Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

 

 

Mluvčí separatismu a fašismu

Béla Tuka

 

Z historie ČSR

 

Studijní materiál

 

 

 

Béla (Vojtěch)Tuka, politik s temným pozadím, se narodil 4.7.1880 v Piargu, studoval práva v Budapešti, Berlíně a v Paříži a již v mládí byl znám styky s maďarskou policii. V letech 1907 – 1911 učil na právnické fakultě v Pětikostelí (Pécz), v letech 1911 – 1914 působil na budapešťské univerzitě, jeho kariéra vyvrcholila profesurou právní filozofie a mezinárodního práva na Alžbětinské univerzitě v Bratislavě. Po vzniku Československé republiky přišel o místo a prohlásil, že to nikdy Čechům neodpustí. Ještě do roku 1920 uváděl maďarskou národnost a slovenský jazyk nezvládl do konce života. Jeho kritikové ho nazývali „popřevratovým Slovákem“, v dalších letech vyvinul mimořádnou aktivitu, aby zahladil své monarchistické a promaďarské chování.

Členem Hlinkovy ludové strany se Tuka stal v roce 1921 a záhy byl i redaktor tiskového orgánu Slovák, kam psal hned od počátku ostré protičeské články. Již k této době se váže podezření, že byl tajným agentem maďarské vlády s úkolem podporovat slovenský separatismus a rozbití Československa. Myšlenka znovupřipojení Slovenska k Maďarsku sice nebyla pro slovenský národ přitažlivá, jeho články proti Praze však ano. Vyslovil se, že stačí kritizovat centrální vládu, aby byl úspěch zaručen. Zamlčel, že k unitárnímu státu s pevnou centralizovanou mocí se hlásila zejména slovenská občanská společnost, i když pod dojmem strachu z Maďarské republiky rad. Nikdy také neuváděl, kolik Slováků má poslanecký mandát, ani slovenské členy vlády, centrálních úřadů apod. Podle něho byla pražská vláda vždy jen česká. Podroboval kritice demokratický režim republiky, doporučoval a propagoval autoritativní vládu, proto také hledal pomoc v zahraničí.

Podle vývoje mezinárodní situace se V. Tuka postupně obracel k protičeskoslovenským a antidemokratickým kruhům v Rakousku, Polsku, Itálii a v Německu. Zpočátku u liberálních politiků, považujících národnostní otázku za věc vnitřní politiky  Československa, neuspěl. Bylo to v době, kdy například radikální křídlo francouzského generálního štábu litovalo, že nemohlo koncem války obsadit Berlín, čekalo na sebemenší příležitost k energické protiněmecké politice. Smlouva s Československem měla tedy vysokou cenu. Podnět k intervenci ovšem němečtí politici neposkytli. Situace se radikálně změnila až po nástupu A. Hitlera k moci. V Berlíně a Římě se V. Tuka setkal s podporou. Polsku se zase chtěl zavděčit tvrzením, že Těšínsko jako celek má náležet Varšavě.

Již v roce 1922 se uvnitř ludové strany rodilo autoritativní křídlo, rychle se radikalizující a směřující k fašismu. V. Tuka v několika článcích vyjádřil sympatie k italskému fašismu, k jeho protimírovým a protidemokratickým akcím. Dělo se tak v souzvuku s mnohými maďarskými politickými kruhy, usilujícími získat Itálii jako spojence proti Jugoslávii a Československu.

V této době intrikoval Tuka také proti umírněnému křídlu ludové strany s pročeskými sympatiemi, které reprezentoval F. Juriga  a nějaký čas i J. Tiso. A byl to právě Tiso, který pod tímto tlakem  ustupoval, původně  žádal jen  větší  podíl  na  moci,  později  prosazoval  autonomii (a sledoval přitom stejný cíl). Nakonec dospěl  k separatismu,  a  k                                                                                                                                   

vyhlášení slovenského státu v roce 1939. F. Juriga byl ze strany vyloučen. V. Tuka neustále radikalizoval svůj program, usiloval o vedoucí postavení v ludové straně a konkurenty odstraňoval poukazem na jejich lenost, neschopnost, nevzdělanost a umírněnost.

***

             

               Udělejme si nyní rozbor Tukova novinářského působení, o čem psal nejvíce a proč. V boji o vedoucí mocenské postavení potřeboval masovou podporu veřejnosti, proto jako první používal argumentů, které si později osvojila celá Hlinkova ludová strana a značná část veřejnosti na Slovensku.

               V. Tuka se rád vracel pro nejrůznější příklady do historie a doslova ho mrzelo, že i v minulosti docházelo k slovensko – českému porozumění. Snižoval čin Františka Palackého, který věnoval na slovenské gymnázium dva tisíce zlatých, a zesměšňoval J. Holečka, který na záchranu revúckého gymnázia sebral v českých zemích tehdy vysokou částku deset tisíc zlatých.

               O Pittsburské dohodě tvrdil, že jen díky ní Slováci vstoupili do republiky, zapomněl však připomenout, že o její existenci se slovenská veřejnost dověděla až několik měsíců po Martinské deklaraci. A ještě o jedné skutečnosti, tak jako ostatní hlinkovci, zarytě mlčel.Své požadavky mohlo Slovensko deklarovat při tvorbě ústavního zákona. Tehdy však Slováci autonomii nežádali a Češi ji nenabídli. První ústavu ČSR s centrální správou odhlasovali v roce 1920 všichni slovenští poslanci, i hlinkovci.

              Pragocentrismus a unitární charakter státu se stal oblíbeným tématem v. Tuky zejména ve spojitosti s českou fobií. Nikdy se však nenamáhal objasnit příčinu centralismu a zcela opomenul Hlinkův výrok z 27.2.1919, že „každý pohyb na Slovensku, který by směřoval proti Československé republice a který by narušoval bratrskou součinnost obou větví národa, by považoval za zradu.“

Při vzniku republiky nebyl na Slovensku žádný mocenský orgán, který by byl schopen realizovat osvobození slovenského území. To se muselo organizovat z centra, z Prahy. 15. listopadu 1918 vydala maďarská vláda prohlášení proti připojení Slovenska k českým zemím a vojenskými i policejními jednotkami držela toto území pod svou kontrolou. Když dočasná slovenská vláda Vavro Šrobára dorazila na moravsko – slovenské hranice, měla k dispozici Slovenskou legii, pouhých 148 mužů, a oddíl českých četníků. Příjezd českých jednotek  byl tehdy nezbytností tím spíše, že maďarská vláda měla tehdy na Slovensku na 40 000 vojáků a četníků..

Jen 30. pěší pluk z Vysokého Mýty ztratil 43 mužů v bojích u Obyšovců, Margecan a u Košic, dalších 198 mužů bylo zraněno. V bojích o osvobození Slovenska padlo 825 vojínů a 39 důstojníků, mnohonásobně větší byl podíl raněných. Po ukončení osvobozovacích akcí bylo na Slovensku 4928 důstojníků a 87 937 vojínů, podíl Slováků byl jen 10%. V řadách maďarské armády a v útvarech Maďarské republiky rad sloužilo tedy více Slováků než v československé armádě. Šrobár byl z toho nešťastný a z jeho podnětu byla 21. března 1919 vyhlášena na Slovensku mobilizace sedmi ročníků, aby bylo možno vytvořit slovenské jednotky, což mělo podpořit pocit svébytnosti a vlastenecké  hrdosti. Mělo to i značný mezinárodní význam, zejména vzhledem k maďarské agitaci, která tvrdila, že slovenský lid si přeje setrvat v rámci Uher. S touto skutečností se seznámili i čeští vojáci, když se ptali domácího obyvatelstva, koho a co budou volit. Dostávali, zejména od žen, odpověď, že budou volit podle toho, co jim poradí pan farář, a ten často tvrdil, že je nutno dát přednost koruně svatého Štěpána před českými neznabohy, husity a pokrokáři.

Mobilizace narazila na odpor a dopadla špatně, místní slovenské orgány, národní rady a výbory, neměly dostatečnou autoritu, správa měst a obcí se chovala pasivně, maďarští úředníci výzvu sabotovali.  Slovenští muži tvrdili, že mají už dost války, že bojovali na frontě několik let. Stejná únava a morální tíha ležela i na českých vojácích, překonávali ji jen díky čechoslovakistické koncepci. Za cizí národ by bojovat nešli. O tom však V. Tuka nepsal.

Ještě horší situace zavládla, když maďarští, ale i někteří slovenští železničáři stávkovali a sabotovali vojenskou přepravu. To ovšem bojující armáda nemohla trpět, povolala proto železničáře z Čech. I tato okolnost přispěla k upevnění centralismu, zejména když  decentralizovaná správa propadala chaosu.

Proti Šrobárově vládě byla například v Bratislavě vyhlášena stávka, jejíž potlačení si vyžádalo 8 životů. Proti vlně násilí a stoupající kriminalitě nedokázala regionální správa zakročit. Ministr s plnou mocí pro Slovensko, V. Šrobár, vzhledem k nejistým poměrům vyhlásil 25. března 1919 stanné právo, což jen urychlilo a upevnilo tendence směřující k centralizované státní správě. A nebyl to právě V. Tuka, který se podílel na vyvolávání nepokojů?

Tuka se ve svých článcích a projevech nezmiňoval, že 12. března 1919 byl v Budapešti vyhlášen zákon o správě Tóthországu – slovenské země. Zákon neuznával slovenskou svébytnost, popíral právní platnost republiky a byl proto v maďarských a v některých katolických kruzích přijat s nadšením. Když později 20. května 1919 přešla maďarská rudá armáda do protiútoku, byla na mnoha místech vítána a na značné části slovenského území znovu vypukl chaos a sociální nepokoje. Slovensko se stalo slabým místem republiky, což opětovně vedlo k posílení pragocentristické administrativy. Vznik dvou separatistických státních útvarů, Slovenské lidové republiky, proklamované v Košicích 11. prosince 1918, a Slovenské republiky rad, vytvořené 16. června 1919 v Prešově, byl dalším významným podnětem pro vytvoření silného státního aparátu, řízeného z jednoho centra. A nebyl to jen podnět ze Slovenska, vždyť i v českých zemích vznikly v roce 1918 čtyři sudetské provincie, žádající odtržení, nehledě na další důvod. A byl tady ještě další důvod. V novém státě vzniklo velké množství politických stran, každá s jiným programem, a pražská vláda byla často jediným tmelem v nepřehledné a rychle se měnící politické situaci. Také zásobovací potíže, velmi vyhrocené právě na Slovensku, si vyžadovaly stabilizovanou státní moc.

Nepevnosti a nestabilnosti si byla vědoma také italská a francouzská vojenská mise, dobře informovaná rovněž o mezinárodních důsledcích této situace.5. června 1919 byla na Slovensku vyhlášena vojenská správa, civilní úřady v čele s ministrem V. Šrobárem přešly pod pravomoc vojenských velitelů, jimiž byli francouzští a italští důstojníci , neboť i Dohoda měla zájem na udržení Slovenska v rámci republiky.

V. Tuka velmi rád a často útočil na poměry v československé armádě a na vysokých školách. Neustále upozorňoval, že mezi vyššími důstojníky nejsou žádní Slováci, ani jeden Slovák nebyl například generálem. A skutečně, kdyby člověk četl jen Tukovy články, nabyl by přesvědčení, že generálské hodnosti jsou vyhrazeny jenom Čechům. Jaká byla skutečnost?

Poslední dostupná tabulka o národnostním složení důstojnického sboru rakousko – uherské armády ukazovala, že na celkovém počtu obyvatelstva se podíleli Němci 24%, Maďaři 20%, Češi 13% a Slováci 4%. V ostatních procentech byli zahrnuti ještě Chorvati, Poláci, Rumuni, Ukrajinci, Slovinci a Italové. Mezi důstojníky z povolání bylo 78,7% Němců, 9,3% Maďarů, 4,8% Čechů a Slováků jen 0,01%. V řadách záložních důstojníků bylo 60,2% Němců, 23,7% Maďarů, 9,7% Čechů (4,8% aktivních) a jen 0,1% Slováků.

Nově vzniklá československá armáda převzala z rakousko – uherské armády 1928 důstojníků, převážně Čechů, mezi nimiž bylo hodně nadporučíků, hejtmanů, několik desítek plukovníků, několik generálů a dokonce i jeden polní podmaršálek. Slováci neměli na vyšších místech v rakousko – uherské armádě nikoho, bylo převzato několik desítek Slováků většinou v hodnosti poručíků a nadporučíků, poněkud větší počet poddůstojníků. Pouze v československém zahraničním vojsku v Itálii, Rusku a ve Francii byl poněkud větší počet slovenských důstojníků, byli převzati a jejich vojenská dráha byla srovnatelná s českými důstojníky, což lze symbolicky dokázat například na povyšování L. Svobody a F. Čatloše, důstojníků z ruské legie.

První větší počty slovenských poručíků byly vyřazeny z akademie až po roce 1928 (poté co v roce 1921 bylo na Slovensku otevřeno prvních 42 gymnázií a reálek) a bylo by tedy nelogické požadovat v krátké době jejich zařazení do vyšších hodností. Opět se tu projevilo zaostávání slovenského školství v době uherské vlády, ale V. Tuka to sváděl na Prahu. V letech 1874-1875 zrušila uherská vláda poslední tři slovenská  gymnázia. Zrušena byla i Matice slovenská. Slovakofilské hnutí v Čechách zakládalo kroužky přátel Slovenska, organizovalo finanční pomoc pro chudé slovenské žáky a zajistilo pro ně 120 stipendií. To vše Tuka neuznával, prý se při tom Češi jen obohacovali. V Hradci Králové vycházel slovenský časopis Púčky, ale ten Tuka smetl, neboť „měl nízkou literární úroveň“. Púčky psaly totiž o maďarském útisku.

V době, kdy české spolky podporovaly slovenskou emancipaci, hlásil se Béla Tuka k maďarské národnosti a na pomoc z Čech reagoval ještě po letech nadávkami.

 

***                                                                  

 

Ještě dnes, po mnoha letech, je nutno trpělivě vysvětlovat propagandistické triky V. Tuky, neboť stále ještě ve slovenské veřejnosti kolují a věří se jim.

Málokdo chce slyšet, že v době vzniku Československa bylo na Slovensku jen 519 obecných škol užívajících slovenský jazyk, zatímco již v prvním roce existence republiky vzniklo 450 dalších a v roce 1921 jich bylo již 2438.

Před rokem 1918 nebyla na Slovensku žádná měšťanská škola, v roce 1921 jich bylo již 87. Nebyly tu ani slovenské průmyslové, obchodní a střední školy, v roce 1922 pracovalo, převážně s českými učiteli, již 22 průmyslovek, 11 obchodních škol a 42 reálek a gymnázií.

Čeští učitelé nevystupovali proti slovenské emancipaci, skládali zkoušky ze slovenského jazyka, zakládali sportovní, kulturní, divadelní a jiné spolky, stáli u zrodu knihoven a čítáren a pověsti, šířené Tukou, že na Slovensko přicházeli jen z trestu, jsou protičeskou legendou.

Tuka se zle obořil na československou vládu, že na bratislavské univerzitě v roce 1921 bylo jen něco přes 500 studentů, ale v Praze na univerzitě studovalo několik tisíc lidí. Také prostředky na Karlovu univerzitu byly větší než na univerzitu v Bratislavě. Zcela opominul skutečnost, že všechny české školy, střední i vysoké, byly otevřeny v duchu čechoslovakistické koncepce také všem slovenským studentům. A studium v Praze nebylo studium v cizině.

Když se zakládala 27. června 1919 v Bratislavě státní univerzita, vznikl problém: nebyl totiž dostatek slovenských maturantů. Před vznikem republiky na Slovensku střední školy nebyly, a tak se náborové letáky rozesílaly do Vídně, na Moravu a dokonce do USA. Malý počet slovenských studentů v Bratislavě nezapřičinila vláda v Praze, byla to historická realita, zděděná po uherské nadvládě.

Oblíbeným tématem V. Tuky bylo rovněž tvrzení o rušení slovenského průmyslu a vytěsňování slovenských pracujících z míst příchozími „čechokolonisty“.

V Tuka ponechával zcela stranou Hlinkův výrok z roku 1918, kdy do výzvy Čechům vsunul slova „my jsme bez inteligence, bez vůdců, my nemáme obchod, kapitál, to všechno čeká na vaši pomoc…“  V. Tuka ve své protičeské fobii popisoval příchod Čechů na Slovensko vždy tak, aby se čtenář domníval, že tím okamžikem přišli o pracovní místo Slováci. Ve skutečnosti šlo o místa, která nově vytvořila státní správa.  Když bylo do roku 1921 zřízeno prvních 87 slovenských měšťanských škol, 22 průmyslových škol a nových 2000 základních škol, nebyl propuštěn ani jeden slovenský učitel, naopak učitelských kádrů byl nedostatek, proto přišlo 1400 českých pedagogů. Podobně tomu bylo při zřizování berních a soudních úřadů, při vytváření finanční stráže, četnictva, armády apod. To všechno byla nová místa, pro které nebyl dostatek slovenských sil. Je ovšem pravdou, že docházelo ke změnám ve státních úřadech, soudech, na železnici, poště – odcházeli maďarští úředníci, notáři, četníci, na jejich místa přicházeli Slováci i Češi. Proces „čechoslovakizace“ státní administrativy znamenal propuštění téměř 20 000 Maďarů, těch, kteří předtím utiskovali slovenský lid, kteří odmítli složit služební přísahu novému státu a z nichž mnozí se aktivně postavili proti Československé republice. Jen část se vrátila do Maďarska, většinou na Slovensku zůstali, někteří se honem přihlásili ke slovenské národnosti a komplex méněcennosti si léčili vypjatým nacionalismem, tak jako V. Tuka, který zcela opomíjel skutečnost, že při vzniku republiky bylo ve státní administrativě zaměstnáno jen 37 Slováků, ostatní úředníci se hlásili k Maďarům. O nic růžovější nebyla situace ani v jiných oborech. Před první světovou válkou bylo ze 1710 notářů jen 67 Slováků, mezi 1560 advokáty bylo jich jen 110. Mezi 460 středoškolskými profesory bylo jen 10 slovenské národnosti. Na Slovensku bylo 783 lékařů, z toho jen 26 Slováků. Učitelů bylo 4687, Slováků jen 343. Kněží bylo 2763, Slováků jen 428.

V. Tuka vyvolával dojem, jako by všechna místa na Slovensku obsadili jen Češi, a zcela zanedbatelná pro něj byla skutečnost, že vedle 8465 Čechů sloužilo ve státní správě také 8258 Slováků a jejich počet postupně rostl.

Český průmysl a zemědělství vytvořily v západní části republiky 45 000 pracovních míst, obsazovaných ze Slovenska. Pravda, jednalo se o místa dělnická, ale po roce 1928 se Praha stávala místem přitažlivým i pro slovenskou inteligenci a zaměstnance.

A rušení průmyslu, o kterém také tak často řečnil V. Tuka? Stát žádné podniky likvidovat nemohl, žádné totiž neměl, měl jen železnici, pošty, ale ty nerušil, ty rozšiřoval. Kdo by mohl v demokratickém státě přimět majitele – ať českého, nebo slovenského – aby zrušil průmyslový podnik? Pouze tržní ekonomika vyřazovala z konkurence neschopné podniky, a to v mnohem větší míře v českých zemích než na Slovensku. Rušení průmyslových závodů nemělo nic společného s nacionální otázkou. Ludová strana (HSLS) byla na Slovensku představitelkou mladé a dravé slovenské podnikatelské vrstvy, která však na ekonomickém úseku nedokázala s úspěchem konkurovat staršímu a vyspělejšímu českému průmyslu.  Po roce 1939 nestačila čelit ani německé konkurenci, která byla ještě bezohlednější, ale k tomu V. Tuka nikdy nepřinesl ani jeden argument.

Slovenská lidová strana vstoupila na politickou scénu společně s českou lidovou stranou, v jejímž čele stál Šrámek, člen většiny československých vlád, vyjma úřednických, který dokázal, zdůrazněním pozitivních stránek nového státu, ovlivňovat slovenské politiky v duchu loajality k pražské vládě i ke státu. V roce 1921 však nastala změna.

Ludová strana projevila již v srpnu 1921 nespokojenost s mocenskou pozicí, která se jí jevila jako nedostatečná, hrozila proto vystoupením ze společného poslaneckého klubu se stranou lidovou. Bezprostřední příčinou nespokojenosti byl, podle V. Tuky, spor o školskou politiku na Slovensku. Ludová strana negativně reagovala na protihabsburské a protikatolické prvky ve výuce, obávala se českých pokrokářů a nelibě nesla pročeské tendence v evangelických obcích na Slovensku. Školství chtěla mít pod svým vlivem, a proto žádala zřízení tří církevních gymnázií v Nitře, Ružomberku a v Bánské Bystrici.

Černého úřednická vláda (15.9.1920-26.9.1921) ve snaze získat podporu pravicových sil, neboť bojovala proti radikální levici, přislíbila ludové straně vyhovět, ale následujíc vláda Edvarda Beneše (26.9.1921-7.10.1922), ve které byli zastoupeni také tři slovenští politici, z nichž Vavro Šrobár byl ministrem školství a národní osvěty, odmítla slib vlády Jana Černého splnit.

Vláda E. Beneše se na Slovensku opírala spíše o evangelíky, sociální demokraty, agrárníky a jiné pročeskoslovenské síly, např. o stranu lidovou.

Do období vlády ministerského předsedy E. Beneše spadá bezprostřední ohrožení bezpečnosti republiky. Polská vláda podporovala protičesko – slovenskou kampaň, neboť se cítila dotčena vyhlášenou neutralitou Prahy v polsko – sovětské válce (9.8.1920), požadovala celé Těšínsko a začala se zajímat o slovenské separatisty, podobně jako maďarské kruhy připravující návrat Habsburků na uherský trůn. 23. října 1921 muselo Československo a Jugoslávie vyhlásit mobilizaci, aby se zabránilo pokusu excísaře Karla zmocnit se vlády v Budapešti.

Vláda E. Beneše si uvědomovala, že podpora ludové strany jako strany katolické je velmi riskantní, a to tím více, že na Slovensku žilo více než půl milionu Maďarů, kteří by přivítali návrat Slovenska do rámce Uher, dále tu žila značná část maďarské a pomaďarštěné inteligence, nenalézající pro svůj negativistický postoj uplatnění v nové republice. K tomu ještě koncem roku 1921 vypukla hospodářská krize, která postihla nejen české země, ale i část slovenského průmyslu, což přispělo ke konkurenčnímu zápasu. Ludová strana krizový stav přičetla na účet české politiky a touto lacinou demagogií získávala oporu v řadách voličů. Ve skutečnosti z české strany nešlo o žádný zlý úmysl, jen se projevila skutečnost, že v novém státě se v jeden celek spojily dva nestejně vyvinuté regiony. To Tuka zcela pomíjel a snažil se využít situace republiky i k jejímu mezinárodnímu zpochybnění.

Ludová strana šla do opozice v době, kdy se v parlamentě hlasovalo o finančním rozpočtu na příští rok. Struktura a pojetí tohoto rozpočtu mohly poněkud zmírnit dopad krize na Slovensko, ale tehdejší stát měl tak malé zdroje příjmů, že by ji jen mohl částečně korigovat. Ostatně podnikatelské kruhy o zásah státu nestály.                                                                                   

O příčinách svého rozchodu s vládou vydala ludová strana pamětní spis, přijatý na sjezdu strany v srpnu 1922 v Žilině. Stěžovala si, že vliv katolického školství je omezován, poukazovala na občasné zabavení svých novin a připomínala, že se Slovákům děje křivda při obsazování úřadů. Kdyby Slovensko například disponovalo dostatečným počtem svých učitelů, nikdy nemuselo dojít k přesunu českých pedagogů, aby se zajistil zákon o všeobecné školní docházce. Jiné země za takovou pomoc platí, pro Tuku to byl důvod ke stížnostem. Hlavně mu vadilo, že na Slovensko nepřicházejí konzervativní příslušníci inteligence, ale pokrokoví čeští učitelé, mající většinou vlažný vztah k církvím a odpor k rozbíjení společného státu.

Žilinské memorandum zdůrazňovalo, že poválečná hospodářská krize poničila slovenský průmysl, a dožadovala se autonomie.  Požadavek autonomie  (v podstatě jen záminka k rozbití republiky) by však z politického hlediska vydal Slovensko v moc konzervativním silám, spojeným s horthyovským Maďarskem, což dokazoval právě Tuka, který se snažil zápas o autonomii, pro níž ještě ludová strana nezískala převážnou většinu slovenských voličů, přenést na mezinárodní fórum. Své požadavky HSLS předložila janovské konferenci, která měla zcela jiné starosti, a Vojtěch Tuka v Paříži rozdal žilinské memorandum vyslancům všech velmocí a v Ženevě i generálnímu sekretáři Společnosti národů. Tukova snaha vykreslit republiku jako stát vhodný k vnější intervenci a určený k zániku je pochopitelná, neboť právě na to získával finanční zdroje. Z téhož důvodu se snažil vsugerovat vedení ludové strany přesvědčení, že dlouhodobá opozice a kritika všeho, co udělá pražská vláda, bude slovenskou společnost utvrzovat v názoru, že HSLS dovede řídit stát lépe a efektivněji. Tvrdil, že lidé nejdou za pravdou, ale za vítězstvím, je jen třeba vzbudit dojem, že ludová strana bude stranou vítěznou.

Dne 25. ledna 1922 Slovenská ludová strana podala první oficiální program na autonomii Slovenska, zárodečný projekt vypracoval již počátkem roku 1921 z Hlinkova podnětu V. Tuka. Lidová strana v Čechách a na Moravě byla proti separatismu.

Ten také otiskoval velmi podrobné zprávy o Hitlerově puči v Mnichové, snažil se z nich vyvodit obecnější poučení, a když byl Hitlerův pochod Mnichovem 8. listopadu 1923 zastaven a šestnáct jeho přívrženců zastřeleno, přinesl Slovák, orgán strany ludové, pietně zaměřený článek Pohreb nemeckých hrdinov. V článku se citovala také přísaha nacistů nad rakvemi mrtvých účastníků puče.

V uvedeném duchu působil V. Tuka jako redaktor Slováka v letech 1921-1929, jako poslanec ludové strany v letech 1925-1929 a jako vůdce Rodobrany v letech 1923-1929 (Rodobrana – polovojenská organizace HSLS, na její výstavbě spolupracoval s Tukou především Alexandr Mach).

Parlamentní volby v roce 1925 zvýraznily polaritu politických sil, nejvíce hlasů získala agrární strana (970 000), na Slovensku byla nejsilnější Hlinkova slovenská ludová strana se 489 tisíci hlasů, což bylo jen 6,88% všech odevzdaných hlasů a na přetvoření republiky cestou parlamentní to nestačilo. Agrární blok byl nejsilnější a hlásily se do něho také slovenská část agrární strany (M. Hodža), německý Spolek zemědělců, česká strana lidová a německá křesťansko – sociální strana. Obě agrární strany, československá i německá, hájily zájmy zemědělských podnikatelů, prosazovaly politiku agrárních cel a větší hospodářskou orientaci na Německo a Rakousko, což perspektivně přispívalo k vytvoření německé hegemonie ve střední Evropě hospodářskými pákami. Česká lidová strana  však podporovala profrancouzskou linii Benešovy zahraniční politiky.

Druhý politický proud tvořily pravicové strany a fašistická hnutí. Dvě fašistické organizace se počátkem roku 1926 sloučily v Národní obec fašistickou, která si kladla za cíl nahradit demokratickou formu vlády diktaturou, zrušit občanská práva, prosadit národní a rasovou diskriminaci a omezit práva Němců, Maďarů, cizích státních občanů, židů a Romů. Do čela pravicového bloku se dostával K. Kramář, R. Gajda a J. Stříbrný.

Program fašistického tábora byl velmi přitažlivý pro Tukovo křídlo ve slovenské straně ludové. Sám postupně prosazoval fašizaci této strany, její přeměnu ze strany pravicově demokratické na stranu totalitní a klerofašistickou. Proto také zahájil jednání s R. Gajdou. Zatím došlo jen k důvěrné spolupráci mezi R. Gajdou, V. Tukou a A. Hlinkou, který přece jen nebyl tak radikálně orientován jako Gajda a Tuka.

V negativistickém táboře německých politických stran se začala výrazně prosazovat německá národně socialistická strana, spojená již tehdy s Hitlerovým nacistickým Německem. České fašistické strany byly ostře protiněmecké, a tak němečtí nacionální socialisté, zastupovaní R. Jungem, nalézali mnohem větší pochopení u Vojtěcha Tuky, což se ukázalo pro budoucnost republiky jako velmi nebezpečné.

Hradní skupina usilovala o zachování demokratického charakteru státu a stavěla se odmítavě k Tukovu separatistickému křídlu. Opírala se přitom o národně socialistickou stranu  a o české, slovenské a německé sociální demokraty. Měla také podporu  v hradních (demokratických) křídlech ostatních politických stran, např. ve straně agrární, národně demokratické a u německých aktivistických stran a významně u čs.strany lidové.

Fašistické hnutí se aktivizovalo v roce 1926, konaly se bezprostřední přípravy na fašistický převrat, k němuž mělo dojít  v době konání VIII. všesokolského sletu. Podle tiché dohody Gajdy a Tuky měl být s akcí českých fašistů koordinován také postup profašistického křídla ludové strany. Nová Gajdova vláda měla zaručit Slovensku plnou autonomii. Pokus o puč byl však zásluhou politické skupiny Hradu zmařen a tím i plány V. Tuky.

Neúspěch puče oslabil tukovské křídlo v ludové straně a A. Hlinka, dosud pod vlivem Tuky, přestal odmítat spolupráci s agrárně – katolickým blokem, ke kterému se přiklonila i národní demokracie.

Vojtěch Tuka si nepřál hlubší spolupráci s vládní koalicí, chápal, že by to oslabilo jeho vliv ve straně i na veřejnosti, ale musel kapitulovat, byť jen dočasně, před některými ekonomickými skutečnostmi. Ludová strana nutně potřebovala státní sanaci své Ludové banky a tiskařského podniku Lev, bez spolupráce s vládou by sanace nedosáhla.

Za pomoci poslanců a senátorů ludové strany se podařilo druhé úřednické vládě Jana Černého (18.3.1926) prosadit zavedení agrárních cel a zákon o platu duchovenstva církví a náboženských společností.

Luďáci vstoupili do vlády po více než ročním vyjednávání 15. ledna 1927. Ve Švehlově vládě byli J. Tiso ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a dr. Gažík ministrem pro sjednocení zákonů o organizaci správy. Poslanecký klub ludové strany projevil podporu Švehlově vládě již 20. října 1926, kdy hlasoval pro vládní program a odhlasoval i státní rozpočet na rok 1927. Jedna skupina luďáků spolupracovala s vládou, druhá byla v opozici, pálili dvě svíčky, jednu pro Prahu, druhou proti Praze.

V rámci daňového zákona byla se souhlasem slovenských ministrů J. Tisa a dr. Gažíka přijata úprava přímé daně, doléhající značně na sociálně slabší vrstvy a postihující také slovenský lid. Podíleli se také na okleštění místních samosprávných orgánů a prosazovali též politiku nízkých obecních přirážek, což znemožňovalo obcím uskutečňovat kulturní a sociální program a navíc jejich rozpočet byl pod kontrolou okresních úřadů, tedy byrokratické státní správy. Provládní politika umírněnějšího křídla ludové strany vyvolávala odpor V. Tuky, kritizujícího i samotného A. Hlinku. Tuka útočil i na Jana Šrámka (1870 – 1956)

 

***                                                         

 

V. Tuka uveřejnil 1. ledna 1928 ve Slováku článek nazvaný Vakuum iuris, v němž se dovolával Martinské deklarace z 30. října 1918. Tvrdil, že součástí deklarace je tajný dodatek, na kterém se měli usnést někteří účastníci martinských porad 31. října 1918. V tajném dodatku bylo prý spojení Slovenska s českými zeměmi v jeden celek omezeno jen na deset let a slovenský lid se má znovu rozhodnout, zda nadále zůstane v rámci Československa a za jakých podmínek. Tuka tvrdil, že k 30. říjnu 1928 nastane vakuum iuris (prázdnota práva), z čehož odvozoval právo na plebiscit, konec platnosti ústavních zákonů, že nebudou platné přísahy úředníků i slovenských vojáků, že se nemusí platit daně a lze tedy vyhlásit slovenský stát.

Vojtěch Tuka sledoval uvedeným článkem několik cílů: především chtěl torpédovat spolupráci ludové strany s československou vládou, chtěl se slovenské veřejnosti představit jako politický myslitel, schopný vytvářet dalekosáhlé koncepce a tím posílit své pozice uvnitř strany, a to i za cenu omezení vlivu A. Hlinky. Potřeboval se prezentovat i svým chlebodárcům a utvrdit je v přesvědčení, že financují ve skutečnosti plán na rozbití ČSR.

Tukova aktivita měla vyvolat masové demonstrace slovenského lidu a také zmařit oslavy desátého výročí Martinské deklarace, základu společného soužití Slováků a Čechů. Pozitivní výsledky, dosažené československým státem, to bylo právě to, co nemohl V. Tuka připustit. Žijící účastníci martinských porad popřeli, že by existovala nějaká tajná doložka, a dokonce sám Andrej Hlinka jednoznačně prohlásil, že neví o žádném tajném článku.  Stačí přečíst si jeho příspěvek, uveřejněný ve Slováku 11. ledna 1928 (č.8).

Slovenský poslanec, signatář Martinské deklarace dr. M. Ivanka podal trestní oznámení pro velezradu a obvinil Tuku, že společně s iredentistou Jehlicskou připravují odtržení Slovenska. 27. listopadu 1928 byl Tuka vydán imunitním výborem sněmovny k soudnímu šetření, 3. ledna 1929 byl zatčen a 5. října 1929 v Bratislavě odsouzen  na 15 let do káznice a ke ztrátě občanských práv na tři roky. Trest si odpykával na Pankráci v Praze. U soudu se prokázalo, že V. Tuka je placeným agentem horthyovské vlády a že jeho plánem byl rozvrat republiky v zájmu cizích mocností.

Iredentistický směr utrpěl na Slovensku vážnou porážku. Ukázalo se, že pučem nelze republiku rozbít. Napříště budou separatisté uvažovat o možnostech získat pomoc pro změnu ústavních poměrů zvenčí, když se vnitřní síly ukázaly přece jen slabé. Dne 16. ledna 1929 jednali poslanci a senátoři Hlinkovy ludové strany o Tukově aféře, někteří se mírně distancovali, jiní Tuku zuřivě bránili. Juriga a Tománek Tuku kritizovali a byli za to ze strany vyloučeni. Hlinka kolísal, ale pod tlakem radikálního křídla odvolal 8. října 1929 Tisa a Gažíka z vlády. Pučistické plány záhy utrpěly další porážku, když byl 19. června 1929 odsouzen vůdce Národní obce fašistické Gajda. Tuka však svým způsobem cíle dosáhl. Možnost spolupráce se nadlouho přerušila a v rámci unitárního státu se nepodařilo vyhovět požadavkům ludové strany.

V totalitních režimech fašistického typu, jimž se Tuka tolik obdivoval, by za podobnou protistátní a špionážní činnost dostal trest smrti. Československá republika se však ukázala tolerantní. 3. června 1937 dostal V. Tuka milost a zbytek trestu mu byl prezidentem republiky prominut. Za místo pobytu mu byla určena Plzeň, kde u soudu vykonával kancelářské práce.

Když 2. prosince 1937 luďácký poslanec K. Sidor pronesl radikální projev na Tukovu obranu, přečetl Slovák dr. Doder, ministr spravedlnosti, 4. prosince ve sněmovně  Tukovu žádost o milost (z 22. dubna 1935), v níž Tuka napsal: „Kajícně se přiznávám k svému poblouznění. Chtěl jsem se pokusit o násilné přebudování státu.“ V této žádosti také uváděl cizí státy, s jejímiž zpravodajskými a vojenskými činiteli jednal. Jeho hrdinská zář tím povadla.

Jen krátkou dobu po propuštění se choval umírněně, ale při povolené návštěvě Bratislavy  se nechal vítat členy Hlinkovy gardy, kteří mu zpívali písničku „Rež a rúbaj do krve po tej českej kotrbe.“

Po svém propuštění z vězení se V. Tuka snažil zamlžit skutečné důvody svého odsouzení, tvrdil,  že šlo o politické koncepce, což ho přece jen stavělo do lepšího světla. Protože byl nějaký čas mimo aktivní politický život, snažil se opětně na sebe strhnout pozornost ultraradikálními postoji.

Jedním z motivů vysoké aktivity Hlinkovo ludové strany byla snaha získat větší podíl na moci a při podrobném rozboru politiky této strany je vidět, že bylo lhostejné, zda by šlo o větší podíl na moci centrální, nebo formou autonomie. Úzký stranický zájem však omezoval spravedlivý přístup Slováků k moci, pokud by se jednalo o příslušníka jiné politické strany než strany ludové. Prokázalo se to 5. listopadu 1935, když byl ministerským předsedou jmenován Milan Hodža. Okamžitě na něho luďácký tisk začal útpčit, přestože takové významné vládní funkce nedosáhl dosud žádný slovenský politik.  Hodžova kandidatura se v Praze chápala jako prostředek ke konsolidaci politických poměrů na Slovensku, kdy i v rámci jednotného státu měl stoupat vliv Slovenska. Ludová strana však na jednání o vstup do vládní koalice odpověděla radikálním programem, který nemohl v plné míře splnit ani Slovák – ministerský předseda, pokud nechtěl ohrozit samostatnost státu v podmínkách zhoršující se mezinárodní situace.

Česká demokratická reprezentace chápala význam autonomie pro Slovensko, problém však byl v tom, že podíl na moci by nedostaly slovenské demokratické síly, ale strana autoritativní, což by ohrožovalo demokratický režim ČSR.

Projevy a články V. Tuky to zcela jednoznačně potvrzují, a tak se nechtěně derou na mysl poslední slova umírajícího A. Hlinky, když varoval: „Slováci, držte sa pokope, a ak byste se mali utopiť, utopte sa v čistej vode a nie v bahne a kaluži.“ Myslel tím A. Hlinka nebezpečí fašismu a hrůzy druhé světové války?

Když se za autonomistický program ludové strany postavila většina slovenských politických stran, zcela v duchu demokratických zásad Slovensko autonomii získalo a 7. října 1938 byla ustavena první slovenská autonomní vláda. Značná část slovenské veřejnosti prohlašovala, že tím jsou slovenské požadavky uspokojeny, prohlašovali to i mnozí čelní funkcionáři strany ludové. A tu znova zasáhl V. Tuka.

Československo si na podzim 1938 znovu uvědomilo trpký osud malých národů a států, že jejich suverenita často závisí na síle a zájmech velmocí, že vnější faktory mají velkou váhu, což někdy znemožňuje volit vlastní cestu vývoje. To dobře vystihl V. Tuka a usiloval o pevné spojenectví právě s vnějším mocenským činitelem, orientoval se na nacisty. Jeho původní chlebodárci, maďarští nacionalisté, se ocitají na vedlejší koleji. Uvnitř Československa se V. Tuka spojuje s henleinovci.

12. února 1939 V. Tuka postavil před slovenskou veřejnost ještě radikálnější požadavek, vytvoření slovenského státu,. A o této záležitosti jednal za zády Prahy přímo s A. Hitlerem. Když cesta P. Čarnogurského do Polska nebyla úspěšná, orientoval se Tuka výhradně na nacistické kruhy v Německu. V té době sice malá skupina německých intelektuálů vydala v Bratislavě ilegální leták, ve kterém varovala, že Hitler ve středoevropském prostoru znamená válku a nikdo mu nezaručí vítězství, ale to nemohlo zvrátit Tukovu cestu k moci.

Předsedou vlády slovenského státu se stal Josef Tiso. V. Tuka byl do 27. října 1939 náměstkem předsedy vlády a od 27. října 1939 do 5. září 1944 předsedou vlády, J. Tiso se mezitím stal prezidentem.

Z titulu své funkce měl V. Tuka odpovědnost za nasazení slovenské armády a Hlinkovy gardy proti Polsku v roce 1939, tomu Polsku, které předtím poskytovalo luďákům podporu. Pod dozorem Tuky vznikla Ústředna státní bezpečnosti (ÚŠB), koncentrační tábor v Ilavě a řada táborů pracovních. Tuka dal nacistickému Německu k dispozici 25 továren na výrobu zbraní a střeliva. Po Vídeňské arbitráži se záborem jižních částí Slovenska nový stát zmenšil o 10 390 km2 a Košice byly maďarské. Územní ztráty se Tuka snažil nahradit na účet českých zemí. Navrhoval, aby Moravské Slovácko bylo připojeno ke Slovensku. Nacisté to sice nepřipustili, ale touto možností vydírali E. Háchu.

Vůči českému národu se V. Tuka choval neomaleně a nevraživě. Dokumentoval to tím, že K.H. Frank dostal nejvyšší slovenské státní vyznamenání v době vyvraždění Lidic.

Nový režim na Slovensku vyvolal iluze o tom, jak se všechno bude znova dobře řešit, rychle a efektivně. Osobní ambice, různý náhled na další vývoj doma i v zahraničí a neúspěchy při prosazování politiky vládnoucí ludové strany, vedly k soupeření a k vzájemným sporům. Po převzetí moci se nedařilo řešit nejrůznější otázky tak, jak si to přálo veřejné mínění, velké iluze nebyly naplněny, Nejprve se všechny neúspěchy svalovaly na Čechy a Židy, ale s tím se nedalo manipulovat do nekonečna, a tak vznikaly zájmové skupiny a frakce, ostře se potýkající a pomlouvající, usilující vždy o přízeň mocného nacistického spojence. Soupeření skupin, pocházející již z dob před vznikem slovenského státu, se po roce 1939 soustředilo do dvou táborů. V čele kleroautoritativního tábora stál J. Tiso. Vůdci radikálního nacistického křídla byli V. Tuka a A. Mach. První skupina se opírala o stranické skupiny, o státní aparát, armádu a církev. Také část bývalých čechoslovakistů se octla v tomto táboře, ale po neúspěchu na frontách sílil alibismus. Tukovo a Machovo křídlo mělo silné pozice mezi členy Rodobrany a Hlinkovy gardy, v Úřadu státní bezpečnosti a získalo podporu Němců – nacistů, žijících na Slovensku.

Tisova skupina sice podřizovalo národ svému vedení, dokonce i zakotvila vedoucí úlohu strany v ústavním zákoně (§ 58), ale současně hovořila o národní jednotě a o smíření v zájmu zachování slovenského státu. Byla proto tolerantnější k příslušníkům dříve existujících občanských stran, i když je nepustila na vedoucí místa, respektovala jejich postavení v průmyslu, vědě, zemědělství a v obchodu. Tiso se snaži získat odborníky, věděl, že bez nich to nepůjde.

Tukovo křídlo hlásalo pomstu svým politickým soupeřům a prosazovalo program německých nacionálních socialistů, žádalo rychlou přeměnu slovenské společnosti v duchu zásad A. Hitlera. Ambice a překotný postup radikálů znamenal často anarchii, zejména když neuznávali význam odbornosti.

Obě křídla soutěžila o přízeň nacistického Německa a umožňovalo mu tím vměšovat se stále více do slovenských poměrů. Slovensko bylo tak malé a slabé, že samo, z vlastní iniciativy, muselo vyhledávat oporu v Berlíně. J. Tiso vyhovoval nacistům svým vlivem v katolických řadách, byl výhodnou reklamou pro malé národy na Balkáně, které chtěl A. Hitler získat za spojence. V. Tuka vyhovoval svým radikalismem, ochotou ve všem s nadšením sledovat německý vzor, byl připraven v každém okamžiku převzít moc, kdyby Tiso selhal, a přičiňoval se o to i podáváním zpráv o jeho činnosti a záměrech. Do těchto rozporů se ještě promítaly zahraniční aspekty. Dobře informovovaná maďarská vláda posílala do Berlína informace, že na Slovensku se šíří vliv bolševismu, Beneše a pročesky orientovaných evangelíků. Slovenská vláda zase poukazovala, že Budapešť váhá v řešení židovské otázky a navazuje tajné styky s USA a Velkou Británií. Vnitřní opozice vyhovovala záměrům A. Hitlera.

Na jaře 1940Tuka vyostřil rozpory. Projevily se jako zápas o kompetence mezi armádou a Hlinkovo gardou, případně se stranickým a státním aparátem. Aby vyprovokovaly zásah nacistického Německa, podali V. Tuka a A. Mach demisi. A skutečně A. Hitler rázně zasáhl, 27. a 28. července 1940 osobně v Salcburku řešil slovenskou krizi. J. Tiso byl ve své vedoucí pozici poněkud oslaben, ale ponechán v čele státu, posílena byla radikální skupina a utvrzena pozice Hlinkovy gardy. Ministrem vnitra se stal A. Mach a Tuka dostal pod dohled také ministerstvo zahraničních věcí. Oficiálně si německá vláda nepřála vnitřní rozpory a vyžadovala důslednou poslušnost. Nacismus měl být na Slovensku prosazován evoluční cestou, radikálům byl svěřen dozor nad tímto procesem. Výsledkem byla vzájemná kontrola obou křídel, což pochopitelně Německu vyhovovalo.

V. Tuka nepolevil ve svých intrikách, ani v horlivosti a byl ochoten Tisa nahradit, kdyby si to A. Hitler přál, proto také přemýšlel i o případném puči. A. Hitler však žádal zvýšenou angažovanost v jiném směru, v boji proti SSSR a v řešení židovské otázky. V. Tuka pohotově definoval židovskou otázku jako „formu židovské nadvlády nad světem“, běžně používal nacistickou terminologii o židobolševících, plutokratech, čisté rase apod. Již v roce 1940 se podílel iniciativně na vydání zákona o židovských podnicích, což umožnilo arizovat 2100 podniků. Z vyvlastnění získala velké prostředky vláda, Ludová banka, Slovenská banka a Rolnická banka. Arizace židovského majetku kompromitovala slovenskou vládu natolik, že pro budoucnost ztratila perspektivu. Dalším krokem v tomto bezvýchodném směru byla účast na válce, a po deportacích masové vraždění Židů v plynových komorách.

Počátkem roku 1939 žilo na Slovensku 128 000 Němců, 93 000 Čechů a 29 928 osob židovské národnosti, k židovskému vyznání se však hlásilo ještě 87 487 osob. Na Židy byla uvalena kolektivní vina, jako celek byly prohlášeni za nepřítele slovenského národa, každý fyzický útok, útisk a masové vyhlazování bylo již předem schvalováno. V perzekučním tažení se nejvíce angažovala Hlinkova garda a katolická církev tomu nezabránila. Likvidace Židů byla dokonce uzákoněna a v koncentračních táborech zahynulo téměř 58 000 osob, slovenský stát dokonce Německu zaplatil vysokou částku za likvidaci židovského obyvatelstva. Židovský majetek byl zabaven a zlato převzal slovenský stát. Luďácké řešení národnostní otázky bylo zločinem. Připomeňme si přitom, jak Tuka dříve kritizoval československou vládu, jak její postup označoval za „genocidní řešení“. Dodnes se taková nesmyslná tvrzení na Slovensku objevují.

V. Tuka, předseda slovenské vlády, souhlasil s tím, aby Slovensko pomáhalo financovat válečné tažení nacistického Německa, které se vůči Slovensku zadlužilo částkou 8 miliard korun. Dluh nebyl nikdy splacen. V. Tuka ve své lokajské podřízenosti souhlasil také s vnuceným poměrem marky ke slovenské koruně. Reálný byl poměr 1:6, od roku 1942 již jen 1:4, ale slovenský režim přijal poměr 1:11,62 ve prospěch marky.

Silné nadhodnocení říšské marky umožnilo okrádat slovenské hospodářství v rukavičkách, zcela nenápadně, aniž by to veřejnost věděla. Válka stála slovenský stát 150 milionů korun měsíčně, na frontu bylo odesláno 53 000 vojáků, bojovali nejen na území bývalého SSSR, ale i v Rumunsku, kde byla 1. technická divize, a v Itálii, kde byla 2. technická divize, ale žádná se neosvědčila, což značně podlomilo autoritu slovenského státu i prezidenta.

16. června 1944 bombardovalo spojenecké letectvo Bratislavu, V. Tuka plamenně hovořil, ale nemohl zakrýt skutečnosti, že to byl on sám, kdo uvedl Slovensko do válečného stavu s USA. Marně se také snažil zamezit alibismu a morálnímu rozkladu slovenské politické reprezentace.  V. Tuka a A. Mach rozpoutali velkou tiskovou a rozhlasovou kampaň zaměřenou proti demokracii, Čechům, Židům a proti myšlence československého státu, ale hesla přitažlivá  v roce 1939 nyní vyznívala na prázdno, nevyvolávala nadšení mas. Krize režimu se plně projevila v povstání a selhání slovenské armády na frontě.

Na nátlak nacistů musela pro neschopnost 5. září 1944 Tukova vláda odstoupit, novou vládu vedl již Štefan Tiso. V soutěži o přízeň nacistického Německa vyhrál přece jen J. Tiso. Pochopil to a snažil se odvděčit. 7. října 1944 vydal rozkaz k vytváření Pohotovostních oddílů Hlinkových gard, nasazovaných k perzekucím a teroristickým akcím proti povstalcům. Ještě po sebevraždě A. Hitlera, již v exilu v Rakousku, sliboval věrnost Dönitzově vládě. V. Tuka a J. Tiso se nerozešli v dobrém.

V. Tuka se ještě jednou pokusil vrátit do vysoké politiky, ale dostal se jen před Národní soud v Bratislavě.

Národní soud v Bratislavě vznikl podle nařízení Slovenské národní rady z 15. května 1945, zahájil činnost 15. června 1945. Vynesl sedmnáct trestů smrti. Mezi odsouzenými byl rovněž V. Tuka. Popraven byl 20. srpna 1946. Měl na svědomí 58 000 židovských občanů slovenského státu.

Pokus rehabilitovat V. Tuku by byl krok k rehabilitaci slovenského fašismu, něčeho, co bylo v dějinách Slovenska protilidské a protidemokratické.

 

Redakce: J. Skalský                                                                     Připravil: dr. O. Tuleškov

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisi při Národní radě Klubu českého pohraničí jako svou 221. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2007

 

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz