Z projevů Václava Havla

 

Listopad 1989 – Letenská pláň:

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte.

 

V prosinci 1989 před volbou prezidenta:

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

 

Prosinec 1989:

 Pro mne není rozhodující s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.

 

 

1.1.1990 v novoročním projevu:

 Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

 

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z nás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme jen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat.

 

23.1.1990 při projevu ve Federálním shromáždění:

 Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoliv handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný.

 

 

V dubnu 1990 ve veřejném projevu:

 Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnoho se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout… Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!

 

 

Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů:

 Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, že jejich úsilím je, aby přechod od Neekonomicky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. … Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

 

1990: Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

 

29.6.1990 ve Federálním shromáždění:

 Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné „Nejde to!“

 

Naplnila se slova V. Havla? Nikoliv!

Všichni víme, že ne, ale přesto nám značná část našich mocenských elit a téměř všechna média o „velké sametové“ bez uzardění dále lžou!

Zmýlil se velký dramatik ve svém vidění budoucnosti naší republiky a života každého z nás? Pokud ano, měl možnost se omluvit a říci, jak prohlásil např. Lech Walesa, že udělal chybu a že měl raději zvolit nekapitalistickou cestu vývoje. Na tu ale celá desetiletí před ním ukazoval Alexander Dubček. Byl to však právě V. Havel, spolu s dalšími, zejména P. Pithartem, který tuto sociální orientaci, k velké škodě nás všech, rázně odmítl, a to i s jejím hlasatelem, s kterým nadto sehrál nechutnou frašku.

Z odpůrce vojenských paktů, hlasatele odzbrojení a neutrality se z V. Havla stal nejen velký natista, ale i tvůrce dnes snad již světové známého pojmu „humanitární bombardování“ a následně i jeden z podněcovatelů války v Libyi. Až o těchto faktech a jim podobných se bude pravdivě kriticky mluvit, budeme moci doufat, že snad i někdy u nás pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Zatím se jí to nepovedlo, právě naopak!                                                                    J. Kovář