Volby, volby a zase další volby

Václav Klaus ml.

Dnešní komentář věnuji současné politické situaci. Jednou ze základních charakteristik je permanentní volební kampaň.

Principem demokracie je, že lidi dají na čtyři roky někomu mandát vládnout (sami mezitím pracují a žijí své životy), ten vítěz má silné kompetence zemi řídit, něco případně změnit, a lidi to za čtyři roky spočítají. Buď jim to přijde skvělé (třeba první vláda Ronalda Reagana) a další volební období se nic nemění. Nebo jim to přijde mizerné – a přichází někdo jiný. Ale nejedná se o permanentní volební boj s drobnými ústupky a vyvažováním.

Tady ještě nezmizely z kandelábrů a nároží volební plakáty sněmovní, byť tedy listopadový vítr a plískanice dělají, co mohou, a už pomalu začíná volební kampaň prezidentská. Rozehrávají se hry, uzavírají spojenectví, připravují se útoky a kampaň.

Za dveřmi pak číhají volby komunální, kde ve velkých městech jde o velké peníze s menší veřejnou kontrolou. Řadě vlivných politických hráčů zavedených stran je proto celostátní politika úplně u zadku a soustředí se plnou silou na „komunál“.

A tak dále, senát, EU-volby, krajské volby... Nutno říci, že velký počet voleb nepřináší větší demokracii, ale naopak menší. Lidi neradi „neustále“ volí. I v osobním životě. Vezmeme se? Změním práci úplně? Rozvedeme se? Přestěhujeme se do jiného města za prací? Tohle ideálně člověk řeší jednou za život nebo nikdy. Nechce to řešit každý půlrok. Chce žít. Ví, že špatné volby budou tvrdě zaplaceny a že volit je těžké.

Nebo vezměme jiný případ – Německo třicátých let, kde zemi bičovaly každého půl roku volební kampaně. Také to nebyl zrovna svátek demokracie, spíš umíráček.

U nás? Každý rok někam volíme. A lidi to pomalu umlacuje. Proto volí protestně – nelíbí se jim to. V obci a do parlamentu ještě k volbám chodí, do Senátu, EU a krajů již minimálně. Jasně, normální je občan-rodina-obec-stát. Nic mezi tím, nic nad tím. Ale lidi cítí, že i v celostátních volbách změní relativně málo. Zvolený politik naráží na kompetence shora (tohle přichází z EU) i zespoda (to je věc krajů). Permanentní zdlouhavé poziční boje. Politikaření a mocenské hry. Ráj pro různé lobbisty, kteří díky složitosti a prostupnosti vztahů a kompetencí dokážou propašovat někam do systému i naprosté zhovadilosti, proti kterým je 80 % veřejnosti. Systém generuje zcela pragmatické poslance, mistry přežívání, kterých kdybyste se zeptali, co chtějí změnit – nedokážou vám upřímně odpovědět.

Nikdo nechce vládnout, jen Babiš (mimochodem hlavně proto vyhrál volby, lidem je jedno, zda někdo vzroste ze sedmi na deset, nebo klesne z osmi na pět a kdo s kým „nikdy“ nepůjde – chtějí vládu). Já osobně jsem chtěl měnit české školství, vrátit mu některé osvědčené hodnoty, nechat dobré učitele a ředitele žít. Doručit jim něco. Proto mě spousta z nich volila. Já nechci být profesionální kritik, dvě volební období. Jako fotbalový internacionál Luhový, který měl vždy v televizi sice v jádru pravdu, ale to bylo tak všechno. Především to neodpovídá mému naturelu – dělat něco aktivně, měnit svět okolo sebe, vybudovat něco, nebát se být sám proti všem, říkat a dělat pořád totéž.

Ale to by snad mělo platit obecně – jaký to má jinak vše smysl?

Asi jsem naivní.

Asi určitě.

Novinky.cz