Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
UZNÁNÍ QUASI-STÁTU KOSOVO
Před 10 lety, 24. března 1999, začala 78 denní kriminální NATO agrese proti SRJ Jugoslávii, doprovázená velikým ničením, mrzačením a zabíjením, bez schválení OSN.
Bratrské vztahy mezi Čechy a Srby byly tradiční. Náš František Zach (1807 – 1892) se zapsal nesmazatelně do povědomí Srbů svojí celoživotní velmi významnou prací pro Srbsko v dějinných událostech XIX. století. Vždyť i významný dokument srbského politika Iliji Garašanina o cílech rodícího se Srbska NAČERTANIJE (Nástin) s heslem BALKÁN BALKÁNSKÝM NÁRODŮM vznikal za pomoci Zacha, který byl také jedním z prvním generálů srbské armády. V Černé Hoře je nezanedbatelná role mladého českého intelektuála Jana Vaclíka, jako rádce, osobního tajemníka a diplomata dvou černohorských knížat Danila I Petroviće (1851-1860) a Nikoly Petroviće (1860-1910), pozdějšího krále Nikoly I. A Černohorci jsou přece etničtí Srbové. Během Balkánské války (1912-1913) se celá řada českých lékařů dobrovolně hlásila do zdravotnické služby srbské i černohorské armády, které měly nedostatek lékařů. Jako studentům nám o tom vykládali, akademik F. Burián, akademik A. Jirásek i další lékaři. Za první světové války (1914-1918) se Srbové chovali po počáteční nedůvěře velmi přátelsky k zajatým Čechům z rakousko-uherské armády, svěřovali jim řadu funkcí. Na oplátku se čeští vojáci chovali krajně přátelsky vůči Srbům v okupovaném Srbsku (1916-1918). Oba naši budoucí prezidenti T.G. Masaryk i E. Beneš cestovali za války s pasy Srbského království. Zde nutno uvést i poměrně málo známou skutečnost, že i M.R. Štefánik byl v roce 1915 v Srbsku, s francouzskou leteckou jednotkou v Niši, jako spojenec. Pak tu byly nesmírně srdečné vztahy prostřednictvím Sokola, který byl i u Srbů velmi populární, který se do Srbska dostal z Čech. Za Mnichovské zrady se desetitisíce Srbů (prý až 50 000) hlásily jako dobrovolníci do československé armády. Třináctiletý autor sám viděl v Bělehradě (1938) zástupy Srbů, obléhající československé vyslanectví. Od svého otce (měl blízké styky s generálním štábem armády Jugoslávie) autor věděl, že důstojníci generálního štábu cvičili v té době v Bělehradě jednotku vysokoškoláků-dobrovolníků, která se chystala na pomoc Praze. V srbském Bělehradě byla za Tita po 21.srpnu 1968 obrovská demonstrace, přes 100 000 lidí, s projevy proti obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Prezident Klaus to připomněl během svého projevu 21. srpna 2008, když uvedl, že to byla jedině Jugoslávie, která chystala v ty dny mobilizaci.
A pak bohužel přišel český ministr zahraničí, „kníže“ Karel Schwarzenberg, ze starého katolického šlechtického rodu, se silnou vazbou na Rakousko, s ideologií Rakousko-Uherska zřejmě v krvi, ve vládě za stranu Zelených (jak jen na něho přišli ?). A on těm bratrským česko-srbským vztahům zadal téměř smrtelnou ránu pod pás. V něm se zřejmě probudil mrtvý upír rakousko-uherské zahraniční politiky potlačování všeho srbského. Jak se asi chovali jeho katoličtí předkové v době pobělohorské? Do české politiky ministra přivedl bývalý prezident Václav Havel, nechvalně známý svými protisrbskými projevy během ničení Jugoslávie. Ministr byl hlavním činitelem, který, spolu s ministrem Alexandrem Vondrou, vnutil české vládě protiprávní uznání samostatnosti albánského Kosova, historické kolébky srbské státnosti i pravoslaví. Boj proti uznání Kosova v Česku trval 4-5 měsíců. Prezident Václav Klaus byl jednoznačně proti uznání quasi-státu (srbsky lažna država /falešný stát/) Kosovo, protože tušil, jaké následky to bude (může) mít a protože věděl, že to, co se děje, je krajně nespravedlivé. A příčí se to duchu našich dějin.
V lednu 2008 bylo jasné, že kosovští Albánci vyhlásí jednoznačně nezávislost Kosova, jeho odtržení od Srbska, za mohutné podpory Západu, hlavně USA, ale i větší části Evropské unie (EU), která se při této příležitosti chovala téměř jako tlupa prodejných kramářů. Začátkem ledna 2008 ministr Schwarzenberg prohlásil, že Česká republika sice nebude mezi prvními, která Kosovo uzná, ale až to udělá většina členů EU, tak to udělá i ona. Při tom přiznal, že to nebude zcela legální. Jeho sdělení vyvolalo bouři nevole, začaly se psát petice proti uznání Kosova, které uváděly prokazatelně kriminální povahu vedoucích Kosova Hashima Thaciho, Ramushe Haradinaje, Agima Çeku a dalších, teroristické chování jejich organizace UÇK i z ní vzniklé TMK (Ochranný sbor Kosova), obchodování drogami a ženami, nesoběstačnost ekonomiky nového „státu“, teroristické chování nových vládců Kosova k Srbům, Romům, Gorancům, etnickým Turkům atd., jakož i proti prosrbským Albáncům, ničení jejich kulturních i náboženských památek. Na jejich ochranu absolutně nestačily ani KFOR, ani UNMIK, jak ukázaly události během 9 roků okupace srbské provincie Kosovo a Metohije organizací NATO, obzvláště pak krvavé děje během tzv.“křišťálové noci“ 17.-18.(19.) března 2004.
Tragické události pro okupované Kosovo a Matohiji během prvních dvou let (1999-2001) ukazuje text na pozvánce na vernisáž výstavy „UKŘÍŽOVANÉ KOSOVO“ – „Zneuctěné a zničené srbské pravoslavné kostely a kláštery na Kosovu-Metohiji“ v katedrálním chrámu Sv.Cyrila a Metoděje v Praze, za účasti vladyky Artemije, episkopa (biskupa) raško-prizrenského a kosovsko-metohijského. Vernisáž byla 4. prosince 2001.
„Mírové síly KFOR přišly na Kosovo a Metohiji 13. června 1999 s cílem garantovat mír a bezpečnost všem obyvatelům provincie. Od jejich příchodu dodnes více než 250 000 Srbů a příslušníků ostatních nealbánských národů uteklo nebo bylo vyhnáno ze svých domovů. Albánští extrémisté odvlekli a pobili více než 3 000 lidí a spálili více než 40 000 srbských obydlí. I přes přítomnost 40 000 vojáků elitních jednotek NATO a civilní správy OSN, bylo během minulých dvou let více než 100 srbských pravoslavných církevních památek, kostelů a klášterů zničeno, poškozeno či zneuctěno.“
Na výše uvedená nečekaná slova o možnosti uznání quasi – státu Kosovo ministra Schwarzenberga odpověděl Zahraniční výbor poslanecké sněmovny dne 16. ledna 2008 svým Usnesením, že Zahraniční výbor
-konstatuje, že nebyl informován o pozici České republiky k případné nezávislosti Kosova tak, jak ji vyjádřil ministr zahraničních věcí České republiky;
-žádá ministra zahraničních věcí, aby si před případným jednáním vlády o pozici České republiky k uznání nezávislosti Kosova vyžádal stanovisko zahraničního výboru;
-pověřuje předsedu zahraničního výboru svoláním mimořádné schůze zahraničního výboru k problematice Kosova za účasti ministra zahraničních věcí po jednání Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC), které se koná 28.01.2008.
Václav Exner v.r.,ověřovatel výboru Jan Hamáček v.r.,předseda výboru
K informaci ministra zahraničních věcí o budoucím statutu Kosova Poslanecká sněmovna, ve svém 643. Usnesení, z 27.schůze 6.února 2008
I. vyjadřuje přesvědčení, že
- řešení budoucího statutu srbské provincie Kosovo je mimořádně důležité pro mírový vývoj v oblasti západního Balkánu a pro evropskou a světovou bezpečnost,
- spolehlivou cestou k zajištění mírového vývoje, bezpečnosti a prosperity západního Balkánu je začlenění států této oblasti do Evropské unie,
- při jednáních o budoucím statutu Kosova nebyly zatím vyčerpány všechny možnosti,
- řešení statutu Kosova přispívající ke stabilitě na Balkánu a k posílení evropské i světové bezpečnosti musí být v souladu s mezinárodním právem, vycházet z rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1244 z 10. června 1999 a z její případné úpravy založené na konsenzu zúčastněných stran a rovněž ze závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Helsinky 1975),
- významná role při nalézání řešení přijatelného pro všechny zúčastněné strany připadá Evropské unii a zvláště Vysokému představiteli EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku;
II. žádá vládu, aby využila všech svých možností, aby Česká republika, jako členský stát Evropské unie a Organizace spojených národů, přispěla k řešení budoucího statutu srbské provincie Kosovo ve smyslu tohoto usnesení.
Miloslav Vlček, v.r.,předseda Poslanecké sněmovny
Ladislav Mlčák, v.r.,ověřovatel Poslanecké sněmovny
A tak trochu jako šok pro ostatní, kosovští Albánci skutečně vyhlásili 17. února 2008. svůj „nezávislý“ stát. Mezi státy, které Kosovo téměř okamžitě uznaly, kromě jako prvního Afghánistánu, byly USA a čtyři pokrytečtí „obhájci demokracie“ Británie, Francie, Itálie a Německo, kdysi signatáři Mnichovské dohody z roku 1938. Mezi prvními, kteří quasi-stát Kosovo uznaly, bylo pochopitelně Západu vždy a ve všem poslušné Slovinsko, ale bohužel, i bohaté Švýcarsko, ve kterém žije kolem 200 000 (!) Albánců, z kterých vychází tamní mocná mafie pašeráků drog. Ve Švýcarsku žije i albánský multimilionář Bedžet (Bexhet) Pacolli. Že by podle hesla „vše lze získat za peníze“ jednalo i Švýcarsko? Pacolli si údajně opakovaně telefonoval i s Martti Ahtisaarim, který prý podle některých zpráv (např. Svenska Dagbladet, 10.října 2008) dostal od albánské strany 40 miliónů eur za příznivé (pro Albánce, pro vznik samostatného státu Kosovo) vypracování své zprávy o Kosovu a Metohiji, který se měl údajně podřeknout, že dobře Srbům tak, co je potkalo. Zprávy o Ahtisaarim a R. Pacollim prý uvedla německá zpravodajská služba BND (Bundesnachrichtendienst). Vzhledem k nečekané Nobelově ceně za mír Ahtisaarimu vyšla i zajímavá zpráva v pařížských Balkans Infos čís.137 v listopadu 2008 „Skandalózní Nobelova cena“, před tím i v časopise Focus (Banja Luka) 21.června 2008 pod názvem „Albánská mafie si koupila Ahtisaariho“. Před tím, ještě jako prezident Finska, Ahtisaari vystupoval jako obhájce některých zájmů (otázky hřbitovů ?) finských členů oddílů SS, padlých na Ukrajině, na Kavkaze. Mělo se jednat o příslušníky norské SS divize Viking…
Srby nejvíce zabolelo, že quasi-stát Kosovo uznala na podzim 2008 i vláda Černé Hory, které umožnili odtržení od Srbska tamní Albánci.
Ministr Schwarzenberg nelenil. Už 21. března se nechal slyšet, že doporučí vládě, aby uznala Kosovo 2. dubna, u příležitosti zasedání NATO v Bukurešti. Do té doby uznala skoro celá EU Kosovo, kromě Česka, Kypru, Rumunska, Řecka, Slovenska a Španělska. Takže se nesplnilo to, co brzy po vyhlášení nezávislosti řekl premiér quasi-státu Kosovo Hashim Thaci, že brzy uzná Kosovo kolem stovky států. Zatím jich bylo padesát čtyři.
V té době to vláda M.Topolánka neměla lehké. Odpůrci uznání Kosova se zmobilizovali a bylo jich, podle průzkumů veřejného mínění, podobně jako „anti-radaristů“ přes 60% obyvatel. Pokračovaly demonstrace proti radaru, k nim se připojili demonstranti proti uznání Kosova. Vláda zavedla řadu nepopulárních, antisociálních opatření, např.ve zdravotnictví. Tři poslanci ODS a celá opozice byli proti vládou navržené restituci církvím za jím komunisty odebraný majetek, ve výši přes 250 miliard korun během 60 let (!). Návrh té restituce měl celou řadu závad, chyběly přesné údaje o tom, co se má vracet, za kolik to má být, jak se přišlo k udávaným cenám apod.
V této zjitřené situaci vybuchla jako bomba zpráva, že v italské knize (vyšla 2008) bývalé hlavní žalobkyně Tribunálu v Haagu (ICTY) Carly del Ponte „Lov; já a váleční zločinci“ , kterou nikdo nemůže obžalovat že fandila Srbům, se objevilo tvrzení, že stovky od teroristů UÇK zajatých, a pak už nezvěstných Srbů z Kosova a Metohije, krátce po NATO okupaci (červen 1999), byly odvlečeny do Albánie. Tam byli zavražděni, jejich různé orgány (např. ledviny) jim byly odebrány a prodány do zahraničí k transplantacím. O tomto ohavném zločinu zřejmě měl věděl Hashim Thaci, snad i vysoký představitel OSN Bernard Kouchner. Během interview (Právo, 19.dubna) se A. Kramer zeptal ministra Schwarzenberga, zda by při své cestě do Prištiny, po uznání Kosova, podal ruku H.Thacimu, ministr řekl: „Diplomati jsou na tom v lecčems podobně jako lehké děvy: taky pracují o večerech a o víkendech a taky si nemohou vybírat své partnery…“ Švýcarský časopis Tagesanzeiger uvedl 26. září 2008, že Hashim Thaci, nynější premiér vlády Kosova, na tom „obchodě“ v roce 1999 vydělal 4 milióny německých marek. Komemorace nezvěstných 562 Srbů a Romů od 2 do 85 let (existuje jejich seznam !) proběhla 8. července 2008 v Praze a 10. září v Ostravě, kde byl obřad i nafilmován, s českým, srbským a anglickým doprovodem, pravoslavnou chrámovou hudbou.
Rána autoritě ICTY bylo to, že brutální zabíječ z UÇK v Kosovu, v roce 2004 i jeho premiér, Ramush Haradinaj, právě souzený v Haagu, s navrhovanými 25 lety vězení, byl zcela zproštěn viny a vrátil se domů. Prý proti němu chyběli svědci, prý někteří náhle zemřeli, jiní odmítli svědčit, jiní zmizeli…Návrh, aby bylo Kosovo uznáno za samostatný stát by naší sněmovnou neprošel. Kromě ČSSD a KSČM byla proti němu i řada poslanců ODS i KDU-ČSL.
A tak to už vypadalo, že „hrozba“ pana ministra, že navrhne vládě uznání Kosova, asi už nehrozí.Vláda odložila uznání Kosova na později. Obzvláště když i řada významných členů ODS i KDU-ČSL odmítala uznání Kosova, které odmítal i prezident Klaus. Ale ministr Martin Bursík zůstal věrný ministrovi Schwarzenbergovi, podle svého hesla, že udělá cokoli, jen aby zůstal ve vládě.
MINISTR SCHWARZENBERG POHRDÁ SNĚMOVNOU, VYUŽIJE PODVOD, ABY ZAJISTIL UZNÁNÍ QUASI-STÁTU KOSOVO
Prezident České republiky opakovaně vyjadřoval svůj nesouhlas s uznáním Kosova. Ale jako blesk z modrého nebe přišla odpoledne 21. května zpráva, že česká vláda, na svém výjezdním zasedání v Teplicích, Kosovo uznala jako samostatný stát. Ani ministři nebyli jednotní, 11 bylo pro uznání, 7 proti. A při tom diskuse o Kosovu vůbec nebyla v oficiálním plánu zasedání. Zpráva vyvolala téměř zděšení. Prezident vyjádřil v TV svůj nesouhlas. Dokonce pozval odcházejícího velvyslance Srbska Vladimíra Veleše k soukromé návštěvě, kde se mu prakticky omluvil za to, co vláda provedla. Předseda Zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Jan Hamáček byl roztrpčen. Schwarzenberg s ním totiž telefonoval a nic mu neřekl. Stále ještě populární bývalý premiér Miloš Zeman prohlásil v interview: „Domnívám se, že je Kosovo islamistická teroristická diktatura, financovaná narko-mafií. Bez zaváhání, není pro uznání…“
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, a pochopitelně s ním i ministr Alexandr Vondra, se dopustili významného, nedemokratického postupu. Zcela utajili, že bude projednáváno v Teplicích uznání Kosova, které pak bylo vlastně podvodem přijato. Svým činem vyjádřili něco, čemu v západních anglicky mluvících demokraciích se říká, v případě soudu, pohrdání soudem (contempt of court), které je trestné. U ministra Schwarzenberga se jednalo o POHRDÁNÍ PARLAMENTEM, jeho řádně zvoleným výborem, proti jehož rozhodnutí jednal BEZ rozpravy s výborem. Morálka vládnoucího týmu už tak klesla, že si může dovolit všechno, i krajně špinavá rozhodnutí. Nevím, jak by dopadl např. britský ministr zahraničí, kdyby se takto zachoval.
Pokračovaly manifestace - demonstrace, proti uznání Kosova, za účasti stovek lidí. Objevila se 24. května petice (předaná Petičnímu výboru Parlamentu) proti nezákonnému uznání Kosova, za odvolání ministra Schwarzenberga. Petiční výbor sněmovny ji předal Zahraničnímu výboru, který vydal 24. června 2008 své Usnesení 136.
Zahraniční výbor
I. bere na vědomí Petici proti nezákonnému uznání Kosova, za odvolání ministra Karla Schwarzenberga;
II. vyjadřuje svou nespokojenost s chováním ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga vůči zahraničnímu výboru ve věci uznání nezávislosti Kosova Českou Republikou.
Miloslav Soušek, v.r., ověřovatel výboru Jan Hamáček,v.r., předseda výboru
V korespondenci z 12. ledna 2008 mezi předsedou petičního výboru občanů (Petice na obranu mezinárodní morálky, norem mezinárodního práva, zvláště Charty OSN a rezoluce č.1244 Rady bezpečnosti) a ministrem Schwarzenbergem (jeho dopis ze dne 5.února) se ukázala malá ministrova znalost událostí na Kosovu, anebo jeho snaha ukázat tamní události zkresleně, aby se mohly obrátit proti Republice Srbsko. Podle pana ministra je za všechno vinen Milošević, ale pan ministr zapomněl, že zabíjení Srbů, Romů a Srbsku loajálních Albánců začala teroristická organizace UÇK (jako teroristickou ji uvedl vysoký USA představitel R.Gelbard na brífinku v Bělehradě 23.února 1998, což za několik měsíců USA jen tak odvolaly). Nikdo nebyl na tamních událostech bez viny, ale svalovat veškerou vinu na jednu stranu neobstojí ve světle událostí, které strana zastávaná panem ministrem nechce uznat. Zde se opět možno odvolat na Orwellovu knihu „1984“. Svými závěry, svým tvrzením, pan ministr hlásá (podle Orwella), že dvě a dvě je pět. A při tom svobodný projev bez dezinformací říká, že dvě a dvě jsou čtyři. Pan ministr říkal polopravdy, když uvedl, že v Kosovu byla pošlapána ústava z roku 1974. Z té ústavy byla zrušena pouze prerogativa státu, které Kosovo dostalo, jinak ostatní základy autonomie, obvyklé jinde po světě, zůstaly. Proti poskytnutí prerogativ státu pro Kosovo, byl prý i Tito, takže novou ústavu skutečně nepodepsal. Místo něho to udělal významný funkcionář Svazu komunistů Jugoslávie Mika Špiljak. Směšně zní obhajoba aktu Evropské rady, která považuje případ Kosovo za případ sui generis a že provincie Kosovo byla de jure vyňata z národní jurisdikce Srbska. Pan ministr zřejmě záměrně zapomněl na závěrečný akt z Helsinek (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí států, o neměnnosti jejich hranic, bez souhlasu účastníků. A vůbec nepřipomíná 78 dnů gangsterského vraždění a ničení, které prováděla letadla NATO, tedy i letadla členských států „hodné“ Evropské unie, ve FRJ Jugoslávii, na základě vymyšlených důvodů. Zaplatí EU těch zhruba 50 miliard US dolarů (ještě těch předinflačních !) za škody, napáchané v Srbsku, na Kosovu a Metohiji během barbarského bombardování? Kdo zaplatí odškodnění za zabité, zmrzačené, za léčení poraněných? Pan Javier Solana? Tím neopodstatněným zabíjením nevinných a ničením všeho možného si EU v rámci NATO agrese (piloti EU států skutečně ničili a zabíjeli) proti Srbsku na mnoho roků zničila svůj „kredit“, pokud nějaký měla. Běžní lidé si to, kupodivu, dost neuvědomují.
Jako všichni na Západě, USA v to počítaje, nikdo nepřipomněl již uvedené plošné očkování proti dětské obrně, které na jaře 1998, doslova mezi létajícími kulkami na Kosovu a Metohiji, provedlo ministerstvo zdravotnictví Srbska, za podpory Světové zdravotnické organizace WHO, u zhruba 100 000 tamních dětí, včetně albánských, bez rozdílu etnika. O Srbsku se zřejmě nesměly dodávat „kladné“ informace, o něm se muselo říkat jen to špatné, třeba i vymyšlené.
A aby pokračoval ve svých trapných rozhodnutích, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg pozval do Prahy ministra zahraničí Kosova Skendera Hiseniho, který navštívil Prahu již 22. srpna 2008. Nebyl však přijat nikým z obvyklých vysokých státních představitelů, kromě členů ministerstva zahraničí.
ZAČÍNÁ DOMINOVÝ EFEKT
Dominový efekt protizákonného uznání Kosova a NATO agrese se brzy objevil, když 8. srpna po zuby ozbrojené vojsko Gruzie, povzbuzované Západem, cvičené Američany, nečekaně vpadlo do své nepoddajné provincie Jižní Osetie, která touží po samostatnosti (3 900 km², 125 000 obyvatel, z toho prý až 90% má ruské pasy). Srovnalo tam se zemí dělostřelectvem a raketami, za masakru civilního obyvatelstva (prý 1 000 až 2 000 mrtvých), její metropoli Cchinvali (43 000 obyvatel). Mezi mrtvými byli i ruští vojáci, sloužící v Jižní Osetii v rámci „mírových sil“.Česko bylo mezi hlavními dodavateli zbraní pro Gruzii (podle ruských zdrojů dodalo Gruzii 170 tanků T-55 a T-72, 60 děl, včetně samohybných, 48 raketometů GRAD, typu vylepšená „kaťuša“, veliké ničivé síly, atd.).
Reakce připraveného Ruska byla blesková. Jeho tanky a letectvo smetly armádu Gruzie, která v této tragedii sehrála roli bezohledného agresora (i když byla Jižní Osetie formálně provincií Gruzie). Ruské jednotky vnikly do Gruzie, obsadily strategicky významné město Gori, vybraly a zničily řadu armádních skladů, vyhodily do povětří pár mostů, letadla bombardovala řadu cílů., za ztrát civilního obyvatelstva. A bombardovaly prý i cestu, kterou se přes Gruzii zásobovali teroristé v Čečensku. Reakce prezidenta Saakašviliho byla až hysterická (diváci TV viděli, jak si „okusuje“ svoji kravatu), zřejmě nepředpokládal, že tak bleskově bude potrestán za masakr v Jižní Osetii. Pak přišla i téměř hysterická odezva USA a Západu. Kdyby gruzinské vojsko nezničilo během své bleskové agrese jihoosetskou metropoli a nezabilo tam bez provokace tolik lidí, kdyby ji jen obsadilo, člověk by možná v první chvíli i mohl fandit Gruzii, ale takto to není možné. Agresorem, i když proti SVÉ provincii, byla nesporně svou bezohledností Gruzie, vedená nevypočitatelným a neurotickým prezidentem Saakašvilim. Jak ukázaly zajaté dokumenty, Saakašvili se chystal i na útok proti další své provincii, která chtěla nezávislost, na Abcházii (560 000 obyvatel, 8 600 km²).
Nutno zde uvést poctivý postoj prezidenta Klause. Nebál se říct při setkání s rakouským prezidentem Fischerem, že to byla Gruzie (Saakašvili), která zavinila konflikt v oblasti Kavkazu, že se nemůže jednostranně odsuzovat jen Rusko. „Já jsem řekl, že musím nahlas protestovat proti jednostrannému a v tomto smyslu nesprávnému interpretování situace na Kavkaze. To říkám rezolutně a jasně… Pokud vláda zůstala u jednostranné interpretace této situace, je to žalostné a já bych se na vládu hrozně mračil. NEZAVÁDĚJME SI NEPRAVDY DO SVĚTA, UŽ JICH BYLO V MINULOSTI DOST a já moc prosím, aby naši politici tuto věc vzali vážně a zodpovědně…“
Nicméně všichni členové české vlády hlasovali na jednání kabinetu (20. srpna) pro prohlášení, které odsoudilo pouze akci Ruska na Kavkaze. V prohlášení, které uvedl premiér Topolánek, pravil: „Pokračující ruská vojenská invaze do Gruzie porušující mezinárodní právo je nepřijatelná…Na místě je vyslat do Gruzie mezinárodní síly, za účelem obnovy a udržení míru v Gruzii…Taková mise musí být složena ze třetích zemí a Česká republika je připravena se do takové mise zapojit…“ Žádná zmínka o masakru v Cchinvali, žádná zmínka o NATO agresi proti Jugoslávii. Takže podle slov našeho premiéra a prakticky všech vůdců Evropské unie (včetně paní Merkelové) uloupení Kosova, uznání quasi-státu Kosovo, nebylo žádné porušení mezinárodního práva a mezinárodně přiznaných hranic, žádné vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu. A 78 dnů ničení a zabíjení letadly NATO v Srbsku (a jak již řečeno, v nich zabíjela i letadla a letci z Evropské unie) byla jen „bratrská pomoc“ pro demokracii v nouzi. Veliký Bratr musí být spokojen. Koncem srpna 2008 kritizoval bývalý německý kancléř Gerhard Schröder protiruské postoje EU, sám se ale při tom neomluvil za své zcela neférové a nespravedlivé postoje proti někdejší Jugoslávii, proti Srbům a Srbsku.
Za půl roku po uvedených prezidentových slovech jsme byli svědky skutečného „trapasu“. Na sjezdu ČSSD 14. února 2009 v Praze, byl jako zástupce Demokratické strany USA přítomen generál Wesley Clark, velitel NATO vojsk během zničující agrese proti SRJ Jugoslávie, kterou OSN neschválila. Generál tam obrazně řečeno sehrál roli vrchního popravčího, jehož podřízení piloti ničili, mrzačili a zabíjeli po dobu 78 dnů na základě výmyslů svých pánů. Svoje řemeslo ničení a zabíjení uskutečňovali i o největším křesťanském svátku, Velikonocích. Přítomní mu ze slušnosti i zatleskali, i když řekl, že čeští lidé a lidé ze střední Evropy uvítali USA iniciativu k protiraketové obraně… Jen přítomný Jaroslav Foldyna správně řekl, že by se „generál za bombardování Jugoslávie měl spíše odpovídat v Haagu než na sjezdu ČSSD“. A jedná se o tom, aby na březnový sjezd přijel za Demokratickou stranu bývalý prezident Clinton, který by svou aktivní účastí při rozbíjení Jugoslávie, za ničení a zabíjení, také spíš patřil do Tribunálu ICTY v Haagu.
A tady se ukazuje ŠPINAVOST v mezinárodním i historickém kontextu uznání samostatnosti Kosova a trapnost našeho ministra zahraničí „knížete“ Schwarzenberga, který toto uznání vnutil naší nynější málo principiální, nezásadové vládě. Všichni se ohánějí jakýmsi mezinárodním společenstvím , které prý uznává mezinárodně přiznané hranice státu Gruzii. A proč toto mezinárodní společenství toto neřeklo i o Kosovu, které má pro Srbsko NESKONALE větší historický význam, nežli Abcházie a Jižní Osetie pro Gruzii. Zkorumpovanost části „mezinárodního společenství“ se projevuje tím, že na jedné straně brání hranice států, které poslouchají Velikého Bratra, na druhé ty, které si váží své samostatnosti, které nechtějí být ničím sluhou, olupují o jejich integritu, surově se vměšují do jejich vnitřních záležitostí, neváhají použít gangsterské postupy proti nim, včetně bomb a ochuzeného uranu, násilím jim odebírají historické části jejich země. A při tom jím nejsou cizí podvody a vyložené lži. Jasně to ukázal výše uvedený příklad Jugoslávie a pak Srbska, na jehož teritoriu se MUSELA utvořit obrovská US základna Bondsteel jako ochrana plánovaných ropo- a plynovodů AMBO a NABUCCO z oblasti Kaspického moře. Trasa přes Turecko už není tak jistá vzhledem k dost islamistické vládě.
Dne 21. srpna 2008 vzpomínala celá republika na 40. výročí invaze Varšavského paktu do Československa v roce 1968, a na jeho následky. Svého kolegu prezidenta Gašparoviče navštívil náš prezident Klaus v Bratislavě, slovenský premiér Robert Fico byl hostem premiéra Topolánka v Praze, kde řekl v souvislosti s konfliktem na Kavkazu: „Podle mne je počátek (konfliktu) na straně Gruzie a je třeba o celém problému mluvit pravdu, říci kdo provokoval a jak vznikla reakce Ruska v Gruzii.“ Dochází-li k zhoršení vztahu mezi Ruskem a NATO, tak by se měla zamyslet nejen Moskva, ale především Aliance, protože -„není nic horšího v této chvíli než ochlazení vztahů s Ruskem , a to já bych nepřipisoval ruské straně…“
Bývalý slovenský premiér JUDr. Ján Čarnogurský (19. srpna 2008) měl řadu poznámek k porušení mezinárodního práva Gruzií útokem na Jižní Osetii. Tyto informace doplnil rozhovorem v Právu (29.srpna) s Ivanem Vlčkem, jak Západ začal v Kosovu překreslovat mapu Evropy.
„Mezinárodní právo je založeno na gruzinsko-ruské smlouvě ze dne 24. června 1992 uzavřené v městě Soči, která zastavila boje v Jižním Osetii a v okolí, mezi Osetinci a Gruzínci. Tamní boje vznikly po rozhodnutí gruzinského prezidenta Zviada Gamsachurdiji, který zrušil (1991) dosavadní autonomii Osetinců v rámci Gruzie. Gruzie válčila i v Abcházii, které taktéž zrušila autonomii, válčila i v Adžársku. Tyto válečné akce byly přespříliš pro nový stát Gruzii, která v nich nemohla pokračovat. Z Jižní Osetii i z Abcházie se musela gruzinská armáda stáhnout a na čáru příměří nastoupily „mírové jednotky“, Gruzínci a Rusové. Dohoda o konci bojů byla uzavřena v r. 1994. Obě dohody schválila Rada bezpečnosti OSN a staly se tak součástí mezinárodního práva. Dohodu s Jižní Osetii porušil Michael Saakašvili svým rozkazem k útoku gruzinských vojsk. Gruzie tu porušila i lidské i morální principy. Samo město Cchinvali leží v údolí a gruzinská armáda, cvičená Američany, v noci ze 7. na 8.srpna, zahájila bombardování města z kopců dělostřelectvem a vylepšenými „Kaťušami“ typu GRAD. Před tím těžce bombardovala okolní osetské vesnice. V městě Cchinvali nezůstal prý celý ani jeden dům. Během gruzinského útoku zahynulo přes 2 000 lidí…Gruzinský útok byl vypočítaný na rychlé obsazení Jižní Osetie, vytvoření fait accompli (hotové věci), se zdlouhavými jednáními, která by nikam nevedla. Ruská armáda účinně obhájila Jižní Osetii. Prezident Saakašvili očekávanou pomoc od USA a Západu nedostal, vše se vyvinulo příliš rychle. Když ruská armáda zareagovala na porušení míru Gruzií, bránila Jižní Osetii a nastolila mír, Západ ji označil za agresora. Odtržení Kosova a vyhlášení jeho nezávislosti většina států Evropské unie uznala, a díky ministrovi Schwarzenbergovi, ke své ostudě, i Česko. Nicméně útok Gruzie na Jižní Osetii pokládal Západ za pokus o obnovení ústavního pořádku Gruzie….“
„ULOUPENÉ KOSOVO“ - VELMI OPOŽĎĚNÝ FILM O KOSOVU
Kromě občasných výjimek, přinášela většina našich médií zprávy z občansko-etnicko-náboženské války v Jugoslávii, a pak i z Kosova a Metohije, podle globalizovaných jednostranných, podle potřeby propagandy upravených, informací západních medií. Takže plakaly jen albánské, chorvatské a muslimské ženy, skoro nikdy ne Srbky. Západ (zde velmi významně i USA) se postaral aby i filmový průmysl udělal ze Srbů darebáky, vrahy. Naše časopisy se toho často účastnily, vždyť jich skoro 90% patřilo německým majitelům, jak to smutně popsal již v roce 2001 Bořivoj Čelovský („Konec českého tisku ?“) a později potvrdil v rozšířeném vydání knihy v roce 2002.
I Česká televize přinášela kdejaký film o zločinech Srby páchaných na Muslimech, Chorvatech a Albáncích, nerozpakuje se v posledních letech téměř denně opakovat smyšlenky o 8 000 údajně popravených Muslimů v Srebrenici, prý mužů, žen a dětí, a při tom to vůbec není prokázáno, není to pravda. Ale tímto papouškováním se tato lež stává v očích nedostatečně informované veřejnosti pravdou. Proč se nikdo z rozhlasu nebo televize, v tisku, neodváží udělat necenzurovanou diskusi na toto smutné téma? Smutné proto, že tam zahynulo hodně lidí na OBOU stranách, ještě smutnější proto, že používané dezinformace až lži velmi zvyšují mezi etnickou nenávist. Je to cílem v rámci DIVIDE ET IMPERA! Rozděl a panuj.
Autor se pamatuje na jeden film, odvysílaný 6.dubna 2000 Českou televizí (ČT2), nazvaný „Kolík číslo 12“, autorů Jana Urbana a Nataši Noháčové. Film byl zcela jednostranný, bohužel přeplněný mrtvými, plný nepotvrzených dohadů. Nikdo se v té době nesnažil o nějaký současný „vyvažující“ pořad té druhé strany. Vždyť to byla v té době oficiální ideologie Západu. Děj měl probíhat v době, když byl Západ zaplavený zprávami o smyšlence, nazývané OPERACE PODKOVA (Operation Horseshoe), během NATO agrese proti FRJ Jugoslávii. Smyšlenka tvrdila, že armáda a policie chystají i provádějí rozsáhlý úder nejen proti UÇK, ale i proti všem Albáncům, aby je vyhnaly ze země. Český historik, docent dr. Jan Pelikán, o filmu napsal (Právo, 8.dubna 2000) článek „Hrůzy války viděné jen z jednoho zákopu“. V textu píše: „Autoři navíc operovali i s nedostatečně dokázanými fakty…prvním úkolem badatele je posoudit věrohodnost dokumentů a svědectví…Soudím, že jejich film podal zkreslený a ve své podstatě falešný obraz války v Kosovu.“ V Právu proběhla 12.dubna „Polemika“ autorů s docentem Pelikánem, který řekl, že nejde ani tak o kvantitu, ale o motivaci násilí. „V Moskvě nikdo na vás nezaútočí jen pro čečenský původ. V Bělehradě nikdo nenapadne Albánce, když promluví rodným jazykem. Pokud však v Prištině začnete mluvit srbsky, vystavujete svůj život v nebezpečí.“
Známý dokumentarista Václav Dvořák od času proti srbského pogromu („křišťálové noci“) na Kosovu 17.-18. března 2004 tam dojížděl a za značných obtíží chystal a filmoval s přáteli svůj film „ULOUPENÉ KOSOVO“, závěrem za finanční účasti ČT (odkup materiálu ?). Hodinový film představuje události, jak je český občan prakticky neviděl a neznal. Jen trochu chápavý divák si uvědomí nám většinou servírované fantastické výmysly o etnické čistce Albánců z Kosova a skutečnost, jak nenávratně mizí z Kosmetu Srbové, Romové, Goranci z Kosova, zatím co je tamních Albánců stále víc. Film je přesvědčivý. Ale jeho předání české veřejnosti byla hotová anabaze. Film měl být původně vysílán v březnu 2008, k výročí NATO agrese proti Jugoslávii (24. března 1999) a uvedeného pogromu proti Srbů a Romům na Kosovu a Metohiji . Pak bylo vysílání přeloženo na duben, ale zase se nevysílalo, protože se hledal nějaký dokument, který by verzi Václava Dvořáka „vyvážil“ s dosavadními jednostrannými, „globalizovanými“ výtvory. Našel se jakýsi francouzský dokument, takže se po jeho počeštění mohl konečně Dvořákův film odvysílat v neděli 27.července ve 20,10, s reprízou za několik dnů.. Pak byla i diskuse. Moderátorem se spornou nestranností byl J. Železný (vytýkali mu to i v internetovém chatu). Hlavní diskutující byli Jiří Dienstbier, s bohatými zkušenostmi ze své práce pro OSN , který viděl bezpráví proti Srbům nejvíce, dále historik Jan Pelikán, balkanolog F.Tesař, na konci bývalý srbský diplomata A. Ilić a albánský profesor z Prištiny A. Hoti. Největší diskuse však probíhala přes internet, jako chat, kterého se účastnilo kolem 1 050 diskutujících. Chat vyzněl zcela jednoznačně v prospěch pravdy, v prospěch Srbů z Kosova. Albánské hledisko zastávalo sotva jedno procento diskutujících. Byli to podle jména 3 nebo 4 Albánci, 3 Češi. Čtyři z nich měli prakticky stejný příspěvek. Je vhodné odcitovat pár myšlenek diskutujících. .
Zdeněk: Jaká bude budoucnost státu (Kosova), který vznikl nezákonně, jehož lidé získali svobodu, ale nevědí, jak s ní naložit, státu, který je veden válečnými zločinci, a to doslova, kteří nebyli odsouzeni jenom díky absolutní neschopnosti nejvyšších představitelů UNMIK a díky jakési obdobě „vyššího principu“. Jaká je budoucnost státu, založeném a fungujícím na organizovaném zločinu, zejména obchodu s drogami a státu, který z ryze bezpečnostního hlediska tvoří bezprostřední hrozbu evropské bezpečnosti?
Honza… Schválení Kosova jako samostatného území je pouze vůle vládnoucí vrstvy - ne obyvatel ČR a ostatních států.
R. Horák: Pro dokreslení vazeb ČR-Srbsko, zejména pak v souvislosti ve srovnání s Mnichovem: zeptejte se historiků, kdo nabídl ČSR pomoc v okamžiku, kdy „spojenci“ (Britanie, Francie) Mnichov podepsali.
Karel O.: Nedomníváte se, že uznání Kosova bylo požehnání zrady na národě, který nám byl vždy blízký a ani naši sousedé se neodvážili uznat stát, který vyhání občany z domovů a navíc vláda má silně teroristický řídící aparát spřažený údajně i se světovou narkomafií?
Jaryn: Nemám ani tak dotaz, jako spíše pochvalu pro pana Dvořáka. Jeho dokument byl něco jiného, než co bylo v TV k vidění. Byl to nový pohled na věc a za to mu děkuji.
Olga R.: Proč je pořad zaměřen pouze na obhajobu Srbů? Proč také neukážete, jak Srbové vraždili albánské rodiny před zraky všech. Vždyť si zažili Albánci své a za války museli utíkat ze strachu před Srby. Kosovu nezávislost přeji, zaslouží si ji.
Josef 1: Domnívám se, že scénář událostí v bývalé Jugoslávii je stále stejný. Rozbuškou války byly události v Chorvatsku 1.5.1991, kdy se Chorvati pustili do Srbů v Borovom Selu. Následovala dalmatinská křišťálová noc, vlastně pogrom proti Srbům 2.5.1991 a řada dalších událostí. Dokonce i první velký masakr byl 120 zavražděných Srbů v Gospići. Podobný je příběh v Kosovu. Kdo z Albánců chce, ten si pod taktovkou UÇK může klidně ulovit svého Srba. Pak se Srbové začnou bránit a jsou promptně některými státy EU, NATO, USA, za podpory zdrcující většiny medií prohlášeni za agresory a jsou systematicky ničeni. Media jsou v tomto případě žoldákem bojujícím na jedné, vždy ovšem nesrbské straně konfliktu.
Martin : V Kosovu jsem strávil 15 měsíců, byl jsem tam v době nepokojů (březen 2004) a se snímkem naprosto souhlasím…a nevím jak je vůbec možné, že jsme schválili samostatný stát Kosovo.
Kateřina: Reagoval by snad český národ (jako suverénní stát) na útok se strany USA jako na normální a zcela přirozenou věc??? V ČT nejsou objektivní a podléhají dezinformacím ze strany západních televizí. Jakoukoli jinou informaci, která by nekorespondovala s informacemi z USA a Veliké Britanie je pro ČT špatná. NO COMMENT, ČT? (Katka-student VŠ Ostrava).
Pavlína (dramaturg pořadu): Milá Kateřino, věřte, že se dezinformacím (ať už z jakékoli strany) snažíme nepodléhat, byť to je kontinuální, náročná práce – a podle toho jsme se snažili koncipovat i celý kosovský večer…myslím, že zazněly i názory a interpretace, které nekorespondovaly s informacemi USA či GB.
Henrix SVK: Hashim Thaci tzv.kosovský premiér…chcem se opýtat kedy bude tento vrah a obchodník s l´udskými orgánmi postavený pred Medzinárodný trestný tribunál v Haagu?
Několik chatů připomnělo i trapný nesmysl vyslovený našim bývalým prezidentem V.Havlem o „humanitárním bombardování“., v souvislosti s NATO agresí proti Jugoslávii.
Co Tito řekl o stavu na Kosovu v r. 1979
Časopis „Hlas kanadských Srbů“ otiskl 26. ledna 2006 údajný stenografovaný projev Josipa Broza Tita na zasedání nejvyššího velení armády v Karadjordjevu 21.prosince 1979… Dokument je zajímavý, i když chybí údaje, které by posílily jeho autentičnost…
„Od našeho armádního vrchu jsem dostal rozsáhlou… písemnou informaci. Při jejím čtení jsem byl šokován uvedenými názory o bezpečnostní situaci v zemi. Věděl jsem, že je bezpečnostní situace na Kosovu …špatná, ale nevěděl jsem, že mezirepublikové vztahy tak nízko klesly. Byla vytvořená jakási propast a nesnášenlivost mezi kádry srbské a albánské národnosti. Albánské kádry na Kosovu se domnívají, že když podle ústavy z roku 1974 dostaly více práv, částečně i právo státnosti – a já připomínám, že jsem byl proti tomu – že mohou samostatně vykonávat i státnickou činnost. Tak nelze dovolit, aby mohly mimo Republiku Srbsko a mimo Federaci vést státnické rozhovory i s Albánií. A tak oni z vlastní iniciativy, bez naší vědomosti, přiváděli z Albánie profesory, aby na fakultách a ve školách přednášeli dějiny podle albánského programu, aby učili naše děti a studenty, že je Kosovo součástí veliké Skenderbegovy Albánie, která je dočasně pod Jugoslávií. Ale my málo víme o činnosti albánské emigrace, a vy víte, soudruzi, že ona vybírá „daň“ pro školení Albánců na velitele, kteří budou velet během často ohlašovaného „národního povstání“ na Kosovu. Mám údaje, že jejich agenti a vyšší důstojníci ze Sigurimi (státní bezpečnost albánského diktátora Envera Hodži) přednášejí marxismus na univerzitě v Prištině a získal jsem informace, že někteří jako Bakali, Hodža a další mají svou soukromou zpravodajskou službu, ne pouze v Srbsku, ale i v druhých republikách, obzvláště kvůli pašování drog přes albánské přístavy. Je veřejným tajemstvím, že v albánském námořnictvu existuje speciální oddíl pro pašování drog. Všechno to probíhalo na Kosovu. Bezpečnostní službu po pádu Rankoviće rozbili a teď vládnou nejen Sigurimi, ale i soukromé zpravodajské službě v té provincii.
Představte si, že ti, kteří teď křičí: Kosovo-Republika a kteří vedou podobné akce, že ti měli připravené seznamy, které lidi z naší Bezpečnosti nutno odstranit. Sigurimi, která má v této provincii, podle našich informací, přes tisíc svých lidí, organizovala svá centra v Chorvatsku i Slovinsku a bohužel i v Bělehradě… Obzvlášť mi dělá starost podpora separatizmu na Kosovu některými lidmi v Chorvatsku a Slovinsku. … A tak na Kosovu, ale i v Novém Sadu, „státníci“ říkají: „My nemáme společné zájmy v zahraničních a jiných státních problémech se Srbskem.“ A čí jsou to provincie, ne-li Republiky Srbska!
Pamatuji se, soudruzi, na zimu 1968, kdy byly v Tetovu, v Makedonii, rozprášeny demonstrace albánských nacionalistů. Mnozí, i ti odsouzení, utekli na Kosovo a tam bez překážek pokračovali se školou. Někteří dokonce získali i zodpovědná místa. Přicházejícím z Albánie dávali jihoslovanské občanství z důvodu, že z Albánie utíkají kvůli teroru. Kdo jim to umožnil? My, soudruzi… Hle…dosud se vystěhovalo přes 10 000 Srbů a Černohorců. Domy od nich odkoupili Albánci (za babku) za zelené dolary.
Musím říci, soudruzi, jedná-li se o Kosovo, že všichni ti, kteří hlasovali pro ústavu z r. 1974, budou odpovědni za osud Jugoslávie… A vy vidíte, teď když máme takovou ústavu, která nám znemožňuje kontrolu obzvláště v republikách a provinciích, že se rozhořel nacionalismus jako na Kosovu.
Sleduji kromě Kosova i události ve Slovinsku a Chorvatsku. A to nejsou čisté věci. Opakuji, rád bych se mýlil. Letos (1979) jsem otevřeně upozornil kosovské vedení na všechny tyto otázky, ale – bez užitku. Vlastně nacionalismus a iredenta na Kosovu využívají nejednotnost v Jugoslávii ohledně řešení kosovské otázky. Slovinsko a Chorvatsko mají jakési neujasněné názory na ni. Jako by to bylo dnes, pamatuji se na naše závěry, že na Kosovu a Metochiji byla během války udělána řada chyb…
Většina Albánců od r. 1941 byla na straně okupantů. Do listopadu 1944 a odchodu okupantů jsme tam neměli ani píď osvobozeného teritoria. Museli jsme zavést, kvůli vojenskému odporu, na Kosovu vojenskou správu. Před srpnem 1944, i přes výzvu, aby přerušili spolupráci s okupanty, Albánci dále s nimi spolupracovali… Během těžké zimy 1944-45 nepokoje neprobíhaly jen na Kosovu. Viděl jsem dokumenty o vzpouře Albánců i jinde… Tyto vzpoury byly organizované. V Boru, například, během jedné noci, vzbouření Albánci podřezali všechny své komisaře a velitele svých jednotek. Ve vzpouře bylo kolem 600 Albánců. Podobné vzpoury proběhly ve Vršcu a Pančevu, protože Albánci nechtěli jít na frontu proti Němcům…
To, co se dnes děje na Kosovu…je i protistátní čin, kterému je nutné urychleně zabránit. Tak dál to nejde! Slyšel jsem, že Hodža, Hasani, Bakali a další nechtějí mluvit s republikovými vedoucími a že ani my, ve federaci, je nezajímáme. Když jsem v r. 1974 (nová ústava) byl proti poskytnutí takové samostatnosti Kosovu a Vojvodině… nepodepsal jsem ani novou ústavu a byl jsem proti takovým změnám. Novou ústavu podepsal Mika Špiljak. Ale teď, když musíme mluvit o ohnivé bouři nacionalismu na Kosovu a i autonomašů (příznivců autonomie) ve Vojvodině, je těžké být moudrým… Máme zavést vojenskou správu, nebo se ještě pokusit zabránit tomuto vývoji politickou akcí? V těchto dnech musíme ukázat, jak rozbít separatismus a zachovat integritu země.
Já vím…že jsou v tom i prsty „našich přátel“ ze Západu. Věřím informacím (generála Ljubičiće), že vojensko-zpravodajské služby USA, obzvláště CIA, pod šifrou „Želvy“ a „Žabí skok“, mají velký vliv na politicko-bezpečnostní situaci v té oblasti Jugoslávie… Jak jinak vysvětlit, že se vysocí funkcionáři ne pouze USA, ale i Anglie a Německa tolik zajímají o tu naši provincii a starají se o osud občanů albánské národnosti na Kosovu. Oni nemají zájem, aby pomohli, ale aby našli spojence pro své plány.
Už teď vážně uvažuji, abychom do Prištiny poslali komisi… a aby otevřeně mluvila o nastalé situaci. Budu čekat zprávu komise a budu-li přesvědčen, že jiné řešení není, budu přinucen, ať si o tom na Západě myslí, co chtějí, zavést vojenskou zprávu.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr.O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 270. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Ostrava, Praha, únor 2009. Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz