Banderovec Antek

Blížil se závěr roku 1955. Zima na Jáchymovsku přituhovala. Tábor Rovnost, kde jsem v tu dobu byl, se nacházel v blízkost šachty, v níž se dobývala uranová ruda. Životní i pracovní podmínky zde pracujících vězňů, většina z nich tehdy byla politických, byly  tvrdé.

Těžká práce v hlubinném dole, pracovní úrazy i smrtelné, všude přítomná radioaktivita, nedostatek jídla, odloučení od rodin, které se někdy rozpadaly. K tomu všemu ještě zbytečná buzerace ze strany příslušníků vězeňské stráže. A to Rovnost patřila mezi pracovní tábory s mírnějším režimem. Tuto skutečnost jsem sám brzy  zjistil po svém příjezdu z tábora Mariánská, jenž naopak byla považována, a to zřejmě právem, za trestní tábor. Celkové poměry se však na všech jáchymovských táborech  v polovině 50. let minulého století začaly v mnohém pomalu měnit k lepšímu. Vězňové již několik let nebyly mukly, tj. muži určenými k likvidaci, přestože jsme tento termín ze setrvačnosti ještě sami používali. Uvedené skutečnosti  byly   jen projevy tehdy se měnící mezinárodně politická situace. Svět se začal pohybovat od příprav ke konfrontaci, příp. vedoucí i ke světové jaderné válce, k chladnému a ozbrojenému mírovému soužití států s různým politickým zřízením.

Na táboře Rovnost byla samozřejmě i tzv. marodka. Zde kraloval, na rozdíl ještě od staré Mariánské, kde byl táborovým lékařem jakýsi gestapák či esesák, odsouzený za válečné zločiny, český lékař-vězeň. Vzhledem ke svému onemocnění jsem na tomto místě, tak žádoucím pro mnohé vězně, též několik dní pobýval. Vedle mne na posteli ležel nemocný. Podle mého odhadu okolo třiceti let, spíše drobnější konstrukce. Je pochopitelné, že jsme spolu hovořili. A tak časem mi začal vyprávět svůj životní příběh, který se mi zdál vcelku pravděpodobným, i když některé jeho úseky měly nečekaná až silně dramatická vyústění. Od těchto rozhovorů  uběhlo již asi sedmdesát let.

Představil se mi, studentu zavřeném za tzv. protistátní činnost, jako Antek. Vyrůstal na Ukrajině. Po porážce Němců a osvobození Ukrajiny sovětskou armádou, se banderovci, kteří převážně bojovali na straně nacistických okupantů, postupně stahovali  do Polska. Jejich konečným  cílem bylo Rakousko nebo Bavorsko. Jeho otec byl zastřelen ještě v rodné zemi, dva starší bratři padli v bojích při přechodu do Polska a na pochodech k československé hranici. Na této cestě umírali však nejen banderovci, ale také vojáci, příslušníci bezpečnostních sil a obyčejní občané Ukrajiny, Polska a i naší republiky. Byla to krvavá cesta. Někde na polsko-čs. hranicích byl zbytek jeho oddílu  rozprášen. Jen části banderovců se podařilo uprchnout. Většina z těchto „šťastných“ pak směřovala jednotlivě nebo v malých skupinkách přes naše území především do Německa. Jen výjimečně se nemnozí z nich rozhodli, vzhledem k tomu, že byli vybaveni i čs. občanskými průkazy, přejít do občanského života. K nim patřil i Antek

Začal dělat na šachtě. Časem se oženil. Narodila se mu dcera. Jednoho dne však při vyfárání na něj čekali příslušníci naší bezpečnosti. Byl zatčen, odsouzen. Již několik let prožil ve vězení. Jeho manželka na něj zapomněla. Navázala známost s mužem, který byl ochoten si ji vzít, ale bez dcery. A tak  matka „odstranila“ dceru. Její čin byl odhalen a potrestán.  Antek zůstal bez dcery, jeho bývalá manželka byla také ve vězení.  Ale ani konec jeho povídání nebyl hezký. Svěřil se mi, že za skutky, kterých se dopustil jako člen ozbrojené skupiny, i když některých z nich ještě v době než mu bylo 18 let, byl odsouzen nejen v Československu, ale také v Polsku. Po odpykání trestu v republice, jak řekl,  má být vydán do Polska, kde následně bude též vězněn.

Jak to dopadlo s Antekem? Nevím. Doba, která nadcházela, byť nesměle, trpěla ještě částečnými recidivami, byla již mírnější. Ostrosti protikladů hladil čas. Chci proto  věřit, že se protrpěl vězeňským životem ke svobodě a prožil či ještě prožívá zbývající část svého života v obyčejném lidském štěstí. Zasloužil by si to!

Našim představám o banderovcích, s nimiž jsou spojeny mnohé zločiny na obyvatelstvu, včetně židovského, např. ve východním Polsku, se Antek vymyká. Jistě i na jeho rukou byla krev. Zabíjel, aby nebyl zabit. Přesto ještě i po tak dlouhé době vzpomínám na Anteka, poznamenaného zrozením v rodině ukrajinského nacionalisty, v dobrém.

Násilí bylo porodní bábou banderovců. Válka jejich živlem. Utrpení následovalo. Životy desetitisíců mnohdy zcela nevinných lidí, dokonce i Židů, kteří přežili německé koncentrační tábory, byly ozbrojeným vystoupením banderovců ztraceny.

S násilím páchaným se zbraní v ruce, válkou se nesmíme nikdy vnitřně smířit. Pokud tak uděláme, a nyní jsme k tomu i mediálně dlouhodobě zpracováváni, opět budou války, a to nejen daleko od hranic naší republiky. Mír znamená rozvoj, válka znamená smrt mnohých, utrpení dalších, ohrožení a rozvrácení duchovních hodnot a obrovské materiální ztráty. Udržení míru je v zájmu zdrcující většiny lidstva. Z válek roste bohatství jen hrstky lidí a utrpení ostatních.        

Dr. O. Tuleškov