Vyhnání
Čechů z pohraničí 1938
Vzpomínky
IV.
Protože
Němci patřili k sociálně silnějším a lépe situovaným vrstvám, a Židé,
kteří se tehdy převážně národnostně hlásili k Němcům, vlastnili
s Němci převážnou část průmyslu, byla lépe placená místa obsazována Němci.
Díky českému kapitálu Živnobanky, reprezentované dr. Preisem, se podařilo ke
konci první republiky v letech 1937-1938 získat kapitálovou majoritu nad
některými koncerny v pohraničí. Od Petschků koupila Severočeské uhelné
doly, a tak se jedním rázem kdysi německá doména v pohraničí zhroutila a
pozice, o které česká menšina usilovala, se tak v Duchcově, Mostu,
Litvínově, Bílině, Teplicích a Ústí n. Labem dostaly pod český vliv. Živnobanka
také získala majoritu ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n.L.,
kam dosadila za generálního ředitele doc. Dr. Basche a centrálního ředitele dr.
Ing. Ettela, kteří se zasloužili o zaměstnávání Čechů. I já jsem patřil mezi ty
šťastné, kteří se dostali do Spolku, kam jsem byl přijat jako laborant do koloristického
oddělení.
Němci
si neměli nač stěžovat, měli všechna občanská práva, veřejné nápisy byly
dvojjazyčné, měli německé školy, zastoupení v obecních, městských a
okresních úřadech (kde měli často většinu), kromě toho měli zastoupení
v parlamentě a ve vládě. Přesto bylo podle mého otce již od vzniku čs.
státu několik německých politiků, kteří nelibě nesli své začlenění do státu
s českou převahou a vyvíjeli snahu přivtělit německé regiony k Rakousku
a Německu. Jako příslušníci bývalé mocenské a hospodářské elity se cítili
národně, kulturně a sociálně nadřazeni Čechům. Toho po nástupu k moci
využil Hitler k ovlivňování Němců u nás, kterých použil jako revoluční
organizaci proti našemu státu. Většina Němců u nás bezvýhradně přijala
nacistický program a ideologii, která zahrnovala i genocidu českého národa.
Strana sudetských Němců (SdP) se tak ve spojení s Berlínem cílevědomě
podílela na rozbití Československa. K tomu měly sloužit i ozbrojené
záškodnické a teroristické akce henleinovských ordnerů a sudetoněmeckého „freikorpsu“ . Z členů „freikorpsu“ se
potom rekrutovali příslušníci wehrmachtu, gestapa, SS atd.
Pod
rouškou tělovýchovného spolku byla pro branné složky na několika místech
v republice připravována ve velkém
počtu Henleinova mládež. Jedním takovým místem branného výcviku mládeže
s nacistickou a protičeskou výchovou se stal i statek a zámek p. von
Voszáka v Hliňanech – Řehlovicích. Pro členy Henleinovy strany se stal
nacismus náboženstvím a Hitler s Henleinem
se stali božstvem pro většinu německých žen, které to dávaly veřejně najevo
nošením medailonů s fotografiemi Hitlera a Henleina.
Perzekuce
Čechů Němci se datuje od pronikání nacismu k nám a vyvrcholila v roce
1938. Ordneři naše lidi napadali, byli je a ničili jejich majetek. Častým jevem
bylo vytloukání oken kameny, dále se poškozovaly státní budovy, mosty atd. To
nás donutilo organizovat k ochraně bezpečnosti našich lidí, jejich, ale i
obecního majetku, v obci noční hlídky po dvou lidech na úsek. I přes
uvedené opatření se otec musel z obav o svou bezpečnost dva týdny před
příchodem německých vojsk skrývat v Ústí n. L. Důvodem bylo, že byl Čech a
funkcionář národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Vzhledem
k nebezpečí, které otci hrozilo, jsme nezůstali v obsazeném území a
rozhodli se pro evakuaci do vnitrozemí.
V době
vyhlášení mobilizace jsem byl odveden k vojenské pracovní povinnosti, kde
jsme s nadšením kopali zákopy, stavěli protitankové zátarasy a drátěné
překážky. Nezapomenutelné jsou a zůstanou mé vzpomínky na to ohromné nadšení
našich lidí bránit svou vlast. Avšak většina sudetských Němců se v té době
čs. státní příslušnosti dobrovolně zřekla s tím, že chtějí „Heim ins
Reich“, a to i za cenu použití síly.
Z velkého
nadšení došlo k ohromnému zklamání, když nám byla čtyřmi velmocemi vnucena
ostudná Mnichovská dohoda. Nastalo
období nejistoty, ponížení, napětí, strachu o vlastní bezpečnost, o ztrátu zaměstnání a majetku, o rozdělení
rodin atd. Tato psychická traumata připravovala Čechům většina sudetských
Němců.
Nařízené
likvidace zákopů, drátěných překážek a protitankových zátarasů jsem se již
nezúčastnil. Využil jsem tohoto období k tomu, abych společně
s matkou odvezl své dvě sestry, nejnutnější oblečení a prádlo
k příbuzným do Záp u Brandýsa n.L. Obratem jsem se s matkou vrátil,
abych nastoupil do zaměstnání a připravoval se s rodiči na evakuaci. Po
návratu do zaměstnání jsme zjistil, že došlo ke dvojí dělbě práce. Zatímco
němečtí pracovníci chystali slavnostní uvítání německých okupačních vojsk přípravou praporů s hákovým křížem, tak
se čeští pracovníci zabývali balením a stěhováním části laboratorního
zařízení a laboratorních potřeb
s popisem místa určení Pečky.
Bydleli
jsme v té době v železničářském strážním domku v Řehlovicích,
odkud jsme také evakuovali. Otec sehnal otevřený vagón, do kterého jsme
s matkou za účinné pomoci našich vojáků, střežících vojenská opevnění,
naložili nábytek a peřiny.
S matkou
jsme odjeli do Ústí n. L. a vyhledali otce. Spolu jsme ještě prošli ulicemi
naplněných atmosférou radosti německých občanů. Poté jsme se odebrali na
nádraží, kde v čekárně a restauraci panoval pláč, smutek a vzdor
odjíždějících českých občanů. Tam jsme se také od našich železničářů dozvěděli,
jaké úsilí museli vyvinout, aby zabránili německým zřízencům zdržovat vagóny a
zásilky do vnitrozemí tak dlouho, až by se po příchodu okupantů staly jejich
kořistí.
Před
našim odjezdem přistoupilo z vlaku od
Chomutova několik německých sociálních demokratů z Falknova, kteří
stačili utéct jen ve spodním prádle. Odjížděli jsme z Ústí n. L.
předposledním vlakem a henleinovci na nás ze železničního mostu stříleli.
Někteří pracovníci Spolku, kteří v Ústí n. L. zůstali až do příchodu
německé správy, mi po svém příjezdu do vnitrozemí vyprávěli, co se pak dělo.
Hned v prvních dnech došlo k zatčení Židů a později i angažovaných
Čechů. Zatčení byli internováni, Němci se na nich dopouštěli fyzického násilí,
nutili je pít z plivátek apod.
V pohraničí
jsme museli nechat veškeré domácí zvířectvo. Z nábytku po více než
měsíčním putování v otevřeném vagónu zůstalo jen dřevo na topení a
z peřin nic. Žádná škoda nám však nikdy nebyla uhrazena.
Při
jedné z mých návštěv v SRN jsem se seznámil s dvěma odsunutými
Němci. Při rozhovoru s nimi ani jeden nepřipustil, že zhoršování vztahů
mezi Čechy a Němci způsobil nastupující fašismus, který henleinovci přijali za
ideologii. Oba zastávali názor, že veškeré zlo pochází od Čechů.
Vratislav Chládek, tehdy
Řehlovice
***
Dětství
a obecnou školu jsem prožil v dnes již vybagrovaných Ervěnicích u Mostu.
Od roku 1935 jsme bydleli v Ústí nad Labem. Jak šly měsíce, narůstaly
provokace a posléze i teror henleinovců. Pořádali okázalé srazy s vlajícími
prapory, s girlandami a hlavně s ordnery v rajtkách, vyleštěných
holinkách a „dohodách“ přes bílé košile. Přibývalo i auditoria namnoze v
„tyroláckém“ oblečení s dirdly a bílými podkolenkami. Kolosové parníky
Českosaské paroplavební společnosti, která provozovala pravidelnou linku
Drážďany – Litoměřice, jezdily asi pětkrát denně. Byly plné říšskoněmeckých
výletníků, na zádi vládla vlajka s hakenkreutzem. Tu naši „loajální“
němečtí spoluobčané zdravili zdviženou pravicí a voláním „Heil Hitler“.
Když
byl Střekov – dnes součást města Ústí – povýšen na město, byla u radnice
vztyčena nepříliš povedená socha TGM. Jedné noci byla Němci „obohacena“ o
lucernu v ruce a tlumok na zádech. Za českým řezníkem Houdkem, který
velkým nákladem přestavěl svůj závod, přišli nedlouho před obecními volbami
sudetoněmečtí „demokrati“, aby závod ozdobil vlaječkou Henleinovy strany. Jinak
bojkot. Němci v předválečném Ústí představovali 80 % obyvatel, česká
menšina by Houdka neudržela, jistě byl zadlužen. Tak se jednoho dne ve výkladní
skříni objevila mísa škvařeného sádla a v ní zapíchnutá vlaječka SdP.
Hokynář Sieber musel přestoupit ze strany německých sociálních demokratů do
SdP. Ani jeho by při bojkotu Němců těch pár českých rodin v okolí
neuživilo. Na jaře 1938 přijel do Střekova Henlein. Seběhly se Němky
z okolí, na pohled docela obyčejné ženské z domácnosti, a líbaly
vůdci ruce, ba i stupátko auta, kam vkročila noha Osvoboditele Utiskovaného
Sudetoněmeckého Lidu.
Před
jarními volbami organizovali místní Němci ve Střekově hon na Čechy. Na různých
místech města se shromažďovali ordneři, ordnerské spojky na motocyklech se
míhaly sem a tam. S úzkostí jsme čekali, co se bude dít. Dělo se.
S hukotem po silnici z Litoměřic přijely obrněné vozy naší armády a
náklaďáky s pěchotou v přilbách a s nasazenými bodáky. A opět se
míhaly henleinovské spojky – akce se odkládá na neurčito. Bylo to mobilizace
čs. armády 21. května 1938. Vojáci obsadili všechny důležité body ve městě na
labských mostech umístili nálože, chodci se na mostě nesměli zastavovat. Pěší
družstvo bylo ubytováno v elektrárně na Masarykově zdymadle. České rodiny
nosili vojáčkům z vděčnosti buchty a jiná vylepšení menáže, což ovšem
goebbelsovská propaganda interpretovala tak, že vojáci mají mizernou stravu, takže
se musí přiživovat u obyvatel.
Pak
přišly komunální volby. Svobodné, demokratické, tajné. Henleinova strana
v pohraničí získala nejvíce hlasů. Kdo ji asi volil? Češi? Ne, to
devadesát procent sudetských Němců se zcela svobodně rozhodlo pro rozvrat
republiky, pro Hitlerův nacismus, pro úlohu páté kolony v tomto státě! Po
odchodu českých vojáků byl sice klid, ale napětí trvalo. Počátkem září pronesl
Hitler svůj známý projev na Parteitagu strany v Norimberku. Poslouchal
jsem jej s tátou, já tehdy uměl německy nevalně, táta dobře. Najednou se
táta rozesmál: „Víš, co povídal: - Pak přišel bubeník, a to jsem byl já!“ Tedy
demagog, kašpar, s nímž se omylem zacházelo jako se státníkem.
Té
noci uspořádali henleinovci v Ústí
velkou demonstraci. Mnohatisícový průvod táhl ke Krásnému Březnu za provolávání
slávy Hitlerovi, za pokřikování protistátních hesel, mezi nimiž nechybělo ani
okřídlené „Wir wollen heim ins Reich!"“A žel, i za střelby, jíž padli za
oběť dva lidé -–jeden Čech a jeden Němec.
Za
rostoucího napětí nás táta v půli září odvezl k babičce do Kutné Hory. Tam
jsem zažil Mnichov, rozhodnutí vlády jsem poslouchal na ulici z rádia.
Ženy plakaly, večer byla ve městě demonstrace, muži volali „Dejte nám zbraně,
dali jsme si na ně!“
Bylo
jasné, že se do Ústí nevrátíme a táta začal odesílat naše zařízení. Sám musel
zůstat v Ústí, kde s několika
zaměstnanci předávali Němcům elektrárnu. Když přišli okupanti, chovali
se rezervovaně, netrpěli štvanice. Přišli do elektrárny, vytáhli plány a hned
se ptali, kde je jeden z transformátorů, ten nejnovější. Generální ředitel
jej dal dopravit před několika týdny do Prahy. Stroj se musel vrátit, připojit,
přezkoušet. Češi zůstali v elektrárně
do zaškolení nového personálu. Táta za námi směl jet jednou za pár
týdnů, pro propustky si chodil na gestapo. Natrvalo se vrátil až v létě, a
to již do protektorátu.
Pár
týdnů po záboru se konečně pár českých zaměstnanců elektrárny odvážilo do
místní hospody na pivo. Místním Němcům nadšení viditelně opadlo: výnosná místa
obsadili soukmenovci z Říše, popřípadě nevyšší špičky henleinovské strany.
Ti dole museli do práce jako dřív, po demokratické volnosti, kdy si každý
říkal, co se mu zachtělo, si čím dál víc museli dávat pozor na jazyk. Přesto
návštěvníci kritizovali kdeco. Debatu uzavřela hostinská ironickou poznámkou:
Zwanzig Jahre ist uns Unrecht geschehen, jetzt geschiet uns Recht! – Tatínek to
pokládal za malé, ale hřejivé zadostiučinění.
***
Narodila
jsem se v obci Předlice (nyní předměstí Ústí n. L.) v roce 1924.
V roce 1938 musela celá naše rodina uprchnout do vnitrozemí. Otec byl
v té době povolán k vojenské službě. Proto jsme utíkaly jen
s matkou a s oběma sestrami posledním vlakem vypraveným z Ústí
n. L. Na tento vlak ordneři stříleli a první zastávka byla ve Všetatech, kde se
spalo na rancích v přeplněné čekárně, restauraci apod. Další den se
pokračovalo směrem na Lysou n. L., kde jsme opět hladoví čekali na další cestu. Pak jsme jeli
na Nymburk, kam měl být otec přeložen, protože pracoval jako dělník v depu ČSD. Od prosince jsme společně
s otcem bydleli u vzdáleného bratrance (cestář) v osadě Drahno,
patřící k obci Chleby. Podařilo se nám sehnat deputátní byt u sedláka. Tam
jsme byli až do 12. května 1945, kdy jsme se s otcem vraceli zpět do Ústí
n. L. Od této doby se celá rodina zase usídlila v Předlicích. Byl nám
přidělen malý rodinný dům, který do května 1945 obýval vysoký důstojník SS.
Věra Kvízová, tehdy Ústí n. L.
***
Můj
dědeček žil a pracoval v cukrovaru v Ústí n. L. od začátku 90. let
minulého století – rodina žila v Žehuni. Jeho čtyři synové pracovali u
ČSD, v pohraničí se oženili a založili rodiny. Já jsem přišla do Ústí n.
L. jako jedenáctiletá v roce 1935 a chodila jsem tam do měšťanské školy.
Žila jsem v rodině svého strýce, který byl vlakvedoucím ČSD, členem
sociálně demokratické strany. V roce 1937 se politická situace velmi
zhoršila. Nejdříve Němci napadali Židy a německé antifašisty. Mnoho židovských
i německých dětí přešlo do českých škol. V mé třídě jich bylo asi deset.
Přestože strýček vlastnil ve Střekově domek a velkou zahradu, odešla celá jeho
rodina i já s ní do vnitrozemí. Odjeli jsme vlakem 14. září 1938 do
Žehuně. Strýček jako zaměstnanec dráhy dostal vagón a mohl odstěhovat veškeré
zařízení – nábytek, osobní věci. Zde žila celá rodina až do konce války.
Hned
v květnu 1945 se celá strýčkova rodina vrátila do Střekova do svého domu.
Byla
to brutální, šovinistická politika nacistického Německa, která vyvolala nejprve
okupaci našeho pohraničí a později obsazení celých Čech a Moravy. Štvavá
národnostní nenávist byla tím hlavním podnětem henleinovců k vyhnání
Čechů, dávno v pohraničí usazených. A vlastní Hitlerovy plány
s celými Čechami byly mnohem dalekosáhlejší, a to vystěhování obyvatel
celých Čech a Moravy až někam na Sibiř. Při odjezdu z Ústí n. L. nám to také
Němci dávali jasně na srozuměnou. Na
jejich nenávistné výkřiky si nerada vzpomínám.
Anežka Řípová, tehdy Ústí n. L.
***
Jsem
jeden z tisíců, kteří se svými rodiči museli nedobrovolně opustit svůj
domov, rodné město Ústí n. L. – Krásné Březno. I když mi bylo tehdy čtrnáct
let, plně jsem chápala všechno to zlo, které nám přivodila tehdejší SdP. Je
zbytečné popisovat, co vše jsme jako Češi v té zlé době od roku 1937 až do
konce války prožili.
Jaroslav Janata, tehdy Ústí n. L.
***
Rodiče
žili od roku 1925 v Rosbachu u Aše a asi v roce 1933 se přestěhovali
do Ústí n. L. Otec byl celní úředník, matka v domácnosti, oba byli členy
Sokola, otec v něm měl nějakou funkci. Snad byli v národně
socialistické straně, tak jako po válce. Podle vyprávění rodičů bylo soužití
s Němci v Rosbachu bez problémů, ne tak v Ústí n. L. Sama se
pamatuji na některé střety asi od roku 1937, např. při národním svátku
vychrstli z oken německého bytu na průvod splašky. V roce 1938 jsem
si nesměla sama hrát venku, protože mě honili němečtí kluci a chtěli mě zbít.
Otec měl problémy s henleinovci, někdo nám jednou střelil do okna, ale to
vím jen z vyprávění svých rodičů.
V noci
těsně před obsazením nás někdo přišel varovat, že naše rodina je na seznamu
osob s „nepřátelským vztahem k Německu“.
Byla
jsem sama doma s matkou – otec byl jako záložní důstojník mobilizován.
V noci mě vzbudila a řekla, že musíme utéct. Dostala jsem jako zavazadlo
na cestu jakýsi „chlebník“ přes rameno, ve kterém byla má plynová maska. Při
odchodu matka plakala a já jsem jí řekla: „Mami, nebreč, my se sem někdy
vrátíme.“ Na cestu vlakem k příbuzným se již nepamatuji. Rodiče se
neodvážili po obsazení vrátit do Ústí n. L., nechali jsme tam veškeré zařízení
třípokojového bytu, ale nějaké oblečení jsme snad prostřednictvím známého
dostali.
Napřed
jsme bydleli u různých příbuzných v okolí Prahy, pak jsme dostali byt na
Letné a po třech měsících v Holešovicích. První třídu jsem navštěvovala
postupně v pěti školách, nebyla jednotná metodika výuky, takže to nebylo
snadné. Učitelky však pro mne měly pochopení. Otec dostal místo jako celní
tajemník v Praze 7, kde pracoval celou válku až do zpětného přeložení do
Ústí n. L. v roce 1945. Odškodnění za ztracený majetek jsme nikdy
nedostali.
Marie Krejčová, tehdy Ústí n. L.
***
Můj
strýc Karel Pech byl po první světové válce jako strojvedoucí přidělen do Ústí
nad Labem, tam se oženil a bydlel se svou rodinou. Po dlouhá léta první
republiky žili Češi a Němci vedle sebe,
kamarádili spolu, děti si spolu hrály a chodily do školy. Nástupem Hitlera
k moci a vinou Henleinovy strany se všechny přátelské vztahy přetrhaly,
dospělí i děti spolu přestali mluvit. Netýkalo se to však německých sociálních
demokratů, ti se chovali normálně. Nejhorší to bylo ve městech,
v některých místech na venkově byla situace přece jen mírnější.
Nikdy
nezapomenu na horký červencový večer, kdy jsem byla u strýce na návštěvě. To
tehdy byl ve Vratislavy sjezd německých žen a mluvil k nim Hitler. Všechna
okna v městě byla otevřená, v nich radiopřijímače a z nich se po
dobu dvou hodin ozýval Hitlerův řev a dlouhotrvající skandování německých žen
„Heil Hitler!“ Po zádech mi až běhal mráz. A proti tomu nemohla naše policie
nic dělat.
Často
se tvrdí, že Hitlera podporovali jen lidé s nízkým vzděláním. To však není
pravda. Stýkala jsem se s jednou německou dívkou, abych se zdokonalila
v němčině. Pamatuji se na rozhovor s jejím otcem, který obhajoval
Hitlerovy názory, a to byl velice inteligentní člověk!
Každý
týden přijížděli do Ústí autobusy plné říšských Němců, nahrnuli se do řeznictví
pana Matouschka, aby se pořádně nacpali českými uzenkami. Lodníci, kteří
jezdili po Labi do Hamburku, říkali, že se Hitler již od roku 1933 připravoval
na válku, že v Německu mají jen
„dřevěné máslo“, čímž mysleli margarín. Známý je též výrok německých
představitelů „Kanóny místo másla!“
Po
podepsání dohody v Mnichově musel také můj strýc s celou rodinou
utéci a s sebou si mohli vzít jen to nejnutnější.
Za Karla Pecha, tehdy Ústí nad
Labem, neteř L. Č., Praha
***
V roce
1931 se naše rodina přestěhovala z Kolínska do pohraničí. Otec dostal
zaměstnání s bytem v Ústí n. L. – Pětidomech. V této kolonii
bydleli vedle Čechů také občané jiných národností. Nejvíce bylo Němců a
smíšených manželství. Žilo se nám relativně dobře. Jako děti jsme si společně
hrály, chodily do školy v Předlicích a cvičit do Sokola. Na návštěvu přijel také pan prezident Masaryk.
Zpráva, že zemřel, nás velice zarmoutila.
Na
to snad Hitler s Henleinem čekali. Němci i ze smíšených manželství
podléhali sílící propagandě. To se
pochopitelně také přenášelo na děti. O
nadávky „ty česká svině“, du tschechische Sau“ nebyla žádná nouze. Později
došlo i na fyzické násilí. Rvačky, bitky, různé provokační akce, průvody
s hákovými kříži, bílé podkolenky, bubínky, hajlování, srazy ozbrojených
ordnerů a sabotáže. Psal se rok 1938. Byli i ranění a mrtví.
Pro
udržení pořádku po částečné mobilizaci přijelo naše vojsko. To se spojilo
s českou domobranou a ochranou železnice a zařízení ČSD. Jedinou zbraní,
ač velmi účinnou, byly pendreky, vyrobené z vagónových hadic. Jednou ráno
jsme se probudili a mezi domy byly položeny hákové kříže vyrobené z prken.
Situace se přiostřila tak, že jsme raději odjeli, abychom nepřišli o holé
životy. Nedalo se nic pěkného čekat. Narychlo jsme odcestovali do vnitrozemí
jen s tím nejnutnějším. Přišli jsme skoro o všechno a nikdy jsme žádnou
náhradu nedostali.
Josef Vokáč, tehdy Ústí n. L.
***
Žila
jsem s otcem a matkou do září 1938 v Ústí n. Labem. V září 1938
jsme musely s maminkou během dvou hodin v noci opustit náš domov a
odjet jen s malým kufříkem. Tatínek zůstal v Ústí n. L. až dokonce
září a potom za námi přijel do Prahy. Velmi dobře se pamatuji, jak sudeťáci
v našem pohraničí vyváděli.
Libuše Komperová, tehdy Ústí n.
L.
***
Rodiče
mého otce žili v Křešicích, kde otec vychodil německou školu. Celý svůj
život tedy prožil v pohraničí. Matka pochází od Mladé Boleslavi. Otec byl
průvodčí vlaků a matka v domácnosti. Do roku 1937 nebyly mezi námi a Němci
problémy. Vím, že se rodiny stýkaly. Až s nástupem Henleina a vyhrocováním
situace se začali Němci oddělovat.
V roce 1938 jsme chodili do školy v Děčíně. S narůstajícím časem
jsme však museli chodit ve skupinkách, protože jsme jako Češi byli zprvu
napadáni německými dětmi a později i dospělými. Agresivita postupně rostla –
nejdříve jen slovní urážky a později i fyzické napadání. Museli jsme chodit
postranními cestami a pak nám museli chodit rodiče ke škole naproti. To samé
bylo i v místě bydliště, ale v menší míře, neboť jsme žili za městem
v domě, který byl majetkem ČSD a bydlelo tam 72 rodin, takže jsme tvořili
určitou komunitu.
V polovině
září 1938 (asi 13. nebo 14.) jsme doslova ze dne na den opustili domov. Matka
vzala peřiny a do tašek jen nejnutnější věci. Pamatuji se, že ten den pršelo a
my jsme jeli malým žebřiňáčkem naloženým
peřinami a několika taškami na nádraží. Dodnes vidím, že když jsme jeli pod
železničním mostem, potkali jsme Němce a ti se nám smáli, i nějaké nadávky
padly. Nezapomenu na pohled z vlaku, když mi maminka říkala: „Podívej se
naposled, kde jsme bydleli.“ Také nezapomenu, když jsme se válce vraceli zpět.
Již dlouho jsem stál u okna a čekal na pohled, který jsem si pamatoval, když
jsme utíkali.
Otec
zůstal jako průvodčí do poslední chvíle. My s matkou jsme našli útočiště u
mé tety v Krpech u Kropáčovy Vrutice. Přestože měli jen dvě místnosti, tak
přijali nás i mou babičku a tetu, takže nás ve dvou místnostech bylo deset.
***
Otec
žil od roku 1925 v Děčíně, kde pracoval jako pomocný skladník u ČSD. Matka
byla v domácnosti. Po nástupu Adolfa Hitlera roku 1933 v Německu
k moci stupňovali sudetští Němci v českém pohraničí své
požadavky. Od roku 1936 se situace
radikálně zhoršila. Zvyšoval se však agresivita Němců vůči Čechům. České děti
byly napadány Hitlerjugend. Sama jsem to prožívala. Velmi dobře si pamatuji na 1.
máj 1938. Němci provolávali slávu Hitlerovi, celé město bylo zaplaveno prapory
s hákovými kříži. Němci pochodovali hlavní třídou; byly jich tisíce
z celého okolí. Čeští pořadatelé vedli český průvod postranními ulicemi,
aby nedošlo ke střetu. Němci chtěli český průvod napadnout. Tato doba byla plná
hrůzy a strachu, co bude následovat.
V českých domech muži drželi již celý měsíc ve dne i v noci hlídky. V noci se
nesmělo rozsvítit ani na chodbě, aby Němci dům nenapadli. Zprávy z hranic
od finanční stráže informovaly české obyvatelstvo o pohybu Němců na hranicích.
Vypadalo to na válku.
V obsazeném
území jsme nezůstali. Moje rodina i všichni sousedé utíkali jen v tom, co
měli na sobě. Rodiče měli u sebe doklady a něco málo peněz, jinak nic. Nebyl
čas něco si zabalit. Všechen majetek
zůstal v Děčíně. – zařízený byt,
sklep plný zásob na zimu, pěkná chata se vším potřebným, nářadí na zahradu. Za
tyto věci jsme nedostali žádnou náhradu. Otec pracoval v Brodě u dráhy.
Každý den ráno chodil 10 km pěšky tam a
večer zase 10 km zpátky. Matka od rána do noci pracovala u bratra a švagrové na
polích a ve chlévě z vděčnosti, že nám poskytli střechu nad hlavou. Oni
sami neměli nic, čím by nám pomohli.
Marie Kučírková, tehdy Děčín
***
Můj
otec byl přeložen v roce 1922 do železničních dílen ČSD v Podmoklech
(nyní součást Děčína) a v témže roce se za ním přestěhovala celá naše
rodina – matka, starší sestra a já – z Dobronic u Chýnova, okr. Tábor, a
zde jsme žili až do našeho odchodu v roce 1938. Jelikož v té době
nebyl ještě dostatek vhodných bytů, byli jsme ubytováni prozatím u jedné německé rodiny v podnájmu. Zde
jsme, podle vyprávění mé matky, měli jednu světnici, kde bylo vlhko a pod
postelemi rostla houba. Toto prostředí se pak podepsalo na mém zdraví. Domácí na nás pohlížel jako na
vetřelce. Po nějaké době se otci podařilo zajistit pro nás byt
v tříposchoďovém domě zvaném „Tereza“. Otec byl členem sociální
demokracie, byl rovněž pokladníkem „Gentského systému“ v dílnách ČSD. Pamatuji se to proto, že za ním do našeho
bytu přicházeli dělníci propuštění z práce na dráze. On jim pak vydával
určitou částku jako podporu. Rodiče měli svoji vlast velmi rádi a hájili ji
proti pomluvám a nepravostem. V tomto duchu nás též vychovávali. Chodil
jsem do DTJ, kde jsem cvičil i hrál divadlo.
Soužití
Čechů a Němců bylo podle mne dobré.
Ovšem tato „pohoda“ trvala jen do doby, než začal svou kampaň Konrád
Henlein, tj. do roku 1933. Předtím se některé české a německé rodiny přátelily,
navštěvovaly a podobně. Pamatuji si, že rovněž moji rodiče podnikali výlety
s jednou německou rodinou a dokonce moje mladší sestra učila jejich dceru
česky.
Po
roce 1933 a pak po volbách 1935 troufalost a zpupnost jednotlivých členů SdP
stoupala, a to hlavně vůči Čechům, které již tehdy začali považovat za
méněcennou rasu. V Podmoklech byly tři velké německé školy, dvě byly ve
středu města u náměstí a třetí s technickým zaměřením pak na vršku nad
městem. Česká menšina měla jen jednu školu, a to mimo střed města. K této
škole jsme museli procházet uličkou mezi ploty. Stávalo, že jsme se zde
setkávali se žáky německé školy, a tehdy docházelo k různým neshodám a později
i k napadání českých dětí. Hřiště DTJ bylo za městem na kopci a muselo se
k němu jít kolem kostela „Jánská kaple“, kde pak v letech 1937 – 1938
docházelo k přepadům českých občanů zfanatizovanými členy různých německých bojůvek. Na cvičení jsme
proto chodili vždy ve skupině, neboť na větší počet lidí si tito „hrdinové“
nedovolili zaútočit. Abychom se mohli bránit, udělali jsme doma z gumových
hadic pendreky, které jsme pak nosili s sebou.
Při
zvolení dr. E. Beneše prezidentem ČSR v roce 1935 se večer na náměstí sešlo
tak málo Čechů, že to bylo až bolestné. Neúčast lze vysvětlit velkými obavami
Čechů před sudetskými Němci. Ti totiž nevynechali žádnou možnost, aby nenapadli
nějaké shromáždění Čechů a německých sociálních demokratů a přitom nevyvolali
nějakou rvačku. O německých sociálních demokratech je nutno říci, že jejich
oddíly RW (Republikanische Wehr) byly velmi agilní a dovedly tvrdě republiku
proti násilníkům bránit. Otec mi jednou vyprávěl, že členové RW při naší
květnové mobilizaci odešli mezi prvními na hranici a pomáhali ji až do příchodu
posil střežit.
Ve
městě byla městská policie složená z Němců. Rovněž tak starosta byl Němec.
Stalo se ku příkladu, že Němci pořádali různé demonstrace, ale naše česká
státní policie byla proti nim bezmocná, neměla od vlády povoleno, aby mohla
zakročit. Když však tento demonstrační průvod přišel před radnici, vyšel
starosta a prohlásil asi toto: „Nadělali jste rámusu už dost, jděte domů“, a
celá demonstrace se v klidu rozešla. Jednou jsme šli ze hřiště DTJ domů a
v prvních obydlí jsme zastihli asi jedenáctiletého hocha, který
v uniformě a s obnaženou dýkou hlídal domy, neboť starší Němci opět
řádili ve městě. On prý hlídal, aby nikdo
z jejich domů nic neukradl. Stalo se též, že při jedné potyčce byli
napadeni čeští policisté. Jeden henleinovec povalil českého policistu, namířil
na něj svůj půllitr se slovy: „Tak mě uhoď, nesmíš, že?“ Aby měli Němci, tj.
henleinovci, hodně hlasů, tak k volbám v roce 1935 přinášeli na
nosítkách nemocné, nechali je odvolit a pak je nechali ležet na chodbách, takže členové volební komise
museli zajišťovat jejich odvoz domů. To jsem se dověděl od svého otce, který
byl členem volební komise.
V novinách
z té doby bylo hodně článků o tom, že zfanatizovaní Němci napadli
četnickou stanici nebo úřadovnu celní a pasové kontroly. Výsledkem pak byli
mrtví a ranění z řad četníků, policie, celní a finanční stráže. Němci, a
to hlavně mladí, odcházeli do Německa, zde se vycvičili a vyzbrojili, aby pak
mohli v republice přepadávat české obyvatelstvo i české úřady. Rovněž do
Československa pašovali zbraně, munici a trhaviny, maskované jako potraviny (v
plechovkách, pytlích apod.), aby pak mohli u nás provádět různé sabotáže. Hodně
členů SOS (Stráž obrany státu – složená z četníků, policie, celní a
finanční stráže) bylo zabito nebo zraněno právě těmito německými bojůvkami
vycvičenými v Německu. Nebylo by
správné, aby se na ně zapomínalo, neboť si zaslouží úctu. Tito lidé byli vlastně prvními mrtvými a
raněnými ve válce, která vypukla později.
V roce
1936 jsem ukončil školní vzdělávání, tj. vychodil jsem 4. ročník měšťanské
školy. Měl jsem jako učeň nastoupit do továrny, kde pracovala má starší sestra,
ale oni učně nepřijímali, prý proto, že tam nějaký učeň něco ukradl. Byl jsem tudíž doma bez práce. Až teprve
začátkem roku 1937 se mému otci podařilo pro mne sehnat práci. Dne 15.3.1937
jsem byl přijat jako učeň – mechanik šicích strojů v továrně na šicí
stroje Böhmische Clemens Müller Werke A.G. v obci Bynov u Podmokel. Zde
jsem se měl učit řemeslu do 14.3.1940 V této továrně pracovali samí Němci,
jen já a ještě tři učňové jsme byli Češi. Snad tím chtělo vedení dokázat, že
přijímá také Čechy. Všichni němečtí zaměstnanci byli členy SdP, kdo nebyl
členem, nemohl zde být zaměstnán. Věřím tomu, že někteří byli členy jen proto,
aby měli práci, neboť se ke mně chovali celkem slušně.
Jako
učeň jsem jednou až dvakrát týdně docházel do české pokračovací školy. Asi tak
20. nebo 21. září mi v továrně jeden dělník řekl „Zítra půjde všechno Heil
Hitler!“ Já mu nevěřil, ale 22. září se to stalo. Dívali jsme se z oken
školy na město a tu jsme zpozorovali, že se všude objevuje mnoho červených
praporů s hákovým křížem. Náš učitel Jakeš ihned ukončil vyučování a
poslal nás domů. Když jsem přeběhl náměstí před náš dům, tak jsem se zhrozil.
Po celém náměstí plno rozvášněných Němců, někteří oblečení do černých rajtek,
s hákovými kříži na rukávech a roznášeli další prapory k vyvěšení.
Z německé školy na náměstí každou chvíli za velkého smíchu a křiku vylétl
z oken chuchvalec roztrhaného papíru – byly to roztrhané české knihy. Po
celém náměstí se rozléhalo jejich „Heil Hitler!“. Naši českou ani německou
policii jsem neviděl. Do celého tohoto dění nazasahovali: Němci nechtěli a Češi
nemohli, neboť měli instrukce „neprovokovat, nezasahovat, nedávat záminku ke
stížnosti atd.“ Je třeba podotknout, že tehdy ještě existovala Československá
republika, bylo to před Mnichovem!
Jelikož
hrozilo nebezpečí, že rozvášnění Němci vniknou do našeho domu, rodiče rozhodli,
že nás otec odvede na nádraží a my pojedeme k příbuzným na Táborsko, kam
jsme už nějaký čas před našim odjezdem poslali bednu s našim lepším
oblečením. V přeplněném vlaku bylo hodně těch, co odjížděli ze stejného
důvodu jako já s matkou a se sestrou – též prchali před Němci.
U
příbuzných v Ratibořicích (okres Tábor) byli jsme dobře a
s pochopením přijati. Když jsme s matkou a sestrou odjeli, musel otec
v Podmoklech ještě zůstat. Když pak za námi přijel do Ratibořic, tak se
slzami v očích vyprávěl, co vše se v Podmoklech a hlavně
v dílnách ČSD dělo při stěhování strojů. Museli se bránit přepadům
ozbrojených a zfanatizovaných německých bojůvek, které používaly i zbraně.
Tehdy jsem otce viděl poprvé a naposled v životě plakat.
V listopadu
1938 odjeli otec a má mladší sestra do Podmokel pro náš nábytek a zařízení
bytu. Museli se tam hlásit na městském úřadě, do místních novin dát inzerát, že
se hodláme odstěhovat, za to zaplatit pak 50,- Kč. Dále se musel pořídit česky
a německy seznam věcí, které si odvezou. Tento seznam musel být na městském
úřadě potvrzen. Dále zde museli asi týden počkat, zda se nepřihlásí někdo, komu
jsme něco dlužní, a teprve potom se mohl nábytek a zařízení nakládat. Vagóny
přidělila česká dráha.
I
když jsme nepřišli o žádný majetek, strádali jsme duševně a morálně, neboť
všichni jsme naši republiku milovali. To dokazuje i to, že jsem se ještě
v Podmoklech, stejně jako mnoho jiných českých mladíků, dobrovolně
přihlásil do oddílů na obranu republiky. Vojáci nás cvičili ve zbrani, ale pak
k našemu nasazení již nedošlo a oddíly byly před našim odjezdem
z Podmokel rozpuštěny.
***
Otec
přišel do Podmokel v roce 1918 a pracoval zde v dílnách ČSD jako
kovář. Navštěvoval jsem zdejší novou, v roce 1924 otevřenou Masarykovu
obecnou a měšťanskou školu. Provizorní třídy s českým vyučováním byly po
roce 1918 zřízeny v nevyhovujících prostorách, jedna třída byla i v jedné ze zdejších německých škol.
V Děčíně byla situace obdobná, ale od roku 1924 mohly české děti navštěvovat novou školu v Podmoklech.
V Děčíně byla česká obecná i měšťanská škola a také gymnázium otevřeny až
6.8.1936. V žádném případě nelze tudíž hovořit o nějakém zavírání nebo
omezování německých škol a o útlaku. Naopak rodiče často dávali své děti alespoň na rok do druhé školy, aby se
zdokonalily v gramatice druhého jazyka.
Pro zaměstnání ve státní službě byla totiž nutná potřebná znalost obou
jazyků.
Umět
německy bylo zde důležité vzhledem ke složení zdejších obyvatel, z nichž
se mnozí ani nesnažili naučit česky, zřejmě z traumatu, že jim nevyšlo to
„Deutsch Böhmen“. Postupně se hroty otupovaly, i když třeba obchodník v ulici
až do roku 1938 označoval ceny za výlohou v Kr (Kronen), řezník nás
nechával čekat na konci fronty, aby naše čeština nepobuřovala německé zákazníky
a podobně. Na druhé straně ne všichni Češi zase hovořili dobře německy, a tak
když se ve městě začali usazovat postupně čeští řemeslníci a obchodníci,
chodilo se nakupovat k nim. Většina nákupů se však realizovala
v Železničním konzumu.
Protože
docházelo k růstu zdejšího průmyslu, lodní a železniční přepravy, byly
Pomokly přelidněným městem. Již jen získat podnájem byl velký problém, zvláště
po roce 1918 pro Čechy. Bytová tíseň se nakonec vyřešila ustavením družstev
nebo pomocí státních subvencí a půjček na výstavbu rodinných domků. Do roku
1938 jsme však bydleli u německého domácího ve čtvrti Chrást. Až do roku 1936
jsme měli jedinou místnost, než se uvolnil sousední byt 1+1. Byty zde byly bez
sociálního zařízení, voda na chodbě, stejně tak společný suchý WC pro tři byty,
prádelna ve sklepě, kůlna na uhlí a dříví na dvoře.
V Podmoklech bylo několik tělocvičných a sportovních spolků: Sokol, DTJ a Orel, SK Podmokly – Děčín. Bylo zde fotbalové i sokolské hřiště. Obdobná zařízení byla i v Děčíně, kde měli svůj stadion i vojáci zdejší posádky. Vedle sokolovny bylo i tenisové hřiště. DTJ Podmokly dostala v roce 1925 od hraběte Thuna pozemek, kde byla do roku 1938 postavena budova nejen se sálem, jevištěm a zázemím, ale i loutkové divadlo, hudební pavilon a zřízeno hřiště pro házenou, atletiku, ale i pro tělocvičná vystoupení, dětské dny, národní poutě atd. Vše postavili pouze členové DTJ, stejně tak jako si své zařízení vybudovali sokolové. Rovněž zdejší Němci měli svá tělovýchovná zařízení, nikdo jim je nebral a ani jinak je neomezoval. Henleinovci pak měli zejména Turnhale s různými názvy, tak jak se měnily názvy jejich organizací. Zdejší němečtí sociální demokraté měli „ATUS“ v různých čtvrtí města s menšími a skromněji vybavenými hřišti. Mezi fotbalovým hřištěm I. ligového Sportverein Bodenbach a sokolským hřištěm se nacházelo další prostranství, nazvané Florian Platz. Zde se konala velkolepá shromáždění henleinovců, kde i za svitu pochodní pronášeli své štvavé projevy jejich představitelé.
V Podmoklech
byla dvě kina, kde mimo jiné byly promítány i z Německa zapůjčené
premiérové filmy. České filmy se v Podmoklech ani v Děčíně
nepromítaly, zřejmě z obavy malé návštěvnosti. První český film byl uveden
v kinu Labe v roce 1938, a to Bílá nemoc. V českém Národním domě
v Podmoklech byly občas promítány české filmy starým hlučícím projektorem.
Ve zdejším městském divadle bylo uvedeno první české představení rovněž v roce
1938 – Jízdní hlídka.
Vzhledem
k převážné části německého obyvatelstva
vyžadovala politická situace – zejména v období ohrožení zájmů
republiky množícími se akcemi henleinovců – spolupracovat s německými
sociálními demokraty a občany, kteří zůstali loajální naší republice. Proto i
za podpory českých voličů zůstal ve své funkci starosta Fritz Kessler, německý
sociální demokrat, i v období po prohraných volbách v roce 1935 a
1938. Okresní hejtman – na rozdíl od Děčína – nepřipustil nástup nacistického starosty
v Podmoklech.
Tento
stručný rozbor životních podmínek a prožitků ve městě a pohraničí nemůže
pochopitelně vystihnout vše, co zdejší občané v daném období prožívali, je
pouze pokusem o lepší pochopení podmínek, jistě odlišných třeba od jiných měst
a pohraničních oblastí v různých časových obdobích, shodných však
v roce 1938 svými důsledky.
Vztahy
mezi zdejšími Čechy a Němci byly dány jednak schopnostmi přizpůsobit se zvykům
a požadavkům těch druhých s ohledem i na ekonomické možnosti a závislosti,
a dále pak byly přímo ovlivňovány politickými událostmi v dané době.
Po
uklidnění národnostních emocí zkrachováním požadavků jakési samostatnosti nebo
odpoutání území „Deutsch Böhmen“ ze svazku vzniklé ČSR došlo
k vystřízlivění, neboť poválečné poměry nikde neskytaly záruku prosperity
a pomoci, když všude bylo nutno napravovat důsledky válečných událostí.
Docházelo k tomu postupně, když bylo již zřejmé, že ČSR dokázala oživit a
rozšířit průmyslové podnikání, zlepšit zásobování a hospodářství, což se promítalo
i do života a povědomí obyvatel zdejšího města. Velkou zkouškou bylo období
nezaměstnanosti ve 30. letech, kdy nacistická propaganda již pod taktovkou
henleinovcl vytvářela tlak na zaměstnavatele zdejších podniků, aby zaměstnávali
pouze u nich organizované členy.
Postupnou
proměnou vzájemných vztahů jsme prožívali současně při různých „bitkách“ mezi
našimi a německými chlapci. Pokud si pamatuji, nikdy jsme to nebrali nějak
národnostně – i přes nadávky „český pes“ a „deutsche Maus“; německé protivníky
jsme rozlišovali na ty naše a na henleinovce neboli nácky. Pak už docházelo i
na boule, nějaká ta zranění, něco potrhaného, docházelo i k houfování
roztroušeně bydlících Čechů do part, které si chodily v jednotlivých
čtvrtích nebo ulicích pomáhat. Vše drželi na uzdě městští strážníci,
v Podmoklech jich bylo celkem 6. Když jsme něco provedli nebo si někdo
stěžoval, otcové se to dověděli tentýž den. Nikdy jsme si nedovolili rozbíjet
okna nebo ničit majetek. Později se situace již přiostřovala.
Ve
městě se objevovaly stále častěji skupiny krojovaných příslušníků
„turnvereinu“. Vybíralo se na různé akce s kasičkami, na „winterhilfe“,
„nothilfe“ atd.; z toho si kupovali uniformy a hradili pořádání průvodů.
Mladíčci v krátkých kalhotách s bílými podkolenkami začali nosit dýky
za pasem a docházelo k provokaci českých chodců.
Rostl
počet a mohutnost pochodňových průvodů, shromáždění a henleinovských projevů
úměrně k tomu, jak rostla jejich podpora ze sousední Říše. Masovost
pochodů městem za doprovodu fanfár a bubnů byla zajišťována svozem jejich
příznivců z okolí. Ten, kdo se těchto akcí zúčastňoval, získával příslib
zaměstnání, odměny, uniformy a další výhody. Nebylo výjimkou, že se zpívaly
nacistické písně, i Horst Wesel Lied, se vztýčenými pažemi, za frenetické podpory
německých žen. Docházelo i k fyzickým napadáním odlišně smýšlejících nebo
kritizujících občanů.
Tato
situace pochopitelně vyvolávala nesouhlas německých sociálních demokratů a
ostatních demokraticky smýšlejících Němců, kteří pak zejména před volbami
organizovali akce, lišící se jak uniformami, tak i provolávanými hesly. Pokud
docházelo k potyčkám, tak jsme těmto našim spoluobčanům podle svých
možností pomáhali. Ani Češi pochopitelně nemohli za této situace zůstat nečinní, a tak docházelo ke spontánním
společným akcím bez ohledu na politické smýšlení a společenské postavení.
Využívalo se různých výročí a příležitostí k dětským dnům , národní pouti,
oslavám výročí Mistra Jana Husa s lampiónovým průvodem a pálením hranice
na břehu Labe, tělocvičným a okresním
vystoupení zdejších tělocvičných jednot. Za účasti hostů a delegací
z jiných měst; dříve oddělené májové průvody se konaly manifestačně
společně atd. V průvodech se objevovaly národní kroje, sokolové a DTJ ve
svých cvičebních úborech, v roce 1938 dokonce orlové přijeli na koních.
Poslední „národní pouť“ se uskutečnila v červnu roku 1938.
Je
pochopitelné, že ani volby se neobešly bez různých šarvátek a srážek mezi
stoupenci jednotlivých stran, ponejvíce henleinovských s demokratickými
Němci, kterým jsme samozřejmě pomáhali. Jedni vylepili své plakáty a postavili
hlídky, další přišli, hlídku přepadli, plakáty strhli, vylepili své vlastní, a
tak to šlo až do půlnoci před volbami.
Volby z roku 1935, a zejména následné v roce 1938, nebyly
doprovázeny jen potyčkami, ale docházelo i k použití „boxerů“, obušků,
tzv. zabijáků, skládaných z několika pérových částí zakončených olověnou
kuličkou; také se objevovaly bodné zbraně. Henleinovci byli zásobováni těmito
„pomůckami“ většinou z z Říše, my jsme si pomáhali samovýrobou
z gumových plněných hadic apod.
Vůbec
jsme za této situace nemohli pochopit, jak mohla naše vláda povolit 14.5.1938
legalizaci pořádkové služby henleinovců s právem nosit osobní zbraň,
údajně pro udržení pořádku při jejich schůzích. Nechápali jsme, co se děje,
když jsme najednou viděli projíždět po městě auta s ordnery
v uniformách; chtěli zřejmě ve městě „udržovat pořádek“, ale ten jejich!
Jako
protiváha působila ve městě německá sociální demokracie, která měla tak možnost
rovněž vycvičit a legalizovat své pořádkové síly (Republikanische Wehr). Ty se
pak staly oporou při udržování pořádku, zejména při střežení hranic.
V důsledku
zhoršující se politické situace, vyvolané zejména enormními požadavky Henleina,
iniciovanými a podporovanými z Říše, byla nucena naše vláda nakonec rovněž
reagovat, a proto byl 1.7.1937 přijat zákon o povinné branné výchově. Okresní
úřad v Děčíně nařídil 18.1.1938 městským úřadům vyhotovit seznam obyvatel
od 14 do 30 let, na něž se vztahovala povinnost účastnit se cvičení..
Prodělal
jsem základní pořadový výcvik v DTJ Podmokly, kde jsem získal další
odbornosti, a pak jsem byl zařazen k vojenskému výcviku u zdejší posádky
v Děčíně.
Bylo
to období, kdy se situace rapidně přiostřovala agresivním chováním
henleinovských bojůvek a vycvičených oddílů. Den 9.9.1938 bylo nutno do města
dokonce povolat vojenské oddíly až z České Lípy k pacifikaci pouličních střetnutí, která hrozila přerůst
v otevřenou bitvu mezi účastníky manifestační schůze v Lidovém domě
na Teplické ulici a připravenými ozbrojenými henleinovci, kteří se předtím
soustředili nedaleko v tzv. Hnědém domě. Jak se blížili osudové mnichovské
dny, slušní občané raději ani nevycházeli z domů. V oknech se začali
objevovat nacistické vlajky, obrazy Henleina i Hitlera. Ordneři měli na
rukávech pásky s hákovými kříži. To už se jednalo o okupačních pásmech,
z dílen ČSD se stroje vozily do Ústí, odkud pak zase do Kralup. Když bylo
vše podepsáno, tak se stroje zase musely vracet zpět.
Do
poslední chvíle jsme hlídali Národní dům a domy s českými obyvateli, také
litinovou tabulku na domě Tereza s názvem náměstí T.G.Masaryka.
A
tak přišel i poslední den našeho pobytu v Podmoklech. Protože bylo
diktátem stanoveno předání pásma wehrmachtu na 2.10.1938, bylo na velitelství
SOS rozhodnuto odevzdat zbraně do připravených nákladních aut naší armády a
odjet posledními vlaky 1. října. Z města odjížděli rovněž němečtí
spoluobčané, kteří s námi chránili nedotknutelnost hranic naší republiky
nebo se jinak angažovali pro ČSR. Každý měl jen příruční zavazadlo
s nejnutnějšími svršky a dokumenty, nábytek jsme zde nechali. Při odjezdu
z nádraží v Podmoklech po nás již henleinovci stříleli
z rozestavěné budovy pošty. Po cestě přistupovali do vlaku další běženci,
a tak jsme se nakonec dostali do Prahy.
Emil Ovčáček, tehdy Podmokly nad
Labem
***
Dnes
nikdo ani nepochopí, co to bylo tehdy za křivdu. Brzy po záboru pohraničí nám
zavřeli českou školu. Rodiče okamžitě vyhnat nemohli, neboť hospodářství (13
ha), které jsme vlastnili, nešlo likvidovat ze dne na den. Teprve až Němci
ustavili jakousi „Saskou osídlovací společnost“, kam svedli hospodářské
zvířectvo do společné stáje, byli jsme vykázáni, a to jen s bytovým
zařízením. Měli jsme štěstí, že moje babička, maminčina matka, měla tak velký
byt, že nás mohla ubytovat.Ještě bych chtěla dodat, že otce dvakrát vyslýchalo
gestapo kvůli poslechu zahraničního vysílání, což bylo zakázáno. Pravděpodobně
to bylo na základě udání. Nic mu však nedokázali, tak ho pustili.
Museli
jsme se stěhovat v lednu, kdy bylo 20 stupňů mrazu, rodiče si museli
hledat nová zaměstnání, já jsem jeden rok navštěvovala českou školu, abych
získala vysvědčení, neboť jsem končila proti své vůli ve škole německé, na
závěrečném vysvědčení mám poznámku – rodiče jsou české národnosti. V nás
všech však byla víra, že se zase vrátíme domů.
Návrat
v roce 1945 byl spíš smutný než veselý, neboť dům byl vyrabován, dveře a
zámky vylámané, zahrada, která byla chloubou mého tatínka, zarostlá pláňaty a
kopřivami, že se tam nedalo ani vstoupit, a na dvoře to nebylo o nic lepší. ,
protože tam žádný hospodářský provoz nebyl. Údajně tam bydlela Němka z vybombardovaného území z Říše
s dětmi a ty se zase podepsaly na kachlových kamnech kuchyně a dlažbě
kolem, kde se pravděpodobně štípalo dříví. Byl to těžký nový začátek. Ze
zvířat, které jsme před odchodem předali, nezbyla ani polovina, místo páru koní
byl jen jeden a jiné to nebylo ani s hospodářskými stroji a nářadím.
Vyžadovalo to hodně silnou vůli začít znovu. Odškodnění jsme žádné nedostali.
***
Byli
jsme ze svých domovů skutečně vyhnáni a někteří (od Liberce, Chebu) utíkali
doslova jen s tím, co měli na sobě. Pamatuji se, jak nás tatínek naložil
ve 22 hod. do posledního vlaku spolu
s maminkou a bratrem, sám zůstával ve službě. Celou noc jsme jeli do
Chlumce nad Cidlinou, odkud rodiče pocházeli a kde se nás ujali příbuzní. Tu
noc totiž přišlo hlášení, že se henleinovci chystají k přepadu nádraží na
trati Děčín – Všetaty a po odjezdu vlaku skutečně obsadili nádraží ve Střekově.
Narodila jsem se ve Velkém Březně, kde byl můj otec
zaměstnancem ČSD. I když jsem byla tehdy dítě, dobře si události z té doby
pamatuji. Zprvu bylo soužití s Němci celkem normální, jakmile však sílilo
henleinovské hnutí, nebyl život s Němci žádná idyla. Po plotech byly
nápisy „Heim ins Reich“, „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ německé děti před
námi nadávaly na prezidenta Masaryka a pošklebovaly se říkankou „Lieber Führer
mach´uns frei von der Tschoslowakei“. Na nádvoří velkobřezenského zámku
(vlastnil ho hrabě Chotek) slavili vždy henleinovci za asistence ordnerů
slunovraty, ale my, děti, jsme se tam přece jen dostaly a všechny štvavé
projevy slyšely.
***
Narodil
jsem se v obci Ploskovice, okres Litoměřice, odkud jsme museli odejít
s příchodem Němců. Tatínka poslali na práce do Německa a mě
s maminkou na tatínkovo domovskou obec Sloupno u Nového Bydžova, kde jsem
s maminkou bydlel v obecní pastoušce do konce války.
***
Naše
rodina žila do roku 1935 ve Velemině, okres Litoměřice, pak přímo
v Litoměřicích. Žili jsme tenkrát s Němci v míru a pokoji při
vzájemném respektování. Až teprve Henlein
začal rozbroje. Svou touhou „Heim ins Reich“ způsobili sudetští Němci
takovou lavinu událostí a neštěstí, že by to měli uznat a odčinit, a ne klást
další nehorázné požadavky.
Hospodařili
jsme na cca 23 ha půdy, pak jsme pro otcovu nemoc pole pronajali a odstěhovali
se do Litoměřic. Otec při mobilizaci narukoval a my jsme posledním vojenským
náklaďákem před záborem odstěhovali nejnutnější věci do Terezína.
Naši
rodinu sudeťáci fyzicky nenapadli. Bylo nám však jasné, že chceme-li dále
chodit do českých škol, musíme pryč. 0djeli jsme přes řeku do Terezína, tam
jsme byli zprvu ubytování v kasárnách v obrovské místnosti, kde byly
rodiny odděleny pouze skříněmi; klosety byly společné s vojáky. Později
jsme dostali přidělené podkroví, kde byly štěnice, pak kuchyň a pokoj
v přízemí a ložnici v 1. patře.
V důsledku
záboru Terezína pro židovské ghetto jsme se stěhovali do Brňan, kde rodiče
zůstali do konce války. Přitom jsme měli
stále někde uskladněný nábytek, stále se něco ztrácelo a věci se ničily. Ve
válce jsme žádný výtěžek ze statku nedostávali a tak otec, který měl těžkou
srdeční chorobu, žil s matkou z úspor.
Po
válce se rodiče s bratrem vrátili do zpustlého statku. Žádnou náhradu jsme
nedostali.
***
Od
roku 1924 jsme žili v Želechovicích, okres Litoměřice. Vlastnili jsme tam
hospodářství o výměře 125 ha, otec byl starostou obce, předsedou SK Viktorie
Čížkovice, starostou čížkovického Sokola, členem celé řady českých spolků a
hlavně podporovatelem různých akcí – besídek, divadelních představení,
akademií, plesů, šibřinek atd. Prosadil stavbu české školy v Čížkovicích
s podporou předsedy vlády pana Malypetra, jehož byl přítelem.
Těžko
se dá vylíčit nenápadná práce českých nadšenců v pohraničí a bylo
zarážející, že někteří lidé v neobsazené části Čech komentovali náš
příchod slovy „Kdybyste se k nim chovali přátelsky, tak jste tam mohli
zůstat“. I tito lidé později dospěli k názoru , že se s těmi
„hodnými“ Němci velice těžko vychází.
Až
do příchodu Henleina do politiky bylo soužití s Němci bezproblémové, neboť
v naší obci žilo 5-6 německých rodin, z nichž v té době ještě ne
všechny věděly, zda jsou praví Němci. Např. v sousedních Úpohlavech nebyl
v době sčítání ani jeden Němec, zato v Čížkovicích, kde byla
cementárna v německých rukou, bylo 50 % Němců, ale zase polovina
z české mámy.
Želechovice
zabrali Němci, ale všechna pole zůstala v neobsazené části. Asi po týdnu
se německé vojsko stáhlo a nato povolali místní Češi české vojáky
z Úpohlav. Ti se ještě ani nezabydleli a již tu byli němečtí vojáci
z Čížkovic, kteří bez upozornění začali do českých obránců střílet. Ti se
s mým otcem kryli ve stodole, ale neubránili se několikanásobné přesile a
můj otec a tři vojáci padli. Matka utekla do Siřejovic, odkud ji dovezl jeden
známý do Nučniček, kde měla rodiče, my děti jsme byly už předtím odvezeny
k Českému Brodu, k otcově neteři.
S vydáním
otcovy mrtvoly dělali velké potíže, jen zásluhou MVDr. Nádvorníka, který
v tu dobu sloužil na vojně a ovládal perfektně němčinu tak, že postavil do
pozoru i německé důstojníky, byla tato záležitost vyřízena. Čížkovický pohřebák okradl otce i o jeho
zlatý zubní můstek.
V Želechovicích
jsme zanechali všechen živý a mrtvý inventář včetně zásob a z 15 ha nesklizené
řepy. Živý inventář činil 70 ks krav, 4 páry koní, 3 páry volů, 30 ks prasat a
drůbež. Když jsme se v květnu 1945 vrátili, nebylo zvířat ani polovina a
zásoby žádné. Samozřejmě, že všechny osobní věci byly rozkradeny. . Během války
byla matka několikrát volána na kladenské gestapo, kde ji nutili, aby statek
prodala, ale zřejmě to bylo nějak zamotané, neboť od roku 1940 nám byl statek
gestapem zkonfiskován. Odškodnění jsme nedostali žádné, byli jsme však rádi, že
při vyhnání po nás nestříleli.
Do
Želechovic jsme se vrátili po osvobození. Na statku byla velká skupina Němců
z Východního Pruska (cca 5 osob), ti chtěli odjet do Německa, ale museli
se zase vrátit, neboť jim Rusové sebrali koně. Ještě bych uvedl, že za války
žil na našem statku s rodinou nějaký Suhren , a ten zřejmě neunesl porážku,
tak zastřelil manželku, dceru, psa i sebe. Tak to bylo v mnoha případech,
kdy Němci tvrdí, že byli Čechy zastřeleni. Neznám případ z dalekého okolí,
že by někdo sudeťáka zastřelil, i když oni by v roce 1938 nejraději
postříleli polovinu Čechů, jak byli Henleinem zfanatizováni. Oni se vždy cítili
nadlidmi, a těžko to pochopí ten, kdo to neprožil.
***
V roce
1928 se rodiče odstěhovali z Bohušovic do Žitenic. Moje maminka tam byla
školnicí v české škole a tam jsme ve dvou místnostech bydleli.
Byla
to jednotřídka s jednou další třídou, kde byla školka. V budově
bydlel i řídící učitel se svou rodinou. V Žitenicích byla ještě německá škola,
větší, měla tři třídy. To proto, že zde bylo více Němců než Čechů. Tatínek
pracoval v asi 7 km vzdáleném terezínském mlýně, kam jezdil za každého
počasí ze Žitenic na kole. Pracoval na tři směny, tedy i na noční. Nás bylo
celkem pět a jeho plat nebyl velký. Když jsme vychodily – já i obě mé sestry –
pátou třídu žitenické školy, chodily jsme do měšťanky v Litoměřicích. Aby
nás rodiče uživili, musela maminka chodit pomáhat sedlákům na pole nebo prala
bohatším lidem prádlo. Sama si vařila mýdlo i sušila škrob, který se dělal
z brambor. To bylo hodně práce, ale maminka tím ušetřila, a tak jí zbyl
celý obnos, který za vyprání prádla dostala.
Každý
rok jsme také chodily s maminkou česat chmel do Ploskovic. Již od svých
pěti let jsme se svými staršími sestrami každý den odcházela do této vsi
v pět hodina ráno. Maminka nás za peníze, co jsme si vydělaly,
oblékala.Starší sestra dochodila
měšťanku a šla se učit řeznicí. Druhá sestra se po škole učila šít
prádlo. Když jsem já dochodila čtvrtou třídu, přemlouval pan řídící tatínka,
aby mě dal na gymnázium, ale to bohužel nešlo, nebyly peníze.
To
už bylo v roce 1938. Do té doby bylo ještě všechno v pořádku, Žitenice
stále žily pokojně. Pak se k nám ale najednou začali Němci chovat velmi nepřátelsky. Bez důvodů
nám třeba rozbíjeli okna, ba dokonce jsme my, Češi, museli spát v Žitenicích
v zámku, abychom byli v bezpečí. Nakonec přišel Mnichov a také naše
rodina musela utéci. Když jsme vezli to nejnutnější autem, vypůjčeným ze
Splavových mlýnů, kde otec pracoval, házeli po nás žiteničtí Němci při odjezdu
kameny.
Prvním
našim bydlištěm se pak znovu staly Bohušovice n.O, kde nám poskytla přístřeší
v jediné volné místnosti rodina Koptova. Protože nás bylo pět a místnost
byla jen asi 16 m2 velká, dovolil ředitel mlýna, abychom bydleli nakonec
v Terezíně., v domě mezi Malou pevností a městem. Tam jsme jako
rodina prožili celých šest let války a okupace, já až do svých 18. narozenin.
V Terezíně
jsem dokončila měšťanku a začala se učit švadlenou. Do kasáren, které opouštělo
naše vojsko, se stěhovali lidé ze zabraného pohraničí. Mohla jsem tam
navštěvovat spoustu svých spolužáků. Bylo to kruté, v každé kasárenské
místnosti spalo mnoho rodin s dětmi. Tito lidé měli jen nejnutnější věci,
které si mohli odvézt ze svých původních domovů.
Ovšem
později, ještě před polovinou války, začali Němci náhle celý Terezín
vystěhovávat a postupně tam umísťovali obyvatele židovského původu. Od dětí až
po starce. Ještě v době, kdy se do Terezína smělo, jsme všichni byli
svědky toho, jak se tam na kárách stále vozily dřevěné rakve. Terezín Němci
velmi rychle vystěhovali, uzavřeli a udělali z něho židovské ghetto. My
jsme bydleli šest let „volně“ přímo mezi
ghettem a Malou pevností. Denně jsem viděla zástupy vězňů, kteří odcházeli
kolem našeho bydliště do práce a večer se opět do Malé pevnosti vraceli. Zpět
už šli jen utahaní, zbití lidé. Za domem, kde jsme bydleli, postavili Němci
prádelnu, tam chodili prát Židé z ghetta – a ty jsem měla rovněž každý den
na očích.
Za
šest let je možné prožít velmi mnoho. Od svých dvanácti do osmnácti let by toho
bylo na otřesný, varovný román.
Ludmila Špecingerová, tehdy Žitenice
u Terezína
***
Jsem
jedním z těch, kteří museli v roce 1938 utéci ze svého rodiště.
Narodil jsem v roce 1928 a spolu se svými třemi staršími sourozenci jsme
žili ve Štětí. Otec byl Němec a matka Češka;
při optování se otec přihlásil k české národnosti, protože my,
všechny jeho děti, jsme navštěvovaly české školy. Nelze popisovat všechny
zážitky a pocty, které od té doby celá naše rodina zažívala. V roce 1938
odvezli známí mě a mé dva sourozence do Prahy, kde jsme byli umístěni
v různých rodinách. Rodiče zůstali ještě ve Štětí, protože doufali, že se
vše nějak vyřeší. Jelikož se situace nadále zhoršovala a dozvěděli se, že se
Němci na otce chystají, tajně v noci utekli přes Labe jen v tom, co
měli na sobě, a bez dokladů.
Redakce: J.
Skalský
Připravil:
dr. O. Tuleškov
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci Kruhem občanů ČR vyhnaných v r.
1938 z pohraničí jako svou 196. publikaci určenou pro vnitřní potřebu
vlasteneckých organizací. Praha, leden 2007. Web. stránka: www.ksl.wz.cz,