JUDr. Miroslav Polreich, CSc.

Aktivní diplomacie – příklady

V.



O zásadách diplomatické práce jsem již hovořil na jiném místě a to dosti podrobně. Mé pojetí jak již bylo uvedeno, respektuje hlavně metodou preventivní diplomacie, která se snaží vždy a to za všech okolností hledat řešení prostřednictvím porozumění a kompromisu. Není to tak zcela samozřejmý přístup, neboť mnohem častější a zásadovější je „zákopová“ metoda, kdy máme jistotu ve své pravdě a jedinou cestu jak dovést svět k jejímu přesvědčení je - cesta vítězství. Navíc je to metoda jednoduchosti bez velkého přemýšlení a bez hledání právě těch diplomatických jemností a metod.

Lze proto vyrozumět, že diplomacie, je věc složitá i umná, pokud se opravdu provozuje, ale má také svoji společenskou odpovědnostní filozofii. Že je obecně chápána zcela jinak, je přirozené, protože ve své  podstatě a praxi, a to ve své většině, neplní svůj prvořadý úkol. Může to být totiž také docela slušný a pohodlný život. Tak je ale možno „naplňovat“ kteroukoliv profesi. Zde však jde zpravidla o víc. Často i o životy.

Znovu chci předně zdůraznit hlavní podmínku a ta je zásadní a zcela objektivní. Příznivé politické a bezpečnostní prostředí. Tomu se musí porozumět a dosti podstatně individuelně napomoci. Takže nejsme jen sami a naše konání není jen produktem a výslednicí doby. Musíme ji spoluvytvářet.

Píši o diplomacii a ta se obecně pojí s prací Ministerstva zahraničních věcí. Tak nám napovídá funkční struktura vlády. Zpravodajské služby, samozřejmě pracují také, a v podstatě jenom na této linii. Uznávají se v její práci jiné, utajenější metody. Ty jsou však je ve své podstatě mnohem všednější než se předpokládá. Spíše bych viděl největší rozdíl v přístupu ke svým úkolům. Existuje v jejich práci mnohem širší prostor pro hledání alternativ a více volnosti při jejich uplatnění. Proto může pochopitelně dojít k pochybení, ale také je tam větší záruka pozitivního řešení. Již třeba jednom proto, že hranice utajení je zcela zákonitě posunuta do jiné polohy a umožňuje tak pracovat s větší důvěrou a otevřenou znalostí faktů.

Musím také zdůraznit individuelní přístup i zvláštní přípravu právě pro tento způsob práce. Jak již bylo uvedeno, zaměření je spíše vedené do oblasti analytického hodnocení, než na operativní činnost, která může zahrnovat i bezpečností metody práce. Je to i důvod, proč tyto služby stojí většinou samostatně, ale také proč totalitní systémy je chtěly mít pod užší kontrolou napojením na Ministerstvo vnitra. Což je případ i České republiky, přežívající překvapivě doposud.

Následně popsané aktivity, byly umožněny příznivou mezinárodně politickou situací, která nejenom sama o sobě otevírala prostor pro užší spolupráci a tím i kompromisní řešení krizových situací, ale byl to také zcela zákonitý výsledek kompletní změny v personálním vybavení a novém zaměření, které přístup do jednotlivých problémů usnadnil. Jedná se o celé období počínajících šedesátých let v době nastupující příznivé atmosféry, ale také speciálního postavení Československa (vnitřní společenská transformace). Existoval také úzký soulad Ministerstva zahraničí a jeho vedení s prosazující se vlnou chápání svého vlastního aktivního poslání včetně zapojení tajných služeb do celkové koncepce.

Jedná se také o individuelní přístup, což dokumentuje ne zcela příznivá současná situace v období nedávné jugoslávské krize a vytvoření možností k jejímu řešení (Kosovo) i v těchto podmínkách. Pokud výsledek nebyl dle reálných možností a očekávání, je třeba hledat chybu jinde, v nekompetenci či nepřátelské protisrbské zaujatosti vedení odpovědných činitelů (Havel, Schwarzenberg, Vondra a šéf rozvědky Černý případně jejich nejbližší spolupracovníci).

Uvedené a pouze ilustrativní příklady se zaměřují předně na politiku USA, ale i SSSR. Vzhledem k podrobné znalosti či vlastní osobní účasti mohu popsat i detaily postupu. Nelze ale pod tímto dojmem opomenout i jiné oblasti, zvláště Velkou Británii a aktivní působení jiných (Jana Mrázka, Jodase). Stejně tak jako některé případy v souvislostí s německou politikou. A to hlavně proto, že dnes o pozitivním působení se nesmí hovořit, stejně tak jako tomu bylo po okupaci v dobách normalizace po roce 1968. Je to překvapivě zvláštní souzvuk těchto tak rozdílných dob, nakonec i režimů a přitom oživující stejné metody práce proti nepohodlným, ale v pozitivním smyslu velmi výkonným lidem. Není to v systému, ten je jiný, ale v lidech a jejich metodách uplatňování a výkonu jejich osobní moci. Ty zůstaly stejné.

Je až překvapivé a v podstatě nepochopitelné, že ani takové instituce jako je Ústav soudobých dějin Akademie věd, kde pracuje řada skutečných vzdělaných odborníků, a dalo by se očekávat tím pádem, že i profesně zaujatých, tyto otázky nezkoumá a raději ani neregistruje. Což je však ten lepší případ. To třeba historik Radek Schovánek zaujme ten jedině „správný závěr“, který ho postavil, jako v dřevních dobách, do nezvratitelné gardové polohy. Je to velmi poučné pro odhalení stavu naší historiografie a ještě spíše to svědčí o stavu zaměření samotného zkoumání, a v neposlední řadě i mediálního prostředí.

Stačí ocitovat z článku historika Schovánka pro který dostal prostor v Lidových novinách, „Problémy se špióny“, kde viní autora čtyřdílné historie zvláštních služeb Karla Pacnera z „mnoha elementárních neznalostí ..….. nedokázal se vyhnout nastraženým pastem ….. je patrný respekt, který autor chová k příslušníkům zpravodajských služeb komunistického Československa. Jako by si neuvědomoval, že právě tito lidé tvořili páteř totalitárního systému. Snaha představovat rozvědčíky jako „lepší“ část StB se vine jako červená nit celou knihou“.

Nejdříve se musí manipulovat s fakty, nebo je potlačit a pak je možno udělat velmi snadný jednoduchý závěr, že lidé, kteří jako jediní byli v době invaze států Varšavské smlouvy v roce 1968 zajištěni a tím v ohrožení života, dle citovaného historika zároveň „tvořili páteř totalitárního systému“. Kupodivu, pokud vím, nikdo z jiných historiků se proti takovému „odbornému“ zhodnocení nepostavil. Pravděpodobně také proto, aby se nedostal do ohrožení.

Samozřejmě nebylo vše v pořádku. Byl to složitý proces. Viz odbor aktivních opatření, o kterém se zmiňuji výše v souvislosti s Ladislavem Bittmanem. Z něho však media a za pomoví právě i historiků udělali celebritu. Tato historizující vsuvka odborníka Schovánka není nadbytečná. Usnadňuje nám zhodnotit význam skutečné práce ne pro ČSR, ale pro aktivní změny nejenom našeho, ale i mezinárodního vývoje, a také si uvědomit, že tato činnost a její směřování dodnes někomu vadí. Jen při letmém zhodnocení svědčí také o tom, jak hluboká negramotnost a nekompetence dostává stále svoji šanci a mediální prostor.



Vietnamská válka a zprostředkování jejího ukončení

Několik informací úvodem. Vietnam, jako součást francouzské kolonie Indočíny byl po porážce Japonska vyhlášen Ho Či Minem, vůdcem odboje, nezávislým státem. Francie se snažila obnovit své koloniální panství, ale po dlouhých bojích a nakonec po porážce u Dien Bien Fu došlo v Ženevě v roce 1954 k podepsání příměří, dle kterého byla zem nezávislá, ale prozatímně rozdělena dle 17. rovnoběžky. Americký zájem o zabránění šíření komunizmu „metodou domina“ vedlo vládu USA, že již v této době nesla většinu vojenských francouzských nákladů. Ke sjednocení země cestou voleb nedošlo z obavy před vítězstvím charizmatického Ho. Na jihu začal vojensky operovat protivládní Vietkong. Prezident John Kennedy poskytl na pomoc Jižnímu Vietnamu prvých 2 000 vojenských poradců, kteří byli v průběhu bojů početně posilováni. Incident v roce 1964 v Tonkinském zálivu, kdy měly být napadeny severoamerické torpedoborce Severním Vietnamem, (později se prokázalo, že k události nedošlo a byla to řízená provokace), aby již prezident Lyndon B. Johnson mohl zahájit bombardování zásobovacích stezek a později celého Severního Vietnamu. Napalm a prostředek „Agent Orange“ ničil lidi i přírodu. V letech 1965 až 1968 svrhávaly USA na Severní Vietnam až 800 tun bomb denně. Koncem roku bylo ve Vietnamu již 543.000 amerických vojáků. Přes tato nasazení, vojenské vítězství bylo v nedohlednu.

Za této situace docházelo k mohutným studentským protestům, branci pálili veřejně povolávací rozkazy, rozšířeno bylo i hnutí odmítání platit daně do výše válečných nákladů. Branci utíkali do Kanady (která jim dávala asyl) a do Evropy (hlavně Skandinávie). Nakonec i příští prezident Clinton šel studovat do Anglie. Aby se (jak mu bylo později vytýkáno) vyhnul účasti v bojích ve Vietnamu. Publicitu přes odhalení v New York Times dostal i masakr v My Lai, kde američtí vojáci 16.3.1968 povraždili bezdůvodně 503 lidí - civilistů, což opět podněcovalo odpor proti válce. Na severu bylo zabito 350.000 civilistů a na jihu 450.000. Ztráty Američanů byly také značné – více než 78.000 mužů a s násobkem zraněných.

Toto byly údaje, které je třeba znát k pochopení vážnosti situace. Nejenom na straně Vietnamu, ale i na americké straně. Vojenské řešení bylo v nedohlednu a o diplomatickém se neuvažovalo.

V tomto období jsem se připravoval na výjezd na Stálou misi při OSN do New Yorku. Požadoval jsem, abych mohl být po jistou dobu ve Vietnamu (který byl ve válce a bombardován), neboť jsem předpokládal, že to bude dobrá politická vstupní devize před prací v USA. Což se potvrdilo. Hlavně západní diplomaté žádali intensivně o informace z bojiště z „druhé“ strany.

Jisté náhodné okolnosti mohou uspíšit a ovlivnit i otázky závažného charakteru. V době mého pobytu v Praze jsem se znal s pracovníkem amerického velvyslanectví Jamesem Wardem, pochopitelně, což jsem předpokládal, pracovníkem CIA. Po mém příjezdu a mé návštěvě Washingtonu, jsme opět navázali kontakt, navštěvoval jsem jeho rodinu a mimo vzpomínání na Prahu a pivo „U tygra“ s jeho krásně chrčivým „r“ vedli politické řeči, které dostávaly časem jistý systematický charakter, pokud se právě týkaly Vietnamu. Ward, jak jsem zjistil, byl v CIA odpovědný za vietnamské operace. V tehdejší době americká administrativa předpokládala válečné vítězství. Bylo to nejenom stanovisko Pentagonu, ale i Stadepu (ministerstvo zahraničních věcí). Z našich hovorů bylo postupně zřejmé, že v CIA se rodí odlišný přístup. Mě se tak potvrdil, tehdy převládající názor, že nejvíce liberálů (v naší terminologii levičáků) na čtvereční yard je ve Washingtonu právě v centrále CIA v Lengley. Bylo zřejmé, že by chtěli ukončit válku za podmínek, aby neztratili tvář. Informace, které mě byly později zcela účelově poskytovány neměly pochopitelně pro naši diplomatickou službu konkrétní význam a byly v podstatě určovány a směřovány pro mé kontakty na sovětskou zpravodajskou službu, která také k tomuto vývoji se mohla jedině věcně vyjádřit. Po určitém období byly kontakty zcela pravidelné. Na druhé, sovětské straně , byl partnerem zástupce rezidenta,  Dmitrij Jakuškin, velmi inteligentní, rozumný a otevřený jakýmkoliv novým myšlenkám. To se nakonec potvrdilo při jeho vztahu k nastupujícím změnám v Československu, které hodnotil pozitivně i jako východisko pro jejich vlastní poměry. Výměna informací byla z jejich strany vedena výslovně po linii rozvědky, mimo informovanost velvyslance a MIDu (alespoň v New Yorku). Vzpomínám si na jednu jeho charakteristickou poznámku vůči svému velvyslanci. (On je prvým z rodiny, co umí číst a psát. Já jsem do sedmého kolena z intelektuálního prostředí).

Sám jsem informoval pouze své představitele (kamarády) v centrále jen rámcově, neboť spojení bylo pod kontrolou a sovětští poradci, zpravidla vysloužilci, mohli mít jiný přistup, což by pravděpodobně vedlo k zmaření jednání. MZV pochopitelně informováno nebylo. (Kontakt byl důvěrný). A to ani můj velvyslanec Milan Klusák.

Celé jednání probíhalo s různou intenzitou v průběhu let 1967 až 68, kdy byly dohodnuty dosti propracovaně podmínky pro případné přímá jednání, která by měla vést k ukončení bojů. Mimo několika případů, kdy byly postoupeny druhé straně dokumenty, které v podstatě se staly později, jak mohu posoudit, podkladem a výstupem z jednání, které proběhlo v Paříži. Sovětská strana nijak netrvala na jistém přiznání porážky druhé strany a dávala možnost navrhované stabilizaci pod heslem „vietnamizace“. Funkce zprostředkovatele měla myslím význam pro obě strany. Předně bylo možno vždy od některých stanovisek ustoupit pod záminkou, že nebyla přesně interpretována a na druhé straně se s jistým aktivním působením zprostředkovatele počítalo. Nebyl jsem jen messenger boy. To byla má funkce, ke které jsem byl myslím dobře vyzbrojen širokými kontakty s americkým akademickým prostředím a styky s novináři, zvláště z New York Times, kteří měli jednoznačný zájem na ukončení války (nakonec hlavním organizátorem odpíračů placení daní byl můj přítel z New York Times Book Revue).

Pod tlakem veřejnosti, neúspěchů na bojištích, a velkých ztrátách se postupně podařilo přimět celkovou administrativu k jednání v Paříži. Má role tím skončila. Ocenění se mě dostalo od mých autorit po návratu do ČSR (již po okupaci), kdy mě bylo na jednání se mnou vytýkáno, že jsem pomáhal Američanům ukončit válku ve Vietnamu, při které mohli dále krvácet a být mocensky, ale i politicky oslabovány. Prostě co jiného jsem mohl čekat.

Myslím, že by nebylo od věci uvést určitou chronologii vietnamských událostí, které nebyly nadále tak jednoznačné, protože dohoda o příměří byla podepsána nakonec až v lednu 1973.

31.3.1968 prohlášení prezidenta Johnsona, že dnem 1.4.1968 omezuje bombardování VDR a bude přikročeno k přímému jednání. 13.5.1968 W.A.Harriman začal v Paříži jednat s VDR. 1.11.1968 americká strana zastavila nálety a došlo k dohodě o čtyřstranné konferenci v Paříži. 18.1.1969 jednání v Paříži byla zahájena. V květnu 1969 FNO (Vietkong) předložila program zastavení bojů a postupného sjednocení země. Následně USA předložily program stažení svých vojsk a sestavení vlády dle výsledku voleb. 1970 vedl jednání H.C.Lodge, pak byl vystřídán D. Brusem a v roce 1971 W. Parkerem. V červenci 1971 se Kissinger dohodl o jednání s ČLR, která v konfliktu jednoznačně VDR nepodporovala a s SSSR soupeřila. Vzpomeňme na válečný střet na řece Ussuri v roce 1969. Vstupem Kissingera do situace a s použitím „čínské karty“ došlo k přerušení jednání s Vietnamem a v podstatě k prodloužení válečných operací. Dohoda o ukončení konfliktu byla podepsána 27.1.1973. Svojí textací se mnoho nelišila od podmínek, které spolu vyjednávaly obě strany na úrovni zpravodajských služeb. Podstatným také je, že to byly právě ony, které po samostatném vyhodnocení situace k jednání přistoupily. Po podepsání dohody byla svolána konference o Vietnamu rozšířená o čtyři účastnické strany, SSSR, ČLR, Francii, Velkou Británii a státy v Mezinárodní dozorčí a kontrolní komisi pro Vietnam (MLR,PLR,Kanady a Indonésie). Teprve Bill Clinton odvolal roku 1994 obchodní embargo a následně v roce 1995 byly vzájemné diplomatické styky normalizovány mezi oběma zeměmi.

Vietnamský konflikt právě svou dobou trvání a bezvýchodností pro USA měl a dosud má dopad na celou americkou společnost. Jedná se o „vietnamský syndrom“. Na druhé straně obecně chápaný aktivistický odpor (v Centrál parku až miliónové demonstrace) přineslo důkaz o jednoznačném vlivu veřejnosti na mezinárodní události a tím i důkaz o účinnosti demokratických faktorů na politická rozhodování.

Naší účasti při zprostředkování a ovlivnění ukončení vietnamského konfliktu přispěla do jisté míry náhoda a správný analytický rozbor. Hlavním faktorem však již bylo měnící se příznivé mezinárodně politické postavení Československa v souvislosti s politickým vývojem v zemi a tím možnost respektu od obou stran. Je až překvapivé, že tato role československé diplomacie, která usnadnila řešit jednu z nejzávažnějších krizových situací po II. světové válce nebyla doma nejen oceněna, ale ani historicky zhodnocena. Bylo to pochopitelné v dobách normalizace, kdy pohled byl spíše negativní, ale mnoho se v přístupu nezměnilo ani nyní. Dnes to může být i otázka personifikace celé záležitosti a účelové nedocenění práce zpravodajské služby.





Blízký a střední východ – šestidenní válka (1967)

Svět se nám v poslední době podstatně změnil. Předně se rozpadly nepřátelské bipolární podmínky. Poprvé se dostáváme v naší historické době do období respektu a spolupráce v globálním měřítku. Rusko, Čína a nová administrativa USA, řekněme to jejími slovy hledá „nový svěží pohled“.

Objevila se však nová nebezpečenství jiného charakteru a tak ta spolupráce je také tak trochu nutnou reakcí na ně. Jak jinak bychom mohli čelit terorizmu, fundamentalizmu a všem těm úskalím, které se pojí se samotným naším bytím.

Oblast Středního a blízkého východu již není průsečíkem mocenských zájmů jako v dobách minulých. Po Gaze myslím, není nutno proto očekávat další vojenské střety i „odvetné“ krvavé lázně, které musíme všichni společně zacelovat. K porozumění minulých problém a dnešnímu stavu a perspektiv samotné Izraele, je nutno si provést malou historickou sondu.

Předně je třeba si uvědomit pohledem do novodobé historie Izraele, že tato zem nikdy nestála politicky samostatně a její samotná existence byla vždy úzce spjata s jistým mocenským uspořádáním, a napojením se na ně. To však nikdy neodpovídalo podmínkám vzájemné globální spolupráce, ve kterých se nacházíme nyní. (Podrobnosti viz výše).

Svými důsledky dosud nevyřešenou je 6ti denní válka v roce 1967. Válku zahájil Izrael, ale charakterizována zcela oprávněně jako preventivní, neboť to byla jen otázka času, kdy bude sám napaden.

Již v dubnu 1967 docházelo k zesílení napětí v oblasti. Zvyšovala se vojenská aktivní činnost Egypta i Sýrie. Byl uzavřen Akabský záliv pro izraelskou navigaci. V této souvislosti dále byl dán požadavek odvolání komisařů OSN z oblasti Gazy a ze Sinaje. Na napětí reagovala i zvýšená diplomatická jednání., kterého se účastnil i generální tajemník OSN U Thant v Káhiře. Rada bezpečnostní také několikráte v uvedené věci zasedala, přesto se útok na Izrael očekával každým dnem.

5. června provedlo izraelské letectvo překvapivý úder a 8.6. izraelská pozemní vojska dosáhla Suezského kanálu a zároveň obsadila jeruzalémské Staré město. Na jordánské frontě dosáhla již 7. června západních břehů Jordánu. Územní zisky na syrské frontě získala až 10.6. Ihned po zahájení konfliktu vyhlásily Izraeli válku SAR, Sýrie, Jordánsko, Irák, Alžír, Jemen, Kuvajt a Súdán. Suezský průplav byl uzavřen. Konference zástupců arabských zemí produkujících naftu odmítla dodávat tuto surovinu do zemí odporujících Izrael, což vedlo k tomu, že západoevropské země mimo Anglii, začaly zaujímat neutrální postoj. Jednoznačný odsuzující přístup ke konfliktu měly země „neangažované“, tentokráte pod vedením jugoslávského prezidenta Tita .

Socialistický tábor“ pod vedením SSSR, nejen že původně vyzbrojil a vycvičil arabské státy k útoku, ale stal se hlavním oponentem jednoznačnou výzvou k zastavení bojů a odsouzení Izraele. V tomto duchu také postupoval v Radě bezpečnosti. Po šesti dnech se podařilo dosáhnout zastavení bojů. To však nestačilo. Nyní bylo nutno fakticky i propagandisticky využít plně situace k jednoznačně cílené diplomatické ofenzivě proti Spojeným státům. Izraelská „invaze“ byla dobrá a neopomenutelná záminka. Navíc, po pravdě řečeno, sovětská diplomacie se dostala do mezinárodně nejvýhodnějšího postavení ve svém soupeřství a svět tak do krizové situace.



Mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN

Jednání bylo zahájeno 17. 6. 1967 v podstatě z iniciativy Sovětského svazu, který se snažil podtrhnout závažnost situace (Izraelské agrese) a svého samotného jednání tím, že vyzval, aby se jako vedoucí delegací na zasedání zúčastnili hlavy států nebo předsedy vlád. To se do určité míry i podařilo. Za SSSR byl vedoucím delegace předseda vlády Alexej Kosygin. Československou delegaci vedl Jozef Lenárt, rovněž předseda vlády. Jednání je možno charakterizovat stručně. Odsouzení Izraele jako agresora se nepodařilo přijmout ne vinou hlasování ale postupným vývojem změny sovětského stanoviska. Nakonec rozhodující dokument, rezoluce č. 242 byla přijata až Radou bezpečnosti OSN dne 23.11.1967. Po celé období probíhala jednání. Závěry a textace této rezoluce jsou známy, i proto, že dosud ne všechny její závěry byly naplněny.

Zmínil jsem se o změně sovětského postoje od bojově konfrontačního přístupu až k negociačnímu stolu. Myslím, že i tato změna byla podstatnou měrou ovlivněna naším aktivním postojem a diplomatickými kroky, které vzhledem k vyhrocené situaci a věcné účelnosti probíhaly v přísném  utajení. To však již vysvětluje a charakterizuje následující popis.

Československá delegace vedená ministerským předsedou Jozefem Lenártem přiletěla do New Yorku v pozdních večerních hodinách. Ze svého funkčního postavení jsem měl právo od úředníků, kteří doprovázeli premiéra si vyžádat k prostudování veškeré podklady, které přivezli k jednání. Jednalo se o přísně tajné dokumenty a instrukce, (řada z nich přímo v ruštině) jak mají členové socialistických delegací postupovat. V podstatě dokumenty ze společné porady v Moskvě. Jednoznačná charakteristika spočívala ve skutečnosti, že poprvé od skončení druhé světové války „jsme“ se dostali proti Američanům do výhody a je nutno tuto situaci využít k další isolaci Spojených států. Materiály měly silně konfrontační charakter se snahou využít a případně vytvořit další žhavá ohniska vedoucí k posílení socialistického tábora, ke kterému právě nyní existuje silná tendence u ostatních, dříve koloniálních zemí. Byla to i možnost otevřeného nátlaku. Doprovázející delegáti, pracovníci MZV nevěděli mnoho o podstatě a složitosti mezinárodně politické situace v její perspektivě a vedli jen jednoduché zcela neodpovědné silácké řeči. To ale v podstatě potvrdilo i studium dokumentů. U mne to vzbudilo obavy a dostal jsem skutečně pocit strachu.

Rozhodl jsem se ještě během noci zpracovat svoji vlastní situační zprávu, která by mněla zdůraznit, že situace není tak jednoznačná, že nejde jen o Střední a blízký východ, nýbrž o globální politiku a tam jsou problémy mnohem důležitější s dlouhodobým dosahem. Měla by se hledat jiná, než konfrontační cesta. Ráno jsem svoji zprávu předal Lenártovi, který se s ní ihned seznámil a označil ji za rozumnou a přesvědčivou. Pracovníkům MZV vytkl, že byl jednostranně informován a mne požádal, abych mu byl „k ruce“ po dobu jeho pobytu v USA. Udělal, pro mne, dost sympatické rozhodnutí, že do OSN na jednání bude chodit jen v případě nutnosti, aby nedošlo k nějakému diplomatickému pochybení, a jinak chce jednat hlavně s americkými průmyslníky, bankéři a navštěvovat zajímavé podniky. Jeho program poté zahrnoval schůzky s IBM, chemičkou Du Pont, Coca Colou, zemědělské farmy a reprezentanty průmyslu. Pokud jsem byl přítomen jednal s nimi velmi otevřeně s tendencí hledání prvků, které by mohly být aplikovatelné v našem systému. Choval se jako pravý Baťovák. Snažil se navazovat kontakty na nejvyšší podnikatelské úrovni. Nabyl jsem dojmu, že reprezentuje již novou vlnu u nás. Nepochopil jsem proto jeho zařazení se a přechod na stranu konzervativců v období otevřených změn v roce 1968. Svoji podstatou názorovými přístupy jak se v New Yorku představil, mezi ně rozhodně nepatřil.

Vzhledem ke kriticky závažné situaci, jsem byl rozhodnut jednat ve své osobní kapacitě s využitím postavení a možností, které jsem získal při zprostředkovávání jednání o ukončení konfliktu ve Vietnamu. Musím přiznat, že přístup premiéra Lenárta k mé zprávě mě upokojil a povzbudil. Přesto jsem se rozhodl ho o svých krocích dále neinformovat a to ani centrálu, kde bych sice mohl počítat s podporou mých přímých nadřízených (Čech), ale nejistá by mohla být situace ve vedení vnitra a u poradců.

Okamžitě po ránu jsem se spojil s pracovníkem americké mise při OSN Frederickem D. Vreelandem, o kterém jsem s jistotou předpokládal, že je pracovníkem CIA. Znali jsme se dobře, nebylo to přímo přátelství, ale profesní důvěra zde byla, na které by se mohlo stavět. Hovořili jsem o vážnosti situace s tím, že jsem již jednal s některými argumentu přístupnými sověty o věci (což nebyla pravda) a myslím, že existuje prostor pro překonání této krize, protože všichni nejsou nakloněny nynější konfrontační situaci. Zvláště příslušníci rozvědky byli liberálně zaměřeny, což se snadno nechalo vypozorovat ve vztahu k naším názorům. Vreeland možnost zahájení neoficielních kontaktů uvítal a domluvili jsme si další setkání na následující den s tím, že mezitím bude informovat Washington.

Po této schůzce jsem se okamžitě sešel se zástupcem sovětského rezidenta Jakuškinem a řekl jsem mu, že Američané si uvědomují pod jaký tlak se dostali a proto mě iniciativně kontaktovali. Což také nebylo pravda, ale mělo to funkční smysl. Jakuškin bez váhání byl pro zahájení kontaktu s Američany, ale vyjádřil se, že to nebude tak jednoduché, neboť vedoucí delegace Kosygin je předně ekonom a otázky globální politiky nesleduje, velvyslanec vzhledem ke své intelektuální nedostatečnosti a příslovečné opatrnosti nebude věci nakloněn. Jedinou schůdnou cestu viděl v kontaktu přes autority rozvědky v Moskvě, kteří by mohly současné stanovisko MIDu ovlivnit a zajistit příslušný pokyn pro velvyslance a sovětskou delegaci.

Toto byl již velmi konkrétní a pozitivní přístup, který se snadno nechal „prodat“ Američanům, které jsem informoval, že Rusové o situaci informují Moskvu s možností spojit jednání i s jinými otázkami, které by se týkaly odzbrojovacích jednání ( SALT, chemické zbraně a hlavně počínající problematiku nešíření atomových zbraní). Reakce Moskvy, již pokynem pro velvyslance byla příznivá, což do určité míry ovlivnilo umírněnější postoj při projednávání otázky kolem Izraele a Blízkého a středního východu. Tam probíhalo „propagandistické“ cvičení před Radou bezpečnosti a jednání se pak táhlo měsíce až do přijetí rezoluce č. 242. Předmětem zájmu obou zúčastněných velmocí se nadále staly otázky bezpečnostní a hledání vzájemného pozitivního přístupu. Celá politická atmosféra se podstatně změnila.

Obě delegace vstoupily v přímé kontakty, které nakonec vedly až k urychlené dohodě na uspořádání vrcholné schůzky obou nejvyšších představitelů – Johnsona a Kosygina. Politicky i věcně ozbrojovací jednání a perspektiva vzájemných vztahů dostala jednoznačnou prioritu.

Problematika diplomatického ukončení šestidenní války, která se tím spojila s mnohem závažnější celosvětovou problematikou a to dokonce v  jedné z nejkrizovějších situací mezi velmocemi v celém poválečném období, skončila nepředpokládaným výsledkem, který nakonec ovlivnil celkovou tendenci vzájemného vztahového vývoje pro příští dekády.

Do jisté míry se jedná dále o historické poučení o aktivním využití všech možných faktorů individuelního přístupu, ale i aktivní operativní funkci „malé“ země v mezinárodních vztazích.



Vrcholná schůzka Johson – Kosygin v Glassboro

Schůzka byla svým významem přelomová vzhledem k následující a pokračující spolupráci obou mocností, byla dojednána náhle ve velmi krátkém časovém období a to navíc za situace, které napovídalo více konfrontaci (šestidenní válka na Blízkém a středním východě), než podmínkám pro uzavření přátelské a významové dohody právě v oblasti dalšího odzbrojení a zajištění trvalých podmínek pro stabilizaci vzájemné důvěry.

Příprava schůzky nebyla však tak jednoduchá. Zpravidla podobné schůzky se připravují měsíce, konzultují se připravované dokumenty a nyní došlo k setkání, se kterým se nejenom nepočítalo, ale předně muselo dojít k zásadní změně politické atmosféry. Po řadě setkání, která byla vedena přes zprostředkovatele, došlo k přímým kontaktům. Ty se již netýkaly předmětu, který se projednával před Radou bezpečnosti OSN, ale měly bilaterální bezpečnostní charakter. Zde jsem byl informován Jakuškinem jen rámcově.

Veškerá jednání z mé strany probíhala v utajení, jak před premiérem Lenártem, tak zpravodajskými autoritami v Praze. Po 4- 5 dnech od našeho prvého kontaktu, jsem dostal z Prahy šifru, která oznamovala, že dle informací ze zdroje ve Státním departamentu, probíhá v New Yorku jednání mezi USA a SSSR, které zprostředkovává československý diplomat. Měl jsem informaci prověřit, zda se zakládá na pravdě případně, kdo za celou věcí stojí. Nezbylo, než zpracovat informací pro ústředí. Kopii jsem předložil velvyslanci Milanu Klusákovi, který se vzhledem ke své osobní opatrnost „zhrozil“, co jsem si to dovolil. Zprávu jsem poté předložil také předsedovi vlády Lenártovi, který okamžitě reagoval opačně, že je dobře, že jsem se do toho pustil a v tom, že vidí smysl diplomatické práce.

Příprava vrcholové schůzky se ale zadrhla. Ani ne tak jak by se mohlo zdát, na věcném obsahu, ale na formálních či protokolárních otázkách. S těmito problémy se na mne opět obrátil Jakuškin. Pro nás jako profesionály to byla úsměvná záležitost, překvapivě však dosti podstatná.

Kosygin byl v OSN na jednání Valného shromáždění. Formálně nebyl tudíž v USA, ale v New Yorku jako sídle OSN. Cesta Johnsona do N.Y.C. by do jisté míry bylo přiznáním určité nerovnosti a snad i porážky v souvislosti se situaci, která vnikla po válce. Po zvážení těchto okolností jsem navrhl, že se pokusím o kompromis, dohodnout s Američany možnost setkání se přesně na půl cesty, a Jakuškin předpokládal, že by to i pro jejich stranu mohlo být přijatelné. Tím nakonec padla volba na malé městečko v New Jersey, Glassboro, kde však byla jen jedna vhodná budova, místní gymnázium (dnes, po zviditelnění se je tam dobře dotovaná technická univerzita). Městečko je přesně na polovině cesty mezi Washingtonem a New Yorkem. Prostě diplomaticky vážné věci mohou být i zábavné.

Již jsem naznačil, že právě tato schůzka, kterou se podařilo zorganizovat v období zcela nepřátelském, měla paradoxně zásadní význam pro spolupráci obou velmocí v bezpečnostních otázkách a na nastartování stabilní cesty k dohodám právě v této oblasti. Není nutno popisovat jednotlivá opatření a následné kroky. Ty jsou dostatečně zdokumentovány a snadno zhodnotitelné právě v souladu s časovou posloupností.

Připomenu však jen jednu zásadní událost. Zahájení přípravných jednání a nakonec i dohoda o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní byla přijatá Valným shromážděním v následujícím roce 1968. Nejedná se však jen o nešíření, ale také o stanovení zásad jejich postupné likvidace. Tento problém je právě nyní v době teroristických ohrožení opět na pořadu dne.

Rok 1967 vyřešil nejenom vážnou světovou krizi, ale schůzkou v Glassboro nastartoval stabilní spolupráci mezi dvěma globálními velmocemi. Ta nakonec vyústila k řadě jednání a dohodám vedoucím k uklidnění v bezpečnostní situaci, ale i ke koexistenční spolupráci. Vytvořením této atmosféry v souladu s vnitropolitickými důvody byl usnadněn i  ovlivněn další progresivní vývoj v Sovětském svazu.

Pro ilustraci ocituji část rozhovoru otištěného v Nové době, který jsem náhodně objevil v roce 1988 (ruský zahraničně politický týdeník vycházející česky č 23/88). Jedná se o interview novináře Sůddeutsche Zeitung, Hans-Ulricha Kempskiho, který se zúčastnil všech sovětsko-amerických schůzek na nejvyšší úrovni.

Skutečně měl jsem možnost od roku 1959 být na všech schůzkách. Chruščov se setkal s Kennedym v roce 1961 ve Vídni, Leonid Brežněv se setkal s Richardem Nixonem v letech 1972, 1973 a 1974, s Fordem v letech 1974 a 1975, s Carterem v roce 1979. Ale v této celkové řadě bych zvlášť zdůraznil jedno setkání, které mi připadá velmi závažné. Setkání prezidenta Johnsona s Alexejem Kosyginem v roce 1967 v Glassboro. Z novinářského hlediska byl jeho výsledek zcela neočekávaný a dokonce dramatický. Kosygin přijel na zasedání OSN a nečekaně se uskutečnilo setkání ve městě Glassboro nedaleko New Yorku. Nikdo nevěděl oč jde. …. Myslím, že v Glassboro se myšlenka omezení horečného zbrojení poprvé stala velmi důležitým tématem a zůstává jím dodnes“.

Byla to právě schůzka v Glassboro, která otevřela trvalou cestu k vzájemnému jednání mezi USA a SSSR a v podstatě vyústila v helsinském procesu se všemi aspekty, do kterých se zapojila později již celá Evropa a formovala se tak spolupráce pod záštitou vzniklé KBSE , později OBSE.

Toto je hodnocení po více než deseti letech od německého novináře, který, jak je zřejmé, má dostatečný přehled. Je to také jediné kladné zhodnocení a vlastně také ocenění mé práce, které jsem náhodně zaznamenal. Častěji jsem se setkával v souvislosti s výsledky schůzky v Glassboro s negativním až likvidačním hodnocením mé osoby v době normalizace a to s přímým odvoláním se na tyto mé „aktivity“. Stejná situace je ale i v současné době, kdy media, ale i naši vedoucí pracovníci v zahraniční službě se negativně staví k možnostem spolupráce a dohody a dávají přednost jakémukoliv konfrontačnímu přístupu. O tom svědčí jejich praktická denní politika, vystoupení na mezinárodní scénu v roli agresora (Jugoslávie) a nakonec i ignorace mého dojednaného jednání s prezidentem I. Rugovou o předejití masakru v souvislosti s Kosovem.

Pro můj přístup k zahraničně politickým otázkám, a metodě řešení jejich problémů, který je dostatečně popsán výše, není v současném našem prostředí vítané místo ani dnes.

Ještě jednu malou ilustrující poznámku. Na závěr pobytu vedoucích delegací na Mimořádném valném shromáždění pozval prezident Johnson všechny účastníky ze socialistických zemí k leteckému výletu nad Spojenými státy. K tomu jim dal k disposici své letadlo č. 2. Prostě – sbratření.

Kapitola z knihy „Utajená zákoutí“, autor JUDr. Miroslav Polreich, CSc., vydalo nakladatelství Petrklíč v r. 2009.

















Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz