Vyhnání Čechů z pohraničí 1938
Vzpomínky
VIII.
***
Narodil jsem se roku 1924 ve Znojmě a do roku 1938 jsem s rodiči bydlel ve Vranově n. Dyjí. Otec byl vesnický krejčí, matka švadlena. Ve Vranově jsme měli malý domek o dvou místnostech. Od roku 1937 se množily výzvy a nátlak, abychom opustili Vranov. V noci k nám na dvorek přicházeli neznámí lidé, bušili na okna, svítili do místnosti baterkami a vykřikovali, abychom odešli. Později jsme nacházeli na dvorku listy s německým textem „Táhněte pryč, zde nemáte co pohledávat“.
Matka odešla s mladším bratrem a se mnou dva dny před záborem do Moravských Budějovic, kde jsme našli nocleh u pí. Řídké. Otec za námi přišel v noci, která předcházela záboru. Byl celý zkrvavený, s roztrhanou košilí a porvaným sakem. Přivezl s sebou nejnutnější nábytek a peřiny. Přestěhovali ho ustupující vojáci, kteří mu také poskytli ochranu před běsnícími ordnery. Za několik dní jsme se přestěhovali do skladu s kamennou podlahou, za nímž byla malá místnůstka na spaní. Teprve po třech letech jsme našli ubytování ve dvou místnostech ve vedlejším domě.
Asi po měsíci chtěla matka z Vranova přivézt některé potřebné věci, které jsme tam museli nechat. Byla však vyhnána s tím, že ve Vranově nemá co pohledávat. Teprve v dalších letech, kdy bývalí ordneři byli odvedeni na vojnu, jsme mohli náš domek na propustku občas navštívit. V domě bydlela cizí žena a děda ve svém výměnku.
Z Vranova se před záborem prakticky všichni Češi museli odstěhovat (asi 100 osob). Pouze dvě rodiny zůstaly. Jejich synové byli v prvních dnech záboru surově do krve zmláceni.
Také moje manželka a její sestra musely opustit svůj domov
ve Vilémově u Kadaně. Tchán zde byl přednostou stanice. Tamní učitelé
přespávali v posledních týdnech ze strachu před Němci na stanici.
Z Vilémova odešli před okupací všichni Češi.
***
Otec žil ve Znojmě od roku 1916, kde žili již matčiny rodiče. V letech 1927-1938 pracoval jako zahradník v městském hřbitovním zahradnictví. Po záboru zůstal otec ještě nějaký čas v obsazeném území. Matka odešla se mnou dříve za nové hranice ČSR. Vzpomínám si, že otec několikrát (jednou i s matčiným otcem a její sestrou) přešel v pozdních večerních hodinách tehdejší hranice a po návštěvě se časně ráno opět vracel do Znojma. Výnosem městského úřadu ve Znojmě ze dne 3.11.1938 byl však otec propuštěn ze zaměstnání a my se přestěhovali do Brna.
Krátce
po osvobození jsme se samozřejmě vrátili do Znojma. Nejprve otec sám –
nastoupil u správy městského zahradnictví a městských hřbitovů. Matka se mnou
se přestěhovala zpět ještě před koncem tehdejšího školního roku.
Materiálně
ani finančně naše rodina odškodněna nebyla. Nikdo ani nemohl vrátit zdraví mé
matce, která pak zemřela v červnu 1947, a nikdo nemohl vrátit život mému
strýci, matčinu bratru, který jako majitel zámečnické dílny mohl po Mnichově
zůstat ve Znojmě, ale jako Čech přestal mezi prvními dostávat inzulín, takže na
svou těžkou cukrovku zemřel již v prosinci 1941 ve věku 34 let.
***
Pocházím ze Znojma, kde jsem žil s rodiči a třemi bratry. I jako malý chlapec si velmi dobře pamatuji na tamní spokojený život za doby 1. Republiky až po ony pohnuté události v roce 1938, na které se nedá jen tak lehce zapomenout.
Do
roku 1937 bylo soužití obyvatelstva klidné a mezi Čechy a Němci nedocházelo
k žádným vážnějším střetům, a to také proto, že oslavy a manifestace se
konaly odděleně a v jiném prostoru. K nepokojům začalo docházet
v polovině roku 1938, zejména pak v září 1938, a to vlivem činnosti
vůdce SdP Konráda Henleina, připravujícího ozbrojený puč.
Vzpomínám
si, jak čs. rozhlas vybízel občany k setrvání u přijímačů, až došlo
k vyhlášení mobilizace. Dva ze straších bratrů téže noci ihned odešli ze
Znojma. Následně jsme také my
v panice utíkali do vnitrozemí k dědovi do Dřevohostic u
Přerova. Tam jsme však dlouho nepobyli, neboť na rozhlasovou výzvu
k obraně čs. pohraničí jsme se
s otcem vraceli do Znojma. Jako štábní rotmistr v záloze byl otec
velitelem skupiny ochrany železničního viaduktu „Červený most“ a po několik dnů
jsme spolu s matkou a bratrem v noci donášeli obráncům jídlo.
Později,
když se situace zhoršovala, se rodiče rozhodli opět utéci do Dřevohostic. Na tu
noc nikdy nezapomenu, kdy jsme s malým rancem a jen s tím, co jsme
měli na sobě, odjížděli směrem na Hrušovany n. Jev. – Mikulov – Břeclav. Trať
v pohraničí vedla územím obsazeným henleinovci. S obavami, jak
projedeme, seděli jsme beze slova,jen tlumené světlo blikalo u stropu vagónu.
Netrvalo však dlouho a za ostřelování vlaku zhasla žárovka docela a my jsme již
přikrčeni leželi na podlaze vagónu. Slyšeli jsme jen výstřely a sledovali
jejich záblesky. Projeli jsme však, atak jsme se znovu ocitli v bezpečí
vnitrozemí.
Jako
uprchlíci jsme nic neměli, a tak se asi po čtrnácti dnech rodiče rozhodli, že se opět vrátíme do Znojma
s nadějí, že se snad podaří z našeho majetku něco zachránit.
Zprávy
o situaci v pohraničí byly rozdílné. Otec myslel, že to vyjde. Ovšem velmi
se mýlil, rychleji přišel zábor a nám se již nepodařilo vrátit se ze Znojma do
vnitrozemí. Jen starší bratr utekl kanalizací do Přímětic, které ještě byly ne
nezabraném území.
Po
příchodu německých vojsk v říjnu 1938 bylo mnoho znojemských Čechů
internováno do zajateckých táborů, někteří z nich až do Dachau.
Z dříve „dobrých“ Němců se téměř všichni stali fašisty a tlupy
organizovaných henleinovců a ordnerů prováděly mezi občany čistky. Byl jsem
očitým svědkem, jak zajali starostu Sokolské obce, starého pána se šedivou
hlavou a bradkou, za kterou ho uvázali na provaz a vodili po ulicích města. Sám
jsem mnohokrát musel vyslechnout nadávku „böhmischer Hund“ a neutekl-li jsem
zavčas, dostal jsem i nějakou tu „nakládačku“. V té době jsem jako kluk
zažil i příjezd Adolfa Hitlera do zabraného Znojma, jeho vystoupení v sále
Německého domu a jeho jízdu v otevřeném automobilu ulicemi Znojma. Od té
doby se všichni Němci projevovali jako nacisti a členové NSDAP bez výhrady.
Otci
několikrát byla nabízena spolupráce, poněmčení a moje umístění do německé školy,
což odmítl, a proto se jako politicky nespolehlivý musel denně hlásit na
policii. Do poloviny listopadu 1938 jsme nemohli dostat výjezdní povolení ze
Znojma. Až před vánoci 1938 jsme mohli odjet. S sebou zas jen ranec, kolik
kdo stačil unést. Už bych ani nespočítal, kolik na mne matka stačila navléci
osobního prádla, košil, trenýrek, svetrů a kabátů; byl jsem pěkně zaoblený.
Odjížděli jsme přes Citonice do Olbramkostela, kde byl hraniční přechod a
německá celnice. Před příjezdem uschovali rodiče u mne nějaké cennosti a zbytek
peněz v domnění, že bez úhony projdu prohlídkou. V posledním okamžiku
si to však matka rozmyslela a vše mi odebrala. A snad to bylo vnuknutí, protože
právě mne při kontrole vysvlékli a prohledali, zatímco matka kontrolou prošla bez
úhony. To byl všechen majetek, se kterým jsme z domova odešli.
Ztratili
jsme domov a majetek, a nikdo nám nic, kromě obnošených šatů a obuvi od Českého
srdce v roce 1939, nedal. Smířili jsme se s tím, že to všechno byla
válečná daň, aniž bychom se dočkali toho, že by se nám někdo z viníků
omluvil.
Dalibor Roháč, tehdy Znojmo
***
Byli
jsme vyhnáni (já jako desetiletý a matka jako vdova) ze Znojma a byli nuceni
tam zanechat většinu bytového zařízení a ostatních věcí. Dosud se nám nikdo ze
SRN neomluvil, ani neprojevil snahu o odškodnění. Ba naopak, sudeťáci dnes
vyslovují nehorázné požadavky na své vlastní odškodnění, což je nutno rozhodně
odmítnout.
***
Naše
rodina, rodiče, o dva roky starší sestra a já, bydlela od roku 1921 ve Znojmě.
Otec byl průvodčí vlaků ČSD, členem sociální demokracie, my se setrou jsme
chodily do české obecné školy, měšťanské školy a gymnázia. Obě jsme byly
členkami Sokola a účastnily se sokolských sletů. Situace se zradikalizovala
v polovině roku 1938, i když předtím jsme se s německými občany
stejného politického smýšlení stýkali a celkem dobře s nimi vycházeli.
Pamatuji
se, že již v roce 1936 začali být někteří Němci nepřátelští, scházeli se v
Německém domě a při svých shromážděních nám nadávali, házeli po nás kamením,
zvláště naši mladí vrstevníci. Zaháněli nás z náměstí a ulic, kde konali
svoje srazy a manifestace.
Ze
Znojma jsme se musely s matkou a sestrou vystěhovat, ale nebylo nikoho,
kdo by nám, třem ženám, pomohl. (Otec v té době sloužil na přerovském
železničním uzlu při převážení našich vojsk, která musela opustit hranice.
V září 1938 jsme delší čas o něm neměly žádné zprávy a byly jsme úplně bez
peněz.) Maminka stála dva dny a dvě noci v kasárnách a prosila, aby nám vojenské
auto převezlo pár věcí z našeho zařízení na nádraží.
Konečně
začátkem října 1938, kdy už nacistická vojska byla na okraji města, nám naši
vojáci odstěhovali veškeré zařízení do nákladního vagónu na nádraží s tím,
že už je to poslední vlak, který je ze Znojma vypraven. Do vagónu jsme naložily veškeré zařízení i
s naším malým hospodářstvím, kozou, králíky a slepicemi. Vlak nás pak
odvezl do Okříšek, a tam nás odstavili na slepou kolej. V tom vagóne jsme
bydleli dva měsíce (to už byl otec
s námi), protože jsme nikde nemohli najít ani jednu místnost
k bydlení – vše bylo obsazeno uprchlíky. Ve vagóne se nesmělo topit ani
vařit, tak jsme se stravovali u projíždějících čs. vojsk. Po dlouhém hledání
jsme pomocí známých v Moravských Budějovicích našli ubytování u hodných,
nábožensky založených lidí. Byla to jedna místnost bez jakéhokoli sociálního
zařízení. V této jedné místnosti jsme všichni čtyři provizorně bydleli.
Veškerý dobytek jsme dali k tetě do Pokojovic. Z vagónu jsem chodila
do školy do Okříšek a má sestra jezdila do gymnázia v Brně.
V Moravských Budějovicích jsme pak chodila do měšťanské školy a má sestra
od pololetí 1939 do gymnázia.
Ve
Znojmě jsme měli rodinný domek, který po našem odchodu obsadila Němka.
V domku v mansardách jsme nechali zařízení dvou dětských pokojů.
Domek jsme sice v roce 1945 dostali zpět, ovšem zcela devastovaný a bez
jakéhokoli zařízení.
***
V roce
1938 mi bylo jedenáct let a mé sestře tři. Živě si pamatuji, jaký strach
prožívali moji rodiče, co s námi bude. Otec byl vrchní respicient finanční
stráže a bydleli jsme v Hnanicích u Znojma na celním úřadě. V té době
někteří financové a vojáci, mezi nimi i můj otec, tábořili v lese a
střežili naše hranice. Napadali je ordneři a příslušníci německého
„freikorpsu“. Při jedné přestřelce byl náš známý poručík Chlup zastřelen.
Pochován je v Brně.
Jednoho
dne přišel otec domů a sdělil nám, že musíme okamžitě pryč. Odjely jsme tedy
s maminkou k babičce na Hanou, kde jsme bydlely několik měsíců. Za
pár dní se maminka vrátila do Hnanic, aby odvezla nábytek a bytové
zařízení. Prádlo, kožich a nábytek
v kuchyni tam tatínkovi ponechala. Ten den, co maminka byla v Hnanicích,
hlásili v rádiu, že Němci v noci hodili na celní úřad do sklepů
granát, protože se domnívali, že tam jsou schované všechny rodiny českých
financů., Prožívala jsem hrozné chvíle, neboť jsem si myslela, že rodiče na
úřadě spali.
Odpoledne
jsem maminku přece jen čekala, a jaká byla moje radost, když se vrátila.
Maminka i všechny rodiny odjely a spaly ve Znojmě. Vše, co zbylo na celním
úřadě, bylo pryč a věci uschované ve Znojmě ve stodole byly ukradené nebo
rozbité. A tak jsme museli začínat znovu.
***
Také
já patřím mezi vyhnané v roce 1938 z našeho pohraničí, a to ze
Šatova. Bylo mi devět let, ale pamatuji se, jak mě musel otec vodit do školy,
protože nás Čechy bili henleinovci klacky, házeli po nás kameny a nadávali nám.
Nemohu uvádět ta slova, která na nás volali. Utíkali jsme jen s tím
nejnutnějším, každý nesl svůj uzlík. Nábytek a všechno zařízení jsme ve
vlastním domku nechali a utíkali jsme k matčině sestře do Pavlic. Odtud
jsme šli všichni do Okříšek a pamatuji se, že když nám matka jakž takž uvařila,
že jsme jedli na bedně a seděli na zemi. Byli jsme tři kluci a rodiče nad námi
stáli a plakali. Po čase nám známí půjčili nábytek, než jsme si něco pořídili.
Otec pracoval na dráze v Okříškách.
V roce
1945 hned po osvobození se šel otec s mým bratrem podívat na náš domek.
Jaké však bylo jejich překvapení – podlahy vytrhané, na půdě vyřezané trámy.
Němka, co tam bydlela, říkala, že neměla čím topit, takže to vyřezala. Náš nábytek tam také nebyl, no prostě nic.
Museli jsme celý domek opravovat, aby nám nespadl na hlavu, a nikdo nám nedal
ani korunu. Nemohu na to všechno nikdy zapomenout.
Ještě
bych chtěl připomenout, že bratr byl při odsunu Němců na vojně a jezdil
s transporty, které vezly odsunuté Němce. Nikdy však neříkal, že by se
s nimi špatně nakládalo.
***
Můj
strýc Bohumil Čech žil s rodinou od roku 1923 nejprve v Dolenicích u
Moravského Krumlova a od roku 1928 pak v Bezkově u Znojma. Byl řídící
učitel na jednotřídce, ppor. Ruských legií, člen Sokola, ČSČK, hasičů a
skautský vedoucí. Bezkov byla ryze česká obec a kdyby nebylo naprosté blízkosti
hranice (asi 5 km) a budování pevnůstek v roce 1937, ani bychom nevěděli,
že se něco děje. Od ledna 1938 ale i sem dolehla nervozita a zprávy o henleinovských
provokacích v blízkých německých obcích.
Po
zabrání poněmčených obcí (Podmolí, Lukov a další) byly zabrány i obce české, a
tím byl Bezkov odříznut od republiky a spojen s ní jen jednou lesní
cestou. Strýc byl na této cestě zatčen a odvlečen do Znojma, kde byl vězněn
přes protesty, že byl vlastně unesen z čs. území. Teprve po čtyřech dnech
byl propuštěn. Po opravách hranic získal Bezkov přijatelné spojení s
republikou.
Druhý
můj strýc, Oldřich Olejník, žil od roku 1930 v Břeclavi. Byl ředitelem
pobočky Králopolské spořitelny, členem Sokola a SK Břeclav (Stadion ředitele
Olejníka) a vůbec to byl společensky významný člověk. Německé provokace začaly
hned v oce 1933, od roku 1935 se stupňovaly a od konce roku 1937 již byly
zcela neúnosné. V Břeclavi byli např. Češi shazováni s chodníku,
protože prý dobytek musí chodit po silnbici! Rodina ještě před příchodem
německé armády odešla do Bystřice úpod Hostýnem, strýc sám zůstal ve
spořitelně, byl však okamžitě henleinovci zatčen, byt byl vykraden a zapečetěn.
Asi po dvacetidenním věznění byl strýc
vyhoštěn do vnitrozemí.
Za Bohumila Čecha, tehdy Bezkov u Znojma, a Oldřicha Olejníka, tehdy Břeclav, Vladimír Valeš, synovec, tehdy Moravský Krumlov
***
V pohraničí žili rodiče od svého narození. Otec se narodil v Bohuticích a matka o několik vesnic dále. Do Moravského Krumlova jsme se z Bohutic odstěhovali asi v roce 1935, protože otec tam dostal práci a byt. Otec pracoval příležitostně v zemědělství a potom dělal staničního dělníka v Moravském Krumlově. Matka měla náhodné zaměstnání. Já jsem v Moravském Krumlově začal chodit do školy. Bydleli jsme na konci nádraží, ve strážním domku. Měli jsme domácí zvířectvo, otec pracoval, aby nás uživil.
Situace
se zradikalizovala vyhlášením mobilizace. Otec byl odveden a do zabírání
pohraničí Němci se domů nevrátil. Byl v nějaké vlastenecké organizaci, a
proto se ukrýval.
Byli
jsme vyzváni, abychom odešli. Matka naložila na trakař nějaké svršky a my čtyři
děti jsme s ní šly pěšky přes zabrané území do Bohutic, které zůstaly
v republice. Bylo to asi 10 km daleko.
Pamatuji
se, že v Rakšicích již byla na silnici německá kontrola. Když uviděli
matku s trakařem a malými dětmi, tak nás po delším domlouvání propustili a
my jsme se šťastně dostali do Bohutic.
Zanechali
jsme v Krumlově veškeré bytové zařízení, včetně domácího zvířectva.
Náhradu za zanechané věci jsme nikdy nedostali.
Protože
nás bylo více děcek, měli jsme potíže s bydlením. V Bohuticích jsme
se zdrželi krátce. Odtud jsme odjeli do Újezdu u Luhačovic, a to již
s otcem. Ubytovali nás na nádraží.
Občané této vesnice nám nosili jídlo a ovoce. Po několika měsících jsme
se odstěhovali na Hlínu, to bylo u Dolních Kounic. Tam jsme dostali byt. Odtud
byl otec poslán nucené práce do Německa, a proto jsme odešli zpět do Bohutic.
To byla naše domovská obec. Tam nám starosta dal byt, kde jsme zůstali až do
konce války.
Všude,
kde jsme po dobu okupace bydleli, nás lidé litovali. Měli jsme velkou bídu.
***
Ve
svých deseti letech jsem opustila s maminkou a bratrem Pohořelice, což je
obec asi hodinu cesty autobusem na jih od Brna. Tam můj otec dostal v roce
1936 práci na poště. Protože ale ten nešťastný rok 1938 přišel po dvou letech
našeho příchodu do Pohořelic, neměli naši možnost našetřit dostatek peněz na
pořízení nějakého malého domku, jak to tam už měli mnozí Češi – většinou
učitelé, obchodníci atd. Takže jsme nepřišli o majetek nemovitý, ale o kus
domova, kde jsem se cítila dobře.
Jeli
jsme nákladním autem do neznáma, matka vedle řidiče a my dvě děti na korbě – na
otomaně obstaveném skříněmi. Polovina zařízení však tam zůstala, také osázená
zahrada. Otec jako přednosta pošty s námi nemohl jet, musel předat úřad.
Přijeli
jsme k příbuzným do vnitrozemí, které jsme dříve neviděli, pak se otec
konečně objevil. Rok jsme byli přechodně v Novém Městě na Moravě, pak jsme
se dostali do Brna.
***
V roce
1938 jsem bydlel s rodiči v Pohořelicích. Otec byl v květnové
mobilizaci povolán do armády. Někdy potom (asi v říjnu) dostal dovolenku,
aby mohl rodinu přestěhovat, neboť to bylo pro matku s třemi dětmi již
v Pohořelicích neudržitelné.
Celou
rodinu otec přestěhoval do Židlochovic, dopravní prostředek bylo jen jeho kolo,
takže skoro celý skromný majetek zůstal v Pohořelicích. Náhradu za něj
jsme nikdy nedostali.
***
Ač
mi bylo v roce 1938 teprve pět let, velmi živě si vzpomínám na dobu, kdy i
já s mámou a bratrem jsme v noci utíkali z Mikulova a na strýcův
náklaďáček stačili pobrat pouze část majetku. Ještě dnes mi zůstalo
v paměti, jak mi strachem bušilo srdíčko. Jeli jsme ke střence do Rakšic u
Moravského Krumlova, která nám poskytla azyl. Otce zavřeli spolu s
kolegy, zmlátili a přemlouvali, aby se dal k Němcům. Musím
podotknout, že můj otec byl u policie a v roce 1936 byl převelen
z Brna do Mikulova, kam za ním šla celá rodina. V prvních letech žily
mezi sebou obě národnosti normálně a bez větších problémů. Později Němci Čechy
neustále napadali, hanlivě po nás pokřikovali a dokonce nás – děti – bili.
***
Můj
otec byl vyšší úředník na poště v Mikulově. Utíkali jsme tehdy rodiče,
sestra a já. Mně bylo jedenáct let a začala jsem právě chodit do primy na
mikulovském gymnáziu. Dobře si na všechny okolnosti a s tím spojené útrapy
pamatuji.
Přála
bych si, aby si naši sousedé v Německu uvědomili, že nás bylo mnoho, kdo
tehdy museli opustit svoje domovy, a že náš odchod nebyl lehký.
***
Narodila
jsem se v roce 1932 v Poštorné, okr. Břeclav, kde jsme zůstali i po
Mnichovu. Žila jsem zde se svými sestrami a matkou. Matka 16. listopadu 1939
zemřela. Po její smrti se o nás staral matčin bratr a má nejstarší sestra,
které bylo tehdy patnáct let. Začátkem roku 1940 (přesně si nepamatuji, ani
sestry) přišel policajt ke strýci s tím, že se musí dostavit se mnou a
s mou sestrou Věrou, narozenou roku 1930, k soudu v Břeclavi.
Soud určil, že já a sestra Věra budeme vychovávány sociální péčí v německé
rodině. Od soudu si nás odvezla sociální pracovnice. Strýc jel domů bez nás.
Starosta Pavlák z Poštorné řekl naší nejstarší sestře, že nás odvezli do
zabraných Milovic na Břeclavsku. Zde jsme byly dány každá zvlášť do jiné
německé rodiny na výchovu. Nejstarší sestra nás nemohla navštěvovat, protože
musela pracovat u Němců až do jejich odsunu v roce 1945. Hned, jak to bylo
možné, jela pro nás do Milovic, ale tam nás nenašla. Předseda NV sdělil, že
rodiny a s nimi i my byly vystěhovány do Pulschtefu nebo Mistelbachu.
Sestra se svým snoubencem odjela do Mistelbachu v Rakousku. Tam nás
objevili, když jsme vycházely z kostela. Vedla nás Němka. Sestra Ludmila
nás oslovila a řekla, že pro nás přišla. To víte, to bylo shledání. Po pěti
letech! Šla jsem hned k sestře, ale sestra Věra (v té době jí bylo patnáct
let), řekla, že ji Češi vyhnali, takže do ČSR nepůjde. Tak zůstala v Rakousku,
kde žije dosud.
V době
tzv. výchovy v německé rodině v letech 1940 – 1945 jsem si přišla na
své – od nejposlednější práce v hospodářství (bylo mě v té době osm
až třináct let), až po to, že jsem po návratu do ČSR neuměla česky. Do německé
školy jsem byla posílána, jen když nebyla v hospodářství práce. Nenajít mě
sestra Lída, tak jsem přišla o národnost a o vlast.
***
Naše
rodina žila do okupace pohraničního území ve vlastním jednopatrovém rodinném
domě v Poštorné u Břeclavi. Blízko nás v několika rodinných domcích
bydlely rodiny státních zaměstnanců, převážně železničářů, kteří pak jako my
museli odejít do okleštěné republiky. V okolních obcích se hlásilo
k německé národnosti jen málo rodin, většinou židovských podnikatelů –
některé z jejich dětí se ihned objevily v krojích Hitlerjugend.
Většina z nich však sdílela osud Židů z Němci okupovaných zemí.
Na
zanechaný majetek, válečnými událostmi dosti poškozený, jsme se vrátili
v červenci 1946.
Občany,
kteří zůstali v obsazeném území jižní Moravy, Němci nazývali „Böhmische
Kroboten“ (tj. Kroaten, Charváti).
***
Patřím
mezi děti, které spolu s rodiči musely opustiti v roce 1938 Břeclav.
Bylo nás pět, nejstarší sestra byla nemocná. Mně bylo třináct let. Mladší
sourozenci si mnoho nepamatují. Nás
odvážela maminka na žebřiňáku s peřinami a nejdůležitějším šatstvem ke své
matce do Pohořelic, brzy však přišli Němci a bylo další stěhování.
Potom
přišel protektorát a i když z mých blízkých příbuzných nebyl nikdo
v koncentráku, cítila jsem se všemi více postiženými a snažila jsem se
vždy jim pomoci, stejně jako můj otec, který byl italským legionářem.
I
jejich jména, ač již nežijí, mohu napsat: je třeba dialogu, ale Němci nás
nesmějí vydírat a už vůbec nevznášet územní požadavky. Na to, co jsme prožili,
se nikdy nedá zapomenout!
Ludmila Šimková, tehdy Břeclav
***
Dětství
jsem prožil na jižní Moravě. Do roku 1935 jsme bydleli v Břeclavi, kde
otec byl zaměstnán jako železničář. Pak byl přeložen do nedalekého Lanžhotu,
odkud jsem jezdil do Břeclavi do gymnázia. Pamatuji se na řadu událostí, jako
skautík a sokol, než Němci zabrali jižní Moravu, kupř. jak po záboru
zdevastovali naše gymnázium. Břeclav byla zabrána, i když to bylo české město
(důležitá křižovatka), nepatrná menšina německy mluvících občanů byli spíše
Židé. My studenti jsme pak museli jezdit do střední školy do Hodonína přes
„slovenský štát“.
Když
gestapo zatklo mého otce, přednostu stanice, museli jsme se vystěhovat i
z Lanžhotu. Otec byl zastřelen v koncentráku Mauthausen v roce
1941. Do našeho rodného domku v Napajedlech, tj. rodiště rodičů, byla
nastěhována Němka jako tzv. treuhänder. Já jsem zbytek války prožil ve Zlíně.
***
Stejně
brutálně, jako byli Češi vyhnáni ze sudetského pohraničí, byli vyhnáni i
z pohraničního Slezska, a to Poláky, kteří se na chvíli stali velkými
spojenci Hitlera a dostali za to darem území od Těšína do Petřvald.
Naše
rodina se vystěhoval do Petřvaldu v roce 1927, neboť tam Báňská a hutní
společnost přemísťovala své zaměstnance z Ostravy. Na závodech se ještě
touto dobou úřadovalo německo-polsky, protože na vedoucích místech byli
zaměstnanci těchto národností. Otec si ihned po příchodu způsobil nepříjemnost,
neboť požadoval hlášení o provozu v češtině, což šichtmistři těžce nesli.
Otec
pracoval na závodě Pokrok jako důlní měřič. On i jeho sedm bratrů byli horliví
sokolové (starosta, náčelník). Má matka pocházela z polské rodiny, ale
měla české školy a vždy se považovala za Češku. Já jsem chodila do obecné školy
v Petřvaldě, byla to krásná nová česká Masarykova škola. Pak jsem
studovala v Orlové až do záboru.
Na
podzim 1938 obsadilo toto území polské vojsko. Naše škola v Orlové byla
ihned zavřena a na dveřích byla cedule “Žáci české národnosti nemají přístup“.
Otec dostal rozkaz předat své měřičské oddělení a do tří dnů opustit území. Pak
přišla propustka „bez povrutu“, jen pro výstup. Zůstat jsme nesměli, třídenní
lhůta byla neodvolatelná, na „Postyrunku“ se úřadovalo často i býkovcem.
Stěhovali
se skoro všichni naši sousedé, zaměstnanci Báňské a hutní. Petřvald se stal za
deset let ryze českým městysem. Nebyla auta k vystěhování a některé vozy
zase nepustili vojáci přes hranice, a tak na poli ležely v dešti haldy
nábytku. Nezapomenu, jak polští vojáci poštvali psy na rodinu s dětmi,
když neuposlechla nějaké jejich rozkazy.
Všichni
vyhnaní směřovali na Ostravu, utíkali sem i ze Sudet a z Hlučínska a od
Opavy. Ostrava byla přeplněna. Město ubytovávalo vystěhovalce ve školách,
v klášteře v Ludmile apod. My jsme měli štěstí, naší rodině pomáhali
strýcové, též Báňská a hutní se zachovala velmi vstřícně ke svým zaměstnancům.
Dostali jsme jednu světnici a tam jsme bydleli do března.
Otec
dostal nové umístění v Ostravě a nový závodní byt. Stěhovali jsme se, když
němečtí vojáci okupovali Ostravu. Nová hrůza, tanky, SS, vojáci vykupovali
obchody jako hladové kobylky. Náš bývalý profesor ing. Josef Nekola zařídil na
magistrátě, aby byla zřízena uprchlická třída při obchodní akademii a do ní se
přihlásilo 60 žáků. Koncem roku jsme dostali vysvědčení o ukončeném vzdělání. .
Náš milovaný profesor se toho nedožil, utloukli ho na gestapu i s jeho
dvěma kolegy. Nastala doba strachu.
Odškodněni
jsme nebyli, ani jsme nic nepožadovali. Události od r. 1938 až do r. 1945 byly
kruté, potlačování důstojnosti člověka a vyvolávání strachu muselo
v každém zanechat nenávist k „nadřazené“ rase. Počátkem roku 1945 Němci
houfně odjížděli vlakem směrem k Přerovu, oblečeni do drahých kožichů,
ověšeni batohy a pytli, aby ujeli někam do bezpečí.
Žádného
násilí se na nich nikdo z nás nedopustil. Byli jsme rádi, že jsme přežili.
Myslím si, že v každé zemi, kde se promíchávají národnosti, dochází
k třenicím a nežije se klidně. To je vidět na celém světě a dělo se to i
v minulosti.
Ty
zlaté časy Masarykovy republiky se už nikdy nevrátí, naše děti to nikdy
nepoznají!
***
Žila
jsem s rodiči v Porubě, kde jsem navštěvovala primu reálného gymnázia
v Orlové. V listopadu 1938 jsme se museli z domova vystěhovat do
rodné obce mých rodičů, do Drnovic u Vyškova. Tehdejší čs. armáda nám naše
bytové zařízení naložila do nákladního vagónu na nádraží v Orlové.
Cestovali jsme tak týden, některé rodiny i se svými domácími zvířaty. Ve
větších městech byly zastávky, kde jsme přibrali další vyhnance, dostávali
občas teplé jídlo a mohli uspokojit své toaletní potřeby. Asi po týdnu jsme
přijeli do Vyškova, bylo mi tehdy jedenáct let, ale pamatuji se, že to bylo
vzorně organizováno.
Po
příjezdu pro nás nebyl pochopitelně žádný byt, a tak nás přijala pod střechu
sestra mé maminky, než jsme si zařídili vlastní bydlení. Byli jsme bez
jakýchkoli prostředků, ale rodiče obdrželi od československých úřadů nějaké
poukázky, na které jsme dostávali v obchodech nejnutnější jídlo a oděv. Na
vyškovském gymnáziu jsem byla také osvobozena od placení školného a školních
pomůcek.
Chtěla
bych upozornit na újmu a křivdu spáchanou na tehdejších našich studentech,
kterým byla za německé okupace zavřena jejich škola, takže nemohli dál budovat
svou existenci. Po skončení války byly sice dále naše školy otevřeny, ale jen
někteří měli možnost studium si doplnit. Většinou je osud rozevlál různými
směry a ke svým vytčeným cílům se již ani nemohli vrátit.
Olga Přibyslavská, tehdy Poruba
***
Rodiče
žili v Petržalce, otec tam byl na poště a já jako školačka až do roku
1938, kdy henleinovci obsazovali Sudety. Protože byl táta zaměstnancem pošt,
tak nás pošta stěhovala koňským potahem a jen to se mohlo naložit, co se vešlo
do plachtového vozu na balíky. Ráno už nás hledali na listině zrádců. Byt nám
dali tam, kde táta pracoval, a to jen garsonku. Ze „slovenského štátu“ jsme pak
museli odejít do protektorátu. Otce gestapo zavřelo nejdříve do Kounicových
kolejí, pak do Buchenwaldu a do Dachau, kde byl popraven.
Mrzí
mě, že se na naše lidi všude zapomíná a oběti, které přinesli, byly marné.
Magda Klempancová, tehdy
Petržalka
***
Patřím
mezi ty, kteří byli vyhnáni ze dne 7. Na 8. Října z Petržalky, která byla
zabrána nacistickými vojsky. Můj otec, bývalý ruský legionář 6. Hanáckého pluku
Olomouc, vykonával po návratu do vlasti z 1. Světové války službu na polských
hranicích ve Snakově, okr. Bardějov, jako respicient finanční stráže. Po roce
1927 byl přemístěn do Petržalky k výkonu stejné služby na celnici
hraničního přechodu do Maďarska. Navštěvoval jsem v Petržalce pět tříd
obecné školy a od září 1938 pak gymnázium v Bratislavě. Do doby, než
přišel Hitler k moci a nezabral Rakousko, nebyly v Petržalce mezi
obyvateli žádné národnostní ani politické třenice, žilo se v naprostém
souladu. Čech vedle Slováka, Němce, Maďara, Poláka i občanů ruské národnosti
(bělogvardějců). Úplná změna nastala v srpnu 1938. Slováci
provolávali „Čechúni von“, Maďaři začali
nosit svoje horthyovské černé široké mašle se zlatými třásněmi. Příslušníci
německého národa zase chodili
s bílými podkolenkami, v jelenicových šortkách s „padacím mostem“,
ženy v krojích podle příslušnosti ke svému kraji. Jen občané z Ruska
nevěděli, co mají po postupu Hitlera do Rakouska dělat a k čemu se přiklonit. Pro ně bylo
jisté, že se musí dostat mimo území zabrané Německem, tj. na západ, neboť
matička Rus nebyla jejich emigraci do ČSR nakloněna a věděli, co by je v
případě návratu do jejich země čekalo.
Vrátím
se však k události ze dne 7. na 8. října 1938, kdy naše rodina musela do
24 hod. opustit svůj byt v Petržalce, nechtěla-li přijmout německou
příslušnost. Co vzal otec na řídítka
kola a nosič, maminka do tašek a nůše, já do batohu (bylo mi tehdy dvanáct
let), to bylo vše. V Bratislavě nám bylo poskytnuto společné ubytování asi
pro 50 – 60 lidí ve vyklizených garážích tehdejšího Finančního ředitelství. Tak
to tedy vypadalo s vyhnáním Čechů ze zabraného území Petržalky, bez
náhrady za majetek ponechaný v bytě. Stejným způsobem jako naše rodina
byly vyhnány i další české rodiny.
Píši
to proto, aby si naši občané i mladá nastupující generace uvědomili, že
v roce 1938 došlo skutečně k vyhnání Čechů z pohraničí a odsun
Němců v roce 1945 po skončení 2. světové války byl až následnou událostí.
***
Můj
otec byl od 1.1.1919 zaměstnán jako staniční dozorce na bratislavském nádraží.
Jeho pozdějším působištěm byla Brezová pod Bradlom a Nové Zámky. Na základě
stanovení nových hranic byl v roce 1938 odsunut do Bratislavy a po
vyhlášení „slovenského štátu“ musel odejít na základě dekretu z dubna 1939
do Brna.
***
V roce
1938 jsem ve svých čtrnácti letech ukončil školu. Zásluhou našich učitelů jsem
plně chápal, co je fašismus a nacismus. Hluboce jsem prožíval částečnou
mobilizaci v květnu a další mobilizaci v září 1938. Již jako dítě
jsem byl hrdý na naši armádu. Rychlý nástup záložníků k jejich útvarům mám
dosud v živé paměti. Své rané dětství až do konce druhé světové války jsem
prožil v okrese Sedlčany. Toto území mezi Vltavou a Sázavou bylo vybráno k prosazení
dlouhodobého cíle úplné germanizace českomoravského prostoru. Konečné řešení
české otázky odůvodnil v roce 1941 Reinhard Heydrich. „Čechy a Morava
bývaly srdcem Říše, citadelou Evropy. Čech tady nemá co pohledávat“. Pak
následovaly termíny vystěhování: Na Neveklovsku do 15.9.1942, okresy Votice a
Sedlčany v pěti etapách do 1.4.1944. Vlastní vysídlení bylo přímo
drastické, hlavně pro starší osoby. Mne se to netýkalo, bydlel jsem
v obci, která nebyla vystěhována, a pak, byl jsem chudý jako kostelní myš.
Ale každá rodina měla ve vedlejší vesnici příbuzné či známé a měla strach, jak
vše dopadne. Z tohoto zabraného území utvořili Němci tzv. SS –
Truppenübungsplatz Böhmen. Vstup sem byl přísně zakázán. Pracovalo zde několik
málo zemědělských rodin, aby dřely na poli v tzv. nucených správách. Jako
osobní doklad pro toto území byl vydán „ausweispass“. Zde jsem od roku 1943 až
dokonce války u jedné stavební firmy také pracoval.
Život
v tomto území byl opravdu těžký, už také proto, že zde byly koncentrační tábory,
„sonder“ neboli zvláštní tábory a také pracovní tábory. Nebylo lehké chodit
každý den kolem uvězněných nešťastníků. I podání kusu chleba některému
z nich mohlo špatně dopadnout. Kdo neviděl jejich prosebné a úzkostlivé
pohledy, těžko pochopí.
Jen
o trochu snadnější to měli vězni pracovního tábora, neboť jejich pobyt tam byl
dočasný, nejvýše na šestnáct týdnů. Ale i zde byl život krutý a leckterý vězeň
utržil často od komandanta bití. Lagerkomandant byl vždy příslušník SS,
většinou Oberscharführer (šikovatel). Znám případ, kdy šikovatel zastřelil pro naprostou maličkost dva vězně. Vedení
podzemního hnutí vedlo tento případ v patrnosti s přesvědčením, že
tento nacistický fanatik musí být po válce přísně potrestán. V květnových
dnech 1945 jsem se dozvěděl, že se mu podařilo včas uprchnout. Byxl to také
„hodný sudetský Němec“.
Často
mi přijde na mysl jejich naléhavé volání
v roce 1938 „Wir wollen heim ins Reich!“ Bylo to přání devadesáti
procent Němců ze Sudet.
Do
konce svého života nezapomenu na událost, která se přihodila v dubnu 1945
v malé vesnici Křešice. Zde žebralo několik vězňů o jídlo. Vesničané jim
ochotně dávali, co měli, protože se nemohli dívat na tyto zubožené lidské trosky.
Tuto
scénu viděl zástupce vojenské posádky SS ve Vrchotových Janovicích, přivezl
četu esesmanů a přes třicet vězňů bez milosti zastřelili. Živých zůstalo pět
nebo šest.
***
Tatínek
dostal vysídlovací dekret, na kterém stálo: „Vaše nemovitost Dublovice 115 byla
vyvlastněna k účelům obrany státu ve prospěch Německé říše. Byla odhadnuta
se zabaveným živým a mrtvým inventářem, se zásobami a ostatním příslušenstvím
na 126 000K“. Nikdy jsme ovšem nic
nedostali. Stěhovali jsme se v říjnu 1943 s našim třiaosmdesátiletým
dědečkem. V té době byl jeho nejmladší syn
a bratr maminky v Berlíně – Plötzensee odsouzen k trestu
smrti. Byl členem Obrany národa.
Když
nám německý důstojník zabavoval auto, řekl tatínkovi, že jsme jen první etapa,
že bude vystěhováno celé území Čech a Moravy.
Našli
jsme útulek na výměnku ve statku maminčina bratrance. Některé věci musely
zůstat v bednách na sýpce a leccos se tak zničilo. Jinak jsme žili u velmi
hodných lidí a dobře jsme se snášeli. Bylo to mimo zabrané území.
Vrátili
jsme se v červenci 1945. Vše dřevěné bylo spáleno (vrata, hradba, včelín,
altán), někde byly vyřezány i krovy. Našim autem utíkal německý důstojník na
Západ. Odškodnění jsme nedostali. Zhodnotit škody již dnes nedokážu, ale bylo
to včetně auta dost.
Manžel
nastoupil 1. Října 1945 vojenskou prezenční službu v Nových Hradech. Tam
Němka zastřelila dva vojáky, kteří byli na stráži. Takových případů bylo více.
Wehrwolfové řádili v lesích a vojáci museli chodit jen ve skupinách. Dnes
to vypadá, jako by Němci nic nedělali, jen Češi. To je ale velká lež.
***
Naše
rodina žila asi od roku 1890 v obci Netvořice. Otec byl mlynář, měli jsme
malý mlýn na potoce s rybníkem. Bylo to kouzelné prostředí. Společenský
život v obci byl na výši. Škola tam tenkrát byla jen obecná (do měšťanské
školy jsme chodili do Týnce nad Sázavou). Dva kostely, katolický, druhý církve
československé, dále sokolovna, zastoupeny byly snad všechny živnosti, byla tam
filiálka Bati a tři hostince. Na vysoké úrovni byl spolek divadelních
ochotníků, jehož členkou byla i má sestra a její manžel. V Sokole jsme
nacvičovali pravidelné akademie, jezdili na okrsková cvičení a slety.
V obci jsme měli také lékaře. V Netvořicích byl opravdu hezký život.
Když
se začátkem roku 1942 proslýchalo, že budou vystěhovány některé vesnice,
nechtěli jsme tomu zpočátku věřit. Ovšem
již na podzim tohoto roku museli obyvatelé některých vesnic opustit své domovy.
Naše obec byla zahrnuta do II. etapy s termínem do 31.3.1943. Byly to
kruté časy. Veškeré hospodářství i mlýnské zařízení muselo zůstat na místě a
nejsmutnější bylo, když odváděli dobytek. Všude muselo být podle nařízení
uklizeno, vymeteno. Poslední týden před stěhováním byl náš mlýn ve dne
v noci v provozu, každý si chtěl s sebou odvést nějakou zásobu mouky.
Žili jsme stále v hrozném strachu, aby nepřišla kontrola. To vše vylíčit
není v mých silách, ani už nevím, jak to bylo s finančním vyrovnáním,
ale myslím, že po válce bylo něco uvolněno z vázaných vkladů. Babička
s dědečkem, kterým v heydrichiádě zastřelili syna, maminčina bratra
(byl majorem čs. armády), si mohli pravidelně vybírat nějakou částku.
Sestra
s manželem našli ubytování v Senohrabech u Benešova. Rodiče
s prarodiči a já s manželem (brali jsme se ještě před vyhnáním) jsme
se odstěhovali do Skochovic, Vrané n. Vltavou. Manžel měl zaměstnání
v Praze, otec jezdil pracovat do mlýna na Libřici u Davle.
Po
válce se naše rodina včetně se sestry a jejího muže a dcerky vrátila zpět do
Netvořic. Začátky to byly pro všechny občany těžké, ale radost, že jsou zase
doma, jim dodávala sílu uvést vše do pořádku. Velkou pomoc poskytovala i
americká akce UNRRA.
***
V roce
1942 se muselo stěhovat Neveklovsko a Netvořicko a v roce 1943 celá
severní část Sedlčanska včetně samotného okresního města Sedlčan. O tom se
nikdy nikde nepíše a nemluví.
Je
tomu již více než padesát let, co většina obyvatel musela opustit svá
hospodářství a odejít do „nezabraného“, za silnici Sedlčany – Zrůbek na Vltavě
a železniční trať Olbramovice – Sedlčany.
Jen
malá menšina tu směla zůstat a být zaměstnána jako pomocné síly v „SS Hofech“,
v Sedlčanech jako železničáři, obuvníci, krejčí, švadleny, truhláři,
zedníci. Všichni byli soustředěni do společných dílen a pracovali pro vojáky.
Dělníci na pile vyráběli bedničky na náboje a terče ke střílení. Dále zde byli
zaměstnanci tehdejšího „hospodářského družstva SS“.
Zdejším
obyvatelům se ještě nikdo neomluvil ani nevyrovnal náklady se stěhováním mimo
cvičiště a zpět po válce.
***
Žiji
ve středních Čechách, v kraji, kde jsme Němce neznali. Poznali jsme je
však až v roce 1939 a v dalších letech. Vymysleli si, že v našem
kraji si udělají vojenské cvičiště. Bylo to Sedlčansko, Neveklovsko a část
Benešovska. Nikdo se neptal, kde lidé mají žít, museli jít, kam se dalo.
Většina obyvatel se stěhovala do nouzových bytů. Byly to staré doškové chalupy
i dřevěné boudy, spíše kolny.
Při
stěhování kontrolovali SS, co si kdo veze. Otec platil za pytel brambor pokutu,
a to ještě dopadl moc dobře. Souseda za pytel pšenice odvezli na Pankrác a víc
ho nikdo neviděl. Skončil někde v koncentráku. My jsme měli menší
hospodářství – všechno nám Němci sebrali. Dříve jsme byli samozásobiteli a nyní
jsme museli žít na lístky; ty příděly v posledním roce války už ani
k životu nebyly. Mně bylo tenkrát dvacet let, maminka nám za války umřela
a já se musela starat o pět mladších sourozenců.
V květnu
1945 jsme poslouchala pana ministra Masaryka, který z Londýna
v rozhlase hovořil o odsunu Němců. Řekl: „Koho táhne srdce do Říše, ať
jde. Kdo chce být slušným občanem naší republiky, může zůstat.“. A většina jich
do Říše chtěla.
Když
jsme se po válce chtěli vrátit, neměli jsme kam. Z naší chalupy zbyly jen
otlučené zdi a rozbitá střecha, bez podlahy, stropu, oken, prostě vše dřevěné
bylo pryč.
***
Patřím
mezi válečné poškozence z řad těch, kteří byli vystěhováni z území
mezi Benešovem a Neveklovskem v letech 1942 –1943, kdy si v těchto
místech zřizovali Němci vojenské cvičiště.
V březnu
1943 nám Němci nařídili, že se musíme do 48 hodin vystěhovat. Přišli jsme tak o
rodinný domek dostavěný v roce 1939, ještě neomítnutý, chlév, krávu,
drobné hospodářské zvířectvo, nábytek, nářadí a oseté pole. Koželužna
v Netvořicích, kde pracoval můj otec, byla původnímu židovskému majiteli
odebrána dvěma Němci a přestěhována do Klatov. Protože nebyly byty pro všechny
zaměstnance, byl tatínek provizorně ubytován a maminka, babička a já jsme
bydlely jeden rok v Přestavlkách u Tábora.
Pak dostal tatínek byt v Otíně u Klatov a tam jsme se všichni
přestěhovali.
Po
válce jsme se domů nemohli vrátit. Nebylo kam. Domek byl Němci zcela zničen.
***
Narodila
jsem se na Krásensku na Drahanské vysočině. Naše obec, jako mnoho dalších, byla
určena k vystěhování pro německé zájmy. V červnu 1944 bylo vyhnáno
z Krásenska celkem 727 obyvatel. Můj otec měl 61 roků a bylo nás pět
sourozenců. Dvě sestry už byly vdané a my tři jsme se stěhovali s rodiči.
Já jsem byla nejmladší, bylo mi deset let. Vystěhováním jsme pozbyli dva
rodinné domky a krávu, která byla naší obživou. Největší potíž byla
s hledáním bytů. Mnozí jsme hledali domov celé měsíce, mnohdy marně. S sebou
jsme si mohli vzít jen to nejnutnější, ostatní nám vykradli Němci. Do pěti
měsíců byla obec zcela zničena. Dosud jsme nebyli nijak odškodněni.
Jsem
jedna z tisíců, kteří byli na Vyškovsku takto poškozeni.
***
Naše
rodina byla ryze česká a žili jsme v české vesnici Val v okrese
Tábor. Naše sociální poměry byly velmi dobré, rodiče vlastnili
padesátihektarový statek, který otec moderně vedl, podílel se na postavení
mlékárny, byl členem družstva, starostou obce a vážili si ho i v okolí.
Dne
30.10.1942 přijelo k nám na statek nákladní auto plně obsazené německými
esesáky se psy. Po celkové prohlídce statku nutili otce ke spolupráci. Při
neuposlechnutí hrozili vystěhováním. Otec nátlaku nepodlehl a druhý den jsme
pod jejich dozorem byli vystěhováni. Mohli jsme si vzít osobní věci a nábytek.
Otci se pro nás podařilo zajistit ubytování ve vedlejší obci v letní ozdravovně,
používané jen o prázdninách. Na statku zůstalo 50 kusů hovězího dobytka, koně,
prasata, ovce, všechny stroje, traktor, osobní auto „Zetka“. Obilí byly plné
stodoly, protože se mlátilo tenkrát až po skončení podzimních prací. O to vše
jsme přišli, protože když jsme se po skončení války vrátili zpět do statku,
skoro nic jsme tam nenalezli.
Otcova
sestra žila s manželem, který byl lesníkem, a dvěma dětmi na Podkarpatské
Rusi v Kobylecké Poljaně. Když neoptovali pro Maďarsko, museli se
vystěhovat. V dubnu 1939 odjížděli posledním evakuačním vlakem. Slováci je
přes Slovensko nepustili a na vlak stříleli. Jeli přes Rumunsko, Maďarsko,
Rakousko k rodičům do Valu. Vlak byl nevytopený, často byl na nádražích
odstaven a oni si mohli vzít s sebou jen věci do kufru. Děti nesli na
ruce. Jedna dcerka byla ve věku dva a půl roku, druhá roční. Roční holčička na
této strastiplné cestě onemocněla, a když přijeli k mým rodičům, zemřela
na zápal plic a zánět mozkových blan. Proto bydleli s námi, museli se také
vystěhovat.
Bylo
nám slíbeno, že dostaneme odškodnění, ale žádného odškodnění – ať morálního či
finančního – se nám nedostalo,
***
Během
války se museli stěhovat i Češi z území ve vnitru Čech, která Němci
zabírali pro vojenské účely. Jako příklad uvádím mně dobře známou oblast Brd na
Rokycansku kolem Padrťských rybníků, například vesnice Skořice, Věšín, Kolvín.
Tehdy v listopadu 1939 hrozně pršelo Nezapomenu na ty promoklé lidi na
povozech. Jako by samo nebe nad nimi plakalo. O všechno přišli, někteří měli
postaveny nové domy a hospodářská stavení a za to vše dostali pár
protektorátních korun.
L.Č., Praha.
Ing.
Josef Mikš: „Soud dějin“
(
Vydalo Křesťanskosociální hnutí, únor 2006)
„ …Také příslušníci
německé menšiny vyškovského ostrůvku se s novým československým státem
neztotožnili. Přestože jejich politická organizovanost byla různá a
v prvních letech republiky převažoval vliv německých agrárníků a německých
sociálů, idea pangermanismu byla ve vědomí lidí prosazována a upevňována
zejména německými spolky.
O tom, jaké byly
skutečné názory a nálady německých občanů ostrůvku, výstižně svědčí anonymní
dopis, jehož kopie je uložena v Okresním archivu Vyškovska. V něm si Čech – obyvatel ostrůvku -,
který nechtěl být z pochopitelných důvodů jmenován, stěžuje výboru Národní
jednoty na poměry i rozpínavost Němců. Píše v něm:
´Slavná národní
jednoto ! (Národní jednota je organizace,
která měla za první republiky úkol podporovat český menši nový život ve
smíšených územích.)
Jak je bolestné, když
český člověk na německém ostrůvku mezi Němci musí žít, a jaká je pomoc. Takový
člověk se nemůže pohybovat, jak by chtěl, každý se něho dívá stranou a ho za
nějakého jiného člověka uvažuje. A obzvláště v té době, , kdy advokáti a
doktoři sem přicházejí a na schůzích a na slavnostech řeční. Je to až hanba
poslouchat, jak například z Hostěnic pan Kraupl, který je cestářem, je to
tolik jako státní služba, a stát mu práci dal, kdežto by tu práci také nějaký
český člověk poctivě dělal, ne takový
zpupný člověk, který je na ostrůvku Obman des Turnvereines (vedoucí tělovýchovné jednoty)a při každé příležitosti nadává na
´böhmische Gesindel´a tady český stát ho podporuje. Kdyby on si držel tu
silnici , jak se patří v pořádku.
Loňského roku, když
byla v Hostěnicích slavnost, přijel tam jeden český cukrář, jak se
jmenoval, nevím. Kraupl ho uhlídl a hned zavolal dr. Fleischhakera a řekl mu -
´ist schon wieder da, das böhmische Gesindel, den jagen wir weg´, (´už je tady
ta česká sebranka, toho vyženeme.´) Pak oba šli k němu a obchodník se
legitimoval, že může prodávat kdekoliv, zůstal, ale zato říkali to těm ordner-pořadatelům
a oni zase dětem, aby u toho cizího nikdo nic nekupoval, ale přesto on hodně
prodal.
29.6. – minulý měsíc
se odbývala v Lysovicích slavnost slunovratu (Sonnenwende), při kterém
všechny obce zastoupeny byly, i z Čechyně a Pomořan, a před slavností byli
hosté Krauplem uvítáni, pak se uýjal slov dr. Fleischhaker z Hostěnic. Jeho řeč byla jehlou do
českého srdce, kterou on se vyjádřil a pronesl slov proti Národní jednotě ve
Vyškově, jejich práci a ukázal prstem na Vyškov a přitom řekl: ´Die herliche minderheitschule
in Kutscherau´, (Ta nádherná menšinová
škola v Kučerově, /narážka na novou českou školu, kterou vybudovala
Národní jednota pro české děti. V Kučerově bylo 106 občanů české
národnosti a 728 německé!) při kterém bylo voláno fuj. Pak řekl , i kdyby
byla celá česká země zaplavena legionáři, oni se ohnout nedají: ´Wir Deutschen
sind früher als die Tschechen, das ist
tschechische Lüg, das die Tschechen
frúher da waren, das ist ihr Princip nur zu lügen, das beweist die hörliche Volkszehlung. ´ (My, Němci, jsme byli dříve než Češi, to je česká
lež, že Češi zde byli dříve, to je jejich princip lhát, to dokazuje nesvobodné
sčítání lidu, narážka na sčítání lidu
v roce 1921, kterým se Němci cítili poškozeni, protože prý bylo
upraveno ve prospěch Čechů.´) a jiné a potom je varoval, aby byli sobě
věrni, aby byli pyšni na svůj kroj, dokud ten nosit budou, budou z nich
věrní Němci a jak ten odstraní, budou se topit, až se německá věc utopí.
Ječmene se dosti pošlapalo, pak chtějí mít ulevu na daně.
Slavná Národní
jednoto!
Nechci, aby byl ten
cestář ze služby vyhozen, ačkoliv by mu to patřilo, ale chci, aby dostal jeho
nadřízený důtku a budu sledovat věc nadále.
Též podobně je na
Ostrůvku v hostincích, když přijde nějaká listina v české řeči
tištěná, která má být vyvěšena v hostinci, kdepak to. Ta vandruje do kamen
neb na záchod, přesvědčte se samí o tom, německé plakáty visí půl roku
v každém hostinci, ale český plakát musí ihned zmizet, třebas je to rozkaz
od hejtmanství nebo jiného úřadu.
Na Ostrůvku 2.
července 1922 – Občan z Ostrůvku …
Růst nacionalistických
tendencí a separatistických nálad Němců vyvrcholil po nástupu Hitlera
k moci a po založení jednotné sudetoněmecké strany SdP (Sudetendeutsche Partei) pod vedením
Henleina, která se brzy stala nejsilnější politickou stranou v ČSR. Také
na ostrůvku ji volila převážná většina Němců. Výjimku tvořily malé počty
sociálních demokratů a komunistů, kteří proti tomuto vývoji vedli nerovný boj.
Ve druhé polovině
třicátých let bylo zřejmé, že se Němci staví otevřeně proti republice a všemi
prostředky pracují pro připojení pohraničních oblastí k velkoněmecké říši.
Tak nakonec došlo ki Mnichovu, který měl být podle nacistických představ
začátkem konce českého národa. …
Mnichovský diktát
proti Československu a následné odstoupení pohraničních území německé říši
přijala většina Němců s fanatickým
nadšením jako dějinné vítězství velkoněmecké myšlenky. Vstup wehrmachtu do
odstoupeného území byl nadšenými davy vítán jásotem, hraničícím s davovou
extází.
Ale přesto se našli i
nespokojenci. Byli to Němci z míst, která nespadala do záboru. Začali se
proto také dožadovat připojení k říši. Tak se zrodila různá memoranda
požadující přivtělení Brna, Olomouce, Moravské Ostravy i kdejakého ostrůvku
německé menšiny. Také z Jihlavy a
Vyškovska přicházely až do poloviny října
1938 do Berlína telegramy místních Němců s úpěnlivými prosbami o připojení
k Německu.
Všechny tyto žádosti
zůstaly nevyslyšeny. Hitler měl totiž s těmito Němci jiné záměry. … Němcům
byl dán pokyn, aby ´za každou cenu vytrvali ve svých pozicích a čekali s
důvěrou na další opatření vůdce.´ …
Požadavky nacistů se
stupňovaly, a tak postupně dává Beranova vláda souhlas k činnosti NSDAP na
území Česko – Slovenska a povoluje Kuntovi, aby příslušníky německé menšiny
organizoval v tzv. Volksdeutsche nationalistische Mannschaft. Její
součástí byla branná organizace Deutschvölkische Mannschaft, nápadně se
podobající henleinovským ordnerům.
Přesto však Němci
stále nebyli spokojeni a prohlašovali, že se jim ve druhé republice nevede o
nic lépe, než v té první. Chtějí v podstatě vytvořit stát ve státě a
v tomto smyslu předkládají československé vládě ke schválení statut, který
má tato německá výsadní práva zakotvit. Když vláda chce pod tlakem i těmto
nehorázným požadavkům vyhovět a Beran Kuntovi osobně nabízí, že jej dosadí do
vlády jako ministra pro německou menšinu, odjíždí Kundt v polovině února
1939 ´na léčení do říše´. Pravým důvodem však je neochota přijmout nabízené
ústupky, protože by tím německá propaganda ztratila vítr z plachet a
nemohla by znovu hovořit o utlačování Němců. Události nabírají rychlý
spád. … V sobotu 11. března 1939
dostávají funkcionáři německé menšiny v Česko-Slovensku příkaz
k zahájení přípravných provokačních akcí. Také brněnští a vyškovští Němci
dostávají z Vídně pokyny vyvolat incidenty a srážky s českým
obyvatelstvem. …“
Redakce: J.
Skalský
Připravil: dr. O. Tuleškov
……………………………………………………………………………………………………...
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných
v r. 1938 z pohraničí jako svou 211. publikaci určenou pro vnitřní
potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červen 2007.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz