Křesťanský sociál

listopad - prosinec 2012

Co nám sliboval Václav Havel v roce 1989

„Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno funkční období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.

V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto mám naději, že i člověk poslouží jí.

Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec občanů kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat… Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné nejde to.“

Naplnila se slova V. Havla? Nikoliv!

Všichni víme, že ne, ale přesto nám značná část našich mocenských elit a téměř všechna média o „velké sametové“ bez uzardění dále lžou!

Zmýlil se velký dramatik ve svém vidění budoucnosti naší republiky a života každého z nás? Pokud ano, měl možnost se omluvit a říci, jak prohlásil např. Lech Walesa, že udělal chybu a že měl raději zvolit nekapitalistickou cestu vývoje. Na tu ale celá desetiletí před ním ukazoval Alexander Dubček. Byl to však právě V. Havel, spolu s dalšími, zejména P. Pithartem, který tuto sociální orientaci, k velké škodě nás všech, rázně odmítl, a to i s jejím hlasatelem, s kterým nadto sehrál nechutnou frašku.

Z odpůrce vojenských paktů, hlasatele odzbrojení a neutrality se z V. Havla stal nejen velký natista, ale i tvůrce dnes snad již světové známého pojmu „humanitární bombardování“ a následně i jeden z podněcovatelů války v Libyi. Až o těchto faktech a jim podobných se bude pravdivě kriticky mluvit, budeme moci doufat, že snad i někdy u nás pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.  J. Kovář

Postavení církvi včera a dnes

Kostely katolické církve byly v předlistopadové době a nějaký čas i po následných změnách plné. Naše děti v nich mnohdy ministrovaly. Mnozí z nás chodili i do sborů Církve československé – husitské či evangelické. Léta po sametu kostely postupně vyprazdňovala. Důvodů byla celá řada. Na zhoršující se sociální situaci věřících církve reagovaly opožděně a málo dostatečně. Naopak jejich představitelé se nejednou zhlížely v politické pravici a různými formami, zpravidla nikoliv přímo, pomáhali k jejímu volebnímu vítězství či alespoň k lepším výsledkům. Ještě v nedávné době kardinál Duka vyslovil obavy z vlády lůzy, a to dokonce v čase, kdy pravicová koalice odmítala jakoukoliv diskusi s opozicí a své asociální tzv. reformy, na něž doplácí značná část našeho národa, přímo proválcovala většinou hlasů, za podpory strany Lidem, zřejmě účelově k podpoře vládě vytvořenou, v poslanecké sněmovně. Nedostatek respektu k demokratickým principům a obdiv k dávno minulým dobám vyvrcholil v  boji většiny církví o tzv. církevní restituce. Je na obzoru nová symbióza oltáře s pravicovou státní mocí? Bude církev mlčet i nadále k praktikám liberálního kapitalismu z přelomu 19. a 20. století? Ať je to tak, či jinak, kruh jedné historické etapy, v níž církve bohužel, obzvláště katolická, propadly v očích veřejnosti, se uzavírá. Komunisté církve nezničili. Spíše svou činností napomohli vehnat lidi do chrámů a sborů. Stoupenci liberálního kapitalismu, mající oporu v církvích samotných, pravděpodobně do určité míry i nechtěně, církve jak vylidňují, tak zbavují společenského kreditu a významu. Rozhodující slovo v tomto probíhajícím procesu mohou mít církve, pokud položí důraz na svou sociální doktrínu, pokud se budou též viditelně považovat za součást národního tělesa, v němž vyvíjejí činnost.

Podívejme se na některé nedávné výsledky průzkumu, týkajícího se vztahu Čechů k církvím. „Většina Čechů očekává od církví hlavně poskytování duchovní opory a charitativní činnost. S návrhem na majetkové vyrovnání státu s církvemi ale souhlasí jen šestina veřejnosti, občané se totiž neztotožňují se zamýšlenou podobou návrhu. Dvě třetiny veřejnosti si navíc ani nemyslí, že by restituce zlepšily vnímání církví ve společnosti. Vyplynulo to ze zářijového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), jehož výsledky má ČTK k dispozici.

Potřebnost církví coby duchovní opory lidí vnímá 67 procent občanů, podle 59 procent je jejich důležitým úkolem péče o staré a nemocné a podle poloviny i o chudé. Dvě pětiny veřejnosti mají za to, že církve jsou potřebné pro dobrou morálku ve společnosti. Ale jen každý čtvrtý Čech soudí, že jsou potřebné pro správnou výchovu dětí nebo pro jejich vzdělávání.“ (24.10.2012 Česká tisková kancelář)

„Podle průzkumu se většině občanů nelíbí představa, že stát má vůči církvím finanční závazky a musí jim vyplácet peníze. Dvě třetiny dotázaných si myslí, že navrhované finanční náhrady jsou vysoké, že návrh neoprávněně zvýhodňuje církve proti ostatním restituentům nebo že si církve mají peníze na svou činnost obstarávat samy. Naopak to, aby duchovní byli nadále placeni ze státního rozpočtu, podporuje jen každý pátý Čech.“

„Z vybraných společenských institucí lidé momentálně nejvíce věří armádě a rádiu, na třetím místě je policie. Nadpoloviční důvěře veřejnosti se těší ještě televize. Nejméně Češi již několik let věří církvím. Vyplývá to z výsledků říjnového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM).

Nejhoršího výsledku dosahují v průzkumu dlouhodobě církve, momentálně mají důvěru pětiny Čechů, což je o devět procent méně než v březnu. Nárůst nedůvěry má podle CVVM souvislost s návrhem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který byl zamítnut Senátem. "Zdá se, že tato medializace tématu církevních restitucí vnímání církví v očích veřejnosti spíše poškodila," uvedlo CVVM. „Nejvíce lidé věří armádě a rádiu, nejméně církvím“. (23.10.2012, ČTK, Praha)

Pokud by šlo o jednotlivý průzkum, bylo by možné jeho výsledky bez dalšího přejít. O uvedených tendencích však vypovídá celá řada průzkumů veřejného mínění. A proto je nutné, aby i církve se jimi zcela vážně zabývaly a konečně odpovídajícím způsobem zareagovaly. Jen tak se může otevřít další etapa vztahů církví a občanů ČR, která by mohla vést nejen k většímu vzájemnému porozumění, ale i k tolik nutné součinnosti.

Nesmíme však zapomínat i na vztah částí církví, opět zejména katolické, k českým národním zájmům. Zatímco katolická církev, představovaná faráři, kaplany, tedy nižším duchovenstvem, v době našeho národního obrození se solidarizovala s cíli obrozením sledovanými, v současné době, lépe řečeno již několik desítek let, katolická církev je k českým národním zájmům, přezíravá. Její spolupráce se sudetoněmeckým landsmanšaftem má řadu forem. Tou nejvíce odsuzovanou je členství v sudetoněmeckém landsmanšaftu (SL) prostřednictvím Sdružení Ackermann-Gemeinde, či přímé četné kontakty s předáky SL a přejímání, alespoň částečně, terminologie sudetů.

Za křesťany se vydávají i lidé jako např. Schwarzenberg, Drábek, Heger, Kalousek. Katastrofou pro křesťanství je jejich činnost, která snad nemá ani sebemenší styčnou plochu se sociální doktrínou církve. Asociální politika uvedených a dalších se bolestně dotýká života mnohých obyčejných lidí. Pokud lidé světonázorově otevření vezmou činnost těchto „křesťanů“ jako běžnou součást křesťanských aktivit, pak jistě se nebudou moci s nimi ztotožnit. Spíše naopak budou odrazeni. Negativní obraz křesťanství se tak může dále prohlubovat a mít i naprosto nežádoucí důsledky. Podívejme se na některé z nich! Občas navštívím web Umlaufoviny. Nedávno jsem tam našel zajímavý text. Václav Umlauf lituje: „Možná píši poslední sloupek na umlaufovinách, protože se naplnila jedna etapa našeho webu. Moje další týdenní sloupky můžete číst na mém blogu na E-republika.cz Důvodem změny je pasivita křesťansky orientovaných čtenářů, které jsme za deset let nebyli schopni mobilizovat do aktivnější role, až na malé výjimky… Dalším důvodem ke změně byla i naše neschopnost oslovit širší část populace s křesťanskými tématy sociálního a liberálně-demokratického charakteru.

Když pak zabloudíte na Christnet, můžete si přečíst, že portál postrádá tolik potřebné finanční prostředky na svou činnost. Ne příliš dávno jsme mluvil i s řadou lidí. Již sám název Křesťanskosociální hnutí je vylekal. Slovo křesťanství se u nich netěšilo a netěší úctě a ani důvěře. Několik lidí již v nedávné minulosti podobně reagovalo. Dokonce někteří oslovení odmítli s křesťanským subjektem spolupracovat. Již pro samotný jeho název. Jeden z nich dokonce mi oznámil, že vystoupil z církve.

Tak jako V. Umlauf přesunuje těžiště své činnosti k obraně českého státu a demokracie na další blog, jak sám uvádí, učinili jsme, ač velmi neradi, pod silným tlakem současnosti, něco podobného, ale méně jednoznačného, více než před rokem a půl i my. Sociální realita nás obklopující vedla k založení nejdříve webové stránky České národní listy a později i  dvouměsíčníku České národní listy, aniž bychom zastavili vydávání Křesťanského sociála. Tyto kroky jsme udělali ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme. Máme mnohokrát potvrzenou skutečnost, že České národní listy a jejich web, jsou mnohem sledovanější a žádoucnější, než Křesťanský sociál a jeho dřívější internetová verze Křesťanskosociální listy. Pokud jsme na webu vycházeli jako Křesťanskosociální listy, představovala naše sledovanost kolem 500 návštěv měsíčně, kdežto v současnosti se již blížíme k 8000 návštěv měsíčně, abychom zanedlouho tuto hranici opět dále překročili.

Naše Křesťanskosociální hnutí bylo v r. 2009 prohlášeno za ultralevicovou skupinu s křesťanskými vazbami. Toto hodnocení se dostalo i dalším dvěma organizacím, a to Křesťanskému dialogu a Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním. Zmíněné subjekty již neexistují. Jako křesťanští sociálové zůstáváme z hlediska hodnotitelů na levici již jen sami, ač se za levici nepovažujeme. Vždy jsme se počítali a stále počítáme k levému středu.

V uvedených souvislostech je důležité si připomenout, že přes nepřízeň osudu pro křesťanské subjekty vlasteneckého a sociálního zaměření je stále činné Sdružení Jana Šrámka se sídlem v Uherském Brodě, které bylo založeno před 15 lety. Jeho aktivity, přes nejrůznější tlaky, jsou bohaté. Již sama existence subjektu, v jehož středu zájmu je Jan Šrámek, zakladatel křesťanskosociální strany na Moravě a ve Slezsku a pozdější tvůrce a mnohaletý představitel Československé strany lidové, a jeho souputníci, je mimořádně politicky významná. Přesto i SJŠ musí odolávat tlakům doby, aby mohlo plnit své kulturně-politické funkce. Do dalších let přejeme šrámkovcům, s nimiž úspěšně celá léta spolupracujeme a jímž jsme za tuto spolupráci vděční, Zdař Bůh!

Dr. O. Tuleškov

Šrámkovu odkazu – věrni zůstaneme!

Stanislav Lukáš

Už náš slovutný Msgre Jan Šrámek, zakladatelský vůdce křesťanského hnutí lidového, razil srozumitelné heslo k činnosti - „nefňukat, ale pracovat“. To bylo i pobídkou pro 11 statečných činovníků z někdejší lidové opozice, tj. Křesťanskosociální unie / v činnosti let 1992 – 1996 /, kteří to nevzdali a po různých zvratech se rozhodli pokračovat v Dědictví otců. I přes svou snad marginální podobu, a je tomu již 15 let, bylo rozhodnuto ustavit Sdružení J. Šrámka – SJŠ. Bez zbytečného heroizování lze říci, že přes neschůdnosti to byla cesta poctivá, prostá neférovosti / kolik jí bohužel politická scéna dnes stále přináší /. Osobně mohu garantovat pravdivost tohoto tvrzení, neboť je to i o tom, že část delegátů sjezdu ČSL v Jihlavě, na jaře 1992, odmítla nastolenou pravicovou politiku vedení své strany a také odmítla i nový název KDU – ČSL. Tato opozice se prohlásila za pokračovatelku středové, křesťansko-reformní a solidaristické politiky někdejší Šrámkovy strany z let 1918 – 1948. Že potom byl na podzim tr. přijat název Křesťanskosociální unie, se dnes jeví problematickým. Ano, názorově to bylo správně, než název měl navazovat na ČSL. My zasvěcení víme, že bylo sebráno více podpisů k registraci pro název Lidová strana – LS, srozumitelnější název pro starolidovce a určitě i pro sympatizující. Dále si ještě připomeňme, že na počátku léta roku 1992 byly poslední federální volby, kde strana vedená Ing. Luxem dosti ztratila oproti výsledkům pro ještě ČSL v r. 1990. Tehdy bylo zaútočeno i na naši lidovou opozici, ba někteří z nás za to zaplatili i existenčně, protože jsme údajně zmátli většinu křesťansky orientovaných voličů. Je třeba po pravdě uvést, že KSU měla ve své krátkodobé historii pouze 470 registrovaných členů, nejvíce na Moravě: hlavně to bylo Zlínsko, Kroměřížsko a Uherskobrodsko, z Čech snad nejpočetnější enkláva pouze v Praze. Přes statečnost některých vedoucích funkcionářů KSU, jiní svou aktivitu postupně vzdávali – kariéry nebyly na obzoru. Nakonec i ekonomická nemožnost rozhodla, že tato nová strana byla donucena brzy ukončit svou samostatnou činnost. Rozhodnutím svého vedení na jaře 1996 se rozhodla zapojit do volební koalice – Českomoravské unie středu / ČMUS /. Je vhodné na místě dopovědět, že z části vedení KSU /ale už třeba bez početného Zlínska/, se z členstva zapojila pouhá čtvrtina – asi 120 členů. V rámci možností nového politického subjektu jsme si dokonce vyjednali autonomii, jako Křesťanskosociální sekce ČMUS a udrželi i náš Sekretariát v Uherském Brodě. Není pro toto pojednání podstatné zabývat se anabází ČMUS, alespoň dopovězme, že tato složka skončila debaklem ve volbách 1996. Sice jsme ještě sehráli pozitivní úlohu pro usmíření rozladěných moravských subjektů, ale i tak marně.

Proto v létě 1997 se rozhodli někteří funkcionáři z  původní ČSL, následně KSU a ČMUS - sekce, ustavit novou, na principu osvětové práce zaměřenou organizaci, naše zmíněné Sdružení. Inspirací nám byla a je vždy věrnost cyrilometodějské tradici národa, v politickém názoru i vlastenecký odkaz Msrge Šrámka. Z počátku šlo pouze o funkcionářský sbor činovníků z 5 moravských okresů, později vznikla důvěrnická místa i v Brně a Praze. Ústředím zůstal nadále Uherský Brod /sekretariát však byl ztracen k 1.5.1998/. Tato naše nepočetná složka sestávala pouze z 35 členů, dnes je to ještě méně. V čele SJŠ stál prvních pět roků bratr Bohuslav Bogar, přechodně po dobu jednoho roku řídil SJŠ místopředseda bratr Stanislav Guryča. K dnešku předseda bratr Ing. Josef Kapsa, tito všichni z Uherskobrodska. Organizační práci zajišťuje tajemník bratr Stanislav Lukáš. Většina akcí se koná v Uherském Brodě, některé vzpomínkové akce na posvátném Velehradě. Za těch 15 roků jsme uspořádali celou řadu osvětových přednášek, skvělých odborníků, témata byla náboženského, historicko-politického, ale i literárního rázu. Je nutné zřetelně říci, že náš dík patří za výpomoc všem lidem dobré vůle, bez ohledu na politické smýšlení. Čas běží svým tempem a možná jdeme do finále. Před námi je význačné výročí národa – 1.150 let od příchodu Věrozvěstů Slovanských. Při svých možnostech chceme k tomuto jubileu důstojně přispět, právě jako organizace cyrilometodějská... A dále? – Jak dá Pán Bůh. Mnozí z nás jsme pokročili věkem a následovníků téměř není…

SJŠ chce oslavit své 15leté výročí vzniku v sobotu 10. listopadu, v úvodu děkovnou bohoslužbou, tradičně v dominikánském kostele. Akce bude pokračovat Aktivem SJŠ a odpolední přednáškou prof. Miloše Trapla, historika z Olomouce, taktéž k letošním výročím nám blízkým: vzpomeneme osobností dr. Mořice Hrubana a P. Františka Hály.

Na závěr chceme poděkovat za spolupráci zpravodaji Křesťanský sociál, jeho redakci, za dlouholeté pochopení.

Autor je tajemník SJŠ

Zápas o místo na stránkách Svědomí

...Takže musím srovnávat s lidmi podle mne neprávem redakcí protěžovanými, jako je třeba MUDr. Lhotka, kterému redakce dává prostor pro jeho časté fašistické názory. Jako třeba líčení lítosti nad tím, že generál Rychtrmoc nezastřelil dr. Beneše před odletem do exilu. Proč tedy tento “vlastenec” nezorganizoval vojenský převrat po jeho odletu a nepřevzal moc? Pokud by mu někdo za čin, který plánoval i Hitler, nezaplatil stejným dílem, ale generál Rychtrmoc by přesto přežil, mohl pak vést národ na zbytečná jatka. Jen přetěžko bychom stavěli nové Hradčany. Sudeťáků bychom se nezbavili, protože jsme kvůli nim vyvolali válku. Milionové ztráty našich lidí, podobně jako u Poláků ve válce s Německem, by byly pro náš národ tragické...

Zvažte konečně, vážená redakce, zda je únosné dávat exponentovi zkrachovalé Občanské demokratické strany, Hofthanzelovi, velký prostor ve vašem časopisu. Vy přece nemusíte podporovat dezinformace neofašistů, kteří vinu za vznik druhé svězové války se snaží demogagicky a lživě svádět na prezidenta Beneše a náš národ! Já jejich snahu považuji za velkou hanebnost.

Nikde jinde v Evropě neměly národnostní menšiny taková práva jako v tehdejší ČSR. Škol měli Němci relativně mnohem více než majoritní národ – všechny s vyučovacím jazykem německým. I německé vysoké školy byly nadstandartně republikou podporovány. Němcům patřila řada novin a časopisů. Byli zastoupeni v parlamentu. Někteří ministři byli německé národnosti...

Drzý manipulátor z ODA v obsáhlých článcích neuvádí žádná podstatná fakta a přesto za obrovský hospodářský rozvrat a úpadek stále viní komunisty. Ale i malé děti u nás vědí, že komunisté již 22 let nevládnou. Odpovědné jsou přece pravicové strany, které nastartovaly tryskový přechod na tržní hospodářství. Rozkrádání bylo umožněno úmyslně “zhasnutými světly”...

František Truxa

Omyly a nebezpečí církevních restitucí.

Ministerstvo kultury - hlasatel pobělohorského lupu ?

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Ministerstvo kultury bývalo v historii tohoto státu téměř vždy obráncem památek, kulturního rozvoje a civilizovaných tendencí. Stal se dnes opak? Paní ministryně kultury hlásá něco, co tady nebylo od doby pobělohorské katastrofy. Hlásá oprávněnost a dokonce potřebnost tzv. církevních restitucí - ve skutečnosti restaurací majetkového vlivu a moci největší církve u nás - církve římské. Uvědomuje si vůbec paní ministryně, co to tu národu hlásá ? Když praví, že zákon o pozemkové reformě z roku 1947 podle ní "naplňovali až komunisté", že tím pouze farizejsky zakrývá rozhodnutí demokratického státu z doby před únorem 1948 - jenž se v pojetí obránců restitucí stal jakýmsi kladivem na čarodějnice? Uvědomuje si paní ministryně, jak její obrana dokonce protiřečí i restitučnímu zákonodárství, jehož cílem podle vyjádření dr. Rychetského, hlavy Ústavního soudu, neměla být náprava, nýbrž jen zmírnění nastalých křivd nedávných dějin?? Ovšem to podstatné je, že naplnění tzv. církevních restitucí přinese takový rozkol národa a takovou společenskou restauraci, jaká tu vskutku nebyla od Bílé hory! Všechny námitky obhájců těchto restitucí, že je nutnou zabránit soudnímu vymáhání restitucí církvemi a skončit dlouholetou blokaci majetků obcí a institucí, jsou naprosto bludné, liché. Naopak - pokud nastane rozvoj těchto restitucí, dojde nepochybně k takovému soudnímu kataklysmatu ve státě, o jakém se církevníkům ani nesnilo. Nebudou se soudit oni - budou se soudit povinné osoby v restitucích. Čertovo kopyto stávajícího zákona je ukryto právě v požadavku prokázat tzv. restituční titul podle všech regulí. Tam, kde bude náklonnost vydavatele majetku k církvím, to pochopitelně uplatněno nebude, leč i tam to může kdokoli z veřejnosti napadnout a požadovat naplnění zákona. A nastanou soudy - a další blokace majetku. A protože soudy tohoto typu u nás trvají dobrá dvacetiletí, máme se na co těšit... Zhoubnost takto prováděných restitucí se tedy bude muset prokazovat opět - jak je u nás zvykem - až nastalými katastrofami??

Další mefistofelské nebezpečí těchto restitucí spočívá v dominovém efektu, který nepochybně přinesou. S požadavky nastoupí nejen řád německých rytířů - který nesmí restituovat z podstaty již nejen dle dekretů, ale především dle Pařížské reparační dohody, jíž je republika signatářem - ale i další německé spolky, zejména sudeťáci.

Chce vláda naplnit jejich požadavky a zničit republiku?? Přitakává takto nastavenému vývoji i ministerstvo kultury??

Vždyť ministerstvo kultury si musí být vědomo toho, že nadměrně vzroste vliv jediné mocné církve, jež se tak stane největším pozemkovým vlastníkem ve státě! Že tato církev se stane de facto jedním z největších podnikatelů v zemí! Že tato církev takto de facto bude mít vliv nejen na rozvoj a charakter zaměstnanosti v republice, ale že tím bude ovlivňovat i politické a společenské postoje zaměstnaných! Tak se v sekulárním, světském, laickém státě stane jedna církev, řízená z jiného státního území, doslova a do písmene "jakýmsi státem ve státě". A to už neřešíme vývoj korupce a nepotismu v případ užívání tak obrovských majetků - za předpokladu, že církev nebude tyto majetky spravovat přímým řízením, ale přes různé společnosti, nikdo nemůže zajistit vyvádění penězotoků a pěnězovodů pryč ze státu do kapes soukromníků tu i za hranicí! Stojíme tu opět před dalším svérázným "tunelem majetků", který ve svém důsledku může poškodit i tu církev samotnou?? Na tyto zajisté oprávněné otázky ovšem ministerstvo kultury pravdivou odpověď nenalézá - a proto o nich cudně mlčí.

Nakonec jen tolik - nejen majetkový, ale také morální rozměr těchto tzv. restitucí vytváří v národě propast hlubší Macochy. Po naplnění těchto restitucí se může stát, že se část věřících odvrátí od "církve majitelky, od církve mamonu", od církve, jež nadřadila pozemské statky nad pravdu Boží - přestože nás její představitelé marně přesvědčují o "opaku". Licoměrnosti jejich Eminencí pana Duky a pana Graubnera občany v té věci nepřesvědčují. Každopádně tyto restituce nepřinesou všem církvím - nejen té římské - nic dobrého. Naopak - utvrdí jen dosavadní společenský a mravní rozval v naší zemi. ČSBS Boskovice

K pozadí církevních restitucí

Aleš Franc

V letech 1999 – 2003 jsem byl jmenován poradcem Úzké rady Apoštolské církve v otázkách věrouky a následně v období 2003 – 2007 pak zmocněncem biskupa v rámci ERC a na veřejnosti ve vztahu k ostatním církvím a církvi římskokatolické. Obdržel jsem tehdy plnou moc biskupa AC k tomu zastupovat jej v těchto záležitostech.

V té době byla AC trvale prakticky jedinou z členských církví sdružených v Ekumenické radě církví, která nesouhlasila s církevními restitucemi, podpořila odluku církví od státu a měla námitky proti ratifikaci Konkordátu (resp. mezistátní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a ČR, kterou pro stručnost v dalším textu nazývám Konkordátem). Vysloužila si za to často ostrakizaci.

V té době ERC podléhala tlakům ze strany ČBK. Například zde existoval tlak římskokatolických biskupů, aby se představitelé církví aktivně podíleli v oblasti politického života tím, že zahájí kampaň, ve které budou věřící nabádat jak hlasovat při referendu vstupu do EU. Později měly církve přijmout na popud ministra zahraničí smlouvy se státem, které by vzbudily zdání právní rovnosti s římskokatolickou církví v případě uzavření Konkordátu mezi Vatikánem a ČR. Ve všech uvedených případech se jednalo především o římskokatolické iniciativy, do různé míry podporované i představiteli členských církví ERC. Do roku 2007 Apoštolská církev tyto iniciativy, kde bylo obvykle podmínkou jednotné stanovisko členských církví, úspěšně blokovala řadou svých prohlášení. Některá z nich je možné dohledat na webových stránkách Ministerstva kultury, jiné na mých webových stránkách www.apologet.cz

Širší perspektiva církevních restitucí

Při popisu výčtu těchto událostí je třeba se ovšem na celou věc podívat z širší perspektivy. Proč k těmto jevům docházelo a jaké jsou politické cíle římskokatolické církve? Římskokatolická církev, jakkoliv se její úsilí jeví vůči nekatolickým církvím vstřícné, nepovažuje například protestantské církve za Kristovu církev. Deklaroval to například současný papež ještě v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku a víru, když v deklaraci Dominus Jesus v roce 2000, kterou signoval papež Jan Pavel II., napsal, že navzdory rozdělení křesťanů se Kristova církev nadále plně uskutečňuje pouze v katolické církvi, i když „mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy.“

Dále pak uvedl, že se to týká církví, které „ještě nejsou v plném společenství s katolickou církví.“ Katechismus římskokatolické církve proto radí, jak získat onu „plnost“: „Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“

Těmto snahám vychází vstříc i modely rozvíjené zejména v rámci Světové rady církví, které vidí budoucnost světového křesťanstva v tom, že nekatolické církve akceptují papeže jako svoji hlavu. Asi nejznámější variantou je tzv. konciliární společenství, rozvíjená i v rámci ERC.

Pouze pro informaci dodávám, že mnozí reformátoři, například Viklef, Hus nebo později Spurgeon, viděli v úřadu papeže samotného Antikrista.

Apoštolská církev rovněž obdržela nabídku, zda by při současném zachování svých věroučných specifik byla ochotná akceptovat zastřešení autoritou římského biskupa. Tuto nabídku tehdy jednoznačně odmítla.

Existují zde přesto specifika, která jsou ze strany římskokatolického dogmatu vůči protestantům nesmiřitelná. Římští katolíci se nesmí účastnit tzv. památky Večeře Páně v protestantských církvích, protože tato svátost má v římskokatolickém pojetí zásadně odlišný význam a je zde nazývána „svátostí oltářní“ neboli eucharistií.

Je zajímavé, že právě z iniciativy ERC a ČBK byla českým církvím nabídnuta tzv. Ekumenická charta, vycházející historicky právě z konciliárního procesu, a protestantské církve se v této chartě zavazují jít vstříc cíli, kterým je eucharistické společenství. Tento cíl představuje zásadní odchýlení od reformačního pojetí památky Večeře Páně. Právě z tohoto důvodu některé členské církve odmítly tento závazek podepsat. Apoštolská církev byla jednou z nich.

Z tohoto úhlu pohledu je třeba nahlížet i na politiku římskokatolické církve vzhledem k ostatním, nekatolickým církvím. Zejména k těm, které se hlásí k odkazu reformace z 16. století. V historii českého protestantismu, který je dnes podrobován revizím zejména ze strany římskokatolicky smýšlejících historiků, můžeme nalézt mnoho poučného.

Jestliže římskokatolická církev prohlašuje, že je „semper idem“, tedy neměnná, můžeme očekávat, že bude i stále stejně jednat směrem do budoucnosti. To znamená, že bude usilovat o rekatolizaci protestantských církví. Vždyť ty, kdo vyznávají klasická protestantská učení, jako je výlučné postavení Písma ve formování církevní nauky a praxe nebo spasení pouhou Kristovou milostí skrze pouhou víru, římskokatolická církev jednou provždy na Tridentském koncilu v 16. století neodvolatelně proklela.

Z podobného důvodu i Mistr Jan Hus zůstává nadále „odsvěceným“ heretikem, který to jen myslel dobře. K jeho rehabilitaci tudíž nemůže dojít, neboť tato rehabilitace by byla v rozporu s právem i věroukou katolické církve.

Úloha ekumenismu v církevních restitucích

Jak to ale souvisí s církevními restitucemi? K tomu, aby mohla římskokatolická církev účelněji vystupovat vůči ČR, potřebuje jednotu s ostatními církvemi. Vždyť například Konkordát byl odmítnut Poslaneckou sněmovnou z důvodu, že by mezinárodní smlouva mezi cizí zemí a jednou z registrovaných církví v ČR vytvořila právní nerovnost. Právě z tohoto důvodu nabízel ministr Svoboda ostatním církvím jakési kvazikonkordáty mezi nimi a ČR, které by ovšem neměly právní povahu mezinárodní smlouvy.

Konkordát byl ovšem často podmiňován církevními restitucemi a měl být uzavřen až po tzv. „vyrovnání“ s církvemi nebo jim měl těsně předcházet, což politici naklonění římskému katolicismu tvrdí dodnes. Samotné „vyrovnání s církvemi“ pak má předcházet návštěvě papeže v ČR, která je naplánovaná na rok 2013. Ve stejném roce dojde i k oslavě christianizace naší země příchodem Cyrila a Metoděje a na stejný rok je naplánováno i tzv. pozvání národa na večeři, kdy má být nabídnuto evangelium českému národu za součinnosti prakticky všech registrovaných církví v ČR prostřednictvím tzv. Kurzů Alfa. Tyto kurzy se těší papežskému požehnání a mají demonstrovat viditelnou jednotu církví v ČR.

Vývoj po roce 1989

Vraťme se však ještě do nedávné minulosti. Po přijetí výčtového zákona ohledně církevních restitucí v roce 1991 někteří představitelé římskokatolické církve, včetně pana kardinála Tomáška, prohlašovali, že nic dalšího nárokovat nebudou. Blízká budoucnost však měla zjevit jiné záměry. Některé návrhy začaly vyplouvat a římskokatoličtí představitelé se tehdy objevovali ve veřejnoprávní televizi a účastnili se i mnoha politických jednání. V roce 1993, kdy za úřadu pana kardinála Vlka mělo dojít k zasvěcení národa Panně Marii, došla již tehdejšímu, do té doby vstřícnému premiérovi Klausovi, trpělivost a tento akt v podstatě odmítl respektovat. Dále prohlásil, že Katolická církev začíná hrát roli, která je naprosto neadekvátní jejímu postavení v této zemi. Několikahodinové televizní přenosy z Velehradu byly tou poslední kapkou v celé věci. Od té doby začalo eskalovat napětí zejména mezi ODS a římskokatolickou církví. ODS odmítala podporovat další církevní restituce a pan kardinál Vlk neopomenul snad jediné vhodné příležitosti, aby veřejně nekritizoval Václava Klause s tvrzením, že na úkor duchovních hodnot preferuje ekonomické zájmy.

V roce 1996 navštívil Václav Klaus Řím, kde ovšem podle jeho interpretace nemluvil s papežem o restitucích. Kardinál Vlk, který zřejmě obdržel z Vatikánu jiné informace, tvrdil opak. Jana Řepová, Klausova spolupracovnice, která se ujala církevní problematiky, byla pak ze strany římskokatolické církve obviňována, jako ostatně i pozdější odpůrci restitucí, z kryptokomunismu. O intervenci byl poté kardinálem Vlkem požádán ministr vnitra Jan Ruml. K tomu v roce 1997 přistoupil tzv. „Sarajevský atentát“.

Tehdy Ivan Pilip, původně Křesťanský demokrat, a ministr vnitra, praktikující římský katolík Jan Ruml, přičiněním předsedy lidovců pana Josefa Luxe a za mediální podpory pana kardinála Vlka nastartovali pád kabinetu v době, kdy byl premiér služebně v Sarajevu. První podali demisi ministři KDU-ČSL. Rumlovi poté telefonoval Miloslav Vlk a požádal ho o podporu vzniku „středolevé koalice“. Na přechodnou dobu byla ustavena úřednická vláda Josefa Tošovského. Ministr kultury úřednické vlády Martin Stropnický, který se stal později velvyslancem ve Vatikánu, začal jednat samostatně s církvemi. Tošovského vláda pak začala vydávat, bez schválení Poslaneckou sněmovnou, majetek římskokatolické církvi. Již tenkrát, dnes mediálně známá spisovatelka Lenka Procházková, za toto počínání na premiéra Tošovského podala trestní oznámení. V této době se začala projevovat i kritika Václava Klause ze strany protestanta, synodního seniora CČE Pavla Smetany, která byla mediálně podporována kardinálem Vlkem.

Nicméně k odstranění Václava Klause z politického života „Sarajevským atentátem“ nedošlo. Nová vláda vznikla pod vedením Miloše Zemana a byla poprvé od roku 1990 sestavena bez lidovců. Václav Klaus se stal předsedou Poslanecké sněmovny. Není divu, že toto „vyšachování lidovců“ zapříčinilo i eskalaci napětí mezi římskokatolickou církví a ČSSD. Resort církví přešel do odpovědnosti tehdejšího ministra za ČSSD, Pavla Dostála, který udržoval rovnováhu mezi registrovanými církvemi a byl v podstatě jediným politickým, „nekatolickým“ ministrem kultury a stal se rovněž předmětem vytrvalé mediální kritiky od kardinála Miloslava Vlka.

Římskokatolická církev projevovala o svůj bývalý majetek nadále zájem

Po vzájemném jednání mezi premiérem Zemanem a kardinálem Vlkem byla v roce 1998 ustavena vládní komise, kterou ovšem pro její personální složení římskokatolická církev bojkotovala a celou situaci urovnával prezident Václav Havel, velký kritik Václava Klause a příznivec církevních restitucí. Pavel Dostál chtěl řešit celou věc napříč politickým spektrem a na rozdíl od současné vlády se obracel i na opoziční poslance. Jeho pokus o sestavení komise napříč politickými stranami ovšem ztroskotal. Tentokrát zde římskokatolické církvi vadili členové ODS, Aleš Pejchal a Jan Zahradil a zástupce KSČM. Přitom například JUDr. Pejchal je renomovaný právník a odborník na danou problematiku. Římskokatolická církev tím dala najevo, že bude akceptovat jen takovou komisi, která bude sestavena z jí vyhovujících členů. Zeman pak přesto vyšel katolíkům vstříc a nabídl komisi smíšenou.

V důsledku těchto sporů vypracovali někteří učitelé z Právnické fakulty UK v Praze právní analýzu, která zpochybnila restituční nároky římskokatolické církve s ohledem na to, že římskokatolická církev neměla k majetku do roku 1992 dispoziční právo. Tito právníci byli kardinálem Vlkem označeni jako „komunističtí právníci“, a to zřejmě jen proto, že jejich názory byly odlišné od názorů římskokatolických představitelů. O zprávě se negativně vyjádřil i prezident Václav Havel, a to bez jakýchkoli věcných protiargumentů. K situaci se vyjádřil i nynější předseda Ústavního soudu a tehdejší vicepremiér Pavel Rychetský, který sdělil, že církev nemá na restituce právní nárok a záleží pouze na vládě, jaký majetek jí dá do užívání. Nakonec byl vypracován návrh na dvě komise, kdy by jedna byla sestavená ze zástupců politických stran a druhá, odborná, i ze zástupců církví. Ovšem současný restituční zákon pochází z církevní komise a algoritmus, podle kterého se mají vyplácet náhrady, dokonce nezná ani předkladatel tohoto zákona, současná ministryně kultury Alena Hanáková.

V roce 2000 se pak začal objevovat i návrh na vypracování Konkordátu. Podle zprávy ČBK z roku 2001 mělo řešení spočívat v tom, že nejprve dojde k majetkovému narovnání, a pak dojde k vyřešení otázek financování. Scénář nejprve restituce a poté Konkordát se v podstatě v různých obdobách opakuje dodnes. Restituce měly být vymáhány i na základě nového církevního zákona. 3. července 2000 se na Velehradě proto diskutovala i podoba připravované novely zákona 308/1991 Sb., dle níž by se měla stát prioritou otázka majetkového vyrovnání a následně financování. Koncem roku 2000 poprvé vykrystalizoval návrh, že bude vytvořen společný fond zejména z majetku, nárokovaném římskokatolickou církví (včetně různých právnických osob římskokatolické církve), a ze kterého by byly financovány i ostatní církve. Velmi aktivně ve prospěch tohoto návrhu vystupoval tehdejší předseda ERC, synodní senior CČE Pavel Smetana. Tento návrh opět potřeboval souhlas ostatních členských církví. Jasně však proti němu vystoupil biskup Apoštolské církve Rudolf Bubik a k němu se přidali představitelé dalších církví, jmenovitě husitů, pravoslavných a starokatolíků, což činilo zhruba 40 % členské základny účastnických církví. Návrh tak nenašel podporu a Pavel Smetana na protest odstoupil z funkce.

Následkem mediálních útoků byly v AC vyhlášeny společné modlitby, aby Bůh Apoštolskou církev chránil, neboť média tuto skutečnost někdy interpretovala tak, že Apoštolská církev se nechce vzdát státních dotací. Nicméně hlavní důvod byl ten, že si její biskup zřetelně uvědomoval nebezpečí následného Konkordátu (a tím vzniku právní nerovnosti církví a privilegovanému postavení římskokatolické církve) i závislosti na římskokatolické církvi, a to zejména proto, že tato opakovaně usilovala o to, aby se ostatní církve staly její součástí tím, že by přijaly úřad římského biskupa. AC pak na půdě ERC opakovaně vystupovala proti novelizaci církevního zákona, proti restitucím i proti Konkordátu. Není bez zajímavosti, že v této době Apoštolská církev o svého prozíravého biskupa málem přišla, protože na něho po těchto událostech někdo dvakrát vystřelil, když seděl ve své pracovně. Našly se jen dvě kulky, z nichž jedna byla odražená od skla, a jejichž dráha mířila do horní oblasti křesla za jeho pracovním stolem. Pokud je mi známo, vyšetřování nic nezjistilo.

Politické tlaky ze strany představitelů římskokatolické církve a potažmo KDU-ČSL pak byly vedeny i na ministra Pavla Dostála, který jen neochotně ustupoval dalším požadavkům ve prospěch restitučních nároků římskokatolické církve. Zřejmě i to nakonec vedlo k tomu, že kardinál Vlk v roce 2003, jménem ČBK i církví zastoupených v ERC, zmínil v Radiofóru požadavek, aby resort církví byl přesunut do pole působnosti vicepremiéra pro lidské zdroje, vědu a výzkum Pavla Mareše, který měl být zřejmě římskokatolickým nárokům vstřícnější. Byla to pak opět Apoštolská církev, která se otevřeně vyslovila proti takovéto manipulaci s veřejným míněním a biskup Rudolf Bubik napsal otevřený dopis ministru Pavlu Dostálovi, kde mu poděkoval za jeho nestrannost v postupu ke všem církvím, od prohlášení kardinála Vlka se distancoval a naopak žádal setrvání resortu v odpovědnosti ministra Dostála. Tento dopis, přestože byl nabídnut médiím, zveřejnil pouze ekumenický portál Grano Salis. I to však zřejmě stačilo k tomu, aby k přesunu kompetencí nedošlo a byl jsem svědkem toho, jak na tento článek ostře v osobním rozhovoru s biskupem reagoval bývalý předseda ERC Pavel Smetana, který byl stoupencem římskokatolických iniciativ. Politici, naklonění římskokatolickým požadavkům, se však nevzdávali. Tentokrát to byl ministr zahraničí Cyril Svoboda, který v roce 2003 přišel s dalším návrhem. Protože chtěl prosadit Konkordát, který byl s restitucemi spojován, svolal na Pražský hrad představitele církví. Tehdy jsem byl biskupem pověřen, abych se spolu s ním a jeho zástupcem tohoto setkání zúčastnil. Nikdo z nás netušil, co se tentokrát bude dít. Spojil jsem se tehdy s Dr. Janou Řepovou, která byla vedoucí odboru církví, a která byla dříve blízkou spolupracovnicí prezidenta Klause a zeptal jsem se jí jménem biskupa, proč si pan ministr zve jednotlivé představitele církví. O celé věci neměl ponětí ani pan ministr Dostál, nicméně jedna novinářka z Práva se pana ministra Svobody zeptala přímo a jejím prostřednictvím jsem se dozvěděl, že pan ministr chce církvím nabídnout jakési kvazikonkordáty, které by zřejmě vytvořily zdání právní rovnosti mezi církvemi. Když jsme se pak dostavili na místo setkání, byli jsme již vyzbrojeni právní expertízou, na jejímž základě AC kvazikonkordát odmítla. Představitelé některých církví se přidali. Pan ministr Svoboda, stejně jako pozdější ministr kultury Jehlička tehdy tvrdil, že Konkordát s římskokatolickou církví je již uzavřen a že jde zřejmě o jeho blahovůli směrem k ostatním církvím. To samozřejmě nebyla pravda, protože Konkordát podléhá ratifikaci Parlamentem. Poté jsme přečetli právní analýzu a pan ministr k mému údivu vyslovil pochvalu její exaktnosti. Kvazikonkordáty, snad i díky této věci, dodnes nejsou uzavřeny, stejně jako Konkordát, který byl dokonce Poslaneckou sněmovnou odmítnut.

V roce 2004 zároveň probíhaly intenzivní diskuse ohledně formy odluky církve a státu. Prezident Klaus tehdy uspořádal konferenci CEP o této problematice, kde si vyžádal i text od biskupa Apoštolské církve, který byl publikován ve sborníku. AC zde mimo jiné v podstatě kladně kvitovala i model USA, ve kterém existuje nejen mocenská, ale i ekonomická odluka státu a církve. Zatímco Dominik Duka preferoval tzv. „přátelskou odluku“, AC zde výslovně uvedla, že se obává tendencí k privilegování určitých náboženských směrů, tendence k prosazování kooperačních modelů, které vedou k omezení svobody, rovných podmínek a také omezují státní svrchovanost. Míněn byl samozřejmě římský katolicismus. V podobném duchu pak prezident Klaus ve stejném roce kritizoval návrh znění Konkordátu, kde se nyní objevila i věta, že Česká republika bude usilovat způsobem co možná nejrychlejším a pro obě strany přijatelným o dořešení otázek týkajících se majetku katolické církve. Prezident Klaus ve svém dopise Cyrilu Svobodovi uvedl, že by v této podobě nebyl ochoten Konkordát podepsat.

V roce 2005 Pavel Dostál zemřel a byl nahrazen dalším sociálně demokratickým ministrem, Vítězslavem Jandákem. Ve všech ostatních případech, kromě Martina Štěpánka, nestraníka, bylo ministerstvo kultury vstřícné římskokatolické církvi prostřednictvím ministrů z řad KDU-ČSL a později TOP 09. KDU-ČSL pak byla ochotná být jak v pravicových, tak v levicových vládách.

Na církevní půdě v podstatě v politice Pavla Smetany pokračovali představitelé Církve bratrské, zejména pak její tajemník Karel Fojtík, který je rovněž duchovním otcem současného zákona o církevních restitucích. V té době v ERC převládal étos, že je třeba pomoci vydobýt římskokatolické církvi její majetek zpět a věřilo se, že majetkové a právní zajištění římskokatolické církve bude zárukou i pro ostatní církve. Zdálo se, že představitelé ERC jsou výkonnou mocí ČBK. Kritizovali vládní liknavost v otázce restitucí, ale stále zde neexistovala jednota. Apoštolská církev se v podstatě jako jediná od tohoto postoje veřejně distancovala. Její biskup ještě v roce 2005 deklaroval nepřijatelnost tehdejšího tzv. návrhu „restituční tečky”, který byl podle ní spojován i s otázkou prosazení Konkordátu, či individuálních smluv jednotlivých církví se státem. Obě možnosti viděla AC jako jasné, či potenciální porušení právní rovnosti církví před státem. Nicméně na rozdíl od otázky restitucí nebyl postoj AC nezúčastněný, ale AC deklarovala, že bude vždy „aktivně proti těmto, či podobným snahám.“

Prosazení církevních restitucí se poté opakovaně domáhala skupina římskokatolických aktivistů z Moravskoslezské křesťanské akademie, Společnosti pro dialog církve a státu za podpory Konfederace politických vězňů a Matice cyrilometodějské. Ta v roce 2006 vydala Memorandum za nápravu vztahu státu a církví v České republice, v němž apelovala na urychlenou úpravu vztahů státu a církví formou „přátelské spolupráce“. To v praxi znamenalo žádost o restituce, ratifikaci Konkordátu a revizi církevního zákona. Prezident republiky Václav Klaus ve své odpovědí z roku 2007 uvedl, že nikdo, ani stát, nemůže tomuto požadavku dostát v plném rozsahu. Tím spíše to platí ve společnosti, jejíž všechny součásti byly ve větší či menší míře v komunistickém režimu postiženy.

Zvrat na církevní a politické scéně

Do roku 2007 stály proti restitucím v podobě návrhů předkládaných církvemi resp. římskokatolickou církví za vydatné podpory ERC, dva faktory. Jedním z nich byl prezident Václav Klaus a stále ještě, alespoň z části, opoziční, či vládnoucí ODS a druhým – na straně církví – byl biskup Rudolf Bubik, resp. Apoštolská církev. Nicméně již v roce 2008 byla cesta k přijetí zákona volná. Církve byly náhle jednotné a Václav Klaus přislíbil nestát požadavkům římskokatolické církve v cestě. Oba zmíněné muže spojovala zajímavá věc. Václavu Klausovi končilo v roce 2008 volební období a Rudolf Bubik, který v podstatě v AC svojí autoritou vytvořil episkopální model, ve stejném roce odcházel do důchodu.

Následné období 2008–2012 a vládu Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka, stejně jako volební propad KDU-ČSL pominu, protože karty byly podle mne již rozdány. Lidovecké požadavky poté prosazovala v podstatě římskokatolická TOP 09, která absorbovala i značnou část členů KDU-ČSL…

V té době se opět projednávaly církevní restituce a k jejich prosazení bylo třeba souhlasu všech církví v ERC. Biskup Rudolf Bubik však prý, podle informací biskupova spolupracovníka, byl přesvědčen, že mu Bůh ukázal, že již nemá osamoceně stát proti restitucím. Sepsal jsem ještě studii, která dokumentovala vývoj událostí ohledně ekumenického směřování Apoštolské církve. Po jejím zveřejnění mi biskup zprostředkovaně vzkázal, že – nebyla-li informace zkreslena – neměl v podstatě jinou volbu a tímto aktem prý zabránil ještě horší variantě.

Co se však stalo s Václavem Klausem? Své kritické vyjádření k restitucím a Konkordátu před svojí druhou volbou prezidentem v roce 2008, kdy potřeboval podporu lidovců, zřejmě přehodnotil. Při své inauguraci pak přijal i modlitbu kardinála Vlka k svatému Václavovi a poklonil se jeho ostatkům. Tuto skutečnost ještě emeritní biskup AC pak ve svém kázání okomentoval jako modloslužbu a očekával přitom neblahé důsledky. Nic takového Václav Klaus při své dřívější inauguraci neučinil. Od toho dne prakticky ustala i jeho kritika ze strany představitelů římskokatolické církve (snad s výjimkou profesora Halíka). Když přesto Václav Klaus v letošním roce vyslovil kritiku kýženého návrhu zákona o církevních restitucích a novináři jeho slova zveřejnili, v podstatě se za to kardinálu Dukovi omluvil.

Nejistá budoucnost

Co říci závěrem? V církevních restitucích jde samozřejmě o víc než o pár desítek miliard. Jde o budoucnost celé naší země. Vatikánu (resp. Apoštolskému stolci) budou podle kanonického práva patřit rozsáhlá území, ke kterým neměli římští katolíci v minulosti dispoziční právo. Protagonisté církevních restitucí se obvykle nezabývali ani otázkou legitimity nabytí majetku římskokatolické církve, například v období násilné rekatolizace. Ostatně i historie sama nám nabízí mnoho zajímavých paralel, jak se římskokatolická církev chovala, pokud dosáhla svých cílů.

V Maďarsku například vlivem insolventnosti přechází některé školy pod správu církve, která potřebné finance má. Co mne osobně však mrzí nejvíce je, že zde mužové, kterých jsem si vážil pro jejich jasný postoj, možná (velmi nerad bych jim křivdil) jen účelově změnili názor. Je to pan prezident Václav Klaus, kterého si osobně vážím. Stál za svým názorem, i když mu to přinášelo nemalé ústrky a v mnohých věcech tak činí dodnes. A byl to Rudolf Bubik, který prokázal v minulosti své nezpochybnitelné morální a křesťanské kvality a prozíravost. Nezalekl se dříve ani vězení, zato dnes opakovaně podpořil něco, co před časem vytrvale odmítal jako špatnou věc. Je zvláštní, že kritik restitucí, jako byla AC, dnes dominuje i mezi „vítězi“ na žebříčku církevních restitucí, které má být z majetku římskokatolické církve vyplaceno 1, 056 miliardy, což činí 214 096 Kč na hlavu každého, kdo se k ní přihlásil při sčítání lidu. Nepatrně více na člena nárokuje jen Federace židovských obcí, Náboženská společnost českých unitářů a Jednota bratrská, které však byly, na rozdíl od AC, registrovány již před rokem 1989. Závěrem bych chtěl všem čtenářům citovat slova Ježíše Krista, Pána církve: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.“

Podotýkám, že v tomto článku neřeším právní ani historické aspekty opodstatnění „tzv. církevních restitucí“. Snažil jsem se poskytnout jen zlomek toho, čeho jsem byl svědkem, co jsem slyšel a viděl. Navíc ani Apoštolské církvi, ale ani například baptistům nebo evangelíkům (podle slov jejich bývalých představitelů) nebylo odcizeno to, co je jim nyní nahrazováno.

Mohu-li tedy udělat to, co učinil kdysi prorok Daniel, rád bych konstatoval: „zhřešili jsme již se svými otci“. Vyjádřím to nyní trochu pateticky – Český národe, odpusť křesťanským církvím a nezanevři na jejich Boha! Pokud budou poslanci chtít potrestat české církve, mohou to udělat tím, že pro návrh zákona zvednou ruku. A pokud pan prezident bude chtít potrestat český národ, nechť zákon podepíše. www.apologet.cz, Britské listy, 3.9.2012

Budou mít u nás následníka?

Sedmé přikázání „Nepokradeš“ odvolal biskup Martin Muskena z nizozemské Bredy slovy: „Vyhlašuji staré biblické učení, které je i v katechismu: Život je důležitější než vlastnictví a každý člověk má právo na jídlo, pití a obydlí. Není hříchem ukrást chléb, aby člověk zůstal na živu.“ Tuto zásadu rozšířil výroky, že chudí lidé mohou pracovat načerno, aby mohli dětem koupit boty. Upozornil též na chudobu starých lidí, nezaměstnaných i osamělých matek.

V této souvislosti si připomeňme i slova Václava Žižky, stříbrnického dělníka a redaktora Dělnických novin, hlavně pak jednoho z těch, kteří vytvářeli základy křesťanskosociálního učení: „Právo dělníka … má přednost před vlastnictvím, neboť vlastnictví muselo být dobyto napřed prací. Výživa dělníka přednější jest než užitek pána, majitele nebo podnikatele. Právo vlastnictví musí ustoupit právu dělníka. Kristus potvrdil právo dělníka: ´Hoden jest dělník mzdy své´, Dělník jí svůj vlastní chléb, ne cizí, jest demokrat dle ducha křesťanského…“. (In: Dr. Cyril Horáček, Počátky českého hnutí dělnického, Praha, 1986, str. 88) - red.

USA jsou považovány za baštu liberálního kapitalismu. Ale i tam američtí biskupové, a to již před lety, schválili výzvu americké vládě, která vytyčuje morální následné principy v přístupu k ekonomice: Ekonomika má sloužit člověku a nikoliv naopak; Ekonomické systémy a jejich instituce musí být posuzovány podle toho, zdali zvyšují či snižují životní úroveň a důstojnost člověka a rodiny a zda slouží společnému dobru; Základním morálním měřítkem každé ekonomiky je její dopad na chudé a zranitelné; Všichni lidé mají právo na život a na zajištění základních životních potřeb, tj. potravin, oblečení, ubytování, vzdělání, zdravotní péči, bezpečné životní prostředí a ekonomické zabezpečení. J. Skalský

Jak nám vládnou „křesťanští“ topisté?

Všichni to dobře víme. Můžeme proto hodnocení jen shrnout do následujících slov: „Chudým berou, bohatým dávají“. Jejich širší snahy jsou zaměřeny na privatizaci zdravotnictví, školství, sociálních služeb, důchodového systému, dopravy, prostě všeho, co se dá ještě privatizovat. A to je cesta do pekla. V tomto směru jsou mnohem razantnější, bezohlednější než celá ODS. Petr Nečas, bohužel, jejich vlivu silně podléhá.

Nejvyšší hodnotou pro tyto pány, ať již říkají kdekoliv cokoliv, jsou peníze a nikoliv člověk. Podle jejich skutků je poznáme, nikoliv podle křesťanských frází ve směsi s tvrdým tzv. liberalismem. Ministru financí, aby dodržel výši rozpočtového schodku, není za těžko naprosto necitlivě i nejvíce potřebným lidem, samozřejmě ve spolupráci s příslušnými ministry, stranickými kolegy, osekávat peníze tak, „až to bude bolet“, jak se sám vyjádřil.

Z českých církevních kruhů neslyšíme žádné výtky, slova protestu již vůbec ne. A to je pro křesťanství velmi špatná zpráva. Topistické „křesťanství“ totiž považujeme za necitlivé, bez lásky, egoistické, za bezpříkladnou aroganci spojenou s elitářským cítěním vyvolených, směřujících k nějaké řízené společnosti s fašizujícími tendencemi. Tato a podobná činnost topistů či jim podobných poškodí v krátké době křesťanství mnohem více, než dokázali komunisté za 40 let své vlády.-red.

V sobotu blahořečili patrony stávajících pořádků

Ivan Štampach

Blahořečení čtrnácti zavražděných františkánů ze 17. století a projevy, které akt beatifikace provázely, ukazují, že kamenné církve znovu začínají sloužit vládnoucí moci.

Církev v Ježíšových stopách

Člověk bez historie a paměti nemůže rozumět ani současnosti. Tuto známou poučku o vztahu k dějinám zopakoval pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka, když se na tiskové konferenci vyjadřoval k nadcházejícímu sobotnímu prohlášení čtrnácti františkánů za blahoslavené. Oživme tedy historickou paměť a dejme si tuto událost do souvislostí…

V historickém posouzení události, ke které došlo v Praze v únoru 1611, je nutná historická zdrženlivost. V souvislosti s konfliktem dvou zájemců o královský a císařský trůn, stávajícího Rudolfa II. a jeho protivníka Matyáše, obou samozřejmě římských katolíků, vtrhlo do Čech a posléze do Prahy vojsko pasovského biskupa a masakrovalo místní obyvatelstvo, o kterém se odhaduje, že bylo z 90 % protestantské (dědici kališníků a Jednoty bratrské, politicky a nábožensky sjednocení Českou konfesí z r. 1575). Tyto oběti nikdo za mučedníky neoznačuje. Prohlásit čtrnáct františkánů ubitých rozhněvaným davem za mučedníky pro víru, je neseriózní. Rozhořčené obyvatelstvo se vrhalo na ty, které podezíraly ze spolupráce s rabující armádou. Násilí na obou stranách bylo smutné, násilí ze strany napadených je pochopitelné, zejména, jde-li o obranu. Lidsky slušné by ode všech zúčastněných stran bylo, kdyby už jednou provždy skončily s prohlašováním vlastních obětí násilí za hrdiny a mučedníky a s lhostejným přehlížením těch druhých, těch, které případně oni sami umučili, nebo k tomu přispěli. Kult mučedníků je přímou stezkou k tomu, aby změněná situace udělala mučedníky z druhé strany.

Blahořečení čtrnácti pražských františkánů velmi čpí náladou, jíž by vyjádřil výrok: Františkáni byli mučedníky katolické víry ubitými protestantským davem. Proto si kardinál Duka na tiskovou konferenci před sobotní beatifikací předvolal Jana Klase, biskupa Jednoty bratrské. V poslední době se odehrává tato nová, překvapivá podoba ekumenických vztahů mezi křesťanskými církvemi. Spočívá v tom, že hodnostáři římské náboženské organizace velí a představitelé křesťanských církví poslouchají. Koneckonců si za to nechali (i když zatím jen v naději) velmi dobře zaplatit. Přistoupili na to, že jim stát na pokyn římské církve poskytne miliardy a menším „pouhé“ stamiliony. Vůči tak štědrému mecenáši už není možno uplatňovat bratrskou kritiku, už nelze trvat např. na reformačním pojetí církve a služby v ní. Ekumenismus dnes dostal zase podobu svaté aliance.

Historie nás poučuje i v tom, že už na začátku 19. století římskokatolická habsburská říše, protestantské Prusko a pravoslavné Rusko využily ušlechtilých úvah o možné kooperaci a jednotě, které vyslovil německý katolický raně romantický filosof Franz von Baader a daly (na Vídeňském kongresu r. 1815) síly dohromady proti společnému protivníkovi. Tehdy to byl Napoleon Bonaparte, dnes to je sekulární, pluralitní, liberální, na církvích nezávislý stát, který má být napřed společně podojen a pak odmrštěn jako příliš světský.

Jan Klas na chvíli držel partu se svými protestantskými spolubratřími a vyslovil se: Nebyl to útok protestantů na katolíky, ale výbuch rozvášněného davu, a asi měl v tomto případě, podle nedostatečné historické evidence, pravdu. Pokud by snad chtěl naznačit, že protestanti byli tou ušlechtilou stranou tehdejšího konfesního sporu, tak to už tak jisté není. Skutečné svobody od imperiálních ambicí se dopracovala až radikální reformace. Dědici Jednoty bratrské by k nim měli být blízko. Revoluční husité v prvních dvou desetiletích svého hnutí páchali stejná zvěrstva jako jejich protivníci. Luther i Kalvín neváhali nechat popravovat, včetně upalování, své názorové protivníky. Obě strany si nemají co vyčítat.

Bratrský biskup však splnil zadání v jiné části svého vyjádření na tiskové konferenci konané v arcibiskupském paláci na Hradčanském náměstí v předvečer blahořečení. Využil rétoriky o davu a možná netušil, že navazuje na opovržlivé Dukovo vyjádření o demonstrantech proti vládním škrtformám. Nechal se slyšet: Ukazuje to, že jakmile se dav popudí, může způsobit velké škody. Někteří se tak ujímají citlivých témat a pak hrozí náboženské, etnické nebo sociální násilí s nedozírnými následky. V době velkých demonstrací proti vládní asociální politice se Duka vyslovil o hrozící ochlokracii, možná s předpokladem, že ti, kterých se to má týkat, nebudou tomuto slovu rozumět. Je to vláda lůzy, chátry. Tou pro něj zjevně byli občané, kteří využili těžce získané občanské svobody shromažďování. Nyní vyslovuje Komenského nástupce v Jednotě obavu, že když se dav popudí, může způsobit velké škody. Říkal to, připomeňme si, v souvislosti s pobitím čtrnácti františkánů. Chtěl říct, že dav českých obyvatel popuzený opozicí by mohl třeba i vraždit? Nevíme, co si přitom soukromě myslel. Ale v té režii a v těch kulisách, v nichž promluvil, a v té časové souvislosti, to musí být čteno takto: demonstrující občané jsou nebezpeční a je třeba s nimi včas zatočit.

Biskup není v Jednotě bratrské šéfem, jeho úkolem je vedle vlastní farářské činnosti spíše poskytovat duchovní péči kolegům farářům. Tento pán tam však reprezentoval Ekumenickou radu církví České republiky. Jeho stanovisko musíme dát do spojitosti s tím asi jedním procentem obyvatel Česka, které se podílí na životě devíti v ní zastoupených církví. Promluvil vedle Duky a vedle zástupce františkánů, kteří zastupovali další dvě až tři procenta občanů, kteří navštěvují římskokatolické bohoslužby tak, jak si to jejich vedení přeje, tedy aspoň jednou týdně. Z tohoto prostředí přichází, dešifrujeme-li jejich náznaky správně, podpora současné vládní moci, která na půdorysu demokratických pravidel nastolila oligarchii. Je to podpora pořádků udržovaných diskrétními elitami (podle terminologie Jana Kellera a jeho zdrojů) za účelem ukáznění lidí práce, tedy za účelem jejich podřízení moci finančního sektoru. S tím souvisí neklid ve společnosti a růst násilných a rasistických tendencí.

Obě části skomírajícího českého křesťanstva se tváří v tvář blízkému zániku kamenných církví daly dohromady a zase jednou, a už pokolikáté v dějinách, spojily síly s represivní mocí proti obyčejnému člověku. Suše věcný religionista by se tomu neměl divit. Podívá se na historii a řekne si: nihil novum sub sole. Pokud to posuzuje někdo, kdo ví, že má pečovat o obec a že to může činit, jen když pečuje o duši, tak je zklamán, že v tomto směru opravdu není nic nového pod sluncem. Přál by si, aby křesťanský impuls žil a působil solidárně, osvobodivě a humanisticky, aby platila Ježíšova slova mezi těmi, kteří mají plnou pusu jeho jména.

Ale možná, že je dobře, že přiznaní římanští a nepřiznaní protestantští hierarchové tak intenzivně pracují na pohřbení všeho autenticky křesťanského. Pohřbí jen vylidněné kamenné církve a na jejich ruinách vyroste něco skutečně živého a životodárného, bez nich a proti nim. I když jejich obrácení nelze předem vyloučit. Deník Referendum

K pádu pasovských vojsk do Prahy v r. 1611

(Převzato z internetových materiálů)

…K nešťastnému rozuzlení přispělo, že v roce 1611 vojska pasovského biskupa a zároveň arcivévody Leopolda V. (taky Habsburka) vpadla válečně do Čech, aby vypomohla jeho bratranci císaři Rudolfovi II. v boji proti Matyášovi. Pasovští tehdy drancovali jižní Čechy (České Budějovice, Krumlov, Tábor...) a 15. února 1611 se dostali až do Prahy. Vznikla opravdu vypjatá situace – v Praze bylo vojsko pasovských žoldnéřů (kteří již dlouho nebyli vyplaceni, a proto byli velice lačni po kořisti), své pozice zde drželo i stavovské vojsko.

Nedivíme se, že v tom stavu kritického ohrožení Prahy došlo za dané vypjaté situace k zoufalým činům, k drancování a k bojům a k mordům. Pasovští žoldáci, kterým byl dlouho jejich žold pouze slibován, plenili Malou Stranu. Část Pražanů (a nezapomínejme, že v té době tvořili protestanté jistě tři čtvrtiny obyvatelstva) vnímala tento vpád jako útok na sebe a ve snaze uhájit alespoň Staré a Nové Město pražské se uchýlila ke zlým, násilnickým činům (které neschvalujeme, ale chápeme jejich důvody). Svou zlost napřela na katolické kláštery, které považovala za možné opěrné body vojska pasovského biskupa (např. Na Slovanech, Na Zderaze, Klementinu a vůbec zvláště na Novém Městě pražském). Opravdu některé kláštery posloužily jako pevnosti – a jejich obyvatelé se sami ubránili, někde dokonce obranu poskytlo stavovské vojsko, některým pomohli prostí Pražané, ve shodě katolíci i luteráni.

Nejtragičtější byla akce v klášteře u Panny Marie Sněžné, kde bylo všech 14 přítomných bratří řeholníků (rozhodně nepůsobilo uklidňujícím dojmem, že byli většinou cizinci) surově povražděno, přestože nijak nebojovali, a dokonce se ani nebránili. To byl jistě projev nesmyslného řádění. Je však třeba vidět, že útoky na kláštery byly reakcí (byť nenáležitou) na drancování Prahy pasovskou soldateskou, které, jak uvádějí historické prameny, kromě značných materiálních ztrát přineslo 1400 mrtvých a zraněných. Ti jsou však pozapomenuti, jako by jejich obětí vůbec nebylo.

Jsem hluboce přesvědčen, že oněch nešťastných 14 františkánských bratří nebylo mučedníky pro svou víru, ale že se nespravedlivě a nešťastně stali obětí mocenských sporů a jejich bolestných dopadů na existenci většiny Pražanů. Zde nešlo o náboženskou válku, o nějaký ozbrojený konflikt mezi vyznáními. Bylo dost význačných katolických představitelů, kterým nebyl po chuti zásah Pasovských. A na druhou stranu i ty případy, kdy se protestanté – ať v řadách stavovského vojska, nebo jako bezejmenní dobrovolníci postavili na obranu katolických klášterů – jsou dokladem, že ještě se i vnitřně v Českém království uplatňoval Majestát o náboženské svobodě, který bránil násilí ve věcech víry.

Peníze podložené válkou

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Všechno něco stojí. V Anglii vymysleli nerozumné heslo: Žij teď, zaplať později (Live now pay later)! Nebudeme se tedy asi mýlit ani divit, řekneme-li že to vymysleli ti, co půjčují peníze k tomu, aby se žilo na dluh. Když se podle té ideje řídí jednotlivec, může ztratit zdraví alkoholismem, kouřením nebo se nebezpečně zadlužit. Když se ale na tuto dráhu dají celé státy, začíná bída, jak zažíváme důsledky na celoevropské úrovni.

Někdy a v některých případech situace sklouzne dále a hlouběji. To tehdy vsadí-li státy na agresi a tedy budování armád a zbrojení. Před osmdesáti léty Evropa prožila klasický případ Hitlera s jeho Třetí velkoněmeckou říší. Dal lidem práci, roztočil kola zbrojením. Lid německý jásal „Sieg Heil“! Vítězství zdar! – rozneseme německou kulturu a národní socialismus všude po celém zchátralém plutokratickém světě!

Investice vložené do války měly být splaceny dobytím Evropy od Paříže do Baku a dále. Měla vzniknout světovládná říše na tisíc let…

Nepovedlo se, leč patologické sny o světovládě zůstaly. Přesunuly se.

Dnes Amerika jako úderná pěst spásonosného Izraele podložila sny o světovládě nutností roznést americký model demokracie a svobody všude, kde její stopa dosud nebyla. Že začalo usilovné zbrojení a stavba mateřských letadlových lodí, fregat/křižníků, ponorek a ostatního válečného haraburdí jsme už mnohokrát zaznamenali a uvedli. Armáda mužů a žen ve výstroji a výzbroji také něco stojí. K tomu přistupují nové zbraně, jako rakety a letadla bez pilota (drone) řízená pro zásahy po celém světě z americké Nevady, ale startující i ze základny anglického hrabství Lincolnshire. Užitečně si připomeňme pro další, že anglické DRONE je český trubec, včelí pán, který se krmí a nepracuje.

Armády trubců – včetně generálů a admirálů – se musí krmit a všechno pro ně nezbytné, co se navrhuje, konstruuje, vyrábí a staví stojí velké peníze. Kde je ale brát, když daňové poplatníky nelze ždímat do nekonečna. Němci na Hitlerovo „Ne máslo, ale kanony“ doplatili.

Ekonomové USA a Velké Britanie vymysleli „hru“ a geniální slovíčka jak roztáčet kola, když hospodářství stagnuje. Říkají tomu „QE“ Quantitative Easing – Kvantitativní ulehčení, což je de facto tištění nových peněz! Profesor ekonomie z Princentonské university Ben Bernanke, který byl prostrkán jako předseda Fed (Federal Reserve Board) Americké centrální banky, byl autorem QE1 a QE2. Poněvadž ale „úlevy“ nepomohly a nestačí, navrhl nové QE3. Dle zprávy Irvina Stelzera z Hudsonova Institutu otištěné v jeho sloupku v The Sunday Times ze 16. září 2012 prof.Bernanke a Co. bude pumpovat v jeho QE3 85 miliard dolarů „nových peněz“ do americké ekonomiky každý měsíc po nedefinovanou dobu do budoucna!

Hurej! Je čím zaplatit gáže trubců a činnost, všechna kola k tomu přináležící. Pro úplnost zaznamenejme, že jen u samotné Číny má Amerika debit 1,2 (jedna celá dva!) triliony dolarů. Jak má USA splatit tohle, když americký státní dluh je prakticky rovný ročnímu národnímu důchodu, což je přibližně 1,4 triliony dolarů? Splatí se to všechno pro USA vítěznou Třetí světovou válkou (III.W.V.)? Když Třetí světová nevypukne, dostaví se tragická inflace, a Prof.Bernanke se vrátí na Princentonskou universitu (dle Stelzera)… Londýn, 24.9.2012

Syrská křesťanská abatyše – Střední východ

se eliminuje od křesťanů

Tato matka představená 1500 let starého kláštera v Sýrii nedávno během návštěvy Austrálie varovala, že povstání proti Bašáru Asadovi už dávno unesli zahraniční islamističtí žoldáci se silnou podporou od západních zemí. Matka Agens-Mariam de la Croix byla v červnu nucena uprchnout do sousedního Libanonu, když se jí dostalo varování před spiknutím za účelem jejího únosu poté, kdy odhalila, že síly rebelů v provincii Homs očistily od 80 000 křesťanů, kteří zde měli své domovy.

Na webové stránce řecko-melkitského katolického kláštera Svatého Jamese popsala, že tento klášter, který před 18 lety po jeho objevu přestavěla, teď leží v troskách, když islamističtí rebelové shromáždili křesťanská a alawitská rukojmí v budově v Khalidiaya v Homsu. Pak ji vyhodili do povětří dynamitem a připsali tuto akci syrské armádě.

Matka Agens-Mariam se plánuje brzy do Sýrie vrátit, aby podpořila hnutí na komunitním základě Mussalaha (Usmíření), které odmítá sektářské násilnosti, a jak říká, patří k němu členové všech etnických a náboženských skupin, kteří mají dost války.

Shromáždění na téma „Ruce pryč od Sýrie“ jsou naplánovaná na zítřejší čas oběda v Sydney, v Melbourne, v Brisbane a v Hobartu a přidá se k nim široká škála skupin z celé země.

Matka Agens-Mariam, 60, mluví plynule pěti jazyky a strávila 22 let jako rozjímající karmelitánská jeptiška v Libanonu, kde se narodila. Její zesnulý otec byl palestinský uprchlík, který v roce 1948 uprchl z Nazaretu, když byl zřízen stát Izrael. Listu Weekend Australian včera při návštěvě Melbourne – mezi schůzkami s katolických arcibiskupem Denisem Hartem a se členy státního parlamentu – v interview uvedla, že po zahájení povstání, se jí dostávalo zpráv o rostoucím počtu „agresivních, ozbrojených gangů, které si přály paralyzovat komunitní život únosy lidí, stínáním hlav a vnášením teroru do škol.“

Tyto skupiny se postupně podařilo identifikovat: některé jsou spojeny s al-Káidou, která je zrekrutovala, jiné mají pozadí v Muslimském bratrstvu, jiné jsou spojeny s dalšími islamistickými frakcemi. Jen asi jeden z 20 takovýchto bojovníků je Syřan, říká. Zbytek pochází z různých míst počínaje Británií až po Pákistán, od Čečenska až po Severní Afriku. „Mnozí bojovali v Iráku, někteří i v Afghánistánu,“ říká matka Agnes-Mariam. „Nyní bylo jejich zaměření transformováno, aby zabíjeli Syřany.“

Dva miliony křesťanů v Sýrii – kteří hostí jednu z prvních církví světa – „sdílí svůj osud se Sýrií,“ řekla.

„Ale jako minorita jsou mnohem zranitelnější. Nemají žádnou armádu. Jsou tam sevřeni jak náplň v sendviči.“

Naše vlastní komunita jeptišek ve Svatém Jamesovi po většinu času těch 18 měsíců vázla v klášteře.

Říkala, že zpočátku povstání vyznávalo i nějaké hodnoty včetně svobody a demokracie. „Ale postupně se to stalo jen projevem násilného islamismu proti liberálně sekulární společnosti.“

Popisovala i „skrytou vůli vyprázdnit Střední východ od přítomnosti křesťanů. Nevíme proč. Vždy jsme byli mírovým katalyzátorem, který stmeloval různé komunity.“

Ta hrozba zahraničního islamismu, říká: „Je pro všechny menšiny strašlivá. Máme zůstat a stát se občany druhé kategorie? Kam máme jít? Tohle bychom v 21. století neměli akceptovat.“

Matka Agnes-Mariam řekla, že někteří zápaďáci „dokonce křesťané“ trvají na tom, že všichni Syřané by měli vstoupit do dialogu s islamistickými povstalci, aby si formulovali společné cíle, a tolerovat uvalení „určité formy islamistické zvůle“ – a ji proto kritizují jako kontroversialistku. „Ale to, co se tam teď děje, je proti tomu povstání,“ řekla. „Existuje jediný způsob k realizaci voleb syrského lidu tím, že se jim vrátí sebeurčení a osvobodí se od toho masivního zahraničního vměšování, avšak tato média podněcují násilnosti.“

„V Syrském lidu klíčí mocná semínka touhy po reformě formou dialogu a vyjednávání.“

Terminologická poznámka: Povstalci jsou označováni nikoliv za pouze islámské, nýbrž islamistické. Islamismus neznamená jen víru v islám, nýbrž jde to dále. Je to islámský politický universalismus. Tedy politická ideologie, že islám představuje pro celé lidstvo závaznou normu chování a budování společnosti. Islamismus neuznává jiný zdroj zákonnosti, než zákony, které stanovil Prorok v Koránu, proto stanovuje povinnost budovat společnost jedině podle zákonu šária a šířit islám mečem k vytvoření celosvětového islámského impéria Kalifátu.

Překlad: Miroslav Pavlíček, Napsal uživatel AC24, 08. října 2012

Zdroj: theaustralian.com.au

Pozn. red.: I zpravodajská služba SRN uvádí, že přibližně jen 5% bojovníků tzv. Syrské osvobozenecké armády jsou Syřané, ostatní jsou islamisté z řady zemí světa. Nejde tedy o občanskou válku, jak nám vykládají naše média, včetně ČT1, ale o zahraniční agresi s podporou mnoha západních států. Kdy nám již přestanou lhát?

Co k pronásledování křesťanů „Syrskou osvobozeneckou armádou“, podporovanou řadou západních států, může říci kardinál Duka? Vydá nějaké prohlášení nebo se bude dále zabývat jen restitucemi?

K. Schwarzenberg jako ministr zahraničí by měl vědět o uvedené skutečnosti, přesto však proti vyhánění křesťanů, ač sám velký křesťan, jak o sobě prohlašuje, neprotestuje a nic nedělá. Vše nasvědčuje tomu, že naše politicko „elity“, prosazující v republice církevní restituce a mající plnou pusu křesťanství, podporují méně či více teroristickou islamistickou chásku, která do Sýrie přinesla válku.

Tento postoj je příznačný pro celé vedení TOP 09. Můžeme si i proto pochopitelně přát, aby TOP 09 se po parlamentních volbách stala marginální „politickou“ silou. Působí-li v našem stranicko-politickém systému extrémní zpátečnické síly nebezpečné i pro naše národní zájmy, pak TOP 09 je, jak jsme přesvědčeni, v jejich čele.

Senioři, děkujeme. Odejděte!

V posledních týdnech se stáváme svědky odhalování hnusu v nás. Řada mladých lidí se vyjadřuje o důchodcích způsobem, který jako by vypadl z nacistických učebnic o řízené selekci, zatímco nás politici straší bubáky z Dělnické strany. Straší také seniory, že jim okleští důchody. Důchody, které si poctivě odpracovali, které jim nikdo nedává darem jako jiným skupinám v české kotlině.

Kam jsme to dopracovali s úctou a vychováním, jestliže dovedeme takto otevřeně a s opovržením mluvit o seniorech jako o nepříjemné přítěži státu, o nutném zlu, jako o hospodářské brzdě rozletu mladých?

Zaslepeni vlastní chtivostí, jsme schopni seniory po celoživotní odvedené práci, stavět takřka na úroveň těch, co se záměrně celoživotně práci vyhýbají a přesto berou nezasloužené sociální podpory. Pro některé omezence jsou obě skupiny darmožrouty bez rozdílu.

Právě velká část dnešních "Übermenschen" (nadlidí) ze Sněmovny, Senátu či ministerstev a odkudkoliv, kde se moc mění v osobní prospěch, by se důchodcům měla klanět obzvláště hluboko.

Protože právě SENIOŘI dokázali svou prací vybudovat republiku, kterou se parlamentním stranám povedlo během dvaceti let rozkrást, rozprodat, pouplácet a jinak poslat do hlubin průměrnosti.

Pokud by se zde snad objevil někdo, kdo by chtěl argumentovat tak nízkou smyšlenkou, že dnešní důchodci budovali socialismus... Ještě před dvaceti lety mezi námi žili lidé, kteří budovali tu první, úspěšnou republiku. Ještě pořád mezi námi žijí lidé, kteří pracovali za války. A spousta občanů, kteří budovali republiku za socialismu, bude ještě dlouho pracovat v tomto paskvilu kapitalismu.

Je tak složité pochopit, že rodiče by udělali cokoliv, bez ohledu na státní systém, aby nasytili své děti? Jen dennodenně vydělávali na živobytí. Většina z nich vydělávala těžce za jakéhokoliv režimu, který v téhle republice existoval.

A za tohle všechno se dnešní političtí vůdci k problematice důchodů vyjadřují takovým způsobem, že by značná část mládeže (snad mimo svých vlastních babiček a dědečků) nejraději všechny seniory viděla v krematoriu.

Co je to v nás za netvora, že čím více jdeme dopředu, o to víc zapomínáme na úctu k těm, kteří nám to umožnili? Myšlení světa je postavené na hlavu - čím zaostalejší země, tím větší úcta a samozřejmá povinnost starat se o předky. V České republice přibývá občanů zaostalých myšlenkově. Jaký vzor mají mít naše děti v takových lidech, kteří jsou schopni žádat i po seniorech peníze, jež dluží republika díky šlendriánsky odvedené (ne)práci politiků?

Jak se má k seniorům chovat mládež s úctou, nezajímalo-Ii pana "křesťana" Kalouska, jestli babička, neznalá politické špíny a hnusu, opravdu uvěřila, že složenku musí zaplatit?

Nepomyslel tento "svatý" muž, který svého času navrhl KDU-ČSL spolupráci s komunisty, za jehož působení na ministerstvu obrany probíhaly v armádě velmi podivné stamilionové nákupy nekvalitních výrobků, které dokonce i zabíjely, nepomyslel tedy, že úlek starého člověka, který se zhrozil, že na zaplacení složenky nemá, mohl důchodce chatrného zdraví stát i život?

Tak tohle je ta správná politika, kterou máme volit? Za mocí půjdeme i přes mrtvoly?

Závěr?

Penzisté, plody vaší práce, tedy tuhle republiku, politici úspěšně rozkradli a mládeži nalhávají, že ekonomika se hroutí vůli vašim důchodům, na které máte, i kdyby jen z obyčejného lidského hlediska, nevyvratitelný nárok. Nenápadně a pomalu převracejí povinnost zaplatit vám za vaši celoživotní dřinu, na problém zvaný - DŮCHODCE.

Tak se s úsměvem vykašlete na pány Kalousky a jim podobné, na idiotská videa, a volte si jak je vám svobodně libo.

A vzkaz nám všem? Měli bychom se stydět o to víc, že je to česká země, kde Božena Němcová napsala knihu Babička.

Kniha Babička není science fiction, takové babičky i dnes opravdu žijí a jsou tím nejvzácnějším pokladem pro naše děti. I pro vaše, politici, jednou i pro vaše, mládeži!!!

Radomír Dolanský, internetový text

Krize jakožto nástroj budování Evropské říše

Andrej Ganža, Sergej Klimovskij

Za naprostého mlčení prošlo 15. září čtvrté výročí pádu banky Lehman Brothers, jímž začala světová finanční krize. Konec krize je v nedohlednu, pokud není až přímo na konci celoplanetárního vojenského konfliktu.

Veřejné mínění už krizi zcela přivyklo jakožto jevu nevyhnutelnému. Za její příčiny se považuje ledacos a s jediným opatřením: musí se šetřit a šetřit na všem. Vlády evropských zemí tvoří a schvalují v parlamentech plány takových hospodářských opatření, která vyvolávají negativní reakce spoluobčanů. Počátek podzimu byl v Evropě ve znamení nových opatření k omezování spotřeby, což vyvolalo nové protesty. Nejvýznamnější byla akce "Hnutí 15. května" s obsazením španělského parlamentu. Premiér Rajoy ji nazval "snahou o státní převrat".

Na madridském náměstí Neptuna se opakovala s malými odlišnostmi situace, která před rokem nastala na athénském náměstí Syntagma. Na příkladu obou zemí je zřetelný model postupného ukrajování suvernity evropským státům ve prospěch nadnárodních struktur ani ne tak EU, jako budoucí Evropské říše.

Hnutí španělských autonomií

Na jaře se v oknech domů v Barceloně objevovaly katalánské vlajky. Nyní je tam populární následující žert: "Ještě jeden balík opatření a Španělsko se roztrhá ve švech a přenechá splácení dluhu pouhým třem centrálním čtvrtím hlavního města."

Španělské autonomie mají jak bohatou politickou historii, tak rozvinuté místní samosprávy i vlastní politické strany s poměrnou nezávislostí. Na ně se zejména zaměřila vláda a na jejich místní rozpočty ustanovila nucenou správu.

Katalánská vláda dala jako odpověď ultimátum: za toto opatření buď daňová nezávislost nebo kredit 5 miliard eur z Madridu. Nezávislost Rajoy odmítl, ale slíbil vyčlenit kredit. Kataláský parlament se tím nespokojil a na 25. listopadu vyhlásila jeho vláda předčasné volby. Od června probíhaly akce s názvem "Pochod nezávislosti" s heslem "Katalánsko - nový stát Evropy". Ze 7,2 milionu Katalánců se jich účastnilo podle některých zdrojů 600 tisíc lidí a podle jiných až 2 miliony.

Barcelona neuznává svůj údajný dluh, který má vůči Španělsku a tvrdí, že mu postupuje 20 % HDP. Pokud by se Katalánsko osamostatnilo, patřilo by v Evropě mezi exportní státy. Podle průzkumů si asi 90 procent Katalánců přeje osamostatnění. Jejich názor je, že stát jim nijak nevrací to, co mu v daních dávají. Po osamostatnění by jim zůstalo o 3 % více prostředků a navíc by se snížila administrativa. Jestliže příznivci osamostatnění ve volbách zvítězí, bude následovat referendum a po něm jednání s Madridem, v němž bude rozhodčím Brusel.

Dalšími kandidáty samostatnosti jsou Galicie a Baskicko. Rajoyova vláda vytvořila stabilizační fond pomoci autonomiím s částkou 18 miliard eur, ale jen požadavky pěti autonomií jej už vyčerpaly. Je ještě 12 dalších regionů, včetně Rajoyova rodiště Galicie a věčně se bouřícího Baskicka.

Volby bez výběru

Rajoyova vláda stojí před volbou: buď svrchovanost nebo prakticky nepřetržité poskytování úvěrů získávaných z ECB.

Druhá varianta vyžaduje schválení politickým vedením EU. Užití sankcí proti dlužným zemím už vyvolalo masové protesty 30. září ve Francii a Belgii. Španělsku Brusel úvěry bez refinancování bankovního systému poskytne, ale výsledkem bude to samé co v Řecku - výprodej. Minimálně se bude jednat o ostrovy (Kanárské, Baleáry), neboť se předpokládá, že bez toho bude španělský dluh v roce 2013 přes 90 % HDP.

Nabírajíc úvěry v EU se Rajoyova vláda stává pouhým prostředníkem jejich přesměrování mezi autonomie. Potom se autonomní elity mohou ptát, je-li takový prostředník vůbec nutný.

Rajoy se tomu snaží předejít. Proto navrhl Evropské unii vydání společných eurobondů k volnému prodeji cenných papírů na světovém trhu. Brusel to nepodpořil. Vždyť Evropská říše nemá zájem na stabilitě národních států. Španělské ministerstvo financí tedy dalo do oběhu vlastní dluhopisy v hodnotě 186,1 miliardy eur se snahou vyměnit je za dolary, jüany, libry, ruble a další měnu. V roce 2013 hodlá Madrid vydat dluhopisy ještě za 200 miliard eur se splatností dva až tři roky. Pravděpodobnost jejich splácení je v podmínkách druhé etapy světové krize nulová.

Existuje několik variant vývoje španělských událostí:

Řecká varianta - výprodej ostrovů,

Argentinská varianta - odchod z eurozóny, vyhlášení krachu a přijetí vlastní měny,

Bruselská varianta - prodej španělských dluhů Evropské centrální bance.

Bruselská varianta je už vyzkoušená na Řecku, je nejzlověstnější, neboť znamená vzdát se svrchovanosti ve prospěch nadnárodních struktur EU.

Rafinovaně podněcovaná dluhová krize ve spojení s politikou Bruselu, jíž je regionalizace evropských států, se rychle mění na nástroj k rušení evropských národních států, státních svrchovaností a převážně státní formy organizace společnosti.

Převzato z Fondsk.ru, Outsider Media 16.10.2012

Střelný prach a nukleární Irán

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Pozoruji kosy, které přikrmujeme k jejich chutným žížalám kuchyňskými zbytky. Ti hodní poctiví učenlivě zobou, co přilétlo. Tu a tam se ale přichomýtne drzý lenoch, ač také kos, a doslova vyzobne ze zobáčku souseda vyzkoušené sousto. Přírodopisných důvodů „agrese“ může být asi celá řada, ale nejsilnější myslím je, že to hotové, bezpečné, cizí a bez práce chutná lépe. Na mohutného holuba si ale drzý kos netroufne – dostal by klofanec do hlavy.

Že u pánů tvorstva je tomu podobně, víme z celých dějin.

Člověk jeskynní si u ohně urval sousto, jak mohl, dokud silnější a osvícenější vůdce nezjednal pořádek a sousta nepřidělil. Kultura řízení i odnímání/kradení rostla.

Byla krásná, ať Helena, Markéta, Jitka či jiná, a ta se i jinde/jinému zalíbila. Poněvadž v některých případech dohoda obou či tří stran není jednoduchá, tedy se unese/ukradne. Poškozený/okradený si to často nenechá líbit a je nepříjemnost či Trojská válka a tak dále.

Co je vlastně vůbec válka? Vojenský historik PhDr. Josef Dolejší, připomíná klasickou definici Clausewitzovu: „Válka je pokračování politiky jinými prostředky“ a osobitě ilustruje že „je-li politika svinská, je i válka svinská.“

Politika by měla vést diplomacií k dohodě. Že to je dnes čím dál tím obtížnější, zažíváme.

K zápasení si od kultury kamenné až po dobu železnou člověk začal zvyšovat účinnost svých svalů nástroji. V to zahrnuje nástroje zápasů, řeží, až nakonec válek – totiž zbraně. Kdo měl lepší válečné „svaly“/zbraně vítězil. Nikdo nikomu a nikdy nemohl dost dobře mordovaní a války zakázat. Tedy ani zbraně pro ně.

V době nejmodernější OSN sice škrtla administrativně a slavně s podporou všech války, ale zabíjení a vraždění ve velkém bez vyhlášení války(!) pokračuje. K tomu přispívá pro třetí tisíciletí Bush/Wolfowitzova doktrína pro Americké století, která roznáší „demokracii“ a „svobodu“ válečnými prostředky, dróny v to zahrnuje. Jak by se ve Washingtonu asi tvářili, kdyby se tam nad Bílým domem objevily dróny někoho jiného, komu se nelíbí roznášení svobody americkým způsobem, a odkráglovaly tam kde koho včetně úřadujícího presidenta?

V Číně v předkřesťanské éře vymysleli pravděpodobně jako hračku či lék(?) něco čemu říkali „Yo“, droga, prášek… Pro pyrotechnické účely byl „Yo“ prach použit v Evropě při dobývání Konstantinopolu v roce 668 A.D. Nikoho ale nenapadlo „Yo“ – zakázat. Naopak. Po poznání jeho účinků, se na všech stranách rozvinul zbrojní průmysl, puškami všeho druhu počínaje a děly, moždíři jako Tlustou Bertou za I. světové války nekonče. Pro zajímavost zaznamenejme že anglický františkánský mnich Roger Bacon ve své knize Opus Tertium z 13tého století „Yo“ nazývá „střelný prach“ a popisuje ho jako směs prášku z dřevěného uhlí, síry a ledku.

Dovolili by zbrojní magnáti zákaz zbraní? Jistěže ne!

Do situace přišel švédský chemik Alfred Nobel (1833-96) a vyvinul nitroglycerin, kterým plnil dřevěnou buničinu a přinesl nám tak pyrotechnický skvost – dynamit. Z výdělků na dynamitu pak byla zřízena v roce 1901 Nobelova cena, tedy posmrtně. Dynamit nebyl zakázán, ale naopak byl drtivě použit v podkopech zákopů první světové války. Přes smrtící vynálezy jsme se dostali k druhé světové válce kdy, jak mnoho z nás pamatuje, byla vyvinuta v USA pod vedením fyzika Roberta J. Oppenheimera atomová bomba. Tou byla zakončena válka na Východě – nad Japonskem.

Od data prvního svržení (6. srpna 1945) se nukleární zbraň stala hrůzou i strašákem. Nakonec si ji opatřil i maličký mladičký Izrael, jak jsme se v únoru 1988 oficiálně dozvěděli od agenta Mossadu Mordechala Vanunu. Ovšem nikdo Izraeli v atomovém ozbrojování nezabránil tehdy, ani nezbraňuje v současnosti, natož aby se proti němu vytáhlo do boje. Přestože se o jeho expanzivní a agresivní politice neustále přesvědčujeme. Naopak, okolní státy Izrael obviňuje, že mají nebo chtějí mít také podobné zbraně.

Jak víme Izraelský Mossad dal údajným odhalením o irácké atomové bombě podklad k nespravedlivé a děsné válce, vedené spřátelenými Spojenými státy a Británií. To samé chce teď Izrael opakovat v případě Iránu a chce rovnou zaútočit na laboratoře/centra vývoje nukleárního paliva.

A propos připomeňme, že výsledky britského Veřejného slyšení (Public Enquiry) proč a jak vznikla vražedná válka proti Iráku nebyly dosud zveřejněny! Slyšení skončilo roku 2011 v létě a výsledky byly přislíbeny jak toho roku na podzim, a pak letos na jaře. Nic! Inu pravda je bolavá.

Rozumní lidé celého světa ví, že nukleární zbraň nelze použít, aniž by se rozpoutal celosvětový Armageddon. Po něm by zbylo jen spáleniště sotva obyvatelné pro vyšší živočichy. Naopak vyvážený stav ve výzbroji zajišťuje určitou, i když ne zcela pohodlnou stabilitu.

Naposledy byl tento argument znovu zvážen americkým profesorem Kolumbijské univerzity Kennethem Waltzem, jak uvedeno v The Sunday Times z 15.7.2012 (str.20) v článku „We´re better off with nuklear Iran“ (Budeme na tom lépe s nukleárním Iránem). Připomeňme, že prof. Weltz není žádný laciný mluvka, ale člověk mající značnou vědeckou autoritu. To můžeme vidět potvrzeno v jeho angažmá jako hostujícího profesora i na dalších univerzitách jako New York, California a Berkeley.

Otevřeně řečeno, atomově ozbrojený Irán by skutečně byl pro Střední východ stabilizující. Iránská hrozba jak je prezentovaná Izraelem je, dle prof. Waltze, silně přehnaná. Waltz je přesvědčen – s každým kdo nevyhledává konflikty ale stabilitu – že nukleární Irán by ji na Středním východě pomohl budovat a zajišťovat.

Ať tak či onak, argumentující strany bohužel stále přehlížejí skutečnost, že současné války mají podklad v touze po světovládě, pro kterou globální vlastnictví energetických zdrojů – a především nafty – je kardinální. A tu Irán bohužel také vlastní, dokonce jako druhý na Středním východě. Pro tu naftu přece už byl od „tyranů“ osvobozen Irák a Libye!

Kdo chce může dnes naříkat s US presidentem Obamou nad nevděčností Arabů, kteří se proti Americe bouří! Londýn, 19.9. 2012

Maďari žiadajú pozastaviť členstvo SR v EÚ

Na základe podanej petície maďarskí europoslanci žiadajú pozastaviť členstvo Slovenska v EÚ. Dôvodom má byť diskriminácia menšín. Tento postup napadol slovenský europoslanec Jaroslav Paška

Slovenský europoslanec uviedol, že maďarskí europoslanci Zoltán Bagó, Csaba Sándor Tabajdi, Ágnes Hankissová a Krisztina Morvaiová nemajú právny dôvod na svoju žiadosť. Paška upozornil, že predkladateľ petície Imre Juhász sa odvoláva na Uznesenie NR SR č. 1487/2007, ktoré údajne stanovuje, že Benešove dekréty vydané v rokoch 1944 až 1948 sú nedotknuteľné, nemenné a stále účinné. Juhász tvrdí, že z dekrétov vyplývajúca diskriminácia voči maďarskej a nemeckej menšine na Slovensku predstavuje flagrantné porušenie článkov 2 a 6 Zmluvy o Európskej únii, Európskeho dohovoru o ľudských právach a Charty základných práv Európskej únie. Žiada preto, aby Európsky parlament prijal opatrenia, ktoré by viedli k zrušeniu vyššie uvedeného uznesenia a vyzýva k pozastaveniu členstva Slovenska v EÚ do doby zjednania nápravy, keďže Slovensko podľa neho pokračuje v politike porušovania ľudských práv.

Paška uviedol, že po preskúmaní podania tejto petície zistil, že dokument, označený autormi petície za podklad pre predmetné vyšetrovanie Slovenskej republiky, neexistuje. "Žiadne uznesenie NR SR totiž nemá poradové číslo 1487/2007. Pod protokolárnym číslom 1487/2007 je v NR SR evidovaná Smernica č. 5/2007 o ochranných opatreniach pre vstup a pohyb osôb, vjazd a parkovanie vozidiel v objektoch NR SR," povedal slovenský europoslanec. Ako dodal, slovenský parlament v roku 2007 neprijal nijaký dokument, ktorý by sa explicitne zaoberal Benešovými dekrétmi. Podľa Pašku uznesenie, ktoré neexistuje, nemožno zrušiť. Skutočnosť, že petičný výbor EP procedurálne pripustil preskúmavanie legislatívy členského štátu na základe vymysleného odkazu na nejestvujúci dokument, je vážnym pochybením vyvolávajúcim oprávnené otázky o profesionalite administratívnej práce v tejto európskej inštitúcii.

Podpredseda poslaneckej frakcie EFD sa preto obrátil listom na predsedníčku petičného výboru Erminiu Mazzoniovú so žiadosťou o okamžité ukončenie procedúry prerokovania petície č. 0070/2012, ktorou sa maďarský občan Imre Juhász domáha zrušenia neexistujúceho dokumentu NR SR. Paška taktiež požiadal svoj poslanecký klub, aby bol ako náhradník zaregistrovaný do petičného výboru EP, kde v súčasnom volebnom období slovenskí europoslanci nemali žiadne zastúpenie. EFD jeho žiadosti vyhovela, čo podľa Pašku znamená, že odteraz bude mať priame informácie o podobných snahách maďarských poslancov a bude môcť včas informovať predstaviteľov Slovenskej republiky.

Převzato ze Zpravodaje portálu Panslovanské únie

Amerika se trvalou kampaní snaží destabilizovat Rusko

Střelba a bombové útoky v Ingušsku a Dagestánu tento týden znovu rozdmýchaly trvalou brutální kampaň násilí a terorismu v kavkazské oblasti Ruské federace – je to ta samá kampaň, jež měla velký podíl na teroru, který se táhne už od dob čečenského „povstání” v 90. letech. Při zkoumání nedávných útoků však nicméně vychází najevo, že v zákulisí jsou politické a geopolitické zájmové skupiny, které aktivně pracují na destabilizaci Ruska a jejichž nejsilnější zbraní je násilí. Tyto útoky nejsou jen izolované teroristické akce, ale spíše cynické akce prováděné dobře organizovanou zločineckou sítí, jejímž cílem je rozdmýchat konflikt a držet se protiruské podvratné strategie vedení amerických tajných služeb.

Teroristé, propagandisté a manipulátoři

Komplexní síť teroristických organizací, které působí pod vlajkou "separatismu" a "nezávislosti" pro kavkazskou oblast, je střediskem destabilizace Ruska za posledních dvacet let. Kavkazské centrum – organizace známá jako propagandistická hlásná trouba teroristického vůdce Doku Umarova - během několika hodin po atentátech vydala článek charakterizující útoky jako hrdinské činy a označující zabité za „ruské loutky”. Zdálo by se sice, že „zajistit oznamování událostí... a pomoc novinářské práci na Kavkaze”, není posláním tohoto centra, ale ve skutečnosti je to přesně to, co by měla dělat organizace, která je financována americkým a finským ministerstvem zahraničí.

Existuje dlouhý seznam teroristických akcí v celém regionu podporovaných a obhajovaných Kavkazským centrem, které odůvodňuje zvěrstva páchaná ve jménu „odporu”. Kavkaz je ve skutečnosti obětí nepřestávající zvrácené logiky, v níž jsou Rusové označováni za „teroristy” a teroristé za „hrdiny”. Tento druh goebbelsovské propagandy je charakteristickým rysem západních imperialistických projektů - nejnověji v syrském konfliktu, v němž Syrská národní rada, západní korporátní média a další jim podobní označují terorismus a rozvracení za „povstání a boj za svobodu”. Mimo to je nutno poznamenat, že Emarat Kavkaz (název Umarovovy teroristické organizace lze přeložit jako „Kavkazský emirát”) byl Organizací Spojených národů označen jako organizace napojená na al-Kájdu. Kavkazské Centrum je samotným Umarovem označováno za „oficiální informační středisko Kavkazského emirátu.” Samozřejmě, že to podporuje opakované tvrzení Moskvy o vazbách čečenských i dalších teroristů v této oblasti na al-Kájdu, což až do nedávna Kavkazské centrum vytrvale popíralo.

Navzdory tomu, že orgány typu Kavkazského centra slouží teroristům, kteří obhajují zničení Ruska, jejich činnost sama o sobě by nebyla nijak důležitá, pokud bychom ji posuzovali odděleně. Jsou to spíše vazby tohoto typu jednotlivců a organizací na americké ministerstvo zahraničí a tajné služby, které jsou obzvláště zákeřné. Jednou z těchto entit, která na to dohlíží, je American Committee for Peace in the Caucasus (Americký výbor pro mír na Kavkaze – ACPC), předtím známý jako American Committee for Peace in Chechnya. Na webových stránkách Right web při Institute for Policy Studies uvedli, že „ACPC byl v roce 1999 založen nadací Freedom House (Dům svobody), neokonzervativní organizací, která úzce spolupracuje s americkou vládou a dostává finanční prostředky od National Endowment for Democracy (Národní nadace pro demokracii – NED).” Tento intimní vztah mezi ACPC a americkým ministerstvem zahraničí naznačuje nejen souhru zájmů, ale spíše přímý vztah, v němž ten první je jen výkonným orgánem toho druhého.

Paternalistická role amerických zpravodajských služeb v ACPC je daleko více patrná, když člověk zkoumá některé známější členy ACPC, včetně bývalého poradce pro národní bezpečnost Zbigniewa Brzezinskiho, bývalého poradce Pentagonu Richarda Perleho a další nejvyšší neokony, jako je William Kristol, Elliott Abrams, Kenneth Adelman a Robert Kagan - poslední dva jsou úzce spojeni s nejužším štábem Romneyho volební kampaně. I při zběžné analýze těchto údajů se ukáže, že navzdory převaze neokonzervativců se nejvyšší členové ACPC rekrutují z liberálních i konzervativích institucí. Můžeme tak vidět, že ACPC představuje stranický konsensus uvnitř imperialistické vládnoucí třídy Spojených států – shodu na agresi proti Rusku. Političtí pozorovatelé by se ještě měli zaměřit i na to, že existuje vysoce reálná šance, že Romney v listopadu zvítězí, takže Rusko může být zaplaveno separatismem a násilím podporovaným otevřeně nebo skrytě ze strany ACPC a budoucí Romneyho vlády.

ACPC se stala vedoucí silou v podpoře separatismu a terorismu namířeného proti Rusko, a to jak skrytě, tak veřejně. Poté, co uspělo v případě žádosti bývalého čečenského ministra zahraničí Iljase Achmadova o americký azyl, který mu byl následně udělen s velkorysým stipendiem z peněz daňových poplatníků, zašel člen ACPC Zbigniew Brzezinski tak daleko, že napsal předmluvu k Achmadovově knize „Čečenský boj”. Spojenectví mezi politickými osobnostmi jako je Achmadov a teroristickými vůdci v regionu přesvědčivě dokládá partnerství mezi různými teroristickými sítěmi a imperialistickou vládnoucí třídou na Západě. Navíc to současně ukazuje, že kromě oligarchů, jako je Boris Berezovskij a Roman Abramovič, jsou Spojené státy a Velká Británie stále ještě oblíbeným útočištěm pro zločince prchající před ruskou justicí.

Politické souvislosti

Přestože útoky tohoto týdne jsou tragické, jejich skutečný význam má politickou povahu. Došlo k trvalé destabilizační kampani vedené Západem, zejména Spojenými státy, která je namířena proti prezidentu Putinovi s cílem vrátit situaci zpět do loňského prosince, kdy začínalo takzvané protestního hnutí. Pokusem západních imperialistů bylo izolovat Putina, démonizovat ho a narušit jeho podporu uvnitř země v naději, že jeho vláda bude svržena, a tím odstraněny největší překážky, jimž čelí při realizaci své hegemonistické agendy. Tyto pokusy však i přes finanční podporou, politickou demagogii a mediální splašky jednoduše selhaly.

Jakmile začalo být jasné, že Vladimír Putin bude potřetí zvolen prezidentem, začalo proti němu ministerstvo zahraničí Spojených států vést svoji kampaň. Protestní hnutí vedené osobnostmi, jako byl Alexej Navalnyj a Boris Němcov, jakož i nevládní organizace financované USA jako Golos a Moskevská helsinská skupina, to vše organizované a koordinované americkým velvyslancem Michaelem McFaulem v Moskvě, se v podstatě snažilo vyvolat "barevnou revoluci" v Rusku pomocí stejné taktiky, která byla úspěšná na Ukrajině, v Gruzii a jinde. Brzy však bylo politickým pozorovatelům v Rusku a v celém světě zcela zřejmé, že toto hnutí nebylo ničím víc než povrchním pokusem o destabilizaci, který neměl žádnou skutečnou odezvu mezi ruským lidem. Protože toto zmanipulované protestní hnutí selhalo, bylo třeba změnit podvratnou taktiku. Imperialisté museli zavést novou taktiku, která by oživila a rozšířila protestní hnutí, nebo vzbudila mezinárodní pobouření. A tak jsme se dostali do kontroverze kolem feministické punkové skupiny Pussy Riot. Západní média se pokusila podpořit skupinu, která se angažovala obscénními a oplzlými činy uvnitř ruského chrámu, jako křižáky a mučedníky ve věci svobody projevu. Tento naprosto průhledný a planý pokus, který měl přirozeně podnítit protiputinovské nálady stejně jako dřívější protestní hnutí, se vypařil a skončil. A tak, když všechny pokusy o převrat pomocí "měkké síly" selhaly, aktivují západní imperialisté své teroristické sítě na Kavkaze, aby silou udělaly to, co se nepodařilo udělat skrytě pomocí zpravodajských sítí - destabilizovat Rusko.

Geopolitické kalkulace

Zdánlivě nekonečné snahy rozvrátit Putinovu vládu jsou cynicky vyprojektované operace, jejichž konečné cíle jsou přirozeně geopolitické. Pro USA a jeho spojence, partnery a klienty, Putin představuje překážku, kolem níž je obtížné, ne-li vůbec nemožné manévrovat. Jasně se to ukázalo v Sýrii, kde byl prezident Putin schopen úspěšně vést opozici proti USA jako impériu, které se snaží prosadit svá hegemonistická řešení v této oblasti. Putin spolu se svým čínským spojencem s použitím mezinárodního práva, principu národní suverenity, protipropagandy a bezpočtu dalších diplomatických zbraní zabránil širší válce, kterou se USA snažily rozdmýchat. Putin navíc představoval hlavní překážku na cestě k válce s Íránem, což je další smrtelný hřích v očích západních imperialistických štváčů.

Putinovy „zločiny” tím nekončí. Podařilo se mu úspěšně uplatnit suverenitu nad přírodními zdroji státu, uvězněním nebo jiným způsobem zmenšit sílu oligarchů, kteří se sami obohatili v devadesátých letech na úkor ruského lidu. Úspěšně založil legitimní mezinárodní instituce, jako jsou Organizace šanghajské spolupráce (OŠS) a BRIC, které existují mimo dominantní postavení Spojených států a začaly se projevovat jako protiváha k NATO a dalším podobným nástrojům amerického imperialismu. Putin také řídil hospodářské oživení Ruska a udržel si dominantní postavení na energetickém trhu pomocí plynovodů, průzkumu a nesčetných jednáními s nadnárodními korporacemi.

Společná souvislost, která spojuje výše uvedené úspěchy prezidenta Putina je neochota se stát podřízený Spojeným státům. Putin se v očích západní imperialistické vládnoucí třídy stal vzpurným mladším bratrem, který musí dostat násilnou lekci. A tak nevinní Rusové musí zaplatit svými životy za aroganci těchto imperialistů. Jak bylo jasně prokázáno v Sýrii, Íránu, Pákistánu a bezpočtu dalších místech po celém světě, terorismus zůstává oblíbenou zbraní v arzenálu vládnoucí třídy na Západě. Útoky v Ingušsku a Dagestán jsou jen nejnovějším příkladem. Určitě to jimi neskončí.

Převzato z Global Research, překlad: Stan, srpen 22, 2012, Outsider Media

Proč nás o tom neinformují česká média?

Kardinál Duka přijal 18.4.2012 sudetského Němce Franze Panyho

Za přítomnosti P. Bartoně z pražského úřadu sudetských Němců přijal kardinál Duka v arcibiskupském paláci F. Panyho, předsedu sudetoněmeckého landsmanšaftu. Listy č. 146, Sudetendeutsche Zeitung, 27.4.2012, str. 1

Když jel Seehofer na svou druhou návštěvu do ČR, provázel ho celý autobus sudetských Němců. Listy č. 147,SZ, 4.5.2012, str. 1 a 2

Sudetoněmecká rada 2012 v Mariánských Lázních

Prvním referentem tohoto německo-českého semináře byl Michal Uhl z české strany Zelených, syn nositele Karlovy ceny Petra Uhla, Uhl se odvážil provokativně uvést, že ekonomové považují ČR za 17. spolkovou zemi Německa. Negace viděl Uhl také v přerušených železničních tratích, takže mnohde nebylo navázáno spojení mezi jižními Čechy a Rakouskem. Sudetoněmecký úřad v Praze chtěl dát dar na projekt Lidice, ale byl odmítnut. B. Posselt pracuje v evropském parlamentu s Liborem Roučkem (ČSSD). čtyři z pěti českých politických stran dostaly pozvání sudetoněmecké rady a také vyhověly. Navíc přišli Milan Horáček a Petr Uhl. Listy č. 147, SZ, 18.5.2012, str. 1 a 3

Mezi hosty pražského úřadu sudetských Němců také senátor KDU-ČSL

Svitavský senátor a předseda křesťanských demokratů Václav Koukal vysvětlil Eberhardovi Heiserovi, zastupujícímu vedoucímu sudetských Němců v Bavorsku, že má radost a povinnost sudetským Němcům pomáhat.

Do sudetoněmecké kanceláře v Praze zavítali také představitelé české komunální politiky, jako radní z Jablonce Petr Louda (TOP 09), který má německé a české předky. Listy č. 147, SZ. 25.5.2012, str. 2

Lidovečtí funkcionáři uvedli sudetské Němce do pražského senátu

Brněnský senátor Stanislav Juránek (KDU-ČSL), a Václav Koukal, vedoucí lidovecké frakce v pražském senátu, uvítali v senátu dr. Christiana Webera, který pražskému sudetoněmeckému úřadu věnoval dar. Listy č.147,SZ, 15.6.2012, str. 2

Tomáš Podivínský u Bartoně

Bývalý generální konzul ČR v Drážďanech navštívil úřad sudetských Němců v Praze. Čtenářům Sudetendeutsche Zeitung Bartoň sděluje, že na Podivínského je nadále spolehnutí. Listy č. 148, SZ, 6.7.2012, str. 2

Spolkový ústavní soud v Karlsruhe způsobil neklid

Rozhodnutí v Karlsruhe způsobilo neklid u německých menšin v ČR a v Polsku. Doposud směli ve SRN volit jen ti z Němců žijících v zahraničí, kteří nejméně tři měsíce nepřetržitě žili v Německu. Podle rozsudku v Karlsruhe by mělo volit asi 14 milionů Němců žijících v cizině. Avšak do opravdového volebního termínu v září 2013 se může mnohé přihodit. Landes Zeitung, 21.8.2012, str. 1

Generace sudetských vnuků chce stavět mosty, ale také trvá na pojmech jako je nárok na vlast

Kdysi silná mládež sudetských Němců má nyní snad 3000 členů. Někteří nechtějí být dorostem landsmanšaftu. Jako důvod uvádějí Witikobund.

Listy č. 149, Süddeutsche Zeitung, 29.5.2012, str. 5

Chybí, co předcházelo atentátu na Heydricha

…Pak se nelze divit, že sudetští Němci platí za viníky a ti jiní jsou oběti. „Preussische Allgemeinne Zeitung“ z 26.5.2012 nejen o tom píše, ale také uvádí citát české novinářky Jany Hanuskové: „Nikoli Němci, nýbrž sami Češi, konkrétně Masaryk a Beneš v Londýně jsou zodpovědní za strašné ohavnosti, které v průběhu heydrichiády byly provedeny na našem národě.“ Takový citát v našem listu nebyl. Listy č. 150, SZ, 27.7.2012, str. 6

Volný a krácený překlad z německého a rakouského tisku připravil ing. J. Liška

21. srpna 2012 zemřel br. Jaroslav Kubr. Byl přesvědčeným křesťanským sociálem, který setrval i v KDU-ČSL, v níž zastával různé funkce. Organizoval schůzky křesťanských sociálů a sympatizujících. Dlouhodobě rozšiřoval naše tiskoviny. Byl čestným člověkem, na kterého bylo vždy a ve všem spolehnutí. Jardo, pokud budeme žít, nezapomeneme na Tebe, budeš stále s námi.

Též v srpnu nás opustil br. František Fiřt. Byl jedním ze zakládajících členů KSH. Šrámkovské lidovectví v něm bylo do posledních dnů života. Jeho úmrtí je pro nás velkou ztrátou. Děkujeme Ti, Františku, za Tvou věrnost i činnost.

V září po krátké nemoci nás opustil br. Pavel Formánek, předseda Ústřední revizní komise KSH, otec dvou malých dětí. I s ním nás pojilo hluboké pouto křesťanskosociálního smýšlení a snah. Bude velmi chybět nám, ale především svým dětem a manželce. Pavle, budeme na Tebe vzpomínat! Děkujeme Ti, že jsi s námi byl a pracoval. –red.

Vážení přátelé,

i přes veškeré těžkosti, které se v naší činnosti vyskytují, chceme i nadále rozvíjet činnost Křesťanskosociálního hnutí. Potřebujeme však, v současnosti již naléhavě, Vaší pomoc. Častější a širší vzájemná spolupráce je nyní již nutností.

Nejeden z nás je již ve věku, kdy jeho aktivity omezují nejrůznější nemoci. Ale i tak je možné se podílet na naplňování našeho společného díla. Stačí půjčovat naše texty, upozorňovat na naši webovou stránku, www.ceskenarodnilisty.cz , občas napsat alespoň kratší text o svém životě, o svých myšlenkách, a podle možnosti též finančně přispívat.

Každý z Vás, vážení přátelé, bude mít mezi brožurkami i poštovní poukázku. Prosíme, zamyslete se nad Vašim příspěvkem. Připomeňte si, že jen poštovné s obálkami stojí asi 100 Kč. Dostáváte ročně 50 brožurek o průměrném rozsahu asi 3 listy, tj. 12 stránek, které představují náklady ve výši asi 6 Kč, tedy za brožurky za rok jde celkem o 300 Kč. Pokud, vážení přátelé, můžete nám poslat uvedenou souhrnnou částku, tedy 400 Kč, velmi to uvítáme.

Víme však, že mezi námi jsou lidé, kteří těžko vycházejí se svými příjmy. V tomto případě pak necháváme na Vás, v jaké výši nám pošlete svůj příspěvek. Předpokládáme, že ti, kterým je dáno, přispějí naopak více. Tato solidarita zajišťuje již přes 20 let financování naší společné činnosti alespoň tak, abychom činnost nemuseli omezovat. Velmi děkujeme za každý finanční i textový příspěvek.

Žijeme v těžké době. Činností osvědčujeme své křesťanskosociální smýšlení. Jsme přesvědčeni, že křesťanské politické subjekty nepatří k pravici! Jejich místo je naopak od středu spíše nalevo. Sociální spravedlnost, mír, humanitní demokracie, právní stát, obrana národních zájmů jsou ve středu našich zájmů!

Křesťanskosociální hnutí vydalo, jak jsme Vás již dříve informovali, knihu Alexander Dubček, jejímž autorem je PhDr. Antonín Benčík, CSc., historik a bývalý blízký spolupracovník A. Dubčeka. Kniha, v tvrdých deskách, obohacená o obrázky, výborně výtvarně i technicky provedená, nás uvede i do dějů před a po listopadu 1989 a ukáže falešnou hru V. Havla nejen s představitelem Pražského jara. Znát uvedená fakta je důležité pro orientaci v období tzv. sametové revoluce. Kniha, která stojí 350 Kč, je vhodná i jako vánoční dárek. Pokud budete mít o publikaci zájem, pošlete na níže uvedenou adresu poštovní poukázkou stanovenou částku a obratem poté Vám bude zaslána. Nepožadujeme v tomto případě ani balné, ani poštovné. Víme, že cena publikace je bohužel dost vysoká již sama o sobě. Děkujeme.

V nakladatelské činnosti hodláme dále pokračovat. Jsme přesvědčeni o úspěchu zmíněné publikace.. Během nepříliš dlouhé doby zařadíme novou knihu i na náš web do rubriky E-knihy. Samozřejmě budeme i uvažovat o vydání další knižní publikace.

Velmi úspěšná je naše webová stránka, jíž v podzimních a zimních měsících navštěvuje přes 8000 hostí, ročně pak asi 100.000. Další zvýšení návštěvnosti je podmíněno citlivým výběrem témat a vyšší kvalitou publikovaných textů. Snažme se o to společně!

Milostiplné Vánoce a Boží požehnání v novém roce Vám, vážení čtenáři, přátelé, sestry a bratři, přeje redakce.

Pokoj a dobro všem!

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla. 28. října 2012. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6.. Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz