GENERÁL KLAPÁLEK

74 LET OD BITVY O TOBRUK

Z reportérova zápisníku JIŘÍ STÁNO

Při prvním výročí založení Klapálkova praporu, 1. listopadu 1941, byl tento československý útvar odvelen jako posila obráncům Tobruku. Do krvavé řeže s útočícími německými vojáky se prapor zasadil mezi ty nejstatečnější. Účast na této obraně se stala největší válečnou akcí československé jednotky v severní Africe. V počtu 634 mužů, pod velením tehdy podplukovníka Klapálka, hájila jednotka nejvíce ohrožený pevnostní úsek před útočícími Rommelovými vojsky. Bitvu, trvající od dubna do 10. prosince 1941, ukončila vítězně ofenzíva 8. britské armády. Definitivně byl Tobruk, po jeho předchozí ztrátě, obsazen britskými jednotkami 13. listopadu 1942. Při vzpomínce jedenáctého výročí této bitvy, v listopadu 1952, byl brigádní generál Karel Klapálek v souvislosti s procesem „Slánský" zatčen, obviněn ze sabotování Košického vládního programu ve vojsku, a odsouzen k šestiletému vězení. Po čtyřech letech, s přispěním maršála Žukova, byl propuštěn a rehabilitován.

V květnu 1968 mu prezident Ludvík Svoboda udělil titul Hrdina ČSSR a dva nejvyšší vojenské řády. Nelze ovšem zamlčet, že jeden z největších polistopadových demokratů, prezident Václav Klaus, odmítl návrh Parlamentu ČR v roce 2009 udělit generálu Klapálkovi posmrtně Řád Bílého Lva. Horlivý Miroslav Kalousek si také přisadil a hlasoval proti udělení. Náhoda mě po letech svedla s bývalým politrukem útvaru, u kterého jsem sloužil, Václavem P. To už byl podplukovníkem. Vzpomněl jsem si, že v té době, to byl Klapálek ve vězení, Václav patřil k nejaktivnějším zastáncům jeho neviny a jako voják obdivoval jeho vojácké cesty od Zborova po Tobruk a Duklu, kde se stal velitelem 3. brigády a nakonec celého sboru, s nímž přišel do Prahy. Dáno to bylo zřejmě skutečností, že oba byli rodáci z Nového města nad Metují a přátelé. Václavovo zanícení naznačovalo, že mu je jenom rehabilitace pořád málo. „Ty máš obratné péro," škubal mi rukávem. „Nechtěl bys o něm do Rudého práva něco napsat? Stejně se mnozí dodnes dívají na generála skrz prsty."

A tak mne svým neuhasitelným zápalem přítel podplukovník přivedl do střešovické vily, kde generál s dvěma dcerami a manželkou Olgou bydlel. Bylo to někdy v únoru nebo březnu roku 1968. Představil jsem se jako major v záloze, z úsměvu bylo patrné, že mě přijal málem jako kolegu. Ještě dvakrát jsem ho navštívil, aby mohla z jeho vyprávění vzniknout črta o „Cestě vojáka", která v Rudém právu vyšla 2. dubna 1968. Generál se svěřil i s trpkou vzpomínkou, kterou do své knihy Ozvěny bojů nezařadil. „Ten čas za mřížemi jsem prožíval jako zlý sen s kulisami Ruzyně, Pankráce a Valdic, degradován na vojína." Říkal jsem si, proč si mám tu dobu připomínat? „Nakonec, aby se nemohla nikdy opakovat", s uveřejněním souhlasil.

„Černé myšlenky mě přepadávaly na frontě v posledních týdnech bojů: zda najdu své blízké. Našli jsme se, obnovil jsem svoji rodinu a žijeme tu, obě holky Olga a Eva, které se narodily ještě v Užhorodě, a manželka. Žijeme tu, s výjimkou oněch děsivých čtyř let mé nepřítomnosti, šťastně a klidně."

Život a vojácká cesta generála Klapálka - to je dynamický gejzír událostí, že je až s podivem, jak se mohly vměstnat do života jednoho člověka. Čím ovšem začít? Snad okamžikem, který považuje generál za nejtěžší svého života a který už chtěl vymazat ze své paměti. Pro výstrahu.

CESTA VOJÁKA

Prosinec 1954. Pankrác. Pokračování odročeného soudu z května téhož roku.

Obžalovaný, vstaňte.”

Karel Klapálek stojí. Dívá se do tváří vojenských soudců, kteří jsou oblečeni do stejné uniformy, kterou nosil on sám ještě v dubnu 1950 ve funkci velitele 1. vojenské oblasti Praha. Tuto funkci zastával od května 1945, hned po osvobození Prahy, kam Přišel jako velitel 1. čs. armádního sboru. Tuto funkci převzal poté, kdy byl generál Ludvík Svoboda jmenován ministrem první československé Košické vlády.

Karel Klapálek stojí nehnuté, bez nejmenšího pocitu viny, přesvědčen i přes dva roky vyšetřovací vazby a výslechů, které má už za sebou, že jde o tragický omyl, o šílené nedorozumění, jež se musí vysvětlit. V myšlenkách znovu zkoumá poslední roky a zastavuje se u uzlových okamžiků, které obrátily jeho život vzhůru nohama. První - 26. duben 1950. Do funkce ministra národní obrany nastupuje advokát a četař aspirant v záloze, který ještě tentýž den posílá na odpočinek generály Klapálka, Drgače, Bulandera a další. Tato čistka Alexeje Čepičky, jejímiž prvními oběťmi byli nejvýznamnější frontoví velitelé, narušila vývojovou kontinuitu armády a způsobila nenapravitelné škody. Karlu Klapálkovi bylo tehdy 57 let, proto osobně nebral tento odchod tragicky, i když se domníval, že nově se tvořící armáda by mohla potřebovat zkušenosti frontových válečníků.

Ten druhý uzlový okamžik je už poznamenán tragédií listopadu 1952. Už první den procesu cituje Rudolf Slánský vynucenou úlohu, kterou mu určil připravený scénář. “Vedení armády bylo v rukou několika vysokých reakčních důstojníků, byli to především Bohumil Boček a generál Klapálek... Přitom jsem byl na jejich nepřátelské smýšlení upozorňován, a neučinil jsem nic, aby byli odstraněni.”

To měly být, podle obžaloby, vojenské opory tzv. protistátního spikleneckého centra. Ještě tentýž den v noci, 20. listopadu 1952, zastavilo u Klapálkovy střešovické vily auto a odvezlo ho do stejné budovy v Ruzyni, kde byly připravovány všechny politické procesy, do věznice, která plnila funkci vyšetřovací věznice Státní bezpečnosti. Tam měl “změknout” i generál Klapálek.

Za celý rok ho nikdo neudeřil, avšak vyšetřující uměli působit na nervovou soustavu: “Koukejte, generále, říkají o nás, že jsme jako gestapáci, můžeme vám to předvést? “ Nesnesitelná trýzeň pramenila ze samoty, z nejistoty, z nekvalifikovaných vyšetřovatelů, kteří o vojenských věcech neměli nejmenšího ponětí. Obžaloba byla mlhavá, nekonkrétní, vynucovala absurdní přiznání, vyšetřující nerozuměli nejzákladnější vojenské organizaci, nerozuměli ani tomu, nač se tázali. Obviňovali ho mezi jiným z toho, že byly u nás vyráběny samopaly, a proč jsme je nekupovali ze Sovětského svazu. To ovšem bylo v kompetenci vlády, a nikoliv okruhového velitele. Upustili tedy od této obžaloby a hledali další. Neboť dostali příkaz odsoudit Klapálka za cokoliv. Protože Klapálek byl zapsán do listiny zločinců a ruzyňští vyšetřovatelé měli rok času něco na něj vymyslit. A všechno, co vymyslili, se zhroutilo před Klapálkovou statečností. Trochu mu pomohlo štěstí. Jeho vleklá žlučníková choroba se zhoršila natolik, že ho museli převézt do střešovické nemocnice na operaci. Pod cizím jménem. Lékaři nesměli vědět, že jde o generála Klapálka. Pak proležel dlouhé měsíce na vězeňském lůžku. Dovolili mu číst a to ho posilovalo.

Vyšetřující tým, který se na něm za celý rok v Ruzyni vystřídal, kapituloval. Nedokázali mu ani jediný výmysl, k nimž potřebovali jeho přiznání. A tak soud, po dalším jednoročním věznění na Pankráci, se stal fraškou. Obžaloba se zmohla na všeobecnou, nic nedokazující formulaci - “sabotáž Košického vládního programu”.

Generál Klapálek stojí vzpřímen a poslouchá nepohnutě rozsudek:

„Vzhledem k vašim zásluhám se soud přiklonil k spodní hranici trestu."

Generál Klapálek byl takto odsouzen ústně, bez písemného dokladu - který mimochodem neexistuje dodnes - k šesti letům žaláře.

Vzhledem k vašim zásluhám... V Kartouzích, kam byl odvezen k odpykání trestu, měl čas přemýšlet o těchto zásluhách. 0 své cestě v bojích za svobodu svého lidu, která trvala téměř tolik let, kolika lety byly “zváženy” jeho zásluhy...

Ve Valdicích u Jičína stojí starý klášter ze 17. století. A v něm je ona pekelná věznice kartouz-ská. Už rok u velikého stolu dere Karel Klapálek peří, kus dál proti němu bývalý pověřenec dr. Okályi. Neopouští je optimismus, přestože byli zařazeni do kategorie s přísným dohledem a zákazem práce mimo prostory věznice. Klapálek dává občas k lepšímu nějaké historky od soudu.

„Jak jste mohl dostat Řád února?” ptali se ho například.

„Na to se mne, pánové, neptejte. Zeptejte se na to těch, co mi ho dali. Ti vědí, za co mi ho připíchl vlastnoručně ministr Václav Nosek.”

A za co jste dostal Řád Bílého Iva?”

Provokativní otázky, které měly znevážit a zesměšnit Klapálkovu činnost. Bílého Iva mu předal osobně Klement Gottwald. Není pochyb, že by nevěděl za co...*)

Od prvního dne okupace se podplukovník Karel Klapálek postavil proti nacistům. Když se stahuje síť gestapa kolem jeho podzemní činnosti, prchá v únoru dobrodružnou cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii do Palestiny, kde vstupuje do britské armády.

Organizuje Československou jednotku, která se později pod jeho velením proslavila v bojích na Středním východě, a při obraně obklíčeného Tobruku. Později, ve svazku Montgomeryho 8. armády, účastní se Klapálkova jednotka vyčišťování severní Afriky od Rommelova Afrikakorpsu. V roce 1943 přechází jednotka do Anglie, kde je zařazena do československé obrněné brigády. Nějaký čas je generál Klapálek zástupcem velitele této brigády, pak pracuje jako přednosta odboru ministerstva národní obrany v Londýně.

V srpnu 1944 je převelen do Moskvy, odkud se odebírá okamžitě na frontu k Dukle, kde přebírá velení 3. čs. brigády. Byly to vlastně zbytky brigády, zdecimované masakrem u obce Wrocánky, kde brigáda vběhla do nacistické pasti.

Vilém Sacher, generálporučík v záloze, nyní ředitel Junior-hotelu v Praze, mi řekl: „Velel jsem dělostřelectvu 3. brigády. Vím, že se generál Klapálek dlouhou dobu rozmýšlel, zda má převzít tuto brigádu. Převzal ji, vtiskl jí pečeť své vojáckosti, pevné vůle a neústupnosti. Vrátil ji bojovou morálku, s vojáky byl ustavičně v první linii. Já jsem s ním velmi rád spolupracoval a nesmírně jsem si ho vážil. Když se stal generál Svoboda ministrem, byl generál Klapálek jediným možným kandidátem na funkci velitele sboru.”

Přes Duklu, Ondavu, Ostravu a Moravu přivedl generál Klapálek 1. čs. armádní sbor 17. května 1945 do Prahy. Je jmenován velitelem 1. vojenské oblasti, během Února vstupuje do obrozené Národní fronty, a s dalšími významnými vojenskými veliteli - generály Svobodou a Bočkem - staví se manifestačně po bok KSČ, stává se nakonec členem Komunistické strany Československa. V. Bušek v roce 1954 vydává v New Yorku knihu Poučení z únorového převratu, kde píše, že ve chvíli, kdy se generálové Svoboda, Boček a Klapálek dali k dispozici ústřednímu akčnímu výboru, president se nemohl spolehnout už ani na armádu...

Dnes, po všech těch letech, generál Klapálek řekl: „Nemohl jsem se stavět na stranu Ripky, Stránského, přece jsem viděl, co dělali ti pánové v Londýně ”

V Kartouzích byl jeden vyšší činovník věznice, který si nikdy neodpustil oslovit Karla Klapálka slovy: „Tak co, generále, jak se máme?”

„Čekáme, čekáme...” odpovídal s úsměvem vězeň. To nebylo gesto, ale víra ve spravedlnost, nezlomná víra, jakou může v sobě nést čestný člověk.

A skutečně se dočkal dne 6. dubna 1956. V 17 hodin se vrátil zpět do své střešovické vily, ze které byl násilím odvezen před 3 roky, 4 měsíci a 16 dny.

„Byl jsem jedním z prvních, kterým XX. sjezd KSSS vrátil svobodu a čest,” říká dnes s ulehčením. Odebral se do ústraní a přes plnou rehabilitaci jeho jméno jaksi zapadlo, a roky na něj vrstvily příkrov zapomenutí...

Seděl jsem s generálem Klapálkem v jeho vile a poslouchal jeho vyprávění. Přes jeho vysoký věk dodnes musí imponovat každému jeho vojácké vzezření, fyzická svěžest i duševní bodrost. Na těžké chvíle svého života vzpomíná bez roztrpčení, neprojeví ani stín pocitu křivdy. Obrovská životní zkušenost v něm vypěstovala klid a obdivuhodnou vyrovnanost.

„Celou dobu, co jsem tam byl," řekne, „ jsem věřil, že jde o nějaký zlý omyl. Neztratil jsem víru v lidi, ani ve spravedlnost.”

„Jak tato zjevná a neomluvitelná nespravedlnost, soudruhu generále, ovlivnila váš vztah k socialistickému zřízení?,” ptám se.

„Nijak, naprosto nijak,” odpoví rychle. „Horší je, že jsem tam z těch bačkor dostal ploché nohy,” dá se potom do smíchu a dává najevo, že je tato kapitola jeho života ukončena.

„Jaký by byl váš vztah k obnově vašeho členství ve straně?”

„Byl jsem vyloučen, to se mne dotklo. Dlouho jsem usiloval o stranickou rehabilitaci v uliční organizaci. Vleklo se to. Až v poslední době jsem byl zavolán na ÚV KSČ. Obnovení členství jsem už nechtěl, jenom to, aby byla škrtnuta potupná formulace - byl vyloučen.”

„Jak jste uvítal demokratizační proces, který probíhá v naší zemi?”

„Jistě, uvítal. To, co u nás bylo, se už nesmí opakovat. Avšak neměla by to být příležitost zase k tomu, aby se veřejně spílalo kdekomu. Společenské normy, vkus a etika by tomuto procesu neměly být na závadu. A potom si myslím, že není pravda, že všichni byli odsouzeni neprávem.”

Rozloučili jsme se srdečně. Zůstal ve mně pocit o velké skromnosti a moudrosti tohoto člověka. Chtěl bych tyto řádky ukončit ještě jednou slovy generála Viléma Sachera: „Byl a je to typ člověka, který se lišil od typů, které měly velké fráze a řeči. Byl skromný a houževnatý, jeho slova se kryla s činy. Svými skutky dokazoval, že za vlast se má bojovat a třeba i umírat. Byl typickým vlastencem, který těžce nesl Mnichov - a snažil se odčinit tuto tragédii. Když se člověk zamyslí nad jeho životem, až žasne, jak čistý má charakter.”

Jiří Stano, Lípa č. 1/2016, str. 79-83