Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

 

POZNÁMKY K NĚKTERÝM FAKTŮM

O SITUACI
NA KOSOVU A METOHIJI
V SOUVISLOSTI S MOŽNOSTÍ
UZNÁNÍ SAMOSTATNOSTI KOSOVA

 

               Text představuje jen některé, i když neúplné, poznámky k otázce možnosti jednostranného uznání samostatnosti Kosova na pozadí trvající násilné činnosti a četných zločinů vládnoucí garnitury Albánců proti menšinám (hlavně proti Romům, Srbům a Černohorcům, Gorancům aj.) na Kosovu a Metohiji, pod vlivem a za pomoci mezinárodního násilí a protiprávního postupu USA, organizace NATO a části prodejné Evropské unie (Britanie, Francie, Německo, Holandsko aj.), částečně bezmocné OSN. Poučení z dnešní situace v Kosovu a Metohiji a z možnosti jednostranného uznání samostatnosti Kosova konstatuje, že se dnes zločin a darebáctví vyplácí. Text uvádí obraz nového Mnichova, zobrazuje etnickou čistku a odchod srbského národa z oblasti, ve které vznikal a prosperoval jeho stát. Je smutné, že před zrakem celého světa proběhla v devadesátých létech XX. století a dosud trvá zkáza prosperujícího státu Jugoslávie a nyní i degradace Srbska, vměšováním a mocnými zásahy ze zahraničí, které všemožně ze svých sobeckých zájmů podporovalo propagandou, finančně i zbraněmi vnitřní nepřátele státu, vše v rámci údajné západní demokracie. Srbsko bojovalo za obrovských ztrát ve dvou světových válkách na straně Spojenců (USA, Britanie, Francie). Jejich tehdejší nepřátelé a spojenci nacizmu a fašizmu byly Nezávilý stát Chorvatsko (NDH) a jeho ustašovci, včetně části bosensko-hercegovských Muslimů se svou 13. bosenskou SS divizí Handžár a pak „Veliká Albánie“ se svou kosovsko-albánskou 21. SS divizí Skenderbeg. Dnešní Chorvatsko, muslimsko-chorvatská federace v Bosně a Hercegovině a Republika Kosovo se svou teroristickou organizací UÇK jsou, kupodivu, oblíbenci Západu, zatím co proti Srbsku používal a používá gangsterské postupy. Tento text je doplňkem k publikaci „Necenzurované obrazy z dějin jihoslovanských bratrů“ (OREGO, Praha, 2007) a k chystané publikaci „Necenzurované obrazy z Kosova a Metohije“.

 

(1) Na Kosovu a Metohiji (Kosmet) nikdy neprobíhala genocida Albánců od Srbů, protože genocida je vyvražďování celé určité komunity, rasové nebo kulturní skupiny, a to se tam nedělo. Elie Wiesel, židovský nositel Nobelovy ceny míru, nikdy nebyl obhájcem nebo zvláštním přítelem Srbů, a napsal (AFP-úvodník v Newsweeku, 5. dubna 1999): „Srbské jednání v Kosovu nepředstavuje „genocidu“, vzdor hroznému zacházení s kosovskými Albánci. Genocida je úmysl a přání zničit jeden národ. A o to se tady nejedná…“

 

2.) Na Kosovu a Metohiji nikdy neprobíhala etnická čistka Albánců. Stačí se podívat na několik historických údajů. V roce 1844 vyšla v Praze zpráva J. Müllera, osobního lékaře pećského paši „Albánie, Rumelie a rakousko-černohorská hranice“ (Albanien, Rumelien und die österreichisch-montenegrinische Gränze), ve které uvádí, že v městech Peći, Djakovici a Prizrenu žilo 57% Srbů a 43% Albánců (31 650 a 23 650 duší) a dnes tam nežije už ani jeden Srb. V 1899 vychází ve Vídni „Podrobný popis sandžaku (turecká správní jednotka) Plevlje a vilajetu Kosovo„ (vilajet, dříve ejalet, sestával z několika sandžaků) (Detailbeschreibung des Sandzaks Plevlje und des Vilajets Kosovo), ve které je uvedeno 44% Srbů (pravoslavní, muslimové, katolíci) a 48% Albánců (muslimové, katolíci), celkem 166 700 a 182 650 duší. V roce 1931, podle sčítání lidu v Království Jugoslávie žilo na Kosovu a Metohiji 35% Srbů a 60% Albánců, v roce 1961 v Titově Jugoslávii při sčítání lidu 28% Srbů a 67% Albánců. Dnes (2007) tam žije sotva 10% Srbů a přes 85% Albánců. Města Peć, Prizren, Gnjilane dříve s desetitisícemi Srbů, jsou dnes bez Srbů. Tak kdo koho „etnicky čistí“?

 

3.) Hlavní nápor poislámštěných Albánců do oblasti Kosova a Metohije byl v XVIII. století, tedy v době po velkém stěhování Srbů i nevelkého počtů albánských křesťanů (katolíků i pravoslavných) v roce 1690, po porážce a ústupu císařských vojsk, pak za četných rakousko-tureckých válek v XVIII. století, kdy Srbové vždy po rakouské výzvě povstali proti Turkům a rakouská vojska se po neúspěchu stáhla a přenechala je turecké zvůli. O albánsko-srbských vztazích píše T. G. Masaryk (Slovanské otázky, 1928): „Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce…. Od XVIII. století se přestěhovalo (uprchlo, bylo vyhnáno) kolem 500 000 Srbů ze Starého Srbska (tj. z Kosova a Metohije) a Makedonie do Srbska… Takový byl neúprosný tlak Albánců proti Srbům. Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu. Takovým způsobem bylo Staré Srbsko ALBANIZOVÁNO…“ Do výše uvedených 500 000 Srbů nutno započítat i kolem 150 000 Srbů, kteří uprchli před terorem (byli vyhnáni) ze Starého Srbska po Ruskem prohrané Krymské válce (1853-56), po vítězných válkách srbsko-černohorsko-ruských proti Turecku (1876-78), během řecko-turecké války koncem XIX. století.

 

4.) Utrpení pravoslavných Slovanů (Srbů i Černohorců), jejich terorizování místními Albánci, uvádí podrobná diplomatická korespondence mezi vyslancem Srbského království v Cařihradě S. Novakovićem a ministrem zahraničí Turecka Tevfik-pašou, vyšlá v Bělehradě v r. 1899 jako „Korespondence o albánských násilích ve Starém Srbsku (hlavně Kosovo a Metohije)“. Korespondence líčí trvale bezprávní stav Srbů (jako „raji“) a podrobně uvádí zločiny proti nim páchané místními Albánci během necelého roku 1898, a to 28 vražd, 39 přepadů a loupeží, dvacet znásilnění a odvlečení žen a dívek, oloupení a znesvěcení čtyř kostelů, surové bití. Jsou uvedena jména obětí, vrahů i násilníků, místo, kde se zločin odehrál. Výčet představuje podle srbského vyslance jen asi pětinu zločinů, pro strach obětí z pomsty, pokud zločin nahlásí. Nikdo z násilníků nebyl potrestán, nebyl ani stíhán. V korespondenci jsou uvedeni i „hodní“ Albánci, kteří se terorizování Srbů neúčastnili, tyto dokonce chránili.

Utrpení bezprávní „ráji“ na Kosovu a Metohiji líčí i v Anglii opakovaně vydaný bestseller (1867,1877,1887) dvou statečných Angličanek G. Muir MacKenzie a A. Pauliny Irby „Cestování po slovanských provinciích evropského Turecka“ (Travels in Slavonic Province of Turkey-in-Europe). Takže i cizinky viděly, že tuto oblast většinově obývali Slované (Srbové).

 

5.) Původní albánsko-srbské vztahy byly celkem dobré, tak např. albánský národní hrdina boje proti Turkům Skenderbeg Kastriot (polovina XV. století) pocházel z rodiny, která měla blízké rodinné svazky se srbskou šlechtou, byla v ní i slovanská (srbská) krev. Jeho bratr Rapoš byl pohřben v proslaveném srbském klášteře Hilandar na Svaté Hoře Athos v Řecku. Jeho otec štědře pomáhal dary Hilandaru. Do těchto vztahů nepříznivě zasáhl masivní přechod Albánců k islámu, po dobytí země Turky (XV. století), kterým se postupně podařilo „koupit“ albánské předáky a dát jim tituly agů, begů i pašů, a přes tyto masivně ovlivnili jejich poddané, takže začaly stále více utiskovat pravoslavné Srby, představovali nástroj Turků.                               

6.) Mezi Albánci byla i řada přátel Srbů, menší část Albánců (pravoslavných i katolíků) se účastnila i boje s Turky na straně Srbů, včetně osmdesátých let XVII. století. Albánec Konda-barjaktar (pravoslavný člen plemena Tosků) se svými přáteli pomáhal Srbům při osvobozování Bělehradu od Turků v 1806, významný albánský předák Esad-paša Toptani (statečný obránce Skadru 1913) byl v přátelském poměru se srbským premiérem N. Pašićem, významně pomáhal Srbům za první světové války. Jeho milice se účastnily dokonce při průlomu Soluňské fronty v září 1918. Řada Albánců přišla o život koncem XX. století pro svoje prosrbské, projihoslovanské postoje, zavraždili je, nejednou krutě, členové teroristické organizace UÇK. Tak bylo v březnu 1999, během konference v Rambouillet, na Kosmetu od UÇK zavražděno devět projugoslávských Albánců.

 

7.) Za Království Jugoslávie se status Albánců v oblasti Kosova a Metohije nijak výrazně nezlepšil, objevilo se tam něco průmyslu, pracoval důl Trepča (v anglickém vlastnictví), zavládl tam větší pořádek, částečně i bezpečnost. V roce 1939 (těsně před válkou) autor projížděl Kosmetem autem s rodiči. Za druhé světové války bylo z této oblasti Albánci vyhnáno (i oloupeno) na 100 000 Srbů a Černohorců, kolem 10 000 bylo povražděno. S uprchlíky z Kosmetu měl šestnáctiletý autor za války možnost mluvit o jejich strádání. Byla zlikvidována i tamní malá židovská obec. Terorizování a vraždění se významně účastnila z kosovských Albánců sestavená 21. SS divize Skenderbeg, albánské fašistické milice, kosovský pluk (regiment Kosova), různé paravojenské skupiny. Původně „patřila“ Albánie i Kosmet Italům, po jejich kapitulaci 1943 přešla do sféry Německé říše, která (na základě italském) vytvořila tzv. Velikou Albánii (Kosmet, Albánie, část Makedonie, část Černé Hory, část Řecka /?/). Koncem války proběhlo v oblasti Kosmetu proti Titově Jugoslávii krvavé povstání ballistů, podporované albánskými feudály (begy, agy), statkáři, některými intelektuály a nacionalisty, ostatky SS divize Skenderbeg, různých milicí a těmi, kteří se dopustili zločinů za války. „Balli kombëtar“ znamená „Národní fronta“, ballisti byli její přivrženci. Titovy úřady povstání tvrdě potlačily. Tito postupoval s Albánci potom dost ohleduplně, protože se v té době, původně celkem se Stalinovým souhlasem, plánovala federace Albánie, Bulharska, Titovy Jugoslávie, které by „šéfoval“ Tito. Tito nevyhnal z Kosmetu všechny Albánce, kteří se zmocnili majetků vyhnaných nebo povražděných Srbů, nechal tam „tichou cestou“ přijít řádově dalších 100 000 Albánců z Albánie. Po konci války nedovolil značné části z Kosmetu vyhnaných Srbů návrat do jejich domovů.

 

8.) Proč kosovští Albánci neříkají Kosovo a Metohija, ale pouze Kosovo? Metoh je řecké slovo, které znamená církevní (klášterní) majetek a toto připomíná na skutečnost, že v té oblasti od pradávna byl majetek srbské pravoslavné církve, tedy že to byla srbská oblast, nerozlučně spjata se srbským národem a jeho pravoslavím, s jeho prvním státem, kde bylo vystavěno během tisíce let mnoho kostelů, chrámů, klášterů a jiných sakrálních objektů, kde došlo k pokřtění značné části srbského národa. V oblasti Kosmetu existuje dodnes přes 1 300 památek, svědčících o něm jako o původně srbské oblasti. O tom svědčí i slovanská toponyma. Nicméně kosovští Albánci vyloupili, vypálili a někdy úplně zničili za posledních 10 let 150 významných sakrálních staveb, včetně starobylých klášterů a chrámů, některé z nich z XIII.-XIV. století. Pohlednou Sinan-pašovu mešitu v Prizrenu postavil Sofi Sinan-paša z albánské Ljumy (kolem 1615) z materiálu, z jím pobořeného kláštera Svatých Archandělů, postaveného carem Dušanem koncem první poloviny XIV. století. Jeho obnovenou část zničila albánská chátra, za zbabělé nečinnosti přítomných německých oddílů KFOR, během kosovské „křišťálové noci“ 17.-18. března 2004.

 

9.) Vznik teroristické organizace UÇK (Kosovská osvobozenecká armáda, KLA – Kosovo Liberation Army) lze umístit do druhé poloviny devadesátých let XX. století. Začal rozsáhlými, z části vynucovanými sbírkami, až pravidelnými platbami, mezi albánskými Gastarbeitery (dělníci, pracující v zahraničí), od bohaté albánské diaspory (např. v USA), od velmi bohaté albánské narkomafie (Švýcarsko, Německo, USA aj.), která si chtěla zajistit bezpečnou „základnu“ pro obchod s drogami, který už existoval v rámci albánsko-italské narkomafie v jižní Albánii. Země, kde se sbírky konaly, nic proti tomu nepodnikaly, i když bylo zřejmé, že se konají v rámci přípravy teroristické činnosti a dalšího rozbíjení zbytků Jugoslávie. Byla známa čísla kont i banky (Německo, Švýcarsko aj.), kde se ukládaly peníze pro UCK (i u nás !), ale nic se proti tomu nedělo. Co by asi podnikla Británie, kdyby se v některé sousední zemi volně sbírali peníze pro teroristy IRA a tam je i cvičili? A co by podnikly USA, kdyby se např. v Itálii volně sbíraly peníze pro teroristickou činnost Al Kajdy proti USA, případně tam nechali cvičit teroristy Al Kajdy? Příprava pro ničení a zabíjení na Kosmetu bez překážek pro UÇK probíhala ve vzorné demokracii Německu, kde sídlila již více let i „vláda Kosovské republiky v exilu“. V Německu žilo na 200 000 Albánců, později prý až 400 000. Jedna z největších agentur německé zpravodajské služby (BND) byla v Tiraně, BND vybírala a školila velitelské kádry UÇK. Západ zcela pošlapal závěry z Helsinek (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států Potvrdily to jeho neuvěřitelně nepřátelské zásahy do vnitřních záležitostí Jugoslávie během protiprávního uznání samostatnosti Chorvatska, Slovinska a Bosny a Hercegoviny roce 1992, když k tomu přinutil, za pomoci Vatikánu, prodejné Evropské společenství v Maastrichtu (17. 12. 1991) německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Lze ho nazvat zločincem proti míru, protože velmi „pomohl rozdmýchat“ občansko-etnicko-náboženskou válku v zemi. Pak následovala léta mezinárodně nezákonných až zločineckých postupů proti Jugoslávie (FRJ).

 

10.) V událostech na Kosovu a Metohiji se Západ dopustil neuvěřitelných podvodů a lží. Podobně jako Chorvati a bosensko-hercegovští Muslimové, tak si i kosovští Albánci najali PR agentury, aby vylepšili svůj image a očernili srbský národ. I zde působila washingtonská PR agentura Ruder & Finn Public Global Affairs, jejíž ředitel James Harff měl o její práci rozhovor s francouzským TV redaktorem Jacquesem Merlino (viz jeho knihu „Není dobré říkat pravdy o Jugoslávii“, A. Michel, Paris, 1993), kde Harff cynicky vysvětlil PR postupy:„ „My jsme profesionálové, my jsme dostali úkol a my jsme ho splnili…. My nejsme placeni, abychom kázali modlitby (pravdu)…“ V USA řada politiků, senátorů (Bob Dole, Joseph Biden, Tom Lantos, atd) i žurnalistů, část z nich zřejmě finančně motivována, tvořila proalbánské lobby. Na začátku teroristické kampaně UÇK v roce 1998 americký představitel pro Balkán Robert Gelbard jednoznačně označil tuto organizaci za teroristickou (23. února 1998, tisková konference v Bělehradě, v hotelu Hyatt Regency): „Jsme hluboce znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí…prováděné teroristickými skupinami na Kosovu, obzvláště  Kosovskou osvobozeneckou armádou, UÇK (KLA-Kosovo Liberation Army). Je to bez pochyby teroristická skupina. Nepřijmu žádné ospravedlnění…“ Ale mluvčí Pentagonu uskutečnil obrat o 180 stupňů (29. června 1998): „Ministr zahraničí (tj. M. Albrightová) určuje speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává ´teroristickou organizací´. Toto určení nebylo provedeno v případě KLA“.

Aby mohl „legálně“ zasáhnout proti zbytkům Jugoslávie (FRJ), Západ si vytvořil, za pomoci UÇK, aféru kolem Račaku (15. ledna 1999), i když dva francouzští novináři (C. Chatelot a R. Girard) ukázali na zásadní dezinformace v této souvislosti, ale americký diplomat W. Walker, nechvalně známý z El Salvadoru, rozhodl jako šéf pozorovatelů OBSE jinak.

Největší podvody, lži o událostech v Kosmetu proběhly během kriminální NATO agrese proti zbytkům Jugoslávie (24. březen-10. červen 1999), neschválené Radou bezpečnosti (RB) OSN. Členové Clintonovy administrace USA i jiní státníci, media Západu uváděli fantastické výmysly o STATISICÍCH od armády a srbské policie údajně povražděných Albánců. Tak např. D. Scheffer „putující velvyslanec (ambasador at large) State Departmentu pro válečné zločiny“ uváděl v polovině května 1999, uprostřed stupňujícího se bombardování Srbska, že je asi 100-225 000 mužů (Albánců) ve věku 14-59 let nezvěstných a asi mrtvých (feared dead). Ministr obrany USA W. Cohen (CBS 16. května) mluvil o 100 000. Ani Clinton nebyl troškař – na tiskové konferenci 25. června v Bílém domě řekl, že na Kosovu leží desetitisíce mrtvých, povražděných Albánců. V projevech, v novinách, v TV pořadech byla hlavní hesla genocida, až dokonce holocaust. Šokem pro tyto dezinformátory a lháře byla zpráva M. Farleyové 11. listopadu 1999 (Los Angeles Times) „2108 mrtvol dosud vykopáno v Kosovu“. A Cockburn se sarkasticky ptá 29. října (Los Angeles Times) „Kde jsou doklady o genocidě Albánců ?“ Dokonce i v konzervativním The Wall Street Journal byl článek D. Pearla (později zavražděn v Pákistánu) a R. Blocka „Válka v Kosovu byla krutá, rozhořčená a divoká; Genocida to nebyla“ s podtitulkem „Povídačky o masových ukrutnostech vznikaly a přecházelo se přes ně s nedostatečnými důkazy – Nebyly žádné mrtvoly v šachtách dolu“ (31. prosince 1999). Další ránu falešným hráčům Západu s počty mrtvých dali španělští forenzní odborníci, kteří místo očekávaných 2 000 pitev v okrese Istok našli jen 187 těl k pitvě (i to je hrozný počet), z toho byl pak článek „Zločiny války-Ano; Genocida-Ne“(El Pais, 23. září 1999). Zločineckou NATO agresi proti zmenšené Jugoslávii správně uvádí článek Harolda Pintera, budoucího nositele Nobelovy ceny za literaturu „Harold Pinter o banditech a vrazích“ (rakouský Standard, 20. května 1999)  „Tato válka je akci banditů bez jakéhokoli uvažování o možných následcích…“ I OSN si zahrála jako falešný hráč, když uváděla počty mrtvých v době NATO agrese (hlavně údajně od Srbů povražděných Albánců). Nejdříve to bylo strašných 44 000, pak už 22 000, pak 11 000, až to na štěstí kleslo na výše uvedená čísla. Toto komentovali se sarkasmem i španělští soudní lékaři ve své správě (viz El Pais, 23. září 1999).

K dezinformaci veřejnosti pomohly nejen různá články, ale i filmy. Jako příklad lze uvést náš film „Kolík číslo 12, Kosovo 1999“, autorů J. Noháčové a J. Urbana, který vysílala ČT 6. dubna 2000. Dr. Jan Pelikán kriticky popsal film (Právo, 8. dubna 2000): “Hrůzy války viděné jen z jednoho zákopu…Autoři operovali jen s nedostatečně dokázanými fakty…Prvním úkolem badatele je posoudit věrohodnost dokumentů a svědectví…“

Během zabíjení a ničení NATO bombami vyzněla směšně slova nekritického prezidenta Havla o „humanitárních raketách…“, kterými zabíjelo NATO Albánce i Nealbánce.

 

11.) Jako KRÁLOVSKOU LEŽ možno nazvat lež, šířenou albánskými „očitými svědky“, užitou západními medii i organizací NATO v době, když letectvo NATO zabíjelo v Srbsku. “Očití svědkové“ viděli, jak Srbové vhazují 700 povražděných Albánců do šachet dolu Trepča. Byli i západní novináři, kteří tam „cítili nasládlý zápach“ hnijících mrtvol. A pak zase přišel nečekaný šok pro lháře. Mluvčí komise Tribunálu z Haagu (ICTY) Kelly Moorová 12. října 1999 prohlásila, že ani mrtvoly ani zbytky po nich v šachtách nebyly nalezeny. Ukázalo to věrohodnost albánských „očitých“ svědků a části západních novinářů. O bezuzdných podvodech a lhaní části západních státníků i medií by se daly napsat romány .

 

12.) Po příměří v Kumanovu v červnu 1999 a odchodu vojska a policie FRJ z Kosmetu, nastaly skutečné etnické čistky, terorizování a vraždy Nealbánců (Srbů, Romů, malé kolonie zde od XIV. století žijících Chorvatů, kosovských „Bosňanů“ aj.) i prosrbských Albánců. Uprchlo, bylo vyhnáno 250 000 Srbů, v ghettech jich zůstalo 100 000. Bylo vyloupeno, vypáleno a zničeno přes 100 chrámů, klášterů, na 40 000 domů, spáleny 2 milióny srbských knih. Existuje o tom záplava článků. Neúspěch ochránců míru, KFOR na Kosmetu ukazuje řada příkladů, např. 23. července 1999 bylo během žní zavražděno 14 Srbů u vesnice Gracko, zločin spáchali zřejmě Albánci z vedlejší vesnice. Nikdo nebyl obžalován. 24. července zavražděno 15 Srbů odvlečených do vesnice Ugljare. Nikdo nebyl obžalován atd.

Oficiální údaje FRJ uvádějí, že od 12. června 1999 do konce února 2000 bylo provedeno 4 354 teroristických útoků na Kosmetu, proti Srbům a Černohorcům 4 121, proti Albáncům 96, proti ostatním Nealbáncům 137. Bylo:

 

Zabitých

Zraněných

Unesených, nezvěstných

Srbů a Černohorců   

811

751

821

Albánců

71

20

37

Ostatních

28

31

27


Z unesených a nezvěstných bylo zabito 76, utekli 4, neznámý osud mělo 716, propuštěno 25.

 

13.) Zbytky Srbů a Romů živoří v ghettech v různých částech Kosmetu bez zdravotnické péče, bez možnosti zaměstnání, bez možnosti školní docházky, nákupů. Opustit ghetto je možné jen za doprovodu vojáků KFOR, ale ani toto nezajistí bezpečnost, na tyto konvoje se často střílí, hází na ně Molotovovy koktejly. Zcela směšně zní slova západních demagogů o klidném multietnickém životě, o dosažení jakýchsi standardů. Velikým škůdcem všech Nealbánců byl první vysoký představitel pro Kosovo Francouz, lékař Bernard Kouchner, který seč mohl znesnadňoval život Nealbáncům, obzvláště Srbům. Ostatní vysocí představitelé také v tomto ohledu za moc nestáli. Jeden z Kouchnerových „velikých hříchů“ bylo schválení vzniku prý jen „lehce“ ozbrojeného TMK (Kosovského ochranného sboru), do kterého přešli bez problému teroristé údajně „rozpuštěné“ UÇK. Pochopitelně, Nealbánci nesmí mít žádné zbraně. Takže se odzbrojení UÇK vlastně nekonalo. Proto se také téměř nikdo z uprchlých Srbů nevrátil - snad jen 3-4 000. Podle rezoluce RB 1244 má UNMIK zajistit uprchlíkům bezpečný návrat do jejich domovů, ale tyto Albánci preventivně zničili nebo sami obsadili. Zase přišly tisíce Albánců z Albánie a odjinud ze světa, obchod s drogami vyžaduje lidi. Ale z toho „obyčejného lidu“ je přes 50% bez práce! I když UNMIK založil (2006) „Kosovskou agenturu“ pro navrácení majetku, zatím nebylo vráceno nikomu nic. Na Kosmetu bylo uzurpováno přes 20 000 srbských bytů, navráceno bylo dosud snad jen 3-400 bytů. Jedno zcela protiprávní rozhodnutí vysokého představitele je však katastrofální: pokud je odcizený majetek (domy, pozemky, lesy, orná půda apod.) spravován 10 let jinou osobou, přestává být majetkem původního vlastníka. Jinými slovy hrdlořez, který se zmocnil majetku vyhnaného Roma nebo Srba se jistě postará o to, aby se původní majitel nevrátil. A to se mu jistě podaří, pokud UNMIK tolik nadržuje hrdlořezům a nezajistí bezpečný návrat uprchlíkům. A pokud Evropská unie nepochopí, že nelze jen tak zrušit rezoluci 1244 Rady bezpečnosti a udělat z OSN šaška, protože v té rezoluci je Kosovo součástí Srbska. Pochopí to i USA? A co bude s vlastnictvím půdy, která z 58% na Kosmetu patří Srbům (geodetka S. Radomirovićová, z Koordinačního centra pro Kosovo)? A co bude s církevním majetkem?

 

14.) V událostech při rozbíjení Jugoslávie, během občansko-etnicko-náboženské války, nikdo nebyl zcela bez viny. Je při tom nutné si vždy uvědomit, kdo toto všechno začal. Srbové to jistě nebyli, protože celistvá Jugoslávie představovala jediného garanta bezpečnosti pro 25% Srbů, žijících mimo samotné Srbsko v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, na Kosovu a Metohiji. Při uvedené válce bylo spácháno mnoho zločinů proti lidskosti, i když už sama válka je zločin. Aby mohl trestat jen ty, které si bude přát, vytvořil Západ nelegální ad hoc Tribunál pro válečné zločiny v Jugoslávii v Haagu, ICTY (zkráceno International Criminal Tribunal for Yugoslavia). Nelegální je proto, že si ho vytvořila Rada bezpečnosti, která k tomu neměla mandát. Legálně by ho zřejmě mohlo utvořit Valné shromáždění OSN. Činnosti ICTY měly být placeny z prostředků OSN, prakticky je ale financován od USA, Saudské Arábie, finančníka Sorose, apod., takže zcela přestal být nezávislý a stal se nástrojem politiky USA, Západu. A jeho výdaje stále stoupají, tč. už hodně přesahují 200 miliónů US dolarů ročně. ICTY jsou odsuzování prakticky pouze srbští velitelé a bojovníci, velitelé podle „velitelské zodpovědnosti“. Následkem toho existují do nebe volající rozsudky, např. velitele 28. muslimské divize Nasira Oriće, z údajně „demilitarizované“ Srebrenici, zodpovědného za zničení kolem 100 srbských vesnic východní Bosny (některé autor sám viděl) a povraždění hodně přes 1 000 jejich obyvatel, byl odsouzen (2004), za hlavní prokurátorky Carly del Ponte, na DVA roky. Ne pro své zločiny, líčené i západními médii, kterými se vychloubal (např. jak ničil srbské mrtvoly výbušninami – „posílal je na měsíc“), ale ve smyslu toho, že „nezabránil porušování lidských práv“. Věčně zachmuřená, krajně protisrbsky nespravedlivá, připomíná del Ponteová autorovi „zaměstnance“ Danteho Pekla.

Velitel UÇK, generál Agim Çeku, důstojník armády Titovy Jugoslávie, který zběhl v 1991 k chorvatské armádě, se účastnil masakru Srbů (povýšen za to na generála) v tzv. Medacké kapse (9. září 1993), spolupracoval při masakrech a vyhnání 200 000 Srbů z Krajiny v srpnu 1995. Obžalován za válečné zločiny, dnes je významným státníkem Kosova, byl donedávna předsedou vlády. Dalším obžalovaným za zločiny je albánský generál Adem Rahimi, také bývalý plukovník jugoslávské armády, který přeběhl v r. 1991 k Chorvatům. O masakru v Medacké kapse píše vysoký představitel OSN C. Thornberry (Foreign Policy, Fall 1996), rozhořčený nečinností ICTY, kterému předal podrobnou zprávu o zločinu chorvatských jednotek, včetně holandských žoldáků, kde „působil“ i Agim Çeku, a nic se nestalo. Nynější premiér (konec r. 2007) vlády Kosova Hashem Thaci, obžalovaný už ve Švýcarsku za obchod s drogami, teroristickou činnost, byl znám i tím, že  jako politický vedoucí UÇK likvidoval ve vlastních řadách své protivníky. Ramush Haradinaj, významný velitel UK, byl zatčen a uvězněn v Haagu, ale pak propuštěn, aby si „mohl připravit obhajobu“, aby se mohl na Kosovu zbavit případných svědků svých zločinů (vraždy Srbů, Romů, prosrbských Albánců).

Krajně trapně zapůsobila (před del Ponteovou) hlavní prokurátorka ICTY Louise Arbourová, když uprostřed ničení a zabíjení letectvem NATO v květnu 1999 nezažalovala NATO za zločiny, ale zažalovala prezidenta Miloševiće „za zločiny na Kosovu“, jak je uváděly USA. Když byla v 1997 v Sarajevu, kde právě zveřejňovaly v muslimském časopise DANI (7. listopadu) zprávy o masových vraždách přes 1 000 Srbů v jámě KAZANI (psal o nich i International Herald Tribune 8. - 9. listopadu 1997), paní prokurátorka mlčela a nevyužila časopisem DANI  publikovaný seznam vrahů.

 

15.) Pravé peklo zažili ve svých ghettech zbývající Srbové a Romové během kosovské „křišťálové noci“ 17. - 18. března 2004. Albánská chátra, dobře organizovaná do velikých tlup, místy prý až 1 000 lidí silných, zaútočila na zubožené obyvatele ghett na několika místech Kosova a Metohije, když se utopili v Ibru dva (tři?) albánští chlapci. Tentokrát ta chátra masově nezabíjela, bylo ale přece 19 mrtvých a 900 zraněných následkem masového surového bití. Albánská chátra přepadala rodiny v domech, vyháněla je ven, dům vyrabovala a pak dům vypálila nebo jinak zničila, takže se z domovů vypuzení Srbové a Romové už nemají kam vrátit. Bylo vypáleno a jinak zničeno přes 40 kostelů, klášterů. Snad nejhůře dopadly poslední zbytky Srbů v kdysi „císařském Prizrenu“ XIV. století, kde je měly chránit německé jednotky KFOR. ZBABĚLOST NĚMCŮ byla neuvěřitelná. Zatím co albánská chátra drancovala a ničila, němečtí příslušníci KFOR stáhli svá obrněná vozidla na bezpečnou vzdálenost, filmovali hořící starobylý klášter ze XIV. století a svým způsobem se bavili. Velitel těch zbabělců generál Hölger Kammerhoff dostal před útokem pokyn od chátry, aby se jeho jednotky stáhly, že se jim nezkřiví ani vlas na hlavě, jinak že to odskáčou…A tak se stáhly…

Do příchodu KFOR v červnu 1999 žilo v Prizrenu 10 000 Srbů, koncem 1999 už jen 102. Po „křišťálové noci“ 2004 už žádný Srb v Prizrenu nežije. Takže 100% etnická čistka Srbů z Prizrenu se uskutečnila pod dozorem OSN. Ve dnech 17. a 18. března bylo v Prizrenu vypáleno až zcela zničeno: chrám Bohorodičky Ljevišské (z XII. století, památka UNESCO), kostely Sv. Nikoly (XIV. století), Sv. Neděle (XIV. století), Sv. Pantelejmona (XIV. století), Sv. Kuzmy a Damijana (XIV. století), Sv. Mučedníka Georgie (XIX. století), nově budovaný klášter Sv. Archandělů (XIV. století). Byla zcela zničena a vypálena Bohoslovecká škola Cyrila a Metoděje a sídlo raško-prizrenského vladyky. Nikdy nebylo takové soustavné drancování a ničení ani za Turecka.

Stejně ZBABĚLE JAKO NĚMCI SE ZACHOVALI I FRANCOUZI, jejichž jednotka měla chránit klášter Dević (XV. století) nedaleko města Srbica. Albánská chátra klášter vyloupila, vypálila a zcela zničila a také znesvětila hrob Sv. Joanikije Devićského. Francouzi nehnuli prstem i když byly ničeny srbské domy vesnice Svinjare. STATEČNĚ SE ZACHOVALI ŠVÉDOVÉ, ČEŠI, SLOVÁCI, IROVÉ A FINOVÉ (velel jim švédský plukovník Hans Hekanson) při úspěšné obraně kláštera Gračanica (XIV. století, památka UNESCO) a osady Čaglavica, měli ale 35 zraněných. Vojáci byli vyznamenáni medailí za statečnost (podrobnosti z článku M. Zaremby v Dagens Nyheter, cit. dle BI, čís. 127, prosinec 2007).

Podobně zle byli postiženi Srbové z Peći, u které se nachází komplex chrámů pravoslavné patrijatšïje (sídlo patriarchy) z XIII. století. Ubytovací prostory (tzv. konak) vypálila albánská chátra už v r. 1981. Před okupací od KFOR žilo v Peći do června 1999 kolem 20 000 Srbů, pak koncem roku 1999 už jen kolem 1 000. Po „křišťálové noci“ už tam nežije ani jeden Srb.

17. března 2004 albánská chátra napadla město a vypálila všechny srbské domy, jejich obyvatelé byli evakuováni na italskou základnu KFOR ve vesnici Zagrmlje. Došlo k ostrým střetům mezi policii UNMIK a chátrou, zahynul jeden Albánec z bývalé UÇK. Byly proto masové demonstrace Albánců, při kterých byla vypálena řada pravoslavných kostelů, pravoslavná fara, zničen pravoslavný hřbitov v Bílém poli. Kolem Peći bylo vypáleno 50 vesnic a vypáleno nebo zbouráno 2526 srbských nebo romských domů, v Peći samotné bylo po vyhnání Nealbánců obsazeno 2555 rodiných domů.

Zatím co jsou soustavně ničeny pravoslavné svatyně, díky intenzivní pomoci Saudské Arábie a jiných islámských států, bylo postaveno na Kosmetu přes 100 nových mešit

JE MOŽNO SVĚŘIT VLÁDU NAD KOSOVEM A METOHIJI VLÁDĚ, VEDENÉ OSOBAMI OBŽALOVANÝMI ZA VÁLEČNÉ ZLOČINY, KDYŽ ANI PŘÍTOMNOST 17 000 VOJÁKŮ KFOR A 4 000 POLICISTŮ UNMIK NEMOHLA ZABRÁNIT VLÁDĚ CHÁTRY, VRAŽDÁM, RABOVÁNÍ, VYPALOVÁNÍ, NIČENÍ VČETNĚ CHRÁMŮ A KLÁŠTERŮ A VYHÁNĚNÍ NEALBÁNCŮ Z JEJICH DOMOVŮ, KDYŽ NEALBÁNCI NEMOHOU BEZ DOPROVODU KFOR OPUSTIT GHETTA, KDE JSOU BEZ ZAMĚSTNÁNÍ, BEZ ZDRAVOTNICKÉ PÉČE, BEZ ŠKOL, BEZ MOŽNOSTI NÁKUPŮ?

 

Redakce: J. Skalský                                                              Připravil: dr. O. Tuleškov                                                                                                                                

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 229. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, leden 2008.

 

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz