Z projevu Slobodana Miloševiče před Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu I
31.8.-1.9.2004

V mezinárodním veřejném mínění se již dlouho a s politickými záměry, vytvořil falešný, deformovaný obraz událostí proběhlých na území bývalé Jugoslávie. Tato obvinění představují přístup, který se uchyluje bez skrupulí ke lžím, k perverzi práva, zhroucení morálky a zcela neodpovědnému přepisování historie.
Bylo učiněno vše pro to, aby ti, kteří jsou skutečnými viníky tragických událostí, byli zbaveni vší odpovědnosti. A aby interpretace těchto událostí vedla k rozsudkům a mylným závěrům o povaze a kontextu války proti Jugoslávii.
Existuje základní historický fakt, od kterého musí začít celá interpretace událostí a který je začátkem všeho, co se událo na půdě Jugoslávie, která sama vznikla ze státu Srbsko, která byla jediným spojencem demokratického světa v této oblasti v průběhu posledních dvou století. Je nepopiratelné, že tento základní historický fakt zanechá svou stopu v evropské historii i epoše, která přijde.
Byl zničen multietnický, multikulturní, multikonfesní stát, který měl mezinárodní historickou a právní legitimitu. Pro to, aby na jeho území – pod diktátem Německa a Vatikánu, podporovány Spojenými státy a Evropskou unii – byly vytvořeny ministáty národnostně čisté.

Byl zničen stát uznávaný všemi světovými mezinárodními organizacemi – počínaje Poštovní unií (1874), přes Společnost národů, Mezinárodní organizaci práce, Spojené národy, Mezinárodní měnový fond a další specializované agencie OSN, až po Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Kdo byl původcem katastrofy – destrukce suverénního státu? Co, podle principů Norimberského procesu, tvoří největší mezinárodní zločin – zločin proti míru? Kdo byl původcem války, při níž byly zavražděny desítky tisíc civilistů, zmrzačeny stovky tisíc osob, pronásledováno a vyhnáno víc než milion lidí, především Srbů, zatímco materiální škody se zvedají k desítkám miliard dolarů? A to nehovořím o ekologické katastrofě…
Mezinárodní veřejné mínění si bude muset uvědomit pravdu. Problém odpovědnosti je tím závažnější, že nebyl zničen pouze stát. Byl zničen právní systém Spojených národů, na kterém spočívala světová civilizace. Nikdy, v průběhu historie, nebylo zmizení státu dílem náhody.

Oficiální rétorika týkající se událostí na území Jugoslávie od začátku krize dodnes, která byla převzata tímto, tak zvaným mezinárodním soudem, padá do vody před krutými fakty. Problém je v tom, že se Jugoslávie nerozpadla jakoby kouzlem, jak se to pokoušel vysvětlit pan Robert Badinter, který se uchýlil k jakési právní metafyzice. Nýbrž tento stát byl zničen programově, násilným způsobem a ve válce, která pokračovala a při níž byla spáchána série válečných zločinů.
Renomovaný americký teoretik Stephen John Steedman uvedl se znalostí věci v revue Foreign Affairs v r. 1993, že na začátku války (cituji): „… neexistovalo ani Slovinsko, ani jiný stát. Existoval pouze jediný stát a to Jugoslávie, v jehož čele stál, v této fázi krajně kritické, reprezentant Chorvatska Stjepan Mesič; předseda vlády Ante Markovič, také z Chorvatska, stejně jako ministr zahraničních věcí Budimír Lončar. V celém vrchním vojenském velení pouze dva z 16 hlavních generálů byli Srbové, většina z nich byli Chorvaté, Slovinci nebo příslušníci jiných národností.
Tento stát disponoval silnou a dobře organizovanou vojenskou mocí, která byla s to kontrolovat každý konflikt a zabránit katastrofě. Avšak tato moc přenechala terén polovojenským formacím, pašerákům zbraní, kriminálníkům, narkomafii, pokud máme na mysli proces v Kosovu. Ale tato moc postupovala koordinovaným způsobem s Evropskou unií, zvláště s Německem a Vatikánem.
Evropská unie vyžadovala, aby legitimní armáda byla uzavřena v kasárnách a zdržela se jakékoliv akce. Šlo o dosažení toho, aby se armáda dobrovolně stala vězenkyní ve vlastní zemi, což logicky otevíralo možnosti aktivity polovojenským silám usilujícím o odtržení. A vojenské akce začaly od odtržení Slovinska v roce 1991, odtržení, které bylo provázeno vojenskými operacemi.

Pokračování