Dr. František Uhlíř
Rok 1944
IV.
Vydání první
(Výňatky)
Že jsem v Báňské Bystrici, o tom se vědělo, neboť ještě v noci ze 7. na 8. října nás navštívili v Národním domě generálové Viest a Golian společně s poslancem Švermou po zasedání Rady na obranu státu. Vládní delegát ministr Němec byl značně překvapen dopoledním nezájmem a netajil se tím poslanci Švermovi, který nás přišel v poledních hodinách navštívit. Šverma ihned pochopil situaci a jeho prostřednictvím byla pak připravena první seznamovací schůzka československé vládní delegace s předsednictvem Slovenské národní rady.
Na této seznamovací schůzce učinil ministr Němec důležité prohlášení, které zřejmě dobře zapůsobilo ve slovenském vedení a přineslo pocit úlevy zejména v tom směru, že se nemíníme nikterak vměšovat do politických a vojenských záležitostí slovenského povstání. Ministr Němec … prohlásil, že jsme přišli na Slovensko, abychom se veřejně solidarizovali se slovenským povstáním a poskytli mu tak politickou a morální podporu, aby nikde nebylo nejmenší pochybnosti o tom, že intence domova a zahraničních pracovníků jsou totožné… Konečně pak ujistil Slovenskou národní radu, že československá vládní delegace nemá v úmyslu se vměšovat do věcí slovenského povstání…
Toto prohlášení čs. vládního delegáta bylo vzato na vědomí s velkým uspokojením. V téže schůzi bylo dohodnuto, že bude svolána slavnostní plenární schůze Slovenské národní rady na úterý 10. října 1944, na níž přednese hlavní programový projev ministr Němec.
72. Komentář časopisu Čas k projevu ministra F. Němce
Roduvěrná slovenská veřejnost už dávno netrpělivě očekávala příchod delegace čs. vlády na Slovensko. Těšili jsme se na den, kdy budeme moci v našem kruhu, na osvobozené půdě, uvítat představitele čs. zahraničního odboje, který navenek hájil právní kontinuitu Československé republiky a vnitřně s odbojem domácím připravoval její vzkříšení. Byli jsme přesvědčeni, že naše národní povstání našlo v celém svobodném světě příznivý ohlas a že slovenské lidové revoluci dostane se brzy morální politické i hmotné, tj. vojenské pomoci.
Avšak nejen sám příchod čs. delegace, ale i skutečnost, že cestu sem, do Bánské Bystrice, nastupovala už na území Československé republiky, očištěné od vetřelců hrdinskou Rudou armádou, ve svazku které bojuje i druhá čs. brigáda, znamená pro nás velkou radost. Nejme tedy sami, jak rozhlašuje bratislavská propaganda, ani ruská vojska nejsou daleko od našeho kraje, jak vykřikují tisovsko-tukovští zaprodanci, ale kus po kuse se osvobozuje slovenská zem od německé tyranie a slovanské zbraně pošlou germánské hordy kaprála Hitlera do pekla…
Čs. delegace došla k nám z Londýna přes Moskvu, kde se k ní – kromě ruského generála – připojili další čeští a slovenští političtí reprezentanti. Tento – i když náhodný – fakt má velký symbolický význam a markantně zdůrazňuje pevnost československo-ruských vztahů. Je nesporné, že obnovení ČSR je nemožné si představit bez vojenských úspěchů SSSR a je více než jisté, že by bez moci vítězné ruské armády nedošlo už nyní k porážce Německa, která jinak by se dostavila až v daleké budoucnosti a je ještě otázka, zda v takové míře jako dnes. Tato skutečnost nás zavazuje nejen k velké vděčnosti k velkému slovanskému spojenci, ale současně přikazuje důkladně se zabývat naší národní minulostí a přítomností, pochopit smysl našich dějin a našeho poslání v blízké i další budoucnosti, aby státoprávní spojení Čechů, Slováků i Podkarpatských Rusů bylo pevné a jejich společný stát byl mezinárodně silněji zabezpečený než dříve.
Členové čs. delegace nepřišli k nám jako hosté, ale, co sami připomenuli, jako naši spolubojovníci. Jeden z nich – divizní generál Rudolf Viest – hned též převzal do svých osvědčených rukou hlavní vedení našeho vojska, které – posílené na mužstvu i zbraních – má tak všechny předpoklady pro vítězný souboj s Němci.
Na slavnostním zasedání Slovenské národní rady ministr F. Němec vzletnými slovy opětně zdůraznil, že vůle lidu bude směrodatnou při vnitřním uspořádání vzkříšené Československé republiky… ČSR bude lidově-demokratickým pokrokovým státem. Na tom se už dávno shodli organizátoři zahraničního i domácího odboje. Nebojme se proto vyčistit starý kvas, zúčtovat se starým pseudodemokratickým a pseudosociálním světem. Ne stavovské nebo třídní rozdíly, ale jednota ducha ve znamení slavných hesel americké, francouzské a konec konců i ruské lidové revoluce: rovnosti, volnosti, bratrství, ne totalitní snahy, ale demokratická součinnost ve vzájemné důvěře a upřímnosti. Pod tímto zorným úhlem bojujme, kráčejme, budujme, tvořme, jděme vpřed. Češi, Slováci i Karpatorusi… Po provolání slávy prezidentovi dr. E. Benešovi, velkému maršálu Stalinovi, premiéru Churchillovi, prezidentu Rooseveltovi, Československé republice… promluvil ministr F. Nečas.
Byl bych rád, kdybych vám mohl podat jako první člen československé zahraniční vlády zásadní zprávu o situaci, kterou jsme tam konali a o výsledcích, kterých jsme v ní dosáhli. Soudím, že velmi mnoho vám bude známé.
Dvacet roků přestávky mezi minulou a současnou světovou válkou nebylo - jak dnes jasně vidíme – dobou míru, ale jen příměřím. V tomto období mohutněly síly, které chtěly válkou vyřešit problémy, s kterými se svět v mírových smlouvách, uzavřených po minulé válce, nevypořádal.
Smyslem a výsledkem poslední světové války byl boj o politickou svobodu individuální i kolektivní, o politickou demokracii národa i jednotlivce. V tom směru a nám dala minulá válka dobrý a úspěšný výsledek, stejně jako ostatním evropským státům. Myslím, právem můžeme konstatovat, že Československá republika uměla na této základně vytvořit stát, který se mohl s hrdostí hlásit k těm, v nichž pojem politické demokracie přinesla, nebyl prázdným slovem. A právě tato skutečnost přinesla jako cenný výsledek, kromě dalšího, vzrůst a upevnění slovenského národního povědomí spolu se získáním předpokladů pro stoupající hospodářskou a sociální úroveň slovenského lidu. A i přes chyby, které se staly a které si musíme loajálně přiznat – a není třeba se za nic stydět, neboť jsme neměli po staletí vlastní stát a proto ani vlastní zkušenosti – byly výsledky naší společné práce v Československé republice dobré…
Mírové smlouvy z roku 1918 a 1919 se však málo zabývaly problémy hospodářskými a sociálními. Zatímco občan i národ jako celek mohli v politické oblasti svého života budovat na demokratických zásadách, v hospodářském sektoru vnitřního života státu, a i ve vzájemných vztazích mezinárodních zůstala zachována zásada, že pravdu má silnější. A právě díky této zásadě došlo ve světě brzy po válce k světové krizi hospodářské. Vzájemné hospodářské vztahy mezi všemi národy světa jsou dnes tak do sebe včleněné…, že i přes všechna naše opatření byli jsme jí zasáhnutí i my v Československé republice a to velmi podstatně. Byla to doba, v níž milion nezaměstnaných u nás stlačoval životní úroveň všech.
Reakční síly v Evropě uměly tuto situaci dokonale využít. Fašismus a jeho ještě divočejší a brutálnější odrůda, německý nacismus, přešly do ofenzivy. Vedle fašistické Itálie objevilo se v Evropě nacistické Německo, a to jako silný politický faktor. Smyslem fašistické nauky je snaha zničit politické demokratické svobody jednotlivců, udělat z nich otrocký nástroj vlastního diktátorského státu, který měl násilným výbojem se zmocnit sousedních národů, aby jejich práce a bohatství užíval k vlastnímu prospěchu. Fašismus a nacismus dokázal obratně tento cíl maskovat reakční protidělnickou a protisociální politikou a obranou proti komunistickému nebezpečí v Evropě.
Tyto jeho tendence mu získaly přátele a ochránce v reakčních vrstvách celé Evropy. Místo energické obrany, která mohla zabránit válce a zachránit miliony životů a nesmírné materiální hodnoty, uplatňovaly se v politice západních demokracií tendence ústupu před bojovným fašismem a nacismem. Klasickým dokladem této neprozřetelné, ba sebevražedné politiky byl případ Španělska, které bylo vydáno Německu a Itálii napospas. Přestože každému muselo být jasné, že protirevoluční Frankův režim měl být základem pro pomoc fašistickým státům ve válce proti Evropě. Období ústupu před Německem a fašistickou Itálii vyvrcholilo Mnichovem a vším, co z Mnichova vyrostlo.
Demokratická a na válku dobře připravená Československá republika byla vydaná na základě dohody mezi západními demokraciemi a fašistickými státy bez boje nepříteli. Výzbroj její armády se stala nesmírným přínosem německé armádě a její území dokonalou a znamenitou základnou pro výbojnou válku.
Evropa zapomněla na Bismarckovu definici, že kdo ovládá Čechy, je pánem Evropy. A chyběl jenom vlásek, aby se tato definice stala tragickou skutečností. Německo využilo Mnichov v plném rozsahu na přípravu nové útočné války. Starou taktikou Německa je snaha rozkládat slovanské národy a stavět je do vzájemných bojů. Touto taktikou se podařilo úplně likvidovat bohaté národy Polabských Slovanů. Tuto taktiku využívali vždy mezi Poláky a Čechy a použili jí i po Mnichovu v našem případě. Za pomoci hrstky zrádců se pokusili o to, aby mezi Čechy a Slováky vytvořili poměr, z kterého by vyrostlo trvalé nepřátelství těchto dvou tak blízkých slovanských kmenů (zvýraznila redakce).
Druhá světová válka začala Mnichovem. Západní demokracie poskytly Německu čas pro vyzbrojení, daly mu nástupní plochu pro útok na nejlepším místě a přispěly výzbrojí československé armády. Právě proto byla první fáze války úplně ve znamení vítězného nástupu Německa a později Itálie. Stát za státem se hroutil a v několika měsících byl Hitler prakticky pánem Evropy. Chybělo jen několik desítek kilometrů přes Lamanšský kanál, aby dobytím Anglie korunoval Hitler svůj vítězný nástup zaměřený nejen k ovládnutí Evropy, ale k panství nad světem…
Za tohoto stavu věcí jsme začali budovat, za vedení prezidenta dr. E. Beneše, naše zahraniční zřízení.Bylo to nejen v době válečných neúspěchů, ale i v době, kdy v Anglii, ale zejména ve Francii, se velmi uplatňoval vliv mnichovanských politiků. Proto jsme nedosáhli, aby tehdejší Francie dala souhlas k organizování československé vlády. Byl uznán jenom Národní výbor československý s pravomocí poměrně ne malou. Přes tyto těžkosti byla však naše vláda v červenci 1940 konstituována a mezinárodně uznaná. Tak byla vytvořena autorita, která se stala nositelkou jistoty o obnovení Československé republiky.
Jaké byly základní linie jejího postupu? V plném souhlasu s prezidentem republiky postavila se vláda na stanovisko, že po boku spojenců povede válku s užitím těch sil, kterými disponovala. Jejím hlubokým přesvědčením bylo, že válka nezůstane omezena na konflikt anglicko-německý, ale že se rozšíří na válku Německa se Sovětským svazem a Amerikou. Vláda proto od začátku své činnosti vycházela z předpokladu, že dojde – přes tehdejší vnitřní poměr mezi Sovětským svazem a Německem – k vytvoření velkého bloku mezi Sovětským svazem, Anglií a Amerikou, který nejen společně povede válku proti Německu, ale který společně určí i hlavní linie poválečné mírové politiky.
Tento odhad vývoje byl ústřední základnou naší politiky. Ze začátku bylo velmi těžko ho v plné míře v naší politice uplatnit i na veřejnosti. Jako byla v Rusku hluboká nedůvěra k pravým úmyslům západních demokracií ve válce, stejně jsme se v Anglii setkávali s nedůvěrou k Rusku, v jeho plány a cíle. Přesto jsme zůstali této koncepci věrní a jí jsme řídili celou naši zahraniční politiku.
Když potom došlo k přepadu Ruska Německem, byl náš odhad o vývoji situace plně potvrzený. Ministerský předseda Churchill neváhal – a to za plného souhlasu anglického lidu – ani okamžik. Postavil se s celou rostoucí válečnou silou Britského impéria po bok Sovětského svazu a ne pasivně vedle Německa, jak předpokládal Hitler.
Vstupem Sovětského svazu – a potom Ameriky – do války se situace na bojištích začala měnit. S ní se potom měnily i politické předpoklady naší práce. Po překonání vzájemné počáteční nedůvěry došlo k samostatné spolupráci mezi Sovětským svazem, Velkou Británií, Amerikou a Čínou. Tato spolupráce je stále hlubší – Jako to vidíte zase v těchto dnech na moskevských poradách. Nyní jsme jistí, že to není jen spolupráce po dobu války, ale i na čas míru, neboť jen udržováním této spolupráce – i když bude mít časem určité těžkosti – bude zachovaný trvalý mír světu.
Díky naší koncepci dosáhli jsme v rámci této spolupráce plného mezinárodního uznání republiky. Když prezident dr. Beneš přišel do Moskvy, aby uzavřel smlouvu o spojenectví Československa se Sovětským svazem, bylo to vyvrcholením naší politiky, která od počátku, nezanedbávajíc přátelské vztahy k západním demokraciím, směřovala ke svému hlavnímu cílu: Trvalému přátelství a spojenectví se Sovětským svazem, které je a bude pro nás všechny zárukou, že už nikdy nedojde k novému ohrožení republiky. Myslím, že jsem povinný zdůraznit, že hlavní zásluha za tuto koncepci a její výsledky patří našemu prezidentovi dr. E. Benešovi, který této linii zůstal věrný i v dobách nejtěžších.
Uznáním vlády Sovětským svazem i západními demokraciemi a zajištěním našich předmnichovských hranic smlouvou se Sovětským svazem byl zabezpečený osud republiky na poli zahraničně právním…
Proto vláda od začátku se snažila zapojit do válečného boje síly, kterými disponovala venku a pomáhala všemi prostředky bojovým akcím doma. V zahraničí vzniklo naše československé vojsko zpočátku v Polsku, potom ve Francii. Ve Francii to byla první československá divize, utvořená v zimě 1939-40 v jižní Francii, jejíž pěší pluky se zúčastnily v bojích na Loiře a Seině. Vedle ní to byli naši letci, kteří zpočátku bojovali ve francouzských, později v československých jednotkách. Po pádu Francie byly zbytky naší divize a letců přepraveny do Anglie, kde byla vytvořena čs. samostatná brigáda a čs. stíhací a bombardovací perutě. Naši letci se zúčastnili bitvy o Anglii. Mohu s pýchou konstatovat, že sestřelili ve Francii 150 a v Anglii více než 300 německých strojů. Zničili tedy více než 450 německých letadel. Zúčastnili se též bombardování Německa. Jejich cílem kromě dalších byl Berlín, Hamburk, Kolín nad Rýnem, Mnichov, Norimberk. Svoje úspěchy zaplatili mnozí životem. Měli jsme ztráty ve Francii u pěších pluků a na 400 našich letců spí svůj poslední sen na všech bojištích světa.
V Sovětském svazu ze zbytků čs. legie v Polsku byla po vstoupení Sovětského svazu do války vytvořena jednotka, která po prvé vystoupila v bitvě o Sokolovo, kde dosáhla po boku Rudé armády skvělé výsledky. Jako brigáda se zúčastnila v létě 1943 bojů o Kyjev…Nyní máme v Rusku už celý československý armádní sbor, který právě v těchto dnech přešel do útoku na přechodu čs. hranic. A právě před čtyřmi dny přijímal jsem na hranicích, v Dukelském průsmyku, hlášení jejího velitele, generála Svobody, že čs. zbraně si vynutily po těžkých bojích vstup na území Čs. republiky v hloubce několika kilometrů. Slavné historické vítězství bylo vykoupené ztrátami na životech.
Nejen slovenské, ale i české a ukrajinské hroby okolo Dukelského průsmyku na obou stranách, na polské i slovenské, navěky dokumentují, že dobytí našich hranic bylo vykoupené společně vylitou krví všech slovanských obyvatelů našeho státu. A je přímo symbolické, že prvním padlým na slovenské hranici v Dukle byl generál čs. armády Vedral-Sázavský…
Vláda vždy stejný význam přikládá i bojovým akcím lidu doma. V dnešní válce není frontou jen bojová linie, ale frontou je, a to skutečně válečnou, i celá Evropa. Právě proto vláda v čele s dr. Benešem souhlasila se zápasem, který za vedení Slovenské národní rady vede slovenský lid, čs. armáda a partyzáni v týlu německých nepřátel. Je to slavná a významná kapitola ve vaší historii, ale i důležitý úsek našeho společného boje za Československou republiku. Slovenský lid svým povstáním ukázal, na které straně stojí, a definitivně pochoval nový německý pokus staré německé strategie na rozdělení Slováků a Čechů…
Vedle válečné situace, která přirozeně je a byla nejdůležitějším úsekem naší práce, starala se vláda i o vnitřní problémy. Už od roku 1940 společně s prezidentem hájila a hájí vláda stanovisko, že pokud jde o úpravu věcí domácích – národních, politických, hospodářských, sociálních atd. – bude rozhodování o nich patřit osvobozenému lidu. Vláda si byla a je vědoma toho, že naše zahraniční emigrace i jako celek je jen nepatrným zlomkem, který nemá právo, aby předurčoval vývoj poměrů ve svobodném domově.
Za tím účelem jsme postupně v emigraci soustředili všechny prvky politických a veřejných pracovníků na principu národní fronty. Toto uskupení, které se projevilo navenek hlavně ve Státní radě se sídlem v Londýně, nejen soustředilo, ale i sblížilo všechny zahraniční pracovníky tak, že můžu se souhlasem celé delegace konstatovat, že jsme byli za celý čas naší práce venku v zásadních otázkách jednotní. Neměli jsme rozpory národní, stranické nebo náboženské. Pracovali jsme jednotně. Nejen to: tato shoda názorů se projevila i vzácnou spolupráci s tou částí naší emigrace, která sídlila v Moskvě. Naši přátelé v Moskvě pracovali z hlediska československé věci tak dobře a účinně, že mohl právem prezident dr. Beneš tuto činnost zhodnotit a ocenit. Na rozdíl od jiných emigrací, polské, jihoslovanské, řecké – nevznikly mezi námi zásadní názorové rozdíly a zůstala plně zachována naše jednota, tak žádoucí dnes, tak potřebná zítra.Myslím, že jsem mohl právem odpovědět na otázku „Československých listů“ v Moskvě o svých dojmech: „Nepřišli londýnští mezi moskevské, ale přišli svoji ke svým“.
Nejen vláda, ale celé státní zřízení i celá naše emigrace je přesvědčená, že vaše úsilí doma i naše vojsko má jeden společný cíl: Československou republiku. Poučení minulostí, bohatší zkušenostmi ze světa, hovoříme však jasně a otevřeně: Musí to být republika nová, zbavená chyb a omylů minulosti. Republika lidová, demokratická, v které všichni mají právo na práci a na rovnoprávné zacházení. Republika samostatná a nezávislá, opřená politicky a hospodářsky o hlubokou a všestrannou spolupráci s našim velkým slovanským sousedem, Ruskem, neopouštějící svůj přátelský poměr k demokraciím západu. Bude věcí svobodných Slováků, Čechů a Ukrajinců, aby si určili, jak má vypadat její vnitřní náplň, její pořádek. V tom směru neexistují žádné závazky. Jenom víme, že společné a rovnoprávné spolužití slovanských národů republiky je a bude největší silou jednotné Československé republiky.
Ze společného dobra jsou vyloučeni Němci, Maďaři a zrádci.
Je přirozené, že jsme se venku starali o první přechodná opatření v době po skončení války. Máme dnes dohodu, vládou schválenou, že v přechodném čase bude představitelem vůle lidu soustava národních výborů, obecních, okresních a krajských.
Vláda, přirozeně, společně se Státní radou, snažila se připravit mnohá nezbytná přechodná opatření, která budou doma podle situace opravená nebo doplněná domácími orgány.
Je samozřejmé, že tato opatření snaží se předvídat vývoj situace. Soudíme všichni, že důsledkem války budou značné přesuny zejména v hospodářské a sociální společenské skladbě. K demokracii politické musí přistoupit demokracie sociální a hospodářská. Nebude možné, aby klíčové výrobní podniky, od jejichž práce závisí osud národa, zůstaly majetkem jednotlivců. Bude nutná ochrana malých a středních podnikatelů, rolníků, obchodníků.
Samozřejmě z této zásady jsou napřed vyloučené majetky nepřátelů státu, Němců, Maďarů, zrádců.
Úprava sociálního života musí plně zabezpečit dělníky a zaměstnance…
My ze zahraničí přicházíme domů ne abychom rozhodovali, ale abychom radili. A máme jen jediné přání: Abychom co nejdříve srostli s vámi doma v jediný celek, v nerozbornou jednotu Československé republiky…
Po válce bude třeba tvrdé spolupráce nás všech, pokud se máme brzy dostat do normálních poměrů. My jsme o potřebě spolupráce přesvědčeni i v rámci mezinárodním. Mezi Sovětským svazem, Anglií a Amerikou zůstane tato spolupráce zachována jako hlavní záruka míru.
Na rozdíl od minulé války bude se po této válce měnit nejen mapa, ale i vnitřní náplň světa. Široké lidové masy, které tuto válku vedly a vyhrály, zůstanou rozhodujícím společenským faktorem.Hospodářská a sociální společenská náplň bude se tvořit tak, aby sloužila všem a ne jen jednotlivcům.
Dokázali jsme překonat velmi brzy důsledky minulé války. Dokázali jsme se rychle vyrovnat s problémy, které tehdy z ní vyrostly. Věřím, že to dokážeme i nyní.
A nyní mi nakonec dovolte, abych řekl: Pět let jsme nebyli doma. Domov byl na dosah ruky a my jsme tam nemohli. Mezi ním a námi stál německý nepřítel, který doma, zejména v Čechách a na Moravě, zabíjel naše drahé, loupil náš národní majetek a poněmčoval naše kraje.A tak jsme poznali, jak máme tu svoji zem rádi. Smutek, touha po domově byly těžkým průvodcem našeho denního a ne vždy radostného emigrantského života. My, kteří jsme ztratili svoji vlast a svoje domovy, jsme poznali, jak drahé a vzácné věci to jsou…
Tato schůze Slovenské národní rady byla důležitým mezníkem ve vývoji styků mezi ní a čs. vládní delegací. Byla-li snad před touto schůzí nějaká zdrženlivost domácích pracovníků k těm, co přišli ze zahraničí, nebo, abych se lépe vyjádřil, jestli se snad před touto schůzí obě strany přibližovaly s jakousi „opatrnou pozorností“, pak nastal po schůzi úplný obrat. Zdrženlivost zmizela a byla vystřídána jednak upřímnou srdečností, jednak otevřenou upřímností. Bylo také vidět, že obě strany se navzájem respektují. Nepochybovali jsme o tom, že tento obrat způsobila především jasná slova vládního delegáta, že jsme nepřišli na Slovensko poroučet, nýbrž snad poradit a že se nechceme míchat do záležitostí slovenského povstání už proto ne, že náš úkol začínal na území osvobozeném Rudou armádou…
73. Zprávy z tisku o budoucí Československé republice
Ujištění ministra Němce, že se nebudeme vměšovat do vojenských a politických záležitostí slovenského povstání, bylo důsledně dodržováno, neboť jsme si byli vědomi toho, že odpovědnost za politické rozvrstvení, normotvornou činnost, novou administraci atd., jak byla za povstání Slovenskou národní radou zřízena, musí nést především ona sama, aby nevznikl dojem, že zahraniční pracovníci ji chtějí z této odpovědnosti v té či oné formě suspendovat. Kromě toho jsme si byli dobře vědomi nesnází, zejména politických, s nimiž se na Slovensku zápasilo a které si Slováci sami musí vyřešit. My jsme snad mohli přispět svým dobrozdáním, zaujetím stanoviska k dotazu tomu a onomu, ale nic víc. Náš postoj k slovenské akci byl zásadně kladný, třebas s řadou věcí, které se děly, jsme nesouhlasili…
Ministr Němec měl časté rozhovory s politickými představiteli povstání o tom, jak si představují řešení základních problémů státně a národně politických, jednali též o vyřešení kompetenčního poměru mezi československým vládním delegátem a Slovenskou národní radou při organizaci civilní správy na osvobozeném slovenském území, o otázkách měnových, o věcech týkajících se vedení války a podobně. Všecka tato jednání se vedla v přátelském duchu a oněch 16 dní, které jsme strávili v Báňské Bystrici, bylo znát na každém kroku…
Zájem o součinnost s čs. delegací se také projevoval ve slovenském tisku jak komunistickém, tak demokratickém… Mezi otázkami, položenými ministru Němcovi redaktorem Pravdy…, byla též otázka, jaké je jeho stanovisko k sjednocení socialistických stran v jednotnou komunistickou stranu Slovenska…Podle Pravdy řekl ministr Němec toto: My jsme v zahraničí od začátku stáli na stanovisku, že soustava starých politických stran přežila svoji dobu a je mrtvá. Osobně jsem toho názoru, že politické strany jsou produktem a výrazem společenské konstrukce a protože hluboko věřím, že po válce nastanou podstatné změny v této konstrukci, jsem přesvědčený, že dojde k novému uspořádání politických poměrů. Dělnické hnutí se musí sjednotit a to v rámci národním i mezinárodním. Pokud bychom měli po válce několik dělnických stran, bylo by to znamením naší neschopnosti vyrovnat se se situací.
Myslím, že musí dojít k utvoření jednotné strany dohodou všech socialistických elementů. Při tom se však musíme vyvarovat těch chyb, které jsme ve všech dělnických stranách dělali po poslední světové válce. My jsem totiž věc socialismu zaměňovali jen se zájmem průmyslového dělníka. To není správné. Socialismus se musí stát základnou boje za lepší zítřek většiny národa, nejen dělníků, ale i rolníků, inteligence, drobných a středních podnikatelů. My jsme proto na londýnských a moskevských poradách vždy jasně mluvili za blok pracujících měst a venkova, abychom ukázali, že nám jde o širokou platformu, která by zahrnovala většinu národa. Z těchto příčin jsem pro dohodu socialistických tří skupin a všech těch, jejichž hospodářské zájmy jsou totožné se zájmy socialismu, a jsem pro utvoření jednotné strany… Je pravda, přirozeně, že o definitivním uspořádání této zásady se budu moci vyslovit až po osvobození celé Československé republiky, neboť i o těchto otázkách má lid rozhodnout sám.
Cituji tuto část interwiev s ministrem Němcem proto, že vyvolala nejen mezi námi, ale zejména mezi slovenskými sociálními demokraty, kteří nesouhlasili se sloučením své strany se stranou slovenských komunistů, veliké překvapení. U některých Slováků dokonce rozhořčení, jímž se před námi netajili. Nespokojenost byla projevována s tím, že ministr Němec souhlasí s vytvořením jedné socialistické strany na místo dosavadních tří stran, a to cestou „dohody“. Slovenští sociální demokraté rozhořčeně vysvětlovali, jak taková dohoda vypadala u nich na sjednocovacím sjezdu s komunisty.
Jeden z nejpopulárnějších politických lidí, jak v Moskvě, tak i na Slovensku, F. Hála, byl rovněž tázán redakcí Pravdy dne 15. října o tom, jaké je místo katolíků v boji proti fašismu. Redaktory překvapil při rozhovoru tím, že ze skříně přinesl ruskou ikonu sv. Cyrila a Metoděje. Z toho F. Hála vyvozoval závěry o nábožensko-kulturní tradici česko-ruské, už před mnoha staletími. O náboženské svobodě v SSSR pravil, že v Moskvě viděl katolického kněze, který měl dokonce přidělené auto, pro které dostává pravidelný příděl benzinu.
Nejvíce novinářsky se však exponoval poslanec Bohumil Laušman, který napsal několik článků do komunistického deníku Pravda a do komunistické revue Nové slovo. Z politicky zajímavé úvahy „Mezinárodní socialistické hnutí“, uveřejněné v Novém slově 8. října 1944 ( jako článek, který vyšel v Moskvě 30. září 1944 od poslance „bývalé sociálně-demokratické strany“ B. Laušmana) citujeme:
„Problém mezinárodní odborové jednoty rozvíjel se ještě začátkem tohoto roku nanejvýš slibně. Zásluhu na tom měl mimořádný sjezd britských odborových organizací, který dal podnět na svolání mezinárodního kongresu odborových ústředen všech spojeneckých a neutrálních států Evropy, Ameriky, Asie, Austrálie i Afriky. Bylo to usnesení dalekosáhlého významu, neboť poprvé v dějinách měli společně vedle sebe zasedat, jednat a především rozhodovat představitelé všech národních odborových ústředen, i s nejsilnější odborovou ústřednou vůbec, odborovou ústřednou sovětskou. Kromě nepatrného zlomku odborových konzervativců a zpátečníků přijali usnesení vzpomenutého sjezdu sympaticky. Pracující lid celého světa si uvědomil, že projektovaný kongres bude moci mluvit jménem jednoho sta milionů organizovaných zaměstnanců, že bude moci jasně a účinně zasáhnout nejen ve věcí odborových a sociálních, ale též bude moci učinit dispozice, aby na mírových konferencích byl vliv pracující třídy co největší.“
„ S případem odloženého odborového kongresu však na druhé straně souvisí podezřelá horlivost věnovaná poradám o případném svolání kongresu politických stran odumřelé Druhé internacionály. Už několikrát jsem měl příležitost poukázat na nedomyšlenost tohoto plánu a na nebezpečí, které by z jeho uskutečnění pro pracující třídu vyplývalo. Nelze přece oddiskutovat, že pracující lid touží i po sjednocení politickém. Po sjednocení všech směrů skutečně socialistických s hnutím komunistickým. Předpoklady pro to jsou. Myšlenka jednoty v jednotlivých zemích probijí se zdola, rodí se v akci a boji. Třetí internacionála se už vlastně dobrovolně rozešla, čímž poskytla svým bývalým sekcím v jednotlivých státech volnost v jednání, sbližování a rozhodování. Lidové masy, poučené právě touto válkou, ví velmi dobře, že bez komunistů, kteří se osvědčili v boji proti fašismu, není možné budovat skutečnou jednotu pracující třídy. Dosud je známo, že kongres, který měl být prvním krokem k mezinárodní odborové jednotě , je odložený na neurčito. Naproti tomu není známo, jakými cestami se má směřovat k mezinárodní socialistické politické jednotě. Oboje je však důvodem proto, aby skuteční socialisté nečekali a začali sami budovat jednotu pracujícího lidu v rámci svých národů, ve svých vlastních zemích a podle daných místních poměrů. Ostatně v řadě států se to již děje. Myšlenka spolupráce a jednoty je na postupu, a to především v osvobozených zemích, které se probouzejí k novému politickému životu. Ve Francii se už konají sjednocovací konference odborové, socialistické a komunistické dělnictvo volá po společných výborech a po společném postupu obou stran při volbách. V Itálii zástupce socialistů pozdravil sjezd komunistický a zástupce komunistů sjezd socialistický…V Polsku… je socialisticko-komunistická spolupráce přímo vzorná…“
„Vývoj událostí, jak je vidět, dnes znovu potvrdil, že v československém táboře ti, kteří již před čtyřmi lety měli odvahu nastoupit cestu k jednotě socialistko-komunistické a k široké jednotě pracujícího lidu v rámci národní fronty, vykročili šťastně. Nemůže být proto výřečnější doklad, než byl sjednocovací sjezd slovenských komunistů a sociálních demokratů, který se konal 17. září na osvobozeném území, a který vyzněl ve společný slib: Dnes stát jednotně v boji proti vetřelcům a zítra jednotně budovat republiku. Tak jistě projev souhlasu s myšlenkou bloku pracujícího lidu měst a venkova, bloku tří dělnických stran, který sem došel z českých zemí, je dalším radostným dokladem toho, že většina socialistické emigrace se neodcizila domovině a že náš lid doma znovu dokázal, že má zdravý politický smysl.“
Tento článek poslance Laušmana v Novém slově vyvolal značnou pozornost ve slovenské veřejnosti.
Dne 22. října napsal poslanec B. Laušman do Nového slova článek pod titulem „Otázky anglického socialismu“, v němž uvádí, jak uvědomění anglického dělníka roste: „Britské dělnické hnutí připomínalo ještě nedávno české dělnické hnutí z časů, kdy Chleborád organizoval Úly, a kdy jeho vrstevníci doporučovali dělníkům, aby se o politiku nestarali, šetřili na stará kolena a hlavně, aby se nedali otravovat socialismem. Dnes je však možné vidět příznaky nového politického myšlení a nového politického života. Staré odborové cechy se už z velké části změnily v řádné odborové organizace, jehož členstvo chce bojovat.“
O sympatiích anglického lidu k Sovětskému svazu však píše: „Ano, anglický lid miluje národy Sovětského svazu. Aby se však tato láska plně projevila, tomu dlouho bránil pocit hanby, že Sovětský svaz tak dlouho bojoval proti společnému nepříteli sám:“
Deník Pravda přetiskl dne 14. října z časopisu „Naše vojsko v SSSR“ Laušmanův článek „Lidová demokracie nastupuje“, v němž autor zaujímá stanovisko k některým zásadním otázkám naší vnitřní politiky. Citujeme některé zvlášť pozoruhodné stati: „ Slováci dali v tomto boji příklad a ukázali Čechům a Podkarpatským Ukrajincům cestu, směr a cíl. Je možné očekávat, že Podkarpatští Ukrajinci povzbuzeni slovenským příkladem, s vývojem událostí přidají do kroku a že se Češi vynasnaží, aby nezůstali pozadu. Není možné přece oddiskutovat, že jen v celostátní akci, ve společném povstání…mohou být položeny základy nového, lepšího, krásnějšího a pevnějšího Československa. Slováci, kteří byli do války považováni za součást národa československého, považují se nyní ve své zdrcující většině a ve všech deklaracích Slovenské národní rady za samostatný národ. A tu podle mého soudu nezůstává nic jiného, než tuto skutečnost respektovat právě tak, jako je třeba respektovat vývoj na Podkarpatské Ukrajině, kde lid, kterému se vnucovalo velkoruské smýšlení , anebo se dělal z něho jakýsi rusínský národ, najednou si uvědomil, že je větví velkého národa ukrajinského. Ale pro toto národní probuzení nemusí mít nikdo těžkou hlavu. Hlavní věc je, že oba tyto národy chtějí s Čechy budovat státní jednotu, společnou a nedílnou Československou republiku.“
„Třetí předpoklad zdárného vývoje našeho státu je v lidové demokracii… vládní delegace, která by měla ve smyslu československo-sovětské smlouvy z 8. května organizovat civilní správu na území, osvobozeném Rudou armádou, bude se moci omezit na to, že ve spojení se zahraniční vládou bude se snažit, aby i na tomto území rozšířila pravomoc Slovenské národní rady a aby autorita tohoto revolučního sboru byla i tu největší.“
„Politika mostu mezi západem a východem patří minulosti. Je pravda, náš lid si chce udržet přátelství západních demokracií a chce ho i prohloubit, ale ne menší pravdou též je, že se může udržovat a prohlubovat jen potud, pokud bude zachované přátelství západu k Sovětskému svazu, s kterým jsme už spojeni vojensky a dříve nebo později budeme spojeni politicko-hospodářsky, s kterým jsme a budeme spojeni na život a na smrt.“
73. Vánoční dohoda
Když jsme přijeli na Slovensko měla Slovenská národní rada padesát členů. Tento sbor suploval funkci slovenského parlamentu i vlády. Jeho předsednictvo tvořilo jakési prezidium ministerské rady. Administrativu prováděla tzv. pověřenectva, mající kompetenci slovenských ministerských resortů. V běžném titulování se užívalo nejen označení pan pověřenec, ale též pan ministr. Ještě za našeho pobytu měla být Slovenská národní rada rozšířena na 80 členů, ale k tomu již nedošlo pro rychlý spád vojenských událostí. V plenární schůzi, konané 23. října, které se zúčastnila také celá československá vládní delegace, byla zmocňovacím nařízením, jednomyslně přijatým plénem SRN, přenesena pravomoc pléna na předsednictvo Slovenské národní rady a svolávání plenárních schůzí SNR bylo vzhledem k válečné situaci odsunuto na neurčito.
Ve Slovenské národní radě byly jen dvě politické strany, které měly rovný počet členů. Byla to komunistická strana Slovenska, jejímž předsedou byl Karol Schmidtke, a slovenská strana demokratická., jejímž předsedou byl MUDr. Vavro Šrobár. Podle dohody mezi vedoucími lidmi obou stran z vánoc 1943, neměla být žádná jiná strana na Slovensku připuštěna a o všechny pozice se obě strany rozdělily paritním způsobem. V tomto paritním systému se zacházelo i tak daleko, že se zavedla duplicita vedoucích míst v pověřenectvech v tom smyslu, že strana, které neměla pověřence, měla jeho zástupce. Důležitá akta pak museli podepisovat oba.
Politická dohoda mezi stranou demokratickou a komunistickou z vánoc 1943 zní takto:
Ideové směry na Slovensku, které i po 6. říjnu 1938 servaly na zásadách protifašistické demokracie a vedly dodnes aktivní odpor proti politickému, hospodářskému a kulturnímu znásilňování slovenského lidu, a které dnes reprezentují skutečné smýšlení všech vrstev slovenského lidu, dohodly se na vytvoření společného politického vedení, kterým bude Slovenská národní rada jako jediný reprezentant politické vůle slovenského národa.
I. Úkolem a cílem Slovenské národní rady je:
1./ Jednotně a centrálně vést boj slovenského národa za odstranění nacisticko-německého diktátu, vykonávaného i domácími usurpátory politické moci.
2./ V prvé příhodné chvíli převzít všechnu politickou, zákonodárnou, vojenskou i administrativní výkonnou moc na Slovensku a vykonávat ji podle vůle lidu až do té doby, kdy svobodně zvolení zástupci lidu budou moci všechnu moc převzít.
3./ Po převzetí moci, jakmile to bude možné, SNR se postará, aby slovenský lid si volně a svobodně učil své zástupce, kterým SNR všechnu moc odevzdá.
4./ SRN ve své činnosti bude postupovat v dorozumění s československou vládou a celým zahraničním odbojem, jejichž práci na mezinárodním a vojenském poli uznává a podporuje.
II.Tu sdružené směry a složky dohodly se na těchto zásadách:
1./ Přejeme si, aby národ slovenský a národ český jako nejpříbuznější slovanské národy, utvářely další svoje osudy v nové ČSR, společném to státě Slováků a Čechů, a na podkladě principu rovný s rovným.
2./ Přejeme si úzkou spolupráci se všemi slovanskými státy, jmenovitě s SSSR, v kterém vidíme záštitu svobodného života a všestranného rozmachu malých národů vůbec a slovanských zvlášť.
3./ Budoucí ČSR má vést svoji zahraniční politiku v duchu těchto zásad a proto se má na poli zahraničně-politickém a vojensko-politickém opírat o SSSR.
4./ Vnitřní uspořádání budoucí ČSR má být demokratické, mají se vykořenit všechny tendence fašistické, rasistické, totalitní a takové, které jsou v rozporu s těmito zásadami. V tomto duchu má být vnitřní režim pevně vedený, při tom však demokratický. Je třeba vyhnout se omylům a chybám minulosti.
5./ Myšlenku demokracie je nutné přenést a prohloubit i na pole hospodářské a sociální tak, aby rozdělení národního důchodu mezi všechno obyvatelstvo bylo co nejrovnoměrnější a aby život každého občana byl lidsky důstojný.
6./ Kultura, školství a výchova mají být vedené uvedenými zásadami. Zachovaná má být svoboda náboženských vyznání, vyloučený má však být vliv církví na směr a vedení státu.
7./ O definitivní úpravě těchto otázek rozhodnou, a to jmenovitě o ústavněprávní úpravě poměru slovenského národa k národu českému – se slovenské strany výlučně svobodně zvolení (určení) zástupci slovenského národa.
Podle sdělení Slovenské národní rady byla tato dohoda demokratické a komunistické strany zaslána do Londýna a do Moskvy. Bylo nám na Slovensku řečeno, že pan prezident vzal tuto dohodu na vědomí zvláštním listem, který přišel na Slovensko 7. dubna 1944.
Všechna opatření, jež později dělala Slovenská národní rada v otázkách vnitřní politik, administrativy, moci zákonodárné a nařizovací, ve věcech vojenských, justičních atd., se opírala o tuto základní dohodu skupiny demokratické a komunistické.
74. Slovenská národní rada, její orgány, kompetence a pravomoci
Nařízení č. 1 Slovenské národní rady ze dne 1. září 1944, uveřejněné ve Sbírce nařízení SNR dne 5.9.1944, stanoví v § 1, že SNR vykonává celou zákonodárnou, vládní a výkonnou moc na Slovensku. V § 2 se praví, že všechny zákony, nařízení a opatření zůstávají v platnosti, pokud neodporují duchu republikánsko-demokratickému. V § 3 se stanoví, že toto nařízení nabývá účinnosti ihned.
Tento první zákon, vydaný SNR, je pozoruhodný proto, že SRN si jím přiznává nejvyšší státní moc na Slovensku, a to naprosto neomezeně a že platnost zákonů slovenského státu není vázána tím, neodporují-li zákonům československým, nýbrž neodporují-li duchu republikánsko-demokratickému…
Nařízením č. 3 z 1. září 1944 zřídila SNR … ústřední orgány…
I zde zaslouží pozornost, že tyto vrcholné exekutivní orgány státní moci nejsou nařízením vázány ve své činnosti schvalováním československé vlády. Vzhledem k mimořádným poměrům, jaké revoluce sebou nese, bylo přirozené, že tyto orgány musely rozhodovat rychle a nemohly se dožadovat na čs. vládě v Londýně o souhlas ke svým nezbytným opatřením. To je pochopitelné. Ovšem podle nařízení SNR výkon státní moci, prováděný pověřenectvy SNR nepodléhal ani v budoucnu, v normálních mírových poměrech, kontrole a dodatečnému schválení vlády Československé republiky. Proto ani československý vládní delegát vybavený plnými mocemi svou vládou pro administraci osvobozeného území nemohl ve smyslu tohoto stavu zaujmout v Bánské Bystrici jiné stanovisko, než jaké učinil.
Slovenská národní rada zápasila s celou řadou problémů, které jednak vyrostly bez jejího přičinění pod tlakem poměrů, jednak které si sama vyvolala různými opatřeními, jež uvedla v život. Do první kategorie je třeba zahrnout mnoho z toho, co sebou nesla válka. Válka vždy staví před nové situace a připravuje překvapení, s nimiž se nepočítalo, neboť v této velké soutěži sil neví strana jedna, s čím přijde strana druhá. To zde však nemám na mysli, mluvím-li o těžkostech, které SNR vyplývaly z válečných poměrů. Jde mi tu především o konstatování, že Slovenská národní rada přehodnotila materiální i morální sílu slovenské armády. Usuzuji tak z toho, že ona jistota, s jakou hovořil poslanec Schmidke v Moskvě o připravenosti slovenské armády, se neprojevila plně, když povstání vzniklo. Určitě některé posádky, s nimiž revoluce počítala, se pak nepřidaly.
Počítalo se s daleko větším výkonem této armády, než jaký se nakonec ukázal, i když naprosto objektivně je třeba znovu říci, že lze mluvit o vojenském úspěchu povstání už proto, že se udrželo dva měsíce. Ukázalo se také, že Čatlošův vliv ve slovenské armádě a zejména u některých důstojníků byl značný. Dalo se tak soudit např. z toho, jaké důsledky měl Čatlošův projev, pronesený v poslední chvíli před vzpourou vojenských posádek, do bratislavského rozhlasu. Z toho lze usoudit, že přece jen morální a politická příprava povstání ve vojsku, jakož i opatření, aby na velitelských místech byli v rozhodném okamžiku spolehliví lidé, nebylo plně zajištěno. Zajisté to bylo způsobeno jednak nedostatkem času i možností, jimiž revoluční hnutí disponovalo. Nemohu přirozeně tyto věci posuzovat tak, jak by zasluhovaly, neboť nikdo z nás do vojenské organizace řádně neviděl. Velmi těžké důsledky pro celé vedení války měla ztráta dvou slovenských divizí v Karpatech…Právě tato okolnost změnila přes noc rovnováhu sil v neprospěch povstání…
75. Stranicko-politický systém na Slovensku v době SNP
Do druhé kapitoly potíží, s kterými zápasila Slovenská národní rada, zařazuji těžkosti politické. Nedovedu ani dnes, tak jako jsem nedovedli v roce 1944 v Báňské Bystrici přiznat výhody stranicko-politickému rozvrstvení před nestranickou jednotou širokých lidových vrstev, když se vede ozbrojená revoluce. Je pravda, že každá revoluce, tedy i slovenská, musí mít svůj politický cíl, ale to ještě neznamená, že to musí být cíl stranicko-politický. Když je národ ve válce, v níž jde o všechno, zpravidla politické stranictví se odkládá. Na Slovensku začali revoluci tím, že založili politické strany. Snad to bylo v zájmu věci a podle toho, jak Slováci znali své poměry, to bylo lepší řešení, nežli ona druhá cesta. Přesto se však domnívám, že by bylo jen k prospěchu celého revolučního nástupu na Slovensku, kdyby se všechny lidové síly soustředily na vedení války a otázky stranicko-politické se odložily až do skončení boje…
Když Československá republika stála r. 1938 na prahu války s Německem, stál všechen lid bez rozdílu politických stran jednotný, přímo nádherně a manifestačně jednotný pod prapory republiky. Staré politické stranictví přes noc zmizelo a vyhlášením mobilizace byli jsme si všichni bratry, poněvadž všichni jsme brali na sebe nejvznešenější občanský úkol bránit svoji zemi a svobodu lidu…
Než tento systém dvou politických stran měl i důsledky jiné. Sami Slováci nás upozorňovali na to, že souručenství strany komunistické a demokratické je v podstatě rudo-zelená koalice, že bývalí předáci agrární a komunistické strany na Slovensku se dohodli, že politickou budoucnost Slovenska strhnou na sebe. Na kolik to byla pravda, nevím, protože jen o některých vedoucích osobnostech jsem věděl, kam politicky patřili za první republiky, ale konec konců to nebylo to hlavní. Nejdůležitější bylo, že tím, že si vedoucí lidé povstání zjednodušili vnitropolitický život zavedením systému dvou politických stran a rozhodnutím, že žádný jiný politický partner nebude připuštěn, tímto zdánlivým zjednodušením si vlastně politické poměry značně zkomplikovali. Hovořilo s námi mnoho Slováků, o nichž se nemohlo říci, že patří do reakčního luďáckého tábora, a netajili se tím, že nemohou vstoupit ani do komunistické, ani do demokratické strany proto, poněvadž politicky nepatří ani na krajní levici, ani na krajní pravici. V tomto přesvědčení setrvávali přes to, že demokratická strana zásadně odmítala tvrzení, že představuje slovenskou pravici a reklamovala si místo politického středu, a strana komunistická postupovala takticky tak, aby nevzbudila ve veřejnosti dojem, že setrvává na dřívějších dogmatech krajní levice. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že to má své politické důsledky, když lidem, kteří politicky neinklinují ani k jedné, ani k druhé straně, dá se jediná možnost: buď k té nebo oné straně, nebo nikam. To má za následek, že mnoho lidí nejde opravdu nikam, chová se buď politicky pasivně, nebo kritizuje a vyčkává dalšího vývoje. I mezi těmi Slováky, kteří do některé z obou politických stran vstoupili ať už z důvodů jakýchkoliv, bylo mnoho nespokojenců s politickou reglementací tohoto druhu a netajili se před námi tím, že kdyby měli možnost se politicky uplatnit v hnutí odpovídajícím jejich politickému přesvědčení, že by tak ihned učinili. Zásadně jsme se do těchto stranicko-politických záležitostí nevměšovali, a proto jsme také neměli zájem na tom, co tito nespokojenci by udělali. Považovali jsme celý tento vývoj za záležitost slovenskou, a řekl bych, že ani tak široký význam jsme jí nepřikládali, považujíce ji především za projev revoluční situace na Slovensku, která s postupující konsolidací národního a státního života po skončení války bude dostávat také možná jinou tvářnost.
Do rámce této politické situace patří např. i to, jaký osud potkal na Slovensku obě socialistické strany: stranu sociálně-demokratickou i čs. stranu národně socialistickou.
Sociálně-demokratická strana byla likvidována na tzv. sjednocovacím sjezdu komunistické a sociálně-demokratické strany. Píši-li o likvidaci a ne sjednocení strany sociálně demokratické, pak proto, že rád nazývám věci pravým jménem. Už tehdy, když jsme byli v Báňské Bystrici, bylo jasné, že tento sjezd strany nesjednotil, spíš vyvolal roztrpčení u těch sociálních demokratů, kteří na přípravách uvedeného sjezdu nebyli zúčastněni a s likvidací své strany nesouhlasili. To, že někteří sociální demokraté, nebo některé sociálně demokratické složky vstoupili na Slovensku do komunistické strany, ať již z jakýchkoliv důvodů, nebylo úspěchem socialistické, nýbrž komunistické myšlenky, a to ještě úspěchem dost problematickým. O skutečném sjednocení by se dalo mluvit jen v tom případě, kdyby se opíralo o spontánní vůli všeho členstva a ne některého členstva a k tomu ještě na území tak malém, že tato událost nemohla zavazovat celou československou stranu sociálně demokratickou. Sjednocení mohlo být jen tehdy definitivním řešením, kdyby za sebou zanechalo v interesovaných politických kruzích radost a ne zklamání, roztrpčenost a nedůvěru, která vzrostla v sociálně demokratických řadách vůči komunistům. Celý tzv. sjednocovací sjezd považuji za politickou chybu už také proto, že celá jeho režie vyvolala nedůvěru i u jiných Slováků a obavy, jak oficielní politické strany chtějí si v budoucnu své výhradní postavení upevňovat.
Rezoluce přijatá na tomto sjednocovacím sjezdu byla otištěna dne 17. září 1944 v deníku Pravda a zní takto:
Dělníci, rolníci, inteligenti, vojáci a partyzáni! Soudruzi! Soudružky!
Po 25 letech rozdrobenosti je dělnické a socialistické hnutí jednotné. Roku 1919 se komunistická strana se sociální demokracií rozešla, aby rozdílnými cestami hledaly společný cíl: socialismus. Dnes sešly se obě dvě strany na společném základě marxisticko-leninského učení, učení o právech pracujících, o socialistickém uspořádání lidské společnosti. Slovensko jako první země v Evropě socialistické strany sjednocuje a likviduje reformistické skupiny, které bojovnost socialistického hnutí podlamovaly. Tato jednota nebyla vytvořená na papíru, u zeleného stolu, vytvořená byla v boji proti nacismu a tisovskému teroru, v boji podzemním a těžkém. Ilegální komunistická strana, s kterou spolupracovali všichni nejlepší sociálně demokratičtí soudruzi, společné oběti, společné vězení, společné utrpení a naděje postavily pevný a trvalý základ k této ideové a akční jednotě a tak umožnily i jednotnou socialistickou stranu. Odpovídá jen skutečnému vývoji domácímu i zahraničnímu, že jednomyslně sociální demokraté i komunisté se dohodli, že společná strana má nést jméno ´Komunistická strana Slovenska.´ To jméno je jasným programem i závazkem. Nikdy víc nesmíme dovolit, aby se socialistické síly tříštily, aby se jednotná strana rozdělila. Soustředění sil dává nám velké naděje v našem zápasu proti fašistickému okupantovi i v našem pozdějším boji za socialismus.
Prvním úkolem komunistické strany je porazit germánského nepřítele, který ničí naše kraje, loupí a vraždí za pomoci tisovských klerikálně-fašistických pomocníků. Celý slovenský národ v krásné jednotě a bojové odhodlanosti povstal, aby se bránil proti německé okupaci, aby svoji svobodu svým životem utvořil. Poprvé v dějinách slovenský národ povstal a bojuje z vlastních pohnutek a za svoje vlastní ideály, poprvé bojuje po boku demokratických a svobodomilovných národů světa. Toto slovenské povstání je nejkrásnější kapitolou našich dějin a dává nám právo zařadit se mezi vyspělé a svobody hodné národy světa.
Slovenský národ jako samostatný člen slovenské rodiny, sám si určí státní, hospodářské a sociální formy, v kterých chce svoje budoucí ideály uskutečňovat. Přejeme si nové Česko-Slovensko, které má být slovanským státem tří slovanských národů: Slováků, Čechů a Podkarpatských Ukrajinců, Tyto národy podle zásady rovný s rovným mají se dohodnout na formách společného života. Pevně věříme, že k této dohodě dospějeme, a že nikdo si nebude uplatňovat nadpráví, které by nutilo náš národ hledat cesty k jiným bratrským národům. Čím přátelštější a vyrovnanější bude poměr Slováků a Čechů, tím pevnější bude nová ČSR.
Postavení dělníka, rolníka a pracující inteligence za ČSR i za Tisova režimu bylo bídné. Všechny zisky z práce dělníka inkasoval kapitalistický podnikatel. Převážnou většinu půdy má v rukou velkostatkář. Inteligence je placena drobky ze stolu podnikatele. Proto od nového státu budeme požadovat i nové vyřešení otázek hospodářských a sociálních. Požadovat budeme socializaci továren a podniků, bank, odevzdání půdy malým rolníkům, přiměřené postavení inteligence, upravení celého státního a společenského zřízení podle našich socialistických ideálů.Idea důsledné lidové demokracie vyžaduje, aby pracující lid, který tvoří obrovskou většinu obyvatelstva, byl nositelem politické moci ve státě.
Slovenský dělník, rolník a inteligent, kteří v revolučním svazku a spolupráci dnes se zbraní v ruce obhajují svobodu národní a celistvost územní, udrží svůj svazek pro časy budoucí, kdy se bude jednat o definitivnější úpravu poměrů národních, státních a společenských. Nikdy nedopustíme, aby byl slovenský národ ve svých právech ukrácený, ve svobodném vývoji omezovaný, nebo reakčně šovinistickými podvodníky na falešné cesty opět svedený. Komunistická strana Slovenska, která je a bude zástupcem nejširších vrstev dělníků, rolníků a pracující inteligence, bude iniciátorkou a organizátorkou boje za zničení fašistického násilníka, ale i zápasu za lepší uspořádání osudu pracujících vrstev. Opírat se budeme o mohutný Sovětský svaz a jeho Rudou armádu, o nepřemožitelný blok slovanských národů a států. Voláme k jednotě a stranické disciplíně všech soudruhů, nech už stáli předtím v kterékoliv socialistické straně, voláme všech do organizovaného boje proti fašismu a za socialismus.
Ať žije sjednocení socialistických stran! Ať žije národně-osvobozovací boj slovenského národa! Ať žije nové Česko-Slovensko! Sláva Sovětskému svazu a Rudé armádě! Ať žije Komunistická strana Slovenska!
Mluvili s námi staří sociálně demokratičtí dělníci ze Zvoleně i jiných míst a byli velmi roztrpčeni. Přesvědčivě tvrdili, že sjednocovací sjezd jen utvrdil jejich sociálně demokratické přesvědčení. Poukazovali na některé stati sjezdové rezoluce, které ostře odsuzovali. Zejména se jich dotýkalo, že celá sociálně demokratická strana je likvidována na Slovensku jako reformistické skupiny, které podlamovaly bojovnost socialistického hnutí. Odsuzovali i to, že Československá republika a Tisův režim jsou v rezoluci stavěny na roveň, pokud se týče poměru k pracujícím vrstvám a přímo je pobuřovalo, že rezoluce téměř vyhrožuje Čechům, že Slováci budou hledat cesty k jiným národům, když by se plně nevyhovělo požadavku, že si sami určí státní, hospodářské a sociální reformy svého života. Tito slovenští dělníci se nás tázali, zda Češi si chtějí též sami určovat státní, hospodářské a sociální podmínky, nebo chtějí příští Československo budovat na něčem lepším, než na kategorických požadavcích nacionálně-politických, které podle toho, jak jsou položené, mohou znít i jako diktát a ultimatum.
Tyto hovory, které jsme si neobjednávali, ani nijak nevyvolávali, nás přesvědčovaly o tom, že tzv. sjednocovací sjezd strany komunistické a sociálně demokratické byl politickou chybou. Nás nesmírně těšila důvěra, s níž se tito slovenští dělníci obraceli k nám Čechům, aby jednak dali průchod své nespokojenosti s vývojem věcí, jednak aby nás ujistili, že vždy zůstanou věrnými zastánci československé myšlenky, jak ji strana sociálně demokratická vždy měla v programu.
Národní noviny napsaly 17. září 1944 komentář k sjezdu komunistické strany Slovenska, jímž berou na vědomí sloučení dvou levicových stran ve stranu komunistickou a kriticky o této události praví:
Dnešní neděle přináší do našeho revolučně-politického života významnou a politicky prvořadou událost. Sociálně demokratická a komunistická strana slučují se v jednu komunistickou stranu Slovenska. Dochází tedy, v těchto našich provizorních, státně politických poměrech, k významnému politickému kroku, který jistě bude mít významný vliv na další vytváření se politických poměrů u nás.
Přiznáváme, že zdá se nám tento konkrétní politický čin v dnešních poměrech ještě předčasný, je totiž všeobecné a oprávněné mínění, že prvořadé dnes jsou potřeby obrany Slovenska, válečné zájmy a cíle naší branné síly, potom zásadní převzetí vedení těch složek státně politického života, které si to bezpodmínečně vyžadují. Stranicko politické cíle jsou a musí být ještě dnes druhořadé.
Náš názor zdůvodňujeme též tím, aby stranicko politický život, který by případně z takovýchto konkrétně politických činů mohl vzniknout, nenarušil zachycený a v prvních začátcích se nacházející státní organismus a hlavně nezmenšil bojovou odhodlanost a sílu zbavit se utlačovatelského jařma. Na druhé straně svědčí tato skutečnost o pohotové připravenosti levicových stran převzít tu část našeho politického života do organizačních forem, které si nárokují a dát mu už v dnešních revolučních dobách zaměření a usměrnění. Do jaké míry je dnešní doba vhodná pro toto zaměření a usměrnění, ukáže nám budoucnost.
Československá strana národně socialistická měla na Slovensku trochu důstojnější pohřeb, nežli ho měla strana sociálně demokratická. Zatím co sociální demokracie veřejně kapitulovala a dobrovolně vstoupila do strany komunistické, strana národně socialistická nebyla tehdejším politickým režimem vůbec připuštěna k životu. Jak jsem se již dříve zmínil, referoval nám v Moskvě poslanec Karol Schmidtke, že prý pan prezident dr. Beneš zakázal obnovení této strany na Slovensku. Pan prezident toto tvrzení svým vlastním dopisem, depešovaným do Báňské Bystrice, dementoval. Když jsme přišli do Báňské Bystrice, dotazoval jsem se již 8. října při prvních nahodilých schůzkách některých členů Slovenské národní rady, s nimiž jsme se sešli v kavárně Národního domu, zda čs. národní socialisté mají zastoupení ve Slovenské národní radě, ať už jako strana nebo jednotlivci. Bylo mi řečeno, že jako strana ne, ale že prý z národních socialistů je v SNR dr. Josko. Týž den jsem hovořil s dr. Josko o této věci, ale ten kategoricky odmítl domněnku, že je ve SNR jako národní socialista. Řekl, že je tam jako dr. Josko a člen demokratické strany.
Nejbližší dny se u mne hlásili členové a funkcionáři čs. strany národně socialistické ze Slovenska. Přicházeli muži i ženy, civilisté, vojáci i partyzáni, kteří vesměs se vykazovali předválečnými legitimacemi čs. strany národně socialistické. Byli mezi nimi činovníci zemského výkonného výboru strany z Bratislavy, funkcionáři okresní, bývalí tajemníci strany, funkcionářky našeho ženského hnutí i mládeže, přišel náš bývalý senátor i kandidát do poslanecké sněmovny i prostí stoupenci. Měl jsem s nimi několik politických porad. Především jsem se dal informovat o tom, jak se chovala čs. strana národně socialistická a její stoupenci za bratislavského režimu a jak se choval nový, revoluční slovenský režim ke straně.
Naprosto souhlasně všichni tvrdili toto: V kritických pomnichovských dobách dr. B. Lukáč a dr. Juráš se účastnili žilinské zrady a prohlásili jménem strany národně socialistické, že ji sjednocují se slovenskou stranou ludovou.
Redakce: dr. O. Tuleskov Připravil: ing. I. Herold, CSc.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Křesťanským dialogem jako svou 297. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz