Znacizovaní Němci se v pohraničí stali většinou

V druhé polovině 30. let minulého století nacizace henleinovců, sdružených v Sudetendeutsche Partai (SdP), rychle pokračovala. Odpor proti tomuto procesu, všemožně podporovaným německými nacisty, byl silný zejména v řadách německých sociálních demokratů a komunistů. Ti až do poslední chvíle, do pomnichovského záboru českého pohraničí Německem, stáli věrně na straně Československé republiky.

V květnu roku 1938 v komunálních volbách získali henleinovci na 90% hlasů německých voličů. Celé dřívější aktivistické strany, i s členskou základnou, se sjednocovaly se SdP. Němečtí křesťanští sociálové šli do vznikajícího „sudetoněmeckého houfu“ se slovy: Musíme jít s národem!  Němečtí komunisté a sociální demokraté však ještě v zářijových kritických dnech stáli na straně republiky, a často i se zbraní v ruce.

Zůstali věrní republice. Až potud se shodneme i s některými pohádkáři, kteří poté tvrdí, že to byla Československá republika, která německé antifašisty zradila. Jak tomu bylo ve skutečnosti? Po Mnichovu nebyla republika již suverénním státem. Její představitelé dostávali pokyny od nacistických bonzů z říše a v podstatě je plnili. Na území našeho pohraničí, které bylo přičleněno k Německu, sudeti konali lovy na své soukmenovce jiné politické víry. Bili je. Mnozí z nich skončili v koncentračních táborech. Jiní, pokud měli štěstí, dostali se do věznic, kde režim byl mírnější. Pro tehdejší „sudetské Němce“  byli němečtí antifašisté zrádci. Připravili jim osud, jenž se hodně podobal zacházení se Židy a vlasteneckými Čechy, kteří nestačili utéct z nabotnalého rajchu.

Jelikož němečtí antifašisté dobře věděli, jak to v hitlerovské říši chodí, jak se mají odpůrci režimu, snažili se, alespoň někteří, vzniklou jednotnou říši opustit. Utíkali do českého vnitrozemí. Pokud měli štěstí, dostali se odtud dále do zahraničí. Ti, co zůstali, nebyli tak rychlí a měli k tomu ještě smůlu, byli skutečně našimi druhorepublikovými orgány vraceni do říše. Tyto transporty se uskutečňovaly na příkaz příslušných německých úřadů. Naši jej prováděli. Často však ledajak. Umožňovali jednotlivcům i útěk z transportu. Někdy neviděli nic, ač se toho konalo hodně. Ale i tak je nutné říci, že naši druhorepublikoví politici neměli dostatek odvahy, aby čelili i hrubému nátlaků nacistů. A tak skutečně se dostala řada německých antifašistů opět „domů“. Tam již jejich hnědí soukmenovci byli na ně natěšení a přivítali je s tvrdým germánským způsobem.

Později, v době tzv. protektorátu, se čeští vlastenci scházeli v koncentračních táborech (KT) s německými antifašisty. Společně tam žili a společně i umírali. Mezi dozorčím personálem v KT byli i tzv. sudetští Němci, kteří svou „prací“ osvědčovali věrnost nacismu.

Po válce mnozí antifašisté, kteří v republice mohli zůstat, odcházeli dobrovolně především do sovětské okupační zóny. Její vedení vydalo provolání k německým antifašistům v ČSR, aby přišli budovat nové Německo, aby pomáhali při vytváření nových německých, především správních, orgánů. Na 90 tisíc jich odešlo z republiky. Samozřejmě za zcela jiných podmínek než ti Němci, kteří odcházeli do odsunu..Ani jsme tehdy pořádně nevěděli, co jsme jejich odchodem ztratili. Přesto 250 tisíc Němců v republice zůstalo Byla to těžká doba, mnozí naši lidé jen přetěžko dovedli rozeznat rozdíly mezi německým obyvatelstvem v republice. Šest let krvavé teroristické nacistické nadvlády nad protektorátem otupilo ze značné části naše rozlišovací schopnosti.

V čem jsme byli jednotní, od Československé strany lidové po komunisty, bylo rozhodnutí, že německé obyvatelstvo z Československa musí, kromě antifašistů,  být přesídleno. O tom rozhodli spojenci v Postupimi. My jsme jejich rozhodnutí, s nímž jsme se ztotožnili, provedli podle pokynů Spojenecké kontrolní komise. Ano, došlo i k tzv. divokým odsunům německého obyvatelstva. Jeho možnou alternativou byly střety mezi Němci a Čechy v některých místech v pohraničí. Tyto divoké odsuny vzali spojenci ještě za trvání postupimské konference na vědomí a tak je legalizovali. Když odsun německého obyvatelstva již končil, vyslovili se představitelé této komise, američtí i sovětští, s plným uznáním, pochvalou, jak jsme odsun uskutečnili. A to je rozhodující pro nás i v současnosti. Nikoliv vidění odsunu  očima sudetů, kteří se již delší dobu pokoušejí přepisovat naše dějiny.

Konstatujeme na závěr, že Němci, kteří žili zejména v našem pohraničí, se většinou znacizovali, sami sebe označovali za „sudetské Němce“. Ti druzí, němečtí antifašisté, toto označení odmítali. Pro nás byli loajálními československými občany německé národnosti.

Jak viděl W. Churchill poválečnou situaci? „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Naštěstí se tato Churchillova předpověď u nás nenaplnila. Přesto podmínky odchodu německého obyvatelstva z ČSR nebyly lehké. Ale ani nám se nežilo bezprostředně po válce dobře. Právě naopak! Vše chybělo, od potravin k lékům. Vdovy a sirotci oplakávali své manžele, otce. Řada těch, kteří se vrátili z koncentračních táborů, měli podlomené zdraví. Umírali již v prvních poválečných měsících. Republiku nám, zvláště její východní část, Němci zanechali zčásti zničenou a vykradenou. Dodnes nám dluhují reparace, o kterých nechtějí zatím ani slyšet.  Jednou je nám zaplatit budou muset. Pro jejich reputaci by bylo dobré, kdyby k tomu došlo raději dříve než později.

J. Skalský