T. G. Masaryk a cesta k osvobození
M.A. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
Dnes slavíme 98. výročí vzniku demokratického Československa. Nechám stranou kritiku názorů útočících na jeho vznik jako na omyl, na nelegitimní akt, neboť nejsou postaveny na faktech, nestojí na respektu k demokracii a k právu národů na svou důstojnou existenci.[1] Názory, že národy, zvláště malé, nemohou být samostatné, že překáží pokroku souzní jako velká lež s tradicemi monarchistickými, katolickými, neoliberálními, globalistickými, nedemokratickými. Ponižují hodnotu veškeré práce a úspěchů T. G. Masaryka pro český a slovenský národ. Bohužel, této literatury přibývá, doma i v zahraničí, ale my se nesmíme nechat jejím lhaním nahlodávat a mást.
Masaryk nebyl žádný oportunista, který jen využil války, aby zničil Rakousko-Uhersko. Jeho názory a činnost vyplývaly z jeho hluboké víry v humanismus, v unikátní historickou a kulturní cenu národních entit, jejich právo na důstojnou existenci, z víry v demokracii. Masaryk dokonce již v 90. letech válku předjímal, vzhledem ke zvyšující se závislosti habsburské říše na militaristickém Německu. A s Palackým a Havlíčkem věřil, že čas od času příležitost k větší svobodě ujařmených národů přichází, ale je promarněná, neboť národ na ni není morálně a politicky připraven. Proto v jejich šlépějích již od 80. let Masaryk svou všestrannou systematickou prací k vyšší úrovni českého národa přispíval – jako profesor na UK, vědeckými i popularizujícími články, diskusemi se studenty, přednáškami, kritikou klerikalismu, liberalismu, marxismu, německé filosofie, nerovnoprávného a nedůstojného postavení českého národa a žen. Snažil se, aby se znalost národa, ohled na jeho skutečné potřeby, na rozvíjení jeho úrovně, stala životní filosofií hlavně inteligence. Podobně od 90. let pracoval se slovenskými studenty, studujícími v Praze.
Svými trvale inspirativními návraty k pozitivní české historii, k mravním hodnotám jako daleko relevantnějším ke smysluplnému životu, s důrazem na vědecké poznání Masaryk rozšiřoval obzory lidí, přispíval ke zdravějšímu sebevědomí a iniciativě Čechů, zvláště mladších generací. V rozháraných poměrech říše probouzel jejich sebedůvěru, morální úroveň, zodpovědnost za sebe, za národ, za budoucnost. Úsilí demokratizovat habsburskou říši, prosadit rovnoprávnosti občanů a národů, se ukázalo jako marná práce, národ musel začít spoléhat znovu hlavně na sebe.
Páteční domácí semináře u Masaryků, kterých se účastnila i paní Masaryková, byly něčím naprosto neobvyklým v rigidním autoritářském universitním prostředí. Účastnili se jich i slovenští studenti, Hlasisté, kteří od 90. let 19. století pracovali v rámci velmi omezených možností na Slovensku pro česko-slovenskou ideu. Před rokem 1914 byl Milan Rastislav Štefánik Masarykovým studentem a spolupracovníkem na UK, podobně jako řada dalších, v budoucnu vynikajících osobností. Tato Masarykova ‚drobná práce‘, přinášela úspěchy, které jsou do dnes nedoceněné. Zvláště ženy oceňovaly jeho intelektuální úsilí o jejich zrovnoprávnění a důstojnost. Masaryk se inspiroval daleko více anglosaskou než německou filosofií, neboť byla demokratičtěji orientována. Také uznával hlavní principy a výdobytky Velké francouzské revoluce: suverenitu lidu proti absolutismu, aristokratismu a monarchismu, princip přirozených práv člověka a občana, princip svobody, rovnosti, bratrství.
Masaryk nebyl zdaleka sám, který pracoval k určitému sjednocení Čechů a Slováků, sám se pokládal za polovičního Slováka. Slovensko i obtížnou situaci Slováků pod tlakem maďarizace dobře znal. Uveřejňoval články o Slovensku v Naší době, udržoval intensivní kontakty se slovenskými studenty v Praze. Celá Masarykova rodina od 90. let trávila prázdniny na Slovensku, hlavně v Bystričce u Martina. Pro Charlottu a děti to byly nezapomenutelné chvíle, které Charlotta ještě pro povzbuzení připomínala Alici, když byla během války ve Vídni ve vězení. Masaryk inspiroval mladou slovenskou inteligenci k vydávání časopisu Hlas, který byl u kořene intensivnějších kontaktů mezi Čechy a slovenskou inteligencí, u kořene česko-slovenské ideje na Slovensku. Slováků se Masaryk zmužile zastával jako poslanec v Říšské radě. Kollárovu práci pro oba národy připomínal Masaryk celý život. Na začátku války si Masaryk ve Vídní ověřil, co by stalo s Čechy, kdyby Rakousko s Německem vyhrály válku – nucené poněmčení. Podobná situace čekala Slováky s pomaďarštěním.
Nebyla vůbec náhoda, že během první světové války pokračovala spolupráce mezi Masarykem a Štefánikem, podobně jako s Eduardem Benešem. Masaryk ve Světové revoluci zmiňuje, že bez těchto dvou osobností, by byla Československá republika nemohla vzniknout. Jako čtyřiašedesátiletý odešel do exilu, aby svou činností přesvědčil Západ, že samostatné demokratické státy střední Evropy budou lepší alternativou než expansivní militaristické Německo. Nepočítal však, že pocit nadřazenosti, idea expanze a nenávist ke Slovanům byly hluboce zakořeněny v německém myšlení. To, že slovenští desertéři vstupovali společně s českými do Československých legií v Rusku i na Západě, také nebyla náhoda. Šlo jim o vytvoření společného demokratického státu. Bez Legií by nikdy nedošlo k uznání Československa Západem. Vědomí, že bez společného státu ani jeden národ dlouhodobě nepřežije, bylo zdravě silné. Československo vzniklo na demokratických a sociálních principech, které Masaryk rozvíjel po několik desetiletí a zůstalo jim věrné navzdory vývoji ve střední Evropě od třicátých let. Proto muselo být demokratické Československo zničeno zvenčí. Dnes ještě na Podkarpatské Rusy staví Masarykovi pomníky, na Slovensku sílí idea za znovu sjednocení obou národů.
V projevech žen k různým výročím Masaryka již před rokem 1914 byl vysoce hodnocen Masarykův požadavek, aby byla žena postavena na roveň muže právně, politicky a kulturně. Později ženy nazvaly Masaryka „osvoboditelem české ženy“, ale týkalo se to i slovenských žen. Principy, které hlásal celý život, byly vtěleny do československé ústavy a československé ženy stanuly v právech před většinou žen v Evropě. (Albína Honzáková, Masarykovo lidské poselství budiž základem školy a života. (Dvě přednášky). Praha 1937.)
Na závěr dvě malé historky z nejheroičtější doby Masarykova života, z doby budování legií. (Ivan Herben, Malé historky o velkém muži.Praha 1947, s. 66 a 67.)
„Poprvé prohlížel profesor Masaryk československé revoluční vojsko na Rusi r. 1917 v Bobrujsku. Sotva se však legionáři začali řadit k defilé, strhla se průtrž mračen. Z nebe tekly souvislé provazy vody. Panu profesorovi nabízeli přístřešek, deštník, odmítl. A vojáci mašírovali, až bláto stříkalo.
Velitel Makarov postřehl leckterý poklesek a po přehlídce se chtěl panu profesorovi omluvit. Ten však zarazil jeho řeč:
„Já jsem se nekoukal na nohy, ale do očí – ale pane, tam jsem viděl.“
„Ve Stanfordě mluvil profesor Masaryk k americkým legionářům. Řekl jim stručně:
„Já tu naši revoluci dělám tak, jak dýchám. Já ji dělat musím. A kdybych v tom boji ztratil ženu, děti nebo vlastní život, to je jedno. Jen když bude žít národ.“
Projev 28. října 2016, 17 hodin, Café Campus, Náprstkova 10, Praha 1.
[1] Masaryk znal dobře tyto názory hlavně z německých autorů druhé poloviny 19. století. Zmiňoval a citoval je v různých spisech, ale roku 1919 vyšel útlý spis Masarykovy projevy za války. V něm jsou uveřejněny Masarykovy projevy publikované v Čechoslováku s ve Slovenských Hlasech.