Útoky proti etnogenezi Slovanů

Archeologické rozhledy, ročník 60, rok 2008, otiskly článek Florina Curty , amerického  vědce, který v současnosti působí na floridské univerzitě. Studie Utváření Slovanů (se zvláštním zřetelem k Čechám a Moravě)  vzbudila mezi našimi historiky a archeology raného středověku velký ohlas. F. Curta v ní totiž předestírá poměrně provokativní koncepci etnogeneze Slovanů, založenou na tezi, že podstatou etnicity je především subjektivní postoj, vědomé přihlášení se k definovanému celku. Kritizuje dosavadní model opřený o hmotné prameny (archeologické nálezy) a písemné zprávy z byzantského prostředí. Jedním z problematických bodů je přenesení jména Venetů z blíže neznámých populací, uváděných např. v Tacitově Germanii, na populace dnes označované jako slovanské (tak se u nás běžně interpretují informace, které zanechal historik Jordanes v 6. stol. ve spise Getica ). Curta zpochybňuje spolehlivost Jordanových zpráv a domnívá se, že P. J. Šafařík jen z nepochopení Jordanova textu  zařadil do slovanské historie vedle jmen Sklavinů a Antů i národ Venetů, jehož jméno převzal byzantský historik ze starší antické tradice. Současná evropská věda o Slovanech trpí podle něj nacionalistickými předsudky a drží se tradovaných mýtů a omylů, které je třeba novou analýzou pramenů vyvrátit. Slované se podle Curty objevují teprve v 6. století a jde vlastně o zastřešující pojem vytvořený byzantskými autory a označující pestrou směs barbarských skupin žijících na severní hranici Byzantské říše. Slovanskou identitu tedy – říká Curta – vytvořili uměle Byzantinci. Se Slovany také nelze v raném středověku spojovat žádnou složku hmotné kultury, jak je to dosud běžné, ani keramiku (včetně tzv. pražského typu), ani šperky atd., tyto jevy jsou sociální povahy.

Na článek fundovaně reaguje archeoložka Naďa Profantová z Archeologického ústavu AV ČR v Praze, která se dlouhodobě specialisuje na raný středověk a počátky slovanského osídlení našich zemí. Ve 2. čísle 61. ročníku AR vyšel její článek Kultura s keramikou pražského typu a problém šíření slavinity do střední Evropy. Podstatou kritiky Curtova přístupu (který, jak N. Profantová v úvodu připomíná, není nový) je upozornění na skutečnost, že F. Curta se ne zcela dobře orientuje v pramenech, jak písemných, které jsou pro jeho závěry stěžejní (místo textů v původních jazycích pracoval s anglickými překlady; jeho interpretace některých míst je pak je zcela chybná a působí až účelově), tak archeologických (jeho mapy výskytu nálezů jsou neúplné, řadu nálezů nezná či snad ignoruje), a že se na řadě míst dostává do pozice, kdy víceméně bojuje s fiktivním nepřítelem (napadá a vyvrací názory, které již dávno prakticky nikdo nezastává, které vznikly jen jeho omylem či přehlédnutím při čtení cizích odborných prací anebo které dotyčným sám podsouvá). Jeho definice slovanství jako uvědomělého přihlášení se k etnickému celku je moderní a pro raný středověk ji nelze používat. N. Profantová rekapituluje nejstarší zprávy o Slovanech, identifikuje a vyvrací věcné nepřesnosti a zkratkovitá zjednodušení, kterých se F. Curta dopustil a opřel o ně své vývody. Podrobně se věnuje otázce, jaký smysl má označovat projevy určité raně středověké archeologické kultury jako slovanské – nemusí přece jít pouze o vůli připsat hmotné památky určitému etniku, nýbrž prostě o snahu lépe porozumět pramenům a orientovat se v nich. Poukazuje na problematický přístup F. Curty k věcem, které nejsou s jeho koncepcí v souladu (mj. v partii o Sámově říši). Zpráva o Srbech ve Fredegarově kronice je jedním z důležitých míst polemiky. Ještě závažnějším nedostatkem, který F. Curtovi vytýká, je nekorektost v citacích a v práci s publikacemi nálezů, což, jak ukazuje, autorovi umožňuje tvrdit takřka cokoli a pouze mravenčí práce při kontrole jednotlivých údajných opor jeho tvrzení ukazuje hloubku jeho nedůslednosti. N. Profantová se přitom snaží poctivě zvažovat Curtovy argumenty a hledat v nich podklad pro revizi našich dosavadních názorů či odraz skutečných chyb, opodstatněných případů je však minimum.

Zuzana Bláhová-Sklenářová, Česko-lužický věstník 4/2010, http://stare.luzice.cz/clv/2010/clv_2010-04.pdf