Válka proti voličům. Kam zmizel typický "socan"?...
Poslední zbytky fair play pryč z politiky. Byl rozdíl mezi ČSSD a komunisty? Parazit havlismu vyhlodal všechno maso. Stará levice umřela. Nová přebírá moc. Bude zle
Komunistický volič chce protest, ne salonní řeči
U komunistů je paradoxně volební propad vysvětlitelný poněkud méně jednoznačně. Zcela liché se ukázaly být předpovědi ze začátku 90. let, že voliči této strany postupně prostě vymřou, že jich bude pomalu ale jistě ubývat. To se vůbec neprokázalo. Asi mají zdravější kořínek, než si leckdo myslel, a asi tato – nyní již s papalášským establishmentem nespojovaná a spíše vyprofilovaně protestní – strana umí přirozený úbytek průběžně doplňovat i novou krví protikapitalistické revoltující mládeže, jako tomu ostatně bylo i v mnoha západoevropských zemích. Výsledky komunistů nepřipomínaly očekávanou skluzavku, ale spíš horskou dráhu: nahoru, dolů. V roce 1996 měli komunisté jen 10,33 %, v roce 2002 skoro dvojnásobek: 18,51 %. Nyní šlo o ale pád skoro na polovinu oproti předchozím volbám na rekordně nízkou úroveň.
Jiná – celkem logická – úvaha může znít, že radikální voliči KSČM nejsou spokojeni s uhlazeným stylem salonních levičáků Filipa a spol. a že ostřeji protisystémové postoje nyní nacházejí u jiných, nových stran. Faktem je, že „salonní levičáctví“ dosud komunistům u voličstva procházelo. Tak proč nyní ne? Protože si o hlasy nespokojených radikálů až dosud nikdo neřekl. Nyní už ano. Piráti, okamurovci…
Havlismus: parazit v těle sociálních demokratů
U sociální demokracie jde do jisté míry o podobnou příčinu pádu: etablování konkurence na levicovém písečku, a to nikoli od komunistů, odkud to špičky ČSSD vždy čekaly, ale z nonkonformních vod městské mládeže a také od „hodných pravičáků“. Jenže příčiny pádu ČSSD jsou primárně vnitřní. Není to tak dlouho, co autor těchto řádek varoval ČSSD před havlismem. Že dopadnou jako o něco dříve havlismem nakažená ODS.
Pád ČSSD je naprosto katastrofální. Sociální demokraté jsou dosud na všech klíčových postech ve státě! Prezidentem je sociální demokrat, předsedou horní parlamentní komory sociální demokrat, předsedou dolní komory sociální demokrat, předsedou vlády sociální demokrat, předsedou Ústavního soudu sociální demokrat… A tato síla dostane ve volbách sedm procent! Jak k tomu došlo?
ČSSD zejména v posledním volebním období (ale projevovalo se to už od roku 2010) zcela rezignovala na své tradiční voliče a tradiční sociální témata. „Socanský“ volič býval většinou zaměstnanec, který si přál vyšší přerozdělování, vyšší platy, lepší sociální zabezpečení a fungující státní mašinu. Ze všech voličských skupin měl paradoxně patrně nejdál k módním tématům, které si vedení české sociální demokracie vypůjčilo od havlistů, od městské liberální intelektuální levice. Je pro tradičního voliče ČSSD prioritou multikulturní politika? Potlačování tradic? Útok na rodinu? Bizarní experimenty s třetími a kdovíkolikátými pohlavími? Radikálním feminismus? Likvidace českého strojírenství, energetiky, těžebního průmyslu s tím, že nová „vzdělanostní“ ekonomika je nebude potřebovat? Až extrémní eurohujerství? To jistě neznělo sociálně demokratickému voliči jako hudba, za kterou by chtěl jít.
Politici jako Diensbier či Marksová byli účinnějším kladivem na udiveného sociálně demokratického voliče, než jakákoli myslitelná politická konkurence. A do toho Bohuslav Sobotka, pro kterého zájmy Berlína a Bruselu byly vždy viditelně bližší, než zájmy a potřeby pracujícího někde v severním pohraničí. Vedení sociální demokracie zkrátka vedlo nesmiřitelnou válku se svými vlastními voliči a myslelo si, že jí to projde. Neprošlo.
Vedení ČSSD se agresivním vnitropolitickým bojem rovněž zbavilo všech viditelných figur, které pro voliče představovaly srozumitelnou socialistickou politiku. A místo nich vystrčilo na své vlastní voliče tváře (a kdoví, jestli tváře) kluzkých rejdilů v byrokratických bažinách bruselských direktiv.
Místo nekrologu ČSSD
Po dlouhou dobu mi to nebylo jedno. Vždy jsem si myslel, že fungující demokracie potřebuje fungující sociálně demokratickou stranu. A že parazit havlismu je schopen vyhlodat veškeré maso takové strany a proměnit ji v prázdnou skořápku. To jsem si nikdy nepřál, jakkoli jsem žádné sympatie k sociálním demokratům nikdy nechoval.
To se ale změnilo jen několik týdnů před volbami. Najednou mi začal být osud ČSSD lhostejný. Protože ona už žádná ve skutečnosti neexistovala. Je třeba se smířit s tím, že ji sobotkovské vedení definitivně pohřbilo. Jistěže to neznamená konec levice. Její ideály jsou dnes rozpuštěny v různé míře ve všech parlamentních stranách a také napříč společností. Budou ale napříště formulovány a prosazovány „novou levicí“, zatímco tradiční „socanský“ volič zůstane opuštěn, pokud se ho neujme nějaká ta strana jednoho tématu a na jedno použití.
Pro člověka, hájícího individuální svobody před rovnostářstvím a kolektivismem, tu napříště bude jiný soupeř. Nová levice. Multikulturní, radikálně genderistická, postdemoratická, postprůmyslová, asociální, ekofanatická, eurofanatická, internacionální. Bude to ale soupeř, který vede politický boj primárně mimopolitickými a mimodemokratickými prostředky a mimo politickou půdu, přes zájmové a nátlakové organizace. Sociální demokracii už potřebovat nebude, odhodil ji jako onu vyhlodanou skořápku. Své páky bude mít v nových uskupeních a nejspíš si samo slovo „levice“ zakáže.
Levicový volič ale pořád žije. Opuštěn, zrazen, zklamán. Zajímá to někoho? Zdá se, že ne. Nikdo s trumpovskými hesly o „rezavém pruhu země“ si o jeho podporu neřekne. Na tom chystané rošády v ČSSD už nic nezmění, bývaly by musely přijít už před několika lety.
Výňatek z článku od autora L. Jakla