K otázce Lužických Srbů
Z dopisu Ing. P. Rejfa z 10.2.2016, adresovaného PhDr. Lubomíru Zaorálkovi, ministru zahraničních věcí ČR, vyjímáme:
Věc: Dotazy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v platném znění
Ve svém dopisu z 21.1.2016 píšete: „Vymezení pojmu národnostní menšiny je v EU ponecháno jednotlivým vládám a je chápáno jako vnitřní záležitost každého členského státu.
V SRN je k dosažení statusu národnostní menšiny a tím i k dosažení státní podpory zapotřebí splnění pěti podmínek:
1) příslušníci menšiny musí být státními příslušníky SRN 2) od většinového národa se musí lišit svým vlastním jazykem, kulturou, historií a identitou 3) mají vůli zachovat si svou identitu 4) v Německu jsou tradičně (historicky) usazeni 5) žijí v tradičních historických oblastech Tyto podmínky splňují jen čtyři národnostní entity - Lužičtí Srbové, Dánové, Frísové a Romové."
Není tajemstvím, že Lužičtí Srbové žili ve svých sídlech od 5. až 6. století, stejně jako jiní Polabští Slované. Není tajemstvím, že germánský Drang nach Osten, prováděný původně ohněm a mečem, vedl postupně ke ztrátě nezávislosti slovanských kmenů, plnému jejich podmanění a následné staleté germanizaci, jíž zatím vzdorují právě jen Lužičtí Srbové. Jde o původní slovanský národ, který se sám za národ považuje, a najednou z něj Němci dělají národnostní menšinu. Právě v tom úsilí bychom měli Lužickým Srbům pomoci. Z národa, byť malého, který již dlouhodobě nemá vlastní státnost, však nelze jedním německým zákonem udělat národnostní menšinu.
Na druhé straně si sudeti stoupají na špičky a snaží se z národnostní skupiny udělat národ, dokonce druhý státotvorný národ v ČR, nebo se alespoň dovolávají práva na sebeurčení, jak vyplývá z následujícího: „Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem."
K této uvažované transformaci sudetů mlčíme. Nevím nic o tom, že by MZV ČR v poslední době proti tomuto protestovalo, ač fakticky jde o zásah i do našich ústavních poměrů.
Takže jaká je situace? Z německé národnostní skupiny má vyrůst národ, bez jehož souhlasu nejde s jeho územím disponovat. Na druhé straně jsme svědky toho, jak z lužickosrbského národa se „vytváří" národnostní menšina", jež žije na svém původním území téměř 1500 let a právo na svoji zděděnou vlast již nemá. Její vlast je stále krácena, Lužičtí Srbové jsou vystěhováváni ze svých vesnic a jejich práva na vlast tak ustupují pouze ekonomickým hlediskům Němci uplatňovaným, jež ovšem mají pro lužickosrbské obyvatelstvo zničující důsledky. Rušením škol, údajně pro nedostatek žáků, berou Němci Lužickým Srbům jejich jazyk.
Lužičtí Srbové nemlčí, ozývají se!
„Spravedlnost pro Lužické Srby! Memorandum k další existenci lužickosrbského národa v Německé spolkové republice
Lužičtí Srbové museli ve své 1400-leté historii trpět nacionálně šovinistická vyčlenění a zákazy stejně tak jako následky extenzivní těžební politiky, které od roku 1924 padlo za oběť přes sto obcí.
V neposlední řadě přežili částečným přizpůsobením i odporem také „reálněsocialistickou" NDR. Asimilací a germanizací jejich počet neustále snižovali.
S opětovným sjednocením Německa a rozšířením Evropské unie se otevřely nové šance. Lužičtí Srbové jsou jako autochtonní národ uznány Německou spolkovou republikou a mají nárok na ochranu a podporu své identity.
Přesto jsou lužická srbština a její dva spisovné západoslovanské jazyky existenčně ohrožené. Lužickosrbská kultura, která se od dob reformace vyvinula v odlišnou vyspělou kulturu, je ve svobodomyslném a demokratickém Německu v ohrožení. V pozadí této situace je rostoucí podfinancování Nadace pro lužickosrbský národ prostřednictvím degresivních podpor spolkové vlády...Nadace pro lužickosrbský národ byla zřízena v roce 1991 společně Spolkovou republikou, Saskem a Braniborskem s cílem zachovat jedinečnou lužickosrbskou kulturu, vzdělávací a vědecká zařízení a umožnit nutnou projektovou práci. Měly být prezentovány a rozvíjeny lužickosrbské umění, kultura a národní tradice pro účinné posílení tolerantní společné existence Srbů a Němců. Všechny
tři smluvní strany neustále veřejně dávaly najevo svou vůli podporovat lužickosrbský jazyk a kulturu, naposledy při 15. výročí Nadace v listopadu 2006.
Přes všechny sympatizující projevy stojí profesionální instituce a zaevidované spolky Lužických Srbů na začátku ledna 2008 před dilematem: klesající výše financování ohrožuje splnění nejdůležitějších jazykových, kulturních a vědeckých úkolů a tím též budoucnost lužickosrbského národa. Nadace pro lužickosrbský národ v roce 2008 zdaleka nedisponuje prostředky, kterých by bylo potřeba pro naplnění cílů Nadace (bylo by potřeba minimálně 16,4 mil. euro a roční přizpůsobení vývoji cen). Zdá se nepochopitelné, že země otevřená světu jakou je Spolková republika Německo, která podepsala všechny evropské standardy pro práva menšin, podporu lužickosrbského národa vidí jako zátěž.
... Vyzýváme německou a mezinárodní veřejnost, aby se u spolkové vlády zasadily o to, aby Nadace mohla i nadále realizovat svou práci pro blaho autochtonní menšiny v Lužici.
Dále očekáváme, že spolková vláda a spolkový sněm, vlády a parlamenty v Drážďanech a Postupimi rychle vyřeší kompetence pro ochranu a podporu Lužických Srbů v Německu. Žádáme od politicky zodpovědných osob konečné uznání, že podpora autochtonní národní menšiny se nemůže redukovat pouze na podporu kultury v kompetenci jednotlivých spolkových zemí. Je spíše celostátní záležitostí, která zahrnuje všechny oblasti života.
Další zavírání lužickosrbských či německo-lužickosrbských vzdělávacích, kulturních a vědeckých institucí by lužickosrbský život, který byl kdysi v Německu považován za méněcenný a nekulturní a byl pronásledován a utlačován, předurčilo k postupnému zániku.
Domovina, Budyšín, únor 2008.“
A je smutné, že MZV ČR ve prospěch Lužických Srbů nevystoupí a stejně je tak smutné, že nevyužíváme diplomatické prostředky vůči všem, kdož z nás dělají zločince, nejen ty proti lidskosti, ale dokonce i ty genocidní, zvláště když víme, že historická fakta svědčí jednoznačně o opaku. Proč naše diplomacie nezastává stanovisko, že národ Lužických Srbů má právo na svou vlast, jazyk a mezinárodně-právní ochranu? Co brání podniknout kroky v tomto směru?
Z dopisu Ing. P. Rejfa, CSc., dr. Zaorálkovi, ministru zahraničních věcí
Odpověď z Ministerstva zahraničních věcí ČR
Pan ministr Zaorálek pověřil odpovědí paní Mgr. Michaelu Lagronovou, ředitelku tiskového odboru. Ta odpověděla ing. P. Rejfovi, CSc., dopisem z 23.2.2016, čj. 94462/2016-TO, z něhož citujeme:
„Z Vámi jmenovaného Memoranda k další existenci lužickosrbského národa v rámci Spolkové republiky Německo nevyplývá, že by zástupci Lužických Srbů požadovali nebo deklarovali právo na vlast či mezinárodně-právní ochranu. Zastřešující sdružení Domovina v memorandu žádá o finanční prostředky pro Nadaci pro lužickosrbský lid a o řešení problematiky postupného zavírání lužickosrbských či německo- lužickosrbských vzdělávacích, kulturních a vědeckých institucí.
Dle mých informací vynakládá SRN v současné době na podporu Nadace pro lužickosrbský lid finanční prostředky ve výši cca 17 miliónů euro ročně. Tyto finance jdou především na podporu Domoviny, Lužickosrbského ústavu v Budyšíně a Lužickosrbského národního folklórního souboru. Vzhledem k požadované částce uvedené ve Vámi citovaném Memorandu považuji finanční podporu ze strany SRN za dostatečnou.
Registruji problém udržení vlastní identity a jazyka Lužických Srbů v rámci SRN. Nedomnívám se však, že se jedná o cílenou perzekuci ze strany německých úřadů. Domnívám se, že spolupráce lužickosrbských spolků a institucí s jejich partnery na spolkové a zemské úrovni od doby vzniku Vámi citovaného Memoranda výrazně pokročila. Dle mých informací existuje řada společných grémií a diskusních platforem, kde se projednávají otázky problematiky menšin, konkrétně se spolkovým i zemskými sněmy, spolkovou i zemskými vládami a především s ministerstvy vnitra a kultury.“
Závěry necháme na vás, vážení přátelé.
Dr. O. Tuleškov