Jak Rusko dosahuje svého

Filozofie války. Názor

© Sputnik/ Maksim Blinov

27.02.2017Získat krátkou URL

Ilja Plechanov

212504614

Zahraniční vojenští analytici, soustředící se na studium Ruska, jsou stále populárnější - jejich články jsou velmi vyhledávané a často citované.

Známý politolog Michael Kofman z Institutu Kennan při Mezinárodním vědeckém centru Woodrowa Wilsona, nedávno uveřejnil materiál „Srovnávací průvodce, vysvětlující, jak Rusko používá sílu: dvakrát změřit, jednou vtrhnout." V lednu vyšla jeho práce „Moskevská škola tvrdých úderů: základy ruské strategie".

Hlavní analytikova myšlenka: Rusko se naučilo virtuózně používat své Ozbrojené síly k dosažení geopolitických cílů — „jako rapír" (šavli) a ne jako „kladivo k zatloukání hřebíků".

Minimum zdrojů

Neoddělitelnou součástí ruské strategie je minimální využívání zdrojů k dosažení politických cílů. Cíle musí být dosaženo bez provokování rozsáhlého „horkého" konfliktu, bez pádu do „bažiny", podobné afghánské. Musí být zachována manévrovatelnost, pružná kontrola situace, hlavní síly se nacházejí v záloze. Nátlak, ale ne násilné obsazení. Vojenské úkoly se podřizují diplomatické a politické strategii a mohou se velmi rychle měnit v průběhu hry.

Přístup Ruska v zóně konfliktu znamená vést válku rukama místních sil (například syrské armády), využívat místní domobranu, dobrovolníky, domobranu spojenců (íránské šíitské skupiny), své speciální útvary a kontraktníky (Vágnerovy Soukromé vojenské společnosti). O nich Kofman říká, že v Rusku to nejsou obchodní společnosti s obchodními cíli. Takzvané ruské SVS, které jsou dosud zakázané zákonem, to jsou nepublikované skupiny, které jsou prodlouženou rukou státu a pracující v jeho zájmech.

Minimální vlastní zapojení z jedné strany umožňuje minimalizovat ztráty živé síly a politické domácí podpory a z druhé strany pomáhá udržet konflikt v určitých zeměpisných hranicích.

Rusko je také schopné vyzbrojit zemi, bojující v jeho zájmu, novými nebo dobře známými sovětskými zbraněmi a prakticky nevysílá své vojáky bezprostředně na první linii.

Bít, pokud nestačila upozornění

Ale to vůbec neznamená, že Rusko není ochotno se zapojit do boje všemi silami. Tady je jedno „ale": to se dělá k dosažení diplomatických cílů. A ti adresáti (USA a Turecko v případě Sýrie), kterým je vojenskými akcemi vysílána zpráva, se musí bát, že to ještě není konec, že to ještě není všechno, čeho je schopno Rusko a jeho spojenci.

Vojenská síla je využívána po dávkách, v závislosti na politické situaci — jako nástroj zastrašování a nátlaku. Odtud pochází pomoc Asadovi a umísťování systémů PVO, používání raket s plochou dráhou letu, které na skutečné válečné scéně v Sýrii nehrály důležitou roli.

Rusko se snaží udělat z válečné scény své „pískoviště" a nepustit tam jiné geopolitické hráče. A jestliže to USA dělají pomocí nadřazenosti ve vzduchu, tak Rusům se to daří s minimálním úsilím na zemi. A vyjde to Rusy mnohem levněji.

Pokud diplomacie a dávkované vojenské zásahy nefungují, „Putin nasazuje železnou rukavici" a Rusko ukazuje svou sílu.

Výstup je vždy připraven

Z toho vyplývá ještě jeden přístup Ruska: rychlá eskalace konfliktu a stejně rychlá deeskalace a odvod vojenských sil ze zóny konfliktu. Rusku se to dobře daří, protože bojuje u svých hranic či ne příliš daleko od nich, na rozdíl od USA. Všichni očekávali, že po čečenských válkách a válce v Jižní Osetii se bude Rusko spoléhat na velké pozemní operace s velkým využitím svých vojsk, vše ale dopadá jinak.

A poslední věc: Rusko má vždy plán, jak ze situace vystoupit. Ne jako USA, které „vykopávají dveře" a poté tratí desetiletí a triliony dolarů, aby mohly udělat krok zpět. USA se snaží kontrolovat celé bitevní pole, mít pod kontrolou „bažinu". V jakoukoli chvíli, podle názoru Kofmana, si může Rusko sbalit kufry a odejít z války. A je možné, že Rusko se poučilo z pozorování činností USA.

Kofman si myslí, že Rusko je vždy připraveno rychle prohrát, ale jen proto, aby se situace rychle vyvinula do jiného řešení problémů, adaptovat se.

Řetězec velení

Kofman také říká, že pro Rusko je to snazší díky specifickému řízení státu. Analytik píše, že v Rusku se podivuhodným způsobem prolíná feudální ekonomika, aristokracie tvořená státní bezpečností a současně s tím profesionální, kompetentní a technokratická správa klíčových sfér (vojenství a financí).

Moc se v Rusku nezodpovídá. Pokud to ale v jiných zemích vede k nekompetentnosti, v případě Moskvy to umožňuje činit pružná rozhodnutí operativně, což o demokraciích není možné říci.

O nezbytnosti učit se

Kofman celkově navrhuje USA, aby tuhle ruskou strategii v multipolárním světě prostudovaly — vstupovat do konfliktu s nepočetnými silami či prostě odcházet domů a obratně budovat vojenskou účast pod taktovkou politických cílů. Nezůstávat v nekonečném bombardování.

Pokud Rusko s jeho nevelkými konvenčními ozbrojenými silami dokáže ovlivnit velké a malé země směrem k dosažení svých cílů a nutit je k politickým krokům či jiným činnostem a politice, tak USA by se to měly naučit dělat ještě lépe.

Rusko zatím, jak píše Kofman, „dominuje na psychologických výšinách" v čelení USA a nutí Američanům geopolitickou vůli v zónách svých zájmů.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce