 milionů Arménů necelá polovina), Turky a Řeky (strastiplná výměna   usídlení mezi  Maloasijským pobřežím a ostrovy  Egejského moře.)

Následkem toho se  transfer německé menšiny z několika evropských států nejevil nijak mimořádně. A není pravda, že by liberální demokracie takové věci „prostě neprováděly“. Právě „liberální demokracie“ byly zklamány z krachu meziválečné menšinové politiky Společnosti národů a  znechuceny z německého zneužití zdánlivě skvělého mnichovského řešení  postavení  menšiny v Československu. Utrpěly šok z porušení mnichovských dohod necelý půlrok po jejich podepsání a z rozpoutání 2. světové války. To všechno vedlo právě  „liberální demokraty“ k přesvědčení, že stabilitu poválečné Evropy může zaručit jen podstatná eliminace menšin jako zneužitelného mezinárodně politického  fenoménu. A tak již v květnu 1940 bylo v Britském královském institutu mezinárodních studií připraveno memorandum o stabilizaci poválečné Evropy na základě transferu německých menšin z Polska, Československa, Maďarska, Slovinska j.

Dálo se to bez ohledu na odsunové koncepce  odbojových skupin či  exilových vlád  okupovaných zemí. ( Všimněme si, prosím, že nešlo o „etnickou čistku v zájmu československého socialismu na cestě ke komunismu“). Velmoci se na transferu dohodly r. 1943. Tehdy řekl W. Churchill: „Doufám, že to u Rusů prosadíme. Osvědčilo se to před lety v Turecku a Řecku, a osvědčí se to i teď.“ (Všimněte si, že chce s Rusy ve věci transferu  teprve jednat. Stalin se tedy nejevil jako jeho průkopník  a  prosazovatel.)  A  co USA? Smlouvu podepisoval  prezident Roosevelt (nikoli Truman, který prý byl,  jak se dočítáme, „ postaven před hotovou věc“).   Rooseveltova  komentující slova vyjadřují přesně, oč „velké trojce,“ když válka skončila,  při uzavírání dohod v Postupimi,  šlo:

„To, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu „Mnichov“, musí být odstraněno, definitivně a jednou provždy.“

Bližší podrobnosti podává kniha „Rozumět dějinám, Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948“. Gallery 2002. Pro ministerstvo kultury. 304 s.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.