Husitské manifesty a jejich odkaz

Radim Lhoták

20.5.2016 

V těžkých dobách si český národ vždy připomínal hrdinské činy svých předků. Taková doba právě nastala.

Husité spojovali osud vlastního národa s českým jazykem a své protivníky nazývali nepřáteli českého jazyka. Češi jsou totiž Slované a Slovan označuje toho, kdo uctívá Slovo. Slovem se zde ovšem nemíní slovo boží z Bible, nýbrž védský hymnus opěvující světlo poznání. Slovo, nebo také svoboda slova, je tím, co v dnešní době nejvíce trpí. Jsme na prahu doby temna, kdy totalitní moc rozhoduje o tom, co se smí a je záhodno říkat a co musí být umlčeno násilnou represí. Nekorektní politický názor je kriminalizován, jsou schvalovány zákony zakazující kritiku vládnoucích politických stran, mocenských a majetných vrstev, zájmových skupin, obzvláště pak těch, kteří se za cizí peníz zastávají cizorodých narušitelů národní a morální jednoty. Vazební věznice se plní politickými vězni a vězni svědomí.

Již nyní ten, kdo hájí kulturní, etnická a rasová práva Slovanů, si koleduje o trestní postih. Hanoben jako kacíř státem ustavené liberální víry je každý, kdo mluví o vlastenectví jako o ctihodném hlasu srdce, o národní suverenitě jako o přirozeném nároku sebeurčení, o nesmlouvavém odhodlání k obraně země před vetřelci jako o nejvyšší ctnosti. Přitom záchrana Slovanů před zamýšleným vyhlazením je to hlavní a jediné, na čem ještě lze udržet naději pro budoucí svobodnou existenci i pro nás Čechy. Jakkoliv se to může zdát přehnané, tisíciletý tlak globální moci, dříve ukrytý pod kutnou katolické církve, na vyhlazení Slovanů neskončil, ale trvá. Jen nachází nové ideologické záminky.

Zatímco jsme ztratili kontrolu nad vlastními zdroji hmotné existence, přicházíme nepozorovaně o naše polnosti, lesy a surovinové zdroje. Výprodej národního bohatství cizím vlastníkům a mocnostem je na pořadu dne. Postupně ztrácíme možnost nezávislého rozhodování o vlastním osudu a naše loutkové vlády dělají z českých zemí krvácející kolonii západních hegemonů. To je ovšem jen začátek procesu, na jehož konci bude naše vyhlazení, procesu, který započal již v prvních tisíciletí našeho letopočtu.

V té době Slované obývali většinu severozápadní Evropy. Mezi državy jejich svobodných rodů patřilo Porýní, Branibory, Míšeň a celé Prusko. Z polabských Slovanů čítajících desítky kmenů hospodařících na žírných územích od Krkonoš až po Hamburk jsme zůstali jen my Češi. Ostatní byli vyhlazeni a jazyk Prusů (Perunovi Rusové) zanikl v zapomnění. Svědectví o tom podává „Manifest Pražanů do českých zemí. V něm se píše:

    A na to ten sbor (rozuměj kostnický) s papežem povolal proti nám k nespravedlivému boji odevšad nepřátele naše přirozené, Němce okolní, a přívětivě je vyzval a vzbouřil lživými odpustky od muk a hříchů. Ti, i kdyby žádné příčiny neměli, vždy se na náš jazyk zlobí a to, co učinili našemu jazyku na Rýnu, v Míšni a Prusích, odkud je vyhnali, to míní učinit také nám a sami dosednout na místa vyhnaných.

Pouze díky nezlomnému vlastenectví a statečnosti se husitům podařilo uchránit české země před stejnou genocidou. Odolali pěti křižáckým výpravám a do celé Evropy zaseli sémě církevní reformace. Dnešní katolické kruhy se snaží ponížit význam husitství, když tvrdí, že šlo o živelné bouře luzy odpadlé od božího řádu a rabující kláštery a křesťanské svatostánky pro ukojení svých krátkozrakých vášní. Pravda, hněv lidí se tehdy obrátil proti katolické církvi a jejím symbolům, když zjistili, že omylem spatřovali v křesťanství vyšší formu a pokračování své védické duchovnosti. Chování kněží a mnichů, jejich nesmírné pokrytectví a úskočné nabývání moci a hmotného majetku bylo pro slovanskou duši nepřijatelné. Nejdůležitějším požadavkem ze čtyř článků husitských artikul bylo vyvlastnění katolické církve a její zbavení světské moci.

Češi vyháněli zahálčivé mnichy z klášterů a zabavovali z jejich sklepů zásoby vína. Jaká však byla reakce katolické opozice? Cílené a systematické vraždění nositelů českého jazyka. K tomu se v „Manifestu Starého a Nového města pražského“ dočteme:

Naše prosté venkovany pak, které z pouhé nenávisti k cizímu jazyku schytávali po chalupách a na cestách, bez milosti vraždili, majetek jim rozkradli a i s jejich obydlím je spálili, malé děti odtrhli od naříkající matky a nikoho, koho mohli napadnout, nešetřili, ať to byl nebojovný jinoch, ať stařec nebo kojenec; ti všichni padli krutou smrtí.

Dále k tomu „Manifest husitské Prahy do Benátek“ praví:

Kutnohorské Němce, nad něž není lidí nadutějších mravů a na jejichž bezbožných lukách dosud mokvá krev panen, dětí, těhotných žen a mužů, jichž bylo na dvě stě vyvražděno v Malíně, městečku našeho království, navedl (rozuměj Zikmund) z holé nenávisti k našemu jazyku, aby v krátké lhůtě naházeli do šachet a zahubili mnoho set lidí, mistrů, studentů kněží a prostých bezbranných vesničanů pro pouhé přijímání z kalicha, a to s tak naprostým zanedbáním právního řádu, že se docela zavázali, jak se rozkřiklo, z gruntu nelidským a zločinným ujednáním vyplatit těm, kdo jim Čecha vydají, za laika jednu, za kněze pět kop, aby tak jidášským obchodem a z podnětu řečeného krále pohubili a poplenili celý náš jazyk.

Proto není nikdy dost opatrnosti na to, aby jazyk českého národa zůstal zachován bez úhony i po další generace. Liberální ideologie našich vládců tvrdí, že vlastenectví je přežitek nacionalistické rozháranosti předválečných poměrů. Nebýt ovšem tisíciletého vlastenectví a věrnosti našich předků českému jazyku, náš český národ by dnes již neexistoval. Výmluvně se k té otázce vyjadřuje tentýž husitský manifest:

Ze všech starostí, které skličují a vysilují smrtelné lidské pokolení, nejnaléhavější, jež si zasluhuje všechny vděčné pocty, je starost o vlast. Tu vždycky milovali právě nejušlechtilejší lidé a dovedli za předrahou záchranu vlasti v slavném zápase s radostí položit nejdražší život, statky i tělo, takže se po smrti těší u potomků slavné památce trvalého jména, kdo však naopak o vlast nedbali, spolu se životem ztratili samo jméno jako lidé bezectní, zbavení domova a odrodilci.

Toto bylo napsáno našimi předky roku 1420, a to s apelem na totéž vlastenecké cítění k cizímu národu Benátčanů, kteří se měli stát spojenci husitů. Jakýpak tedy přežitek? Jaký rozvratný nacionalismus? O čem se nás to evropští konstruktéři unijního vězení národů snaží přesvědčit? Není snad potírání vlastenectví, věrnosti národu a lásky k českému jazyku prvním a zásadním krokem k našemu vyhlazení?

Pouze lidé zaprodaní nelidskému kapitálu a chamtivému sobectví mohou chtít hubit, štvát mezi kontinenty a mísit různá etnika či rasy, aby tak získali levnou pracovní sílu pro své podnikání. Jaký je rozdíl mezi nimi a kutnohorskými katany z 15. století? Ve způsobu? V metodě? V humanistickém pokrytectví? Tentýž kapitál slouží i globálním mocnostem, o jejichž lidskosti lze rovněž s úspěchem pochybovat, a jejich touze sprovodit ze světa celou slovanskou rasu, protože právě ona byla vždy největší překážkou světovlády řečených mocností. Dnešní Rusko a snaha stejných kruhů o jeho likvidaci představuje jen další příklad v řadě genocidních aktů namířených proti celé slovanské populaci. Osud zemí jižních Slovanů, Ukrajiny a vylidňování pobaltských států můžeme již nyní sledovat v přímém přenosu.

Zvědavec