JUDr. Miroslav Polreich, CSc.

Terorismus

II. část

Mezinárodní trestní tribunál

Měl bych dodat „pro stíhání osob, odpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva, spáchaná na teritoriu bývalé Jugoslávie do roku 1991“ (ICTY). Byl založen rezolucí č. 827 Rady bezpečnosti OSN dne 25. května 1993. Iniciátorem založení byl německý ministr zahraničních věcí Klaus Kinkel a tehdejší velvyslankyně USA v OSN paní Albrightová.

Soudní tribunál vznikl, ale právní názor na jeho oprávněnost není jednoznačný. Již v samotném názvu se hovoří o „stíhání osob“. OSN je však organizací států a ne jednotlivých občanů. Může řešit tudíž spory mezi státy, nebo přijímat opatření proti těmto státům.

Rada bezpečnosti je dle článku 29. oprávněna, cituji: „ Rada bezpečnosti může zřídit pomocné orgány, které považuje za nutné k výkonu svých funkcí“. Nic víc, nic míň. Může tudíž vytvářet různé pomocné orgány, komise, které by usnadnily cestu k rozhodování RB. V žádném případě nemohou to být orgány s exekutivní pravomocí a to dokonce nad jednotlivými občany suverénních států. Nemůže zakládat soudní tribunál. Navíc účelovost soudu je zřejmá i tím, že do tohoto soudu kompetencí není zahrnuta podpora a uskutečnění agrese, která nakonec vedla k rozbití Jugoslávie.

Na tomto základě řada renomovaných právníků zpracovala rozbory a svolávala konference k tomu problému, protože zpochybňovali legalitu ustaveného soudu i stanovený účel. Sám jsem se jedné takové konference v New Yorku zúčastnil. Význačným představitelem a zastáncem uvedeného stanoviska je Ramsey Clark, bývalý ministr spravedlnosti USA a profesor práva na Harvardské univerzitě. Ten se po zpracování podrobných studií vyjádři velmi laicky. „Každý přece ví, že Rada bezpečnosti nemá žádnou pravomoc či posvěcení uvádět podobný soud do života…… jedním za základních principů na nichž stojí OSN je nevměšovat se do záležitostí členských států….haagský soud není nic jiného než politický nástroj, jimiž především USA prosazují své geopolitické zájmy“.

Na obhajobu tohoto právního názoru byla zpracována rozsáhlá dokumentace, kterou naše odborná a akademická veřejnost jaksi minula bez povšimnutí. Což ovšem nijak nezpochybňuje váhu odborných námitek. Spíše to svědčí o stavu našich odborných institucí a omezeném volním prostoru pro jejich práci.

Haagský tribunál Rady bezpečnosti OSN dokonce bývá porovnáván s Norimberkem a Tokiem, který soudil válečné zločince z II. světové války. Účelově se opomíjí, že tyto tribunály nebyly ustaveny na základě rozhodnutí orgánů OSN právě z výše uvedených důvodů, ale dohodou vítězných mocností. OSN byla v té době již plně funkční. Již tehdy bylo právně zcela jasné, že RB OSN není oprávněna tyto orgány ustanovit. Takže jakákoliv srovnání, která se mediálně a hlavně propagandisticky nyní používají rovněž zpochybňují svojí analogií vlastní legalitu soudu.

Není mým záměrem podrobně se zabývat právní stránkou věci. I když vzhledem ke své univerzitní specializaci „mezinárodní právo“ nemám laický pohled. Všechny okolnosti jsou plně zdokumentovány jinými studiemi, se kterými se však dnes v našem a to ani akademickém prostředí nepracuje. Mohu však uvést z vlastní zkušenosti praxi tohoto Haagského soudu. Jistě by mohla mnoho obdobných příkladů doložit i naše tehdejší členka tohoto soudu, pokud by byla svolná a svobodná, dr. Ivana Janů, jejíž tamní praxe byla pravděpodobně podstatným argumentem pro jmenování do místa soudce Ústavního soudu ČR.

Bombardování Dubrovníku

V období válečných operací v Jugoslávii byl jsem pracovníkem odboru evropské bezpečnosti MZV. V pozdější době naše media uveřejnila informaci, že se k soudu dostavil jugoslávský admirál Milodrag Jokič, který dle žaloby bezdůvodně odstřeloval historické město Dubrovník, přestože v něm nebyla umístněna žádná vojenská zařízení a je obecně známo jaké historické hodnoty toto město má.

Vzhledem k mému pracovnímu zařazení mě byla podrobně známa fakta, která předal MZV český člen mise OSN operující v této oblasti pan Lukaštík. Dle těchto podkladů byly v historickém středu města umístněny chorvatské baterie, které odstřelovaly veškerou lodní dopravu v blízkosti Dubrovníku. On sám se zúčastnil jednání s příslušnými veliteli baterií, aby odstřelování zastavili, nebo aby alespoň umístnili baterie mino (nad) město. Nebylo vyhověno. O těchto skutečnostech jsou vedeny podrobné záznamy, které v té době byly předány OSN. Tyto doklady nebyly soudu nikdy předány. Došlo tak k manipulaci v důkazním řízení procesu proti Jokičovi.

Sám jsem žádal dopisem z 7. ledna 2002 (osobně předáno poradci ministra dr. Miloslavu Hadovi) o postoupení veškeré dokumentace k tomuto případu k soudu do Haagu, přestože jsem žádal o zprávu, že tak bylo učiněno, nikdy jsem odpověď nedostal. Obrátil jsem se také na středisko OSN v Praze, aby zajistili předání dokladů jejich komisařů soudu. Po zjištění podstaty mé žádosti, dokonce se mnou odmítli jednat. (vedoucí střediska byl rakouský státní příslušník). Obrátil jsem se proto přímo na International Court of Justice do Haagu ve věci této manipulace... Zaslal jsem informace o faktech, které se týkaly případu. Přes urgence jsem nikdy nedostal ani potvrzení o přijetí této korespondence.

Dne 19.3.2004 český tisk přinesl stručnou zprávu, že admirál Jokič byl odsouzen.

Je to jen malá ilustrace práce soudu, který nakonec mluvčí NATO Jamie Shea jednoznačně charakterizoval: „Státy NATO tyto soudy zřídily, financují je a denně podporují jejich činnost. My dodržujeme, nikoliv porušujeme mezinárodní právo“ ještě dodal. (Právo 18.5.1999).

Uvedl jsem jen několik poznámek charakterizující „právní“ podstatu předmětného soudu a způsob jeho praktického výkonu „spravedlnosti“. Myslím, že nemusím více dodávat. Jistě by další informace mohla nabídnout česká členka tohoto soudu.

Český přístup.

Otázka jugoslávské krize v českém povědomí a veřejnosti je přes mohutnou kampaň „našich“ německých novin účelově zaměřených proti Srbsku, zde je nutno předně jmenovat Mladou fontu dnes a Lidové noviny. Tři čtvrtiny našich obyvatel „straní“ Srbům. Nepomohla ani velká angažovanost stran KDU-ČSL, Unie svobody a ODA a Petra Pitharta, (jeho otec v Jugoslávii pracoval), který vyzvedl statečnost Jana Rumla „zcela nedvojsmyslně vyslovit plnou podporu akcím NATO a šel statečně hájit bombardování do televizní arény“, (Rumlova osobní a jak je vidět úmyslná odpovědnost za zmaření zprostředkování s možností předejití konfliktu je popsána v následující kapitole). Na pomoc si vzal pan Pithart i jednoznačné prohlášení představitelů „své“ lidové strany na sjezdu, který „bere vážně všechny závazky vyplývající z našeho členství v NATO.“ Jako právník opomněl dodat, že Severoatlantická smlouva zná jen jediný závazek a to v článku 1 „ Smluvní strany se zavazují……. Zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou, nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíly Spojených národů“. A postavil se za vyjádřen…že „ jugoslávská válka má pro formování hodnotových postojů této společnosti větší význam než listopadové události před deseti lety, protože tenkrát toho v sázce nebylo tolik. Obávám se, že měl pravdu“ dodával Petr Pithart. (Právo 8.6.1999). Tento výmluvný představitel agresivního útoku proti Jugoslávii má ve všem jasno: “ Tuto armádu je třeba ničit a zničit, protože za poslední dekádu přepadla již tři sousední státy: Slovinsko, Chorvatsko a Bosnu. Vedla tři války, všechny na cizím území, a zůstala po ní zničená města, masové hroby, koncentráky, desetitisíce mrtvých. Je to armáda agresivní navenek, teroristická dovnitř (dnes do Kosova)….. , hromadně popravují muže, hromadně znásilňují ženy a zapalují celé vesnice“ (MF Dnes 14.5.1999).

Toto byla slova senátora a představitele našich křesťanů a protože nebyla ani pravdivá, tak nemohla padnout na půdu pochopení. Nebyl však sám. Účinným propagátorem agrese byl i prezident Václav Havel, dle kterého „jsou možnosti zasáhnout v případě ozbrojeného konfliktu i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, pokud k tomu zavazují humanitární důvody.“ (Právo 13.2.1999). Řečeno ještě před válkou proti Jugoslávii při předávání Řádu bílého lva III. třídy předsedovi Vojenského výboru NATO Klausovi Neumanovi z SRN.

Na druhé straně v této názorově vyhrocené době předseda Sněmovny Václav Klaus v lednu 1999 navštívil Jugoslávkou ambasádu a podepisoval tam svoji knihu „ Česká cesta“. Byl to protest proti přípravě NATO na válku. Zatím co Miloš Zeman naopak opět v přípravě na válku prohlásil, že on by na tuto ambasádu nešel.

Václav Klaus jako předseda Poslanecké sněmovny byl v této době velmi aktivní, aby vyjádřil svůj nesouhlas. Stačí se zamyslet nad jeho stanovisky: “Někteří naši politici a žurnalisté si totiž chtějí našeho několikadenního členství v NATO „užít“ a tváří se proto „rozhodně, ostře a válečnicky“…. Je to typické české siláctví, které zakrývá slabost ….. a vůbec neuvažuje skutečné zájmy České republiky….- jde o boj proti všemu srbskému obyvatelstvu“.

Jugoslávie, či Kosovo je úhelným kamenem pro přístup člověka k lidským hodnotám, k mezinárodnímu právu, OSN a jeho zásadám a nakonec k míru a válce. Je dobrou vizitkou našeho národa, že přes veškerou proněmeckou masáž, jak uvedeno výše, zaujal ve své zdrcující většině správné místo.

Sám jsem napsal v této době úvahu o „Kosovu v nás“. Vzhledem ke svému osobnímu vztahu k Jiřímu Pelikánovi jsem chtěl, aby právě tento článek, myslím, že jemu tak blízký, vyšel v „jeho“ Listech. Byl jsem odmítnut. Není od věci se k tomuto prohlášení vrátit, protože má nadčasovou hodnotu.

O Kosovu v nás (psáno 30.5.1999 pro Listy – neuveřejněno)

Jsme členskou zemí NATO. Stali jsme se jí ne z bezpečnostních důvodů. Ale z potřeby některých z nás politicky či ideologicky se doidentifikovat, neboť od toho se odvíjí podstata hodnocení i osobních dopadů v případě nepochopení či nezachování se. Natoidní demokracie se však, až příliš brzo projevila v praxi. K tomu nám slouží Kosovo a náš souhlas s vedením agresivní války. Stačí jediné – nepochybovat o pravosti ne daného, ale řečeného… z obrazovky. Průzkumy (anonymní) ukazují, že přesto 2/3 lidí pochybují a s vedením války nesouhlasí. Je proto asi jen otázkou času, kdy bude třeba se ptát přímo a nejraději na pracovišti (armáda, MV, MZV apod. instituce) „Souhlasíš se vstupem…“ samozřejmě do NATO a do války. Válčící společnost musí mít přece jasno, protože demokratická diskuse je to nejnebezpečnější a mohly by vznikat pochyby, připuštění protiargumentů či dokonce důkazů. Pak teprve bude nutno opět založit disent, jak vise filozofa doporučuje již nyní (Bělohradský) a opět platit svoji cenu. Zde teprve dojde ke skutečné identifikaci (morální) – i tak je možno rozumět euroatlantickým hodnotám.

Ano budeme muset skončit s hrou na „jako“ a s vysmíváním se troglodytům v nás. Válka probíhá již dosti dlouhou dobu, abychom si zvykli, že jsme válčící stranou. Jsem realista, ale přesto žádný dokument NATO neopravňuje nikoho, a tím méně z vlády, vymlouvat se, že jsme dosud nebyli požádáni o zapojení se do té které akce apod. Naopak my jsme dali souhlas, a co se děje, je z našeho rozhodnutí. Válku nevede NATO, (Washingtonská smlouva to ve svém článku 1 ani neumožňuje), ale jednotlivé státy.

Do událostí vstoupil další nový prvek – soudní tribunál, anachronicky představovaný občanskou válčící stranou, což ovšem ministerskému předsedovi Zemanovi stačí, aby „respektoval nezávislost soudu“. Stejně tak je lépe hovořit o bombardování, než o válce a pomlčet, že definice agrese označuje bombardování jako jednu z forem agresivního činu. Naše letadla bombardovat nelétají. Pouze dopolední nebe máme zamořené od přeletů. Tak se nám to jeví, ale agrese je i „jednání státu, který povolil druhému státu, aby použil jeho území ke spáchání agresivního činu“(článek 3 písm. f, definice agrese přijaté v roce 1974 Valným shromážděním OSN). Naše nebe patří k našemu svrchovanému území a tím je založena i mezinárodní odpovědnost. Samozřejmě před „nezávislým“ soudem. Nejvyšší soud vynášíme však nad sebou sami, ale rozhodně bývá potvrzen až historií.

V poslední době se nám ukazuje ještě jedna cesta z morální mizérie. Před vstupem do NATO bylo hlavním argumentem posílení naší suverenity příslušnosti k mocným, i když za cenu změněného bezpečnostního prostředí nejenom Evropy. Současné analysy placené z prostředků MZV dávají jistotu vojensko – politického zařazení do souvislosti s nutností „více či méně častého přizpůsobování se aliančním zájmům a rozhodnutím“. Kosovo tak obnažilo nejen každého z nás, ale i stát jako servilní instituci. Či je to dobrý návod k dalšímu chování? A nejen to. Ze stejného prostředí a za stejné peníze vychází úvaha, že „ v našem případě nedostatečná stabilita politického prostředí způsobená nezvládnutelnými procesy transformace ekonomiky společnosti – představuje velice riskantní prostředí pro existenci malých a středních států, jako je Česká republika“. Takže již jde o samu existenci státu. A to vše pod nadpisem studie „Češi a Němci společně“.

A jsme opět tam, kde vše začalo v roce 1991 – u Genschera a SRN. Ne u vůle a zájmu Němců. Ti poprvé v jejich historii mají zájem se starat o místní záležitosti a problémy, které se jich přímo týkají a kterým rozumí nejlépe. U Němců tím vzniká šance, kdy tmelícím prvkem je společný občanský zájem a ne identifikace se zájmem státním, zpravidla předkládaným jako národním. Je to přístup přirozený, svědčící o občanské zralosti. Přináší však zákonitě oslabení pozic centrální vlády, zvláště když integrační tendence v podmínkách rozděleného světa i Německa přestaly působit. Náhradou byly teorie o bezpečnostním vakuu i možnost vyvolání konfliktních situací, které jsou zástupnými operacemi k oživení vlastního nacionálního zájmu. Kupodivu, nebo raději zákonitě, poměr zastánců naší vlády a démonizace Srbů koresponduje s respektem k potencionálnímu protektoru (jak uvedeno výše).

Problém Kosova v nás spočívá hlavně v tom, že každý máme již svoji pravdu a tu opřenu na nepochybných důkazech. Na co tedy diskuse, stačí odsoudit svého oponenta a tento odsudek důsledně materializovat. Je zřejmé, že válka o Kosovo v nás bude ještě velmi dlouhá a nesnadná.

Česko – řecká iniciativa ve věci Kosova je důležitá. Svědčí přece jen o naší odpovědnosti, ale i traumatu v každém z nás. Dále však také o zupáckém odsudku jakékoliv tvůrčí či dokonce jiné myšlenky a to i přesto, že se váže přímo k existenci lidského života. Byla to iniciativa Jana Kavana, který hledal cestu k ukončení bombardování spolu se svým řeckým kolegou. Pro nás byla ale charakteristická, ale i hysterická kampaň vedena tiskem proti jeho osobě proč má zasahovat do zájmu jiných.

Problematika Jugoslávie je věcí uznání zásad mezinárodního práva a dokonce případného zneužití lidských práv.

Otázka nastavení militantního způsobu rozpadu Jugoslávie je evropská odpovědnost nehledě na iniciativní impuls SRN. Pod různými záminkami a zdůvodněním se připojila postupně EU (ekonomický nátlak při Maastrichtu II), USA, ale i naše Česká republika. Nemáme čisté svědomí, tak chceme pomáhat při rekonstrukci země až do případného přijetí do EU, ale pochopitelně upřednostňujeme raději Chorvatsko jako úzkého spojence Německa ve všech dobách, hlavně válečných. Jaký důvod nás k tomu vede – raději se neptat.

Náprava věcí je vždy velmi složitá. Uznání chyby je věcí pokory a víry v sebe a velkorysosti. Nikdo z aktérů bývalé sociálně demokratické vlády to nedoved a také dosud neudělal. Až na prezidenta Václava Klase. Jeho symbolizující pozice mluvila za převážnou většinu našich občanů. Jak tento zásadní přístup kontrastuje s postojem exprezidenta Havla, který pod tlakem svých poradců a německých „přátel“ odmítl dokonce možnost zprostředkovat jednání v zájmu urovnání sporu mezi kosovkými Albánci a jugoslávskou vládou, tak naléhavě požadovaným Dr. Rugovou a naopak bez vnitřních problémů a zostření konfliktu dokonce pod heslem „humanitárního bombardování“.

Role českého státu a jeho představitelů může být rozporuplná, ale není a v našem případě také nebyla rozhodně zanedbatelná ke škodě věci.

Kosovo

O Kosovu, stejně tak jako o Jugoslávii bylo napsáno v poslední době mnoho knih a úvah. Mají pochopitelně různou vypovídající hodnotu, přístup i závěry. Můj přístup je pohled člověka, který vzhledem k okolnostem pracovního zařazení, ale i osobní zainteresovanosti měl možnost pracovat v terénu a seznámit se s problematikou podrobněji a tím i na sebe vzít díl odpovědnosti.

Aniž bych chtěl předcházet zhodnocení celé situace, musím předně bohužel konstatovat, že při mé „kariéře“ jsem se mohl účastnit různých jednání, kde byl podstatný osobní přístup, mnohdy i odvaha. Bez větších potíží bych byl schopen nalézt pozitivní hodnocení i závěry, které vedly k pozdější vlastní osobní spokojenosti jako jedinému a nejpodstatnějšímu ocenění své práce. Ve věci Jugoslávie a zvláště následným problémům v souvislosti s Kosovem tento závěr udělat nemohu. Dopustil jsem se závažných chyb, jejichž omluvu a to ne zcela dostatečnou, mohu vysvětlit mojí důvěřivostí v lidi v odpovědných funkcích a nedostatečnou obezřetností při požadavku na jednání, které jsem pokládal nejen za přirozené, ale kdy překvapivý negativní přístup, tak jak se později projevil, dokonce za trestuhodný. Nemohu se zbavit přesvědčení, že v případě odpovídajícího a vyžadujícího jednání české diplomacie událostem a masakrům v oblasti Kosova a v celkové souvislosti se nejenom dalo předejít, ale celou záležitost řešit humánním způsobem (na rozdíl od negativistického přístupu Václava Havla), neboť veškeré okolnosti byly pro tento způsob nastaveny. Diplomacie je uměním kompromisu. Byl jsem shodou okolností v situaci, kdy obě sporné strany se chtěly dohodnout. Potřebovaly pomocnou ruku spočívající v utajeném zprostředkování. Přístupy k jednání byly známé. To vše jsem dobře znal. Vím, že neúspěch nebyla v konečném stadiu má vina, ale předpokládal jsem součinnost ne na správném místě. Prostě jsem nepředpokládal, že na „naší“ straně prezidenta Havla je nevůle zabránit katastrofě, která se nedá zakrýt později deklarovanou „lidskostí“.

Tato má osobní chyba je o to závažnější, že jsem jednal ve své věkové zralosti se zkušeností při řešení a zprostředkovávání v obdobných případech a to dokonce v případě za probíhajících válečných operací (Vietnam). Vždy to byl ovšem vztah k oběma soupeřícím stranám a osobní, často i absolutně nezávislé a to i ve vztahu ke svým autoritám utajené zapojení se na základě vlastní odpovědnosti. K tomu mě nutila i situace určité nedůvěry k centru (v dané době zcela přirozené), což jsem tentokráte naivně nepředpokládal a volil cestu spolupráce a podpory právě centra. MZV a zpravodajské služby, které však v té době již podléhaly jiným zájmům než, jak by měly – svým vlastním a profesním.

Již několikráte jsem svoji zkušenost se snažil ozřejmit a popsat (dokonce i v cizím jazyce – v Oxfordu nebo v USA), ale teprve nyní je celá věc dána do širších souvislostí.

Je nutno se proto soustředit na rozhodující faktory. Přístup USA, Ruska, možnost českého zprostředkování a jednání na základě žádosti kosovského prezidenta Ibrahima Rugova. Informace jsou známě, ale tendenčně utajované. (Pelikán z UK ale i Jiří Dienstbier).

Postoje USA

Pochopit proces formování americké zahraniční politiky není snadné. Nesleduje vždy obecně uznávané priority ani vlastního bezpečnostního zájmu a je proto těžko předvídatelná. Je mnoho příkladů, jak tato prvořadá velmoc se dopustila ve svém celosvětovém operačním teritoriu závažných chyb. To dokumentuje i vlastní americká publicistika. Výjimkou není ani bezpečnostní prostředí Evropy. Po rozpadu bipolárního světa nastoupilo období spolupráce realizované v akceschopnosti Rady bezpečnosti OSN (válka v Zálivu) a historicky ojedinělé odzbrojení.

Při tlaku, v té době ještě Bonnu, na rozpad Jugoslávie hlavním oponentem nebylo, jak by se dalo předpokládat Rusko, to mělo své vlastní problémy, ale silným podporovatelem Srbů v jejich váhavém a v podstatě odmítavém přístupu při dojednávání nového uspořádání Jugoslávie či oddělení byli právě Američané. Američané se postavili jednoznačně a nekompromisně za jednotu země, což ministr zahraničí James Baker jel vyjádřit i přímo do Berlína (19.6.1991) na konferenci OBSE. Stejný přístup měla později i americká demokratická administrativa.

Tehdejší ministr zahraničí USA Warren Christopher, který dne 18.6.1993 jednoznačně prohlásil, že „rozhodnutí Německa urychleně diplomaticky uznat republiky bývalé Jugoslávie zřejmě přispělo k rozpoutání občanské války v Bosně a Hercegovině. V celém procesu uznání byly učiněny chyby a Němci za to nesou odpovědnost, protože o nutnosti uznat republiky přesvědčovali Evropské společenství.“ (Ekonomický nátlak v období Maastrichtu II). Ještě v této době se USA negativně stavěly proti doporučování (V.Havel), aby bombardovali Srby v oblasti Sarajeva.

Zásadní změna v politice USA nastala až jako výsledek mediální kampaně v souvislosti s incidenty v Sarajevu (za které jak se později prokázalo, Srbové nenesli odpovědnost) a Račaku. To bylo ještě v období, kdy situace v Kosovu sice nebyla zcela normální, ale nebyla ještě vyhrocená.

Spojené státy změnily postupně svůj poměr k Jugoslávii, ale stále zastávaly jednoznačný postoj k problematice Kosova. Stačí jenom ilustrativně uvést vyjádření mluvčího ministerstva zahraničí USA Jamese Rubina (Právo 15.7.1998), že „mezinárodní společenství nikdy nepřijme nezávislost jugoslávské provincie Kosovo“. To vše v období necelý rok před útokem na Jugoslávii.

Situace se podstatně změnila a to také po příchodu paní Albrightové do funkce ministerstva zahraničních věcí. Byla to ona, která celkem snadno podlehla německému tlaku vykonávaném na ni dokonce přes český Hrad v moci prezidenta Havla a poradce Schwarzenberga. Dále jeho „hochů“ kolem, maďarskou emigrací, která měla vždy blíže k Rakousku – Uhersku a polského Lecha Walesy sledující v této souvislosti nutnost vstupu Polska do NATO jako svoji jistinu, či raději narušení přátelského vztahu USA k Rusku. To byly prvky, které opět dovedly změnit americký přístup, který nakonec vyústil v protisrbské válečné operaci. Dnes není nutno opakovat již známá fakta, jak k útoku na Jugoslávii došlo.

UČK bojůvky dříve neorganizované teroristické skupiny (také tak označované americkými autoritami) s napojením na Al Kajdu, Talibán, využívaje jejich výcvik, bojovníky a výzbroje z rozpadlých albánských arzenálů likvidující nejprve Albánce spolupracující s administrativou, až do vyvolání otevřených bojů překvapivě za pomocí uvedených „spojenců“ přiměly dokonce členské země NATO, aby v podstatě svými útoky vytvořily de facto letecké síly teroristů.

Vztah americké zahraniční politiky k problematice Jugoslávie a nakonec i k samotnému Kosovu je jednoznačným příkladem, jak snadno je tato, dalo by se domnívat velmi určující linie i tendence nakonec pro celý svět nestabilní. Kosovo je velmi důležitým příkladem, protože v jeho postupném vývoji byly zapojeny všechny fáze diplomatické i státní aktivity. Od stanoviska tradičních vazeb po respektování cizích (německých) tendencí až po převzetí iniciativy a stanovení nové „zásadní“ jakoby vlastní pozice USA, Již výše jsem uvedl, že tato, dokonce náhlá a zásadní změna je americké politice vlastní. Tento přístup je až k nepochopení, protože nakonec nemůže vyjadřovat v podstatě americký vlastní zájem. Pozice Spojených států je tudíž nejen nepředvídatelná, ale mnohdy vyústí v protiamerický náboj. Pokud se tyto věty zdají velmi odsuzující je třeba znovu připomenout, že boj v Afghánistánu, který dnes již mnoho let vedou USA proti Talibánu je bojem proti jednotkám, které byly vyzbrojeny a také vycvičeny samotnými americkými instruktory, aby samozřejmě své snažení namířily proti tehdejším ruským vojskům. Přitom není zcela zřejmé, že rivalita v této oblasti proti vojenské přítomnosti či vlivu a tendenci Ruska dostat se k „teplému“ moři nešla řešit jiným způsobem, protože nebezpečí terorizmu již bylo na světě a jeho směřování předně proti USA bylo zcela zřejmé.

Problematika působení a využití svých zájmů v prostředí spolupráce se zdá být mnohem složitější a analyticky náročnější než stanovení jasné hranice soupeření nebo dokonce nepřátelství. Zásadní cíle a priority se ale nemění a proto nakonec tyto tendence mají vlastní negativní dopad. Navíc je zajímavé, že dnes nikdo nenajde odvahu k přehodnocení původního přístupu. To bylo o Talibánu, kde dosud není východisko a podmínky za kterých by se muselo obnovit jednání s druhou stranou je chápáno jako porážka. Boj bude muset pokračovat s větší intensitou a za pomoci dalších „ochotných“ zemí, mezi ně patří i Česká republika na základě „závazků“ (nijak nespecifikovaných) vůči NATO. Je nyní již zřejmé, že to není cesta k řešení a samozřejmě v žádném případě k vítězství. Diskuse se vzhledem i k naší účasti rozvinula i na české domácí scéně. Odchod by byla zrada, ostuda a jiné odsudky běžně používané v naších médiích až na rozbory s volným přístupem do veřejnoprávních medií pokud zastávají bojový katastrofícký „gabalovský“scénář.

Obdobný příklad z naší současnosti je i válka Iráku proti Iránu po dobu osmi let, která byla vyvolána z celkem ne zcela pochopitelných důvodů Irákem za podpory USA. Snad jako odveta za íránskou revoluci vedenou proti šachovi Páhlavímu. Nejde jenom o přímou iniciaci vyvolání této války, ale o vyzbrojení irácké armády dokonce zbraněmi hromadného ničení. Irák spoléhaje na bojové spojenectví s USA i na diplomatické stanovisko americké velvyslankyně v Bagdádu „je to Vaše provincie“, Kuvajt zabral. Až tlak ostatních arabských zemí i mezinárodního společenství OSN, nakonec vedl k jednoznačné akci a to dokonce za rozhodujícího vlivu USA k válce proti Iráku, která však zas několik let již měla svévolné pokračování ze strany USA pod falešnou záminkou. Opět z přátelského Saddama Husaina se  tak stal nepřítel a země se zmítá po mnoho let opět ve válečných operacích. Řešení vojenské žádné a diplomatické úsilí minimální už jen proto, že by musel být zapojen Irán jako regionální mocnost a to pravděpodobně bude ještě vyžadovat značnou dobu k pochopení. Dokonce by se tím mohl řešit i problém narovnání vztahů s Iránem a to za pomocí Ruska či Indie a Pákistánu. Možnosti jsou, ale vůle chybí. Neodpověděna je otázka proč. Americká politika není jenom nepředvídatelnou, ale stává se často zcela neznámou.

Podobných příkladů o americké diplomacii je možno uvést celou řadu. Vzpomeňme jen na ještě jeden, který je nám blízký, neboť se nás přímo dotýká. Rozšíření NATO, proti kterému z dobrých a pochopitelných důvodů USA velmi silně vystupovaly. Došlo tak k narušené bezpečnostního prostředí po rozpadu bipolárního světa a pochopitelně spolupráce s Ruskem, na které záviselo řešení problémů amerického zájmu. Rozšíření bylo namířeno proti Rusku a také jako takové bylo motivováno. Podrobně jsem se zmiňoval o této problematice na jiném místě. Jednalo se jenom ale o velmi rafinovaný nátlak na USA, kterému, a to je podstatné, podlehly.

Na problematice Kosova byla ilustrace do jisté míry nejenom nepředvídatelnosti, ale i nemohoucnosti americké politiky velmi dobře lustrovatelná. Aniž bych chtěl být nedobrým prorokem, není vyloučeno, že Kosovo jako téměř nedílná součást názorových antiamerických tendencí dostane v budoucnu prostor se v tomto smyslu také projevit. Jedná se tedy jenom o pokračování již dlouhé řady amerických omylů.

Jaké je pro tento stav vysvětlení? Země disponuje s řadou různých think tanků, silnou a názorově uvolněnou akademickou komunitou. Nemluvě o velkém a početním zázemí vlastních administrativních institucí. Nesnadno se hledá odpověď. Přes tyto jednoznačně vyjmenované faktory, musí existovat jistá omezenost. Ta je v samotném prostředí amerikanizmu jako země na vrcholu ekonomické síly, (což už není pravda), nejrozvinutějších politických struktur a tím i oprávnění. Postavení výjimečnosti, dané objektivně, jak jinak, zasáhlo americkou společnost všeobsáhle a zbavilo ji nezanedbatelné funkce pochyby. Za této situace není prostor pro myšlení a tím i objektivní zhodnocení svých vlastních potřeb.

Řešení, jak se zdá, není v rovině intelektuální nebo teorie. USA jsou zemí akce a praxe. Musí projít vlastní zkušeností. V ekonomickém postavení, vnitřním tlaku a nakonec i odklonu zemí, dříve v téměř vazalském vztahu. Bude to poslední dekolonizační proces.

Mezinárodní společenství

Tento termín v mezinárodních vztazích není jen nadužíván, ale i zneužíván. Zvláště naše žurnalistika a to i veřejnoprávní, od které bychom měli vyžadovat jistou objektivitu převzala tento termín o všech akcích, které iniciovaly samostatně nebo svévolně Spojené státy a k nim se připojil někdo z „ochotných“ a již je z toho mezinárodní společenství. Je tak tomuto uskupení odejímána univerzalita, která jedině mezinárodní společenství tvoří.. Tolik myslím k nutnému vysvětlení. Zřejmé je jen jedno. Stále je tu jistý prvek servility ve vztahu ke Spojeným státům a ten zcela pochopitelně převládá v „nové Evropě“ (té postkomunistické) jejíž, i když někdy sami antikomunisté, se rádi pohybují v minulých dobách, protože v nich stále vidí efektivní formu vládnutí a ocenění za své služby.

Měli bychom tedy hovořit předně o OSN a regionální organizaci OBSE. V obou orgánech se otázka Jugoslávie i Kosova projednávala a měly by tyto závěry být respektovány. Předně se jedná o rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Rezoluce je stále v platnosti, i když není respektována. Tím však, jak víme z historie, hůře pro fakta. Rezoluce nám dává možnost posouzení celého stavu věci a skutečné vůle. Není to krize organizací, ale států, které se ze své moci domáhají svého zájmu. Vzpomeňme jen na některé podmínky z citované rezoluce č. 1244. Prostě stanovené cíle ultimata z Rambouillet z 23.2.1999 (Interim Agreement for Peace and Self-Government in Kosovo) přes tříměsíční bombardování se nepodařilo dosáhnout.

Podle této textace nešlo o dohodu, ale o zahájení války a to ještě formou zabíjení napadeného obyvatelstva leteckými nálety za podmínek že na „cíle“ budou vrhány z opatrnosti bomby z výše 6 .000 metrů. K tomu se naše vláda připojila a na svém tehdejším rozhodnutí stále trvá.

Po téměř deseti letech však nebylo z této rezoluce č.1244 nic splněno, ale naopak byla vyvinuta velká snaha právě proti této rezoluci.

Zde se zapojila i naše česká diplomacie jako velmi servilní služebník jakémukoliv protiprávnímu jednání, pokud to bude v německých intencích. Ministr Schwarzenberg dokonce před poslaneckou sněmovnou dne 6.2.2008 dal toto své „státnické“ vysvětlení výše citované rezoluce, která uznává plnou svrchovanost Jugoslávie nad Kosovem. „K chápání kosovského případu, jako j sui genesis, je třeba zdůraznit, že Kosovo je jediné území, na kterém je uplatňována již 8 let přímá správa Spojených národů na základě jednomyslně přijaté rezoluce Rady bezpečnosti 1244 z roku 1999. Tímto mezinárodně uznávaným právním aktem byla de iure (!) provincie vyňata z národní jurisdikce Srbska. Pozice české vlády v otázce Kosova vycházejí z těchto základních principů.“

I laickému čtenáři je zcela jasné, že se jedná o vyslovenou lež a podvod dokonce deklarovaný před poslaneckou sněmovnou. Dokument, který potvrzoval jednoznačnou svrchovanost Svazové republiky Jugoslávie nad Kosovem je panem ministrem označen opakuji, tak jako by „byla de iure provincie vyňata z národní jurisdikce Srbska“.

Samozřejmě je nám jasné o co jde a kde je pravda, ale naskýtá se otázka, kdo a co je to za ministra, který tak jednoznačně musí lhát dokonce před autoritou parlamentu.. Jak a za jakých podmínek pracuje celé ministerstvo a jeho „odborný“ právní útvar. V absolutní lživé servilitě. Kde jsou protesty akademické komunity a zvláště právnických fakult. Nic. Nemluvím o mediální sféře, která také ví o co jde a musí (?) mlčet. Jak vychováváme právní vědomí, ale i respekt k faktům u mladé generace? Kde jsou rádo by znalí Přibáňové a kdy skončí na Čro 6 a v TV stále se opakující lekce právního vědomí pana Cepla ve smyslu „v Texasu je klid a pořádek, protože tam vládne ranger a ve světě nebude klid dokud po vzoru Texasu nebudou vládnou celé zemi Američané“.

Nehorázná lež pana ministra mě přivedla k zamyšlení se nad jeho celkovou rolí v naší novodobé historii. Vím, že pan prezident Klaus váhal při jeho jmenování a asi věděl proč. Myslím, že nebude od věci, když pro změnu rytmu vážnosti textu tuto úvahu vložím. Text tohoto článku a jeho hodnocení jsem měl možnost osobně panu ministrovi předat. Poděkování, ale ani jinou reakci jsem neobdržel a to i přesto, že součástí jsou závažné informace i obvinění.

Na obranu Schwarzenbergů a české politiky

V čele české zahraniční politiky stál muž tohoto jména. – Karel Schwarzenberg. Nelíbí se mu zásady mezinárodního práva, Charta OSN a její ustanovení, ale horuje pro používání ochuzeného uranu, který účinněji zabíjí lidi a zamořuje dlouhodobě atomovým zářením životní prostředí a vše živé v jeho dosahu.Trochu ojediněle v těchto dnech požadoval dokonce rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii k hranicím Ruska. O americké základně na českém území ani nemluvě. Svérázně si přizpůsobuje i výklad mezinárodního práva ve věci Srbska, a to kupodivu v zájmu kosovských teroristů (dobové označení USA). Pro mnohé, kteří sledují politické zařazení různých stran v Evropě, je nepochopitelné, že toto vše se děje pod vlajkou strany Zelených.

Jméno Schwarzenberg je v Čechách známé skoro jako Novák, i když každé z jiného důvodu. Jeho nositeli jsou občané…. Neubírejme však význam jednotlivci, ani rodům. Mají svou životní dráhu svázanou s historií země či národa. Jsou často zapsány s hlubokým respektem. Ten se někdy vytváří po staletí a bývá dobře zdokumentován. V tomto duchu nás oslovuje i řada publikací. Někdy je dobře se v nich začíst. Vzbuzují respekt , úctu a v historii byli jejich představitelé spojovány s poctivými zásadami, charakterem a v neposlední řadě i právním citem pro spravedlnost.

Co naplat: jednotlivý člověk je posuzován individuálně a nejhlubší vryp do trvalé paměti přináší zralé či finální období života, a to pochopitelně s dopadem na člověka samotného, ale i na pověst předků.

Kdysi jsem byl na osobní návštěvě v obnovovaném zámečku u potomka také známého rodu, který je významně zapsán v české historii a diplomacii – Metternicha. Poctivé své jméno se snaží udržet či obnovit – pěstováním vína. Nese po něm i jeho jméno. Dnes žije nekontroverzním životem,

Ne tak pan Karel. Vnesl sice svůj podíl v naší novodobé revoluční době do řízení státu. Moc byla v té době soustředěna na Hradě v blízkém okolí prezidenta Havla. Myslím také, že to byl právě on, který rozhodující měrou určoval prvé období politiky československého a později českého státu po roce 1989 svým působením na prezidenta. A to překvapivě i v oblasti ekonomiky. Přestože na tuto poznámku mě osobně řekl, že jeho role byla daleko skromnější, raději si ale ponechám svůj názor. Je to sice nedávná minulost, žijeme však dneškem.

Dnes odpovídá pan Karel ze své exekutivní pozice za českou zahraniční politiku. Uběhla však určitá doba, vytratily se síly a vliv okolí má nyní zpětný chod – na pana Karla. Myslím, že dle aktivit nemusím směřování ani specifikovat. Naše zahraniční politika by mohla být vedena v klidu, žádné přímé ohrožení není na obzoru a můžeme se soustředit jenom na stabilizaci tohoto stavu doma a snažit se tak napomáhat i ve světě. K tomu by nás vedla možnost aktivního působení v mezinárodních organizacích v pozitivním směru a zdůrazňování všech ustanovení kodifikovaných v mezinárodně právní oblasti. Není tomu tak. Proč tomu tak není se těžko chápe. Nenabízí se žádné odborné ani jiné vysvětlení, které by sledovalo český zájem. Buďme však konkrétní a aktuální. Ponořme se stručně do současných událostí. Není jich málo a radost z nich žádná. Nejde jenom o jejich posouzení, ale přímo o zcela nutné odsouzení.

Bylo by asi nutno, jak jinak, začít psát o Srbsku a tím pádem i o Kosovu. Jsou to věci známé, i když ne správně mediálně pokryté, ale kdo chce vědět, ten informován je. Sám jsem s touto zemí i provincií spojil kus aktivního života. Takže také něco vím i to, že Hrad a jeho poradci (Schwarzenberg, Vondra), odmítli po konzultaci s Němci důvěrně zprostředkovat dohodu mezi Srby a umírněným představitelem kosovských Albánců Dr. Ibrahimem Rugovou. Byla to jeho naléhavá žádost k předejití konfliktu, (podrobněji níže).

Konflikt skončil. Ne dosažením ultimata před započatém bombardování, ale rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Kupodivu mnoho o ni nevíme. Asi je to záměrné, neboť bychom se dozvěděli, že rezoluce vítá souhlas Svazové republiky Jugoslávie s rozmístněním mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu pod záštitou OSN (odstavec 5) a dále (dle odstavce 4), že bude povolen návrat stanoveného počtu jugoslávských a srbských vojenských a policejních sil.

Netřeba hovořit o ustanoveních a návratu všech uprchlíků a ochranu jejich práv, rozsáhlé autonomie Kosova v rámci Svazové republiky Jugoslávie. Jakékoliv změny jsou podmíněny rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN (článek 19. jmenované rezoluce) a s použitím analogie článku 5. i souhlasem Svazové republiky Jugoslávie. Budiž dodáno, že správa OSN z této rezoluce nic nesplnila a ani neprojevilo v tomto směru žádnou snahu.

Toto jsou některé základní informace k předmětné rezoluci.

Pan ministr s výrazným jménem Schwarzenberg klidně mystifikuje a zalže, že dle této rezoluce byla provincie Kosovo vyňata z národní jurisdikce Srbska. To není jen lež. Je to i nepřátelství a nenávist k základním hodnotám, které určují klid a mír ve světě. Proč pan Karel zašel tak daleko je nevysvětlitelné. Snad opět na radu německé strany. Náš pan ministr odmítl dále analogii s Mnichovem. Škoda, že si nepamatuje mediální kampaň Západu proti ČSR k oprávněnosti mnichovské dohody a důvody proč byla tak nadšeně přivítána ve francouzských a britských metropolích. Ta mediální kampaň nebyla pravdivá, stejně jako mediální kampaň vedená proti Jugoslávii. Proč však ministr musí ještě dnes tyto nepravdy opakovat?

Pan ministr také oznámil svoji připravenost uznat samostatnost Kosova (ne sice v prvé řadě). Staví se tak nejenom proti mezinárodnímu právu, pravomoci Rady bezpečnosti OSN, rezoluci 1244, ale i proti stanovisku prezidenta Klause, který podmiňuje toto uznání souhlasem všech zainteresovaných stran, tak jak stanoví mezinárodní právo…

Evropská unie, dle nějakého, ale jistě protiprávního rozhodnutí, přebírá správu nad Kosovem. V každém případě však v rozporu s usnesením RB OSN i stanoviskem Srbska. Možná, že si někdo z nás v této souvislosti vzpomene, že část svrchovaného území členského státu EÚ je stále, a již po dlouhou dobu, vojensky okupováno členskou zemí NATO (Tureckem).

Ministerstvo zahraničních věcí pod současným vedením se snažilo nedávno zabránit (spolu ještě s pěti zeměmi světa !) v OSN projednávání zákazu o používání ochuzeného uranu, který jako součást munice ohrožuje trvale nejenom životní prostředí, ale i životy v oblasti použití (v Srbsku a Iráku). Hlasovali jsme opravdu téměř proti celému světu. Jedná se o politiku zelených v praxi, nebo jen o osobní iniciativu vedení MZV? V každém případě jde až o hrůzné zařazení se České republiky a „zeleného“ministra) v mezinárodním kontextu. Dnes, ale i z historického pohledu je to odsouzeníhodné. Na cti takový postoj v žádném případě nepřidá – ani ČR ani panu ministrovi.

Na nedávné schůzce NATO se český ministr na rozdíl od jiných účastníků, důrazně postavil za další rozšíření této organizace o Ukrajinu a Gruzii v zájmu přibližování se, a obkličování Ruska. Ostatní země, zvláště Německo a Francie nevidí tuto iniciativu tak jednoduše. Mezinárodní situace v oblasti bezpečnosti není v souvislosti s jinými ohroženími tak jednoznačná a rozhodně není závislá jen na NATO. Skutečný nepřítel je jinde a mimo dosah možností právě NATO a jeho politiky. Tyto úvahy jsou pravděpodobně pro naše „odborné“ ministerstvo příliš sofistikované. Z jeho postojů je vidět snaha po znovurozdělení světa, snaha po vytvoření bloků a přizpůsobení se jeho tvůrcům. Nejsem si ale jist, zda nepřeceňuji schopnost vize našeho ministra, možná, že je to jen ten lepší případ neumětelství, které se časem dostavuje.

Závěrem je třeba uvést, že je vždy třeba hledat řešení. Postoje v uvedených případech nejsou jen důsledkem neodbornosti či neznalosti. Jsou však trestuhodné, neboť jde i o zmařené životy. Upřímně myslím, že někdo může dobře pěstovat víno, jiný chodit v zelené kamizole po lesích, ale na příchod pochybného pana Čunka do vlády by se čekat nemuselo. Jsou i jiné závažnější důvody. Stačí se jen rozhlédnout po těch, kteří nás do tohoto myšlenkového marasmu v politice zatáhli.

Je možno podat panu ministrovi pomocnou ruku. Musil by ji však sám mít pevnou a být schopen jednat. Co mu brání, aby se jako český představitel omluvil Srbsku, tak jak to udělal prezident Klaus, za naši agresi? Tomu Srbsku, které stálo v každé kritické době na naší straně. Buďme si upřímní a držme se jen historických skutečností. Byl by to projev státníka, ale i akt v zájmu udržení historické hodnoty vlastního Schwarzenbergského rodu.

Uvedené příklady jsou sice výmluvné, ale nejsou ojedinělé. Stejně závažná je i otázka jak na tyto skutečnosti reagují ostatní pracovníci ministerstva dosazovaní nejen stranou zelených a ODS, ale po dlouhou dobu i sociálně demokratickou stranou pana Kavana. Jak hodnotí z metodického a faktického hlediska tyto postupy vlastní diplomatická akademie, která další kádry připravuje a její sesterská Akademie ve Vídni pod vedením mého známého, disidenta, spisovatele a diplomata Jiřího Gruši. Nechce se věřit, že tyto postupy jdou mimo jejich zaznamenání. (Pokračování)

Zvýrazněno redakcí

(Výňatky z nedávno publikované knihy „Utajená zákulisí“, která vyšla v nakladatelství Petrklíč)