Kapitalismus - ne Čína - je vinen za současný globální pokles

Richard D. Wolff  

Thruthout , 22.12.2015

 

 

Nemohli jste se dočkat pravdivých zpráv, tak jsme začali zveřejňovat zprávy a analýzy sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Je to možné jen díky čtenářům Thruthout – poskytněte mu nyní vaši podporu!!

 

Kapitalismus je jako vlak překračující povolenou rychlost, který narazil do kamenné zdi v roce 2008. Jeho šokovaní a omámení vůdci se snaží o "obnovu". Mají tím na mysli opravu poškozených kolejí, přemístění lokomotivy a vozů na těchto tratích a pokračování v pohybu vpřed. Žádné základní ekonomické změny, podle jejich názoru, nejsou nutné, ani o nich dokonce neuvažují. Nevidí žádnou absurditu v takovém "plánu obnovy" - stejně jako neviděli blížící se katastrofu v letech vedoucích až k roku 2008.

 

Byl to Marx, kdo jasně vysvětlil v Kapitálu  rozpor kapitalismu, který lídři zřídka chápou. Ukazuje, jak kapitalisté soutěží (v soutěži o přežití) o maximalizaci zisku,  zaměřují se na strategii "úspory" počtu pracovníků, které najímají (často nahrazením stroji) anebo vymění dražší pracovníky levnějšími zaměstnanci. Rozpor se objeví, když jejich úsporná opatření podkopou trh pro to, co kapitalisté musí prodávat, aby přežili. Posílením svých zisků, snížením nákladů za práci, snižují celkovou kupní sílu dělníků , na to co si mohou pracovníci dovolit koupit od kapitalistů. To snižuje tržby a zisky kapitalistů. Podobně, když dělnické mzdy a platy stoupají, výsledné zisky pro kapitalisty z prodeje mohou částečně nebo úplně nahradit vyšší mzdy, zprvu snižující zisk. Kapitalismus v dějinách často kolísá mezi póly tohoto rozporu.

 

Velký pohyb kapitalismu v úsporách za pracovníky byl spuštěn v roce 1970. Bylo to možné proto, že obrovské nové dodávky pracovní síly vstoupily do orbitu zavedených starých centrech kapitalismu (Západní Evropy, Severní Ameriky a Japonska). Většina z těchto nových dodatečných pracovníků byla předtím z trhu pracovních sil k dispozici pro staré části centra vyloučena. Byli drženi v dostatečné vzdálenosti uvnitř formálních a neformálních kolonií kapitalismu v Asii, Latinské Americe a Africe, nebo uvnitř režimů v sovětském Rusku, východní Evropě a Číně. Po roce 1970 byli tito pracovníci vtaženi do přímého kapitalistického zapojení buď migraci do západní Evropy, Severní Ameriky a Japonska, nebo pohybem kapitalistických podniků ze starých center do nových (Čína, Indie, Brazílie atd.).

Obnova kapitalismu nyní pokračuje jako další opětovné překročení povolené rychlosti vlaku mířícího k rozporu a katastrofě.

 

Integrace těchto nových pracovníků k dispozici globalizujícímu kapitalismu zvýšilo celkovou nabídku pracovní síly daleko nad poptávkou kapitalistů. Nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou prudce snížila jejich mzdové náklady a zvýšila jejich zisky. "Nižší výdaje a dotace na mzdy mohly způsobit rychlý propad celkové kupní síly pracovníků, podkopal poptávku trhu pro výrobu kapitalistů" a tím srazit zisky – jako projev rozporu kapitalismu. Nicméně od roku 1970 nastal zcela jedinečný vývoj, který odložil pokles poptávky dělnické třídy. Masivní expanze spotřebitelských úvěrů (hypotečních úvěrů, půjčky na auta, kreditní karty atd.), ve starých kapitalistických centrech explodovala. Po roce 1970 byly stagnující, nebo dokonce klesající, reálné mzdy pracovníků vyrovnávány  půjčováním.

Kapitalisté po roku 1970 navyšovali zisky od stále rostoucí produktivity práce (toho, co dělníci poskytli svým zaměstnavatelům), zatímco mzdy (to, co zaměstnavatelé poskytovali pracovníkům) ne. Část rostoucích zisků ukládali do bank, aby byla využita pro stále rostoucí spotřebitelské úvěry. Výbuch spotřebitelských úvěrů od roku 1970 odložil klasický rozpor kapitalismu. Ten umožnil poptávku spotřebitelů, která by jinak upadla, když globalizovaná pracovní síla umožnila kapitalistům šetření na jejich mzdovém fondu.

 

Ale pak v roce 2008, po 25 letech růstu spotřebitelského zadlužení, založeného na stagnujících reálných mzdách, dosáhla předvídatelných mezí. Ukázalo se, že příjmy pracovníků  nestačí splácet závazky nafouklých dluhů. Jejich velikost, společně s dluhy finančních firem, které spekulovaly se spotřebitelskými dluhy - přispěla k havárii 2008.Také způsobily, že se následná "obnova" vyhnula většině Američanů.

 

Obnova kapitalismu nyní pokračuje jako další překročení povolené rychlosti vlaku mířícího k rozporu a katastrofě. Kapitalisté i nadále těží ze stagnujících mezd (umožněných trváním přebytku pracovní síly vzhledem k poptávce), spolu s rostoucí produktivitou práce. Proto také trvá konfrontace slabých a klesajících požadavků trhu, který nemůže vstřebat to, co kapitalistické výrobní kapacity vyžadují pro tvorbu  zisku. Mainstreamová ideologie odmítá vidět rozpory kapitalismu jako základ dnešních ekonomických dilemat. Hlavně se "používá" strategie, reprodukující stejný kapitalismus s jeho rozporem.

 

Čína také je i vítěz a oběť rozporu kapitalismu a jeho dočasného odložení mezi léty 1970 až 2008. Na jedné straně stagnace mezd spolu s expanzí spotřebitelských (a vládních) úvěrů v Severní Americe, západní Evropě a Japonsku vytvořila rostoucí trh pro vývoz relativně levného spotřebního zboží z Číny. Poté, co vsadila svou strategii industrializace na těchto exportech, Čína dosáhla ekonomického postavení supervelmoci. Využitím rozporu kapitalismu a jeho odkladu prostřednictvím úvěru. Podobně obchodníci jako Walmart dosáhli rozvoje tím, že se stali maloobchodními odbytišti pro čínské výrobky. Finanční podniky ve starých centrech kapitalismu získávaly co možná nejvyšší prospěch,  jak vyvinuli extrémně ziskové způsoby, jak sekuritizovat spotřebitelské dluhy, prodávat je a pojistit (swapy úvěrového selhání atd.).  Finanční podniky těžily dvojnásob, když se jim podařilo (přes hedge fondy apod.), přerozdělovat a koncentrovat extrémní bohatství při  stagnujících reálných mzdách a odložení rozporu kapitalismu prostřednictvím úvěru.

 

Ale teď se Čína stává obětí klasického kapitalistického rozporu. Vlajka čínského exportu, z důvodu poklesu spotřebitelské poptávky ve starých centrech kapitalismu, klesá. Stagnace mezd v těchto střediscích již nemůže být kompenzována úvěrovou expanzí. Stejně tak nemůže být kompenzována rostoucí poptávkou ze strany zemí, kde jsou stále mnohem méně placení pracovníci v rozvojových zemích (včetně Číny). Jednoduše řečeno, globální vývoj kapitalismu po roce 1970  nahradil lépe placené pracovníky méně placenými, zatímco téměř celý přírůstek bohatství vytvořený od roku 1970 připadl hornímu 1 až 3 procentům světových boháčů.

 

Účinek rozporu kapitalismu (bez ohledu na jeho dočasný odklad využitím kreditů) byl předvídatelný. Čínská výroba zpomalí, a tím sníží své požadavky na suroviny, energie a mnoho dalších základních výrobních vstupů. Klesající prodej těchto vstupů nyní ničí mnoho národních a regionálních ekonomik, které se staly závislé na jejich prodeji čínským a dalším výrobním centrům. Globální ekonomický pokles přetrvá - bez ohledu na nekonečně propagované "oživování".

 

Příčinou globálního ekonomického úpadku není Čína (nebo jiné zvláštní části světové ekonomiky, globalizovanější více než kdy jindy), ale jednoduše rozpor kapitalismu, který už nemůže být odložen pomocí úvěrování. To, že tak mnoho současných hospodářských „vědátorů“ a politiků obviňuje Čínu, odráží kombinaci velmi povrchních znalostí ekonomiky a staromódního napadání Číny.

RICHARD D. WOLFF

 

Richard D. Wolff je emeritním profesorem ekonomie na University of Massachusetts Amherst, kde vyučoval ekonomii z roku 1973 do roku 2008. V současné době je hostujícím profesorem v programu New School University, New York City. Věnuje se také pedagogickým kurzům na Brecht Forum na Manhattanu. Dříve učil ekonomii na Yaleově univerzitě (1967-1969) a na City College of City University of New York (1969-1973). V roce 1994 byl hostujícím profesorem ekonomie na univerzitě v Paříži Sorbonně. Jeho práce je k dispozici na rdwolff.com a na democracyatwork.info.

http://www.truth-out.org/opinion/item/34095-capitalism-not-china-is-to-blame-for-the-current-global-economic-decline