L I S T Y č. 45

Landeszeitung č. 17, ročník 7, 16.8.2005

Němečtí zemědělci sklízí úrodu v České republice

Podle údajů společnosti Agropol obhospodařují Němci v okrese Karlovy Vary přes osm tisíc hektarů půdy. Zástupce předsedy agrární komory, pan Vladimír Tůma, sdělil, že podle jeho údajů vlastní Němci již 25 tisíc hektarů v okrese Cheb, což činí asi jednu pětinu v celé oblasti. Pan Michael Bureš, mluvčí pozemkového fondu České republiky řekl: „Nerozlišujeme mezi německými a českými vlastníky, neboť tito vlastní české firmy a mohou tedy svou půdu propachtovat nebo privatizovat.“

Agrární komora radí hospodářům ze Severočeského kraje, aby svou úrodu prodávali do Saska, kde za ní dostanou více peněz. Kontakty k saským firmám byly na Ústecku a v oblasti Jablonecka navázány. Do Saska jde i velká část úrody společnosti Kokonínská, která patří k největším v jablonecké oblasti.

Masové hroby: Kolik jich v Čechách ještě je?

V letních měsících roku 1945 měla 2. světová válka svou krvavou dohru. Tisíce českých Němců včetně žen a dětí se staly oběťmi aktů pomsty. V učebnicích k tomu najdeme i výstižné označení: „divoké vyhnání“. Jeho následky jsou odhalovány dodnes.

Praha. Manželé Jiří a Dana D. mají již 60 let rodinné tajemství : celuloidový film, na kterém je vidět poprava asi padesáti Němců , ke které došlo v květnu 1945, jen několik metrů od tehdejšího bydliště Danina otce. Na filmu jsou vidět ozbrojení civilisté, kteří střílí do zad seřazených lidí. Po mrtvolách pak přejíždějí tři nákladní vozy. Jiní zatčení hloubí masový hrob. To vše se událo nedaleko kina Bořislavka, přibližně v těch místech, kde má být v současnosti stavěno obchodní centrum a nové obytné domy. Danin otec měl až do své smrti strach o tomto snímku s někým mluvit. Slova nenachází ani jeho dcera, která film již přislíbila archivu České televize.

Takovýchto masových hrobů existuje na území České republiky pravděpodobně mnohem více. Podle německých i českých historiků zemřelo v poválečných měsících asi deset tisíc českých Němců násilnou smrtí. Celkový počet obětí se odhaduje až na třicet tisíc. Jim je věnováno jen málo pomníků.

Vzpomínky na poválečné násilí vyvolávají dodnes spory a dokonce fyzické potyčky. Když v září 2002 byl na hoře Buková hora u Teplic nad Metují odhalen na místě, kde v r. 1945 bylo zavražděno 23 místních Němců, kříž smíření, byl tento hned silně poškozen vandaly a pomalován hákovými kříži. V letošním roce byla na tomto místě dokonce objevena nálož.

V roce 1995 byl odhalen pomník obětem vyhnání z Brna. Vlastenecký spolek Bruna, ve kterém se odsunutí sudetští Němci setkávají, ho nechal postavit v areálu místního augustýnského kláštera sv. Tomáše. Proti jeho odhalení protestovali např. poslanci Moravsko-české unie.

Také na oběti „pochodu smrti“ upomíná pomník, který stojí nedaleko Pohořelic. Tam zemřelo na cestě do Rakouska několik stovek lidí.

V mnoha jiných městech žádný pomník obětem zapuzení nestojí. Zastupitelé města Postoloprty odmítli na jaře letošního roku návrh na zřízení pomníku několika stovkám v této oblasti zavražděným Němcům. Nestojí ani kříž v Chrastavicích u Domažlic, o který se zasazuje sudetoněmecký landsmanšaft již deset let a který by měl být upomínkou na oběti integračního tábora v blízkosti Chrastavic. Tajemstvím zůstávají i masové hroby popravených na nádraží v Domažlicích, neboť svědkové mlčí.

Procházka po masových hrobech ?

V Ostravě se o tom mluví. Jindřich Segera, bývalý vězeň tábora Hanke, potvrdil, že na okraji parku Milady Horákové v Ostravě jsou tři masové hroby Němců z Ostravy a okolí, kteří zemřeli nebo byli do července 1945 popraveni. Tyto informace potvrdil i Walter Miller ze Slezsko-německého svazu.

Vedoucí pražské opozice Topolánek odmítá ocenění německých antifašistů

Praha. Vedoucí české opozice Mirek Topolánek rozhodně odmítl sociálně-liberální vládou připravované ocenění sudetoněmeckých antifašistů. Jejich uctění by prý mohlo „uškodit zájmům země“. Podle jeho mínění je premiérem Jiřím Paroubkem připravované humanitní gesto „neuvážené“. V budově ministerstva zahraničí se setkali zástupci úřadu Německo-českého fondu budoucnosti a vlády k intenzivním rozhovorům o plánech na uctění těch, kteří zůstali Československu během 2. světové války „aktivně věrní“. Podle informací z vlády by mělo být během září vydáno oficiální prohlášení o uctění těchto sudetských Němců.

LZ č. 18, ročník 7 z 30.8.2005

Česká vládla rozhodla o gestu vůči antifašistům

Vláda ČR rozhodla o uctění zásluh bývalých československých občanů německé národnosti, kteří aktivně bojovali proti nacismu a zůstali vůči republice loajální. Premiér Jiří Paroubek označil již před časem toto uctění za „věc slušného chování“. Odmítl ovšem uvést uctění sudetoněmeckých bojovníků proti nacismu do spojení s vyhnáním Němců z Československa po 2. světové válce.

Spurný : Divoká zapuzení jsou neomluvitelná

Praha. Mladý vědec, Matěj Spurný, se již několik let zabývá vyhnáním sudetských Němců. S občanským sdružením Antikomplex bádá v českých pohraničních oblastech na místech, kde ještě před šedesáti lety žili Němci.

Někteří lidé jsou názoru, že zapuzení Němců bylo zločinem. Jiní se na něj dívají jako na logický důsledek války. Historik Spurný říká : „Je samozřejmě pochopitelné, že Češi, kteří byli v 2. světové válce utlačováni použili násilí. Mnohé co se během po válce následujících měsíců dělo, jako např. pochody smrti, při kterých přišly desítky lidí o živit, je neomluvitelné. Jednalo se o násilné zapuzení. Vyhnání Němců ze země se těžko dalo zabránit. Nemuselo ale probíhat tak brutálně. Za to nesou z velké části zodpovědnost tehdejší českoslovenští politici, kteří poválečné emoce podporovali, místo aby je zklidnili. Skutečnost, že odsun Němců mohl proběhnout lidsky a spořádaně, jim došla příliš pozdě. Zodpovědnost za mnohé zločiny byla často připisována revolučním gardám. Byly to skupiny, které byly obnoveným československým státem považovány za oficiální armádu. Tyto gardy se také někde zúčastnily vyhnání Němců, ale podle vyprávění očitých svědků se mnohých aktů násilí účastnili civilisté. Často to byli kolaboranti, kteří za války pilně spolupracovali s Němci a po válce tímto svým chováním chtěli smazat stopy. Byla to velmi těžká doba. Demokracie byla po válce omezena, bylo prakticky nemožné o některých věcech mluvit veřejně. K těmto zakázaným tématům patřilo i vyhnání Němců. Jestliže o tom některé noviny napsaly, trpěly velmi brzy problémy. Přesto se našli publicisté, jako např. v Katolických listech, kteří na tuto nespravedlnost poukázali. Dnes je vztah společnosti k odsunu Němců o něco zdravější než tomu bylo např. před patnácti lety. Bylo by hezké, kdyby toho čeští politici využili a podali ruku ke smíření. Vzhledem k tomu, že téma odsunu je od politicky organizovaných sudetských Němců zneužíváno, nebude cesta k usmíření lehká“.

LZ č. 19, ročník 7 z 13.9.2005

Stoiber chce podpořit dialog mezi Čechy a odsunutými Němci

Mnichov. Dr. Edmund Stoiber uvítal prohlášení vlády ČR, kterým se tato omlouvá vyhnaným Němcům, kteří aktivně bojovali proti nacismu. „Vidím v tom i snahu české vlády přiblížit se sudetským Němcům“. Bylo by to podle Stoibera pozitivní znamení, které je nadějí do budoucnosti. Stoiber uvítal i českou vládou plánovaný dokumentační projekt, který má přispět k prohloubení historického poznání. „Vzpomínka a snaha o historickou pravdu musí být a zůstat rozhodujícím klíčem pro porozumění v Evropě. To platí dnes také pro porozumění mezi sudetskými Němci a Čechy“, řekl Stoiber. Touto cestou a v tomto duchu by měly jít obě strany. Je to cesta , která vede ke stále intenzivnějšímu a hlubšímu dialogu mezi českou stranou a sudetskými Němci. Stoiber hodlá tento dialog všemi možnými způsoby podporovat.

Nespravedlnost se stala nám všem …

V posledních letech vidíme často v televizi obrazy zoufalých a pod tlakem přesídlených Izraelců ze západního Jordánska a Gazy. Izraelci tam přišli před 38 lety po vyhrané válce. Tehdy to byla částečně poušť, kterou proměnili v osídlenou oblast. Postavili zde své domy a synagogy, vyrostly zde tři generace. Odejít ze svých domovů nemuseli ze dne na den. Měli státem zajištěny náhradní možnosti ubytování, byly zajištěny prostory na uložení jejich věcí, stát jim postavil nové domy a odškodnil je za majetek, který nemohli vzít s sebou. Přesto se těžko loučili se svými domovy, kde se mnozí z nich narodili.

Němci osídlili ve 12. a 13. století oblasti na území českého státu na pozvání tehdejších panovníků. Také oni zkultivovali celou oblast. Vykáceli stromy a postavili zde svá sídliště a své kostely. I oni byli, stejně jako celý svět, do 2. světové války zataženi. Stáli na obou stranách fronty. Někteří se na válce podíleli, většina ale patří k obětem. S koncem války je pojila naděje na klidný život. Místo toho zažili sběrné a integrační tábory. Museli během několika hodin opustit své domovy, v některých případech nesměli již vůbec do svých domů vstoupit. Mohli si vzít jen to, co unesli. Jejich zavazadlo nesmělo mít více než 30 kilo. V prvních transportech dokonce ani to. Nesměli si vzít peníze, své cennosti, vkladní knížky, na nádražích byli pronásledováni ozbrojenci. Ale proč? Narodili se zde, stejně jako jejich rodiče a prarodiče. I oni trpěli ve válce, i oni si přáli mír, mluvili ovšem jinou řečí.

Necelá desetina Němců směla zůstat v české vlasti. I oni však museli vyklidit své domy, i oni se museli shromáždit v táborech. Mnozí z nich museli vykonávat neplacenou práci daleko od domova. I oni ztratili svou vlast. Vlast není pouze dům, byt nebo ulice. Jsou to i lidé, se kterými se setkáváme a se kterými můžeme mluvit naší mateřštinou. Sousedé a známí byli pryč. Jejich mateřský jazyk byl zakázán. Po určité době směli sice zpět, ale v jejich domech a bytech žili již dávno jiní lidé. Museli tedy začít úplně od začátku. Mohli vykonávat jen pomocné práce, dostávali nízké mzdy, z kterých museli ještě 20% vložit do fondu na obnovu země.

Po roce 1989 byly mnohé, v době komunismu utlačované skupiny, odškodněny. Na základě restitučních zákonů jim byl navrácen všechen komunisty zestátněný majetek. Čeští Němci doposud odškodněni nebyli. V roce 2001 žádali formou petice o odškodnění. V roce 2002 byly jejich požadavky shrnuty ze stolu. Požadavky Němců byly jistě vysoké, ale z pravidla slouží podobné žádosti jako podklad pro další jednání. Vláda ČR chce uctít aktivní bojovníky proti režimu. Kdo ale může posoudit, kdo ze sudetských Němců byl v tomto boji aktivní? Byli to jen sociální demokraté nebo i komunisté? Nebyli mezi německými kritiky režimu i tací, kteří jednoduše nebyli v žádné odbojové skupině organizováni, nebo svým členstvím v nacistických organizacích pouze svůj aktivní odboj maskovali? Skoro žádné dokumenty již neexistují. Jak nepřehledná byla poválečná doba, nám nedávno ukázal film „Musíme si pomáhat“. Jak málo stačilo k tomu, aby člověk, který u sebe dlouhý čas ukrýval zběhlého žida, byl označen za nacistu.

Ano k odškodnění

Po válce trpěli všichni Němci nějakou formou zoufalství. Někteří ztratili více, někteří méně. Všem by se mělo tedy dostat určitého odškodnění. Jakékoli upřednostňování některých skupin českých Němců by vedlo jen k rozdělení na „dobré“ a „zlé“. Takové rozdělení jsme za posledních 40 let již poznali. Žádné odškodnění sice nemůže odčinit to, co se Němcům stalo. Bylo by to ale alespoň přiznání k zodpovědnosti za to, co stát svým občanům udělal. Mnozí z nich se narodili ještě jako poddaní rakouského císaře Františka Josefa I. . V roce 1918 se stali, aniž by se jich někdo ptal, občany Československa, po dvaceti letech občany říše a po dalších šesti letech byli na základě prezidentských dekretů opět své státní příslušnosti zbaveni. Jsem názoru, že není správné tvrdit, že dnešní generace Němců nic nezpůsobila a proto se nemusí za nic omlouvat. Ačkoli tato generace skutečně nic nezavinila, přesto založili tito Němci fondy, ze kterých byly oběti nacismu, i ty české, odškodněny. Těžko můžeme brát v úvahu námitky, že říšské závody docílily profitů z práce slovanských vězňů a „totálně nasazených“. Profitů z práce Němců docílily v poválečné době i závody, které byly v českých rukách. Odškodnit všechny! Takovéto gesto by nestálo v žádném rozporu s Německo-českým prohlášením.

Hans D. Korbel ( volně přeloženo)

Dora Müller – jedna z posledních

Přestože měly Benešovy dekrety po válce ochránit sudetoněmecké antifašisty, byla praxe jiná : německé je německé a proto pryč z Československa. O šedesát let později rozhodl premiér Paroubek o uctění a poděkování těmto lidem. Jednou z nich je Dora Müller – jedna z posledních, neboť téměř všichni, kterým by toto gesto mělo patřit, jsou již mrtví. Podle české vlády jich žije asi 200. 200 Němců, kteří před a během 2. světové války stáli v opozici a v odboji proti nacizmu. Dora Müller a její rodina k nim patřila. Podle jejich údajů pomáhala rodina především židům. 1 938 židovských dětí zachránili tím, že je propašovali z Rakouska do Československa a které byly odtud za pomoci různých organizací odvezeny do Palestiny nebo Velké Británie.

Rodina Müllerových měla v době války těžký život. Sudetoněmečtí nacisté kolem Konráda Henleina měli brzy vše pod kontrolou. Německý kulturní život v Brně nebyl již možný. Rodině nezbylo nic jiného než číst zakázanou literaturu a pěstovat hudbu. Otec rodiny byl často vyslýchán gestapem, jejich byt byl několikrát prohledán, přesto rodina vše přečkala.

Pak přišlo osvobození, které pro české Němce přineslo další utrpení. Následovalo násilné vyhnání Němců, při kterém mnozí zahynuli. Rodinu Müllerových zachránili čeští obyvatelé domu, protože o nich věděli. Mohli tedy zůstat. Po r. 1945 se nikdo ve městě neodvážil mluvit na veřejnosti německy. Matka rodiny neuměla slovo česky a proto při procházkách museli mlčet. Dora Müller dnes říká : „Nikdo nám nic nevzal, nikdo nás nebil, ale můj diplom chemika mi nebyl uznán a proto jsem nikdy nemohla pracovat ve svém oboru. Mou další zálibou byla literatura. Nějakou dobu jsem pod pseudonymem překládala, ale do grémia překladatelů jsem nikdy nebyla přijata. Nikdy jsem se proto nemohla pojistit a dnes nemám žádný důchod. Tím jsem byla já osobně poškozena. Zažili jsme mnohé křivdy. Mému synovi nebylo povoleno studium na gymnáziu s odůvodněním, že se doma mluví německy a babička neumí slovo česky. Přesto se mu později podařilo na gymnázium se dostat. Všechny mé děti vystudovali vysokou školu. Nežijí bohužel již zde, nýbrž v Německu. Já sama stále ještě žiji v bytě mých rodičů, mám své knihy, které mám ráda a ničeho nelituji, přestože vím, že by se mi v Německu dařilo mnohem, mnohem lépe“.

Jiří Paroubek nedávno řekl, že tito němečtí antifašisté s československým pasem prokázali velikou odvahu. Byli to lidé, kteří za všech okolností zůstali věrní Československu.

Petr Hornung, ARD studio v Praze

LZ č. 20, ročník 7 z 27.9.2005

Útěk a zapuzení z pohledu Němců, Poláků a Čechů

Nadace Domu historie Německé spolkové republiky pověřila Institut demoskopie v Allensbachu provedením ankety „Co znamená útěk a zapuzení z dnešního pohledu pro Němce, Poláky a Čechy“? Z výsledků této studie vyplývá, že zeměpisné znalosti Němců o oblastech východní Evropy, které dříve byly osídleny Němci, jsou v současnosti stále ještě obdivuhodné, nicméně na ústupu. Ve skupině dotázaných ve věku do třiceti let, jsou znalosti o Slezsku a bývalých sudetoněmeckých oblastech jen o něco málo větší než např. o Africe. Přesto bylo zjištěno, že třetina této skupiny se tímto tématem zabývá. Výsledky studie provedené v Polsku a v Čechách jsou taktéž zajímavé. Mnohem více obyvatel obou zemí se o téma zapuzení Němců zajímá, málo z nich se ovšem zabývá jejich osudem. Soucit nebo náznaky sebekritického zpracování tématu nebyly prakticky vůbec zjištěny. Náznaky možného přehodnocení se objevily u nejmladší generace těchto zemí.

LZ č. 21, ročník 7 z 11.10.2005

Medaile sv. Václava pro Stránského a Ullmanna

Praha. Předseda Svazu politických vězňů, Oldřich Stránský a předseda sudetoněmecké křesťanské organizace Ackermann-Gemeinde, Adolf Ullmann, byli dne 28.9. vyznamenáni medailí sv. Václava. Toto vyznamenání bývá u příležitosti státního svátku ČR, uděleno osobnostem nebo organizacím, které se zasadily o vzájemné porozumění a toleranci. Oldřich Stránský se v devadesátých letech účastnil rozhovorů k Německo-českému prohlášení, byl členem Německo-českého diskusního fóra a angažoval se za odškodnění Čechů, kteří vykonávali nucené práce. Ackermann-Gemeinde podporuje již od roku 1946 mírový proces v Evropě a aktivně usiluje o zlepšení vztahů mezi Němci a Čechy. Její předseda, Ullmann, narozený v obci Nejdek v Krušných horách, patří od r. 1991 ke spolkovému představenstvu.

Dialog mezi městy Liberec a Augsburk

Liberec. Podle starosty města Liberec, pana Jiřího Bittnera, musí jak česká, tak i německá strana najít odvahu k vzájemnému  rozhovoru i se sudetskými Němci. Jen vzájemné poznávání může vést k porozumění a zlepšení česko-německých vztahů. To je také motto dialogu mezi městy Liberec a Augsburk, který se konal od 1. do 21.10.2005 v Liberci. U této příležitosti zde proběhla celá řada kulturních, uměleckých a společenských akcí, kterých se podle koordinátory za německou stranu, paní Sonji Hefele, účastnilo 115 umělců.

Hitler a Vatikán

Když se v roce 1933 zmocnili nacisté moci v Německu, nedělali si mnozí představitelé katolické církve žádné iluze o militantním a nepřátelském postoji Hitlera vůči ní. Zároveň uvítali především němečtí biskupové údajnou záchranu Německa před komunisty. Sám papež Pius XI, si nenechal ujít příležitost, aby prostřednictvím svého státního sekretáře vyjádřil Hitlerovi obdiv za jeho „neohrožený postup proti komunismu“.

V této době byli v Německu po tisících zatýkáni a týráni odpůrci režimu. Převzetí moci Hitlerem bylo pro církev na jedné straně ohrožením, ale na straně druhé i pokušením. Společné zájmy se setkaly v boji proti komunismu a liberalismu, proti údajným nebezpečím moderny. V létě 1933 byl mezi Německem a Vatikánem uzavřen konkordát, který vyšel vstříc úmyslům obou stran. Církev si nechala právně zajistit své materiální a instituční postavení v Německu a na oplátku se zřekla jakékoli politické činnosti. Tímto získali nacisté klid na vnitropolitické frontě a určité vážnosti na poli mezinárodním. Prostředníkem církve a „otcem konkordátu“ byl kardinál Eugenio Pacelli, zástupce papeže v právních záležitostech a dlouholetý papežský nuncius v Německu.

Myšlenky jsou svobodné

Kravaře. Ještě teplé podzimní paprsky září na mnohou kuriozitu Hlučínska. Zatímco v předchozích letech se jen málo psalo o německé menšině žijící v tomto regionu, vychází v českých novinách v současnosti mnoho pozorování, věnovaných českým občanům německé národnosti. Nedaleká hranice mezi ČR a Polskem stále ještě připomíná „staré časy“, když jsme, ještě před sčítáním lidu, jeli do Lubowitz na oslavu výročí narození slezského básníka Josefa, svobodného pána, von Eichendorff a museli polskému hraničáři ukázat věnec s odpovídajícím nápisem v němčině. Jeho ironickou poznámkou bylo : „Už brzy nebude možné, aby věci s německými dodatky směly přes hranici“. Jedinou odpovědí na podobné výroky, mohlo být právě sčítání lidu, které bylo ukončeno 28.2.2001. Tento den bylo přesně zjištěno, kolik obyvatel země má a kolik z nich je české, německé nebo jiné národnosti. Že vše tehdy proběhlo v uvolněné atmosféře ukazuje, že dochází ve společnosti k určitému obratu, že se obraz „zlého Němce“ rozbil o moc myšlenky evropské jednoty. Již dávno mnozí pochopili, že se historie nikdy víc nebude opakovat a že kniha budoucnosti se nově začíná psát.

V příštích letech dojde ke strukturálním změnám a to především v oblasti hospodářství. Bude zapotřebí schopných lidí, kteří se s lehkostí budou pohybovat mezi národy. Nepochybuji o tom, že mnozí z nich budou pocházet právě z oblasti Hlučínska. Jednoho dne budou naše děti, vnuci a pravnuci říkat, jak kuriózní je, že dříve existovaly hranice a lidé si nerozuměli. Pak se můžeme moudře usmívat a vychutnávat teplé paprsky podzimního slunce.

Horst Kostriza

Moravské vyrovnání – schváleno v Brně před 100 lety

Brno. Brněnský Německý jazykový a kulturní spolek připomenul ve dnech 16. a 17. září letošního roku za spolupráce se spolkem bývalých německých občanů Brna, BRUNA, na historicky významnou událost, která tehdy na několik let zmírnila národnostní rozpory mezi Čechy a Němci. Češi si vybojovali práva, která jim do té doby byla upírána. Přes sto účastníků soustředěně sledovalo přednášky německých a českých referentů. První den se mluvilo o tehdejším životě v Brně a druhý den proběhla diskuse, při které prof. Mlynařík zaujal postoj k otázkám na téma ukončení pospolitého života obou národnostních skupin po roce 1945. Setkání bylo ukončeno slavnostní mší v Chrámu sv. Petra.

Svoboda ocenil jednotu Německa

Praha. Český ministr zahraničí, Cyril Svoboda, označil spojení Německa před patnácti lety, za jeden z nejvýznamnějších kroků minulého století. „V říjnu roku 1990 jistě Němci netušili, co spojení obou německých států pro ně bude po stránce finanční, politické a lidské znamenat. Přesto bylo sjednocení Německa historickou nutností“, zdůraznil Svoboda. Strach z „německé velmoci“ zavrhl tento křesťanský demokrat právě již v říjnu 1990. Bylo by podle jeho názoru naivní věřit, že nebezpečí národa spočívá v jeho velikosti. Jde především o jeho demokratické principy. Nikdo nemohl již před patnácti lety vážně pochybovat o tom, že je Německo hluboce mírumilovná země.

LZ č. 22, ročník 7 z 25.10.2005

Němci a Češi o zapuzení

Liberec. 10.října se konala v liberecké Státní vědecké knihovně diskuse o vyhnání sudetských Němců po 2. světové válce. Katedra historie při Pedagogické a Technické fakultě v Liberci uspořádala k tématu i vědecké sympózium, na kterém bylo diskutováno o poválečných událostech v severočeské oblasti. Všechny přednášky a příspěvky k diskusi byly přeloženy do němčiny, aby i přítomní němečtí účastníci mohli přispět i svými vlastními poznatky.

Nový vedoucí katedry germanistiky v Českých Budějovicích

České Budějovice. Následníkem nedávno zemřelé dosavadní vedoucí katedry germanistiky v Českých Budějovicích, paní Hildegard Bokové, byl zvolen Němec Jürgen Eder. Touto katedrou bylo připraveno zasedání k tématu Libuše Moníková, které proběhne v jihočeské metropoli ve dnech 11. – 15. listopadu a které je finančně podpořeno z prostředků Německo-českého fondu budoucnosti a nadací Konráda Adenauera a Roberta Bosche.

Překlad a redakce : prof. J. Rychlý Připravil: dr. O. Tuleškov

ANI STOKRÁT OPAKOVANÁ LEŽ SE NESTANE PRAVDOU !

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2005