JUDr. Mlroslav Polreich, CSc.
.
Zahraničně politické zařazení České republiky, by mělo odrážet její národní zájem. A tím jsme se dostali k prvému problému. Jsme schopni vůbec definovat tuto kategorii a přitom dostatečně přesně? Není to tak jednoduché. Národy mají svůj individuelní charakter vzhledem ke svému vývoji a k mnoha dalších zvláštních aspektů, které můžeme zařadit do kulturní či civilizační vyspělosti. Individuelní znamená samostatný, lišící se a na nikom nezávislý rys, který ale nestojí o samotě a proto musí být zařaditelný právě svými zvláštnostmi do ostatního mezinárodního společenství. Úloha a role velmi nesnadná.
Národ a tudíž národní zájem není věcí etnika, či geografie. Mnozí hledají složitosti českého zařazení se i ve výkladu národ – stát, což v jiných jazycích jaksi splývá. Bylo by to velké zjednodušení a podstata by se nám vytratila. Ta je ve způsobu soudržnosti a měla by mít předně humanitární aspekt, a pokud bych chtěl zvýraznit české specifikum a to právě s ohledem na novodobé národní uvědomění, tak by bylo třeba zdůraznit i sociální aspekty. To naše příslovečné plebejství. Tato stránka se příliš neakcentuje. Chceme být světoví, zařadit se, třeba přijímáním pomocí podávané ruky. Avšak její motiv a sílu raději nezkoumat.
Otázka národní, je i otázkou evropskou, dnes chcete–li, i problémem globálním a nutně se hledá soulad. To je o aktivní zahraniční politice. Současné, mnohostranné vazby zvětšují politicky i odborně prostor, a snad i postavení a sílu. Nejsou však v žádném případě zjednodušením týkajícím se předně nás a Evropy, nás a Německa a dokonce nás a slovanství. Pokud dnes někdo o této dimenzi uvažuje, tak raději hledá rozdíly a touží po odcizení. Objektivní váha se již nepřipouští. Ta odezněla v dávné historii. Pro politikáře v konjunktuře přítomnosti možná, pro člověka-občana ne, ten se tak rychle nemění, ale vnějšímu vlivu se těžko sám brání.
Těmito úvodními slovy jsem chtěl odbočit od běžného hodnocení postavení státu a jeho váhy v kontextu mezinárodních vztahů. To bychom se museli opět vracet k suverenitě, mezinárodnímu právu a universálním mezinárodním organizacím. Problematika práva byla již dosti podrobně posouzena jako jistící prvek nakonec i naší existence. Dnes se doporučuje revize, modernizace či přizpůsobení se těchto institucí individuelnímu člověku. Zní to pěkně, ale slouží to jednotlivému zájmu a to právě těch, kteří jsou velcí, početnější a ovládají více těch svých jednotlivců. Takže nic nového od civilizačních snah v dobách kolonizace.
Tlak na právní revizi, ať jde od bývalého soudce pana dr. Cepla (ten uznává sílu texaského rangera jako řešení problémů světa) či názory kanceláře pana Rychetského (přizpůsobení práva současným precedentům v Jugoslávii - Lukášek) se nezdá být daleko od úvah nacistického právního teoretika dr Freislera (soudil i atentátníky na Hitlera) že „právo musíme přizpůsobit účelu“. Podařilo se to i ministru zahraničí Schwarzenbergovi, když odůvodnil, a to dokonce písemně, parlamentu uznání Kosova právní větou, že Kosovo bylo uznáno samostatným a to „de jure“ již rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244, (přestože ta hovoří zcela a jednoznačně o opaku a uznává výslovně svrchovanost Srbska nad Kosovem) a my jsme vlastně dle pana ministra jen vyhověli a uznáním potvrdili právní stav věci.
Tento způsob uvažování je třeba mít na paměti, pokud vůbec máme hovořit o české zahraniční politice, nebo se spokojit s pozicí „pohunka“ v poloze „nizkopaklonstva“ či modernější a dnes obvyklejší „servility“.
Předpoklady zahraniční politiky
Existuje mnoho publikací o zahraniční politice, systému tvorby i mechanizmu její realizace. Máme jen v poslední době vypracované různé koncepce popisující naše postavení a zahraničně politické priority a nakonec i popis vazeb na jednotlivé státy a organizace. Jedná se spíše o výraz politické vůle a směřování. Je vytvářen dojem aktivního působení právě ve vazbě na tyto koncepce. Jaké jsou však podmínky a předpoklady aby nám tento prostor byl dán?
V podmínkách bipolárního světa nebylo mnoho o čem hovořit. Konstanty byly nastaveny a pohyb v prostoru mimo ně byl velmi obtížný. Zcela jednoznačně se to týkalo „Východu“ i když ani zde situace nebyla tak jednoduchá. V Evropě třeba Jugoslávie, Albánie, ale i Rumunsko, měly jiné přístupy a rozhodně ne vždy po vůli vedoucí síly - SSSR. Dokonce postavení Československa v šedesátých letech se vymykalo jednoduchosti (nešlo jen o období „Pražského jara“). Čínu není třeba nutno ani zmiňovat.
„Západ“ který se cítil oprávněně v ohrožení se sice snažil koordinovat své zahraničně – polické směřování nebo ho dokonce organizačně posilovat ( EU, NATO), ale ani zde není možno hovořit o jednotném postupu. Vzpomeňme na Francii a její vystoupení z vojenských struktur NATO.
Existoval i další prostor pro mocnou složku států „neangažovaných“, které měly kupodivu značný vliv na oba bloky. Bipolární svět nebyl proto nikdy tak jednoznačně bipolární. Stručně charakterizováno – prostor s různými omezeními byl vždy. Je dobře si uvědomit tento stav právě v současné době, kdy možnosti využití prostoru jsou mnohem zřejmější a tím i zájem národního prvku má mnohem snadnější cestu k uplatnění. Národní zájem však nemusí být jen v subjektivním pohledu jednotlivé země, ale může působit daleko aktivněji k vytváření a ovlivňování celkového mezinárodního prostředí.
Objektivní podmínky dávají prostor. Velikost země a její kapacita nemusí být vždy rozhodující či omezující prvek, ale naopak může hrát daleko snadněji zprostředkovatelskou roli, protože její osobní zájem je v uspořádání věci a lze těžko identifikovat vlastní, řekněme sobecký interest, který nakonec ani nemusí existovat a nebo je pouze v daném poslání. To je o samostatnosti vlastního politického zaměření a nestrannosti. Protože se nepohybujeme ve vzduchoprázdnu, jsme a vždy budeme pod jistým tlakem, který je často k neunesení. Proto nakonec občas ty „koalice ochotných“, jako slušnější cesta podřízenosti.
Získání podmínek pro aktivní zahraniční politiku dává možnost jejich využití, což je ovšem vázáno na několik dalších předpokladů. Předně vláda by měla skutečně stát za koncepcí, která by respektovala prostředí mezinárodního dorozumění a posilovala opatření důvěry. To je otázka vládní politiky a její harmonizace s jistým vnitropolitickým konsensem. Musí obsahovat vlastní přístup vylučující jakýkoliv lenní vztah. Pokud by vláda stála na těchto principech, vůbec nepochybuji o tom, že by zahraniční politika a její operativní řízení měla plnou podporu. Dnes tomu tak ale nebývá a to právě proto, že se nesledují zásady, ale je zájem plnit přání jiných a často nám dosti vzdálených subjektů.
Tento předpoklad nezávislé zahraniční služby nás vede k další a to v podstatě rozhodující podmínce. Úloze jednotlivce.
Pracovníci zahraniční služby vždy v podstatě mají svůj osobní specifický charakter. Bývají to osoby s politickým pozadím vzhledem ke svému vztahu k vládnoucí straně, koalici či představiteli státu a nebo profesionálové, specielně na tuto službu připravovaní, školení a mající tuto „práci“ jako své životní povolání, někdy i poslání. V podstatě tato dělba je uplatňována ve všech zemích. Každá skupina má své přednosti.
Političtí pracovníci jsou při svých jednáních posuzováni jako osoby, které mají jistou pravomoc i mimo ministerstvo, přímý přístup k vládním osobám a jejich postoje jsou proto často chápány jako by měli větší pravomoc – mandát. Samozřejmě na ministerstvu se to týká vedoucích představitelů, kdy snad teprve vedoucí odborných útvarů mají kariérní charakter. Pochopitelně postavení těchto osob má do určité míry větší význam a operativní váhu. Bývají vysíláni do zemí, na kterých je přednostní zájem. Určitý nedostatek odbornosti je nahrazován pracovním týmem.
U kariérních pracovníků ministerstva zahraničních věcí se předpokládá odbornost a loajálnost. Potlačuje se tím samozřejmě osobní přístup, iniciativa a je dán větší prostor pro úslužnost. V podstatě se tím limituje osobnostní stránka člověka a o tu by při výkonu tak specifické práce jakým zahraniční služba je, mělo jít především. Navíc zahraniční služba je předně funkcí politickou, protože nejenom, že předpokládá rozumět a byt schopen ji obhajovat, ale i být schopen ji pomoci realizovat s přesvědčením.
Předpokladem pro iniciativní výkon je nejenom odbornost a celková erudice, ale také iniciativa a osobní odvaha. Nechci připomínat charakter, který dříve byl pokládán za samozřejmost, ale v dobách vlády peněz, úplatků a korupce nebývá ušetřena, jak je často k přečtení, ani zahraniční služba. To jsou nutné předpoklady, protože bez nich by služba nebyla funkční, a nedala by se pojit s výkonem, který jak se nadneseně říká, reprezentuje a hájí zájmy státu.
Zahraniční služba je v podstatě schopnost a umění komunikace, hledání cest ke stabilitě a pokud to je nutné, nalézat kompromis. Zde se nejedná jenom o bilaterální problematiku, ale často stojí před úkolem a nebo alespoň možností zasáhnou do otázek jiných států, kde vlastní přímý vztah neexistuje. Jedná se o zprostředkování. Nebudu popisovat mechanizmus a jeho zvláštnosti a jemnosti. Rozhodující však je postavení státu jako mediátora. Je to jeho nezávislost, objektivnost a rovný vztah k jednotlivým stranám. Zvláště tato posledně zmiňovaná zásada je tou rozhodující a přitom nejtíže dosažitelnou. Malé státy mají tendenci hledat někdy z ideových (přežitek minulosti) důvodů, ale třeba i bezpečnostních, závazkový vztah ne na základě rovnosti ale řekněme pochopením „velkého bratra“ a zařazením se do skupiny „ochotných“. Může to být postoj do určité míry výhodný, ale také s limitujícím operativním rozsahem a v podstatě potlačující přirozená „národní“ prvek.
Zde je třeba zařadit i jisté zásady operativního vyjednávání. Myslím, že nejpochopitelněji je možno tyto zásady operativní práce v zahraniční politice si ujasnit popisem několika ilustrujících případů. Československo, nebo v současnosti Česká republika měla v minulosti několik mimořádných příležitostí jak se aktivně projevit a to hlavně v pozitivním smyslu.
Taková aktivní situace je buď dána objektivně zvláštními podmínkami nezávislosti nebo také jistou organizační strukturou, která zvláště v mezinárodních organizacích do postavení řídící funkce zemi předurčuje (období rotujícího předsednictví či jiného funkčního postavení).
Naše zem byla vždy nějakým způsobem přičleněna k nějaké skupině. Bylo to v období mezi válkami a po krátké době hledání či raději ostrého vnitropolitického boje po válce do roku 1948. Zde se nemohla plně svobodně projevit buď již vzhledem k danému politicko - geografického uspořádání, nebo krátkosti období nutného ke stabilizaci.
Situace se však podstatně změnila v souvislosti s „Pražským jarem“. Které však nemůžeme limitovat jen na rok 1968, ale jeho projevy (samostatného myšlenkového přístupu) se projevovaly již v období počátku šedesátých let. Jednalo se o proces postupného vývoje a pnutí v mnoha společensko - politických směrech. Oblast tohoto vývoje je dosti podrobně zdokumentovaná, ale její charakteristika podléhá nyní opět ideově politickému hodnocení s tendencí hloubku myšlenkových projevů, ale i operativních kroků upozadit, aby vynikly ty faktory, které se nyní jaksi více hodí i vzhledem k novým představitelům, kterým je i falešně dáván dík. Nejde o podrobný rozbor ani detailní pohled, ale stručně řečeno převládá tendence nepřiznat nebo alespoň minimalizovat zásluhy podmínkám, které byly vyvolány a vedeny některými „osvícenými“ představiteli Komunistické strany. Ti předně pracovali myšlenkově v ideově teoretické oblasti, aby později se snažili uplatnit své závěry v postupných společenských změnách. Je to možno snadno zdokumentovat i když pro současné jednoduché souputníky velmi obtížně k pochopení. Ono to ani nejde, protože tím bychom přiznali i zákonitý vývoj o patnáct let později v samotném centru moci – Moskvě, která pracovala v podstatě dle pražského scénáře. Ten je symbolizován Gorbačovem a Zdeňkem Mlynářem, který byl jeho celoživotním blízkým přítelem a ideovým rádcem. Je zajímavé, jak se naší moderní historiografii podařilo jméno Mlynář téměř vyloučit z naší historie a nakonec někteří „hrdinové“ ho chtěli dostat dokonce před trestní tribunál jako zrádce své vlasti. I když se to nepodařilo, něco pachu zpravidla zůstane.
Tak se zachází s člověkem, který jako málo kdo z našeho českého prostředí v podstatě, a bez přehánění, „pohnul světem“.
Je ale nožné udělat další závěr. Nejenom zahraničně politické otázky na odborném pracovišti, což by mělo být MZV, ale na každém místě je prostor jak proniknout i mimo hranice své země i ve snaze po ovlivnění celkového politicko společenského konceptu. Základ musí být ve vlastní koncepci, kritickém přemýšlení a tvrdé práci. To vše, například Zdeňkovi Mlynářovi vlastní, by nemohlo dojít svého cíle, kdyby zde nebyla i trpká zkušenost i z vývoje v našem českém prostředí a nakonec i náhoda, že vztah k osobě, která se dostala k moci v Sovětském svazu, byl blízký osobní kamarád. Nejde jen o úlohu osobnosti v dějinách (Plechanov), ale často také o roli osobních vztahů.
Jen tento příklad hovoří o tom, že i naše malá zem může dát světu hodně i v oblasti zahraničně politické. Je to přínos historicky ojedinělý a jakoby nepochopený. Zůstává však v naší moderní době již nepřekonatelný a to z prostého důvodu, že se mu podařilo změnit politické podmínky světa. Chápu proč to je. Bral by „slávu“ těm, kteří si ji nezaslouží. Stejný případ je i osobnost profesora Jiřího Hájka, který mimo naši hranici byl jediným známým a také operativně činným disidentem. Zůstala za ním mimořádná práce. O té se trochu zmiňuji níže. Jako vysokoškolský učitel jsem se občas zeptal studentů, zájmově zaměřených na zahraniční politiku, co o těchto dvou lidech vědí. Nic. Historie potřebuje čas, aby se mohla stát objektivní a pedagogové tak dostali povolený prostor, aby ji jako takovou mohli vykládat. Jak blízko máme dnes k dřívějším poměrům.
Osobnost kdekoliv, tedy i v politice musí dostat určitý prostor k operativnímu jednání. To je sice závislé na osobním přístupu, ale operativní možnosti bývají limitovány organizační strukturou a současnými politickými podmínkami. Nepodceňujme i funkční postavení. Obsazení funkce, zvláště pak v mezinárodních organizacích, (OSN, EU. OBSE) kde často dochází k rotaci, či místu na základě volby je velmi důležité a poskytuje se tak velká příležitost k zásahu do politického dění.
Již výše jsem popsal tak trochu humorné okolnosti umožnění přístupu delegaci NATO na zasedání semináře o vojenských koncepcích organizovaným OBSE. Měli jsme však i jiné možnosti.
Jedna z nejvlivnějších bylo místo předsedy Valného shromáždění OSN, což je celoroční post s možnosti aktivního zásahu do problematiky celého světa. Tuto funkci po zvolení zastával Jan Kavan, vzdělaný a zkušený diplomat, ale i se svým vyhraněným politickým názorem. Ten ale k osobnosti patří. Na takovém místě nemůže být úředník. Politický přístup má své výhody, ale i své odpůrce. Myslím, tak jak ho znám, byl jeho postoj ve všech otázkách velmi aktivní ve směru hledání kompromisu a dorozumění. Byla to dobrá volba dokonce pro danou dobu. Nebudu jeho práci charakterizovat. Dostala mimořádného ocenění v samostatné publikaci OSN pro toto období. Avšak v jeho vlastní zemi bylo takové uspořádání, že ministr zahraničí Cyril Svoboda, o kterém jsem se již zmiňoval v souvislosti s popíráním role OSN a nakonec i její Charty (ne třeba je respektovat, pokud se to nehodí) a se stejným popíračským poměrem k mezinárodnímu právu, označil pana Kavana za nedůvěryhodnou osobu s tím, že proto nemá přístup k utajeným informacím MZV a z hlediska bezpečností nemá ani důvěru jako kuchař MZV. To není projev politického soupeření, ale morální pokleslosti, protože musel vědět, že místo předsedy Valného shromáždění a jeho kanceláře je centrem nejenom těch nejdůležitějších informací, ale i centrem jednání a hledání operativních přístupů k celosvětovým problémům, kde často přístup vhodně voleného postupu administrativou převáží.
Poslušní novináři překvapivě zaujali také negativní přístup a protože nebylo nic moc co vytknout, tak raději nijak neinformovali a zaměřili se na vyhledávání osobních „poklesků“ „předsedy zeměkoule“, jak se snažili pejorativně pana Kavana označovat.
Došlo tak k absurdní situaci, kdy v podstatě nejvyšší post v mezinárodní politice, který naše zem může získat a také ho měla, pracoval od své země v podstatě odtrženě, bez jakékoliv podpory s malým týmem spolupracovníků. Nejde jenom o omezenou možnost výkonnosti, ale také o úmyslné nevyužití těchto možností v zájmu naší země. Myslím, že to byl ojedinělý případ takového jednání, které si zaslouží věcnou kritiku a jednoznačného odsouzení primitivního přístupu tehdejšího našeho ministra zahraničních věcí.
Tato závažná okolnost nebyla vůbec vyhodnocena ani nebyly vyvedeny žádné důsledky. Odpovědný ministr naproti tomu je stále po mnoho let členem vlády v různých funkcích. Tyto skutečnosti jsou v zahraničí obecně známy a je tím sníženo partnerské postavení země a to dokonce na základě „kádrové“ politiky. Tak daleko může jít nepřátelství, které má spíše osobní charakter. Jiné vysvětlení se nenabízí a to ještě stále se horuje po souladném přístup právě v zahraniční politice.
Tyto funkční místa mohou být výkonná jen v tom případě, pokud si jejich představitelé zachovají objektivní přístup a nestrannost k posouzení projednávané situace. Stejná situace se týká doby našeho předsednictví v EÚ. Jedná se rovněž o místo, které již z popisu svého účelu nemá jen formálně administrativní charakter, ale musí se zabývat problematickými věcmi vlastní unie, ale všech otázek, které s jejím chodem souvisí. Tento rozsah nelze přitom omezit jen na Evropu nebo záležitosti členů unie. Ta a její členové jsou zainteresováni na mnoho záležitostech světového dosahu. Jedná se o zájmy ekonomické, energetické ale i bezpečnostní.
Pozice předsedající země musí mít sama jasný postoj a dobře mít připraven vyjednávající tým ve které musí být dostatek pracovníků s vlastním iniciativním přístupem.. Ten zpravidla odpovídá představám řídících pracovníků. Myslím, že ani v tomto případě jsme se neřídili těmito zásadami a prostor naší země při iniciativní a operativní práci je proto značně omezen. Zamysleme se nad personálním vybavením, zda naši představitelé jsou schopni objektivního uvažování a plní tak základní podmínku. Ilustrujme na konkrétních příkladech.
Představitelé našeho zahraničního směřování
Zrekapitulujeme-li stručně podstatné a závažnější politické kroky v posledním období, bylo by nutno začít rozdělením Československa počátkem devadesátých let, které bylo v režii Václav Klaus - Vladimír Mečiár. Závažná otázka, která měnila podstatu státu i její geografii a přesto nebylo vypsáno ani referendum. Celkem se uznává, že v případě referenda by občané obou součástí Československa se vyjádřili ze 70% pro zachování celistvosti státu. Stát se ale nakonec rozdělil. Zdálo by se tedy, že došlo k rozhodnutí, které neodpovídalo přání občanu a tím i k rozhodnutí chybnému. Právnímu i politickému. Přestože jsem stoupencem co nejširší účasti občanů při řešení zásadních politických otázek, které se jich bytostně dotýkají, to je využitím formy referenda (vstup do NATO, EU, stálé přítomnosti cizích vojsk na našem území, účast v zahraničních misích pokud mají bojový charakter a třeba i správní rozdělení země) přesto myslím, že rozdělení státu dohodou představitelů bylo správné.
K tomu jsem došel na základě zkušeností z podobných situací, kdy pokud nedošlo k urychlené dohodě vývoj směřoval vždy k postupné animozitě. Celkem vzájemný vztah Slováků a Čechů byl dobrý a takovým nakonec zůstal. Nezapomínejme ale na začínající mediální kampaně, dokonce jakoby odborně vyargumentované (penězovody) ale i na bitky na hranicích (při oslavách bratrství) mezi kluky, které byly vždy, třeba o holku, ale tentokráte se již pral Čech se Slovákem a hned tam byly obě TV a dostávalo to vše nacionální podtext. Nikdo neví čím tyto „nevinnosti“ končí, jsou–li podporovány malou nacionální skupinou, ale jako vždy, téměř všemi medii.
Takže jsme se nakonec rozdělili a žijeme spolu, a spokojeni. Máme dokonce společné vojenské expediční sbory a opět některé společné sportovní soutěže. Rychlé rozdělení nedalo čas a prostor vyrůst vždy se hodícímu nacionalizmu.
Vstup do NATO byl ale jiný problém. Byl tam protiruský podtón, což vedlo i Američany k počátečnímu a dosti důraznému nesouhlasu a později ke změně stanoviska za podmínek, když byla podepsána dohoda NATO – Rusko a hlavně když paní ministryně zahraničí Albright ujistila spolu s dopisem prezidenta kongres, že v žádném případě se USA nezavazují jit na základě smlouvy o rozšíření někam bojovat. Což ale prezentovala svým rodným Čechům zcela opačně. Stav to byl pro českou veřejnost rozporuplný a proto se k referendu nepřistoupilo vzhledem k nejistému výsledku.
Pozdější vstup do EU byla zcela jiná záležitost. Občané viděli prosperující organizaci hlavně v ekonomické oblasti, sami se o tom při svých již častých návštěvách zemí EU přesvědčili. Vypsání referenda nebyl problém vzhledem k předpokládanému pozitivnímu výsledku, a navíc to byla podmínka přistoupení. Problém byl v jiné věci, jak přípravu před referendem využít dokonce k osobnímu obohacení. Překvapivě Ministerstvo zahraničních věcí vyčlenilo (dle tisku) 200 mil Kč. na propagaci ANO v referendu. Přitom všichni jsme věděli, že všechny parlamentní strany vstup podporují a to zcela jednoznačně a KSČM oficielně žádné oficielní stanovisko nezaujala, ale její přední představitelé ve všech mediálních prostředcích vystupovali velmi aktivně za vstup (Ransdorf, Dolejš a jiní). Takže nešlo ani o referendum, (výsledek byl předem znám a to zcela nepochybně) jako o to, kdo se podělí o peníze, aniž by musil cokoliv dělat.
Pokud informace soudobého tisku odpovídaly skutečnosti, tak se jednalo o státem (MZV) organizovanou defraudaci či korupci.
Do této kategorie by měla spadat také Lisabonská smlouva, která podstatně zasahuje do právní ale i politické struktury EU. Jistě závažný dokument, který je problematický, rozporuplný a věcně ani právně nepřehledný. Nakonec s ním nikdo ani odborně nepracoval. Jeho přijetí v případě vyhlášení referenda by bylo velmi problematické již jen z toho důvodu, že jde o dokument, kterému lze těžko porozumět a tím se i k němu vyjádřit. Svým politickým charakterem a svoji podstatou však by procesu referenda odpovídal.
Reforma veřejné správy – ustavení krajů. Zdálo by se, že je to místní záležitost, která se mnoho, mimo nějakých praktických věcí občanů nijak zvlášť netýká a to ještě navíc, kdy řada věcí se může a rozhodně bude v budoucnu rozhodovat na základě počítačové komunikace. Dalo by se i chápat, že to nepatří do tohoto způsobu rozhodování. Nedomnívám se tak, protože reforma skrývá i své mezinárodní záludnosti a to dosti podstatné. I zde se proto mělo využít při rozhodování spoluúčasti občanů. Protože se tato záležitost nezdá být zcela jasná, podívejme se na ni trochu podrobněji.
Občasné správní reformy, v našem případě spíše časté, zpravidla uspořádávají vnitřní záležitosti a proto unikají zahraničně politickým aspektům, natož, aby nějakým způsobem ovlivnily vlastní postavení země. Máme smůlu. Náš případ to rozhodně není. Vytvořili jsme řadu drobných krajů v „zájmu naplnění litery ústavy“, šitou i tak velmi horkou jehlou a opomenuli jsme její hlavní ustanovení, že jsme občany „České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. K tomu musel být velmi závažný důvod. Snažme se ho vysledovat.
Idea regionalizace přišla k nám kdysi ještě z Bonnu jak již uvedeno výše. „Regióny“ od sebe v pohodě rozdělili.
Za této současné reality se dokonce soustřeďujeme na prezidentské (Benešovy) dekrety. Tato aktivita může být chvályhodná a snad i potřebná, ale nyní již zastiňuje i samotnou podstatu, která je však již v jiné poloze. Dnes nejde o minulost ani o důsledky z té doby, ale o naši budoucnost či bytí. Přes hraniční regionalizace se musí projevovat i v rozdílném „vládnutí“ krajů od Prahy a nakonec a to je cíl i od sebe samých. (viz přístup k zdravotnickým otázkám). O tom je i naše prováděná regionalizace. Nejde však jen o nás. Regionalizace je úspěšně prováděna i v Polsku a to je přece jenom větší sousto a proto jde o něj především.
Regionalizaci jsem tak trochu přišil Zemanovi a jeho straně. Do které Zeman vlastně nikdy nepatřil a také již tam není a to dokonce z vlastního porozumění. Do zahraničně politického směřování ČR se však zapsal rozhodným a neobhajitelným (proněmeckým) způsobem. Jen velmi stručně. Válka proti Jugoslávii. Agresivní a prvá v naší historii. Navíc dosud on ani jeho bývalá strana nedošla k závěru se alespoň omluvit. Nakonec dobře ví, že to bylo předně přání jeho a spojenecké strany v SRN. Jednoznačně odsuzující byl i jeho jednostranný postoj ke stranám ve sporu na Blízkém a středním východě, kde upřímně radil Izraelcům při jeho poslední návštěvě: „dokud nevyženete všechny Araby nebudete mít pokoj“. Kupodivu neměl nikdy potřebu své postoje zdůvodnit ani se za ně omluvit. Byl to bezkoncepční a pro nás tak typický přístup.
Postavou minulosti byl i Václav Havel. O něm se mě nechce psát, protože vlastně není v zahraničně politické oblasti o čem psát a to zvláště s ohledem na osobu pana Havla samotného. Jeho přednosti či přínos je jinde. Muselo by se podrobně rozebrat zvláštnost prostředí v okolí hradní společenství, či hochů „co spolu mluví“. Havel již svoji podstatou nebyl nikdy exekutivní osobou a rozhodovali za něho jiní a také ho dle svého obrazu vytvářeli a směřovali. Tyto jeho postoje dnes již pomalu přichází na světlo boží a není již proto na mě, abych se jimi zabýval. Předně to byl pan Schwarzenberg, který jako jediný přišel s koncepcí hned po listopadu (když nevzpomenu propracované analýzy disidentské levice – Obrodu ovšem s jinými doporučeními) a také hrál rozhodující roli a to i v různých reformách včetně těch ekonomických i když se zdálo, že je jenom v pozadí. Po 20 letech v souvislosti s jeho osobou o nic již nejde a je zcela názorově vyprázdněný, takže naše zahraniční politika je nebezpečně úsměvná.
Proto bychom musili ty současné pány spíše spojit s některou jejich reakcí a probíhající dění. Pojí je jedině antirusizmus, který navíc dnes nikdo nechce a to hlavně jejich rádo by přátelé na západ od nás. Vzpomeňme jen na jejich aktivity k přimknutí se k americkému neokonzervatizmu, snaze dokonce po ovlivnění voleb k zabránění zvolení Clintona a jak nelibě, a to zcela nekrytě, nesli zvolení Baraka Obamy.
Snaha byla po jednoznačné servilitě vůči USA prostřednictvím NATO a nebo tendence po umístnění amerických vojáků na našem území. Je to nutné jako obrana proti Iráku a jedině Saša Vondra přišel odvážně s myšlenkou, že „ČR, která leží mezi Německem a Ruskem by zařízení s jistým počtem amerických vojáků bylo dobré.“ (při přednášce v nadaci v Heritage Foundation, ČTK 16.11.2007). Ještě že máme ty staré dobré Němce. Již zmíněný Schwarzenberg to má jednoduší. Tím, že ještě prezident Putin odmítl teorii nutnosti amerického zbrojního programu vzhledem k možnému nebezpečí „ z Ruska, Číny a jiných zemí“ požadovaného ministrem obrany Gatesem před senátem (7.2.2007) byl pro něho dobrý důvod umístnit u nás americké vojáky a snažit se o další rozšiřování NATO.
To paní Vlasta Parkanová, bývalá ministryně obrany, hrozí íránskými raketovými atomovými útoky do 10 až 15 let a to v době, kdy právě probíhala v Budapešti prvá konference EU (2008) o přípravě a realizaci plynovodu Nabucco na základě iniciativy Maďarska, Rakouska, Slovenska a Polska, tak aby se vytvořila alternativní cesta, mimo Ruska, pro dopravu energie ze Střední Asie. Česká republika se konference (prvé) nakonec odmítla účastnit, pravděpodobně proto, že se vlastně chystala na atomovou válku s Iránem, který měl být překvapivě právě dodavatelem tohoto plynu, což se jaksi nehodilo do naší ideové přípravy na válku. Je to další důkaz absurdity české zahraniční politiky. Pro tento trestně naivní postoj jmenovaná byla povýšena do funkce místopředsedkyně vlády, aby za těch kritických 15 let, až snad bude v penzi, utíkala do protiatomového krytu. Já ale věřím, že bude v poklidu vařit doma oběd právě na íránském plynu z Nabocca. Je zajímavé, že se tak důležitá konference a to i pro nás, podařila v zájmu naší „bojové“ nálady mediím utajit.
Z uvedených až zkratkovitě groteskních příkladů je zřejmé, že o naší vlastní zahraniční politice nejde dost dobře psát, natož v ni vysledovat nějakou koncepci v národním zájmu, který nepopírám, může mít i evropské či celo globální rysy, ale není to starost naší dnešní exekutivy. Nalézt nějaké osobnostní prvky je zcela nemožné, snad až na prezidenta Klause, jemuž je jeho role právě v této oblasti s odvoláním se na Ústavu odpírána.
Za zahraniční politiku, jako nakonec za celou exekutivu odpovídá vláda a přiznejme jistý podíl předsedovi (Mirek Topolánek). Ministra z výše uvedených důvodů vynechám a o panu Vondrovi v jeho zájmu raději také pomlčím. Přesto by nebylo od věci se podrobněji zabývat alespoň funkcí a názory předsedy vlády a prezidenta.
Bývalý ministerský předseda Topolánek, ač nepatří mezi intelektuály a ani se za něho nepokládá, si občas zafilozofuje na závažné politické téma. Zpravidla před volbami o nebezpečí návratu komunizmu do naší země, nezíská li právě jeho strana dostatečný počet stoupenců. Pokud by se jednalo jen o politické heslo s nadějí na získání pár hlasů, tak by se to nechalo pochopit. Byla by to součást jen politického předvolebního boje. Lidé jsou různí, i hodně politicky naivní a hlas mají stejný, ať již volí „boj proti rudému nebezpečí“ nebo neonacistické strany a jejich „bílé Čechy Čechům“.
Pokud něco podobného spatří světlo světa v písemné formě, předpokládá se, že je to psáno s rozmyslem a v případě vysokého představitele, jímž pan Topolánek je, třeba i po předběžné konzultaci s lidmi, kteří téma znají. Navíc nyní se hovoří, že politické postoje těchto lidí, včetně pana prezidenta, by měly projít jakýmsi schvalovacím procesem.
Pan expremiér zveřejnil své zásadní politické krédo v nejčtenějším listu Mladá fronta Dnes. V posledním odstavci, jak bývá zvykem, vše shrnul. Cituji: „Nevěřím, že v zemi, kterou poslední ruský okupant opustil v červnu 1991, v zemi která se před 19 lety zbavila pro moskevského komunistického režimu, v zemi, která je svobodná a relativně bohatá, nemá většina z nás v této otázce jasno“. (Otázka se týkala vztahu k Lisabonské smlouvě)¨. Svůj závěrečný odstavec uvedl: „Skutečný výběr je Lisabon nebo Moskva“.
Zní to zásadově, zní to pěkně, tak po Jakešovsku.. Až na to, že nic z toho není pravda. Předně hrozit Moskvou v souvislosti s Lisabonem je od věci a to i přesto, že Mf Dnes pro zvýraznění z toho udělala nadpis.
Závažnější je otázka, jak a kdy jsme se zbavovali „ pro moskevského komunistického režimu“. Podívejme se proto na obecně známá fakta.
Má li dojít k zásadním politickým změnám, musí k nim dojít předně v centru moci a tím byla Moskva. To je o Gorbačovi (1985), novém myšlení, perestrojce, glasnosti a následnému intenzivnímu vývoji v tehdejším Sovětském svatu. Ten otevřel cestu i Čechům a Slovákům. Jakešův režim byl vším možným, ale již dávno ne pro moskevským. Naopak ruské publikace se u nás zakazovaly. Vedla se s nimi ostrá polemika v českých a slovenských mediích. Články disidentů publikované v Rusku byly doma napadány (Hanzelka a Hájek v Izvěstiích). Protimoskevská rétorika na obranu „našeho“ stalinizmu vedená „naší“ komunistickou stranou, byla nápadně podobná té, která se praktikuje v zájmu hledání nepřítele a vlastního servilizmu i dneska. Kdo chce a má odvahu, tak to vnímá dobře. Tolik o Moskvě. Pro Jakeše to byl nepřítel číslo jedna a měl pravdu – byl jím i zlikvidován. Argument pana Topolánka tedy velmi naivní a v každém případě daleko od pravdy.
Podstatnější otázkou je „zbavení“ se okupantů v roce 1991. Ano přišli jako okupanti. To si dobře pamatují i Ti, kteří v té době nebyli ještě na světě. Naše TV o ničem jiném nemluví. Jenže časy se mění a armáda s nimi. V době listopadové, sovětská armáda byla již dávno armádou Gorbačovovou, zatím co československá byla gardová a tím velmi akceschopná jednotka na obranu jakešovského komunistického systému. Proto, a velmi dobře to víme, vydávala svá velmi bojová prohlášení (třeba na setkání zemědělců v Praze) a připravila již své bojové tankové jednotky u Prahy k akci za znovuobnovení pořádku. Čekalo se jen na rozkaz k útoku na Prahu. Nebylo to tak nemožné.
Pan Topolánek je jistě dobře informován, i když sám třeba neměl s disentem nic společného. Měl by ale také vědět, že byla již před revolucí vedena jednání se Sovětskou armádou. Obava byla z ČSLA, ne z „ruské“ strany.
Můžeme hledat i jiné skutečné důvody, proč nakonec ČSLA nebyla zneužita, ale ruská přítomnost a postoj byl rozhodně jedním z důvodů, ne li tím podstatným. Odchod takového „okupanta“ byl již jenom technickou záležitostí. Dohodnut Havlem v Moskvě, jak sám uvedl s Gorbačovem během patnácti minut.
Ministerský předseda svým postojem překrucuje historii. O tom není sporu, ale až po „osvobození se“ i historiků, bude moci být vše jednoho dne narovnáno a dáno do souladu s fakty. Podstatným však je, že tímto přístupem a podobnými prohlášeními se projevuje snaha o aktivní ovlivnění naší současné zahraniční politiky a to dokonce v domnění, že se tím nějak zavděčíme novému „velkému bratru“. Tento přístup není jen nepravdivý, neodpovědný, ale v žádném případě nepřispívá ani ke stabilizaci mezinárodních vztahů a to dokonce právě se Spojenými státy.
Václav Klaus
Je mnoho věcí, se kterými lze a je dokonce nutno s V. Klausem nesouhlasit. Jedná se o otázky vnitropolitické, ekonomické a s nimi související ekologické problémy, ale i pochopitelně problémy sociální. To však není dnešní náš problém. Naopak současné přístupy prezidenta Klause, které jsou založeny na promyšlené a oprávněné kritice v mezinárodních a to velmi napjatých a zásadních otázkách zaslouží ocenění, stejně jako úvahy a odsudky „primitivního antirusizmu stejně jako zaslepeného amerikanizmu, které jsou jinými stranami téže mince“.(LN 30.3.1999). Překvapivě zde od sebe vzájemně opisují s Petrem Úhlem. Prostě Klaus je jednoduchým a prázdným lidem velmi nebezpečný – nutí k přemýšlení.
Karel Havlíček Borovský byl rovněž společensky nebezpečný, ať se vyjadřoval k čemukoliv. Katolicizmus, vídeňská vrchnost, panslavizmus i naše počínající národovectví bývaly předmětem jeho „nebezpečného myšlénkování“. Také nám čecháčkům, ale dovedl poradit: „chceš li v strachu, nepokoji žít, musíš k tomu vtip a rozum mít. Chceš li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba“. Není nutno dodávat, že je hlavně popisován vztah k vrchnosti.
České vrcholné orgány jsou již dnes v Bruselu a pokud tomu tak není, tak je tam postupně budujeme. Proto potřebujeme tento stav formalizovat cestou Smlouvy či Ústavou. Vše by mělo mít hladký konsensuální průběh a ten je přece bez diskuse. „Býváme proto hloupými, když je toho třeba“ Jedná se o transformaci evropského kontinentu a to je závažná a v mnohém případě i rozhodná zahraničně politický otázka. To vše by mělo být předmětem hloubkového uvažování. A to je právě prostor jen pro člověka, který má názor – pro Klause.
Škoda, že u nás mimo Klause nemáme politika. Máme proto potřebu se s ním vypořádat již vzhledem k naší vlastní osobní malosti. Je mnoho důvodů, které je mu možno celkem úspěšně vytknout. Vnitropoliticky se sám rád prezentuje jako pravicový politik. Není to právě proto můj člověk, ale dovedl jsem si jeho postoje odůvodnit – i když nesnadněji pochopit. Nelze popřít jeho inteligenci, pracovitost a odhodlání hájit svůj názor. Je to dobrý partner pro názorový střet. Obecně je mu vytýkána arogance, přehlížení druhých. A přesto dovede uznat chybu svoji (regionalizace) ale i za celý stát (agresivní válka). Popularita je hezká a příjemná vlastnost. Nabaluje přátele, kteří pak i v dobré vůli stojí v cestě, jak se u přátel zhusta stává a berou čas.
V oblasti zahraniční politiky velmi obtížně hledám otázku či problém, který by se Klausovi dal vytknout. Nesouhlas s válkou proti Jugoslávii, s americkou agresí proti Iráku, manipulací a podporou terorizmu v Kosovu, ani s jeho protiprávním uznáním samostatnosti. Jednoznačná obrana mezinárodního práva, které posiluje postavení malých států a pochopitelně suverenity. Respekt k Chartě OSN a trvání na dodržováním jejích zásad právě v otázkách války a míru. Ale i chápání globální mezinárodní politiky a to i s ohledem na postavení Ruska a Číny. V posledním období i hodnocení války Gruzie a odmítnutí se podílet na propagační neopodstatněné a v podstatně servilní jízdě „východních“ představitelů na podporu Tbilisi.
Překvapivě se zdá, že někdy stojí osamoceně. Je to ale jeho chyba? Myslím, že nechce sloužit tak jako řada našich jiných představitelů. Přes dehonestující články různých našich i západních žurnalistů má svůj respekt nejen v Evropě, ale i v Kremlu či Pekingu. Jen v tom Washingtonu, přestože je pokládán, a myslím, že právem za skutečného stoupence amerického systému, mu Bílý dům tehdy s Bushem jaksi zůstal vzdálen. Chyba je jak se nyní moderně říká v komunikaci. Tentokráte ale také v intelektuální rovině. Bush opravdu nebyl partner asi nejen pro Klause.
Prezident Klaus ve své osobní kapacitě, když mu nepřiznáme exekutivní pravomoc, se snažil v zájmu cti národa omluvit Srbům. On jako představitel státu našel způsob, jak svoji hlavu sklonit. Ano je arogantní při jednání s hloupými, ale velice skromný a pokorný před neoprávněnou obětí i naší agrese. Ukazoval cestu jak se nenechat vmanévrovat do slepé prostomyslné poslušnosti. Bylo toho dost a i naší vinou umírali lidé. Vzpomeňme na neodpovědné odmítnutí zprostředkování jednání I. Rugova se Srby právě k předejití konfliktům v době narůstající krize.
Hodnocení událostí, věcí a lidí zvláště bývá velmi složité. Vyžaduje přemýšlení – práci. Proto je tak příhodné černobílé vidění. Není v něm jen zaujatost. Předně je v něm obsažena zcela prostá hloupost.
Ještě jedna poznámka ke Klausovým postojům. Jeho jednoznačně „proamerický“ postoj bývá zpochybňován, ale je skutečně proamerický tak, jak on Americe rozumí a jak se nyní dosti radikálně ozývá. Myslím, že jeho rozhodování o americké základně za současných podmínek bude velmi složité a zítra, pokud se situace v USA změní, bude již doufejme zbytečné.
Porozumět zahraniční politice, kde se prolínají mnohostranné zájmy není snadné. Navíc být v její exekutivní branži je spojeno s lukrativním místem z mnoha stránek. Proto, pokud se vyskytne někdo, kdo ví, rozumí a má odvahu být aktivní v zájmu dobré věci, snadno nachází ne oponenty, ale nepřátele. Jeho pracovní výsledky musí být upozaděny a on zapomenut.(Hájek, Mlynář a řada dalších). Co dnes víme o aktivitách právě v zahraničně politické oblasti, které napomohly změně celkového systému ve světě i u nás, zabránily pokračování nepřátelství v různých oblastech. Můj obzor je pochopitelně velmi limitovaný a proto neúplný. Co je však důležité, že i naše „odborné“ ústavy a vysokoškolská pracoviště tyto věci nemohou zkoumat neboť nejenom „Ústav pro studium totalitárních režimů“ je opět ideologickým pracovištěm, ale je možno sem zařadit i vše, co má co dočinění se současnými dějinami. Není zákaz tyto věci přednášet studentům, ale exekutivní administrativa ví, kdo by je přednášel, takže ta možnost není dána. Máme dále již řadu ústavů, jak se dnes říká „think tankového“ charakteru až na to, že se tam nesmí přemýšlet. Pracoviště jsou to klidná, k názorovému střetu nedochází a výstupy jsou dle objednávky
Z mých poznámek vychází hodnocení sociálně demokratických představitelů a vlád značně negativně. Bohužel za některá rozhodnutí nesou odpovědnost a nemají sílu se s nimi ani dodnes vyrovnat. Jsem ale také dosti subjektivně ovlivněn, neboť od jejich reprezentace jsem očekával více a mé hodnocení má proto vůči této straně vyšší nároky. Přesto se domnívám, že nyní vedle V. Klause na jedné straně, existuje ještě jedna osobnost, která doufám může mít jistou perspektivu a tou je nepochybně Luboš Zaorálek svým fundovaným přístupem k zahraničně politické problematice a nakonec i kvalitní formou jejího zdůvodnění. Neopomínám ani jeho snahu o zapojením se osobní angažovaností do dnes klíčové otázky – problematiky severní Koreje.
Jen na závěr kysele „úsměvnou“ ilustraci. Diskusní schůzky pracovníků zahraničních oddělení různých ministerstev, (včetně třeba ministerstva vnitra ale i rozvědky), které se pravidelně konaly k neformálnímu projednání aktuálních tematických problémů a byly velmi přínosné, však po zjištění jejich obsahu ředitelem instituce v budově ( Jiří Šedivý), kde se diskuse konaly (Ústav mezinárodních vztahů afilovaný k MZV), musili přítomní vyslechnout jednoznačné prohlášení, že „USA mají, stabilní, nikdy neměnnou politiku a to ve všech otázkách, řekl mě to Talbott a nic jiného se nesmí v této budově říkat“. Po všeobecném odmítnutí tohoto nepochopitelného stanoviska byla skupina odborníků na mezinárodní vztahy z budovy vykázána a moderátorovi byl osobně zakázán přímo vstup. Později ze zákazu vstupu byla vyjmuta odborná knihovna.
To je také o české zahraniční politice dneška.
Pravidelně jsou zpracovávány Koncepce zahraniční politiky České republiky, pěkně hutné a na křídovém papíře. Jsou všezahrnující a všestranné. Po formální stránce perfektní a v podstatě nikdy neměnné. Obsahově právě z koncepčního hlediska prázdné.
Kapitola XI.
Privatizace národních zájmů
Národní zájem je pojem, se kterým se setkáváme dnes a denně. Přeme se trochu o jeho obsahu, ale všichni v něm uznáváme kus svatosti. Stručně řečeno patříme k národu, národnímu státu a ten nám dává nejenom identitu, ale podílí se na naší vnitřní, ale i vnější jistotě. Tak tomu bylo a snad i dosud trochu je. Národní zájem naráží na jiné a v dnešním světě stejně relevantní pojmy – globalizace, internacionalizace, individualizace či raději práva jednotlivce a z trochu jiného soudku – privatizace. Národní zájem je výrazem našeho já a kupodivu jeho privatizace je jeho zobecněním.
Národ, či stát navenek má své zahraničně politické zájmy, které nemusíme zdůrazňovat. Často rozpolcená a rozhádaná vnitropolitická situace dovede nalézt ve vztahu k zahraničí společný jazyk, neboť dosud žijeme v období pocitu jednotného národního zájmu se silným prvkem společenské sounáležitosti. Potud asi bez námitek. Svět se nám však změnil za přísného utajení či opomenutí medií a v prostředí naší nevědomosti. Bylo by asi vhodné ilustrovat tuto skutečnost právě ve věci toho nejtvrdšího jádra „nedotknutelného“ národního zájmu.
Zahraniční politika státu je ve vlastním národním zájmu svázána smluvními vztahy s jinými státními subjekty a příslušností k mezinárodním organizacím. Respektuje i mezinárodně právními ustanoveními. Podporuje dále univerzální organizaci (OSN) s nadnárodní exekutivní pravomocí (Rada bezpečnosti OSN). To vše ve vlastním, ale i obecném zájmu, neboť se tím podmiňuje síla mocných. Proto právě od nich pramení soustředěné útoky na „zastaralost“ mezinárodního práva, které již přestalo odpovídat „potřebám“ moderní doby. V tomto směru není nesnadné odsledovat servilní přisluhovačství řady i našich medií. Mimo tendenci rozmělnit stávající systém existují již reálné kroky jak postupně měnit a organizačně vytvořit jiné mezinárodní a bezpečnostní prostředí.
Procházíme kampaní, vlastně permanentně, o reorganizaci (centralizaci) EU. Víme toho mnoho o platech poslanců, asistentů a díky bohu i o jejich exekutivní bezmocnosti. Nikdo však neměl snahu vysvětlit, co je posláním desetitisíců zaměstnanců spojených s EU. Příchod dalších se očekává (jen z ČR asi 600. Nevíme nic o práci asi 1500 „odborných“ komisí, které pracují za zavřenými dveřmi a usnášejí se o nařízeních regulující prakticky veškerý život ve sjednocené Evropě a to s vyšší právní váhou než mají zákony národních států. Tento skutečný operativní mechanizmus EU je vytvářen „ mládežnickými byrokraty“ (bývá jim do 35) a jsou objektem stovek lobbistických kanceláří. O ideálním korupčním mechanizmu nemusím se dále ani zmiňovat. Ani příklady není třeba uvádět. Jsou všeobecně známy a to i těch nejvyšších zastupitelských kruzích EU. (Jednou již z tohoto důvodu byla celá komise - vláda EU rozpuštěna).
Tento moloch ze své podstaty nemůže být operativní, ale je velmi účinný při demontáži národního zájmu. Není snad třeba ani připomínat, že k tomu napomáhá i skutečnost, že 100 000 stran zákonů a nařízení a 300 000 dodatků a vysvětlivek a dalších 40 000 stránek rozpočtu, nebyly dosud nejenom prostudovány, ale ani přeloženy. Přesto musely být „implementovány“ do našeho právního systému. Jen pro zajímavost, lze uvést a také pro porovnání, že organizace, jejíž aktivní činnost dobře známe a to nejenom v Evropě - NATO má svoji základní smlouvu v rozsahu 14 článků a to vše se vejde na jednu stranu A 4 (viz přílohu).
I návrh nové Lisabonské smlouvy je nepřehledný a skutečně rozsáhlý. S dodatky opět přes 500 stran. Obsáhlost vede k nesrozumitelnosti. Jedná se ovšem o zásadní změnu ve struktuře ale i pojetí EU. Stává se organizací s právní subjektivitou a občané členských států se stávají zároveň občany EU.
Lobbisté a jejich privatizační funkce EU
V EU má de facto mocná lobby rozhodující postavení. Jednotlivé komise jsou touto cestou „obhospodařovány“ a tak je vlastně EU důsledně privatizována. Mechanizmus moci je určen. Je pošetilé hovořit o „deficitu demokracie“ a dokonce o mechanizmu trhu. Určujícím je zájem lobbistů a ten pochopitelně nemusí být a také není v souladu s objektivními potřebami trhu. Ba právě naopak.
V současné době, kdy politické systémy, společenské podnikání a organizace mají stále více globalizovaný charakter je lobbování velice závažným prvkem systematické práce při řízení společnosti v celém jejím rozsahu a to jak na poli politického systému, tak ekonomických aspektů při ovlivňování dalšího vývoje. Komplexnost rozhodování vyžaduje násobící se rozsah znalostí při zajištění jisté odbornosti nutné při volbě operativních rozhodnutí. Tak byl v procesu těchto tendencí a vývoje vytvořen systém lobbingu jako podkladového mechanizmu pro správné a účelné rozhodování. Přestože se tato forma ovlivňování projevuje většinou v oblasti hospodářské činnosti, jedná se v podstatě o právní disciplínu vyžadující přesné uspořádání a stanovení norem pro jeho využívání a působení. Současný neuspořádaný stav lobbingu vyžaduje stanovení a dodržování právě tohoto právního základu, který se vytváří.
Lobbing získal zcela nepochybně nezastupitelné místo ve společenské činnosti. Postupem doby jsou jeho formy zdokonalovány, je vytvářena a stanovena jistá právní podstata určující jeho formu a pozitivní a společenskou funkci. Je již stanoven a vyvíjí se právní rámec formou různých, dnes již harmonizovaných kodexů jednání. Obsahově zahrnuje také i nutnost zvládnutí těchto zásad, zvláštní přípravu lobbistů a jejich registraci.
Je však nutno upozornit i na negativní funkci a zneužívání lobbingu až do používání forem, které jsou označovány jako úplatkářství a korupce.
Při dnešním, či předpokládaném počtu úředníků v centrále EU (kolem 40 000) je v Bruselu více než 100.000 lobbistů. Vzhledem k nedostatečné evidenci jejich pracovníků, přesné číslo není známo. Stačí jenom dle amerických medií připomenut, že ze samotných USA, které samozřejmě nejsou ani členy EU pracují v Bruselu stovky kanceláří, z nich některé mají vice než 100 zaměstnanců. Jsou to kanceláře na poradenské bázi, které jak napovídá logika věci a trhu musí být rentabilní.
Tyto obecné informace je možno dát do našich konkrétních forem. Z České republiky byly známy dobře dvě firmy tohoto charakteru. Jednu vedl bývalý ministr zahraničních věcí ( skoro osm let), pan Zieleniec, který jistě vzhledem ke svým znalostem z minulého zaměstnání, kdy mu byly známé veškeré informace týkající se ČR, měl proto jistě co nabídnout, byl nepochybně velmi prosperující firmou. Konflikt zájmů v našem politickém prostředí dosud mnoho nepadá na váhu. Dokonce ani v jeho případě, kdy po jistou dobu byl majitelem takové společnosti a zároveň člen orgánu (konvent), který dokonce připravoval „ústavu“ EU.
Obdobný případ, ale zajímavý z trochu jiného hlediska je lobbistická firma za účasti pana Teličky, který rovněž byl letitým členem české vlády a pak kupodivu přešel do Bruselu, kde předtím pracoval dokonce v oficielní zastupitelské funkci. Opět konflikt zájmů nikoho a zvláště jeho samého nezajímal. Dokonce asi proto, že jeho komunistická minulost „do posledka“ ho vedla ke snaze se dobře zapsat tím, jak nám veřejně ohlásil, že lobuje za kubánskou proticastrovskou emigraci.
Uvedl jsem několik faktů a několik aspektů, které svědčí o dvou velmi podstatných okolnostech. Předně práce lobbistů není přesně právně definovaná a jejích kodex nemá právní váhu. Hlavně však se jedná o nutnou organizaci, která často rozhodujícím způsobem ovlivňuje usnášení orgánů EU. Samozřejmě na základě odborných argumentů a nebo spíše s použitím vynálezu Féničanů. Což je prostředek operativnější, asi i účinnější a do budoucna zavazující a v podstatě anonymní.. To je ale více o korupci. Prostě formy privatizace mají různé cesty. Tato je však zvláště závažná.
Snad jen malá poznámka na závěr. Informační středisko EU vám s ochotou a s radostí poskytne „tuny“ informací o všem, co by mohlo mít něco společného s EU a v mnoha jazycích, ale k lobbismu v EU v podstatě nic. I to je také důkaz o tom, jak je lobbismus účinný.
Nejzávažnější funkce lobbismu v EU, a to dosud přísně utajovaná, je forma privatizace mechanizmu celé organizace a hlavně její operativní funkce. Zde se zájmy jednotlivých členů EU stírají, nebo nahrazují nadnárodními soukromými organizacemi.
Pro toho, kdo se problematikou EU zabývá podrobněji by neměla být ani nadsázkou konstatování, že účinná forma lobbingu je vlastně konečnou formou odnárodnění a v podstatě privatizací tohoto vlastně teprve rodícího se orgánu.
Privatizace národní bezpečnosti
S národním zájmem se předně pojí i otázka bezpečnosti. Vlastenecká povinnost mužů připravit se na obranu své země skončila. A je to dobře. Kdysi jsem s tím měl dost problémů, když jsem ještě jako konzultant i v oblasti bezpečnostní politiky tento způsob doporučoval. Jsou vytvořeny jiné a mnohem účinnější vazby, které tuto bezpečnost mají zajišťovat. Armáda sama je profesionální tj. sjednaná na základě kontraktu. Voják - odborník pracuje ve smluvním vztahu se státem, i když bychom neměli opomíjet jistý morální aspekt (je občanem České republiky). Získaná odbornost je však velmi dobře použitelná i při jiném smluvním vztahu. Ne sice přímo s jiným státem, zde existují jistá zákonná omezení, ale s jiným „nestátním“ subjektem. Jde tak přímo o privatizaci bezpečnostních kapacit.
Nenechme se mýlit, nám známou bezpečnostní službou, ochrankou či detektivními kancelářemi. Dnes se jedná o soukromé organizované vojenské útvary a tím i mocenské struktury. (ne Cizinecká legie), bezpečnostní, ochranné, analytické ale i zpravodajské služby (rozvědka), které pracují zcela volně v mezinárodním prostředí. V těchto službách není rozhodující národnost či státní příslušnost, ale objednávka a tržní cena. Pracují stejně jako náš voják na smluvním vztahu ke své organizaci. Ta však pracuje nejenom na kontraktu se soukromými subjekty, ale dle kontraktů převážně s různými státními autoritami.
Naše, v této věci velmi skromná media se trochu zmínila o bývalých členech polské elitní jednotky GROM, kteří odešli od svého státu do soukromého sektoru a mnozí další je budou následovat. Nejedná se o nic jiného než o privatizaci členů velmi výkonného vojenského orgánu zahraniční služby. V těchto nájemních smlouvách mají vlády, včetně naší, dlouhodobé zkušenosti, dokonce i Ministerstvo obrany.
Pokud se zdají výše uvedené údaje trochu překvapivé, tak je to stručností mého podání, ale vyžaduje to hlubší zamyšlení, protože se neztotožňují s naší dosavadní přirozeností. Ano „dosavadní“, změníme se, přijmeme nastupující realitu a nebo budeme hledat oporu proti privatizovaným mezinárodním a bezpečnostním vztahům stejně jako jsme na obranu národních států přijali a formovali po staletí mezinárodní právo a mezinárodní organizace. Privátní sektor vždy hledá prostor pro nejefektivnější uplatnění. Nemá jiný zájem než zisk. Dnešní globalizovaný svět určuje, že nejefektivněji lze podnikat v labilním mezinárodním bezpečnostním prostředí a pokud možno tak v krizové oblasti. Je to pochopitelné, neboť zde je zahrnuto v ceně i absolutní riziko – smrt. Neměl bych zapomenout na zbrojní průmysl a vývoj. Ten je dokonce nejen závislý, ale snaží se, aby v zájmu prosperity se udržovalo všeobecné napětí. Proto dochází často k nepochopitelným projevům animozity a potlačování jakékoliv tendence, která by vedla ke spolupráci, nebo alespoň ke kompromisu. Některé soukromé think tanky rovněž sledují tuto linii. Jenou z nejznámějších v oblasti vojenských rozborů je kalifornská RAND, ale i některé instituce, které se snaží o destabilizaci vnitřních poměrů se stejným zájmem jako je Freedom House. Obě instituce v USA.
Nebylo by od věci doplnit tyto údaje ilustrativním příkladem. V současné době přibíhají bezpečnostní (slušně řečeno) operace v Iráku. Mimo amerických vojenských sil, druhou „mocností“, která pracuje v poli, není Velká Británie, jak se zpravidla uvádí, ale soukromé bezpečnostní společnosti „private military contractors“, které mají v Iráku kolem 30. 000 mužů. Plní řadu vojenských, bezpečnostních ale i analytických funkcí. Trochu konkrétněji. DynCorp z Virginie trénuje iráckou milici ( také naše zadání) britské společnost Global Risk Strategies (příhodné jméno) chrání prozatímní administraci, Armour Group chrání americké a britské specialisty. Dozorci ve věznicích nejsou jen vojáci, ale i příslušníci soukromých služeb. Mnohé z nich čelí žalobám za mučení vězňů. Problémy s přebíháním vycvičených vojáků na „soukromo“ nemají jen Poláci, ale i britské komando SAS.
Privatizace bezpečnostních a válečných operací je novým prvkem v mezinárodních vztazích. Vzhledem k masovému rozsahu jedná se o velmi závažný aspekt. Organizace jsou v podstatě mimo mezinárodní kontrolu a jejich ztráty jsou ztráty z pracovní smlouvy a bez národní evidence.
Již jsem uvedl o právních omezeních pro občana České republiky. V podstatě k začlenění do jednotky jiného státu je vyžadován dokonce souhlas prezidenta republiky. A přesto bývalý šéf rozvědky, ministr vnitra a dnešní poslanec za sociální demokracii a dříve profesionální křesťan, klidně v TV poučí národ, že naši „žoldáci“ v jiných službách mohou klidně někde a za někoho bojovat, protože jejich statut je stejný, jako by byli kuchaři a vařili v rakouské restauraci ve Vídni (jeho příklad). Svědčí to pouze o neznalosti právního posouzení, ale o velmi nebezpečném občanském uvažování.
Privatizace zahraniční a zpravodajské služby
Na mezinárodní scénu, jak jsem uvedl již výše, v zahraničně politické oblasti, kam patří i zpravodajské služby vstupuje i soukromý faktor. Ty rovněž na smluvním základě provozují svoji činnost, jak tvrdí, s respektem k právnímu řádu zemí, kde jsou registrovány. Používají celou škálu pracovních metod a pravděpodobně daleko širších než bývá obvyklé u zpravodajských služeb jednotlivých států. Jejich smluvní vztah je veden k jakémukoliv subjektu (nejen ke své vlastní „registrační“ zemi).
Tradiční prvek národního utajení je touto privatizací zcela překonán a i utajení samo se tak stalo zprivatizovanou hodnotou, něco jako pro nás obvyklá obchodní tajemství. Instituce podobné naší Bezpečnostní informační službě se do tohoto organizačního prostředí těžko zařazují. V podstatě jsou zcela logicky vypojeny z procesu obhospodařování a prověřování tajných informací a hlavně jejich nositelů. V každém případě již neodpovídají realitě doby a myslím, alespoň pokud se týká našeho BIS, že tento stav nebyl jimi ani zaregistrován.
Stojíme před problémem nebo před nevratnou skutečností? Pro odpověď se musíme vrátit na začátek. Kdo a jak definuje národní zájem. Ten se při pokračujícím transformačním trendu mechanicky vytrácí a to způsobem, kdy není možno identifikovat přímo subjekt či mocnost, která má prostředky národního zájmu, kterými rozhodně zahraniční služby jsou. Prostřednictvím privatizačního procesu jsou pochopitelně postupně odebírány.
Není od věci si uvědomit, že je „národní zájem“ ve své podstatě zpochybňován, neboť je těžko definovatelný, je měnící se a nakonec je to pojem, který se vázal na národovecké obrozenecké hnutí, něco již velmi minulé. Dokonce se objevují nové náhradní termíny, které se sice také nedají snadno definovat (to je i jejich hlavní účel), ale zájem či raději interes je tam zcela zřejmě zakomponován. Říká se tomu „očekávání“. Prostě každý by měl mít nějaké očekávání, ke kterému se snaží dospět. Tím se nám vytratil subjekt působení a máme jenom matný, zamlžený cíl, který si každý může definovat dle své potřeby. Prostě raději žádná doktrína či koncepce. To je ta správná cesta do privatizační džungle.
Pak přijdeme k závěrům, že právo zbytečně omezuje a to jak mezinárodní (třeba Ženevské konvence) tak vnitřní ustanovení o působení v zahraničních službách.
Je pozoruhodné, že privátní armády, nejsou přesně definovány ani nikde registrovány (uvádí se, že jich již působí kolem stovky). A hlavně není ani snaha tuto situaci napravit z pozice OSN. To vše se děje, či lépe neděje ani za stavu, kdy je zřejmé, že často tyto „síly“ mohou hrát rozhodující roli.
Mechanizmus privátních aktivit, ať komerčních či finančních je ošetřen zákonnými normami, kde i cesty prosazování zahraničního interesu mají své limity. Ve zpravodajské ani vojenské oblasti tomu tak není.
Přenášení v podstatě zahraničně politických výkonných aktivit na „soukromý“ sektor je věc velmi závažná a zdánlivě nová. Vyžaduje zásadní opatření. Naléhavost řešení pro stát naší kapacity je nepochybné. Nejistá však je v tomto směru pravděpodobně schopnost a vůle našich profesních institucí, které nejenom že nevidí podstatu problému, ale i kdyby tomu tak bylo, k řešení proti zájmu „jiných“ a samozřejmě mocnějších se těžko odhodlají.
Na druhé straně i koncepce naší armády dnes již nemá žádné přímé české priority. Byl by to náznak určitého uspokojení a bezpečnostního klidu. Pokud bychom naši prioritu chápali takto, byl by to pozitivní přístup a nakonec by i odpovídal realitě. Není třeba pak docházet k závěru k čemu armáda? Je to v podstatě a vždy zůstane posilující bezpečnostní složka použitelná proti různým nepředvídaným okolnostem i uvnitř země. Bohužel již není v tomto směru cvičena a různé záchranářské oddíly jsou rušeny, abychom mohli mít vojsko intervenční pro použití mimo svoji vlast jako servis pro jiné zájmy, což je i podstata jednotek organizovaných a použitých pod hlavičkou NATO a to aniž bychom přihlédli k článku 1. washingtonské smlouvy, který tyto aktivity nepřipouští.
Armáda působí v misích, které dozorují většinou pod hlavičkou OSN v zájmu zachování klidu v místech nedávných střetů. Potud je to mise pochopitelná a účelná. Část však také je nasazena do bojů a zde je třeba zvážit, zda naše armáda by měla být používána v oblastech velice vzdálených teritoriálně, ale i v oblastech politicky zcela nepřehledných, kde účel je nesnadno definovatelný. Jedná se o Afghánistán, území nejen vzdálené, ale i ovládané cizími prvky. Věcné argumenty pro naši přítomnost nejsou a plnění povinnosti ze spojeneckých závazků nemají rovněž žádný smluvní základ i když jsou nám tak zpravidla předkládány.
České zahraničně politické trendy
Současná tendence v zahraniční politice je dosti nepřehledná. O tom svědčí uvedené příklady, které se těžko vysvětlují. K obhájení tohoto stavu pracují však i některá „akademická“ pracoviště, zpravidla ale jen v tradičním zájmu minulosti podpořit již prováděné akce a v žádném případě nevyslovit pochybnosti. Spíše je snaha vést k zjednodušenému vidění stavu věcí ve směru připravenosti nebo dokonce použití násilí.
Jen pro příkladnou ilustraci lze vzpomenout Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd UK. Jako jedním z výstupů připravila i „Zprávu o stavu země v oblasti bezpečnosti“, kde dochází k závěrům, že aktuální problém „představují islámští radikálové, proti kterým je západní svět nesjednocen a nelze předpokládat, že odejdou ze scény bez ozbrojené srážky.“ Jedná se o velmi odvážné a militantní tvrzení, podle něhož prý v budoucnu tito „problémoví“ radikálové, a dále Zpráva dokonce používá termín „islámští věřící“, vzrostou na 30% světové populace a předpokládá se vznik nových teroristických center. Zpráva tak posouvá základnu terorizmu z určitých fundamentalistických náboženských postojů přímo do oblasti víry, což by byla situace absolutně bezvýchodná a také nepřijatelná již proto, že neodpovídá skutečnosti. Jedná se o nepochopení základní filozofické premisy. Rovněž představa a volání po sjednocení Západu pod hrozbou globální ozbrojené srážky s islámskou vírou je úvaha mimo tento svět a do žádné civilizované společnosti nepatří.
Zpráva přináší další překvapivě neuvěřitelnou tezi že „nejvážnějším bezpečnostním rizikem je nejednotnost západního světa, která vyplývá z různého vnímání geopolitických a strategických zájmů USA a EU“. V pozadí je rozdíl v orientaci multilaterální EU a unilaterální USA, které jsou „jedinou supervelmocí“. Za těchto podmínek teoretického zpracování problematiky není třeba se divit, že naše administrativa vidí ve své praktické činnosti poslání jen v úslužné nápomoci jiným. A jak bývá zvykem být nad Papeže a proto se snaží svoji „věrnost“ dokládat přitvrzováním ideologickými argumenty, nejraději s protiruským zaměřením.
Vzpomeňme jen, na několik příkladů, kterými se svého času aktivisté i chlubí. Tak nám tvrdil, náš bývalý velvyslanec v Moskvě Luboš Dobrovský, jak bez úspěchu protestoval u ministra obrany USA Robertsona při jeho návštěvě v Rusku, aby neuzavírali smlouvu NATO – Rusko. Byly vedeny celé kampaně proti spolupráci a přátelství těchto zemí, vždyť i podpora „neokons“ v republikánské straně i snaha po ovlivnění voleb proti Clintonovi, která měla dokonce krajní formy, které se dokonce staly po volbách předmětem senátního vyšetřování. Všichni také víme, na které straně stály sympatie vládnoucí garnitury před posledními volbami, než byl zvolen prezident Barak Obama.
Postoje k jednotlivým mezinárodním událostem také vždy byly problematické. Ať to byla Kuba, Jugoslávie, Tibet, Havlova podpora války v Iráku sice pod nátlakem Saši Vondry (jak později uvedl), Gruzie či spory o tranzit plynu, nebo nejnověji podpora akcí Izraele, bez sebemenší vize, že se celý svět od této země odklání a naopak si začíná uvědomovat nebezpečné prostředí apartheidu, které tato zem praktikuje. Političtí představitelé byli pod vlivem medií, které z důvodů hledání či vyvolávání napětí jako příznivý mediální žánr se snaží vést vládu tímto svým směrem. V podstatě mimo V. Klause se nenacházel nikdo, kdo by tento tlak věcně vnímal, ale držel svoji odpovědnou linii a to v případech Jugoslávie, Kosova, Gruzie a nakonec i Ruska a Číny.
Je nutno v této souvislosti vzpomenout na exprezidenta Havla, který naopak byl plně pod vlivem svých „malých“ rádců, kteří překvapivě dodnes svá místa ve službě zastávají, přestože dovedli zahraniční politiku do nicotnosti a to i přes mediální podporu doma i v zahraničí. Nakonec po Havlovi pro historii zbude jen to jeho „humanitární bombardování“ s důsledkem vraždění židů v Kosovu.
Závěrem je možno uvést dvě základní skutečnosti. Jedna je krajně negativní a je charakterizována výše. Ministerstvo zahraničních věcí je si přesně vědomo váhy OSN i mezinárodního práva pro naši zemi, ale místo podpory, která se zdá logická a jedině možná, právě v zájmu ČR na tyto zásady útočí a neuznává. Jedná se o jakousi snahu po teoretickém opodstatnění servilního vztahu k mocným a nerespektováním ani sebe sama.
Uvedená stanoviska jsou z pozice našeho státu k nepochopení. Lze jim rozumět pouze, pokud náš vlastní zájem ustupuje do pozadí a vzdáváme se zásad i právních ustanovení, které by nám měly být vlastní, respektujeme mocenské zájmy jiných, místo abychom působili aktivně právě v rámci mezinárodních institucí, subjektů, které by neměly dovolit, aby zvítězila tendence nahradit právo moci moc práva. Vzpomeňme jen na potíže a nepřátelství, které místo spolupráce vyvolalo MZV proti Janu Kavanovi, když byl zvolen předsedou Valného shromáždění – vrcholné exekutivní funkce, kterou může dosáhnout náš zástupce s mnoha možnosti zasahovat do globální mocenské politiky. Naše práce musila být oceněna zcela objektivně mimo naše území. Není na mě tento přístup vysvětlovat, ale k zamyšlení to stačí, zvláště když se podobný přístup pojí se jmény, které dosud do zahraniční politiky mají co mluvit a to dokonce rozhodným způsobem. (Schwarzenberg, Vondra, C. Svoboda a další ve velvyslaneckých postech).
Nic není tak snadno definovatelné a to ani v negativním smyslu ne. Za směřování zahraniční politiky odpovídá vláda a rezortní ministr. Parlament má svůj odborný výbor a schvalovací pravomoc, kterou může podmínit vládní rozhodnutí. Obě tyto instituce nemusí mít jednoznačné stanovisko a mohou být přístupné k věcné a reálné argumentaci.
Dle ústavy je zde však i další činitel – prezident republiky. Zdůrazňují se jeho omezené pravomoci, ale v praxi tomu tak vždy nebývá. Je možno si vzpomenout na velmi aktivní a pozitivní působení prezidenta Havla v počátku jeho funkčního období i jeho totální zřeknutí se původních zásad v pozdějším průběhu výkonu své funkce.
Podrobněji jsem se vyjádřil k jednání a postojům prezidenta Václava Klause výše. Jeho přístup k určitým zahraničně politickým otázkám sledují spíše jeho vlastní myšlenkovou osu než přejímání postojů „rádo by zúčastněných“, ale ne zcela odborně kvalifikovaných členů exekutivy. Konkrétní jeho kroky byly již hodnoceny, ale jeho pozice proti „humanwrightismu“ má také svůj závažný podtext. Považuje celou věc za ideologii a nebezpečnou doktrínu. Porovnejme selektivní přístup prezidenta Havla, který je to možno chápat jako zneužití institutu lidských práv ve smyslu znovuzískání svrchované nadvlády mocných. Právě u Havla teorie opravdu k zamyšlení. Na druhé straně stoupenci právě tohoto smyslu lezou v trestaneckém mundůru do klece na Václavském náměstí. (Topolánek dříve, a pan Vondra ještě v roce 2008).
Není se třeba zmiňovat o vyjádřeních V. Klause k EU, i když je v těchto postojích řada racionálních argumentů. Existenci a účelnost organizace nikdy nezpochybnil. Postoje ČSSD ještě od dob Miloše Zemana v této oblasti jsou stabilní i když ne nijak vyargumentované a tak se zdají spíše proněmecké, než proevropské a v podstatě minimálně pročeské. Čtenář, pokud má přístup k materiálům mimo naše media, má dostatek argumentů k samostatnému posouzení.
Nevyhýbejme se ani postoji Klause k americké vojenské základně, s jejíž přítomností souhlasí. Zapochyboval již však o účelnosti cizí základny na našem území a její pravděpodobné neoblíbenosti , neboť jak řekl „ naši občané nemají s přítomností cizích vojáků na našem území dobré zkušenosti“. Je to trochu tvrdé přirovnání, když si vzpomeneme kteří vojáci a za jakým účelem k nám přišli. Není to však naivní člověk, který by věřil, že základna je potřebná proti Koreji a Iránu a je příliš svědomitý a odpovědný na to, aby se zařadil do voluntaristických tendencí, které odůvodňují nutnost zbrojení v přípravě na válku proti „Rusku, Číně a jiným zemím“ (ministr obrany USA Gates).
Existuje však i jiná cesta, která není bez možnosti ovlivnění tendence hledání nepřítele, vymýšlení důvodu pro útok či dokonce preventivní v „zájmu předejití daleko větších katastrof za použití zbraní hromadného ničení. (Příklad Iráku).
Nastupuje i jiný argument – bezhraniční interes o lidská práva v cizích zemích na základě účelové selekce (proto ta kubánská klec na Václaváku, ale ne na protest vězněných tisíců politických vězňů na příklad v Egyptě.) Těch důvodů jak hledat nepřítele a připravovat preventivní útok je celá řada. Právě boj o lidská práva se stalo nové „politikum“ (Klaus) k ovlivňování či chcete li k dobývání světa a jeho surovinových zdrojů. K dosahování těchto zájmů je potřeba posilování výzbroje včetně nejnákladnějších zbraňových systémů. Nemusíme být tak defétističtí. Věřme, že k tomu nedojde a zvítězí druhý přístup. Přesto se však podařilo zahájit závody ve zbrojení a znovu oživit zisky zbrojařského průmyslu.
Do této tendence jsme se jako již tradičně plně zapojili. Vždyť hlavním argumentem pro americkou základnu u nás není již Korea či Irán, ale hrozící nebezpečí v budoucnu (za 10 až 15 let). Jako bychom nevěděli nic o vyjednávání, předcházení sporů, preventivní diplomacii a jejich řešení jinými cestami. Tato nebezpečná tendence je velmi důsledná a všeobsáhlá. Na nutnost III. světové války přišla již dříve studie citované instituce UK, která ji vidí dokonce ve válce „vír“. Nikdo se nesnaží a nebo nemá sílu zastavit tyto postpubertální komentátory a nebo „vědce“ bývalé doby, kteří za dobrý peníz by byli uspokojeni snad jen III. světovou vyhlazovací válkou. Je třeba uvést, že na jejich stranu přispěli výhružnými prohlášeními i tehdejší členové vlády paní Parkanová a pan Schwarzenberg. U zástupkyně „křesťanů“ ve vládě to ani mnoho nepřekvapuje. Předně je ministryně věci asi málo znalá a dále dodržuje „českou křesťanskou“ linii, která byla jednoznačně a pregnantně vyjádřena katolickým klérem, když vyjádřili nesouhlas s prohlášením papeže, který veřejně a důrazně odsoudil agresi USA proti Iráku, protože „je v rozporu s mezinárodním právem, zásadami OSN a přinese utrpení mnoha lidem“. To jsou fakta, která našim mediím účelově unikají. Zdá se, že problémy s Vatikánem nemá Česká republika, jak občas čteme, ale předně sama česká katolická církev.
V naší zahraniční politice tyto tendence však nyní převažují. Jedná se o krajní negativizmus a v perspektivě nedůvěra v pozitivní vývoj a to dokonce v USA, kde lze možno odsledovat reálné změny v souvislosti s novou administrativou. Není třeba připomínat, že by si pánové Schwarzenberg či Vondra mohli chtít svými aktivitami zopakovat své působení na Hradě za prezidentování pana Havla v roli poradců a ovlivňovatelů jeho stanovisek, kdy právě také v americkém předvolebním období označil Havel Američany za zrádce České republiky jen pro jejich negativní postoj ke vstupu ČR do NATO. Je zarážející,, že tito „poradci“ Havla se stali nositeli stejných nenávistných tendencí, ale nyní jsou v daleko vyšších exekutivních funkcích ve vládě jako ministr zahraničí a místopředseda vlády. Doufejme jen, že forma hledání nepřátel dokonce v řadách představitelů USA nebude mít tak primitivní formu jako při jejich dřívějším působení vůči „agentu KGB“ demokratu Clintonovi. Prezident Klaus asi měl své pochybnosti před jejich jmenováním dobře a odpovědně podloženy.
Tato velice závažná atmosféra a tendence bude bohudík nakonec překonána vývojem, který nepůjde dle jejich přání ani dle tendencí v mediích. Naštěstí přizpůsobivost (bezzásadovost chcete-li) těchto lidí je značná, že jsou schopni změnit svůj názor ze dne na den nakonec třeba i v zájmu dobré věci, předně ale ve svém vlastním.
Rozhodující bude tedy celkové bezpečnostní prostředí v globálním pojetí, které je nyní vytvářeno celkovým vztahem mezi USA, Čínou, Ruskem a evropskými tradičními státy. Nechci uvést EU, protože jednotná zahraniční politika Evropy je v blízké budoucnosti nereálná a také projev jednotlivých států k různým otázkám to jenom potvrzuje. ( Balkán, Irák, Kuba, Turecko, BSV i samostatný přístup k Izraeli, energetická politika, další rozšiřování NATO i EU, ale i vztah k samotnému Rusku a Číně jsou otázky, které jsou těžko překonatelné ve směru harmonizace. A to nechci komplikovat naše uvažování při různém akcentu o otázkách, jako je postavení státní suverenity, vztahu k OSN i nové tendence při posuzování aktivního přístupu k lidským právům jako možné formy zájmové intervence či dokonce překonání zásad státní suverenity.
Myslím, že k závěru této části by bylo účelné ilustrativně zmínit některé konkrétní příklady našich aktivit v zahraničně politické oblasti. V tomto smyslu byla již vydána různými autory řada knih či článků v odborných časopisech. Obecnou chybou však zůstává, že se dovedou velmi přesně vyhnout podstatným věcem z jednání naší diplomacie, které chceme jakoby zapomenout a nebrat je na vědomí. (agrese ČR poprvé v historii, spoluúčast na vyvraždění židů v Kosovu, snahy po ovlivnění voleb v USA ve prospěch republikánů a pod).
Nejde ani o vyčerpávající přehled, ale spíše o nastínění jistých tendencí při tvorbě naší zahraniční politiky a její zapojení se do mezinárodního kontextu. Náš vliv však nebyl zcela zanedbatelný, naopak byl daleko nad rámec našich kapacitních možností, tak jak jsem je popsal v úvodu. Myslím, že celkově naše zahraniční politika v některých obdobích byla velmi aktivní ve snaze po pozitivním přístupu k zlepšení celkové politické atmosféry a může proto dostat celkově dobrý kredit. Bylo by možno potvrdit známé aktivity v období mezi válkami a nakonec i při ustavení ČSR. To ale nyní není předmětem našeho zkoumání. Zde je nutno zaznamenat vývoj dokonce v rámci sovětského bloku.
Období Pražského jara, které je možno počítat již od počátku šedesátých let silně uvolnilo prostor nejenom postupně v oblasti kultury, společenských věd a ve společnosti jako celku, ale projevil se i v oblasti zahraniční a zpravodajské služby. Lidé jako Hájek, Klička, Pithart st., Petrželka, ale i lidé z jiných oborů, kteří podstatnou měrou zasáhly do změny politického systému jako Zdenek Mlynář a řada dalších již přicházeli s vlastní koncepcí zdůrazňující větší prostor i pro zahraničně politické přístupy. V období let 1966 – 68 vše gradovalo. Pro čs. zahraniční službu se otevíral nový prostor, neboť získávala jistý respekt a větší operační a operativní možnosti. Tím se otevřela již nová mediátorská funkce, která předpokládala jisté zvláštní postavení umožňující využitelnou důvěru pro obě strany. Právě v tomto období naše diplomacie zasáhla aktivně dokonce do dění mezi oběma bipolárními centry. Tato úloha jakkoliv pozitivní a svými důsledky velmi závažná, a to dokonce pro ovlivnění rozhodujících světových problémů není, či nesmí být dosud zkoumána.
Tento přístup byl pochopitelný v době „normalizace“, kdy všechny pozitivní prvky, které vedly k vývoji sblížení byly potlačeny v zájmu opětovného vyvolání a formování napětí a jejich aktivní činitelé byli „likvidováni“ a musili pracovat „mimo obor“.
Překvapivě tato světlá historie naší diplomacie není zkoumána ani v současné době našimi historiky a to ani institucí jako je Ústav soudobých dějin AV, kam toto období ještě významově patří. Osobnosti, jak uvedeny výše, mají být z účelových důvodů „upozaděny“ a konkrétní výsledky a práce zapomenuta.
Pro toto jednání je možno snadno nalézt vysvětlení i když je nesnadno pochopitelné. Stačilo by uvést jen profesora Jiřího Hájka , který vychoval a řídil celou generaci aktivních pracovníků a sám byl nejvýznamnějším představitelem nového směru a to v každé době. Jeho mezinárodní respekt až věhlas měl své pevné místo v evropském politickém prostředí (i díky jeho sociálně demokratické politické příslušnosti v převážně socialistickém prostředí evropských vlád). To mělo svoji váhu právě v zahraničním ohlasu na disent, kde měl své ojedinělé postavení.
Ilustrativní příklady aktivního působení
Předkládám jen několik příkladů, které mají charakter aktivní preventivní diplomacie, Byly vedeny zcela nezávisle jen v zájmu již převládající tendence a rodící se koncepce umožňující aktivní zapojení jednotlivých pracovníků do pozitivního ovlivňování mezinárodního dění. Protože se jednalo o novou a často jenom ojedinělou aktivitu, byly dány podmínky hlavně pro vlastní hodnocení a iniciativní zapojení se do těchto aktivit.
Ukončení vietnamské války – česká diplomacie byla v letech 1967-68 žádána americkou stranou, a to dokonce přímo CIA, která se snažila na rozdíl od Pentagonu, ale i State departmentu, hledat cestu k ukončení konfliktu formou dohody se Sověty. Tato jednání probíhala po dobu téměř jednoho roku za zprostředkování československé strany. Do jednání československá strana vstoupila aktivním způsobem tím, že měla možnost ovlivňovat jednotlivá stanoviska. Jednání byla uzavřena a v podstatě detailně dohodnuta před schůzkou zúčastněných stran v Paříži v roce 1968, která byla v podstatě jejich výsledkem. Posun konečné dohody o ukončení bojů do roku 1972 byl zapříčiněn Kissingerovou „čínskou kartou“, kdy kalkuloval s roztržkou Čína – SSSR, neboť čínská strana Vietnam mnoho nepodporovala (dokonce došlo mezi nimi v jednom období k válečnému střetu), a podpora ze strany SSSR by tím mohla být narušena. Je nepochybné, že pomocí jednání za naší účasti nakonec došlo ke zkrácení trvání tohoto vojenského konfliktu a snížení jeho tragických důsledků. Jednání byla tajná, nakonec oceněna americkou stranou. U nás však v době normalizace byla celá akce hodnocena negativně, jako zastavení zeslabování vojenské kapacity USA.
Šestidenní válka na BSV v roce 1967 - válka na BSV, byla ukončena, ale sovětská strana se snažila využít událostí k dalšímu tlaku na USA, které se svoji ojedinělou podporou Izraele dostávaly do izolace. K tomu účelu bylo svoláno Mimořádné valné shromáždění OSN.
Po seznámení se s materiály z Moskvy, které byly krajně konfrontační, byly využity právě zkušenosti z vyjednávání souladných stanovisek USA - SSSR ve věci vietnamské války. Na základě čs. iniciativy, se tak podařilo rozptýlit hlavní sporné body a s odvoláním se na jiné světové priority tak nejenom překlenout toto krajně vyhrocené krizové období, ale nastartovat od té doby stabilní trend zlepšování americko – sovětských vztahů. Jednání byla tajná.
Vrcholná schůzka v roce 1967 v Glassboro – v návaznosti na urovnání krize po šestidenní válce bylo pokračováno v jednání o celé škále společných problémů mezi SSSR a USA. Příprava jednání pro schůzku Johnson - Kosigin byla opět tajná. V podstatě za této obecně nepříznivé atmosféry bylo dosaženo předběžné dohody v otázkách odzbrojování a tento permanentní trend pokračoval v podstatě bez přerušení následnými ozbrojovacími jednáními, která nebyla přerušena ani dobou invaze do Československa v roce 1968. Rok 1968 je proto v mezinárodní diplomacii dokonce charakterizován jako rok „Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, čili obdobím nejužší spolupráce americko – sovětské. Jednalo se o jeden z nejvýznamnějších výsledků československé zahraniční služby s trvalými důsledky pro bezpečnost světa a to dokonce v globálním rozsahu. Z naší historiografie se tato fakta účelově vytratily a to nejenom v období normalizace, což vzhledem k našim specifickým podmínkám by se dalo pochopit, ale i v současné době.
Prezident Havel v americkém kongresu – prvý projev prezidenta Havla v kongresu po rozpadu bipolárního světa měl velký diplomatický význam pro nastínění příští politické linie spolupráce zvláště mezi dřívějšími hlavními soupeři. Dovedl jasně a přesně vyjádřit atmosféru a očekávání té doby v jedné větě „chcete-li pomoci nám, pomožte předně Sovětskému svazu“. Myslím, že to byl vnitřní osobní Havlův pocit a názor. Bohužel čs. představitelé právě pod vedením Hradu a za nátlaku poradců sami od této linie nejenom že ustoupili, ale hledali naopak obnovení konfrontační atmosféry a střetů.
Humanitární bombardování – dnes již okřídlený výrok exprezidenta Havla předkládaný jako „přínos“ čs. diplomacie mezinárodním vztahům. Samozřejmě ve své podstatě se jedná o absurdní výrok a po pravdě řečeno jako takový nebyl Havlem nikdy vysloven. Při příležitosti otevření muzea holokaustu ve Washingtonu v roce 1993, však Havel vyzval k bombardování. Byla to jeho reakce na obklíčené Sarajevo jugoslávskými vojsky. Prezident Clinton na následné tiskovce tento výrok odmítl slovy, že není jenom Bosna a Hercegovina, je i Náhorní Karabach a také Severní Irsko. Trochu nesouměrné přirovnání, ale vyjadřovalo v té době neutrální postoj USA v celém konfliktu, který změnila až po bombových útocích na tržišti v Sarajevu neprávem připsaných Srbům, což bylo později nezpochybnitelně prokázáno. (dokonce svědectvím českého důstojníka).
Klausovy aktivity – již jsem upozornil na celkově odlišný přístup prezidenta Klause k zahraničně politickým problémům. Některé mohou být problematické, ale zaměřme se na pozitivní stránku věci. Byl to on, který vyjádřil jako prvý svojí cestou ve vysoké funkci do Bělehradu jiný nebo alespoň ne tak jednoznačný postoj k problematice Balkánu. Projevil nesouhlas s bombardováním Iráku (to již v roce 1998) a později s americkou agresí proti této zemi. Nemusím připomínat, že v té době prezident Havel si do Bělehradu cestu nenašel, ale do etnicky vyčištěného (po vyvraždění židů) Kosova ano. Václav Klaus dovedl zdůraznit svoji zvláštní suverénní pozici i v Kremlu či raději na dáče Putina, místu, které není běžným státníkům přístupné. Stejně tak dostal neobvyklou VIP péči při návštěvě Pekingu (prezident Havel se raději zatoulal na Tajwan). Dvojí, opravdu různé pojetí zahraniční politiky ČR. Nepřízeň německých „českých“ medií vůči počínání Klause, právě proto, že má pozitivní náboj, není překvapivé, ale pouze charakteristické a trvalé a přechází i do jiných oblastí. O omluvě za naši agresi jen vzpomenu, protože podrobněji je o ni bylo psáno na jiném místě.
Lubomír Zaorálek v Koreji – ve své době předseda českého parlamentu neabsolvoval v Severní Koreji jen zdvořilostní návštěvu, jak by se vzhledem ke složitému postavení Severní Koreje slušelo, ale vedl rozhovory nad rámec svého mandátu. Hledal pozitivní cestu pro jednání i případné diplomatické zprostředkování. Ve svém snažení a myslím, že opět bez mandátu pokračoval i při svých návštěvách Washingtonu. I když jednal v atmosféře ne příliš příznivé, a to z obou stran, aktivizace vzájemného jednání Koreje a k tomu určené skupině (USA, Čína, Rusko, Japonsko a Jižní Korea) byl do určité míry ovlivněn, nebo alespoň objasněn právě aktivním přístupen poslance Zaorálka. Na jeho sondáž mohla přímo navázat diplomacie USA. Jeho kroky byly záslužné a vyžadovaly ocenění i právě proto, že vycházely z jeho osobního zaujetí a iniciativy angažovat se pozitivním směrem. Doma však opět dobře nedopadl, setkal se s ostrou kritikou medií, jak si to mohl vůbec dovolit.
Kavanova Řecko – česká iniciativa – v době agresivního útoku proti Jugoslávii, kterého se bohužel ČR zúčastnila tím, že poskytla své území a vzdušný prostor silám USA, po sjezdu vládní strany (ČSSD), kde se vláda Miloše Zemana setkala s drtivou kritikou svého pro válečnického postoje, začala ČR přehodnocovat svůj postoj a společně našla díky úsilí ministra zahraničí Jana Kavana cestu s řeckou stranou k hledání způsobu jak agresi ukončit. Tento fakt přispěl k zastavení náletů a to za situace, kdy podmínky ultimata dané Jugoslávii (obsazení celé země vojsky NATO) nebyly splněny a nadále nebyly ani požadovány. Opět i v této souvislosti je třeba uvést, že česká „německá“ mediální scéna horovala pro pokračování války a Kavan, jako ministr zahraničí se z její nepřízně již nevymanil. Oba výše uvedené příklady dokládají, jak závažné a účinné bylo rozhodnutí německé strany „vyvlastnit“ české mediální prostředky z českých rukou a mít je pod tvrdou kontrolou. Na druhé straně je zřejmé, že i státy našeho „omezeného“ vlivu nejsou ve svých důsledcích neakceschopné.
Norsko 1993 a Irán 2006 – dva příklady, které jakoby přímo s námi nesouvisely, ale svoji kapacitou a aktivní metodou diplomatické činnosti jsou velmi poučné a to u obou za zcela rozdílných důvodů. Norsko je severskou zemí, daleko od Středního východu a dalo by se tedy říci daleko také od této problematiky. A přesto to byla norská diplomacie, která vedla tajná jednání mezi Izraelem a Palestinou k dosažení dohody a to dokonce za situace, kdy po téměř permanentní snaze Spojených států o pokrok v jednání, výsledku dosaženo nebylo. Jestli v této problematice došlo k rozhodujícímu zlomu, (uznáním vzájemné státnosti) bylo to právě v Oslo. Je možno proto oprávněně zdůraznit, že fakt, že zprostředkování prováděl nezúčastněný, ale respektovaný stát bylo dokonce podmínkou pozitivního úspěchu. Tento vývoj není poučný jen z věcné stránky, ale i z metodického hlediska právě preventivní diplomacie pro Českou republiku a proto je tato akce pro naši diplomacii podnětná. Irán je zcela jiný problém. My ho známe jako „darebácký“ stát a jsme proto plni nedůvěry v jeho jaderný program. To jsou hypotézy, ale právě proto se jakýkoliv pozitivní aspekt musí v souvislosti s Iránem potlačit. Jako by nebyl. A jsme opět připravování na válku. Asi tak jako s Irákem a to doslova. Byl to však Irán, který zprostředkoval řadu dohod mezi Pákistánem a Indií a ukončil tak jejich vzájemné letité nepřátelství. Jedná se o závažný stabilizační prvek. To je výsledek, kterého Američané, přes upřímnou snahu, nikdy nedosáhli a nakonec se jim nepodařilo ani vyloučit tři vzájemné války mezi těmito zeměmi. Informace tohoto druhu nám naše oktrojované mediální prostředí nesmí poskytnout. Místo, aby bylo vyjádřeno objektivní mimořádné ocenění informace tohoto druhu se přísně utajují. Uváděné informace v podstatě nikdo nezná a to ani odborníci na současné dějiny se o ně nesmí zajímat, jinak by to již dávno udělali.
Vstup do NATO – český disent ve svých písemných dokumentech a tím i pozdější prezident Havel s existencí vojenských bloků nepočítal a dožadovalo se jejich vzájemného zrušení. Snad to bylo jenom nepropracované a pod dojmem doby ideální přání, ale nebylo zase na druhé straně tak nerealistické. Nepřátelství či buďme přesnější, vzájemně respektovaná koexistence již v době bipolárního světa napovídalo po celospolečenských změnách, že je možno uvažovat o odstoupení, nebo dokonce zrušení vojenských bloků. Varšavská smlouva byla proto také zcela přirozeně rozpuštěna. Otázka NATO, které vzniklo jako obraná organizace za jiných podmínek, než těch, které nastoupily v devadesátých letech, také hledalo svůj smysl.
Charta OSN má svá ustanovení o pokojném řešení sporů (kapitola VI) i opatření pro případ akcí při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných (následující kapitola) a má svůj Vojenský štábní výbor, aby radil a pomáhal Radě bezpečnosti (článek 47) a dokonce stanoví závazek všem členům Organizace spojených národů, aby přispěli k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a na výzvu Rady bezpečnosti podle zvláštní dohody dají k disposici ozbrojené síly. Kolektivní obrana všech států a to dokonce v globálním měřítku byla tedy již smluvně řešena a nebylo nutno ji zdvojovat. Spíše je zajímavé, že se nikdy nevyskytly tendence tato ustanovení metodicky propracovat a využít. Přesto se postupně vyskytly tendence zachovat NATO jako regionální orgán, který by měl nadále charakter kolektivní bezpečnosti. To byl také hlavní důvod, proč Americká strana, jako vedoucí složka nesouhlasila s rozšiřováním NATO a když, tak až po smluvním závazku s Ruskem. (o dalším vývoji podrobně na jiném místě výše).
Snaha o ovlivňování amerických voleb – nástup Clintona byl poznamenám velice aktivní a trapnou činností české konzervativní vlády. Nástup administrativy Baraka Obamy byl již charakterizován u nás jen pouhým fandovstvím, opět naší tehdejší konzervativní vlády, republikánskému kandidátu.
Americká základna na našem území – zdůvodnění obranou proti Iránu a Severní Koreji je známé i okolnosti s celou věcí spojované. Zajímavé jsou hlavní argumenty, jak by se mělo souhlasu našich představitelů dosáhnout. Je použito argumentů „starého světa“. Kdo nesouhlasí je zrádce, ruský agent nebo kryptokomunista. To není výrazivo jen mediální kampaně, ale stanoviska vládních představitelů a dokonce odborných bezpečnostních institucí (BIS a Zpravodajská služba). Tak je také, a to zcela bezdůvodně a uměle vytvářeno bezpečnostní prostředí ve směru buzení nejistoty a násilného působení na svobodné rozhodování občanů a jejich představitelů. Je to hluboký a neodpovědný zásah do zahraničně politického směřování celé země.
Z výše uvedeného přehledu, který je samozřejmě neúplný a je pouhou sondou do působení naší malé, ale dosti vlivné diplomacie na mezinárodním poli, je zřejmé, že některé uvedené informace nejsou zcela známy a to ať z důvodů pozitivního působení zahraniční služby v době vlivu osob, které současná administrativa neuznává (profesor Hájek a spol.) a jejich pozitivní tendence vedoucí ke spolupráci. Dále je nevhodné upozorňovat na negativní vlivy této služby, které mají zůstat utajeny. Oba přístupy jsou špatné. Bohužel i odborné studijní orgány a vysoké školy z podivné opatrnosti raději se dosud věcí nezabývají.
Pokud výše uvedená charakteristika má do jisté míry osobní charakter, je to dáno nutností ilustrovat některé aspekty naší české zahraničně politické aktivity, které se z nějakých důvodů a dost často nepochopitelných nehodí zmiňovat. Charakteristické poznámky musí proto mít svůj vlastní pramen – osobní svědectví a to je třeba zdůraznit, protože do dnešní doby je tento stav věcí popírán nebo zlehčován a je tendence účastníky ne ocenit, ale skandalizovat. Každý krok i toto svědectví je postupem k ocenění naší historické reality.
(Z knihy M Polreicha Utajená zákulisí, jíž v roce 2009 vydalo nakladatelství Petrklíč.)
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz