Dávno zapomenutý příběh z konce války, II.

Dagmar Stryjová

 

Životní osudy příslušníků paraskupiny Wolfram

 

Asi v polovině dubna 1944 byl k náčelníku Štábu pro vybudování československé branné moci v Londýně brigádnímu generálovi Neumannovi povolán velitel 3. roty II. praporu československé samostatné brigády Josef Otisk, který byl dotázán, zda je ochoten seskočit v čele parašutistů, které si sám vybere, do okupované vlasti. Své definitivní rozhodnutí měl oznámit po důkladném zvážení a vše, o čem bylo hovořeno, i v případě záporného stanoviska, držet v přísné tajnosti. 4. května zaslal Otisk Neumannovi následující dopis:

 

„Vážený pane generále. Ano. rt. Řezníček Vladimír - 3/2 rota, rt. Bierský Josef - 1/2 rota, čet. Matula Robert - 3/2 rota, rt. Černota Josef - 2/2 rota. Tři jmenovaní jsou z kraje, který jste mně naznačil, rt. Černota z Moravského Slovácka. S veškerou úctou Váš kapitán J. Otisk.“

 

Rozkazem z 9. května 1944 byla skupina předána k dispozici Ministerstvu národní obrany a v pondělí 15. května přibyla do sídla operačního odboru MNO, odkud byla později převelena na zpravodajský odbor. Ještě téhož dne byl zahájen výcvik sestávající z rozboru technických podmínek seskoku, instruktáže o výzbroji a výstroji, topografické přípravy, informací o průmyslu a bezpečnostních opatřeních v oblasti vysazení. Součástí přípravy bylo i studium fasciklu Domov, což byl soubor zpravodajských relací z  protektorátu. Poté pětice pokračovala v dalším speciálním výcviku ve Skotsku, kam odjela v neděli 21. května v 19.00 hodin večer vlakem z londýnského nádraží Kings Gross. Ze skupiny pro zvláštní účely jí byl přidělen ještě radiotelegrafista rotný Karel Svoboda.

22. května dorazila Otiskova skupina do skotského Moraru, odkud se po jezeře přepravila do Morbl Pier, kde se v jednom z britských středisek Assault and  Demolation Course školila v teorii i praxi v práci s trhavinami, střelbě, tichém zabíjení, přepadech, v základech taktiky, bojových akcích commandos a topografii. Výcvik vyvrcholil závěrečným třiceti šesti hodinovým cvičením konaným ve dnech 31. května až 1. června.

Poté opustili členové Wolframu 3. června Morbl Pier a pokračovali v dalším výcviku v parakursu v Ringway. V noci z 11. na 12. června absolvovali závěrečné noční cvičení plně odpovídající podmínkám vysazení v protektorátu. Mezi 24. a 30. červnem následovalo ještě závěrečné školení na odboru Ministerstva národní obrany. Největší pozornost při něm byla věnována šifrování. Současně byli parašutisté přesně obeznámeni se svým operačním prostorem, obdrželi potřebnou částku peněz pro pobyt v protektorátu a padělané osobní doklady. Jejich úkol zněl:

1.     Vytvořit partyzánský oddíl a zahájit činnost v prostoru Vsetín, Valašské Meziříčí.

2.     Zajistit předpoklady k rozšíření vlastní jednotky a rozdělení se na větší počet  

samostatných oddílů, popřípadě působení v různých oblastech pod jednotným velením.

3.     Při provádění akcí v týlu nepřítele věnovat pozornost železničním transportům, spojovacím linkám, zneklidňování nepřítele, napadání jednotlivců, menších jednotek, stráží, úřadů, velitelství, rušení silničního provozu, ničení zásobovacích stanic pohonných hmot a železničních tratí.

4.     V případě nepříznivých podmínek přenést svoji činnost do jiného prostoru směrem na východ.

5.     Hlásit pohotovost k zahájení akcí, podávání zpráv o vývoji organizace a provedených činech.

 

      Sám Josef Otisk si později o tomto úseku přípravy na bojovou činnost v týlu nepřítele a celé složitosti rozhodování, zda nebezpečný bojový úkol, při kterém půjde nejen o život jeho, ale i o životy řady dalších lidí, nejbližších sourozenců a příslušníků jejich rodin, přijmout či odmítnout, do svého zápisníku poznamená:

 

„Asi v polovině dubna roku 1944 jsem byl vyzván k souhlasu s tím, abych byl shozen domů se skupinou, kterou si sám vyberu. Svoje „ano“ jsem měl říci až po zralém uvážení, buď osobně v Londýně, nebo písemně dopisem i se jmény svých kamarádů. Vrátil jsem se do Apethorpe ke své jednotce tak zamyšlen, že jsem ani nevnímal okolí. Několik nocí jsem téměř nespal. Ptát se někoo na radu jsem z důvodů utajení nesměl. Těžké rozhodování, zda jít do neznámého, lákavého dobrodružství, kde se hraje v každém okamžiku o život nejen můj a mých kamarádů, ale i o životy našich rodin. Několikrát jsem již chtěl napsat svoje „ano“, ale z toho jsem si řekl: „Rraději ne.“ Bral jsem v úvahu svoji rodinu, svoje dítě, ženu, bratry, sestry a to, že ti všichni mají děti. Počítal jsem, kolik by jich v případě nezdaru Němci utratili. Dvacet - matku, bratry, sestry, jejich manželky, manžele, a to jsou jen sourozenci. A co jejich děti a příbuzní? Byl jsem již rozhodnut napsat svoje ne, ale za to jsem se styděl. Styděl jsem se, že abych se stal jako důstojník v očích svých nadřízených a hlavně vojáků zbabělcem a méněcenným. Kdo mně v tom může pomoci? Proč mi nedali raději rozkaz – tím by mi ulehčili rozhodování, vždyť jsme ve válce.

Po dlouhém uvažování jsem si vybral jednoho z nmých podřízenýh, kterého jsem si chtěl vzít s sebou. Nejprve opatrně, poněvadž jsem byl zavázán přísným mlčením, jsem o celé věci rozmlouval s rotným Řezníčkem, střelcem v mém tanku. Ptal jsem se ho, jak by se díval na to, kdyby měl jít domů jako parašutista. Z jeho reakce jsem poznal, že je pro celou věc přímo stvořený a že můj úsudek o něm byl správný. Sám jsem se ovšem styděl, že můj podřízený má na tuto věc ucelenější a pevnější stanovisko. Druhý den jsem s ním na toto téma hovořil znovu. Co by řekl na to, kdyby měl jít se mnou a ještě s některými kamarády, a které by sám vybral? Sám jsem mu naznačil některá jména. Se všemi plně souhlasil, a pak se ke mně najednou obrátil a řekl: „Pane kapitáne, vy jistě půjdete domů. Nne abyste mě tady nechal a šel beze mě. To bych Vám nikdy nezapomněl. Věřte mně a klukům, které jste si vybral a bude to jako v kurzu!“ Po těchto jeho slovech, aniž bych uvažoval dále, jsem mu řekl: „Dobře, tak pojedu. Promluv s Matulou, Černotou a Bierským a přijďte za mnou večer. O ostatním si promluvíme.“ Večer se všechno rozhodlo a já hned sedl a psal na velitelství do Londýna generálu Neumannovi své „ano“ a k němu přidal jména vybraných kamarádů. Tím bylo všechno rozhodnuto.

Za týden došel rozkaz o přemístění nás všech k Ministerstvu národní obrany do Londýna. Rozloučení s rotou bylo krátké, upřímné a dojemné. Vždyť jsem s nimi jako jejich velitel prožil tolik dobrých a krásných let. Všechny plány, že s nimi půjdu do pole, byly tímto okamžikem ukončeny. Do pole půjdu jen se čtyřmi z nich. Všichni vojáci od roty, i přes všechno utajení, tušili, proč jsme přemisťováni, a kam půjdeme. Vdyť jich před námi tolik odcházelo za stejným účelem.

Druhý den ráno nastoupila rota znovu, aby se se mnou ještě jednou rozloučila. V té době jsem byl v kanceláři, kde jsem se loučil s důstojníky a se svým velitelem, tehdy již štábním kapitámem Petzoldem. Loučení bylo vojácky upřímné a poprvé jsem slyšel od svého velitele moje křestní jméno. Cítil jsem v tom jeho uznání a obdiv nad mojí odvahou. Z kanceláře jsme spolu vyšli před nastoupenou rotu. Bylo mi velmi teskno. Nevím, zda se s nimi ještě někdy setkám a zda je dnes nevidím naposled. Zůstanu-li naživu já, jejich řady jistě prořídnou, poněvadž i oni později půjdou do boje. Rozloučil jsem se s každým krátkým stiskem ruky. Některým jsem při tom něco řekl, a pak jsem již odjížděl se svými chlapci autem do Kinetonu a odtud vlakem do Londýna. Na nádraží nás již čekal důstojník od Ministerstva národní obrany, který nás odvedl do domu, kde před námi bydleli ostatní parašutisté. Byli jsme svěřeni do péče II. oddělení, které rozdělilo náš čas na výcvik, kterým jsme museli před odletem projít. Byl nám přidělen radiotelgrafista rotný Karel Svoboda. Ubytovaní jsme byli všichni na jedné světnici, abychom se prý vzájemně ve všech směrech poznali. Druhý den jsme byli pozváni na II. oddělení, kde jsme dostali instrukce k našemu výcviku. Bylo toho na krátký čas mnoho. Nejprve jsme byli školeni v Londýně o poměrech v protektorátu, o činnosti policie a gestapa, o povinnosti pracovní a zásobovací. Celé toto školení a naše vybavení řídil plukovník Paleček, kterého jsme nazývali tátou parašutistů.

Za týden jsme byli desláni do zdokonalovacího sabotérského kurzu ve Skotsku. V Londýně jsme sedli večer na vlak a dopoledne jsme již byli v severním Skotsku. Na nádraží čekal velitel kurzu - skotský kapitán, aby nás autem odvezl k přístavu na jezeře, přes které jsme přepluli motorovou lodí. Na druhém břehu na nás čekala znovu auta, která nás odvezla do místa našeho příštího těžkého, namáhavého a nebezpečného výcviku. Po ubytování jsme šli do koupelny, pak následoval společný oběd. Oběd, snídaně i večeře byly vždy spolené a předsedal jim velitel kurzu. Byl to velmi milý a veselý Skot. Společně s námi obědvalo šest Holanďanů, vybraných pro tentýž účel jako my. Jim však kurz právě končil.

Po hodinové polední pauze začal výcvik. Nejprve jsme se seznámili s našimi instruktory, a pak probrali celý program našeho výcviku. Kurz trval jen 14 dní, ale obsah výuky byl nejméně na jeden měsíc. Je samozřejmé, že den začínal vždy ranní půlhodinkou a končil tělocvikem a překonáváním překážek. Program sestával z bojových partyzánských cvičení, ničení, střelby, překonávání překážek, jiu-jitsu, atd. Asi v polovině kurzu byl závod na překážkové dráze. Vyhrál jej Robert Matula, a tím překonal i rekord, který byl na této dráze vůbec kdy učiněn. Činil 6 minut, avšak Robertovi k tomu stačilo pouhých 5 minut a 32 sekund. Já sám jsem překážkovou dráhu zdolal za 8 minut. Sestávala z následujících disciplín: velký běh po rovině na 50 metrů, šplh po laně visícím ze skály 5 metrů, běh lesem a překonání 2 metrové bariéry, po ní následovala střelba z pistole, běh bahnitým terénem, podlezení 5 metrů široké drátěné zadýmované překážky, opět střelba z pistole, skok se skály 3 metry vysoké, znovu šplh po laně do výšky 4 metrů a pak asi 7 metrů po dvou lanech natažených přes rokli, následovalo slezení se stromu, běh lesem, šplh na strom a asi dvaceti metrový sešup po šikmém laně přes řeku, pak běh bahnitým terénem do kopce, vrh granátem na cíl a střelba 5 ranami z pušky na vzdálenost 300 metrů. Já sám jsem po skončení běhu sotva popadal dech, ale Robert byl v naprosté pohodě. Téhož dne večer jsme oslavili jeho rekord.

Na konci kurzu se konalo třídenní cvičení, během něhož jsme museli překonávat hory, skály a řeky. Strava nám byla schována na určených místech, která jsme museli podle popisu najít. Objevili jsme všechno. Šli jsme střídavě podle mapy a buzoly. Třetí den odpoledne jsme se unavení vrátili na základnu. Na břehu jezera na nás čekala loďka, která nás převezla na druhý břeh. Za dva dny jsme se rozloučili s velitelem kurzu i se severním Skotskem a odjížděli znovu do parašutistického kurzu v Ringway. Po absolvování pěti seskoků jsme se vrátili opálení a osvěžení do Londýna. V Ringway nás zastihla první zpráva o tom, že Spojenci podnikli invazi. Po jednoddennním odpočinku v Londýně jsme odjížděli do nového kurzu do Beaulieu v jižní Anglii, kde nás učili vyzvědačství, organizaci německé a protektorátní policie, sledování osob, vniknutí do domu, šifrování a dešifrování různých telegramů. Velitelem kurzu byl major a jeho podřízenými byli instruktoři od Intelligence Service a kanadské policie. Kurz byl velmi zajímavý a poučný. Všechna cvičení se prováděla nejprve teoreticky, a pak prakticky. Během kurzu jsme stále viděli nepřetržité proudy spojeneckých letadel, která prováděla nálety na místa invaze. Totéž bylo i s vojskem a kolonami aut a tanků směřujících k blízkému přístavu k nalodění.

Po 14 dnech jsme se vrátili zpět do Londýna, kde probíhaly již poslední přípravy na odlet. Pro kažedého z nás byl zhotoven partyzánský oblek a další oblek civilní. Byli jsme vybaveni zkrátka vším, co bylo nezbytné pro složitý život v protektorátu. Poté následovalo ještě Ministerstvo národní obrany, kde jsme obdrželi poslední rozkazy. Na II. oddělení jsme vyřídili poslední formalilty. Dali do úschovy cenné věci a kufry, napsali poslední vůli, a pak jsme odletěli ve dvou skupinách do severní Afriky.

Ještě před tím jsme však provedli cvičný noční seskok s materiálem, na kterém byla přítomna celá naše generalita. Při seskoku byla simulována přesná situace toho, jak to bude vypadat přímo při akci. Na letišti nedaleko Londýna jsme asi ve 20.00 hodin večer nasedli do čtyřmotorového Halifaxu. Seskok se měl uskutečnit ve 23.00 hodin, a proto jsme celou tu dobu létali nad Anglií. Cvičení probíhalo tak, že ani pilot, ani letadlo a ani my jsme nevěděli, kde budeme přesně shozeni. Oznámen byl pouze prostor v kruhu asi 60 km. Letadlo bylo naváděno k místu seskoku přístrojem zvaným Eureka. Byla krásná měsíční noc, a proto jsme se dívali shora na Anglii. Asi v 22.45 hodin dal pilot povel k přípravě. Připnuli jsme si nožní pyzle s materiálem a posadili se podle určeného pořadí u otevřené díry určené k seskoku. Krátce na to byl dán povel: „Připravit“. Josef Bierský vsunul nohy do otvoru a čekal. Po několika vteřinách se rozsvítilo červené světlo a Josef zmizel v bezedné temnotě. Za ním šel hned Karel Svoboda a pak já. Seskok se zdařil. Letadlo učinilo okruh a hned se snášela k zemi další trojice, Robert Matula, Láďa Řezníček a Josef Černota. Po teplém čaji a obleženém chlepbíčku jsme odjížděli autobusem zpět do Londýna.“

 

28. června byl zahájen přesun příslušníků Wolframu na leteckou základnu Bari v jižní Itálii. Byl prováděn ve třech sledech. Anglii opustil nejdříve J. Bierský, R. Matula a J. Černota, 1. července V. Řezníček a 3. července J. Otisk spolu s radistou K. Svobodou. V Itálii byli všichni členové skupiny soustředění na výsadkové základně Lauretto nedaleko Monopoli. Velitelem základny byl npor. Hrubec. Zde se dále zdokonalovali ve střelbě a topografii a svou tělesnou kondici si upevňovali pochody v okolním hornatém terénu. Ještě před odletem do Itálie napsal Josef Otisk sedmistránkový osobní dopis adresovaný jeho manželce Růženě, který byl spolu s ostatními Otiskovými věcmi uložen na MNO v Londýně a jeho manželka jej měla obdržet po ukončení války v případě, že by padl. Mimo ni se v něm obracel ještě ke své mamince, o níž netušil, že v době, kdy dopis psal, již není více mezi živými, a ke svým sourozencům. Mimo čistě osobních sdělení se v něm pravilo:

 

„Prosím Boha a pevně věřím, že se s Vámi se všemi sejdu. Není snad strašlivější duševní bolesti, nežli být sám v cizině, daleko od domova a a od svých nejmilejších. Tato láska k domovu, k naší krásné a milé vlasti a k Vám všem mě donutila, že jsem se rozhodl k tomuto činu, abych se skupinou českých a vlastenecky cítících chlapců seskočil domů padákem, a tam bojoval proti germánské zmiji. Doufám, že není třeba líčit, co jsem celou tu dobu zde dělal. Celých 5 let jsem jako československý důstojník konal poctivou práci podle mého svědomí a vědomí, abych tak plnil přísahu, kterou jsem složil národu a prezidentu republiky při vyřazení ve Vojenské adadeii v Hranicích.“

 

O transportu letadlem do Itálie na základnu Lauretto u Bari, který absolvoval společně s Karlem Svobodou, si ve svém deníku opět poznamenal:

 

„Než se setmělo, byl krásný pohled na moře pod námi. Přes noc jsme klidně spali a ráno jsme vstávali ve 04.00 hodiny. Letadlo letělo nad mraky a my jsme byli uchváceni nádherným východem slunce. Asi v 05.00 hodin se letadlo sneslo pod mraky a bylo již vidět severozápadní břehy Afriky. Za čtvrt hodiny jsme kroužili nad Casablancou a přistáli na letišti. Po přistáni jsme odešli do kantýny na snídani a pak si prohlédnout Casablancu. Po obědě jsme letěli Dakotou do Alžíru. Při letu jsme obdivovali krásy severní Afriky. Z Alžíru jsme pokračovali přes Sicílii do Neapole, kde jsme byli ve městě na večerři. Pohled z letadla na město a na sopku Vesuv byl nádherný. Centrum města nás však nijak nenadchlo. Přespali jsme na letišti a ráno jsme letěli Dakotou do Brindisi, odkud jsme pokračovali autem do Lauretta u Bari, kde nás již čekali naši 4 kamarádi. Ubytováni jsme byli v italských vilkách, pro ten účel zabraných Spojenci.“

 

Zde poté celá skupina setrvala do 13. září 1944, kdy pro ni byla po dvou předchozích neúspěšných pokusech o odlet vyhlášena v dopoledních hodinách bojová pohotovost. V 16.00 hodin odpoledne vyli příslušnícï Wolframu přepraveni na leteckou základnu, kde byli umístěni v malém domku vzdáleném asi 1 km od letiště. Po poslední kontrole, pokynech a převlečení do leteckých kombinéz nasedli kolem 19.15 hod. do speciálně pro výsadkové akce upraveného bombardéru typu Halifax pilotovaného novozélandskou posádkou, který se s nimi za 15 minut zvednul k obloze. Letadlo zamířilo přes Jaderské moře k jugoslávskému pobřeží. Za letu nad Jugoslávií byla shozena jedné z partyzánských jednotek maršála Tita zásilka bojového materiálu. Poté letoun překročil maďarské hranice a někde mezi Blatenským jezerem a Budapeští zamířil směrem k Žilině, odkud měl pokračovat již přímo k plánovanému místu seskoku. Během letu byla osádka letounu nucena dvakrát manévrovat mezi palbou nepřátelského protiletadlového dělostřelectva. Poprvé nad Maďarskem, podruhé u Žiliny. Konečně se piloti i se svým nákladem ocitli nad určenou oblastí. Po několika obletech vymezené oblasti Beskyd byli členové Wolframu vysazeni kolem 23.30 hod. ve dvou rojích v kotlině pod jižním svahem hory Slavíč nedaleko místa, kde se stýkaly hranice protektorátu, říše a Slovenska. První roj tvořili J. Bierský, K. Svoboda a J. Otisk, členy druhého roje byli R. Matula, V. Řezníček a J. Černota.

Osobní výzbroj a výstroj každého parašutisty sestávala ze samopalu Sten-Gunn s 200 – 300 náboji, jedné nebo dvou pistolí s dostatečnou zásobou střeliva, jedné bezhlučné pistole s jedním zásobníkem, speciální munice, dvou až tří granátů či váhově jim odpovídajícího množství plastické trhaviny Plastic-Explozuive 808, obušku, dýky, kapesní lékárničky, spacího pytle, náhradního prádla, hygienických a jídelních potřeb a železné dávky potravin. Společný materiál si rozdělili rovnoměrně mezi sebe.

Také o době, ve které čekali na přesun do vlasti, si později Josef Otisk do svého deníčku poznamená:

 

„Celou dobu pobytu na jihu Itálie jsme se připravovali na seskok. Studovali mapu, opalovali se, koupali v moři a pojídali hrozny, fíky a všechno ovoce, které nám dávaly italské vinohrady. Asi v polovině srpna přišlo pro nás první „On“, to je, že se letí. Když jsme dorazili na letiště a vzlétli, byl vydán povel k návratu. To nás velmi rozčarovalo, a také to nezapůsobilo dobře na naše, beztak již dosti napjaté, nervy. Několik dní jsme pak trochu nervózně čekali na další „On“ nebo „Of“, tj. letíme, nebo ne. Rozhodnutí padlo vždy v 11.00 hodin dopoledne. Na konci srpna se situace opakovala. Vzlétli jsme, byli jsme již mnohem dále od základny, ale přesto jsme se museli vrátit. Důvodem bylo to, že Němci zesílili noční stíhače mezi Vídní a Budapeští. Tím bylo rozhodnuto, že naše operace bude provedena v bezměsíční noci. Tou dobou již probíhalo Slovenské národní povstání, a proto v Londýně naléhali, aby byla naše operace již provedena. Věděli jsme, že to musí každou chvíli přijít, ale zdržely nás velké bouřky, které v té době řádily v Itálii.

Konečně přislo 13. září 1944 a v 11.00 dopoledne i „On“ pro naši skupinu, která v Londýně obdržela bojový název Wolfram. Po obědě jsme se ještě vykoupali a učinili poslední přípravy k odletu. Asi v 17.00 hodin přijel automobil, který naložil naše pytle a padáky, a spolu s námi vyrazil k letišti. Dnes pro nás byla určena novozélandská posádka. Měla nás odvést na místo určení. Mluvil jsem s kapitánem letadla a ten mě ujistil, že nás určitě dopraví na místo určení, poněvadž tutéž cestu již absolvoval čtyřikrát s Poláky, a to vždy úspěšně. Přitom ukázal na namalovaného bůžka na letadle. Byla to strašná příšera. Bůh novozélandských divochů. Řekl mi také, jak se toto pitoreskní božstvo jmenuje, ale já jeho jméno brzy zapomněl.

Na letišti jsme si u letadla oblékli kombinézy, připevnili padáky a vykouřili poslední cigaretu. Poté jsme se rozloučili s anglickým velitelem a nasedli do letadla, které nás mělo dopravit do našeho příštího působiště. V 19.30 hodin se letadlo typu Halifax rozjelo po startovací ploše letiště a v několika příštích okamžicích se vznáší k obloze, aby nás za 4 hodiny přeneslo nad naši rodnou zemi, kde na nás již čeká nám neznámý osud. „Sbohem slunná Itálie, v níž jsme prožili několik týdnů tvojí pohostinnosti!“ Okny pohlížíme na vzdalující se břehy a na vlnící se moře, v jehož lesklé hladině se krásně odráží paprsky zapadajícího slunce.

Je nám velmi horko. Krůpěje potu stékají po tváři a spodní prádlo se nepříjemně lepí na tělo. Jsme velmi navlečení. KIaždý má na sobě dvoje teplé spodky, dvě vlněná trička, dvě košile, dva svetry a civilní oblek, v jehož mnoha kapsách je další prádlo a nepromokavý plášť. Kromě jiného máme na zádech padák, provazy obepínají tělo. Potem ztrácí tělo mnoho vody, a proto musíme stále pít čaj, kterého máme s sebou 4 až 10litrové bandasky. Blížíme se k jugoslávskýům břehům. Letadlo se připravuje na shoz materiálu pro Titovy vojáky a již v několika okamžicích se snášejí k zemi padáky nesoucí v podlouhlých kontejnerech výzbroj a střelivo. Po provedení shozu zvětšuje letadlo rychlost a nabírá výšku. Za několik minut dostáváme první protiletadlovou palbu. Stále měníme směr a výšku. Všichni jsme v napětí a musíme pasivně vyčkávat, co s námi bude, protože letadlo není celkem vyzbrojeno. Šťastně jsme unikli a pokračujeme ve své ilegální cestě. Je tma. Všechna okna jsou zastřena záclonkami. Odhrnuji je, avšak pod sebou vidím jen nekonečnou tmu. Za chvíli si oči zvykají a vidím něco jako města, řeku a les. Výfuky letadla jsou rozpálené a svítí jasně do noci. Přemýšlím o svém příštím osudu. V duchu se stále modlím, ale poznávám, že se nemohu ani soustředit. Myšlenky jsou velmi rozházené. Asi za hodinu, když ručička hodinek ukazuje 22.20, se v místech mezi Vídní a Budapeští letadlo ocitá opět v protiletadlové palbě, ale tentokráte mnohem ostřejší a silnější Na oblohu vrhají světlomety světelné kužele a ty rozrážejí tmu. Jeden nás zachytil, a v tom se letadlo řítí střemhlav dolů, mění směr vpravo, za okamžik vlevo a hned se řvoucími motory prudce stupá. Toto se opakuje několikrát. Každý z nás je velmi bledý. Sledujeme se navzájem úzkostlivými pohledy. Každému se na tváři rozehrává trpký úsměv. Odhrnuji záclonku a dívám se do tmy, kde běhají světelné kužely, kterým jsme unikli. Vpravo nad námi a pod námi se rozsvěcující jako prskavky při bengálské noci rudé ohníčky. Pohled na ně je velmi krásný. Najednou zahřmělo několik výbuchů v blízkosti letadla tak, že se otřášlo. Dispečer vyhazuje 3 falešné hvízdající bomby a hned je tma. Letadlo šťastně uniklo a již se blíží k hranicím republiky. Zase chvíle klidu a vzpomínání. Máme velký hlad, a proto se díváme do krabice plné obložených chlebíčků. Stálým pitím čaje jsme nuceni vykonat svoji potřebu na zádi v letadle, kde je pro to určené místečko. S padákem na zádech, jehož nosná zajišťovací lana obepínají obě stehna, s kombinézou, kalhotami a vlněnými spodky se to sice těžko dělá, ale přece se to podařilo.

Je asi 23.00 hodin. Dole je Slovensko, město Žilina. A tu se znovu ozývá štěkot děl. Tak nás přivítala vlast. Plné žaludky to těžce snáší a Robertův se k celé té situaci také vyjádřil. Škoda, že to nemohlo padnout dělostřeleckému německému mířiči do oka. Letadlo šťastně uniká a blížíme se k cíli. Naše skupina se k seskoku připravuje jako první. Zajišťujeme „static line“ a připínáme nožní pytle s materiálem. Dispečer otvírá výsadkový otvor, kterým je vidět temné plochy beskydských lesů. Letadlo kouží. Jsme někde nad Ostravou, kde nás znovu vítají protiletadlovou palbou. Přemýšlím, co by se stalo, kdyby jeden granát proletěl otevřenou dírou a vybuchl uvnitř Halifaxu. Letadlo nějak dlouho krouží. Pilot nemůže přesně najít místo seskoku. Ptá se mě telefonem, zda chci se skupinou seskočit, že mi zaručuje okruh pět mil v okolí určeného místa seskoku. Souhlasím a hned se připravujeme. Josef Bierský se ocitá těsně nad okrajem díry. Držíme ho, aby snad nevypadl. Červené světlo a Josef ztěžka vsouvá nohy zatížené 35 kg materiálu do díry. Naskočí modré světlo, ale Josef nic. Dívá se na dispečera a ten na něho. Všichni voláme: „Skoč!“ Jsou to snad jen 3 vteřiny zpoždění, ale Josef, zvyklý na mávnutí, stále čeká. Strkám do něho. Obrací se na mě a v zápětí hned mizí v bezedné tmě.

Za ním, také opožděně, skáče Karel Svoboda a samozřejmě se zpožděním i já. Všechno šlo tak rychle, že nebylo možno myslet na nic. Cítím, že horko z letadla střídá chlad a již se snáším s otevřeným padákem do tmy. Nemohu nic rozeznat. Nade mnou je tmavá hvězdnatá obloha. Odjišťuji pytel a spouštím jej pod sebe. Vtom to trhne v pase a již cítím, že sjíždím po hladkých smrkových větvích. Padák se sklání naplněn ještě vzduchem vlevo a stahuje mě s sebou. Ale to se již houpu mezi vrcholky dvou smrků. Vytahuji baterku a svítím si na zem. Zatočila se mi až hlava. Zůstal jsem asi 30 metrů vysoko. Vtom je slyšet hukot letadla. Proto svítím baterkou, která vrhá dlouhý kužel do tmy, a vysílám morseovkou značku K. Zdá se, že letadlo se nachází hodně vlevo. Za chvíli ruší klid jen štěkot psů. Snažím se, abych se dostal dolů. Zkouším, jak pevně je zaseknutý padák. Povoluje, a proto se přitahuji ke smrku, kde se zaklesl nožní pytel. Ten drží pevně. Dostal jsem se na smrk a hned odepínám padák. Z dlouhého sezení v letadle jsem velmi vysílen, přesto zaklesnutý pytel úspěšně shazuji. Slabostí jsem neudržel lano. Tíha pytle mi ho vytrhla z ruky a třením spálila levou dlaň. Pytel spadl na zem a kutálí se ze svahu. Poslouchám tak dlouho, dokud se nezastaví. Pak slézám já sám. Cítím, jak se mi třesou nohy i ruce, a proto slézám velmi opatrně. Vtom se pode mnou zlomila větev a já sjíždím dolů, rukama obepínajíc kmen. Při tom jsem si roztrhl dlaň. Bez komplikací se mi daří najít nožní pytel, vytáhnout automat a nabít zbraň. Poté sním obložený chlebíček, kousek čokolády, napiji se trochu rumu a jdu se poohlédnout po kamarádech. Bohužel setkat se s nimi se mi nedaří. Proto usedám na zem a usínám. Ráno se probouzím za svítání a hned jdu sundávat padák. Přitom ke mně přichází pasekář se synem. Zeptal jsem se jich, kde jsem. Padl jsem na Slováči. Též jsem se ptal na kamarády. Řekli mi, že jim jeden spadl na střechu. Kde je, nevědí. Prý se neodvážili vylézt z domu. Protože byla vlhká zem, na které bylo vidět stopy, snažil jsem se podle nich ostatní členy výsadku nalézt, což se mi ale nepodařilo. Proto jsem sbalil padák, který jsem přehodil přes ruksak. Kombinézu a ptytel jsem věnoval pasekáři za konev mléka a krajíc chleba a vydal jsem se na pochod k určenému shromaždiště. Pochodoval jsem celý den. Kvečeru jsem zalezl do hustého smrčí a strávil tam celou noc.

Druhý den následoval znovu únavný pochod přes protektorátní hranice, jelikož jsme byli shozeni na území zabraném nejdříve Poláky a po jejich porážce přičleněném Němci k říši. Přechod se mi podařil i přesto, že jsem při něm narazil na dva německé finance ležící na rohu lesa. Protože jsem přesun prováděl opatrně, nejdříve jsem vždy dalekohledem propátral terén, kterým jsem měl projít, finance jsem obezřetně obešel a šťastně se dostal na druhou stranu. Obydleným místům jsem se vyhýbal. Za 5 dní jsem došel na náhradní shromaždiště. Co se stalo s kamarády, jsem nevěděl, ale stále jsem pevně doufal, že se zde s nimi potkám. Postupně mi však začalo docházet jídlo a já byl nucen hledat nový zdroj potravy. Na večer šestého dne po seskoku jsem proto zašel do blízké chaloupky, kde jsem dostal teplé mléko a kus chleba. Byly to dvě spřízněné rodiny Polachových a Myslikovjanových. Z jejich dvou sedmnáctiletých chlapců jsem si hned učinil zpravodajce a spojky. Rodinám jsem dal padák a peníze, aby mi někde ve městě koupili salám a chleba.“

 

Seskok skupiny tedy nedopadl právě nejlépe. Letoun pilotovaný novozélandskou posádkou vysadil příslušníky desantu ve dvou průletech místo na Lysé hoře v prostoru Nytrová – Kotly. První roj, jenž tvořil J. Bierský, telegrafista K. Svoboda a velitel výsadku J. Otisk dopadl ve značně členitém terénu daleko od sebe, což způsobilo, že parašutisté se v místě doskoku nesešli a každý z nich se musel protloukat k  náhradnímu shromaždišti u osady Mečová sám. Navíc Josef Bierský, který byl větrem zanesen až na tehdejší protektorátní hranici, byl krátce po dopadu překvapen pohraniční hlídkou. Naštěstí však měl v kapse kalhot pistoli, která mu umožnila oba pohraničníky i jejich psa zneškodnit a z nebezpečného prostoru bez úhony vyváznout.

To radiotelegrafista Karel Svoboda však již takové štěstí neměl. Krátce před opuštěním paluby letadla se mu vzpříčila ve výsadkovém otvoru radiostanice, což způsobilo, že se skupina roztrhla. Vzhledem k tomu, že se po dopadu na zem v neznámém terénu jen velmi těžce orientoval, zakopal nejdříve část operačního materiálu včetně radiostanice do země, a poté se vydal hledat ostatní příslušníky výsadku. 15. září však byl v údolí Kotly-Lachov  zatčen jagdkomanndem Hadaszcok a převezen k výslechům nejdříve do Těšína, poté do Ostravy a nakonec do Brna. Protože Němci plánovanou účast na radiové protihře s VÚR v Anglii odmítl, byl poslán do koncentračního tábora Flossenbrug, kde se nakonec dočkal osvobození.

Druhá trojice parašutistů se na rozdíl od prvního roje v místě doskoku vbrzku shromáždila. Protože však nevešla ve styk s první skupinou, byla i ona nucena vydat se k náhradnímu shromaždišti na Mečovou. Nepřízeň osudu se projevila i v tom, že desant utrpěl značné ztráty na materiálu, protože J. Bierskému i V. Řezníčkovi se utrhly přetížené nožní pytle a žádnému z nich se nepodařilo ztracené kontejnery nalézt. Konečně po několika dnech se všichni členové Wolframu až na Karla Svobodu, který, jak jsme již uvedli, byl nedaleko Morávky zatčen německými bezpečnostními složkami, sešli u lesního dělníka Františka Myslikovjana. Zatčením radisty byl sice seskok skupiny vyzrazen, avšak Němci jí na stopu nepřišli a její členové mohli bez problémů začít navazovat spojení s odbojovými a partyzánskými skupinami operujícími v Beskydech. Lež nechme o všem znovu vyprávět velitele skupiny Josefa Otiska:

 

„Za tři dny jsem byl již trochu nervóznější. Začalo pršet a dosud jsem ze svých kamarádů nikoho nenašel. Navečer jsem schoval ruksak, vzal nepromokavou pláštěnku a automat a šel je hledat po lese. Odhodlán jsem byl již ke všemu. Přešel jsem silnici z Podolánek na Bílou a hlouběji v lese jsem začal vždy po určitých intervalech volat smluvené heslo Josef. Asi za hodinu, když jsem již začal volat v zoufalství křestní jména všech členů výsadku, jsem dostal radostnou ozvěnu. Proto jsem šel hned po hlase a za chvíli jsem již uviděl Josefa Černotu a Roberta Matulu běžící po stezce ke mně. Shledání bylo velmi radostné. Hned jsem šel do bunkru, který si mezi tím vystavěli. Zatímco oni při své cestě k náhradnímu shromaždišti nezažili nic neobvyklého, osud Josefa Bierského byl velmi dramatický. Hned při seskoku se mu utrhl nožní pytel a při jeho hledání narazil na německou hlídku se psem. Bránil se jen pistolí a také trefil. Dva zůstali ležet. Pak se schoval do hustého křoví, kde jim odpravil psa, kterého za ním poslali. Noc přečkal hlouběji v křoví, přešel na slovenskou stranu a po šestidenním pochodu bez map, poněvadž tento terén dobře znal, se sešel s Matulou, Černotou a Řezníčkem. O Karlu Svobodovi nic nevěděl. O tom, že při přesunu na náhradní shromaždiště byl zatčen gestapem, jsme se dozvěděli až o několik dnů později.

Po radostném setkání a sdělení strastiplných zážitků jsem se vydal společně s Láďou a Josefem Černotou pro ruksak a proviant, který jsem před tím nechal koupit. Po návratu jsme si u ohně pochutnali na opékaném salámu a mléce. Protože celou noc pršelo, bylo ráno naší hlavní starostí se osušit. Poté jsme začali hledat lepší místo pro naše tábořiště, které jsme také skutečně našli hlouběji ve smrčí. Další starost nám činilo navázání spojení s Londýnem a podání zprávy o naší situaci, protože jsme ztratili radiotelegrafistu i radiostanici. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než hledat někokoho, kdo by nám v případě nezdaru umožnil poslech rádia s náhradním heslem pro shoz materiálu. To nám umožňoval denně ve večerních hodinách ve své hájence hajný Faldyna. Smluvené heslo „Voláme kapry“ se však neozývalo. Později se ukázalo, že sice vysíláno bylo, ale nebylo přijato. Proto byl materiál druhého sledu shozen na Vsetílnsku, kde se stal kořistí Němců.“

 

Na scénu přichází Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova

 

V tutéž dobu, co se Wolfram zkonsolidoval, se začala ze Slovenska na Moravu probíjet Československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova pod vedením Janko Ušiaka a Dajana Bajanoviče Murzina. Po neúspěšném pokusu o přechod protektorátních hranic u Velkých Karlovic v plné sestavě, se brigáda rozdělila na několik částí, které koncem září a počátkem října přešly do beskydské oblasti odděleně. Murzinův oddíl se utábořil na Magurce. Jakmile se příslušníci Wolframu dozvěděil od svých spolupracovníků o existenci partyzánské jednotky ve svém blízkém okolí, vyslal Josef Otisk Černotu s Řezníčkem navázat s ruským velitelem oddílu spojení. Úkol byl úspěšně splněn a současně byla na další den dojednána i schůzka velitele Wolframu s Murzinem. Otisk objasnil Murzinovi jejich těžké postavení způsobené ztrátou vysílačky a požádal ho, aby odeslal přes nadřízené ruské velitelství do Londýna depeši o tíživé situaci skupiny.

Přibližně v téže době bylo navázáno také spojení s profesorem Milošem Vysockým, který z  pověření odbojové organizace Rada tří pátral po členech výsadku, o jejichž existenci se dozvěděl od paraskupiny Calcium, jejímž prostřednictvím se československé vojenské orgány v Anglii snažily získat informace o osudech skupiny. Spojení na R 3 bylo udržováno prostřednictvím hajného Josefa Faldyny. Přes dalšího představitele této odbojové organizace štábního kapitána Karla Veselého-Štainera byl odeslán do Londýna radiostanicí Calcia telegram o postavení skupiny. Oba telegramy, Murzinův i Calcia, došly na udanou adresu. Do vývoje událostí však zasáhlo několik dalších událostí, o jejich průběhu si Josef Otisk do svých poznámek později opět poznamená:

 

„Na potulkách za získáváním potřebných informací jsme se dozvěděli, že na Kněhyni se ukrývá skupina ruských parašutistů vedená majorem Murzinem. Vyslal jsem Řezníčka a Černotu, aby s nimi navázali spojení a sjednali schůzku Murzina se mnou. Skupina čítala asi 130 mužů a ruskou telegrafistku. Druhý den jsem se vydal na smluvenou schůzku, kde jsme se vzájemně prověřili a projednali program na další spolupráci. Murzinovi jsem dal 10 tisíc marek jako peněžní výpomoc pro zlepšení stravování a ten mi slíbil, že podá jejich vysílačkou zprávu přes Moskvu do Londýna o osudu skupiny Wolfram. V dalších dnech se nám podařilo prostřednictvím iniciativního hajného Faldyny navázat spojení s českou podzemní organizací Rada tří. Její člen, profesor Vysocký, který byl se studenty na práci v beskydských lesích, nám umožnil odeslání telegramu do Londýna.

Poněvadž skupina Wolfram očekávala příjem materiálu a zbraní, požádal jsem mjr. Murzina o několik mužů, kteří by nám pomohli shozený materiál z přistávací plochy odnést. Ten mi vyhověl a dal mi několik mužů a jedno děvče jako ošetřovatelku. V této době již začaly v Beskydech akce německé armády proti partyzánům. V důsledku srážek s německými vojáky jsme museli denně střídat svá stanoviště. V druhé polovině října jsme navázali kontakt se zpravodajskou skupinou č. 11 650 složenou z ruských výsadkářů vedenývh kpt. Bělavským, což bylo jeho krycí jméno. Vlastním jménem se nazývl Adam Jevsejevič Niščimenko. Dále sem patřil politický komisař por. Dmitirij Melentějevič Dolja, radistky: starší seržant Lydia Ivanovna Verbovská a statrší seržant Galka Petrovna Suščovová. Ve skupině byli ještě dva Rusové, jejichž jména si nepamatuji a kteří později padli, dále náčelník štábu ppor. Československé armády Vasil Mohorita a ještě jeden nižší důstojník z čs. armádního sboru, který byl později dopaden a v prosince 1944 popraven, a pak dva místní muži Karel Karas a Anotonín Kubala. Po srážce s německým vojskem v prostoru Trojačky odešla skupina mjr. Murzina k hoře Kněhyně, a protože ve skupině přidělených mužů byl i vrah rtm. Bierského, vrátil jsem ji celou na výslovné přání kpt. Niščimenka zpět mjr. Murzinovi.“

 

Dne 14. října explodovaly v blízkosti Murzinova tábořiště na Magurce dvě bomby, jimiž si pravděpodobně odlehčily americké bombardéry letící za svými každodenními úkoly v Horním Slezsku. Pumy sice nikoho nezasáhly, avšak zhledem k tomu, že Němci dělali vždy prohlídku míst spojených s bombardováním, byť i náhodným, byl Murzin nucen svoje dosavadní stanoviště opustit a přesunout se do tábořiště skupiny Wolfram na Trojačku. V té době již byl jeho oddíl posílen i oddílem Janko Ušiaka. Parašutisté z Wolframu se přesunuli asi 1 km severovýchodněji na Samčanku k hajnému Kabilkovi.

Někdy kolem 19. října byl při odchodu na schůzku na horu Smrk zastřelen několikráte trestaným zločincem, vydávajícím se za partyzána, parašutista Josef Bierský, kterého nepravý partyzán, přidělený Otiskovi D. B. Murzinem pro pomoc se shozem již zmíněného očekávaného materiálu, doprovázel na setkání, na němž mělo dojít k navázání přímého kontaktu s Milošem Vysockým. Do řad partyzánů přivedla tohoto muže hrozba trestu za loupež spáchanou v Brně-Husovicích. Zastřelenému J. Bierskému odňal jeho vrah pistoli, osobní průkazy, dva zápisníky s různými poznámkami, seznam spolupracovníků a podporovatelů skupiny a různé jiné drobnosti. Poté, co mrtvolu odvlekl a ukryl v mlází, se vydal do Frenštátu, odkud odjel vlakem do Brna, kde vše oznámil na gestapu v domnění, že nyní bude jeho stíhání českou kriminální policií zastaveno. Gestapo však pochopitelně využilo naskytnuté příležitosti a poslalo zrádce zpátky do Beskyd, kde se musel zúčastnit trestné výpravy proti partyzánům na Trojačce.

Když se J. Bierský se svým průvodcem dlouho nevracel, bylo po nich zahájeno pátrání. Na stopu vraždy přivedli parašutisty lesní dělníci, kteří tehdy nedaleko místa činu pracovali a slyšeli výstřely. V té době navázal R. Matula spojení s již výše zmíněnou zpravodajskou skupinou 1. ukrajinského frontu č. 11 650 kapitána Adama Jevsejeviče Bělavského-Niščimenka. Velitelé se dohodli, že budou těsně spolupracovat a společně tábořit. Rovněž Niščimenka J. Otisk požádal o odeslání telegramu o osudech svého výsadku. Pokus o navázání spojení s Londýnem prostřednictvím Niščimenka se však nezdařil.

Mezi tím napadl 22. října 1944 v časných ranních hodinách smíšený oddíl německých bezpečnostních sil sídlo Murzinovy a Ušiakovy brigády na Trojačce. Partyzánům se však podařilo uniknout. Aby nepřátelům ztížili pronásledování, rozdělili se na několik skupin, které se stáhly do tábořiště J. Otiska a kpt. Bělavského. Na poradě všech čtyř velitelů bylo dohodnuto okamžitě ohrožený prostor opustit a nalézt si nová tábořiště. Wolfram a Bělavského skupina se přesunuly na Smrk, kde hodlaly v případě nutnosti i přezimovat. Brigáda Jana Žižky z Trocnova se po poradě Murzina s Ušiakem rozdělila na dvě části, aby tím zmátla své pronásledovatele. Štáb s radisty se znovu vrátil do oblasti hory Kněhyně, i když se to zdálo na první pohled nebezpečné, druhá část brigády se odsunula více na západ do oblasti Radhoště.

Němci však stále intenzivněji pročesávali beskydské lesy a při jedné z akcí narazili 3. listopadu i na tábořiště Otiskovy a Bělavského skupiny na Smrku. V nastalé přestřelce se však parašutistům podařilo díky mlze a tmě uniknout. Vzhledem k tomu, že od místních spolupracovníků stále častěji přicházely zprávy o připravované mohutné protipartyzánské ofenzívě, dohodli se velitelé obou skupin, že se obě jednotky od sebe znovu oddělí. Bělavskij se rozhodl pro přesun na Slovensko, J. Otisk pro Lhotskou louku, odkud před necelými dvěma měsíci začali rozvíjet svou bojovou a zpravodajskou činnost.

Zprávy o chystané velkorazii byly věrohodně potvrzeny poštovním úředníkem Emilem Absolónem, který měl možnost odposlouchávat telefonické hovory mezi služebnami německých bezpečnostních složek. Josefu Otiskovi bylo za těchto okolností jasné, že setrvávat dále v horách nemá smysl, a po krátké vzrušené debatě s ostatními členy výsadku rozhodl najít na přechodnou dobu úkryt u Řezníčkových rodičů v Kunčicích pod Ondřejníkem. Ještě před tím, než k tomu došlo, však vyslal V. Řezníčka a J. Černotu k Murzinovi, aby byl i jeho štáb informován o nadcházejícím nebezpečí. Dalšími pohnutými a strastiplnými osudy Partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova se však již dále zaobírat nebudeme, protože ty již s naším příběhem dále nesouvisí, a zaměříme se pouze na další osudy Otiskovy skupiny.

 

 

Wolfram hledá nové útočiště

 

Do Kunčic dorazila skupina 9. listopadu večer a úkryt zde našla v prázdném holubníku. V té době německé bezpečnostní složky velmi důkladně prohledávaly okolí. Řezníčkovo stavení se nacházelo těsně u místa, které bylo součástí prohledávaného prostoru. Padesát metrů od domku slála hlídka, která kruh uzavírala. Němečtí vojáci se dokonce chodili k Řezníčkům ohřívat do kuchyně, aniž tušili, že jen pár metrů od nich se v holubníku nad chlévem ukrývají hledaní „bandité“. Když se pak po několika dnech situace uklidnila, přesunula se celá skupina z Kunčic k Otiskovu bratru Bohumilovi do Líšně u Brna, který tam měl hospodářství, jež zaručovalo během dlouhých zimních měsíců nepoměrně snazší zásobování, než tomu mohlo být kdekoliv jinde. Stalo se tak koncem listopadu 1944, kdy se příslušníci Wolframu vydali na cestu. Přesun dlouhý přes dvě stě kilometrů probíhal po trase Kunčice – Radhošť – Vidče - Vsetínské paseky – Tlumačov – Koryčany – Slavkov - Líšeň a trval zhruba týden. Proběhl bez jakýchkoliv rušivých událostí.

Do Líšně dorazili parašutisté v noci z 3. na 4. prosince 1944 a svůj téměř čtyřměsíční pobyt zde strávili v bunkru zřízeném v hromadě slámy ve stodole. O jejich přítomnosti se postupně dozvídali Otiskovi nejbližší příbuzní a známí, a to Ing. Jan Otisk, medik Karel Otisk, švagři Hrubý a Frydrýšek, pak poručík Miloslav Hnilica a představitel místní odbojové organizace Jan Čech. Ti všichni vykonávali pro potřeby skupiny zpravodajskou činnost.

Ke konci března 1945 vyslal J. Otisk V. Řezníčka a J. Černotu na hloubkový průzkum do Ždánického lesa, kde se měly podle hlášení spolupracovníků pohybovat jisté partyzánské oddíly a měla sem zasahovat i zpravodajská síť para skupiny Clay. Zbytek skupiny, J. Otisk s R. Matulou, se přesunul do lesů za Líšní, kam za nimi Ing. Jan Otisk záhy přivedl Miloslava Hnilicu, který zběhnul ze zákopových prací. Na své první setkání s příslušníky Wolframu vzpomínal poručík Hnilica následovně:

 

„Jako bývalý důstojník jsem byl v době protektorátu zaměstnán nejdříve u Zemského úřadu v Brně, odkud jsem byl po nastoupení protektora Konstantina von Neuratha přemístěn do Moravské banky. Když začali odcházet mladí lidé na nucené práce do Reichu, začal se počet pracovníků v centrále i v pobočkách banky snižovat a já byl posílán ředitelstvím bank těmto pobočkám na výpomoc. Pracoval jsem v Uherském Brodě, Boskovicích, Jihlavě a v létě 1944 v Novém Městě na Moravě. Na podzim 1944 jsem byl povolán zpátky do Brna a přidělen

jako dělník do skladiště brambor v Brně na Mastné ulici. Majitelem byl Čech, který se však přidal k Němcům. O pracovní morálce se tu příliš hovořit nedalo. Byla tu spousta sabotáží a všude byla vidět nechuť pracovat pro Němce. Když jsem jednou veřejně napadl vedoucího podniku Müllera, bylo mi jasné, že pokud odsud rychle nezmizím, bude se mnou zle.  Díky mému známému Ladislavu Sobotkovi, rodákovi z Líšně, který byl v té době zaměstnán na pracovním úřadě, se mi podařilo dostat do Brněnských strojíren, odkud jsem byl asi po šesti týdnech odeslán na zákopové práce nejdříve na Staré Brno, a potom do prostoru Bílé Hory mezi Brnem a Líšní. Všude na těchto pracovištích se dali poznávat zajímaví lidé a získávat důležité zprávy o rozmisťování prostředků německé protivzdušné a protitankové obrany, apod. Po celou tuto dobu jsem se stýkal s Ing. Janem Otiskem, jehož bratr odešel v roce 1939 bojovat do zahraničí. S Jendou jsme byli staří přátelé, a když jsme dali dohromady naše vědomosti, já z prostředí dělnického a on z prostředí inteligence, představovalo to pěknou hromádku zpravodajského a špionážního materiálu. S Jendou jsme prochodili hezký kousek kraje. Znali jsme pomalu každý strom, každou skálu, každou houštinu a každý zákrut potůčku. Na jedné takové zimní toulce lesem mi Jenda položil otázku: „Máš pistoli?“

Tato přímá a jasná věta mne poněkud zarazila. Zeptal jsem se: „Proč to chceš vědět?“

„Budeš ji brzy potřebovat a hromadu nábojů.“ Zazněla stručná odpověď.

A proti svému zvyku nedlouhého mluvení pokračoval: „Brzy čekej návštěvu. Přijde k tobě člověk, kterého, kdyby náhodou byla přítomna tvoje matka, představ jako starého kamaráda z vojny. Je ale třeba domluvit heslo. Tak si nějaké vymysli a já ho předám.“

Znali jsme se natolik, že dalších řečí již nebylo třeba. Protože jsem většinu svého času, pokud jsem byl doma, trávil s maminkou v kuchyni, bez dlouhé spekulace a dumání jsem určil heslo Kuchyňka.

Uběhl nějaký čas, když mi jednou při cestě lesem za lesními dělníky Jenda řekl: „Připrav se! Čas nadešel! Počítej s tím, že budeš muset někam odejít a že se domů již nevrátíš. Situace se změnila. Teď dobře poslouchej. V pátek večer půjdeš v 19 hodin ke Stehlíkové boudě. Od ní pokračuje úzká pěšinka. Vydáš se po této cestičce a asi po padesáti metrech je severním směrem na levé straně silný strom, pod kterým budeš mít připravený balíček s jídlem. Ten si vezmeš a budeš dál pokračovat až ke Švehlové boudě. Tam se s nimi setkáš.“

V pátek večer jsem se podle úmluvy vydal ke Stehlíkově boudě. Určený strom jsem našel snadno a pod ním i slíbený balíček. Ze zvědavosti jsem jej rozbalil. Byl v něm asi 1 kg chleba a asi 1 kg uzené slaniny. Překvapilo mne to, protože sehnat kilo slaniny nebylo tak snadné a my byli naučeni s takovým vzácným proviantem zacházet velmi úsporně. Pochopil jsem, že je to dávka, se kterou musím vystačit jistě několik dnů. Vzal jsem balíček a pokračoval v další cestě ke Švehlově boudě. Cesta nebyla snadná, tma ztěžovala každý krok. Postupoval jsem pomalu a velmi obezřetně. Dostal jsem se na vzdálenost asi 30 metrů od budovy, která se rýsovala na jasném pozadí obzoru. Počkal jsem asi 10 minut, co se bude dít. Pojednou jsem za sebou zaslechl šelest. Uviděl jsem Jendu Otiska. Na moje slova, že nikoho nevidím a ani nic neslyším, mi řekl, že musím jít až k boudě. Plížil jsem se tedy opatrně dál, až k volnému prostranství kolem budovy. Věděl jsem, že tento dům není v zimě obydlen. Byla v něm tma a přiznávám, že mi bylo úzko u srdce z toho, co mne v ní čeká. Došel jsem až na tři kroky k podpěrám verandy, když se pojednou rozhrnulo křoví, ze kterého vyšel vysoký, podivně oblečený chlap, ozbrojený od hlavy až k patě. S namířeným samopalem se vydal směrem ke mně a žádal, abych mu řekl smluvené heslo. Poté sklonil samopal a poručil mi, abych šel před ním. Vzápětí se rozhrnulo křoví podruhé a z něho se vynořil další muž podobného vzezření. Když přišel ke mně, poznal jsem, že je to kamarád Josef Otisk, bratr Jendy Otiska, který v roce 1939 uprchl jako bývalý aktivní důstojník Československé armády za hranice. Tak to bylo moje první setkání se skupinou Wolfram. Další dva členy skupiny, Josefa Černotu a Vladislava Řezníčka, jsem poznal za několik dnů po jejich návratu z průzkumné cesty na jižní Moravu, kde měli za úkol navázat spojení s odbojovými organizacemi operujícími v této oblasti. Pro nedostatek času se jim to však nepodařilo.“

 

Z Líšně odešla tato dvojice 4. března 1945. Po návratu z výzkumné cesty měla vyhledat druhou dvojici v povodí toku Říčky nad prostředním mlýnem. O tom, jak probíhal jejich úkol, vyprávěl po válce Josef Černota následující podrobnosti:

 

„Dne 4. března 1945 jsme se vydali z Líšně na pochod. Šli jsme otevřeným terénem až do osady Šaratice, kam jsme se dostali asi v deset hodin dopoledne. Protože byla právě neděle, obchody byly zavřené. U místního holiče jsme se proto nechali alespoň ostříhat. Podařilo se nám navázat kontakt s místní omladinou a jejím prostřednictvím pak s rodinou, která nám poskytla na tento den nocleh a jídlo. Získali jsme cenné informace o četnických stanicích v okolí, o jejich složení a o okolních vojenských posádkách. Druhý den jsme pokračovali v cestě podél potoka směrem na Milešovice, kde jsme odbočili jižním směrem do prostoru Litenčického lesa, kde jsme přenocovali poblíž myslivny Svatá nebo Zlatá. Na jméno se již přesně nepamatuji. Poté jsme postupovali dále lesem směrem na Ždánice, kde jsme navázali spojení se skupinou, která ukrývala uprchlého německého zajatce ruské národnosti, který však v uvedenou dobu zrovna nebyl přítomen, takže jsme s ním nemohli navázat spojení. V následujících dnech jsme se pak marně snažili získat kontakt na odbojové skupiny operující v okolí Zlína, Buchlovic, Hodonína a Lanžhota, i když místní lidé o těchto skupinách věděli. Naším nepřítelem byl čas, protože průzkumná činnost byla omezena na dobu jednoho týdne, tj. do 11. března včetně. Při návratu na shromaždiště jsme postupovali přibližně stejným směrem přes Hrušky, Blažovice, Tvarožnou a Hostěnice. Ke třetímu mlýnu jsme dorazili v určený den odpoledne. Zde nás již očekával Robert Matula, který nás zavedl do lesního tábora západně od Muchovy boudy, kde se mezi tím skupina utábořila. Vzhledem k tomu, že za naší nepřítomnosti byla posílena o nového člena, poručíka Miloslava Hnilicu, mohli jsme nyní provádět průzkumnou činnost v různém složení. Přes naše spolupracovníky jsme se brzy seznámili i se skupinou ruských parašutistů, kterou jejich spolupracovníci nazvali podle jejího druhého velitele Ivánuška.“

 

Jakmile byla skupina pohromadě, začala uskutečňovat bojové akce. 6. dubna odpoledne si opatřili její členové kuřivo tak, že je odebrali trafikantce Aloisii Kotulánové z Mokré, když se vracela ze skladu ve Křtinách. Za zboží zaplatili 200 protektorátních korun a vystavili na ně potvrzení.

Dne 11. dubna zabavili v pozdních nočních hodinách v Horákově hraběti Hubertu Mitrowskému a jeho lesníku Janu Krásnému dvě kulovnice se 40 náboji, 4 brokovnice se 400 náboji, revolver s 20 náboji, 2 dalekohledy a zničili dva telefonní přístroje. O celé akci vypravuje Miroslav Hnilica:

 

„Náš spolupracovník hajný Vašků nám jednoho dne oznámil, že hrabě Mitrowský, který je na zámečku u Horákova, se chystá pryč. Přitom tam má větší množství loveckých zbraní a nábojů a navíc dluží ještě mnoha občanům z Horákova peníze za práce v lese. Rozhodli jsme se proto udělat u něj návštěvu. Večer jsme se tiše připlížili k místu přepadu. Než jsme však mohli zahájit akci, vyšli z domu dva muži, kteří se zastavili u branky a bavili se o dřevě. Čekali jsme, až se rozejdou, ale v tom vyběhl z nedaleké hájenky lovecký pes, který nás vyčenichal. Přiběhl až k nám a začal na nás hlučně dorážet. Hajný se snažil psa odvolat, ale ten nechtěl poslechnout a štěkal na nás dál. Neviděli jsme jiné východisko, než psa zastřelit a zahájit akci. Než však k tomu došlo, pes odběhl a my se pustili do práce. Nejdříve jsme zajistili oba muže. Poté jsem byl spolu s Řezníčkem pověřen jejich hlídáním. J. Otisk s R. Matulou vnikli do zámečku a za několik minut se vrátili obtěžkáni puškami a dvěma batohy nábojů. Na cestě jsme se pak od obou dozvěděli podrobnosti, které se mezi tím v zámečku odehrály.

Když hrabě uviděl, že je přepaden, začal se třást strachy. Hraběnka padala do mdlob a pouze na dvou služebných, které právě uklízely ze stolu, bylo znát, že mají z celé věci velkou radost. Hrabě dostal příkaz, aby přinesl zbraně a náboje. Hraběnka začala oba kamarády prosit německy, aby si vzali, co chtějí, ale je nechali na živu. Velitel jí přikázal, aby mluvila česky. Hrabě ji však omlouval, že česky mluví špatně, aby jí to prominuli. Pojednou zazvonil telefon. Na Otiskův pokyn ho vzala jedna ze služebných. Volali prý hraběte z Brna. Otisk jí přikázal, aby odpověděla, že pan hrabě není momentálně přítomen, že šel na procházku. Když zavěsila, velitel Wolframu vzal telefon a vytrhl jej ze zdi. Zlomil sluchátko a položil ho zpět na stolek. Mitrowský se velmi bál o svůj život. Když ale zjistil, že ho nikdo zastřelit nepřišel a že mu byly pouze odebrány zbraně a byl dán příkaz k výplatě mzdy dělníkům, osmělil se k otázce, zda může hlásit, že byl přepaden. Otisk mu odpověděl, že ano, avšak nikoliv dříve, než v osm hodin ráno. Odpoledne jsme se také od hajného Vašků dozvěděli, že Mitrowský odjel celou věc ohlásit hned druhý den ráno na četnickou stanici do Tvarožné.“

 

Akce probíhala v době, kdy na opačné straně lesa mezi Bukovinkou a Račicemi probíhala rozsáhlá německá pátrací akce po příslušnících ruské zpravodajské skupiny, jejímž členům se podařilo zachránit pouze holé životy a pro nadcházející krušné období jim poskytli vítanou pomoc právě příslušníci Wolframu.

 

Zasahuje osudová náhoda

 

9. dubna večer se sešla v jedné z opuštěných chat na Říčkách u Brna celá skupina ruských parašutistů. U příjemně praskajícího ohně rozebírali její členové situaci uplynulých dní, podle závažnosti obsahu třídili došlé zprávy a informace a sestavovali znění radiogramů pro odeslání do štábu 2. ukrajinského frontu. Na pořad jednání se dostaly také zbraně pro nově přijaté členy skupiny a její podporovatele. František Polák přišel s myšlenkou, že ty by se mohly opatřit na hájence Rudolfa Kreitschiho na polesí Lhotky u Bukovinky, o němž bylo známo, že jeho dům bývá hojně navštěvován německými důstojníky z Brna i z Vyškova. Nelákala je sem pouze možnost příjemného pobavení se střelbou na lesní zvěř, ale také přítomnost nadlesního nevlastní dcery Helgy Schäffnerové, jejíž muž Oskar bojoval v řadách německé armády na východní frontě a v obci se tradovalo, že prý to dotáhnul až na velitele Kyjeva. Proto není divu, že měl řadu přátel a známých, kteří si pokládali za čest jeho manželku v době volna navštívit. Vesměs se jednalo o důstojníky, kteří byli po zranění na východní frontě přiděleni na administrativní práce do Brna. Obyčejně přijížděli vlakem na železniční zastávku do Bílovic nad Svitavou, kam pro ně přijelo Kreitschiho sněhobílé koňské spřežení. Diskuse na téma přepadu byla dosti bouřlivá, protože velitel Ševcov prosazoval myšlenku, že jsou skupinou čistě zpravodajskou a bojové úkoly jí nepříslušejí. Většina členů skupiny však prosazovala názor, přepad hájenky uskutečnit, a toto stanovisko nakonec také i zvítězilo. Akce byla naplánována na následující den večer.

10. dubna ráno bylo na Lhotkách, tak jako již tolikráte před tím, zapřaženo do kočáru bílé spřežení bujně pohazující rozevlátými koňskými hřívami. Jeho úkolem bylo přivést z několik kilometrů vzdálené železniční stanice německého důstojníka, který se odpoledne vydal  v doprovodu Helgy do lesa na vysokou. Kreitschiho hájovna se mezi tím stala svědkem dramatických událostí. Krátce po jejich odchodu přišli na dvůr tři zarostlí, zaprášení a na první pohled značně vyhladovělí ozbrojenci, kteří na osazenstvu hájovny požadovali zbraně, jídlo a střelivo. Dle nářečí byl jeden z mužů Polák, další Ukrajinec a třetí, který jim zřejmě dělal velitele, Čech z nedalekého Ostrova. Byli to oni tři muži, kteří navštívili hájenku hajného Haniky na Říčkách, se kterými jsme se již v našem vypravování setkali. Situace se pro ozbrojené vetřelce zkomplikovala poté, co se u stavení objevilo asi 15 dělníků vracejících se právě ze své každodenní těžké dřiny na pile.  Nechme však o celé události vypravovat jednoho z nich, truhlářského dělníka Antonína Hlouška z Bukovinky:

 

„10. dubna 1945 jsem se po skončení zaměstnání na pile vydal tak jako každý jiný den domů. Chodívala nás vždy celá parta. A proto není divu, že nás docela zaskočilo, když byl náš hlučný hovor přerušen znenadání dvěma zarostlými, ušpiněnými a otrhanými muži, kteří nás s namířenými zbraněmi přinutili vejít do dvora Kreitschiho hájovny, kde nám posuňky naznačovali, že tam máme zůstat stát a vyčkat jejich dalších příkazů. Mezitím třetí, který jim zřejmě dělal velitel, vešel do stavení a žádal po nadlesním zbraně, jídlo a střelivo. Ustrašený Kreitschi jeho žádosti týkající se jídla ochotně vyhověl, ale o zbraních tvrdil, že ty má s sebou v lese Helga a německý důstojník, který za ní přijel na návštěvu. Partyzáni se s uvedeným vysvětlením spokojili, avšak při odchodu prohlásili, že si je tedy přijdou vyzvednout večer, což však již neměli v úmyslu. Po této pohrůžce nás oni tři otrhanci opustili s příkazem, že celou akci nesmíme ohlásit dříve než za dvě hodiny. Než jsme se stačili z právě prožitého šoku vzpamatovat, zmizeli všichni tři v nedalekém lesnatém porostu. Jak se však později ukázalo, odpolední příhoda se stala osudnou skupině ruských parašutistů, kteří zrovna ten večer nešťastnou shodou okolností přišli na místo odpoledního přepadu.“

 

Poté dostaly události rychlý spád. Po návratu do hájovny čekal k večeru německého důstojníka v hodnosti kapitána a jeho průvodkyni Helgu komický pohled na roztřeseného nadlesního horečnatě pobíhajícího sem a tam a tetelícího se strachem z nadcházejícího večera. Poznámku partyzánů o opětovné noční návštěvě sice německý kapitán nepovažoval za reálnou, nicméně na naléhání vystrašeného Kreitschiho  promyslel detailně odvetná opatření, kdyby snad k přepadu přece jen došlo. Stalo se ironií osudu, že ten večer přišli místo očekávaných partyzánu na místo odpoledního střetnutí parašutisté Ivan Ševcov, Michail Karpov a uprchlý sovětský válečný zajatec Vasil Kuzněcov vedení Františkem Polákem a Františkem Rouchalem z Kanic. Byla tichá jasná měsíčná noc jako stvořená pro milence. Málokdo z nich však v tu chvíli myslel na city a dával se opájet romantickou krásou okolní stříbřitě zářící krajiny. Všechny teď spojoval jeden jediný cíl. Rozzářená okna tam vpředu před nimi a úkol, který si předsevzali vykonat. Očitý svědek celé akce, František Rouchal z Kanic, po válce vyprávěl:

 

„Po příchodu na místo určení nás uvítalo mrtvolné ticho. Ačkoliv byly již dvě hodiny po půlnoci, okny pronikal tlumený paprsek světla, který nám říkal, že uvnitř domu ještě někdo z jeho obyvatel bdí. Ani ve snu nás nenapadlo, co je toho pravou příčinou. Velitel Ševcov chvíli pozoroval zkoumavým zrakem budovu a její nejbližší okolí. Poté nám rozdělil úkoly, a když všude stále panoval onen pokojný klid a mír, který nás při příchodu k hájence uvítal, dal pokyn k započetí akce. V té době jsme ještě nevěděli, co se tu odpoledne odehrálo a co nás tu teď čeká. Ivan Ševcov se vydal dle předchozí úmluvy společně s Františkem Polákem ke dveřím, na které rázně zabušil. Vasil čekal s odjištěným samopalem několik kroků za nimi, já s Míšou jsme se ukryli za rohem budovy ve křoví, odkud jsme měli celou akci zajišťovat. Zpočátku se nic nedělo, a proto Ivan v domnění, že i přes světlo, které probleskuje přes okenici, v domě všichni spí, zabušil znovu a ještě mohutněji než před tím na dvéře. Konečně se uvnitř něco pohnulo a bylo slyšet šouravé kroky přibližující se ke dveřím. Trojice našich spolubojovníků u vchodu se připravovala nehlučně k vpádu do pozvolna se otevírajících dveří budovy. Trochu nás překvapilo, proč je v domě najednou taková tma a proč si osoba, která šla parašutistům otevřít, nerozsvítila. Než jsme však stačili onu záhadu rozluštit, vysvětlila se sama. Rusové, kteří v tu chvíli zcela zapomněli na opatrnost, se vydali ke dveřím, když tu najednou protnul okolní temnotu ostrý světelný paprsek. To se rozsvítila žárovka přede dveřmi nad schody. Stále ještě nebylo zřejmé, že by tu probíhalo něco nenormálního.  Během několika dalších sekund jsme však byli vyvedeni z poklidu salvou několika výstřelů, jejichž výsledek byl katastrofální. Německý důstojník způsobil výstřelem ze svého browningu Františku Polákovi průstřel plic, velitel Ševcov byl zasažen dvěmi střelami do břicha a Vasil byl poraněn brokovnicí na lokti levé ruky. Michal i já jsme vyvázli bez zranění.“

 

Ony dramatické chvíle přepadu, tak tragické pro celou skupinu parašutistů, zpřesňuje a dokresluje protokol pořízený 22. října 1945 tehdejším bukovinským starostou Antonínem Hlouškem v souvislosti s tehdy prošetřovanými okolnostmi stále ještě dostatečně neobčasných příčin tragického konce ruské zpravodajské skupiny. Uvádí se v něm:

 

„V myslivně nadlesního Kreitschiho jsem měl možnost dopodrobna vysledovat, jak se celá tragédie odehrála. Dokonce mi Marie Rzeháková i její dcera Helga Schäffnerová celou událost samy rekonstruovaly. Ženy shodně uvedly, že v kritickou noc byli všichni vzhůru, protože čekali na návrat odpolední návštěvy a připravovali se na odpor. Nikdo rozčílením ani oka nezamhouřil. Asi ve dvě hodiny v noci uslyšeli bouchání na dvéře. Marie Rzeháková šla otevřít, zatímco přítomný německý důstojník, nadlesní a Helga zaujali se zbraněmi v rukou místo za skříní stojící u dveří vedoucích z pokoje do předsíně. Rzeháková vyšla z pokoje, aby otevřela dvéře do dvora, aniž si v předsíni rozsvítila. Když tento manévr zdárně ukončila, rozsvítila přede dveřmi na verandě světlo, takže osoby venku bylo jasně vidět, zatímco jejich protivníci zůstali ve tmě. V okamžiku, kdy neznámí muži překročili práh budovy a začali vcházet do předsíně, se Marie Rzeháková přikrčila a rychle se vzdálila z dosahu střelných zbraní do kuchyně, kde se uzamkla. V ten moment se rozpoutala palba. Dle tvrzení Helgy byla přesná a část skupiny musela být bezpochyby těžce raněná.“

 

 O tom, jak probíhal další vývoj situace po osudných výstřelech, podal svědectví bratranec Františka Poláka Jan Kotulán z Kanic, Antonín Hloušek z Bukovinky a přímý účastník střetnutí František Rouchal z Kanic. František Polák proběhl po průstřelu hrudníku chodbou a protějším oknem vyskočil po vyražení okenní tabule ven. Zraněný Vasil zachytil padajícího velitele a s vypětím posledních sil jej dovlekl do nedalekého křoví. Zranění velitele bylo velmi vážné. Střely ho zasáhly přímo do břicha. Skupina byla v prvních chvílích natolik deprimovaná tím, co se právě přihodilo, že se jen těžce rozhodovala o dalším postupu. Nakonec bylo rozhodnuto, že seržant Karpov zůstane s těžce raněným velitelem, Vasil se vrátí do bunkru oznámit smutnou zvěst ostatním členům výsadku a František Rouchal, podpírající těžce zraněného Františka, se odebere do nedaleké Bukovinky vyhledat pomoc pro smrtelně postřeleného velitele.

Cesta byla namáhavá, a i když do vesnice to nebylo příliš daleko, oběma se zdálo, že nemá konce. Konečně se v dálce objevila červená věžička bukovinského kostelíku a proti ní přes cestu prosvítající střecha žlutého podkrovního domku starosty obce Antonína Hlouška se zeleně natřenými rámy na oknech. Tento domek se také stal pro nejbližší hodiny prvním útočištěm postřeleného Františka.

Starosta obce byl v poslední době značně nesvůj a nevrlý. Věděl ledacos o tom, co se dělo v okolních lesích a jasně si uvědomoval, jaké nedozírné následky by zatajování nepřátel říše mohlo mít pro bukovinské občany. Proto v poslední době stále hůře a hůře spal, a také tu noc nemohl dlouho usnout. A když se mu to konečně podařilo, byl jeho spánek přerušen opatrným zaboucháním na okno. Ještě celý rozespalý začal v duchu nadávat na nezvané německé návštěvníky, kteří ho jako již tolikráte před tím vytahují z měkké postele, aby plnil jejich nesmyslné příkazy. Tentokráte to však nebylo ono důrazné bušení na dvéře, dožadující se jejich okamžitého a rychlého otevření. Klepání bylo příliš tiché a opatrné.  Antonín Hloušek vykonával svůj nezáviděníhodný starostenský úřad od roku 1943, kdy byl při heydrichiádě zastřelen jeho předchůdce Jan Pořízek, a on sám byl do této nevděčné funkce ustanoven okresním hejtmanem. I přes hrozbu zatčení, která se nad ním jako Damoklův meč neustále vznášela, se snažil pomáhat svým spoluobčanům, kde se dalo. Kryl černé porážky prasat, sabotoval dodávky, podporoval mletí na černo a byl také zasvěcen do přítomnosti parašutistů, pro které pomáhal shánět potraviny, obstarával údaje o přesunech německé armády a dodával i další zajímavé informace. Proto není divu, že si ulehčeně oddychl, když za oknem uviděl svého synovce Františka Poláka s nějakým člověkem. Jaké však bylo jeho zděšení, když se po otevření dveří dozvěděl od vrávorajícího Františka o tragédii, která se před několika málo minutami odehrála na Lhotkách.

Jeho mozek začal horečnatě pracovat. Nejdříve ošetřil Františkovo zranění a pro první chvíle ho ukryl na půdě svého domku ve slámě za komínem. Pak přišlo na řadu zajištění odvozu raněného Ivana Ševcova. Bohužel jeho kobyla zrovna stůně a jiného koně doma k dispozici nemá. František Rouchal však velmi naléhá a žádá rychlou pomoc. Stav velitele je totiž natolik vážný, že pokud nebude mít okamžitou pomoc, zemře. Starosta horečnatě přemýšlí. Konečně nachází řešení. Když nemůže on, musí zaskočit se svým gumáčkem František Knecht vlastníci dva překrásné bělouše navlas podobné těm, které má nadlesní. Je to sice riskantní řešení, ale nic jiného nezbývá. František Knecht je muž činu. Aniž by se zbytečně vyptával na podrobnosti, zapřahuje své sněhobílé koníky a vyjíždí ke Lhotkám. Na kraji lesa ho již netrpělivě očekává Míša pln obav, jak záchranná mise dopadne. Situaci dost ulehčuje okolnost, že zatím všude panuje ticho a klid. Společně s Františkem Knechtem ukládají bezvládné tělo umírajícího velitele na korbu povozu a s prvním příslibem průzračného jiskřivého dne odvážejí zraněného parašutistu do bezpečí. Stává se jím hájenka Karla Haniky na Říčkách. Tato nízká podkrovní budova se smaragdově natřenými okenicemi se poté stává posledním dějištěm dramatu Ševcovova pohnutého konce života. O tom, co následovalo, podala po válce opět svědectví Hanikova manželka Františka:

 

„Ten den ráno jsme právě chtěli načerno zabíjet prase, abychom mohli nasytit naše neustále hladové návštěvníky. Potravin byl pořád nedostatek a chuť k jídlu stále veliká. Pomoci nám v tom měli členové bukovinské odbojové organizace Antonín Ševčík a Klement Smílek, které manžel na ten den ráno pozval. Před jejich příchodem se na silnici před domem objevilo sněhobílé koňské spřežení. Zpočátku jsme si mysleli, že k nám přijíždí nadlesní Kreitschi, který měl navlas podobné koně jako pan Knecht. Jaké však bylo naše zděšení, když jsme se po otevření dveří dozvěděli, co se v noci na Lhotkách přihodilo. Mezi tím už přišli také naši „černí“ pomocníci, a proto nám nezbylo nic jiného, než jít s plnou pravdou ven. Manžel si vzal Klementa Smílka stranou, řekl mu, co se přihodilo, a požádal ho o pomoc. Společnými silami jsme přenesli Ivana do kuchyně na postel a chystali se ho ošetřit. Míša mu vzal pistoli, kterou nosil umírající velitel neustále v holínce a odebral mu také všechny doklady. Poté se slibem, že za krátko přivede ostatní, aby ho odnesli, odešel.

Události však dostaly nečekaně rychlý spád. V 6.15 Ivan zemřel a krátce na to jsme uviděli uhánět po silnici kolem hájovny směrem k Vyškovu Kreitschiho bělouše, kteří odváželi svého majitele oznámit celou věc německým vojákům ve Vyškově, protože telefonní spojení bylo přerušeno. Situace se tím zkomplikovala natolik, že manžel byl nucen zasvětit do celé věci i druhého člena podzemního hnutí Antonína Ševčíka. Následovala krátká porada, během níž všichni tři muži v horečnatém chvatu promýšleli možnosti dalšího postupu. Po bouřlivější vzrušené debatě nakonec zvolili jediné možné řešení.

Mrtvý Ivan byl zabalen do deky, ve které ho přenesli přes dvůr k tyčkovému plotu naší malé zahrádky. Pár úderů sekyrou uvolnilo průchod na louku za zahradou, za kterou se k obloze tyčil mladý jehličnatý les. Manžel chtěl původně s oběma muži vykopat v lese hrob a do něho mrtvolu uložit, avšak na to již nezbyl čas, protože v ohybu silnice se objevili němečtí vojáci. Zbylo jen tolik času, aby Ivanovu mrtvolu ukryli pod větve smrkového vývratu, opravili porušený plot a zahladili stopy ranního výletu pepřem, to kdyby spolu s vojáky přišli slídit do hájovny také jejich psi.

V té chvíli se již Němci přiblížili k budově a pro nás všechny vyvstala hrůzyplná otázka, zda mrtvý velitel bude, či nebude na okraji lesa objeven. Mezi tím vojáci bezradně postávali v hloučcích na louce. Bylo na nich znát, že mají z partyzánů strach a do lesa se příliš nehrnou. Občas se sice některý z nich zatoulal až na jeho okraj, ale žádný z nich se neodvážil jít hlouběji. Pozorovala jsem na manželovi, jak vždy, když se některý z vojáků dostal příliš blízko k místu, kde byla mrtvola schována, se jeho ruka sevřela v pěst. Nakonec však Němci odtáhli s nepořízenou a náš život zůstal pro tento den zachován. Druhý den ráno přišel Antonín Ševčík s Klementem Smílkem znovu, aby nám pomohli mrtvého velitele zakopat. Jaké však bylo naše zděšení, když jsme přišli k mrtvole a zjistili, že ve spěchu, v jakém bylo Ivanovo tělo schováno, si nikdo nevšiml, že mu ze smrkových větviček vyklouzla ruka, která mohla veškeré naše úsilí prozradit. Jak jen to šlo, rychle jsme vykopali dostatečně hluboký hrob a do něho jsme mrtvého velitele pohřbili. Během několika málo minut by nikdo v okolí čerstvě uříznutého smrčku zasazeného do země nepoznal, co se pod ním ukrývá.“

 

V osm hodin ráno se opět objevili němečtí vojáci, kteří začali, tentokráte již velmi důkladně, pročesávat les i nejbližší okolí hájovny. Razie trvala plné dva dny a nakonec se přece jen setkala s určitým výsledkem. Nejdříve byli zastřeleni dva původci nezdařilého přepadu, kteří svou odpolední akcí na Lhotkách téměř přivodili zkázu celé skupiny. Krátce nato byl objeven také maskovaný úkryt parašutistů, který Němci obklíčili a připravili se k rozhodujícímu úderu.

Také v nedaleké Bukovince panovala v den následující bezprostředně po nezdařeném přepadu na Lhotkách velice stísněná atmosféra, kterou tehdejší starosta obce Antonín Hloušek popsal následujícím způsobem:

 

„Hned ráno dorazila do vesnice trestní výprava čítající asi 600 německých vojáků. Její příslušníci začali provádět prohlídky po domech, zahradách i v nejbližším okolí po lesích. Hrozilo nebezpečí, že schovaný František bude u mne, starosty obce, objeven, což by se jistě krutě vymstilo nejen mně a mé rodině, ale i všem mým spoluobčanům. A tak zbylo jediné možné řešení. Dopravit Františka domů do Kanic. Ovšem tím vyvstal problém, jak celou věc provést, protože vesnice byla velmi dobře střežena. Pomohl bratranec z otcovy strany Jan Kotulán z Kanic, který ještě týž den přijel k nám domů na kole se domluvit, jak celou věc vyřešit.“

 

A Jan Kotulán doplňuje starostovo vypravování následujícím způsobem:

 

„V onen nešťastný den, když byl František po svém zranění ukryt na půdě domku u Hloušků a celá vesnice byla obsazena německými vojáky, jsem přijel do Bukovinky a vylezl za Františkem na půdu, abych zjistil, v jakém je stavu, a zda bude schopen převozu. František žadonil, abych ho posadil na své kolo, na štanglu, a zavezl ho domů, což však nebylo možné kvůli jeho těžkému zranění, a také z bezpečnostních důvodů, uskutečnit. Měl totiž průstřel plic. Nakonec jsme přece jen vymysleli plán. Sice dost riskantní, ale v dané situaci to bylo jediné možné řešení.“

 

A ve vypravování opět dále pokračuje Antonín Hloušek, protože Jan Kotulán byl nucen z  bezpečnostních důvodů Hlouškův dům opustit.

 

 „Za pomoci Antonína Ševčíka z Bukovinky jsem stloukl bednu, do které jsme Františka přenesli, naložili na vůz, zaskládali deskami a ještě téže noci jsme se vypravili i se smutným nákladem na nebezpečnou cestu do Kanic. Jistě si dovedete představit, jak hrozně nám asi muselo být, když nás Němci cestou stavěli. Naštěstí však na nic podezřelého nepřišli a my se s košilemi propocenými strachem konečně protloukli až k Františkovým rodičům do Kanic.“

 

„K raněnému bratrovi byl okamžitě povolán MUDr. Medek z Bílovic“, pokračuje Františkova sestra Hedvika, „který zahájil úporný boj se začínající otravou krve o záchranu bratrova života. Utrpení nemocného zmírňoval utišujícími morfiovými injekcemi. Avšak ošetření přišlo příliš pozdě a nakonec 16. dubna František svému zranění podlehl.“

 

Celá událost onoho neštastného dne, tak tragická procelý výsadek, našla své zachycení i v kronice obce Bukovinky, kde je uvedeno: DOPSAT

 

V době, kdy se hoch potácel mezi životem a smrtí v domku u svých rodičů, vedl několik kilometrů odsud svůj poslední zoufalý boj s krutým nepřítelem i Vasil Kuzněcov, díky jehož obětavosti se podařilo zachránit zbylé jádro výsadku. Kolik vynalézavosti, ušlechtilosti a hrdinství bylo při tom třeba vynaložit i ze strany českých pomocníků výsadku dokazují následující svědectví.

 

 

V obklíčení

 

Po výše popsaných událostech se zbylí členové výsadku stáhli do svého bunkru v oddělení č. 8 označovaném dnes jako Partyzánská seč u Bukovinky. Leonid Alexandrovič poslal zraněnému Vasilovi po Janu Bajerovi léky a obvazy. Sám ho jít ošetřit odmítl, protože tvrdil, že partyzán je nahraditelný, ale on se svým posláním nikoliv. Dle nejrůznějších svědectví zřejmě řídil pomocí vysílací stanice některé akce ruských jednotek v okolí Brna. Jan Bajer předal zraněnému léky a při zpáteční cestě se stavil u příslušníků Wolframu. Při další cestě směrem do Hostěnic se dozvěděl od přicházejícího Antonína Kučery, že Němci začali dělat čistku po lese a že jeho syn Jaroslav jel na kole parašutisty varovat. Jan Bajer se proto okamžitě vydal zpět synovi naproti. Setkali se několik set metrů od bunkru parašutistů, kterým již mezitím Jaroslav oznámil, v jakém nebezpečí jsou. Zdržovat se déle na místě nebylo bezpečné, a proto se oba vydali rychle zpět domů do Hostěnic.

Krátce nato se v blízkosti bunkru objevili první němečtí vojáci. Bylo to právě v době, kdy většina členů výsadku odpočívala po přestálých útrapách a pouze radistka Andrjušinová, která právě ošetřovala Vasilovi ruku přinesenými obvazy, zaregistrovala blížící se nebezpečí. Vyburcovala ostatní, kteří chtěli zpočátku zůstat v bunkru a bojovat do posledního náboje. Po krátké debatě však nakonec zvítězilo stanovisko, že Vasil, vzhledem ke svému zranění, zůstane na místě a bude krýt palbou ústup ostatních, kteří se pokusí o záchranu, protože musí dokončit své poslání.

 A tak v době, kdy rozvědčíci jeden po druhém tiše mizeli v nedalekém nízkém lesním porostu, Vasil se připravoval na svůj poslední zoufalý boj.  Němci se mezi tím přiblížili do jeho těsné blízkosti. Krátce nato se rozpoutala zběsilá palba. Právě v tu chvíli zmizel poslední z členů výsadku pod ochranou lesního porostu. Zachránili však pouze holé životy, protože veškeré zásoby jídla, šatstva i vysílačka padly nepřátelům do rukou. Stalo se tak poté, co zraněný Vasil vystřílel levičkou všechny náboje a pokračoval dál v boji s Němci házením kamenů. Po několika okamžicích se jednomu z německých vojáků podařilo přiblížit se k němu na dostřel a dávkou ze samopalu ukončit nerovný boj.

Když zavládlo hrobové ticho, osmělili se němečtí vojáci přiblížit. Uvnitř bunkru však našli pouze zásoby jídla a u jeho vchodu chladnoucí Vasilovu mrtvolu. Z nedalekého mostku vedoucího přes potok poté Němci vyndali dvě dlouhá ráhna, na která upevnili z bunkru přinesenou deku a do takto provizorně zhotovených nosítek položili Vasilovu mrtvolu. Zbylí vojáci naložili na ramena nalezené zásoby, a poté se všichni v bojové sestavě vydali na zpáteční cestu k hájovně Karla Haniky na Říčky. Mezi ukořistěnými věcmi se nacházel také ruksak se zapomenutou jmenovkou hajného Haniky. Naštěstí si jí nikdo nevšimnul. Po příchodu k myslivně byl Hanika povolán na dvůr, aby identifikoval mrtvolu. Vyšetřování vedl major pancéřové divize. Hanika popřel, že by mrtvého muže znal. Vyšetřující důstojník se pak již na žádné další podrobnosti nevyptával, protože mezi tím byl i se svým oddílem odvolán na frontu. Mrtvý Kuzněcov byl poté převezen společně se dvěma partyzány, kteří byli příčinou likvidace velké části výsadku a při razii byli rovněž zastřeleni, do márnice na hřbitov v Račicích, kde byli krátce nato pohřbeni.

Zbytek skupiny se po přestálých útrapách přesunul do Vítovic k hajnému Huberu Hanikovi, kde měl ukrytou náhradní vysílačku, a poté byl převeden hostěnickými rubači ke členům para skupiny Wolfram, kteří jim poskytli náhradní oblečení a pro první chvíle útěku před nepřítelem i spolehlivý úkryt ve svém bunkru.

 

 

Oba výsadky bojují společně

 

Další osudy ruských parašutistů i příslušníků Wolframu popisují ve svých vzpomínkách Miloslav Hnilica a Josef Černota následujícím způsobem:

 

Miloslav Hnilica: „Po přepadu bunkru ruských parašutistů a jeho likvidaci německými bezpečnostními složkami se zbytek výsadku přidal v počtu pěti osob k nám. Stejně jako sestřelení ruští letci, také tito vojáci byli ve velmi zoufalé situaci. Ze svého bunkru zachránili pouze zbraně a jakoby zázrakem jim zůstala i náhradní vysílačka. Jinak vůbec nic. Rozdělili jsme se proto s nimi o své záložní prádlo, přikrývky a starali jsme se o jejich stravování a přísun kuřiva. Byli nám za to vděční. Stále v nich však vřela nenávist k Němcům a touha po pomstě. Nakonec nás přemluvili k účasti na trestní výpravě na Lhotky, jejímž cílem měl být přepad hájovny a potrestání viníků. Podrobně jsme rozpracovali plán přepadu hajného i jeho vojenské ochrany. Mělo ho uskutečnit sedm mužů pod vedením Josefa Černoty.“

 

O tom, jak celý přepad vypadal, vypravuje dále velitel přepadové jednotky Josef Černota:

 

„Byl jsem ustanoven velitelem odvetné jednotky. Mimo mne ji tvořili tři sovětští parašutisté, dva sestřelení ruští letci, poručík Kozlov a střelec Anatol, a dále poručík Miloslav Hnilica a rytmistr Vladimír Řezníček. Vyrazili jsme za soumraku a v devět hodin večer jsme dorazili na místo určení. Nejdříve jsme provedli průzkum a obhlídku terénu, abychom mohli stanovit nejvýhodnější plán přepadu. V budově ještě nespali. Tu a tam bylo jasně vidět probleskující paprsky elektrického světla. Zaujali jsme přidělená stanoviště a chystali se k  přepadu, když tu nešťastnou náhodou vyšla poručíku Kozlovovi při prodírání se hustým porostem rána ze samopalu. V budově okamžitě zhasla světla a celý dům se ponořil do hluboké tmy. Protože podle našich informací měli být v hájovně ubytováni němečtí vojáci, dal jsem pokyn k zastavení akce až do doby, než nebude znán přesný počet členů ochranky hájovny.“

 

V té době se již začalo schylovat k rozhodujícím bojům o Brno a okolní lesy začaly být plné uprchlíků ze zákopových prací a brněnských majitelů chat, kteří se zde cítili mnohem bezpečněji než ve městě. Několik dnů před příchodem ruské armády se obě skupiny od Jana Bajera a Antonína Kučery dozvěděly, že po silnici vedoucí z Hostěnic do Ochozi zajišťují Němci zásobování svých jednotek a že tudy také často projíždějí vozidla se štábními důstojníky. Obě skupiny se zde proto rozhodly uskutečnit přepad vojenské kolony a zajistit si tak potřebné zbraně a náboje. Provedením akce Otisk pověřil J. Černotu, V. Řezníčka, R. Matulu, M. Hnilicu, poručíka Kozlova a seržanta Anatola Barzakova. Z ruské skupiny se přepadu účastnil V. Kazakov, J. Baskov a M. Karpov. Podrobnosti o jejím průběhu se nám dochovaly v poválečném hlášení člena skupiny Wolfram Josefa Černoty, který v něm uvádí:

 

„Velitel naší skupiny J. Otisk dal rozkaz k přepadu autokolony, která se údajně přesouvá z Líšně do Brna. Byl jsem určen velitelem oddílu, který tvořilo i se mnou celkem devět mužů. Provedli jsme přesun na místo určení. Po obhlídce terénu jsem přikročil k rozmístění střelců. Než jsem vše stihnul dokončit, zahájil četař Robert Matula nepředloženě palbu na osobní průzkumný velitelský vůz, a tím současně vyprovokoval k palbě i zbylé členy výpravy. Na osobním automobilu byl na protiletadlovém podstavci namontován lehký kulomet. Jeho obsluha okamžitě palbu opětovala. Naštěstí bez účinku. Já sám jsem se nacházel v bezprostřední blízkosti silnice, takže jsem dávkou ze samopalu s určitostí zasáhl osobní auto z pravé strany, a také vpředu sedícího německého důstojníka. Měl jsem však malý úhel výstřelu, protože jsem nestačil včas zaujmout určenou střeleckou pozici. Po mé levé straně se nacházel Vladimír Řezníček, po pravici poručík Kozlov. Levou stranu uzavíral poručík Miroslav Hnilica a četař Robert Matula, pravou stranu střelec Anatol Barzakov a tři sovětští rozvědčíci. Po průjezdu automobilu ustoupila celá skupina bez rozkazu do tábora a na místě přepadu jsme zůstali jen já s Láďou Řezníčkem. Při ústupu jsme narazili na německé tanky ukryté na lesní cestě jen několik set metrů od místa přepadu. Němečtí vojáci byli naší palbou tak zaskočeni, že při pohledu na nás se naprosto na nic nezmohli. Díky tomu se nám podařilo bez jediného výstřelu proklouznout. Zahájit palbu jsme totiž nemohli, protože jsme nevěděli, jak vypadá situace za námi, protože tanky ukryté v lese přijely na místo těsně před naším příchodem. Na cestě jsme zajali německého vojáka, kterého jsme odzbrojili. Měl jen pistoli ráže 6,36 mm. Vzali jsme ho s sebou do tábora. Sovětská armáda již byla blízko. Obsadila Slavkov a postupovala na Brno. Okraje lesa byly neustále pročesávány německými vojáky, proto jsme museli často měnit tábořiště. Hlavní shromaždiště však bylo stále nad Říčkou pod Horákovskou myslivnou.

Poslední tři dny před příchodem Rudé armády jsme opět zůstali sami. Poručík Kozlov se rozhodl pro přechod linie frontu k sovětské armádě a skupina ruských parašutistů ustupovala s německou armádou, aby mohla dál podávat zprávy o pohybech německých jednotek. My jsme setrvali v prostoru Horákovské myslivny až do 16. dubna 1945, kdy pro nás přiběhl její hajný se zprávou, že v hájovně jsou již ruští průzkumníci. Společně se seržantem této jednotky jsme se vydali do Horákova, kde jsme byli vyslechnuti, a poté odvedeni do štábu pluku v Jiříkovicích. Po odevzdání zbraní jsme byli převezeni na naše velitelství do Brna, čímž pro nás skončil tvrdý život vojáků v týlu nepřátelských vojsk.“

 

Vlak plný munice

 

Příslušníci výsadkové skupiny Wolfram tedy ukončili 16. dubna 1945 své vlastenecké poslání. Příslušníci ruské výsadkové skupiny však ještě po několik dnů pokračovali ve své zpravodajské činnosti, než se také oni spojili s Rudou armádou. Nejvýznamnější zprávou, kterou předali do štábu 2. Ukrajinského frontu, byla informace o existenci německého muničního vlaku stojícího na nádraží v Lulči, jehož náklad byl určen k obraně Vyškova a přilehlého výcvikového vojenského prostoru. O tom, že to byla informace pro ruskou armádu opravdu významná, svědčí i zápis nemojanského kronikáře Valenty v pamětní knize obce Nemojany, kde je uvedeno:

 

„Na nádraží v Lulči stál německý muniční vlak o 45 vagónech. Byl naložen pěchotním a dělostřeleckým střelivem. Měl 3 vagóny ekrazitu a vagón talířových min. Vezl několik houfnic, pomocnou polní dílnu, několik vagónů trhavin, oděvů a obilí.

Dne 21. 4. se pokusila ruská letecká eskadra vlak neúspěšně napadnout. Útok provedla asi z výše 1 000 metrů. Silný vítr však zanesl bomby až 50 metrů od cíle. Několik bomb dopadlo do nádražní budovy a nezdařeným útokem byly zasaženy i některé domy u nádraží.

Po poledni 25. 4. napadl opět silný letecký svaz muniční vlak a střelbou z palubních zbraní jej zapálil. Pisatel byl očitým svědkem. Díval se na akci z podpůdního okna ve škole. S ním pozoroval hrozné, přitom však krásné divadlo stavitel Karel Liška. Nejdříve hořely vagóny s raketami, které po stovkách vybuchovaly a svítily různými barvami. Pak chytily vagóny s minami a kusy železa dopadly až do školní zahrady. Pojednou se vyvalil černý sloup kouře a za ním vyšlehl ohromný rudý plamen k obloze. To se vzňaly naráz dva vagóny ekrazitu. V tom okamžiku strhl řídící učitel stavitele stranou na zeď, ale ničivá vlna již zde byla. Oba se ocitli na zemi. Řinkot okenních tabulí a krytiny dělal nepopsatelný rámus. Všechna okna ve školní budově byla vysypána, okenní rámy roztříštěny, dveře u tříd rozbity a dveřní obklady (futra) vyrvány ze zdi. Na stěnách nezůstal ani jediný obraz. Střecha byla smetena. Všude tříšť a spoušť. Školní budova se celá pohnula a některé zdi a strop popraskaly. Podobně jako ve škole to vypadalo v každém domě. V obci bylo 90 % okenních tabulí rozbito a ani jedna střecha nezůstala celá. U nádraží byly připraveny k odvozu haldy klád. Výbuchem byly vrženy až k lulečské silnici a rozházeny po polích. Některé z nich byly zpřeráženy jako třísky. Asi 900 m2 dřeva složeného u nádraží a určeného k odvozu do papíren a do měst k topení shořelo a s ním 2 řepařské váhy. Ohromný požár trval až do rána a v noci ozařoval poškozený kostel sv. Martina s okolím.

Po prvním strašném výbuchu byla celá obec zahalena mrakem prachu. Mnoho lidí pracujících na polích dost vzdálených bylo sraženo k zemi. Asi za čtvrt hodiny po prvém výbuchu explodoval jeden vagón výbušnin, ale ten již nebyl tak silný. Asi k páté hodině odpolední výbuchy granátů a min ustaly a jen chvílemi tu a tam se ještě ozvala exploze. Dne 24. dubna odpoledne přijela do Nemojan německá Destruktionsgruppe, která měla podminovat všechny křižovatky v obci a okolí. Dle dispozic se měli Němci zdržet v obci asi 14 dní. Po výbuchu vlaku přišel Knoll se svou grupou na nádraží a dal nepoškozené vagóny s různým materiálem zapálit. Pisateli je známo, že tak byl zničen jeden vagón vojenských bot, dva vagóny obleků a několik vagónů různého obilí. Ještě týž den večer Němci odjeli pryč.

Nádraží poskytovalo po výbuchu smutný pohled. Nádražní budova byla velmi poškozena. Kolejnice vytrhány a odhozeny daleko do polí. Tam, kde stály vozy s ekrazitem, zela jáma asi 30 metrů dlouhá a 5 metrů hluboká a asi 15 metrů široká. Druhá jáma byla o něco menší. Železniční kolejnice byly do nemožností pokrouceny, 45 vagónů bylo zničeno a rozmetáno. Všude se válela munice dělostřelecká i pěchotní všech druhů a kalibrů a různý válečný materiál. Pohled na tu spoustu byl žalostný. Avšak zničení muničního vlaku zachránilo obec od úplné zkázy. Němci nemohli položit miny, ani střelivo dopravit na určená stanoviště.“

 

 

Útok na německý muniční vlak na železniční stanici Luleč je v krátkosti popsán také ve staniční kronice železniční stanice Luleč uložené v národním archívu, kde je v krátkosti poznamenáno:

 

"Dne 25. dubna byl ve stanici stojící německý muniční vlak zasažen ruskými letci a 35 vozů bylo výbuchy úplně rozmetáno, rovněž všechny koleje, skladiště pro zboží, záchody, u příjmací budovy byla stržena část střechy a vyražena všechna okna a dveře. Tím okamžikem byla  přerušena veškerá doprava a po dva dny trvajícéch prudkých bojích, objevili se tak

toužebně očekávaní vojáci osvoboditelské rudé armády.“

Na Luleč zaútočili sověti tedy celkem třikrát, a to 21. Dubna, kdy se jim nepodařilo muniční vlak zasáhnout, pak 25. Dubna, kdy vlak i s jeho nákladem zlikvidovali a ještě znovu 27. Dubna 1945, kdy zde ztratili 9 Il-2.

http://hloubkari.cz/forum/index.php?topic=25.msg181#msg181)

Doplnit letecký boj nad nemojanami od Dvořáka

O tom, že zničení muničního vlaku na nádraží v Lulči významně překřížilo bojové a obranné plány Němců v této oblasti svědčí i ten fakt, že prudké srážky a přestřelky probíhaly v severovýchodní části okresu Vyškov ještě v prvních květnových dnech. Nepřítel se zachytil na čáře Drysice, Zelená Hora, Pustiměř, Radslavice, Kozí Horka, Rychtářov a Ruprechtov a tato oblast byla společně s přilehlým výcvikovým prostorem definitivně zbavena nepřátel teprve až 9. května 1945, kdy Němci vztyčili mezi obcemi Ježkovice a Ruprechtov bílý prapor, který oznámil konec německého panství nad tímto prostorem. Dnes tuto historickou událost připomíná ve druhé polovině 20. století postavený pomníček nesoucí prostý nápis: „Na tomto místě vztyčili okupanti 9. 5. 1945 bílý prapor na znamení kapitulace.“

 

 

Poslední boj

 

V druhé polovině dubna se ruští parašutisté se svými spolubojovníky z paraskupiny Wolfram rozloučili, aby mohli dokončit své bojové poslání. Jak uvádí radistka skupiny Anna Andrjušinová, probíhaly následující dny v neustálých střetech s německými vojáky.

 

 „Zvlášť kritickým se pro nás stal 25. duben, kdy jsme narazili na poměrně silnou německou vojenskou jednotku, jejíž příslušníci nás začali zběsile pronásledovat. Střely svištěly vzduchem a kulomet rozrýval půdu všude kolem nás. V dešti střel jsme prchali řídkým lesním porostem k nedalekému lesíku, který se náhle objevil před námi. Když jsme od něho byli vzdáleni asi 30 metrů, najednou se těsně před námi vynořily siluety jakýchsi vojáků. Domnívali jsme se, že jsme obklíčeni. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme místo předpokládaných nepřátel zjistili, že se k nám blíží vojáci s rudými hvězdičkami na čepici. Byli to naši, kteří se zatím probili do naší operační oblasti. Po odchodu do Sivic, kde byl štáb jejich velení, pro nás skončil tříměsíční boj v týlu nepřátelských vojsk.

 

 

Použitá literatura a prameny:

 

Literatura:

Bursa, Stano: Furmani mieria nad Československo. Rukopis, časť 3.

Bursa, Stano: L+K č. 19 a 20. 1999

Fic, Vladimír: Aby se na ně docela nezapomnělo. Hlas revoluce, roč. 1966, č. 3.

Ivanov, Miroslav: Akce Tetřev. Praha 1974.

Jelínek. Z.: Západní skupiny a jejich spolupráce s domácím odbojem. In: Odboj a revoluce – Zprávy č. 1/1970.

Jordán, František: Bibliografie okresu Vyškov. Brno 1980.

Kopečný, Petr, Schildberger Vlatimil: Letecká válka nad Drahanskou vrchovinou. ČSPB Blansko 1978. S 37.

Maniak, Marcel: Posádka havarovaného letadla koniečně známa. In: Podtatranský kurier 25. 2. 2014.

Marek, J. Pátou kartu bere smrt. Cheb 2000.

Mazel, Z. - Neužil, V.: Pozořice s okolím v minulosti a dnes. Pozořice 1983.

Peša, Václav – Ocásek, Jindřich: V dvojím ohni. Kronika partyzánského oddílu Olga. Brno 1974. S 282.

Reich, Martin. Cesty osudu. Cheb: Svět křídel, 2004.

Sergijenko, A. M: Kurs – aerodrom Tri Duba. Krasnodar 1995.

Sergijenko, A. M: Kurs – aerodrom Tri Duba. Belgorod 2010.

Stryjová, Dagmar: Olšany, historie a současnost. OU Olšany 2004. S 270.

Stryjová, Dagmar: Městys Račice, historie a současnost. Vlastním nákladem. Račice 2009. S 367.

Šolc, J.: Bylo málo mužů. Praha 1990.

Ziková, Renáta. Konfident brněnského gestapa Stanislav Kotačka. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Historický ústav, 2011. 86 s. Kapitola 7. Operace Wolfram, s. 29

 

Archivní materiály:

Moravský zemský archiv Brno:

Fond B-72 hlášení četnických stanic

Fond 82, Velkostatek Pozořice

Fond 84, Velkostatek Račice

Státní okresní archív Místek, fond ČSBS, XVII Skupina Wolfram, vzpomínky V. Řezníčka

Státní okresní archív Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna:

Archiv obcí Olšany, Račice, Bukovinka, Kanice, Hostěnice, Ježkovice

Archív Stano Bursy, Slovensko

Archív v Blave, Slovensko

 

Vzpomínky pamětníků, jichž bylo v publikaci využito:

 

Andrjušinová Anna, Krivoj Rog, Ukrajina

Bajer Jan, Hostěnice

Ballo Ján, Slovensko

Blažík Josef, Olšany

Berbenec Taťjana, rodina I. Ševcova

Bursa Stano, Slovensko

Černota Josef, Brno

Dočková Marie, Olšany

Dundálek Martin, Olšany

Haniková Františka, Brno

Hanika Hubert ml., Hostěnice

Hanuska Josef, Slovensko

Hloušek Antonín, Bukovinka

Hnilica Miloslav, Brno

Horníček Josef, Račice

Kabilka Ladislav, Beskydy

Kameník Václav, Kamenice n. L.

Karas Karel, Beskydy

Kazakov Vasil, Krivoj Rog, Ukrajina

Kotulán František, Kanice

Kotulánová Ema, Bukovinka

Matula Josef, Brno

Možná Marie, Hostěnice

Murzin Dajan Bajanovič, SSSR

Myslínová Marie, Olšany

Niščimenko Adam Jevsejevič, SSSR

Ohli Arnošt, Olšany

Otisk Josef, Brno

Plavec Ján, Slovensko

Salajková Lola, Ruská federace

Sotolář František, Ježkovice

Žilenko Jurij, syn B. Žilenka

 

Pamětní knihy a kroniky:

Kronika Obecné školy v Olšanech (léta 1879 – 1945)

Pamětní kniha obce Bukovinka (rok 1945)

Pamětní kniha obce Nemojany

Pamětní knihy obce Olšany (léta 1915 -  2002)

Pamětní kniha obce Račice (léta 1923 – 1945)

Pamětní kniha obce Ježkovice (rok 1945)

Rousínovsko v době nesvobody. Zpracoval Alois Kříž z Viničných Šumic

 

 

Internet:

Podvig naroda.ru

Obd-memorial.ru