Koncepce prezidenta E. Beneše na obnovu československé suverenity

a československo-sovětský konflikt roku 1944

III.

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

SSSR a čs. komunisty, kterou zastávali mnozí demokratičtí politikové. Domnívali se, že je možné dalekosáhlými ústupky komunisty vtáhnout na pole parlamentní demokracie a pravidel demokratické diplomacie, a tak vyloučit jejich nekontrolovatelné radikální třídní postupy.

Čs.-sovětskou smlouvu pokládal E. Beneš za svůj osobní triumf. Hodnotu smlouvy uznávali i odpůrci čs.-sovětského sblížení. 35) Smlouva znamenala vysoký stupeň uznání ČSR v mezinárodním měřítku. Západní spojenci čs. krok pokládali za experiment, "který ukáže, co prý Sovětský svaz má v úmyslu se svými menšími sousedy po válce učinit".36) Nová čs. zahraniční politika se ocitla v obtížné palbě polemik. "Bylo třeba na všech stranách," vzpomínal E. Beneš, "vykládat, reagovat i protiútočit. .. Mnozí nám předpovídali těžká zklamání z toho, co zažijeme ze strany Sovětského svazu."37)

Z těchto důvodů zpravodajské služby čs. ministerstva zahraničních věcí věnovaly velkou pozornost ohlasu nového čs. zahraničněpolitického kursu v politických a diplomatických kruzích Západu. Vedle informačních šumů o "odhodlání SSSR respektovat režim jiných států a rovnost velkých a malých", o tom, že SSSR "nepomýšlí na rozšíření svých území a nechce nic sám obsazovat bez dohody se spojenci", že "nepomýšlí na expanzivní politiku, neboť potřebuje padesát mírových let na vzpamatování z válečných ztrát",38) se ozývaly varovné hlasy poukazující na to, že čs. politika prý opustila Západ, aniž využila všech možností. Představa, že ČSR buduje most v Evropě, je fikcí, ve skutečnosti napomáhá budovat železnou oponu.

Dne 8. listopadu 1943 jugoslávský diplomat sdělil svému čs. kolegovi, že po říjnové moskevské schůzce spojeneckých ministrů zahraničních věcí se ČSR ocitla v sovětské zájmové sféře. Později tuto informaci potvrdil i britský War Office. Moskevská konference spojeneckých ministrů zahraničních věcí poprvé projednávala otázky poválečné strategie. Účastníci jednání V. M. Molotov (SSSR), C. Hul (USA) a A. Eden (VB) údajně přesunuli ČSR do operační zóny sovětské armády, která se de facto rovnala poválečné sovětské politické zájmové sféře. E. Beneš pokládal tuto skutečnost za zcela hodnověrnou.

V pamětech kritizoval, že ani on, ani čs. vláda nebyli oficiálně či neoficiálně o rozdělení sfér zájmů velmocemi ze strany SSSR nebo ze strany západních demokracií informováni.39) Jistým náznakem posunu ve spojeneckých velmocenských sférách vlivu po moskevské konferenci byl okamžitý souhlas britského ministerstva zahraničních věcí s uzavřením čs.-sovětské spojenecké smlouvy po schůzce v Moskvě, ačkoli do té doby Velká Británie řadu měsíců Smlouvu nedoporučovala. Později, 22. května 1945, konstatoval prezident E..Beneš při přijetí gen. Z. Nováka, gen. K. Kutlvašra a pplk. F. Bürgera s nemalou otevřeností: "Uvažte, že my v zahraničí jsme byli do určité míry obětí spojenecké politiky... Byl to spor mezi Východem a Západem, mnohdy s námi nedobře zacházeli. Bylo to těžké dilema...Po konferenci v Teheránu jsem zjistil, že Slovensko patří do ruské sféry. Já to zjistil náhodně. Byly to hry zájmové politiky velmocí, v nichž jsme dělali vše, abychom prospěli národu."40)

Zdroje britské provenience hovořily o tom, že Československo se podepsáním spojenecké smlouvy se SSSR stalo satelitem této velmoci. S lítostí bylo konstatováno, že ve vztahu Západu k ČSR nastane ochlazení.41) Československá vláda prý jednostranně vložila osud do sovětských rukou a ohrozila demokracii ve své zemi.42) Katolická skupina ve Foreign Office rozšiřovala spekulace, že čs. zahraniční politika o styky se Západem nestojí. Z londýnské City zazněla otázka: "Jakou od nás chcete pomoc, vy jste přece svázáni s Ruskem!" V britské Dolní sněmovně rostlo přesvědčení, že Československo je v sovětské zájmové sféře, "do níž Anglie nemá a ani nemůže zasahovat".43) Poradce britského zahraničního úřadu pro otázky střední a východní Evropy prof. Lewis Namier tyto informace potvrdil. Vstřícnou čs. politiku k Sovětskému svazu pokládal za "jedině správnou a realistickou". V zájmu Velké Británie podle něho je, aby "se Rusko oženilo" s co největším počtem středoevropských a východoevropských zemí a nezasahovalo do teritorií, na nichž má britské impérium skutečný zájem. "Musíte vědět, že kdyby Sovětský svaz rozhodl, že se z Československa má stát sovětská republika, nehnou západní mocnosti ani prstem!"44)

Podobné kategorické komentáře Britů k podepsání čs.-sovětské spojenecké smlouvy jako by potvrzovaly mezi československými politiky v Londýně po­dezření, že ČSR je v britských plánech outsiderem, který nikdy nedosáhl toho stupně důležitosti, jakému se těšilo Polsko, Jugoslávie, Řecko a Němci okupo­vané státy západní Evropy. Reakcí byly často zhrzené projevy ostentativního rusofilství.

Nedůvěru ze strany západních spojenců se čs. orgány snažily oslabit zdůrazňováním samostatných kroků a vlastních hodnot čs. politiky, nezávislých na SSSR. Pochyby o čs. svébytnosti v západních demokraciích však vyvolával triumfující sovětizační tón u čs. emigrace v Moskvě i u čs. levice v Londýně. Osvobození Československa bylo u této části politického spektra spojováno výhradně s představiteli a institucemi Sovětského svazu. Z těchto důvodů byl např. ministr národní obrany S. Ingr nucen vydat instrukci, aby se v projevech o čs. armádě nehovořilo pouze o SSSR, ale též o čs. prezidentu, vládě i o váleč­ném úsilí západních spojenců.45)

Čs. tiskoviny vydávané v Sovětském svazu však nadále přehlížely vystoupení a prohlášení oficiálních představitelů čs. státu v Londýně. Rovněž valná část čs. emigrace v Londýně přijala čs.-sovět­skou smlouvu s citovým zaujetím. Vedoucí kanceláře prezidenta republiky Ja­roslav Smutný komentoval sovětofilské nálady otázkou: "Proč máme myslet, že Rusko bude lepší než Francie a Anglie?"46) J. Masaryk kritizoval tyto ná­lady v projevu ve Státní radě 23. února 1944. Označil je za "nekritické fanouš­kování". Vystoupil proti přejímání cizích vzorů bez ohledu na čs. podmínky: "My Čechoslováci máme nejen právo, ba i povinnost dělat politiku českoslo­venskou." Odmítl jednostrannou spojeneckou orientaci Československa na ně­kterou z mocností. Vedle spojenectví se SSSR apeloval na rozvoj čs.-americké spolupráce. Závěrem svého vystoupení proklamoval suverenitu čs. zahraniční politiky a aspirace být "demokratickou, kulturní a čipernou spojkou mezi vý­chodem a Západem".47)

Od počátku r. 1944 čs. vláda rozvinula intenzivní diplomatické a hospodář­ské kontakty na Západě.48) Snažila se zaangažovat západní demokracie v pová­lečné střední Evropě a vyvážit sovětskou účast v tomto prostoru. Čs. prezident a ministerstvo zahraničních věcí čelili zpochybňování nového čs. zahraničně­ politického kursu a následnému vzdalování západních demokracií Československu ujišťováním Západu, že SSSR respektuje plnou čs. suverenitu, že se nebude pokoušet o vměšování do vnitřních věcí, tj. "favorizování a podporování komunisrů" a nebude podnikat "žádné hry se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí".49) Čs. ,propaganda cíleně osvětlovala skeptickému Západu čs. koncepci mostu mezi výhodem a Západem. Na všetečný dotaz amerických novinářů z časopisů Time a Life, jak zareaguje čs. zahraniční politika na pravděpodobný rozkol mezi SSSR a západními spojenci, tajemník ministra H. Ripky, I. Ducháček, dal velmi pesimistickou a bezradnou odpověď. V daném případě by prý šlo o "nový Mnichov a konec ČSR".50) Odpověď dává výstižný obraz o úzkých mantinelech, v nichž se nová linie čs. zahraniční politiky od svého počátku pohybovala.

* * *

Již první měsíce platnosti nové čs.-sovětské smlouvy v roce 1944 ukázaly, že na rozdíl od prosincových deklarativních prohlášení a slibů existují mezi oběma spojenci nadále rozdílné představy ve výkladu této spolupráce v jednotlivých oblastech. První projevy nesouladu se objevily ve vojenských otázkách.

Plán čs. ministerstva národní obrany na povstání na Slovensku nezískal podporu sovětského generálního štábu. Vojensko-technický rozbor gen. S. M. Štemenka a gen. A. A. Gryzlova vyzněl zamítavě. Sovětský generální štáb posuzoval čs. plán též z ideově-politických hledisek: "Aby se hněv lidu nerozpoutal, snažili se buržoazní politikové řešit osvobození své země bez všeobecného ozbrojeného povstání mas..." A. J. Antonov řekl, že "za hlavní sílu ozbrojeného odporu na Slovensku považuje Benešova vláda slovenskou armádu a pravděpodobně nemá v úmyslu pozvednout proti hitlerovcům lidové masy. Zřejmě se bojí, že si lid se zbraní v ruce vybojuje svobodu sám. V takovém případě by ovšem hrozila buržoazním ministrům ztráta vedoucího politického postavení a nezáviděníhodná perspektiva, že nebudou hrát v osvobozeneckém boji své vlasti žádnou roli".51) Posudek sovětského generálního štábu doporučil. aby na Slovensku nebylo organizováno povstání regulérní armády, ale aby Slovensko bylo pokládáno za aktivní partyzánský rajón s pohyblivými partyzánskými oddíly, aby byl "mobilizován a ozbrojen lid". Sovětské vojenské by poskytovalo pomoc pouze partyzánské válce na Slovensku výsadky.

Tato stanoviska zastávali zástupci Rudé armády v čele s gen. L. I. Golikovem i na jednání s gen. A. Hasalem a gen. H. Píkou, které proběhlo 2. března

35) "Napadat smlouvu samu bylo by však bývalo pošetilé. Smlouva podle svého obsahu byla pro Československo důležitým a příznivým aktem. UznávaJa prezidenta Beneše a čs. vládu v Londýně, a tak vylučovala, že by komunisté v Moskvě, ať sovětští, ať českoslovenští, mohli se souhlasem Kremlu utvořit nějakou protivládu." - L. K. Feierabend, Beneš mezi Washingtonem a Moskvou, c. d., s. 105: "Československo bylo v té době jediným státem, který měl řádně zaručeny jednou z vítězných velmocí a za tichého souhlasu ostatních spojenců své hranice a příslušnou klauzulí zabezpečen svůj vnitropolitický vývoj." (1. Firt. Cestou k únoru. Počátky byly v Londýně. Záznamy II., Svědectví 1973. č. 46. s. 242-243.) Varovným signálem byl zásah V. M. Molotova a Z. Fierlingera do oboustranně dohodnutého textu čs.-sovětské smlouvy. který se stal bez vědomí čs. prezidenta a vlády. (E. Beneš. Paměti. c. d., s. 380.)

36) Tamtéž, s. 415.

37) Tamtéž, s. 415, 423.

38) Záznamy a rozhovory: Kadlec 17. 12. 1943, Z. Fierlinger 8. II. 1943. britský zdroj 14.3. 1944,

AMZV, fond LAd 128, 114.

39) E. Beneš, Paměti, c. d., s. 375, 377.

40) VHA, VKPR, č. j. 946/1945, cit. podle F. Hanzlíka, K možnosti použití armády prezidentem dr. E. Benešem při řešení únorové krize v roce 1948, in: sb. E. Beneš, československý a evropský politik. II. Praha 1994, s. 126.

41) Záznamy a rozhovory: Z. Fierlinger 8. 11. 1943, Šimůnek 8. 11. 1944, V. Fischl 7.2. 1944, AMZV, fond LAd 128, 114.

42) Rozhovor L. K. Feierabenda s lordem J. M. Keynesem, 21. 2. 1944, L. K. Feierabend, c. d., s.117.

43) Záznamy a rozhovory: V. Fischl 26. 2. 1944, J. Korbel 2. 3. 1944, V. Fischl 8. 3. 1944, AMZV, fond LAd 128.

44) Záznamy a rozhovory: V. Fischl17. 2.1944. AMZV, fond LAd 128.

45) S. Ingr H. Píkovi 15. 2. 1944, in: Dokumenty a materiály k dějinám čs.-sovětských vztahů, 4/2, Praha 1984, s. 66.

46) 1. Smutný 17. 10. 1943, in: DHCP, c. d., s. 398.

47) Vystoupení J. Masaryka na X. plenární schůzi Státní rady 23.2.1944, AMZV, fond LAd 210 48) B. Laštovička, c. d., s. 340.

49) E. Beneš I. II. 1943. in: DHČP. s. 407; Rozhlasový projev E. Beneše z Moskvy 21. 12.

1943. in: E. Beneš. Šest let exilu. c. d., s. 227.

50) Záznamy a rozhovory: I. Ducháček a Šimůnek 2.3.1944. AMZV. fond LAd 128.

51) S. M. Štemenko. Generální štáb za války. II.. Praha 1974. s. 285-286.