Germanofilové a sudetomilové ohrožují naši republiku
Letošní léto je až příliš „rozmarné“. Kromě nebývalých výkyvů počasí je přeplněno událostmi, které ke klidu nepřispívají. Po rozporech o Ukrajině přicházejí na scénu obavy z terorismu IS, vlny uprchlíků, otřesy státu, který je kolébkou evropské kultury – Řecka atd.
Naše média mají plné ruce práce, aby nás „pravdivě a objektivně“ informovala o všem, co se v tom zlém světě děje a dokazovala nám, jaké máme štěstí, že jsme pod ochrannými křídly EU, NATO a hlavně velkého bratra za mořem. Ten si pomalu, ale jistě spřádá pavučinu, do které chce zaplést celý svět (jenom jak se zbavit toho nepoddajného Putina, který mu maří plány?).
A v zákulisí tohoto světového vření si naše církev katolická v tichosti a v klidu pilně sbírá plody vybojovaných restitucí. Nejsou to maličkosti, o které má zájem. Tak například nyní vede boj o vydání velkolepého obrazu „Madona z Veveří“ faře ve Veverské Bítýšce – malém to městečku u Brna. Toto dílo nevyčíslitelné hodnoty pochází z roku 1350 a je tvorbou jednoho z nejvýznamnějších malířů té doby – Mistra Vyšebrodského. Líbeznou tvář Madony mohou obdivovat lidé celého světa v Národní galerii v Praze, kde je dobře opatrována a střežena. Kam ji chce umístit kardinál Duka, nevím. Můžeme mít jistotu, že třeba neobohatí sbírku nějakého movitého sběratele umění? Bylo nám slibováno, že převádění našeho národního bohatství církvi se ujme speciální komise. Neměli bychom být periodicky informování o její činnosti? Nebo ponecháme církví volnou ruku při vybírání z našich národních pokladů? S nenasytností katolické církve máme totiž bohaté historické zkušenosti.
Je tu však problém, kterému se stále vyhýbáme, přesto že nám v budoucnu může přičinit velké nepříjemnosti. Již 70 let jsme pranýřováni za „kruté bezpráví a genocidu“, kterých jsme se údajně dopustili odsunem německých občanů z ČSR. Tento odsun, nesprávně nazýván vyhnáním je označován s šokující drzostí za nejhorší zločin 20. století. Za jeho iniciátora je označen náš prezident Beneš. Vyvrátit tato lživá tvrzení je snadné – existuje k tomu spousta dokumentů. Není žádným tajemstvím, že o odsunu bylo rozhodnutu již v roce 1943, kdy v deklaraci o ukrutnostech – částí to deklarace 4 mocností o obecné bezpečnosti je uvedeno, že ze zemí okupovaných nacisty, musí být německé obyvatelstvo převedeno do své mateřské země – Německa, aby se zamezilo jejího dalšího zneužití k rozpoutání nové války. Toto rozhodnutí bylo přijato všemi vítěznými spojenci 2. 8. 1945 v Postupimi. Dekrety, podepsané prezidentem Benešem – tímto „zločincem a vlastizrádcem“, jak si dovolují ho nazývat nejen sudetští Němci, ale i například náš „kníže“ Schwarzenberg – řešily pouze právní a organizační stránku transferu. Toto můžeme opakovat i dokazovat do nekonečna, démonizace neustává, protože promyšleně a plánovitě sleduje jiné cíle. Kampaň proti nám vede sudetoněmecký landsmannschaft (SL), který odsunutí Němci založili krátce po svém příchodu do Německa – hlavně do Bavorska, nalézajícího se v americké zóně. Částmi SL jsou názorová společenství: Witikobund, Ackermann Gemeinde, Seliger-Gemeinde. A další subjekty jako např. Bruna, založena brněnskými Němci. Jejich program je obsažen v tzv. 20 - ti bodech a Eichstättské deklaraci, podepsané 17 - ti usvědčenými nacisty – členy NSDAP, SDP, Freikorpsu a SS. Hlavním požadavkem je „vrácení vlasti“ (zapomínají, jak toužili po „Heim nach Reich“?), a „odčiněni za bezpráví“. Zde je na místě připomenout Pařížskou konferenci ze dne 21. 12. 1945, kde bylo rozhodnuto, že každá signatářská země si ponechá německý majetek anebo jim bude disponovat tak, aby se nemohl nikdy vrátit do německého vlastnictví. Podle této smlouvy německý majetek přešel do vlastnictví státu. Na téže konferenci byl schválen náš podíl na německých reparací, který v současnosti činí 360 miliard Kč (v měně v roce 1938). Toto by si měli uvědomit různí Salmové, Hohenrodové a jiná cizácká šlechta, která se u nás usadila po Bílé hoře, kdy díky Valdštejnem a Lichtenštejnem vyvolanému znehodnocení české měny skupovala „za babku“ majetky naších předních českých rodů, přinucených opustit svou vlast kvůli odmítnutí přestoupit na katolickou víru. Toto bylo opravdové vyhnání v pravém slova smyslu. Zrovna tak jako vyhnání Čechů z pohraničí po mnichovské smlouvě v r. 1938-
Vraťme se však k problémům odsunu, který je každoročně přetřásán na sjezdech sudetských Němců v Bavorsku. Bavorsko je přijalo jako „čtvrtý bavorský kmen“ pod svůj patronát se všemi jeho požadavky. Snad stačí několik citátů. Na loňském sjezdu bavorská ministryně E. Müller pronesla ve své řeči: „Benešovy dekrety jsou bezprávím a bezprávím zůstanou. Od této historické pravdy se nenecháme odvést. Do Evropy míru a svobody Benešovy dekrety nepatří. Je to bodlina v Evropském společenství hodnot“. Na letošním sjezdu v Augsburku zašel bavorský premiér H. Seehofer ještě dál: „V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnání z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let…. Vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velikou a obrovskou nespravedlivostí“.
Toto vše si však my necháváme líbit. Ve své benevolenci jsme povolili SL zřídit v Praze svou kancelář, založit českou pobočku německé Ackermann-Gemeinde s předsedou ministrem D. Hermanem a dokonce jsme schválili registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – organizace, která se hrdě hlásí k odkazu SL. Dospěli jsme až tam, že jsme se začali omlouvat za odsun. Přitom zapomínáme, že to nejsou jen prázdná slova. Omluva znamená přiznání viny s nezbytnými právními důsledky: 1. Restituce – návrat odsunutých, 2. Kompenzace za „újmy“, 3. Satisfakce. To si jistě neuvědomil V. Havel, když se jako první odsunutým Němcům omluvil. Po něm následovala skupina brněnských vysokoškoláků pod vedením O. Lišky, pak pražští vysokoškoláci z Antikomplexu. Korunu všemu však posadili letos radní moravské metropole Brna. V rámci jimi vyhlášeném Roku smíření přijali deklaraci, ve které se omlouvají brněnským Němcům za jejich odsun. Proti této deklaraci vystoupili pouze 4 zastupitelé z KSČM.
Zdali si naši páni konšelé uvědomili, že tímto vlastně uznávají za pravdivé všechny lži o vraždách o ukrutnostech, kterým byli údajně vystaveni Němci během jejich „pochodu smrti“ – tak svůj odsun nazývají. Odsun probíhal v době, kdy se město Brno pomalu vzpamatovávalo z hrůz války. Ochromena byla doprava, ochromeno bylo veškeré zásobování. Lidé bloudili mezi ruinami, někteří mezi troskami svých bombami zničených domovů. Do města přijížděly vlaky se zuboženými vězni z kontrakčních táborů, kteří přežili opravdové pochody smrti. Kromě nedostatku potravy lidé trpěli i nedostatkem léků. Přesto však odsun Němců byl provázen sanitkami a lékaři poskytovali pomoc i léky potřebným, zvláště při vypuknutí úplavice, které někteří podlehli. Historky o vraždách jsou nestoudnou lží. Opustit domov jistě nebylo lehké – prožilo to i 170 000 Čechů, když na podzim roku 1938 byli vyhnání z pohraničí. Těm se však nikdo neomluvil.
Naší páni radní si zřejmě neuvědomili, že se omlouvají těm, kteří 15. 3. 1939 v Brně nadšeně vítali německá vojska a upadali do euforie, když se na balkoně brněnské radnice objevil A. Hitler se svým doprovodem. (Členem Hilerova doprovodu byl i R.Heydrich, proslulý svou vizí o „konečném řešení české otázky: poněmčení české sebranky…české země musí být německou zemí. Čech tu nemá co pohledávat.“ Toto jsou citáty z jeho proslovu ve funkci zastupujícího říšského protektora). Radní Brna se omluvili těm, kteří strhávali české nápisy a rozbíjeli výkladní skříně českých obchodů. Omluvili se i těm, kteří neodolali pokušení podívat se na popravy Čechů v neblaze proslulých Kounicových kolejích, vykonávaných na tzv. Písečku, aby se nemuselo stále umývat krev popravených. Zapomněli, že jsou představitelé města, které bylo velmi postižené nacistickou hrůzovládou, bylo citadelou Gestapa a místem mnoha utrpení českých vlastenců. Zapomněli……
Jejich rozhodnutí však bylo přijato s nadšením na 66. sjezdu sudetoněmeckého Landsmannschaftu konaném v Augsburku 23. května tohoto roku, a to hlavně mluvčím a dlouholetým aktivistou SL B. Posselta. Ve svém emocionálním projevu po srdečném díkuvzdání svým přátelům P. Bělohrádkovi, A. Marksovi a biskupskému vikáři Eliášovi a po konstataci, že vyhnání bylo chladně plánovaným zločinem, Posselt se věnoval Brnu. Překypoval chválou nad postojem vedení města, které „odsuzuje vyhnání a žádá za to o odpuštění“ (citát z jeho projevu). Informuje o slibu primátora Vokřála, že spolu s R. Landrockem z Bruny uspořádá pietní vlak, který pojede z Drasenhofenu a Pohořelic do Starého Brna, kde bude připomenuto 70. výročí „brněnského pochodu smrti, v němž bylo zabito tisíce Brňanů“ (opět citát z projevu B. P). Zároveň slibuje, že SL bude v příštích letech rozvíjet v Brně ještě více aktivit, o kterých je již jednáno s vedením města. (To jistě nebude problémem, když Spolková vláda slíbila německým menšinám v ČR podporu ve výši 137 000 €. Od roku 1990 do roku 2014 tato podpora činila 14 295 000 €.
Vedení města svůj slib splnilo a zapojilo se do uspořádání velkolepé slavnosti v zahradě starobrněnského kláštera. Tato slavnost konána 30. 5. 2015 byla připomínkou odsunu. Zahájil jí primátor Vokřál, přítomni byli velvyslanci Německa a Rakouska a četní vysoce postavení hosté. Mezi všemi radostně poletovala, rozdával úsměvy na výsost spokojený samotný „Vůdce“ – B. Posselt.
Tímto nějak Rok smíření v Brně skončil, na Mistra Jana Husa už nezbyl čas. Zůstala jen hořká příchuť ponížení, kterému nás svým počínáním radní města vystavili.
Ing. N. Ženeva, Brno