Dr. František Uhlíř
Rok 1944
II.
Vydání první
(Výňatky)
Reprezentace národní fronty podle původní koncepce měla mít právo zvát do svých porad ministry, klást jim otázky a sdělovat jim svá stanoviska. Vznikala zde obava, že funkce a odpovědnost vlády tím utrpí a že na druhé straně zde vznikne duplicita dozoru nad činností vlády, která je již jednou kontrolována celou národní frontou ve Státní radě.
Čs. národní socialisté navrhovali, aby se počet politických institucí nerozšiřoval, spíš aby došlo k jejich zjednodušení a tím ke koncentraci prací, na nichž všichni českoslovenští lidé vědomi si svých povinností vůči budoucnosti mají zájem. Navrhovali proto, aby se zabránilo jakémukoliv zmatku i vzájemné nedůvěře tím, že se celá naše národní politika postaví na basi národní fronty. Konkrétně to znamenalo rozšířit socialistický blok na celou národní frontu, v níž konec konců by byly stejně socialistické strany zůstaly politickým jádrem.
27. Národní fronta akce zemědělců
Tato myšlenka však nenacházela dostatek odezvy. Mezi jiným také proto, že stále nebylo jasno, kdo do národní fronty patří. Z nesocialistických stran lidovci byli nesporní. Už však to nebylo tak jasné u těch občanských stran, proti kterým byly politické námitky pro politickou činnost, kterou projevovaly v tragických letech I. republiky. Mezi zemědělci vzniklo např. hnutí, které odmítalo předválečný agrarismus a chtělo postavit zemědělskou otázku na docela nové, demokratickému vývoji odpovídající politické stanovisko. Když pak ministr Lichner svolal na 13. května 1944 důvěrnou poradu bývalých funkcionářů agrární strany , na níž mělo být pojednáno o jejich politickém postupu, nespokojená část zemědělců se sdružila ve skupinu Demokratických zemědělců, nechtějíc navazovat na politickou minulost Černého, Berana, Stoupala a Hodži.
O této poradě bývalých exponovaných příslušníků agrární strany zaslal ministr Ján Lichner 22. května přípisy stranám socialistického bloku, v nichž se výslovně uvádí, že na poradě bylo konstatováno:
1. že každý z přítomných zastupuje určitou složku bývalé republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu a proto se cítí oprávněným v jejím jméně mluvit; vzhledem k tomu, že již před tím jiné bývalé politické československé strany v zahraničí vytvořily skupiny, ustavují také vlastní skupinu – aniž by prejudikovaly pro budoucnost cokoliv, co si osvobozený lid bude přát a chtějí rovněž se účastnit dalších politických jednání;
2. že Ján Lichner a Josef Čapek byli členy výkonného výboru republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu a jako takové je považují za oprávněné představitele a pověřují je jednáním s ostatními politickými skupinami o vytvoření skutečné národní fronty sdružující všechny demokratické složky našeho politického života.
Na schůzi funkcionářů bývalé republikánské strany bylo dále konstatováno, že nikdo, mimo výše jmenované, není oprávněným jednat za politickou skupinu bývalé republikánské strany a kdyby kdokoliv za ni mluvil nebo jednal nebo kdyby se vydával za zástupce bývalé republikánské strany nebo některé její složky, jednal by jen za svou vlastní osobu.
Tímto dopisem se přihlásila republikánská skupina k jednání se socialistickými stranami o vytvoření národní fronty.
28. Nedůvěra k pokusu obnovit republikánskou stranu
Pokud nám bylo známo, s ministrem Lichnerem jako představitelem republikánské skupiny jednal Rudolf Bechyně. Na druhé straně však oživení bývalé agrární strany vyvolalo značný rozruch a negativní postoj některých politických skupin k celé Lichnerově akci. Jak jsem se již zmínil, proti pokusům oživit bývalou agrární stranu se vzepřeli někteří zemědělci (zejména vojáci zahraniční armády, mnozí z nich zaujímali v bývalé agrární straně významné funkce) a sdružili se ve skupinu demokratických zemědělců. Tak záležitost republikánské skupiny se stala nejen politickou věcí socialistického bloku, ale také i skupin občanských. Např. stanovisko lidovců k obnovení bývalé agrární strany bylo naprosto odmítavé.
Tím, že se ustavila republikánská politická skupina, se problém národní fronty zkomplikoval. Od 13. května 1944 existovala v Londýně politická skupina, o níž se vedl spor, co s ní. Sama se hlásila do národní fronty, ale námitky stran, které naprosto nesporně do národní fronty patřily, byly tak silné, že se nikdo vážně nepokusil její začlenění do národní fronty propagovat, třeba snad mnohým bylo vhod, že tato skupina vznikla. Používali její existenci spíš k politickému manévrování ať už proti vládě nebo proto, aby skutečné vytvoření národní fronty nebylo provedeno.
29. Pokus o definici národní fronty
Tím nejen trpěla spolupráce socialistů s nesocialisty, ale mělo to i svou nepříznivou odezvu na jednání v socialistickém bloku, který jako součást národní fronty musel se těmto těžkostmi zabývat. Tím nejenom byla jeho pozornost odváděna směrem, pro který nebyl vyvolán v život, ale mezi socialistickými stranami docházelo k názorovým diferenciacím o smysl, cíl, obsah i rozsah národní fronty. Je třeba objektivně přiznat, že neúspěch ve věci národní fronty byl konec konců neúspěchem socialistického bloku, který jako nejdůležitější faktor celé národní fronty za tento neúspěch přejímal největší odpovědnost. Potíže, které s konstituováním národní fronty vznikaly, způsobovaly mezi jiným i to, že socialistický blok byl ve svém politickém významu značně imobilizován a tím politická váha vlády a Státní rady a věcí příprav pro domov rostla, poněvadž to byly na konec přece jen pevné opěrné body čs. politiky, kde bylo možno všem bez rozdílu tyto otázky řešit. Určitá stagnace, která byly vyvolána v socialistickém bloku nevyřešenou otázkou národní fronty, vedla ke snaze socialistického bloku vyjádřit především přesně definici národní fronty a socialistického bloku, neboť dokud nebude přesně známo všem, co je národní fronta a co to je socialistický blok, nebude možno docílit uspokojivého řešení ani v bloku, ani ve frontě. Za tím účelem pověřil socialistický blok B. Laštovičku (čs. komunistu) a mne (čs. národního socialistu), aby pro jednání socialistického bloku připravil návrh definice socialistického bloku a národní fronty. A právě při sdělávání těchto definic se ukázalo, že jsou podstatné rozdíly v názoru na obě instituce na té i oné straně.
30. Národně socialistické definice Národní fronty a socialistického bloku
Zatím co já jsem připravil definice socialistického bloku a národní fronty z hlediska našich zahraničně politických potřeb, poněvadž blok i fronta se tvořily v Londýně a ne doma, s emigrací a ne s domovem, jako pomocné orgány zahraničního boje a ne trvalé orgány domácí – B. Laštovička definoval oba pojmy především z hlediska budoucího politického vývoje ve vlasti. Proto mezi námi nedošlo k dohodě o jednotném názoru na poslání socialistického bloku a národní fronty a definice nebyly předloženy. Definice, kterou jsem připravil a jež byla jednomyslně schválena skupinou národně socialistickou, zněla takto:
Definice socialistického bloku:
Blok tří socialistických stran: čs. strany komunistické, sociálně demokratické a čs. národně socialistické je nutné považovat za rovnoprávné delegace tří samostatných socialistických skupin, jež se sešly v Londýně za účelem napomáhání československému boji za svobodu. To tedy znamená, že jeho účelem je, aby diskusemi o základních otázkách národně a státně politických se hledaly cesty umožňující spolupráci těchto tří skupin za účelem vytvoření celonárodní fronty i s politickými skupinami jinými, aby se tím dostalo též co nejširší podpory československé vládě při organizaci národního zápasu i v přípravách pro budování svobodné, nezávislé, demokratické, národní a jednotné republiky československé.
Blok tří stran socialistických není tedy společným výkonným orgánem těchto tří skupin, nepředstavuje také orgán jednotné socialistické strany a jeho utvoření nesleduje porušení, oslabení nebo snad nahrazení celonárodní fronty. Z toho důvodu blok tří socialistických stran nechce ve svém politickém snažení zastávat politiku výlučně levice, neboť sleduje spolupráci se všemi složkami národa, nejen socialistickými, v tomto nedělitelném boji za svobodu národa a nezávislost republiky.
Definice Národní fronty:
Národní fronta československá zahrnuje všechny Čechy, Slováky a Podkarpatské Rusy. Z národní fronty jsou vyloučeni toliko zrádci národa, tj. ti, kteří dobrovolně a bez přinucení kolaborovali s nepřítelem. V národní frontě jsou si všichni její členové rovni v právech i povinnostech bez ohledu na diference politické, náboženské či třídní a stavovské. To také znamená, že do Národní fronty patří všechny politické složky národa, respektive ty bývalé politické strany československé, které se československému národu nezpronevěřily a jež se národní zradou, nebo přisluhováním Němcům a Maďarům nezatížily.
Úkolem národní fronty je hledat jednotící ideje a společné cesty v boji za svobodu československého lidu i společné úsilí o budování nové československé republiky na základě široké lidové demokracie. Tato spolupráce v národní frontě uplatňovaná již nyní bez ohledů na různost politickou, náboženskou nebo třídní a stavovskou, má zajistit spolupráci na této široké všenárodní základně i v budoucnu, zejména pak v nejkritičtějším období porevolučním. Národní fronta takto budovaná, sdružuje v sobě elementy socialistické i nesocialistické.
Otázka národní fronty a poměru socialistického bloku v ní tím ovšem neztratily na svém významu a aktuálnosti. Strany socialistického bloku se stále přesvědčovaly, jak jejich vlastní jednání váznou právě kvůli tomuto nevyřešenému problému a proto se znovu hledalo nějaké řešení, jež by vedlo k dobrému výsledku. Dr. Jar. Stránský byl znovu pověřen socialistickým blokem, aby sondoval u Fr. Hály, zda by přece jen souhlasil s koncepcí reprezentace národní fronty a za jakých předpokladů.
Hála znovu odmítl navrhované řešení s týmž odůvodněním jako předešle. Uvedl také, že socialistický blok chce tvořit národní frontu jako cosi nového, ačkoliv národní fronta existovala dávno před socialistickým blokem jako samozřejmá politická základna národní jednoty v jejím boji za svobodu. Poněvadž mise dr. Stránského u Hály byla neúspěšná, doporučil, aby buď V. Nosek nebo R. Bechyně jednali s Hálou o otázce národní fronty, záleží-li vážně socialistickému bloku, aby byla vytvořena.
31. Otázka čs. vládního delegáta
Krize, která se vlekla, ztěžovala i některá velmi důležitá jednání politická, jež měla být řešena vládou, resp. Státní radou. Po podepsání československo-sovětské dohody z 8. května 1944 vznikla eminentně politická otázka, kdo bude čs. vládním delegátem na osvobozeném čs. území. A právě v tomto důležitém bodu resonoval nevyřešený poměr socialistického bloku k národní frontě, resp. nevyřešená otázka národní fronty víc, než v kterémkoliv případě jiném. Domnívám se dnes po odstupu času, že např. dr. Juraj Slávik nebyl akceptován jako čs. vládní delegát také proto, že o tak důležité otázce neměla prakticky možnost se vyslovit národní fronta celá. Tím ovšem nechci tvrdit, že by byl dr. Juraj Slávik prošel, kdyby národní fronta existovala. Měli-li čs. komunisté proti Slávikovi určité výhrady, které ze svého politického hlediska považovali za překážku jeho pověření, byli by se pravděpodobně v národní frontě našli zase jiní, kteří by vetovali Slávika třeba z jiného důvodu: snad proto, že některým Slovákům byl v té době příliš československým. To je dnes těžko říci, jak by byla dopadla otázka vládního delegáta, kdyby kromě socialistického bloku existovala celá národní fronta. Píši-li o této věci v souvislosti s určitou krizí, do níž jsme se v důsledku těchto nevyřešených problémů dostali, chci tím naznačit, že i otázka vládní delegace na osvobozeném území byla tím značně ovlivněna. Vše bylo postaveno pak tak, že čs. vládním delegátem pro domov má být muž socialistického bloku. Už tím byla vyřešena negativně věc Slávikova přesto, že ani nejradikálnější socialisté nemohli mu vytknout za celou dobu jeho zahraniční práce, věrnosti a politické spolehlivosti nic, co by ho nedoporučovalo. Ovšem, nepatřil přímo k socialistickému bloku, třebas se všemi socialistickými skupinami úzce a naprosto loajálně po léta spolupracoval.
Volba pak padla na Františka Němce, který patřil k bloku. Vím, jako člen československé vládní delegace pro osvobozené území, jak Němec poctivě to s československou věcí myslil a nelze říci, že by byl v otázce politické spolehlivosti a československé věrnosti horší nežli Juraj Slávik. Nelze také dnes rekriminovat tak, že věci by se vyvíjely jinak, kdyby byl místo Němce poslán domů Slávik. Nebyly. Slávik by neměl o nic víc úspěchů než měl na konec F. Němec. To však je jiná věc, která přímo s naší analýzou poměrů, jaké byly v jarních měsících 1944 v Londýně, nesouvisí.
32. Vláda a Státní rada
Kromě otázky vládního delegáta, která se dost dlouho vlekla také z důvodů, o nichž je zde psáno, cítily se důsledky nevyřešeného problému národní fronty i v činnosti vlády a konečně i Státní rady přes to, že obě tyto instituce zůstávaly v té době jedinou politickou základnou, na níž se političtí lidé všech směrů mohli pracovně stýkat. Ale tyto relativně příznivé podmínky nebyly náležitě využity, protože obě instituce podléhaly politickým vlivům, které na ně doléhaly zvenčí. Zatím co socialistický blok, vláda i Státní rada diskutovaly otázku složení kompetence Národních výborů, vázl recepční zákon, poněvadž konec konců byl vázán na dohodu o Národních výborech. Aktuální se stávala otázka našich Němců, problém čs. státního občanství, vázlo jednání o retribučním zákonu, atd., vesměs důležité zákonné předlohy, které zejména naprosto nutně potřeboval čs. vládní delegát pro výkon své funkce na osvobozeném území. A zas je třeba říci, že tyto pracovní potíže měly svůj původ ne v nedostatečné pracovní pohotovosti vlády a Státní rady, jako spíše v politické nejistotě, s níž obě instituce přistupovaly k řešení těchto eminentně důležitých problémů pro potíže, které nastaly následkem stranicko-politického rozštěpení emigrace a nenalezení uspokojivé politické platformy pro vzájemnou spolupráci. V té době – a snad právě pro tyto těžkosti, s nimiž vláda zápasila – požádal R. Bechyně pana prezidenta o okamžité sestavené nové vlády. Pan prezident tento požadavek odmítl.
33. Pozitivní výsledky jednání
Bylo by ovšem nesprávné nevidět též pozitivní výsledky , které z těchto nesnází vyplývaly pro československou věc. Tak např. se jasně ukázalo, jak je důležité pro úspěšnou československou politiku hledat co nejširší politickou základnu a usilovat o spolupráci se všemi slušnými a spolehlivými lidmi. Nutnost existence národní fronty jako představitele nejširší politické moci se den ze dne jevilo aktuálnější. Další důležitou a dobrou zkušeností bylo poznání, jak se v politickém životě už těžce snášejí osobní zájmy a všelijaké taškařiny, které byly častým zjevem v předválečné době, ale které vzbuzovaly krajní nelibost v tak vážných dobách, jaké jsme tehdy prožívali. Politickým lidem nevadilo, když otevřeně, mužně a třebas i tvrdě stavěli argument proti argumentu, když názory byly vyměňovány se vzácnou otevřeností a někdy i drsností. Nepřestali si proto vážit jeden druhého a zůstávali dobrými přáteli. Co vadilo, byla zjištěná neupřímnost a pokus o napálení a intriku. I když tyto zkušenosti byly vykoupeny řadou politických nesnází, přece byly nesmírně užitečné, neboť z toho na konec politicky různorodého kolektivu, hledajícího mezi spoustou diferencí, jež je rozdělují, především to, co je spojuje, se mohl vytvořit sbor lidí, v němž se názory respektovaly a poctiví lidé ctili. Tato několikaměsíční zkouška na vnitřní politiku nám na konec dopadla dobře, neboť přesvědčila všechny pokrokové směry, ať socialistické nebo nesocialistické, že složíme zkoušku z československé demokracie ve svobodné zemi a že vstoupíme na čs. půdu jako element konstruktivní, v otázkách národního a státního života stále hledající dobrou syntézu, jež by vyplynula z názorové a ideové různorodosti, jak ji představují naše politické strany.
34. Čs. vládní delegace
Vyslání čs. vládního delegáta na osvobozené území se stalo, jak již bylo naznačeno, jednou z nejdůležitějších otázek politických. Politická stránka věci zatlačovala do pozadí i požadavek odbornosti, který též pochopitelně přicházel v úvahu. Kromě toho byl tento politický význam posílen požadavkem, aby s čs. vládním delegátem odcestovala do vlasti politická delegace, která by po stránce politické tvořila poradní sbor vládního delegáta. V úvahu přicházelo zastoupení strany komunistické, sociálně demokratické, národně socialistické, lidové a agrární. Politická delegace v tomto složení odpovídala koncepci národní fronty podle přípisu předsedy komunistické strany Klementa Gottwalda z 21. prosince 1943. Původně se soudilo, že strana, k níž bude patřit vládní delegát, nemá mít v politickém poradním sboru zastoupení, ale později bylo od této zásady upuštěno, když vláda určila ministra Františka Němce a jeho strana trvala na tom, aby kromě něho byl v delegaci B. Laušman a aby tím obě hlavní křídla sociální demokracie byla v této delegaci zastoupena.
Dne 18. srpna 1944 jmenovala tedy čs. vláda tyto členy Státní rady jako politické poradce čs. vládního delegáta: místopředsedu Státní rady konzistorního radu F. Hálu, místopředsedu Státní rady poslance F. Uhlíře, člena Státní rady poslance B. Laušmana, člena Státní rady poslance Josefa Valo a člena Státní rady dr. Fedora Hodžu. Tento politický sbor odcestoval z Velké Británie s vládním delegátem F. Němcem dne 21. srpna 1944, toliko dr. Hodža opustil Velkou Británii později.
Po vyřešení této důležité otázky byl odstraněn z politického programu případ, který působil hodně trpkostí a těžkostí. Není mým úkolem zde posuzovat, zda toto řešení bylo šťastné nebo ne. Chci jen říci, že vyřízením této vleklé záležitosti nastalo i mezi politickými stranami značné uklidnění, takže se mohly víc soustředit na ostatní naléhavé politické úkoly, které čekaly naše zahraniční státní zřízení v poslední fázi války.
Při tom je třeba ovšem zdůraznit, že politická delegace opouštěla Velkou Británii bez jakéhokoliv ujednání o tom, jak a o čem bude např. jednat v Moskvě s komunistickými kolegy nebo na čs. osvobozeném území. Sbor politických poradců nebyl vybaven ani socialistickým blokem, ani národní frontou konkrétními politickými směrnicemi ať v tom, či onom směru. Každý z nich měl jistě direktivy své strany a to ještě hodně rámcové, protože nikdo tehdy nemohl v Londýně vědět, k jakým politickým jednáním dojde v Moskvě a jaké politické situace se vyskytnou na osvobozeném území. Proto politické strany musely dát svým zástupcům ve vládní delegaci většinou instrukce všeobecného rázu a spolehnout se na jejich politickou prozíravost, smysl pro úspěšné politické jednání a věrnost základním programovým liniím. Rovněž čs. vládní delegát byl stále odkázán na direktivy své vlády při zaujímání stanovisek a řešení problémů, které se nepředvídaně vynořovaly během jeho politické mise a pro které nebyl při svém odjezdu z Velké Británie vybaven náležitými instrukcemi a zmocněními.
Půlroční jednání o socialistický blok a národní frontu v Londýně, i když nemělo těch výsledků, v něž se doufalo, končilo aspoň tím politickým úspěchem, že bylo možno vyslat na čs. osvobozené území delegaci vedenou mužem socialistického bloku a představující širokou národní frontu, sestávající ze tří stran socialistických a ze dvou občanských.
35. Koncepce československá a česko-slovenská, citlivost této otázky
K nejdůležitějším problémům vnitropolitickým patřila v londýnské emigraci otázka československá posuzovaná z hlediska vzájemného nacionálního a státoprávního postavení Čechů a Slováků. Citlivost této otázky byla vyvolána jednak zkušenostmi, které jsme měli z I. republiky, ale hlavně z tragických pomnichovských událostí, kdy se Slovensko odtrhlo od českých zemí a tím také zpečetilo konec republiky československé. Nelze ani přehlížet to, že trpkost, která vznikala při vzpomínce na oné neblahé doby, měla vliv na poměr k té situaci, jaká po Mnichově vznikla v českých zemích a na Slovensku. Všichni, kteří poctivě uvažovali o tom, jak do budoucna znemožnit opakování událostí, které na konec znamenaly rozbití československé státní jednoty, hledali cesty, jak lépe upravit poměr česko-slovenský, nežli byl upraven kdysi. A právě při úvahách o tom, jaké cesty máme v tomto směru nastoupit, jsem se setkávali s dvěma rozdílnými koncepcemi. První chtěli zabezpečit československou státní jednotu československou národní jednotou, postavenou na lepší základy nežli tomu bylo dříve., druzí pak chtěli jednotu státní zabezpečit tím, že vytvořením nacionálního dualismu, českého a slovenského, odstraní příčiny sporu, který byl v r. 1938-9 také příčinou pádu republiky.
Poněvadž šlo o věc mimořádné, ba primární důležitosti, je třeba pro oživení událostí trochu pohledu do československé politické historie, abychom porozuměli i oběma stanoviskům, které za druhé světové války nejvážněji přicházela v úvahu.
36. Ústavní deklarace národní jednoty
Ústavní koncepce Československé republiky vycházela z národní jednoty československé, jejímž přirozeným státoprávním důsledkem pak byla i státní jednota československá. Proto také čteme v ústavě republiky: My, národ československý, a nikoli My, národ český a slovenský. Tato idea národa československého vyrostla z národního a politického probuzení Čechů a Slováků a ze společné touhy a vůle obou po osvobození z útisku rakouského a maďarského.
37. K historii ideje národní jednoty
Tuto československou národní koncepci vyjádřil už v. 1848 jménem Slováků Národní slovenský výbor, vedený Michalem M. Hodžou, Ludovítem Štúrem a Josefem M. Hurbanem, když volal k českým bratrům: „Jsme jenom jeden národ, vy, synové Čech, vy, synové sousední Moravy, a vy, Slováci z břehů Váhu, Hronu, a Dunaje. Jeden jazyk zaznívá v těchto zemích.“ V tom smyslu hovoří i Deklarace slovenského národa, vydaná na shromáždění v Turčanském Svatém Martině dne 30. října 1918: „Slovenský národ je částí národa československého, oba společní v jazyku, v kultuře i historii.“
Oněch sedmdesát let mezi r. 1948 a 1918 bylo ve znamení upevňování národních a politických pout mezi Čechy a Slováky a idea národní jednoty československé, která byla mladou pokrokovou generací slovenskou i českou přijata za národní i politický program, byla též mocnou vzpruhou Čechům i Slovákům v přípravě zápasu proti Rakousko-Uherské monarchii a byla jednou z vedoucích idejí našeho odboje za I. světové války. Velký syn slovenské krajiny Milan Rostislav Štefánek při stylizování Kyjevského zápisu z 16. srpna 1918 napsal: „Češi a Slováci jsou si vědomi, že jsou úzce spjati navzájem jak životními zájmy, tak i kulturou a jmenovitě krevními svazky, přejí si vyvinout se v jednotný, politicky nedílný a svobodný národ. Národ československý je hluboce přesvědčen o vítězství své národním myšlenky.“ Týž Štefánik pak promlouval k našim legionářům: „ Nesmieme sa deliť ani na Čechov, ani na Slovákov, ale máme mať před očima jedine to, akoby Češi byli Slováci na Morave a v Čechách bývající, a Slováci na Slovensku bývající Češi.“
Nejvýraznější postavou této ideje národní jednoty československé byl sám T.G. Masaryk, který již za svého profesorování aktivně kulturně a politicky působil v duchu této koncepce v Čechách i na Slovensku a který právě opíraje se o tuto nacionální jednotu dožadoval se z titulu práva sebeurčení politického osvobození československého národa. Tento historický fakt nelze přezírat ani dnes, kdy jsme se přiklonili ke koncepci jiné. Celá politická práce prezidenta dr. Edvarda Beneše vycházela rovněž z tohoto základu, neboť jak Masaryk, tak i Beneš mravně i politicky se sami k této koncepci hlásí jako k syntéze češství a slovenství. Tuto ideu pak vzala za svou ona generace, která politicky navázala v českých zemích a na Slovensku na Masaryka a Beneše a tím převzala i jejich národní a politickou filosofii.
38. Odpor proti myšlence čs. jednoty
Proti ideji československé národní jednoty vyrostlo už za republiky hnutí, které ji považovalo za nesprávnou, protože neodpovídá celkovému nacionálnímu a politickému vývoji na Slovensku a v českých zemích.
Kritikové československé národní jednoty i když v celku vycházeli ze stejné argumentace, sledovali přece různé cíle. Nejlépe je to patrno na tom, k čemu využívala boje proti československé národní jednotě Hlinkova ludová strana a z jakých důvodů byli proti této jednotě naši komunisté.
Zatímco Hlinkova strana založila na boji proti této ideji svůj boj proti Čechům a celé koncepci republiky, chtějíc rozbitím národní jednoty československé dosáhnout autonomního postavení Slovenska a pak státní slovenské samostatnosti, naši komunisté, kteří též byli od prvopočátku proti této československé národní koncepci, činili tak v důsledku svých programových zásad, podle nichž i sebemenší kmen, cítí-li se být národem – a často i necítí-li se jím ještě být – má být za samostatný národ uznán. V tom spočívala argumentace našich komunistů, když za I. republiky důrazně zvedli zásadu sebeurčení pro všechny národy československého státu.
39. Vina čs. národní jednoty na rozbití republiky?
Když Československá republika byla rozbita a po Žilinské dohodě se vytvořil samostatný slovenský stát na straně jedné a protektorát na straně druhé, začalo se uvažovat o tom, v jaké míře jsou za tento výsledek odpovědny česko-slovenské spory – při čemž samozřejmě nikdo nepochyboval o tom, že bychom se byli octli ve stejně svízelné situaci pod tlakem tehdejší mezinárodní situace, i kdyby těchto našich domácích sporů nebylo. Ale už fakt, že lidé začali hledat příčiny naší národní a státní katastrofy nejenom ve vnějších silách, ale i v příčinách vnitřních, musely všechny diskuse a polemiky převést především na otázku československou.
Jedni tvrdili, že došlo k separatistickému hnutí na Slovensku proto, že se záměrně živil boj proti československé národní jednotě, jako hlavnímu bezpečnostnímu poutu státní jednoty československé. Druzí namítali, že separatismus slovenský byl naopak způsoben tím, že se Slovákům nepřiznala nacionální svébytnost a že se vytvořil neexistující národní prvek československý. Od první chvíle našeho zahraničního se vedly diskuse o této věci a čím víc se blížil konec války, tím častější a vzrušenější. Bylo to přirozené, neboť otázka slovenská byla jednou z nejdůležitějších otázek vůbec a na tom, jak bude vyřešena, , záleželo vyřešení celé otázky československé. Rok 1944 pak zvláště byl ve znamení debat, úvah, jednání, diskusí a polemik, jak vyřešit poměr česko-slovenský. Po pravdě je třeba říci, že ani všichni Češi nebyli v této věci zajedno, ale též ne Slováci. Ba, i uvnitř politických stran diferovaly názory, kde je pravda a co je lepší.
A tak jako za I. republiky, tak i za II. světové války byl boj veden o dvě nacionální koncepce: o nacionální jednotu československou a nacionální dualismus česko-slovenský. Stoupenci obou směrů byli uvnitř každé politické strany (jedině komunisté byli jednotní v názoru na nacionální dualismus česko-slovenský) i v obou skupinách, české a slovenské. Ale vše se komplikovalo i tím, že stoupenci jedné i druhé ideologie se lišili v názorech na obsah a rozsah těchto ideologií, takže např. názory o tom, jak se má národní jednota československá projevit ve státoprávní úpravě republiky, diferovaly od tendencí centralizujících až k požadavku nejširší účelné decentralizace. Stejně tak i názory na nacionální dualismus neměly rozpětí z hlediska státoprávního o nic menší, ne-li větší.
40. Stanovisko čs. komunistů v Moskvě k ideji národní jednoty československé
Tento problém nabyl na vážnosti, když socialistické strany v Londýně obdržely v lednu 1944 dopis poslance Kl. Gottwalda, v němž oznámil, že jako další prostředek národního boje, jsme (tj. čs. komunisté v Moskvě) dále navrhli, aby vláda vydala oficiální proklamaci ke Slovákům, v níž budou Slováci uznáni za národ nacionálně svébytný a vysloven závazek, že budoucí postavení Slováků v osvobozené republice bude řešeno podle vůle slovenského národa a podle zásady rovný s rovným… Zdůraznili jsme, že toto principiální přiznání nacionální svébytnosti slovenského národa nikterak nepředurčuje konkrétní úpravu postavení Slovenska v rámci ČSR, což má být řešeno až doma.“
Je přirozené, že londýnská skupina čs. komunistické strany uplatňovala politický vliv ve smyslu tohoto požadavku, žádajíc tuto proklamaci od některé z uznaných státních autorit, buď od prezidenta republiky, nebo čs. vlády či Státní rady.
41. Prezident dr. E. Beneš k otázce čs. národní jednoty
Pan prezident se nikdy netajil tím, že sám je mravně i politicky vyznavačem ideje národní jednoty československé, jako jím byl jeho předchůdce T.G. Masaryk, že však nikomu nebrání, aby smýšlel jinak. Vláda vycházela ze stanoviska, že žádnou proklamací ani dekretem není možno nový národ udělat ani existující národ zrušit. Prostě národ buď je a nebo není. O tom, zda Slováci se považují za odlišný národ než Češi, nebo zda přijímají koncepci, že Češi i Slováci dohromady tvoří jednotný národ československý, může se rozhodnout jen lidem doma, ale není to možno vyhlašovat za hranicemi. Konečně už fakt, že celé zahraniční státní zřízení a náš boj za uznání a mezinárodní potvrzení existence republiky československé byl vybudován na zásadách právní kontinuity československého státu, znemožňoval kterémukoliv ústavnímu činiteli za hranicemi byť i jen proklamací desanovat ústavní zákon republiky v jeho základní nacionálně-státoprávní formulaci. Nebylo také vyloučeno, že jakékoliv manifestační vyhlašování nacionální odlišnosti Slováků od Čechů v době, kdy Slovensko bylo jako bojující partner na straně nepřátel Spojenců, by oslabilo i veliké úsilí prezidenta Beneše a čs. vlády, aby Slováci nebyli počítáni do nepřátelského tábora. A konečně, kategorický požadavek předsedy komunistické strany nebylo možno realizovat už z toho důvodu, že, jak jsem se již zmínil, ani na české ani na slovenské straně nebylo tak bezvýhradně jisto, že jedině nacionální dualismus je řešení pravé a správné. Právě proto tato nejdůležitější vnitropolitická otázka byla svěřena k rozhodnutí činiteli nejkompetentnějšímu, tj. československému lidu samému. Všichni ti, kdo se hlásili k ideji československé národní jednoty (a já jsem patřil mezi ně), poctivě prohlásili, že rozhodnutí národa v této věci budou respektovat a s ním jako s faktem počítat. Považovali jsme toto řešení za jediné možné už také proto, poněvadž sám prezident republiky vyhradil osvobozenému domovu právo rozhodnout přímo o této nejzávažnější otázce. Ve svém poselství Státní radě dne 25.XI.1941 promluvil pan prezident o tomto problému a Státní rada ve své odpovědi na ně z 13. března 1942 se jednomyslně postavila za jeho stanovisko tímto usnesením:
Mezi výsostná politická práva Čechů a Slováků patří také vyřešení otázky slovenské. Proto souhlasíme s Vámi, pane prezidente, že jste od počátku odmítl učinit jakékoliv závazky komukoliv v tomto směru. Jak sám zdůrazňujete, je dohodnuto přímo s domovem, aby ve věcech slovenských nebylo rozhodnuto bez účasti domácích činitelů.
V téže odpovědi Státní rady na prezidentovo poselství se též praví:
Mezinárodním uznáním suverénního československého státu bylo zachráněno Slovensko a jeho lid před hroznými následky vyplývajícími ze zrady, spáchané bratislavskou vládou na Československé republice. Vždyť jen proto nevyhlásili spojenci válku tzv. Slovenskému státu. Jen uznání právní kontinuity Československé republiky způsobilo, že Slovensko a jeho lid nebude sedět po této válce na lavici poražených a odsouzených. Za tento veliký úspěch vděčíme Vám, pane prezidente, dovedl jste přesvědčit spojence, že pouze Hitler a několik jeho slovenských pomahačů mají zájem na tom, aby se Slovenska stal mezinárodní problém. Nezlomně věříme, že slovenský lid ocení tento úspěch, který i přes všechny zrady, jež se na Slovensku staly a přes všechny katastrofy, kterými dnes slovenská země vinou svých zrádných vládců prochází, jste mu především Vy, pane prezidente, v mezinárodním světě zabezpečil.
V odpovědi na prezidentovo poselství z 12. listopadu 1942 usnesla se Státní rada jednomyslně 18. března 1943 mezi jiným na tomto:
Státní rada souhlasí se zásadními směrnicemi československé zahraniční akce, které jste, pane prezidente, vytýčil ještě před vypuknutím války, totiž že o naší budoucí vnitrostátní úpravě má právo rozhodnout jedině osvobozený lid Československé republiky svými svobodně zvolenými zástupci. A odpověď končí touto vírou Státní rady: Doufáme také, že bratrství všech věrných Čechů a Slováků odstraní stíny nedorozumění a nepřátelské intriky, které se mezi ně kladly a stále ještě kladou, takže jednotná fronta všech Čechoslováků bude i po ukončení války pevnou zárukou a dobrým nástrojem díla budovatelského. Tato národní jednota v poválečném Československu zajistí harmonickou spolupráci všech složek lidu Československa v demokracii vyšší, očištěné utrpením a zkušenostmi, v demokracii dělné, ukázněné a proto nakonec vítězné.
Pan prezident pak se vzácnou otevřeností promluvil o tomto problému po svém návratu z Moskvy a to ve čtvrtém poselství Státní radě dne 3. února 1944:
Stejně nebude, po mém soudu, sporu o tom, zdali jsou Češi a Slováci etnicky národ jeden či národy dva. Toho sporu mezi námi ani být nemá. Národem nějaká skupina lidí buď je nebo není. Upírat to někomu, kdo se jím být cítí a kdo dle toho žije, nelze. Také se to nějakým veřejným aktem teoreticky nedá prohlašovat nebo rozhodovat. Už v roce 1941 jsem sdělil na Slovensko, že v této otázce hájím stanovisko naprosté tolerance a vzájemného respektu toho či onoho názoru. A přál bych si, aby z nás nikdo nikomu druhému toho neupíral, nebo nevnucoval. Nesoudím, že by bylo možno, aby se doma v republice dělala jakákoliv opatření, která by v této otázce kterémukoliv občanu republiky měla cokoliv vnucovat nebo nařizovat. Sám osobně přijímám v této otázce to, co hlásali Dobrovský a Kolár, Palacký a Šafařík, Hurban-Vajanský a Masaryk, Hviezdoslav a Štefánek a řada jiných Čechů a Slováků, kteří mají veliká historická jména v dějinách i Čechů i Slováků. A prohlašuji jednou provždy, že s nikým o tuto otázku spory vést nebudu, ostatně my zde mezi sebou jsme si už slíbili, že sporných diskusí za války a zde v cizině nebudou.
42. Státní rada a čs. vláda se ztotožnily se stanoviskem prezidenta
Stanovisko prezidentovo, které akceptovala jednomyslně Státní rada, bylo též stanoviskem čs. vlády, což ovšem znamenalo, že o této otázce si rozhodne osvobozený domov sám. To však nebránilo jednotlivcům a politickým skupinám, aby o věci mezi sebou diskutovali a vedli spor. Rovněž i zahraniční československý tisk se stavěl na tu či onu stranu podle toho, ke kterému politickému směru patřil, resp. jak byl politicky ovlivněn. O problému se konaly diskusní schůze, na nichž občas docházelo i k vzrušeným debatám, jež obě stanoviska přiostřily a nepřiblížily. To všechno nebylo však nikterak tragické. Mělo i něco dobrého v sobě, neboť tato otázka se dokonale probírala ze všech hledisek a to zcela otevřeně. I ti, kteří se nikdy jí nezabývali, nebo jenom málo, měli příležitost se s ní dokonale seznámit. Věci to jen posloužilo, když Čechoslováci znali smýšlení Čechů a Slováků a Češi i Slováci věděli, jaké jsou názory Čechoslováků.
Sám jsem se tímto problémem zabýval v knize O nové Československo, kterou jsem vydal v r. 1943 v Londýně. Přirozeně byly mé názory kritizovány komunisty v Londýně i Václavem Kopeckým v Moskvě.
43. O česko-slovenských vztazích rozhodne domov
Politické diskuse o nacionální koncepci československou a česko-slovenskou zařazuji sem proto, poněvadž tvořily jednu z nejdůležitějších úvah o vnitropolitickém vývoji osvobozeného domova a zejména v rozhodující fázi závěrečných příprav roku 1944 byly takřka nejdůležitějším tématem zásadní povahy. Význam této otázky zejména podtrhl ten fakt, že naše politická skupina moskevská se naprosto jednoznačně postavila za nacionální dualismus (resp. trialismus, pokud se počítalo s Podkarpatskou Ukrajinou) a tím dala přímý popud Londýnu, aby se věcí zabýval už za hranicemi a nepřenechával diskusi o ní až lidu doma.
Je tu třeba však poznamenat to, že ani stoupenci národní jednoty československé, ani stoupenci národního dualismu neměli v úmyslu oslabit státní jednotu československou. I v koncepci našich komunistických kolegů jsme viděli snahu zachovat i při nacionálním dualismu státní jednotu a zabránit opakování se separatistického hnutí slovenského. Spor byl v tom, že my jsme k této jednotě státní chtěli dospět koncepcí Masarykovsko-Benešovskou, tj. prostřednictvím rozumné, vyspělé, domyšlené, prožité a politicky uvědomělé národní jednoty československé, kdežto oni prostřednictvím dvou svébytných národních celků, českého a slovenského. My jsem z jejich koncepce měli obavu, neboť jsme měli stále v živé paměti, jak ve jménu slovenské svébytnosti se zahájilo tažení proti Čechům a proti československé jednotě.
Socialistický blok, který se též zabýval česko-slovenskou otázkou nedospěl k žádnému lepšímu řešení, nežli které doporučoval prezident: vzájemnou toleranci a dát věc rozhodnout doma. S tímto výsledkem se též odebrala čs. vládní delegace do Moskvy a pak na osvobozené československé území. S otázkou česko-slovenského poměru přijdeme znovu do styku, až se bude pojednávat o politickém průběhu slovenského povstání v Báňské Bystrici.
44. Postup spojeneckých armád
Léto 1944 bylo ve znamení obrovských úspěchů spojeneckých armád. Britsko-americkou invazí na francouzském pobřeží otevřela se Němcům nová fronta, před kterou měli strach. Nezadržitelný postup Rudé armády drtil Němce po celé délce východní fronty. Situace byla tak příznivá spojeneckým armádám, že ministerský předseda Winston Churchill mohl prohlásit 2. srpna 1944 v Dolní sněmovně: „Necítím se dále vázán, abych popíral, že vítězství může přijít snad velmi brzy.“ Za 19 dní na to sdělil generál Montgomery ve zvláštním poselství svým vojákům: „Konec války je v dohledu.“ Rána za ranou dopadala od Východu i od Západu na Němce. Sovětské armády dobyly prvního srpna útokem pevnosti Kaunas a společně s polskými vojsky se přiblížily k Varšavě.
Již den nato překročila Rudá armáda Vislu, jihozápadně od Sandoměře. 6. srpna obsadili Rusové Drohobycz a Stryj a 8. srpna Sambor na úpatí Karpat. Na to následoval rychlý jejich postup na Jassy a Kišiněv a pronikání jednak ke Karpatským úpatím, jednak směrem ke Krakovu. V téže době byla Paříž před pádem, spojenecké armády hnaly Němce ze severu i jihu Francie k Rýnu. Němci se zuřivě bránili vědouce, co je čeká. Do druhého srpna 1944, jak sdělil Churchill ve sněmovně, dopadlo na Anglii 5.340 létajících bomb. Na 20.000 lidí bylo zabito nebo raněno. Německá šelma bila kolem sebe v posledním tažení.
45. Přípravy čs. vládní delegace na odcestování z Velké Británie
Tyto rozhodující události, stejně jako i pokyn ze sovětské strany, způsobily, že čs. vládní delegace pro osvobozené území urychlovala své přípravy k odcestování z Velké Británie. My. kteří jsme byli určeni čs. vládou k nanejvýš odpovědnému úkolu a byli poctěni zvláštní výsadou stanout po dlouhých letech první na půdě osvobozené vlasti, měli jsme plné ruce práce. Téměř denně byly porady, které však byly konány v ovzduší mimořádně přátelském. V těchto přímo posvátných hodinách očekávání velikých věcí a před cestou do drahé, tolik vytoužené země, nebylo politických třenic a disharmonie. Bylo cítit, jak na každého působí tyto veliké události, jak jsme si všichni pod dojmem té očekávané vznešené krásy i nesmírné odpovědnosti, která se před námi rýsovala, bližší, lidštější, bratrštější. Všichni jsme byli vzrušeni: My, co jsme měli z Anglie odcestovat domů, i ti, co měli v Londýně ještě zůstat. My, co jsme se připravovali, neměli jsme téměř ani dost času dát si své soukromé záležitosti do pořádku. Bylo potřebí rychle likvidovat byty a vůbec celý pobyt na britské půdě, balit věci, zařizovat dispozice s pojišťovacími společnostmi, psát desítky a stovky dopisů přátelům na rozloučenou. Tucty našich lidí, kteří zůstávali v Anglii, přicházeli, dávali nám adresy rodin a přátel ve vlasti, abychom vyřídili ty a ony vzkazy. A při tom všem bylo potřebí myslit na úkol, který byl před námi a o němž jsme jen matně tušili, že bude nesmírně těžký a historicky odpovědný.
Budiž mi zde dovolena i malá osobní, taková lidská vzpomínka. Za svého několikaletého pobytu v emigraci jsem se často zabýval myšlenkou, jak asi prožiji tento slavný den, v němž mně bude možno nastoupit zpáteční cestu do vlasti. Často jsme sedávali s přáteli v zadumání kreslíce si chvíli, po které jsme tak nevýslovně toužili. Říkávali jsme si, že to bude asi tak úžasná radost, že si ani nedovedeme představit, co budeme v té chvíli dělat. Když pak tento den nadešel, byl jsem až ohromen, jak jsem po celá léta si to špatně představoval. Bylo to sice nesmírně radostné vzrušení, ale daleko silněji převládala veliká starost, ba strach. Tázal jsem se i některých jiných, kteří se mnou měli nastoupit cestu domů, co prožívají a zjistil jsem, že totéž, co já. Starost a strach - co doma najdeme, nebo lépe řečeno, koho už nenajdeme. Pokud jsme byli za hranicemi, tak jsme jen tušili velikost hřbitovu, který se rozprostřel v naší zemi. Teď jsme měli na vlastní oči jeho rozlohu spatřit.
46. Odjezd čs. vládní delegace z Londýna
Kromě čs. vládního delegáta a jeho politických poradců, zastupujících strany národní fronty, byl v politické delegaci též generál Rudolf Viest jako zástupce ministra Němce, dále politický tajemník pana prezidenta dr. Prokop Drtina, generál A. Hasal-Nížborský, šéf vojenského oddělení prezidentovy kanceláře. Ti všichni tvořili jakýsi ucelený sbor politických a vojenských autorit, na němž spočívala odpovědnost i přes to, že de facto výhradní odpovědnost byla podle československo-sovětské dohody z 8. května 1944 na čs. vládním delegátu. Tento sbor pak měl k dispozici štáb úředníků, kteří byli vládnímu delegátu k dispozici pro výkon jeho poslání. Byli to odborníci z různých resortů, vybavení potřebným úředním materiálem a nezbytnými pomůckami pro práci, kterou měli konat.
Po 15. srpnu 1944 byla nařízena pohotovost všem k odletu. Den a doba nebyla oznámena především z důvodů bezpečnostních a povětrnostních, proto nikdo se nesměl vzdálit ze svého bydliště a pokud dlel mimo ně, musel učinit opatření, aby ministerstvo zahraničí kteroukoliv denní a noční dobu mohlo se všemi členy čs. vládní delegace vejít ve styk. Dne 21. srpna 1944 jsme opustili vlakem Londýn a odjeli na letiště v západní části Anglie.
Československá vládní delegace s celým úřednickým sborem opustila Velkou Británii dne 22. srpna 1944 ve 2 hodiny po půlnoci. Cestovala velikým dopravním letounem, který vzlétl ze západního britského letiště, stočil se k Bristolskému zálivu, minul irské pobřeží a nad vodami Atlantického oceánu zamířil k africkým břehům…
50. Čs. vládní delegace v Moskvě
Československá vládní delegace přibyla do Moskvy, aby se tam zdržela pokud možno nejkratší dobu. Cílem jejího určení byl československý domov, jehož osvobození se jevilo všem před opuštěním Velké Británie otázkou nejbližších dní. Proto také delegace tak kvapně připravila svou cestu a absolvovala trať Londýn-Moskva přes Afriku a Malou Asii i s přestávkami ve čtyřech dnech.
Rudá armáda, která dorazila k úpatím Karpat v nejvýchodnějším cípu republiky, vedla úder podél nich dvojím směrem: jednak Ke Krakovu, jednak do Rumunska. Dne 25. srpna v den příletu naší delegace do Moskvy pronikala Rudá armáda k rumunské bráně Galac, a Rumunsku byla uložena podmínka, že musí likvidovat na svém území německé ozbrojené síly ještě před zahájením sovětských operací na rumunské půdě. Ve dnech následujících přinášely zprávy z východního bojiště rychlý postup sovětských vojsk v Rumunsku, ale z vlastní karpatské fronty nebylo zatím žádných pozoruhodnějších zpráv. Z toho jsme usuzovali, že Rudá armáda se chce vyhnout těžkým a nákladným bojům v Karpatech a snaží se tuto přírodní překážku obejít průlomem na Balkán a pak do uherské roviny, zatím co druhý směr, postupující ke Krakovu míří na Moravskou bránu a jí pak na Moravu a Slovácko. Tímto grandiózním obchvatem by ztratily Karpaty, Beskydy i velké říční středoevropské toky svůj strategický význam pro nepřátelská vojska.
O celkové situaci jsme měli poradu na čs. velvyslanectví hned druhého dne a přesto, že jsme pochopitelně neznali operační plány nejvyššího sovětského velení, dospěli jsme k úsudku, že se pravděpodobně v Moskvě zdržíme , nenastane-li na východní frontě nějaká nová nepředvídaná situace.
Věci nebyly v našich rukou. Na československé území jsme nemohli před Rudou armádou a na její operační plán jsme vlivu neměli. Jak dlouho se náš moskevský pobyt prodlouží, nemohli jsme vůbec tušit.
51. Informace o připravovaném slovenském povstání
Nečekaný obrat v situaci však nastal už 27. srpna. Toho dne jsem se totiž dozvěděli, že na Slovensku je připraveno ozbrojené povstání proti bratislavské vládě a že zvláštní politicko-vojenská delegace, zastupující revoluční slovenské hnutí, přibyla do Moskvy. Tato zpráva vyvolala veliké vzrušení. Ještě téhož dne byla svolána porada na československé velvyslanectví v Moskvě, svolaná velvyslancem Z. Fierlingerem, na níž se nám mělo dostat kompetentních zpráv o tom, co se na Slovensku děje. Této porady se zúčastnili: Velvyslanec Fierlinger, ministr F. Nečas a jeho politický zástupce generál Rudolf Viest, političtí poradci vládního delegáta František Hála, Jozef Való, František Uhlíř, člen Státní rady dr. Vrbenský, politický tajemník prezidenta republiky dr. Prokop Drtina a šéf vojenské prezidentovy kanceláře generál Hasal-Nížborský, čs. vojenský attaché v Moskvě H. Pika a poslanci čs. komunistické strany Kl. Gottwald, Jan Šverma a Václav Kopecký.
Do této porady přišel poslanec čs. komunistické strany Schmidtke, který přiletěl ze Slovenské národní rady, aby jménem tohoto revolučního slovenského vedení navázal styky se Sověty, jednak s čs. zahraničními orgány. Hlavním bodem programu této porady byl referát poslance Schimedkeho.
52. Referát poslance Schmidtkeho
Schmidtke především nás informoval o ustavení Slovenské národní rady jako vrcholného politického revolučního orgánu na Slovensku a o Vojenské radě, která odpovídá za přípravu ozbrojeného povstání na Slovensku a podléhá Slovenské národní radě. Aby akce vojenské byly v souladu s politickým vedením revoluce, byli Vojenské radě přiděleni dva členové Slovenské národní rady. Schmidtke líčil zevrubně přípravy, které se na Slovensku dály pro povstání proti bratislavské vládě. Už před čtyřmi měsíci bylo, dle jeho slov, rozhodnuto ve Slovenské národní radě a ve Vojenské radě, že se Slovensko bude bránit se zbraní v ruce, dojde-li k německé okupaci slovenského území. S touto okupací se na Slovensku počítalo, neboť postup Rudé armády ke slovenským hranicím učinil ze Slovenska jedno z nejdůležitějších strategických území. Za tím účelem byl ve Slovenské národní radě a ve Vojenské radš vypracován podrobný strategický plán, který, jak pravil Schmidtke, byl zaslán do Londýna a podle prohlášení generála Piky byl také Londýnem schválen. Tento plán spočíval především v tom, že mělo být použito dvou nejlepších slovenských divizí, umístěných v karpatských průsmycích, k zajištění těchto horských přechodů k hladkému proniknutí Rudé armády na slovenské území a za druhé v koncentrování hlavních vojenských sil na středním Slovensku. Za středisko vojenských operací a politického vedení povstání byla zvolena Báňská Bystrica, jejíž centrální poloha i teritoriální zabezpečení nejlépe vyhovovalo těmto úkolům. U Báňské Bystrice bylo také dobře vybavené letiště Tri duby.
53. Čatloš a Slovenská národní rada
Po vylíčení těchto vojenských příprav informoval nás poslanec Schmidte o tom, že generál Čatloš se před několika týdny rozhodl nabídnout se revolučnímu slovenskému hnutí k organizování vojenského převratu na Slovensku. Při tom chtěl hrát úlohu dvojí tváře. Svůj úmysl chtěl sdělit Moskvě, ale při tom také chtěl ještě pokračovat v projevech loajality k Německu. Dal si zavolat setníka Staňka, který byl zapojen do odbojové organizace a jeho prostřednictvím vzkázal toto své stanovisko Slovenské národní radě. Při tom však, jak zdůraznil Schmidte, nevěděl, komu to vlastně sděluje. Šlo prý mu jen o to, aby sdělil do Moskvy své mínění a vyslovil se, že mu nezáleží na tom, kdo tuto jeho zprávu do Moskvy ponese. Slovenské národní radě nabídl letadlo, a to proto, aby se mohlo ze Slovenska legálně odstartovat. Tehdy měl odletět do Sovětského svazu generál Jurech, ale plán se nevydařil.
Poslanec Schmidte nám pak podrobně líčil komplikace spojené s odletem. Nejdůležitější z tohoto vyprávění však bylo to, že Slovenské národní radě se dostala do rukou Čatlošova zpráva posílaná do Moskvy. Když ve Slovenské národní radě zjistili, že vskutku je to autentická zpráva, odpověděli Čatlošovi, že vojenskou akci, jak ji chce Čatloš provádět, Slovenská národní rada přijímá, nepřijímá však politickou stránku jeho nabídky. Na to se Slovenská národní rada usnesla vyslat do Moskvy poslance Schmidtkeho a podplukovníka Ferjenčíka, kteří sebou vezmou Čatlošovu nabídku pro Moskvu.
O politickém obsahu nabídky generála Čatloše prohlásil poslanec Schmidte výslovně, že to byla „absurdná politická naivita“. Neboť Čatloš se obracel na Rudou armádu a nabízel jí generálskou diktaturu na Slovensku, jíž by on stál v čele a slovenští komunisté by byli prostředníkem mezi ním a Moskvou. Poslanec Schmidte byl toho názoru, že by nebylo správné odmítat úplně Čatlošovu nabídku, když bylo v úmyslu stmelit všechny protiněmecké síly na Slovensku. Konstatoval ovšem, že by to byla jen role murína, kterou až splní, může jít. Totéž stanovisko zaujala podle sdělení Schmidtkeho o Čatlošově návrhu i Slovenská národní rada.
O předneseném informativním referátu poslance Schmidtkeho se rozvinula rozprava, v níž tento sdělil ještě některé důležité věci. Tak např. to, že v Čatlošovu memorandu, které přivezl do Moskvy, stálo, že Čatloš žádá Sověty, aby jednali přímo s ním a se slovenskou bratislavskou vládou. Poslanec Schmidtke nás ujistil, že Slovenská národní rada to rozhodně odmítá. Dále jsem se dověděli, že delegace Slovenské národní rady odletěla ze Slovenska, aby dostala se do styku s vládními kruhy sovětskými a prostřednictvím jejich a československého velvyslance pak do styku s československou vládou. Když prý si k sobě zavolal setníka Staňka ve věci odeslání memoranda do Moskvy, řekl mu, že o akci ví také Tiso.
Zprávy, které poslanec Schmidtke sděloval, byly pro nás vesměs politickou novinkou. Také v rozpravě bylo všemi přítomnými členy čs. vládní delegace naznačeno, že jsme nikdy neslyšeli v Londýně o existenci Slovenské národní rady. Na to Schmidtke pravil, že koncem října 1943 došlo na Slovensku k utvoření organizační jednoty revolučního hnutí, které se pak definitivně ustavilo v prosinci 1943. Tehdy byla také vypracována a dohodnuta programová základna této jednoty a její výtah byl poslán koncem ledna 1944 kurýrem do Londýna. Bylo v něm též řečeno, že Slovenská národní rada reprezentuje odbojné síly Slovenska.
V dubnu 1944 obdržela Slovenská národní rada odpověď pana prezidenta, v níž podle sdělení poslance Schmidtkeho vzal sdělení Slovenské národní rady s pochvalou na vědomí a ve své odpovědi rozvinul myšlenky o to, jak by se mělo na Slovensku postupovat. Dále sdělil poslanec Schmidtke, že na základě výzvy československé vlády v Londýně o tvoření národních výborů vyvstalo na Slovensku množství menších skupin a všelijakých společností, které pracovaly mimo Slovenskou národní radu na svou vlastní pěst. Avšak v porovnání k Slovenské národní radě je prý to jako želízka k železu.
55. Účel cesty Schmidtkeho a Ferjenčíka
Účelem cesty poslance Schmidtkeho a podplukovníka Ferjenčíka bylo jednak informovat politické a vojenské kruhy o slovenské akci, jednak jednat o možnostech zapojení slovenského povstání na politicko-vojenský plán vedení války. Čs. vládní delegace se dověděla o regulačních přípravách pro slovenské povstání po prvé z úst poslance Schmidtkeho. Již na této prvé poradě nám bylo zřejmé, že slovenské povstání může mít vliv nejenom na utváření se politických poměrů na Slovensku a v Československu, ale snad i na průběh operací válečných. Zpráva, kterou nám poslanec Schmidtke podal o úkolu dvou nejlepších slovenských divizí umístěných v karpatských přechodech, dávala naději k nečekanému válečnému zvratu právě v této části východní fronty a k možnosti, že v brzké době budeme na osvobozeném československém území.
56. Porada 29. srpna
V poradě ze 27. srpna bylo pokračováno v mém bytě v National hotelu dne 29. srpna. Této druhé porady se zúčastnili: František Hála, Bohumil Laušman, Jozef Való, František Uhlíř, Klement Gottwald, Jan Šverma, Václav Kopecký a Karol Schmidtke. Již ze složení účasti na této poradě je zjevné, že měla značně jiný charakter, nežli porada předchozí. Nebyla to porada oficiální, neúčastnil se jí ani náš velvyslanec, ani vládní delegát se svým zástupcem. Byla to porada reprezentantů politických stran zastupujících v Londýně a Moskvě národní frontu a byl na ní pozván delegát Slovenské národní rady za účelem objasnění některých důležitých politických otázek, které nás z hlediska budoucího vnitropolitického vývoje zajímaly. Této poradě předsedal František Hála.
Bylo jednáno o tom, jaké úkoly má československá vládní delegace na osvobozeném území a o otázce konstituování Národních výborů. Zejména naši kolegové moskevští si přáli o těchto dvou politických otázkách zavést rozhovor. Kromě toho však byly na této poradě znovu diskutovány poměry, jak se vyvinuly na Slovensku.
Znovu jsme se vrátili k otázce Slovenské národní rady, o níž jsme mezi sebou diskutovali od první porady konané na čs. velvyslanectví. Znepokojovalo nás, že revoluční slovenský orgán se nazývá stejně, jako se jmenovala organizace, kterou proti československému zahraničnímu boji vytvořila skupina Slováků, podporovaných některými Čechy. Tato zahraniční Slovenská národní rada vedla proti koncepci prezidenta Beneše velmi záludný boj, jsouc ve spojení zejména s francouzskou reakcí a mnichovskými kruhy. I když jsme byli přesvědčeni, že slovenské revoluční hnutí nemá naprosto nic společného s touto zahraniční organizací, která měla nenávistnou protičeskou a nečeskoslovenskou tendenci, přece nám nebyla lhostejnou tato shoda jmen a proto podstatná část porady, konané dne 29. srpna, se týkala právě této otázky. Poslanec Schmidtke, jemuž jsme položili otázku, proč na Slovensku volili název Slovenská národní rada a nikoliv zemský národní výbor, jak bylo v londýnských instrukcích, jež se v tomto směru kryly se stanoviskem i vedoucích politiků čs. komunistické strany v Moskvě, odpověděl, že název Slovenská národní rada byl zvolen proto, aby byla zachována kontinuita s Národní radou z roku 1918. Po tomto vysvětlení, v němž nám potvrdil, že slovenský revoluční orgán nemá vůbec nic společného se zahraniční akcí Priedavkovou, Osuského a spol., nás zajímalo politické složení Slovenské národní rady. Na to se nám dostalo odpovědi, že do jeho odletu ze Slovenska byla Slovenská národní rada politickým sborem o 17 členech a že v něm mají zastoupení tyto bývalé politické strany: agrární, sociálně demokratická, komunistická, národniárská a liďácká. Ludová strana Hlinkova zastoupení nedostala proto, že je odpovědna za všechny zrady a celý bratislavský režim. Českoslovenští národní socialisté nejsou prý ve Slovenské národní radě zastoupeni proto, poněvadž pan prezident zakázal tuto stranu na Slovensku obnovit.
Redakce: dr. O. Tuleškov Připravil: ing. I. Herold, CSc.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Křesťanským dialogem jako svou 275. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, březen 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz