Sudetenlandsmannschaft a my

Přemyšlíme-li o vzniku a úloze Sudetenlandsmannschaftu, musíme se alespoň na chvíli vrátit do minulosti. Soužití českého a německého obyvatelstva v našich zemích se nikdy nevyznačovalo velkou spřízněností a nějakým souzněním. Bylo poznamenáno germanizačním tlakem, kterému jsme byli vystaveni po celá staletí. K vyhrocení tohoto kontroverzního vztahu došlo po našem vymanění z habsburského svazku a vzniku naší Československé republiky. Němci, kteří za Rakousko-Uherska byli obzvláště preferovanou vrstvou, se s novou situací odmítli smířit. Jejich reakce byla blesková - dne 29.10.1918, den po vyhlášení naší samostatnosti, němečtí poslanci vystoupili ve Vídni s prohlášením o odtržení našich pohraničních oblastí a jejich připojení k Rakousku. J. Seliger a Longman von Auen  dokonce odmítli pozvání našich politiků k jednání o koncepci našeho nového státu. Separatistické tendence se sice německé menšiné prosadit nepodařilo, o rozbití jednoty českých zemí však usilovat nepřestali.

Až po konferenci v Locarnu roku 1925, kde byly potvrzeny hranice Německa, Němci pochopili, že změna situace není možná. V roce 1926 umírněnější němečtí politici přijali pozvání do naší vlády jako zástupci německých agrárníků, křestantských sociálů a sociálních demokratů - L. Czech. Tato projevená důvěra k německé menšině se nám nevyplatila. Úsilí o destrukci československého státu neustalo a plně se rozhořelo v r.1933, kdy Hitler prohlásil K. Henleina za sudetoněmeckého vůdce. Helein si velmi brzy získal sympatie Němců pro svou fašistickou stranu SdP - v parlamentních a senátních volbách pro ni hlasovalo v r.1935 67,2% českých Němců a v r. 1938 již celých 98%. Henleinova "pátá kolona" rafinovaně prováděla své akce, směřující k rozvrácení našeho státu a neváhala přistoupit i k akcím teroristickým. Její ozbrojené dobrovolnické jednotky "Freicorps" přepadávaly naše celnice, četnické stanice,pošty aj. V bojích s nimi zahynulo 110 Čechů, 50 bylo raněno a stovky osob bylo odvlečeno do Říše.To vše se dělo v době míru, v našem právně existujícím státě a před zraky našich spojenců - Anglie a Francie.

Hitlerovým prvním krokem v jeho "Drang nach Osten" byla okupace Rakouska dne 12.03.1938. Mělo to být varováním - bohužel, nebylo. Poté dostaly události rychlý spád - obsazení našeho pohraničí, okupace zbytku republiky, Protektorát, válka. Doba od r.1938 do roku 1945 je velmi smutnou a těžkou kapitolou našich dějin a zasluhuje podrobneho a pravdivého zpracování.Je i svědectvím ideologického vyznání Němců, jejich ochotného přijetí teorie elitismu, propagovaném O.Spannem, podle kterého národy nadřazené /Hitlerova čistá rasa /, mají právo vládnout nad národy ostatními, a to za každou cenu.

Po ukončení druhé světové války se situace na čas zklidnila. Zcela paradoxně se Německo – stát, poražený ve dvou světových válkách – začal pomalu posouvat na významné místo evropské scény. Je nesporné, že západní části povalečně rozdělěného Německa k titulu “hospodářského zázraku” pomohl tzv. Marschalův plán velmi štědrou finanční částkou. Přišel totíž čas k omezení pronikání vlivu Sovětského svazu. A nám se zrodila v místech, kde Hitler započal svou hvězdnou kariéru, v Bavorsku, nová páta kolona. Němci, kteří byli podle mezinárodních dohod /Postupim 2.08.1945/ odsunuti z našeho uzemí do své mateřské země - Německa, se sjednotili v krajanském sdružení Sutetenlandsmannschaft /SL/. Uraženi touto "nespravedlivostí vyhnání" se rozhodli proti této potupě bojovat. Ve 20-ti bodech programu tohoto sdružení SL uvedli požadavky, jejichž hlavním cílem bylo zrušení tzv. Benešových dekretů, což by jim otevřelo cestu k splnění všech požadavků ostatních. Tyto nenáviděné Benešovy dekrety nejsou ničím jiným, než jen nařízením ke splnění mezinárodních rozhodnutí v Postupimi. Jako takové jsou právně závazné a nenapadnutelné. Není snad nutné připomínat, že požadavky našich bývalých spoluobčanů jsou neopodstatněné, vůči našemu národu nepřátelsky namířené a přímo nestoudné. Zajímavé je však to, že některé z nich - např. požadavek o odškodnění za "přičiněné škody" a otázka "sebeurčení", jsou obsaženy již i v Karlovarském programu, přijatém na sjezdu Henleinovy SdP v dubnu 1938. Historie se snad opakuje?

V poslední době byla otázka tohoto programu SL dosti přetřásána. Hlavní představitel sdružení SL - B.Posselt - vystoupil s tvrzením, že od požadavku o "navrácení vlasti " odstupují. Proti tomuto tvrzení se postavily všechny složky SL. Nejostřeji protestoval proti odklonu od programu 20-ti bodů Witikobund - nejaktivnější,extremistická část SL. Jejím členem byl i již zmíněný O. Spann. Pevně na pozici SL stojí i další složka SL -Ackermann Gemeinde, která nemíní odstoupit od svých zásad, zveřejněných v Eichstattské adventní deklaraci. Mimo jiné - tuto deklaraci podepsalo 13 bývalých nacistických pohlavárů, i nám známý W. Jaksch. Posseltův lstivý plán vetřít se v roli mírumilovného beránka do přízně našich politiků a touto zavádějící cestou dosáhnout kýženého cíle - zrušení Benešových dekretů, se nezdařil. SL stojí dál v pevném, sevřeném šiku a boje "proti pošlapání práv vyhnaných" se nevzdává. Na celé této situaci je nejhorším smutná a zahanbující skutečnost, že SL nalezl spolubojovníky v našich řadách. Jak jinak máme totiž označit přímo vroucí vztah našeho ministra D.Hermana k jeho "milým krajanům"? Co říci na to, že ministr Bělohrádek se zučastnil sjezdu SL? Na tyto sjezdy jezdí i naši jiní "vlastenci”-- bohužel. Proč tak poníženě děkujeme těm zahraničním krajanům za péči o naše kapličky a hroby německých vojáků, padlých ve válce, vedené proti nám? Proč se Brno každoročně halí do smutku nad "pochodem smrti" odsunutých Němců a podporuje tuto historickou lež? Proč naše televize nám tak ráda připomíná naše "zločiny" vůči těm tak pracovitým Němcům, bez kterých se stalo naše pohraničí "zmizelými Sudetami"? Na 170.000 Čechů, z těchto oblastí vyhnaných na podzim roku 1938, samozřejmě zapomíná! A dokdy bude povolováno zakládat v našem státě spolky rázu "Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku", jehož spoluzakladatel J.Šinágl si dovoluje označit vznik naší republiky v r. 1918 za" chybu, za kterou platíme dodnes"? Dalo by se uvést ještě mnoho dalších "proč". To největší z nich, to obviňující zní: kdy si uvědomíme, že naší povinností není přisluhování západním mocnostem, ale obrana suverenity našeho státu, která je ohrožena?

 N. Žečeva