Úvaha člena Spolku Pod Studencem - Němci a Děčínsko

Teplice 7, 10, 2017 , Spolek Pod Studencem

Poslouchám z vedlejšího pokoje televizní besedu o Castrovi, Batistovi, o Kubě. Nevím, proč se mi to nelíbí. Snad, že o nedávném výročí mnichovského diktátu jsem takový zájem v médiích nezaznamenal. Snad proto, že v těchto dnech a právě v tuto chvíli probíhá v děčínském zámku podle mého soudu velmi významný a pro Děčínsko zvláště pozoruhodný akt. Němečtí rodáci odsunutí jako děti po válce z této části Sudet ve stavu usmiřování před svým očekávaným odchodem na věčnost předávají slavnostně, se zpěvy, archivní materiály svých vzpomínek na rodný kraj městskému muzeu a archivu v Děčíně. Nepředávají je do Mnichova či Norimberku, do archivu sudetského Landsmanschaftu, ale do rukou, o nichž věří, že uchovají jejich psané vzpomínky, dokumentační fotografie o životě v této lokalitě a zbytky lidové kultury i s etnografickými rudimenty krojového oblékání, zapomínaných zvyků, písní v již téměř neznámém děčínském dialektu, upomínky na těžký a obtížně udržovaný život v horách Sudet severních Čech. Jde o rozhodnutí lidí, žádné oficiální organizace, o žádnou politickou akci. A právě proto si toho vážím. Jde o velký čin. Tištěný program neuvádí žádnou záštitu, podporu, sponzorování, žádné tituly a názvy pořadatelských spolků. Rodáci – Němci – se sami rozhodli ponechat své upomínky na místě, kde vznikly a kam podle nich patří. Ukládají je na místo vhodné k budoucímu historickému zkoumání a hodnocení, k připomenutí svých životů. Předpokládám, že materiály budou uloženy v muzeu či archivu, tedy ve zkušených rukách profesionálů s oficiálními státními zárukami o jejich odbornou péči a o jejich zpracování v publikacích, že budou pod dozorem ministerstev vnitra a kultury. Pracovníci z příslušných odborů obou úřadů v kraji žijí, mají zde své rodiny, ke kraji již přilnuli. Oficiální místa a představitelé ústeckého kraje naopak celou slavnost, velkolepý důkaz trvalého přátelského vztahu k současnému českému obyvatelstvu, na rozdíl od krajanů, ignorují. Na program setkání se ani nepodepsali, ruku nabídnutou k omluvě a smíru nestiskli.