Josef Sedlák

Vzpomínky na léta 1938 – 1945 na Šumavě a Chodsku

Úvodem

Přiblížit události a jejich sled zvláště před a po Mnichovu na Šumavě a  Chodsku nebylo věru v mém případě snadné. Příliš jsem k tomuto koutu naší země „na pomezí“ lnul od mládí, později sem i vodil výpravy, sháněl bližší podrobnosti a informace. Jenže teď nemohu psát o krásách zádumčivé Šumavy a svérázného Chodska. Nebudu se podrobně zabývat těžkým životem bývalých sklářů, dřevorubců, uhlířů, pastevců a pašeráků. Ostatně jak Šumava, tak Chodové neměli nikdy bídu o velikány ducha, ti o tom již poutavě dokázali napsat a vylíčit. Sice na Chodsku byla „líheň“ úrodnější, ale Šumava měla svého Karla Klostermanna, kterého si oblíbili jak Němci, tak Češi. Už ve svých „Črtách ze Šumavy“ (vyšlo německy poprvé roku 1890) dokázal vykreslit náměty, ke kterým se potom ve svých dílech vracel. A nelze opominout ani Ladislava Stehlíka, ten prošel křížem krážem celý kraj a mnohé z událostí a života lidí tak uchoval na paměť budoucím.

Ale vraťme se ještě v plné stručnosti k věcem dřívějším. Kolonizace neprostupných šumavských hvozdů začala již v době českých knížat. Což znamenalo pronikání německého živlu a to jak na přání velmožů, tak i církve, kterým panovník buď do zástavy, či darem věnoval části území. (Z tohoto období se stále ještě vedou spory o úloze poustevníka-mnicha Vintíře. Spor je o to, zda nepřivedl po málo známé stezce německé vojsko, které vpadlo do zad šikům knížete Břetislava a přivodilo jeho porážku.) Pravdou je, že v současné době je Vintíř uctíván. V Dobré Vodě má kapli. Vše ovšem dalo podnět některým německým historikům, aby začali tvrdit, že na Šumavě stanula první noha Němců, ačkoliv archeologické výzkumy jasně svědčí o opaku.

Další nájezd německého živlu nastal po Bílé hoře. Po krvavém dobytí Písku a Prachatic se největší počet a nejdéle z řad evangelíků udržel na Sušicku. Sáhlo se tedy k osvědčené praxi – ve městě byl založen kapucínský klášter a hlavní úkol zněl – vymýtit evangelíky.

Jak ubíhala léta, zejména v posledních dvou stoletích, docházelo i na Šumavě, sice k pozvolnému, ale znatelnému růstu nacionalismu. Zaznamenal to i K. Klostermann, který v roce 1890 o tom napsal: „Co my tady nahoře (myšlena Šumava -pozn. aut.) potřebujeme nejméně, je rasová nenávist, neštěstí to, kterého, jak znám šumavský lid, budeme ušetřeni.“ – Nejen on ale i mnozí další nemohli tenkrát tušit, že se na scéně objeví zloduch Hitler se svou zvrácenou představou uspořádání světa a s krajně rasistickým, zločinným učením o německých nadlidech a židovských a slovanských podlidech, které se v pozdější praxi zvrhlo v holocaust a genocidní vyvražďování Slovanů. Nemohl to předpokládat ani další velký literát ze Šumavy, Adalbert Stifter, pro změnu zase Němec. Velmi miloval tento kraj a byl i pro dobré sousedské vztahy mezi Němci a Čechy.

Šumava s Českým lesem a Chodsko si díky své poloze na pomezí Čech v historii naší země dost často vytrpěly své. Ba mnohdy byly – tak říkajíc „první na ráně“.

***

Stále ještě mezi námi žijí pamětníci oné doby, kdy vše neblaze vyvrcholilo a vešlo do dějin jako Mnichovská dohoda. Bylo to „zdárné“ zakončení několikaletých pokusů o rozbití Československa nacistickým Německem. Hitler slavil vítězství, naši západní spojenci mu v tom tvořili mlčenlivou stafáž. Stejně jako i jinde v pohraničí si Šumava musela vytrpět své. Kolik Čechů, antifašistických Němců, především sociálních demokratů a komunistů, zde bylo nacisty zavražděno, kolik utrpení a hrůzy museli prožít naši hraničáři, když byli v r. 1938 znacizovanými Němci násilně vyhánění ze své vlasti, ze svých domovů.

Rok co rok přijíždějí do Železní Rudy, na Špičák nebo i jinam desetitisíce návštěvníků, našich i zahraničních. Málokdo si dnes z nich už - ve 21. století – vzpomene, že za druhé světové války bylo toto území odtrženo od Československa a milovaná Šumava byla (naštěstí jen na šest let) připojena k Německu. Přičleněna byla k župám – Dolnímu Bavorsku a Hornímu Podunají. Známou pravdou je, že tehdy byla část Šumavy, zejména místa kol státní hranice, osídlena převážně německým obyvatelstvem, žel i zgermanizovanými Čechy. Lidé tu ale žili v celkové shodě, bez větších národnostních třenic. Vše se ovšem změnilo ve 30. letech, kdy v Německu ve volbách zvítězil Adolf Hitler a NSDAP. Odnož nacistické strany u nás – Sudetendeutsche Partei, v jejímž čele stál poslušný Hitlerův žák, Konrád Henlein, začala ze všech sil uskutečňovat, byť po etapách a dle pokynů z Berlína – svůj hlavní cíl „Heims in Reich“. Tedy domů – do Říše. Naplnit toto heslo znamenalo jediné, že bude ČSR rozbita a tak vydána na pospas. A opravdu se Henleinovi a K.H. Frankovi podařilo , že strhli německé obyvatelstvo v příhraničních oblastech na svou stranu. Vztahy mezi Čechy a tamními Němci se vyhrotily na neúnosnou míru. Přibývalo agresivity, vyhrožování a později docházelo i k fyzickému napadání, ba i střelbě po našich lidech.

Německý historik Walter Ziegler napsal v roce 1974 v časopisu Bohemia o náladách, které tenkráte v roce 1938 u Němců na Šumavě převládaly: „ Často putovali mnozí „Volksgenossen“ až k samotné hranici, aby alespoň z dálky mohli vidět esesmanna, či někoho z vojáků. Viděli v nich jakési ztělesnění německé říše. A byli šťastni, že o tom mohli pak v hospodě vyprávět. Uniformovaní příslušníci z ´reichu´ vyvolávali u některých Němců zde doslova nadšení. Stejně tak se chovali mladí chlapci a děvčata, kteří se na vrcholu hory Ostrý setkávali se členy Hitler Jugend.“

Jenže, kdo tenkráte mohl tušit, co vše se brzo přivalí i sem, jaké hrůzy doba přinese. Mnichovským diktátem to všechno začalo. Podle této smlouvy od 1. října začala německá armáda obsazovat nám odtržené území v pohraničí. Tak se postupně během několika dní wehrmacht „zabydlel“ v Železné Rudě, Nýrsku, Vimperku, ve Volarech, Prachaticích a v Českém Krumlově … Pro tisíce našich lidí, kteří zde žili a měli své domovy, nastal čas těžkých zkoušek a strádání, pro některé i dny hrůzy. Často i během několika hodin se museli rychle sbalit a odjet, či doslova prchat do vnitrozemí. A to jen skromnými zbytky majetku a osobních věcí, v kufrech či batohu. Jeden z nich pan Josef Horák to popsal ve svých vzpomínkách: „ … nejnutnější věci jsme naložili na vozík, bylo to šatstvo, nádobí a peřiny. V ulicích jsme potkávali další postižené, kteří takto ´vybaveni´ mířili co nejrychleji k nádraží. Poslední vlak, který přijel do Železné Rudy, byl záhy zcela přeplněn - to plně odráželo situaci, kterou nám osud připravil. Někteří byli jen tak, v pracovním oděvu, či jak přiběhli nahonem domů z pole a rychle se museli připravit k odjezdu. Ono při téhle evakuaci se jednalo opravdu o závod s časem, aby se odjezd vlaku nepromeškal. Nikdo nemohl riskovat, co jej třeba od ´soukmenovců´, dosavadních sousedů, čekalo, kdyby odcházeli jednotlivě. Například z Prachatic odjel poslední vlak 7. října, souprava měla 22 vagónů. Hned nato vjížděla do města již německá armáda.Vojáci byli freneticky vítáni a oslavy se táhly po několik dnů. Konaly se slavnostní schůze, lampiónové průvody … I tady na Šumavě byli místní Němci na vrcholu blaha – vždyť onen cíl – daný Hitlerem a zajišťovaný SdP – domů do říše – došel svého naplnění.“

Na útěk rodiny vzpomíná i paní Jaroslava Jakubcová, žijící dnes v Rokycanech. Rodiče se pílí a snahou vzmohli na malý, dobře prosperující hotel v Železné Rudě. Jezdila k nim i klientela z Prahy a ze zahraničí. Podnik vzkvétal. Otec s matkou byli vlastenci a přesto se zdejšími Němci vycházeli v dobrém. Po nástupu Hitlera a nacistické propagandy, kterou zde šířili někteří Němci, se situace změnila k horšímu. Otec paní Jakubcové si u nacistů vysloužil další „vroubek“. Byl zvolen starostou a tak se stalo v historii Železní Rudy nevídané – prvním českým starostou. Byl to politický úspěch, ale zároveň to znamenalo zvýšení nenávisti u místních nacistů se slibem – „až přijde den“, tak bude první viset. Když onen čas – es kommt der Tag - nastal, byl náhodou v Klatovech, takže náckům unikl. Ovšem jeho žena, jen tak jak stála u plotny, musela honem balit to nejnutnější. Byla sama doma a musela být vděčná, že ji finanční stráž odvezla. Když vyjížděli z města, na druhé straně se již ozývala střelba, němečtí vojáci začali s obsazováním. O všechno jsme – jak vzpomíná paní Jakubcová – přišli a začínali znova tak vlastně od nuly.

V patách za německým vojskem ovšem přicházel i zlověstný stín okupace – tajná policie, neslavně známé gestapo. A jak jinak, jeho příslušníci hned sáhli k činům – k zatýkání. Pokud Němci, kteří byli v opozici proti nacistům včas neprchli, byli první na mušce. Stranou zájmů gestapáků nezůstali ovšem ani ti Češi, kteří zůstali. Němci byli o každém podrobně informováni, nebo se tak záhy stalo, horlivost v udávání „bémáků“ byla povzbuzována. Jak uvádějí statistiky, které se někde podařilo uchránit, z Kašperských Hor bylo odvlečeno 155 osob, v Nýrsku též přes 150, ve Vimperku tento osud potkal 112 obyvatel. Někteří se sice později vrátili zpět, ale to byl pouhý zlomek. Drtivá většina z nich putovala do německých věznic a koncentračních táborů, aby si tak hned na počátku záboru užili „dobrodiní“ převýchovy podle nacistického vzoru. A to až pochopitelně do konce války, navíc s jednou podmínkou – že se jim podaří přežít. . Se záborem se také přikročilo ihned k zákazu všech českých spolků, uzavřeny byly též české knihovny. A pokud se někdo z českých obyvatel na odtrženém území (tehdy Sudetengau) zdál být Němcům nespolehlivým – ztratil zaměstnání.

Ale i v tomto nebyl ještě konec. Je známo, že existovala 4 pásma záboru, o tom pátém rozhodoval – tedy měl rozhodovat – mezinárodní výbor. Troufalost a agresivita Němců, posílená ústupčivostí západních velmocí stoupala a tak jim vyšel i další pokus. O tom podrobněji v části o Chodsku.

S příchodem války ale brzo přišlo vystřízlivění. Ono se z prvotního nadšení a oslav dlouho vyžít nedá, i když v prvních časech válečné štěstí přálo Němcům. Jenže vše to, co se zpočátku Němcům na Šumavě zdálo být tak krásné a jasné, začalo skřípat. Jestliže jim tisk a rozhlas vtloukal denně do hlavy představy, že Velkoněmecká říše bude kráčet stále jen kupředu až ke konečnému vítězství, zapomněli myslet na to, že vše si také bude žádat oběti a to nemalé. A nepomůže jim nikterak, kdyby sebe více si zpívali sloku své hymny, že „Deutschland ist über alles“. Již zmíněný historik si poznamenal: „…lidé se přestávají zdravit Heil Hitler a zase se vžívá dřívější Grüss Gott. V některých vesnicích přestávají naslouchat Hitlerovým projevům se zdůvodněním, že už ničemu nevěří a je pro ně důležitější se vyspat. …“ Historik má pravdu, i když také na Šumavě se vyskytovali fanatičtí henleinovci , nebylo jich tolik jako jinde. A musíme vzít v úvahu, že se zde nedobýval – šlo o skláře, dřevorubce, pastevce a opravdu malé živnostníky – chléb lehce.

Navíc začala válka nést své trpké plody a ty byly věru hořké. Dříve poklidný život zde se zcela změnil. Utichl turistický ruch, uzavřené hotely a turistická střediska se měnila na lazaretní místa pro raněné vojáky. Stále více se prodlužovala i pracovní doba. Po porážkách na frontách přišel zákaz pořádání tanečních a jiných zábav. Bez radovánek se muselo vše orientovat jedním směrem – pro totální vítězství na frontách. Cožpak se málo apelovalo, že tam kde stane noha německého vojáka, již nikdy odtud Německo neodejde? Na lidi v zázemí se proto působilo všelijak. Kromě pracovního nasazení se prováděl sběr teplého prádla, šatstva a bot i dalších doplňků pro východní frontu. V roce 1943 sem dorazil i další příkaz. Znamenal konec rekreačního lyžování. Všechny lyže se musely odevzdat a putovaly na frontu. Tady existovala jen jedna výjimka – netýkalo se to členů HJ. Budoucím vojákům se přece výcvik a znalosti budou hodit.

Výrazným zásahem do života lidí na Šumavě byl v roce 1940 vydaný příkaz o nuceném ubytování Němců – běženců z Besarábie, Bukoviny a Tyrol. Tento příkaz pocházel od samotného Hitlera, vydal jej po vítězství nad Francií. Každé z obcí byl určen počet těchto běženců a nic jim nepomohlo, že zpočátku někde se tomu bránili. Kde bylo možno, zabraly se hostince, školy – to ty bývalé české, a jiná volná kapacita. V případě nutnosti pak nastalo „kvartýrování“ po jednotlivých domech v obci. Nebylo to sice nijak nadšeně přijímáno, ale tohle šlo ještě překousnout. Pravé zděšení vyvolávaly krátké, ale smutné zprávy o tom, kdo z vojáků padl za vlast a vůdce. I zde nacistická propaganda vymýšlela všelicos, jak vdovy s dětmi a příbuzné uchlácholit. Když ve válce je o vše nouze a odejde živitel, tam ale slova útěchy moc nepomohou. Tak například krajské orgány NSDAP v Řezně na Šumavu poslaly 50 záslužných křížů, jako „uznání“ a náplast vdovám. Věru, podivná to odměna za muže! Jenomže hned v prvních měsících války se ukázalo, že jich sem bude třeba poslat daleko více … Uveďme dva příklady – jen z továrny ve Větřní u Českého Krumlova padlo na frontách 28 zaměstnanců a zavítáte-li do bavorské Železné Rudy, pak tam najdete na pylonu vytesáno 114 jmen padlých. A to zde tehdy žilo na 1600 obyvatel.

Nelze se proto divit, že i mezi těmi, kteří si kdysi toužebně přáli splynutí s „vaterlandem“ a skandovali jména jak Hitlera, tak Henleina, začala v průběhu válečných let růst nespokojenost. I když – a to je třeba říci naprosto tvrdě a otevřeně – drtivá část sudetských Němců na Šumavě nacismu zachovala věrnost, a to až do konce války. Fanatické přesvědčení a slepá víra ve vítězství, živená dovednou a masovou cílenou propagandou, vykonala své. Byly sice výjimky, nikdy se ale nejednalo o masonovou, početnější činnost. Nikdy nebyl zaznamenán větší organizovaný odpor. Vyskytlo se pravda zpočátku mezi Němci i několik kněží, kteří ve svých kázáních a na veřejnosti se chovali jinak, než si nacisté přáli. Vůči takovým ovšem zasáhla vládnoucí moc hned a tvrdě, a jak jinak, skončili také v koncentračních táborech.

Nebylo se čemu divit, že odpor prakticky neexistoval. Opoziční zastánci, pokud včas neutekli, byli hned po záboru zatčeni a postupně likvidováni. O skutečném odporu lze hovořit pouze tam, kde byl silný český živel. U Českého Krumlova v obci Vyšný dokázala česká odbojová skupina sestrojit tajnou vysílačku, třebaže si odbojáři byli vědomi, že jen za tuto skutečnost jim hrozí trest smrti zastřelením.

Jak vyšlo později najevo, smutným faktem bylo, že i na Šumavě byly zřizovány zajatecké tábory. Ten, co se nacházel v Železné Rudě, byl určen pro francouzské vojáky. Ještě horší podmínky byly za Kvildou, u Bučiny, téměř u pramene Vltavy. Tam v lese na úpatí Černé hory trpěli sovětští zajatí vojáci.Byly to těžké podmínky. Jen malý pomníček pod javory tu připomíná onu smutnou kapitolu. Bohužel, nezachovaly se údaje, chybí čísla o obětech. Známé jsou jen například z okresu Vimperk – tam se na sklonku války nacházela více než stovka polských zajatců, 51 maďarských, 31 jich bylo z tzv. Slovenského státu, 19 francouzských a dalších vojáků, kde národnost nebyla uvedena. Na tehdejším okrese Vimperk se konce Války dožilo 352 zajatých vojáků.

Jednou z hrůzných epizod konce druhé světové války byly „pochody smrti“, kdy nacisté před postupujícími frontami vyháněli z bran koncentračních táborů zubožené vězně. Také i sem na Šumavu směřovalo několik tras těchto ubožáků. Mnozí zde nalezli smrt a odpočívají ve zdejší půdě. Jenom v Nýrsku se po osvobození nalezlo 108 ubitých lidí, ve Volarech bylo pohřebeno 93 žen. Ve výčtu míst a počtu těch, na kterých se podepsala zuřivost stráží, či jen následek utrpení, nemocí a strádání, by se mohlo pokračovat. Jen jednu šťastnou událost – lze-li to tak vůbec nazvat v té bídě utrpení – kroniky z těchto dnů zaznamenaly – jedna z vězněných žen, která přežila se potom provdala za amerického vojáka, který Volary osvobozoval.

Celou Šumavu a Chodsko osvobodili Američané a jak známo, US Army zakončila svoje tažení v Rokycanech, dále již nešla. Poslední střetnutí amerických vojáků s wehrmachtem se událo právě na Šumavě. Boj se odehrál u obce Zejbiš, nedaleko od Železné Rudy. Zahynuli tam ještě dva američtí vojáci. – A co Němci na Šumavě? Když se převalila fronta, mnozí z nich, pokud to bylo možno i s majetkem (zejména ti, co bydleli blízko státní hranice), prchli do Bavor. Že se sem pokoušeli vracet, leccos přenášet a převádět přes „čáru“ a i jinak nám zde škodit, to by už zase byla jiná kapitola. Mnohé z toho popsal přece velmi výstižně spisovatelů R. Kalčík.

Již v květnu se na Šumavu začali vracet vyhnaní Češi a s nimi zároveň i noví dosídlenci.

***

Při vzpomínkách na události z doby Mnichova by asi nebylo správné vyhnout se Chodsku. Šumava s Českým lesem a krajinou kol Domažlic tvoří souvislý pohorský pás, tvořící naši západní hranici. Byli to přece právě Chodové, pověření strážní službou, za což se jim od panovníka dostávalo některých výsad, privilegií. Tento kraj se trvale zapsal do povědomí lidu díky Aloisu Jiráskovi, Boženě Němcové, dvěma zdejším rodákům – J. Š. Baarovi a Janu Vrbovi, ale i dalším. Rázovitý lid a krajinu zachytil na svých plátnech akademický malíř Jaroslav Špillar, místními přezdívaný Trávníček.

Kraj hrdých lidí, ryzího češství čekal bohužel zlý osud. Ač v dřívějším čase se zde Němci chovali poněkud mírněji, dík cílené propagandě henleinovců se již dávno před zářím 1938 začala projevovat agresivita převážné většiny tamních Němců. Napadali naše lidi., zejména pak tam, kde bylo německé obyvatelstvo početnější. Nikdo ovšem netušil a nepředpokládal, že právě zde se situace rapidně, pokud jde o zábor zhorší. Na ony dny, kdy Němci zvyšovali záměrně napětí, vzpomíná například Josef Fronk. Byl vyslán s policejní četou směrem k hranici za druhé mobilizace v noci na 14. září 1938. Když projížděli Poběžovicemi, zastihla je střelba. Po kontrole v Hostouni zajeli ještě do Bělé pod Radbuzou a tam se jim podařil lov – auto plné střeliva a zbraní. Na všech místech kudy projížděli byli svědky, jak Němci po našich lidech házeli kameny, vyvolávali rvačky přímo na ulicích. Tím se plnil jeden z úkolů daných vedením SdP – udržovat nepokoje a ze všeho obviňovat českou stranu, jak ubližuje Němcům, kteří jsou v menšině. V Poběžovicích si kupříkladu pronásledování českých rodin vyžádalo dva lidské životy.

Jiná skupinka našich byla vyslána na kontrolu vrcholu hory Čerchov, dominantu zdejšího kraje. Kdo by si v těch chvílích pomyslel na žertovné úsloví zdejších lidí, kteří horu, která bývá často v mlze (kouří …)označují jako „místní Fudžijamu“. Nájemce chaty na Čerchově byl rád, že s rodinou vyvázl se zdravou kůží. Zanechal tu vše, včetně potravinových zásob. Čeští obránci našli na verandě zastřeleného člena Finanční stráže, v jeho tělo vězelo osm střel. Ten druhý z hlídky, také postřelený se zbytkem sil doplazil do Pece, kde mu byla poskytnuta pomoc. Jednalo se o loupežné přepadení, ordneři odnesli v batozích, co jen unést mohli. – Když večer 12. září měl mluvit A. Hitler v Norimberku na jejich „partaitagu“, objížděli funkcionáři sudeťáků vesnice a verbovali na veřejný poslech z radia. Na náměstí v Poběžovicích se jich shromáždilo na dva tisíce – spousta vlajek, řevu, zpěvu zakázaných písní a štvavých hesel proti nám a republice. Po manifestaci došlo na několika místech opět ke střelbě po našich lidech a znovu tekla krev.

Už 30. září 1938 obdrželi čeští obyvatelé v Horšovském Týně příkaz, aby odevzdali radiové přijímače. Prý jen prozatím do úschovy. Jak vzpomíná jedna z tehdejších obyvatel Anna Poláková, rozhodla se zatím nařízení bojkotovat. Spoléhala na to, že Němci takový přehled ještě nemají. A tak se u ní scházeli známí a poslouchali zprávy. Sudetským Němcům však šlo o odříznutí našich lidí od informací z vnitrozemí. Místní lidé se také spoléhali na to, že se záboru vyhnou. Jak známo, oblast se měla zabírat postupně a Horšovský Týn byl v poslední zóně. Ovšem byl tu příslib plebiscitu a na ten se naši občané spoléhali. Jenže 6. října přišla zlá zpráva – zábor bude, plebiscit se nekoná.

Byl to šok, který vystřídal horečný spěch. Bylo třeba zachránit, co se dá. A tady pomohli naši vojáci, během hodiny se vystěhovala česká škola, kde paní Poláková učila. Odstěhovala se knihovna, šicí a psací stroje, nářadí a pomůcky, chemický kabinet … Nebyl opravdu čas na úvahy, rozkaz pro Čechy byl tvrdý – do 7. října v 18 hodin musí být všichni v evakuačním vlaku. Pro každého bylo určeno, že může mít zavazadlo do váhy 30 kilogramů. Jak tedy si především odvést zařízení bytu a další, když většina neměla možnost povozu? Nastalou zoufalou situaci pomohli řešit občané z Domažlic. Několik nákladních aut jezdilo sem a tam po jedné trase. Modlitebna Husova zboru v okresním městě tak narychlo posloužila co by sklad horšovskotýnským Čechům.

Ještě večer onoho určeného dne stáli u podminovaných mostů naši vojáci a ženy jim nosili jídlo – velení na ně už „zapomnělo“. Je třeba i domažlické pochválit za to, že za odvoz věcí nic nikdo nežádal a nepátralo se ani po jménech, komu že se pomohlo. Když paní Poláková jako poslední odjížděla z Horšovského Týna, míjela již německé vojáky, včetně esesmanů, s kterými vartovali horliví henleinovci z města. Ti jí poznali a tak se na vůz snesla sprška kamení a jízlivých posměšků, sprostá slova … Jak se ve svých vzpomínkách vyznává – „tiskla jsem se k sedadlu auta a pocítila velkou touhu – jednou se sem vrátit a vidět, jak ujíždějí oni. Na takové chvíle se nikdy nezapomíná“. Den poté – 8. října už v Horšovském Týně vlály jejich prapory, stály slavobrány, vyzváněly slavnostně zvony … Vše na uvítanou německému vojsku a na to, že ordneři a provokatéři z řad sudeťáků se ocitli na svobodě. Takže do vězení se u nás v ČSR nakrátko dostali, trestnost jejich činů se anulovala a stali se z nich hrdinové. A městečko se na dobu 6 let stalo Bischofsteinitz.

Chodsku se dostalo – vzato z německého pohledu „výsady“, z naší české strany hrozné rány – byla obsazena i jeho horní část. Jednání se o tom vedla potají. Když došlo k prozrazení, Chodové se vzbouřili. Jejich delegace do Prahy nebyla záměrně vpuštěna k předsedovi vlády generálu Syrovému. Nepomohla jim ani demonstrace na náměstí v Domažlicích. Byl to následek arogantních požadavků Němců a velké ústupčivosti našich „spojenců“ – o tzv. nedohodnutém šestém pásmu. Tím se doslova zmrzačila naše republika a Němcům spadly do klína ryze české vesnice. Kam až to došlo, poslouží pár příkladů. S pocitem osobního štěstí a s nacistickým sebevědomím nastupovali Němci – sudeťáci ze Ždánova - už od 13. října na kontrolu občanů u Draženova. Přechod nové „státní hranice“ byl určen tak, aby mezi obcemi Ždánic a Hrůbkem probíhala linie těsně za humny a tak přetínala silnici na Starý Postřekov. Němci ale sledovali i další cíle, jak ochromit dopravu a podobně. V říjnu a listopadu 1938 blokovali například na několika místech železniční trať z Domažlic na Plzeň, takže se muselo jezdit oklikou na Klatovy. Jen pro ilustraci – z Domažlic jel vlak přes české Milavče, německé Nahošice a Blížejov, přes český Osvračín a Staňkov. Následoval německý Holýšov, Stod a Nýřany, dále Zbůch. Potom následovaly české zastávky Tlučná a Vejprnice a dorazilo se do Plzně… Ale pozor – nešlo libovolně kdekoliv si vystoupit (tedy ne v německém území), či si na „cizím“ území otevřít okno vlaku! I takové „kuriozity“ byly následkem Mnichova.

Vzdor Chodů se projevoval již v době před záborem. Jinde totiž na skutečně rozsáhlejší odpor se pomýšlet nemohlo Pouze tam, kde převažovalo české obyvatelstvo, což na Chodsku bylo, včetně obcí, které byly pojaty do 6. pásma. Odtud utekla skupina mladých sedmi mužů, dostali se do Polska a požádali o vstup do československé zahraniční armády. Stačí uvést jednoho z nich – Josefa Buršíka, který byl nositelem četných vyznamenání . I po válce se dočkal vojenských poct a uznání. Po této skupince následovali i další, aby bojovali proti okupantům. A nelze nevzpomenout i J. Smudka, který Němcům unikal a tak si vysloužil přezdívku nepolapitelný.

Do března 1939, kdy došlo k okupaci celého Československa přišlo na Chodsku o život 16 občanů. Po vzniku protektorátu teror nacistů pochopitelně zesílil. Ve věznicích a koncentračních táborech bylo popraveno či umučeno 174 občanů, na Chodsku během války položilo život dalších 23 osob. Nutno ovšem připočíst 128 obětí ze řad židovské náboženské obce. Nikdo už přesně nespočítá ty lidské oběti z pochodů smrti, trasy některých procházely i zdejší krajinou.

***

Chodsko bylo dějištěm německých nájezdů i před Mnichovem. Asi nejznámější je porážka německých křižáků u Domažlic v roce 1431, kdy ohromná přesila armády, složené téměř z celé Evropy, prchala před husity, které vedl Prokop Holý. Utíkal s nimi i papežský legát a dle tradice zanechal na pozorovatelně i kardinálský klobouk. Předtím došlo k bitvě husitů s křižáky u Tachova roku 1427. I zde husité přinutili křižáky k útěku.

Méně se již ví o bitvě na Brůdku blízko Všerub. V 11. století se tu rozrůstal neprůchodný les a jeho nižšími polohami vedla stezka z českých zemí do Bavor. V roce 1040 dal stezku Břetislav I. zatarasit záseky a zátarasy před vojskem Jindřicha III. . Ten se k nám dral dvěma proudy. Český kníže využil přírodních podmínek a 22. srpna 1040 rozdrtil hlavní německý houf a posléze i druhý. Traduje se, že tu kníže potom nechal zbudovat dřevěný kostelík, koncem 14. století nahrazen pak zděným.

A právě v Dalimilově kronice se v souvislosti s líčením průběhu této bitvy objevuje i první zmínka o Chodech. Jenže – v těchto vzpomenutých příbězích bylo možno bojovat. Mnichovské události vyrazily i Chodům zbraň z ruky, odpor by – z vojenského hlediska, byl marný. Chodsko za to zaplatilo dost krutou daň, lid zde ale odolal, nenechal se poněmčit. Prostě – budeme-li trochu parafrázovat jejich heslo – čím kdysi byli – tím chtějí být Chodové opět.

To dokazovali již od počátku zvrhlé nacistické okupace. V pravém smyslu národní manifestací se stala pouť u sv. Vavřinečka u Domažlic, jíž se zúčastnilo přes 100 000 lidí. Mezi přítomnými, onoho 13. srpna, byli čelní představitelé Petičního výboru Věrni zůstaneme, básník J. Hora, tehdy již hledaný J. Fučík, který se ukrýval v nedaleké Chotiměři, a další významné osobnosti českého vlasteneckého života. V kázání prosloveném na této pouti Msgre B. Stašek, tehdy stojící již pevně na půdě protinacistického odporu, vyzval účastníky k složení přísahy věrnosti národu slovy: „Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou … postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ Za několik dní byl zatčen a poslán, jako řada dalších vlasteneckých kněží, do koncentračního tábora. S podlomeným zdravím se po osvobození vrátil do vlasti. Ještě v srpnu opět kázal u sv. Vavřinečka. Brzy poté však na následky věznění v koncentračním táboře zemřel. Msgre B. Stašek je pro nás všechny, obzvláště pro kněze, příkladem lásky k vlasti, za níž položil i svůj život.

Na domažlickém náměstí opět zazněla naše hymna. Lidé chodili s trikolorou po městě. Došlo i k strhávání veřejných vyhlášek a nařízení v němčině.

Tehdy ovšem lidé ještě neznali brutalitu okupační moci, netušili, co vše tato vlastenecká akce bude mít za následky. Již několik dní po skončení pouti u sv. Vavřinečka byli zatčeni i další vlastenečtí kněží. Postupně Němci uvěznili i představitele Petičního výboru Věrni zůstaneme i řadu českých vlastenců. Genocidní ráz nacistické okupace se začal nepokrytě projevovat.

***

Mezi první odbojáře na našem území, kteří se proti nacistům postavili se zbraní v ruce, je třeba bezesporu zařadit i již zmíněného Jana Smudka z Domažlic. První akci uskutečnil na Kladně, kde 7. června 1939 zastřelil vrchního strážmistra říšské policie, který s oblibou terorizoval tamní české obyvatelstva. Gestapo dělalo, co mohlo, aby se mu dostalo na stopu. Zdálo se, že když tři gestapáci šli do jeho bytu, že Smudek nevyvázne. Tihle muži v kožených kabátech nebyli dosud zvyklí na velký odpor, ale v Máchově ulici narazili. Než vytáhli služební průkazy, se již jeden z nich skácel. Smudek mířil přesně. Kryt palbou, dokázal gestapákům utéct.

Odveta Němců byla tvrdá. Na Kladensku sebrali přes 110 lidí, v Domažlicích pak při večerním zátahu na 150 lidí. Nevadilo jim vůbec, že mezi zatčenými byli i ti, kteří se vraceli z kina. Na dopadení Jana Smudka byla vypsána velká odměna. Dokázal však nacistům uniknout. V průběhu útěku zastřelil ještě dva další Němce. Přes Francii se dostal do Anglie, kde potom sloužil v RAF – v královském letectvu.

Jenže – jak už to bývá, i jeho čin byl hodnocen rozporně. Jedni jej obdivovali, pěli naň chválu za jeho statečnost, jiní na Smudka nevražili. Zejména ti, jejichž příbuzní či známí byli zavřeni, a již nikdy se nevrátili… Jenomže díky lidem, jakým byl J. Smudek, se nemusíme za protektorátní minulost stydět. A nejen to! Tito hrdinové svými činy přispěli k porážce nacistického Německa a osvobození Československé republiky.

Po roce 1989 se Jan Smudek vrátil do Československa. Zde v osadě Díly u Postřekova zemřel v r. 1999 bohužel téměř osamocen a v zapomnění.

***

Prvním umučeným vězněm na Chodsku se stal Josef Královec z Dílů poblíž Postřekova. Nečekal na výzvu k odboji proti nacistům, vstoupil mezi prvními do odbojové skupiny Národního hnutí pracující mládeže na Plzeňsku. Činnost NHPM se dá shrnout stručně – boj všemi prostředky za osvobození našeho národa. Chodská skupina rozmnožovala letáky, měla spojení na Plzeň a zajišťovala účast na různých shromáždění, zpočátku i demonstracích. Dlouho jim gestapo nemohlo přijít na stopu, teprve až lstí. Do jejich řad se však dostali dva gestapáčtí agenti a potom došlo k zatýkání. Mnozí odbojáři se z koncentračních táborů však již nevrátili. Sám Josef Královec zemřel po 4 dnech mučení ve věznici na Borech v Plzni.

Prvním zatčeným na Chodsku po 15. březnu 1939 byl patrně Václav Housar, úředník ze Staňkova. Pro něj si gestapáci přišli již 19. března. Prošel několika koncentráky. Na následky mučení zemřel v roce 1943.

***

Učitelé za první republiky si velice vážili svého poslání, řádně vychovávat mládež. Za doby protektorátu ovšem mnohé muselo jít stranou, prvořadou věcí byla výuka němčiny, upraveného zeměpisu a dějin – vše dle osnov z říše. Pro naše kantory to nebyla věru lehká pozice, zejména na venkově – tam přece učitel a farář platili za úctyhodné osoby. Postřekovský učitel Jan Čáp u zdejších Němců oblíben nebyl a v oné době stačilo tak málo – třeba i falešné udání, že poslouchá zahraniční rozhlas, či jiný „přečin“. V takových případech (a uvědomme si, že Němcům šlo o vybití především naší inteligence) nacisté vše řešili krátce – smrt.

Po atentátu na Heydricha na základě udání jenom na Kdyňsku bylo popraveno 6 učitelů, smrt nalezli na známém popravišti v Lubech u Klatov…

Učitelka Anna Jindřichová se ve škole i v obci snažila, seč jen mohla, aby Češi i Němci nechovali k sobě nevraživost. Její snahy však byly marné, u Němců v Hostouni neobstála. V kronice obci Buková u Merklína, odkud pocházela, se dočtete o jejím smutném osudu. Hostoun byla zahrnuta do záboru. Češi byli vyhnáni. 9. října 1938 si přesto jela pro svoje věci a nábytek do obce, kde dříve působila. Na silnici poblíž místního hřbitova byla ale násilím vytažena z auta a odvlečena do místní věznice. Z pozdějšího vylíčení svědků vyplynulo, že došlo k jejímu fyzickému týrání, bití se zúčastnily i některé tamní Němky. Třetí den podlehla útrapám ve vězení.

***

V Přívozci u Blížejova patřil tamní zámeček rodu Dohalských z Dobrše. Již před druhou světovou válkou patřil Zdeněk Dohalský jako novinář mezi pokrokově smýšlející lidi. Působil jako spojka se zahraničním. Jako politik se stavěl čestně vždy za naše zájmy. Proto také neunikl pozornosti nacistů a gestapa. Zatčen byl v říjnu 1941 a přes tvrdé výslechy – Němci tušili, že jsou pro ně důležité jeho výpovědi – nedokázali jej zlomit. Tak byl, fyzicky velmi zesláblý, ještě v únoru 1945 na Pankráci mučen a posléze, na přímý pokyn z Berlína, v terezínské pevnosti popraven.

Stejně hořký osud měli i další z tohoto rodu. Msgre ThDr. Antonín Bořek Dohalský působil jako kancléř svatovítské kapituly. Neohroženě čelil ve své funkci duchovní vrchnosti německé, která se spolčovala s německým nacismem. Jak se uvádí v pramenech, byl to zejména prelát dr. Gruiner, který poskytoval nacistům mnohé informace z kapituly. Dr. Dohalský byl patrně zapojen do akcí kol atentátu na R. Heydricha a tak byl 5.6.1942 zatčen. . Zatčen s ním byl i jeho bratr František, tomu gestapáci nedovolili ani svléci mešní roucho. Oba bratry čekala Pečkárna, Pankrác. Antonín putoval do Osvětimi a František do Dachau. Oba se již nevrátili. O Antonínovi je známo, že když cestou do práce upadl, esesák jej odtáhl a začal do něj kopat – 3. říjen 1942 byl jeho posledním dnem.

Na hřbitově v Blížejově lze najít symbolický umělecky provedený náhrobní kříž, nesoucí rodová jména tohoto šlechtického rodu, kteří položili svůj život za Československo.

***

V těsné blízkosti Postřekova se nachází část zvaná Mlýnec. Před druhou světovou válkou tady probíhala jazyková hranice mezi českým Postřekovem a německy mluvícím Mlýncem. Těsně po osvobození těchto míst americkou armádou se zde schylovalo k nečekané tragedii. Postřekovští muži vytvořili skupinu pořádkové služby, která prohledávala okolní německé vesnice. Hledali především zbraně. Den před celostátním povstání – 4. května se hlídka vydala na kontrolu do Pařezova a odtud se pustila k obrovskému mlýnu. Jenže při návratu na ně začala střílet z lesa jednotka SS. Dva z nich byli postřeleni – šlo o mladíky kolem dvaceti let. Čtyřem dalším - již otcům od rodin se podařilo skrýt a vzdálit se. Když se ale později pro raněné kamarády vraceli, byli právě u mlýna znovu ostřelováni a zabiti.

Jak se později ukázalo esesáci si na obou postřelených, které zajali, vybíjeli svůj vztek. Před zastřelením je mučili v otovské škole. Když Američané se o těchto událostech dozvěděli, zaútočili na Němce.

Pohřeb obětí se konal v Postřekově 8. máje za velké účasti lidí, rakve byly zahaleny naší státní vlajkou.

***

Mnoha lidem vše kol neblahých událostí s dohodou z Mnichova splývá v jedno – přišli Němci a zabrali část Československa. V podstatě je to pravda, ale dohoda stanovila i postup záboru a časové limity.

To, co měli Němci získat na náš úkor, bylo během jednání rozděleno do čtyř pásem. Zde byla jednoznačně převaha německého obyvatelstva. Dále se ale v dohodě pravilo, že: „ zbývající území převážně německého charakteru neprodleně zajistí … mezinárodní výbor a do 10. října je obsadí německé jednotky.“ A v tomto výboru Němci rozehráli svůj plán, vytýčený přímo Hitlerem – šlo tudíž o to, co tedy je území převážně německého charakteru“. Českoslovenští zástupci argumentovali, že se jedná o ta místa, kde je 51 % německého obyvatelstva. Němci tvrdošíjně hájili, že rozhodující je stav z roku 1910, tehdy se ovšem nepřihlíželo k mateřskému jazyku, ale obcovacímu! Jak jinak, západní mocnosti nacistům ustoupily, zejména když Hitler vzkázal, že je velmi rozhořčen průtahy a chystá se dát pokyn armádě, aby se zmocnila sporných území. Komise totiž přerušila práci, poněvadž zástupce Francie váhal podpořit Němce, kdežto britský souhlasil. A bohužel páté okupační pásmo bylo dvakráte rozlohou větší, než předešlá čtyři pásma! Našim zástupcům se podařily jen drobné, tak říkajíc „kosmetické“ úpravy. …

Jenže! V Hitlerově hlavě už byl plán. Do budoucnosti plánoval už další operace. A tak když Němci viděli, že jim Anglie a Francie ustupují, rozhodli se hrát vabank. Jít prostě ještě dále, zkusit kam až se jim dovolí. Jak jinak, i to vyšlo. Na začátku listopadu předložili tedy další požadavky a vymohli si připojení více jak stovky ryze českých vesnic – kromě Chodska se to týkalo i Jílemnicka a okolí Českého Dubu. A to bylo ono, nedohodnuté vůbec – šesté pásmo.

„Republika byla zbavena pohraničních území Čech a Moravy v rozloze 41 098 km2 s více než 4 879 000 obyvatel. Z obsazeného území vytvořilo Německo tzv. říšskou župu se sídelním městem Libercem. Do čela správy byl postaven bývalý předseda Sudetoněmecké strany K. Henlein.

Jihočeská a jihomoravská území byla přímo začleněna do jiných říšských žup.

Obsazené oblasti se staly nástupištěm, z něhož byl v březnu 1939 zlikvidován i zbytek Československa. Na úkor Československa se obohatilo i beckovské Polsko a vídeňskou arbitráží i Maďarsko, přičemž na odtrženém území zůstaly statisíce obyvatel české a slovenské národnosti.“ (Dokumenty moderní doby, str.331, Svoboda, Praha,1978)

Jak tento přehled o pásmech záboru ukončit jinak, než citátem jednoho z francouzských Mnichovanů – sám Francois Poncet napsal v pamětech: „Musel jsem asistovat při chirurgické operaci, při čtvrcení chroptící oběti. …“.

Závěr

Dočetli jsme vzpomínky na ony neblahé události, kdy naši republiku, onen opravdu „ostrůvek svobody“ ve střední Evropě, postihlo velké neštěstí. Opuštěná a zrazená svými spojenci byla předhozena na pospas Hitlerovi.

Ve střední Evropě prožíváme nepřetržité období více než 60 let míru. Možno bez nadsázky říci, že je to velké štěstí. Ovšem nelze zapomenout, že stále existují síly, kterým současný stav není vůbec po chuti. Jejich cílem je naopak zvrat poměrů podle jejich představ. V případě naší vlasti je to především hrozba od sudetoněmeckého landsmanšaftu a části německé i rakouské mocenské elity. Je smutné konstatování, že jim nahrávají i někteří naši politici a média. (Takže se nám znovu vrací známá kolaborace z doby okupace).

Jestliže by se našel ještě někdo, kdo se domnívá, že líčení o chování převážné části sudetských Němců se nadsazuje – myšlena doba kol Mnichova a za války, těm nabízím jednu vzpomínku. Byl jsem jejím nepřímým svědkem, s účastníky jsem ale mluvil (s těmi, kteří viděli řádění nácků). Nebylo to na Šumavě, ale v blízkosti Plzně. Předesílám odehrálo se to ne na počátku války, ale takřka v jejím závěru. Obec Litice je dnes součásti Plzně, tehdy od borské věznice na tamní náves bylo něco přes 3 kilometry. Píši to záměrně – takto rafinovaně si Němci počínali, aby si připojením této obce do Sudetengau, zajistili co nejbližší přiblížení se k Plzni. – V dubnu 1945 byl podniknut velký noční nálet na Plzeň, z cílů tím hlavním byly Škodovy závody. Jeden z bombardérů byl zasažen, hned se ale nezřítil. Udržoval se jako svítící bod na obloze, obsluha u „flaků“ po něm již nepálila. Před výbuchem stroje všichni letci vyskočili a na padácích se snášeli k zemi, právě u Litic. Chránilo je sice mezinárodní právo, ale na zemi je očekávalo peklo. Rozzuření sudeťáci je vidlemi doslova rozsápali a dupali po nich. Potom byli letci zahrabáni u zdi hřbitova, do posvěcené půdy přece nesmějí! Takto se chovali – do doby Mnichova ještě naši „spoluobčané“, a to v době, kdy za tichých nocí bylo slyšet v dáli kanonádu – předzvěst svobody pro nás. Po osvobození museli tito „hrdinové“ – vrazi ostatky Američanů exhumovat a potom následovalo jejich uložení na hřbitově. Otřesný případ svědčí nejen o krutosti, ale i o nenávisti v době, kdy již měli přemýšlet, co bude s nimi. Jak si asi počínali další „soukmenovci“ v pohraničí, kde byli jen mezi svými, když tohle se odehrálo přímo u bran Plzně!

Redakce: J. Sedlák Připravil: J. Sedlák

………………………………………………………………………………………………….

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s plzeňskou MO Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí jako svou 206. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, duben 2007

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz

Doplnit