K článku „Vysídlení Němců z Československa v podstatě iniciovali Britové,

tvrdí historik“

Že páni redaktoři, ať již rozhlasoví či televizní, dávají zavádějící otázky, nebo v tom lepším případě nepřesné, se stalo již téměř normou. Přesídlení Němců z Československa v poválečném období probíhalo na základě rozhodnutí spojenců, které učinili na Postupimské konferenci. O transferu Němců nerozhodl a ani nemohl rozhodnout E. Beneš. Pokud by spojenci o odsunu Němců z Československa nerozhodli, zrovna tak jako z Polska, Maďarska, žádné naše rozhodnutí, a to jakéhokoliv ústavního orgánu, by nemohlo vést k přesídlení Němců z republiky.

O tomto postupimském rozhodnutí spojenců jsme byli informování. Naše vláda obdržela anglický text Postupimské dohody o odsunu Němců zvláštními notami z 2. srpna 1945, které jí z pověření svých vlád předali velvyslanci Anglie, USA a SSSR Diplomatickou cestou jsme i odpověděli. Přijali jsme „s povděkem toto rozhodnutí… Tímto … učinily tři spojenecké velmoci důležitý krok k zajištění míru ve střední Evropě.“, uvedlo naše ministerstvo zahraničních věcí v dopisu ze dne 16. srpna 1945 britskému velvyslanci v Praze. Obdobné dopisy poslalo MZV ČSR i americkému a sovětskému velvyslanci v Praze.

Anglie byla prvním státem, který se již v prvních měsících druhé světové války začal zabývat odsunem. Nebylo to náhodou. Několik let jezdil do Anglie Konrad Henlein. Přednášel zde o situaci ubohých „sudetských“ Němců v Československu. Ubezpečoval i britské vládní činitele, že jemu i jeho straně jde jen a jen o lepší podmínky německé menšiny v Československu. Bájil o tom, jak „sudetským“ Němcům se v ČSR těžce žije, jak jsou pronásledovaní. A Angličané, alespoň značná část z nich, mu na jeho lži skočila. Probudili se z henleinovského snu do reality až po začátku války. Jistě také četli projevy K. Henleina o tom, jak on i celá Sudetendeutsche Partei museli skrývat své sympatie k nacismu, Hitlerovi a k Velkoněmecké říši, ale přesto i jejich zásluhou bylo destabilizováno a konečné zničeno Československa. N.Chamberlein, stejně tak jak celá řada dalších Britů, kteří K. Henleinovi uvěřili, se jistě cítil být nacisty podveden a zostuzen. A právě tady je jeden z mocných impulsů, který vedl Anglii k zájmům o německé menšiny a následně až k závěrům, že pro zachování míru v Evropě, bude nutné je z ČSR, Polska a Maďarska přesídlit. Toto stanovisko Angličané neskrývali. Mluvili o něm. K podobným závěrům jsme došli v průběhu války, jíž vedli Němci barbarsky a ještě hůře se chovali k okupovaným národům, i my. Jejich hrůzovláda podstatně ovlivnila požadavek našeho vnitřního odboje na vysídlení Němců z republiky. Podobně tomu bylo v Polsku.

Postupimská dohoda jasně zakotvila, že Němci budou z ČSR, Polska, Maďarska přesídleni. Uvedené státy rozhodnutí spojenců nejen přijaly, ale také i provedly. Takto se staly smluvními stranami, jak konstatuje prof. JUDr. M. Potočný, DrSc., XIII. části Postupimské dohody se všemi právními důsledky.

Postupimská dohoda používá pro odsun Němců termínu přesídlení/transfer. Ten se objevuje ve smlouvě čtyřikrát. Další dva termíny „odsun“ a „vyhoštění“ pouze jednou. Vyjadřují dvě stránky přesídlení. Německé obyvatelstvo muselo být z ČSR odsunuto, ale ještě předtím „vyhoštěno“, jak se děje s nežádoucími cizinci. Postupimská smlouva zakotvuje uvedené termíny. Jiné termíny nelze používat. Zcela mimo stanovenou terminologii je termín „vyhnání“, „nucené vysídlení“ „etnická čistka.“ Jejich používání je v hrubém rozporu s Postupimskou dohodou.

K tomu prof. JUDr. M. Potočný, DrSc., uvádí: "Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

(Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str.18)

Je tedy úplně jedno, co si pan D. Voráček myslí a jaký termín používá. Může si dokonce vymyslet i další instituty. Nic s tím však nemůže změnit na obsahu Postupimské dohody, ani na její terminologii. Může se jen zesměšňovat. A to již učinil v řadě dřívějších případů. Jde o známého přítele „sudetoněmecké věci“, který s landsmanšaftem spolupracuje zjevně, byť dříve jen velmi diskrétně, snad více než 20 let. Pokud by byl ještě alespoň částečně loajální k republice, nepoužíval by termínu vyhnání, který mezinárodní právo chápe jako jednostranný akt státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy. Pokud bychom Němce skutečně „vyhnali“ v rozporu s mezinárodním právem, pak bychom je museli odškodnit. Přeje si pan Vondráček, abychom odškodňovali „sudetské“ Němce? Pokud ano, pak cesta, po níž jde, stejně nikam nevede. Takto odškodnění pro „sudetské“ Němce nelze nikdy dosáhnout. Již také proto, že nikdy a ani dosud podle mezinárodního práva neměli a nemají vůči nám nárok na odškodnění. Naopak my máme nárok za zaplacení reparací, které nám Německo stále dluží a přes sliby předních německých politiků, např. W. Branda, H.-D. Genschera, dosud nezaplatilo.,

Tvrzení pana Vondráčka, že v Postupimi byl H. Truman postaven před hotovou věc, neodpovídá pravdě. Prezident dr. E. Beneš v průběhu své oficiální návštěvy ve Washingtonu, na níž byl pozván F. D. Rooseveltem, v době května a června 1943 jednal s prezidentem USA několikrát. Samozřejmě oba státníci se zabývali i transferem Němců z republiky. Prezident Roosevelt dal prezidentu E. Benešovi plný souhlas k transferu co největšího možného počtu Němců. V depeši pro vládu ČSR a J. Masaryka, ministra zahraničních věcí, ze dne 7. června 1943 Beneš píše: „Souhlasí s transferem menšinového obyvatelstva z Východního Pruska, ze Sedmihradska a od nás. Výslovně jsem žádal znovu, budou-li Spojené státy souhlasit s transferem našich Němců. Prohlásil jasně, že ano. Sdělil jsem mu opět, že Anglie a Sověty nám stejně své hledisko v témže smyslu už oznámily.“ Prezident E. Beneše jednal v USA i s řadou dalších předních státníků Spojených států.

Možná že H. Truman byl osobně v časovém stresu. V dubnu 1945 zemřel prezident F.D. Roosevelt. Dne 13. července 1945 byla zahájena jednání představitelů vítězných mocností v Postupimi. Trumanovi moc času na přípravu nezbývalo, vezmeme-li i v úvahu, že ještě probíhala válka s Japonskem. USA v té době řešily i otázku možného použití atomové bomby v Japonsku. Víme však, že na vrcholné schůzky nejezdí představitelé velmoci bez předchozích diplomatických jednání. Diplomati vždy připravují vše potřebné, aby jednání mohla zdárně proběhnout a vyústila, když je to nutné, v dohodu. Tak tomu bylo zřejmě i při přípravě a průběhu Postupimské konference.

Z uvedeného článku vyplývá, že vlastní snad všem sudetomilům je, že si vymyslí termín, kterým označí nějaký děj, akci, a pak sami tento termín kritizují. Z toho je možné jedno východisko. Nevymýšlet si, nesnažit se přepisovat dějiny podle toho, jak to landsmanšaft právě potřebuje, ale říkat pravdu a umět přijímat pravdu.

Asi v těchto souvislostech bude dobré uvést, co si o transferu Němců myslel jeden z nejpřednějších britských politiků: „W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Sudeti a sudetomilové však dobře ví, že W. Churchill není vhodným objektem jejich kritiky. Mohli by případně i tvrdě narazit. Nadto zřejmě po nacistech zdědili nenávist k E. Benešovi. Hitler jí byl plný. Dovolával se snad i Prozřetelnosti a dějin, které měly rozhodnout mezi ním a panem Benešem. Dějiny skutečně rozhodly. Hitler dodnes je zatracován coby jeden z nejmasovějších vrahů, zatímco E. Beneš pomohl vybojovat republiku a vstoupil do historie jako prezident Budovatel, který se zasloužil o náš stát.

A i právě to sudetům a sudetomilům na prezidentu Benešovi velmi vadí. Jejich útoky vůči němu jsou časté, nenávistné a opakované, jsou zatím bez dohledného konce Poučení z dějin si nevzali. Snad nejsou toho ani schopní. Je nám jich líto, Měli by vědět s námi, že toho, koho chtějí bohové zahubit, nejdříve oslepí.

Dr. O. Tuleškov