Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

 

 

 

Stráž obrany státu při obraně republiky 1938-1939

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vydala Historická a dokumentační komise Klubu českého pohraničí ve spolupráci s Křesťanskosociálním hnutím  jako 81. publikaci pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, srpen 2003.

 

 

Vznik SOS

 

Mezinárodní situace se v roce 1937 ostře zhoršovala, 7. března 1936 nacistická vojska obsadila demilitarizované pásmo v Porýní, v té době byly Polsko i Československo ochotny splnit spojenecké závazky, kdyby vypukla proto válka německo-francouzská, Francie ustoupila a na obzoru se ukázalo neblahé znamení slabosti.

5. května 1936 obsadily fašistické jednotky Addis Abebu a italská agrese slavila úspěch. Demokratický svět opět ustoupil. 18. července 1936 vypuklo fašistické povstání ve Španělsku, demokratické mocnosti neprokázaly dostatek solidarity a za křehkou španělskou svobodu se nepostavily, ale fašistická Itálie intervenovala a také nacistické Německo se angažovalo legií Condor. Potom přišlo v březnu 1938 na řadu Rakousko, bylo připojeno po vojenském vpádu k Německu.

                Nebezpečny vývoj nebyl v Československu přijímán pasivně, svědčí o tom akce na obranu státu. V roce 1934 bylo rozhodnuto začít s výstavbou opevnění. První část měla být vybudována do konce roku 1938, poslední část až v roce 1942. Od začátků plánování do 23. září 1938 vzniklo neúplné, nicméně uctihodné dílo, mající hodnotu několika divizí. Bylo postaveno 9.632 lehkých objektů, většinou pro dva kulomety, 227 těžkých opevnění, pro 2 děla až 6 těžkých kulometů, a 8 tvrzí s 38 objekty. Výstavba stála 7 miliard předválečných korun. Státní hranice s Německem a zabraným Rakouskem měřila 2 094 km a vzhledem k tomu, že na dělení republiky se chtělo podílet také Polsko a Maďarsko, bylo nutno střežit celkem 3.910 km, pouze hranici s Rumunskem nebylo nutno chránit zvýšenou měrou. Na tak náročný úkol pochopitelně nemohla stačit dosavadní síla finanční stráže, ale ani zpravodajská aktivita četnictva a státní policie, proto vláda přijala v říjnu 1936 opatření, jímž se ostraha hranic pro případ mimořádné situace centralizovala a početně posílila. K tomu účelu byla zřízena Stráž obrany státu (SOS). Stalo se tak vládním nařízením č.270 z 23.13. 1936 o Stráži obrany státu.

                SOS byla složena z příslušníků četnictva, policie, finanční stráže a z vojenských posil, které poskytla čs, armáda. Záložní vojáci vykonávali svá civilní povolání a v případě nutnosti nastupovali ke svému útvaru SOS. Pohraniční území bylo rozděleno na obvody, příslušníci jednoho obvodu tvořili prapor SOS, ten se dále, podle vojenských zvyklostí, členil na roty, družstva a roje. Prapor SOS byl přidělen příslušnému okresnímu úřadu, který ležel při státní hranici. Po vyhlášení pohotovosti však prapory SOS náležely pod  armádní velení.

                Výnosem ministerstva vnitra č.B-2140-13/11-36 ze 16.11.1936 byla určena sídla praporů SOS v :

Rychnově nad Kněžnou,     Falknově n. O,     Jičíně,     Stříbře,     Liberci,     Domažlicích,     Litoměřicích,     Strakonicích,     Mostě,     Českých Budějovicích,     Kadani,     Jindřichově Hradci.

                Sídla velitelství byla vybírána z taktického hlediska, jednotky SOS však sloužily přímo podél hraniční linie. Za bojová stanoviště SOS sloužily objekty lehkého opevnění vz. 36, kasárna finanční stráže, četnické stanice, celní úřady a někdy jen provizorně vybudované sruby v blízkosti kulometných hnízd.

 

 

Úkoly SOS :

 

l. Ochrana neporušitelnosti státních hranic,

2. udržování klidu v pohraniční oblasti,

3. zajišťování bezpečnosti občanů a majetku,

4. výkon hlásné služby,

5. zpravodajská služba,

6. střežení vojenských objektů,

7. příprava vojenské obrany hranic,

8. v případě války zachycení prvních úderů, zjištění směrů útoku a početní síly.

 

                V roce 1936 bylo ustaveno 31 útvarů SOS. V roce 1937 znova prověřena organizační připravenost. Vzniklo nejvyšší velitelství SOS. Změnil se i organizační řád. Velitelskou pravomoc v praporu SOS měl přiděleny důstojník čs. armády, jeho zástupcem byl velitel nejbližšího četnického oddělení nebo vyšší důstojník policie. V polovině roku 1937 probíhal intenzivní výcvik  a  na jaře 1938 byly jednotky vyzbrojeny kulomety vz.26 a z části také motorizovány.

                Dne 20. května po vyhlášení pohotovosti činil stav jednotek SOS celkem 28.310 mužů. Z toho bylo :

                 5.847 celníků,

                 3.155 policistů,

                 6.637příslušníků finanční stráže a

                12.671 vojenských posil.

 

                Četnické pohotovostní oddíly byly začleněny jako organizovaný celek rovněž do praporů SOS, tvořily většinou zálohu velitele praporu.

                Ministerstvo vnitra urychleně ještě objednalo 135 osobních aut, 30 autobusů, 150 motocyklů a 10 obrněných aut pro pohotovostní oddíly. Systemizovaný stav pohotovostního četnického oddílu byl zvýšen na 43 mužů a ve Falknově n.O. , Kadani, Českých Budějovicích a Litoměřicích a od 1. července 1938 ještě o dalších 43 mužů. Záložní četa pohotovostního oddílu u zesílených oddílů měla 35 celníků.             Po opatřeních provedených v květnu 1938 se situace v pohraničí přece jen zlepšila. Aby netrpěla služba ve vnitrozemí, byla 18. června odvolána pohotovost a část celníků se vrátila na své stanice, také vojenské posily byly propuštěny. Na bojových stanovištích byla ponechána jen družstva pozorovacího sledu. V druhé polovině srpna zůstalo u pohotovostních oddílů a v rámci SOS ještě 1.541 celníků. Tím síť ostrahy značně prořidla a kurýři sudetoněmecké strany opět volně pronikali přes hranice se zprávami a zpět přinášeli zbraně.

                Tak například 12. srpna 1938 četnictvo zabavilo ve Vidnavě na státní hranici 40 pašovaných pistolí a 2.000 nábojů. 7. září 1938 byla v Linhartově zabavena automatická puška a l.000 nábojů. Pašovaly se především zbraně bývalé rakouské armády a také teroristické jednotky sudetoněmecké strany byly vyzbrojeny z rakouských armádních skladů. Většinou to byly rakouské karabiny Manlicher.

                Ke zlepšení ostrahy hranic nařídilo ministerstvo vnitra přesunout 200 četníků ze stavu na Slovensku a 100 četníků ze zemského četnického velitelství v Užhorodě. Zemské četnické velitelství v Brně posílilo každou pohraniční stanici o jednoho muže z vnitrozemí. V té době se také zlepšila zpravodajská aktivita důvěrníků četnictva, státní policie a finanční stráže. Zpravodajsky spolupracovali němečtí antifašisté z řad sociálně demokratické, komunistické, křesťansko sociální strany, z Čechů opět příslušníci levicových stran, též členové Sokola, Orla, DTJ, menšinoví pracovníci, učitelé, železničáři a další.

 

 

Situace se vyhrocuje

 

                Koncem srpna 1938 bylo zpravodajskou cestou zjištěno, že v Německu jsou vydávány zbraně těm henleinovcům, kteří v legitimaci SdP mají vylepenou červenou stranickou známku v hodnotě 2,50 Kč. Současně německá bezpečnostní služba vyhledávala pašeráky k dopravě zbraní pro sudetoněmeckě pořadatelské sbory. A již 5. září 1938 finanční stráž z Vejprt zadržela Antona Lipského, který chtěl propašovat dvě automatické pistole a 1.300 nábojů.

                6. září 1938 na lávce přes Opavici na cestě z Linhartova do Krásných Louček zadržela finanční stráž další pašeráky, tehdy do československých rukou padla první německá kulometná pistole Sergmann, později často pužívaná povstalci sudetoněmeckého freikorpsu.

                V noci ze 14. na 15. září 1938 se podařilo zatknout 13 henleinovců u Horního Dvora a při prohlídce Oberhofu bylo zabaveno 31 ručních granátů, 10 pistolí, dvě pašované kulometné pistole, 1.944 nábojů a 775 nábojů ráže 7,65 do pistolí Deutsche Werke Erfurt. Zpravodajci hlásili stále častěji případy pašování zbraní. 17. září zasáhla pátrací skupina ze Znojma a u kováře Palana zabavila 27 pistolí Walter, 3 pistole typu D, 5 kg trhavin a když prohledala márnici pratelsbrunnského hřbitova nalezla ještě další 4 kulometné pistole a další střelivo. Při výslechu se zjistilo ještě propašování dalších 70 pistolí. Henleinovci Eigner a Ludwig přiznali, že v Berlíně prodělali kurs, kde se cvičili ve střelbě a v sabotážní činnosti. A v té době mluví A. Hitler o míru.

                Záhy bylo ve vyšetřovací vazbě 926 osob podezřelých ze špionáže a pašování zbraní, z toho bylo 73 německých státních příslušníků. Uvedl to v jednom z projevů v parlamentě ministr Dérer.

                9. a 10. září 1938 se A. Hitler radil s německou generalitou o plánech na vojenské přepadení Československa. 12. září 1938 pronesl na stranickém sjezdu v Norimberku štvavou řeč, stala se výzvou k henleinovskému povstání.

                Henleinovský puč byl připravován za účasti říšskoněmeckých státních občanů, příslušníků gestapa, rozvědky, útvarů SA a SS. Již 1. září byla odhalena černá ilegální vysílačka u Znojma a bylo zatčeno několik desítek mladých Němců, kteří byli v Německu na výcviku. O protičeskoslovenských provokacích byly velmi přesně informovány říšské úřady. Nacistické organizace sledovaly vývoj situace, dodávaly zbraně a souhlasily se zahájením nepokojů v noci ze 12. na 13. září s vyvrcholením 13. září. Jako vhodný signál a forma mobilizace povstalců byl organizován hromadný poslech řeči A. Hitlera v Norimberku.    Večer 12. září vyrukovali schwaderbašští henleinovci do ulic s pochodněmi a lampióny, toho dne se však útoku neodvážili, ale druhého dne přijelo z německé strany hranic několik aut s příslušníky SA a ozbrojenými henleinovci, vtrhli do kanceláře a odzbrojili vrchního respicienta Baudyše. Situace našich strážců hranic byla obtížná, podle rozkazů nesměli použít zbraň, dokud nebyli sami napadeni střelbou, dále nesměli střílet tak, aby jejich střely létaly na německá státní území, srocený dav a nebo povstalce měli nejdříve vyzvat k rozchodu a nebo ke klidu a k dobržování veřejného pořádku. To se snad dalo aplikovat proti jedné osobě, ne proti mnohapočetným davům a organizovaným skupinám vzbouřenců. Navíc většina celnic byla bezprostředně na hraniční čáře a pokud povstalci zaútočili z německé strany čelně nebylo možno střílet tak, aby střelba nedosáhla i německé strany čelně, nebylo možno střílet tak, aby střelba nedosáhla i německé území. Takové pokyny dávalo ministerstvo vnitra v rukou agrárníků.

Když dojel četnický autobus, aby jeho osádka osvobodila obsazenou celnici a respicienta Baudyše, dříve než auto zastavilo, byl řidič strážmistr Josef Falber zastřelen a zůstal ležet na volantu. Zraněn byl také pomocný dozorce Nový.

Dne 8. října 1937 hlásil německý vyslanec v Praze zahraničnímu úřadu v Berlíně, že došlo k jednání Konráda Henleina s dr. Hodžou a smysl rozhovoru viděl v tom, "postrašit české levicové strany a učinit je poddajnějšími vůči agrárníkům českým i slovenským uvnitř otřesené koalice". V lednu 1938 prišla nabídka předsedy agrární strany, aby Sudetoněmecká strana vstoupila do vlády. 23.února 1938 se německý vyslanec pochlubil, že mu vedoucí agrární strany R. Beran slíbil, "že jeho strana se zasadí o amnestii, resp. propuštění z vazby  většího počtu sudetských Němců". O několik dní později týž vyslanec hlásil, že "jak Hodža, tak agrární ministr vnitra Černý , a i on sám (tj. R.Beran), zastupují stanovisko, že musí byt podvázána agitace emigrantů proti Německu". Jednalo se o kritické články německých antifašistů o poměrech v nacistickém Německu. Také závěr R. Berana byl pozoruhodný "musí se pomalu vytvořit atmosféra pro to, aby Sudetoněmecká strana mohla vstoupit do vlády a účastnit se správy země".

                Po všech těchto náznacích, zejména po propuštění sudetoněmeckých vyzvědačů, pochopitelně vzrostla odvaha k rozbíjení československého státu. Když Sudetoněmecká strana spolkla většinu občanských německých stran, uspořádala 27. března 1938 kolem 36 shromáždění za účasti asi půl milionu účastníků. Tábory lidu přešly v demonstrace na oslavu připojení Rakouska k Německu. V Žatci bylo voláno heslo "jeden národ, jedna říše, jeden vůdce". Na radnicích se vztyčovaly vlajky SdP. Československá policie a četnictvo z rozkazu ministra vnitra bylo velmi zdrženlivé, někde dokonce vzdalo čest vlajce SdP. Německé obyvatelstvo pociťovalo chování policie jako bezmocnost a rezignaci státní autority a netajilo se tím, že počítá s přímým zásahem Německa do poměrů v Československu.

                Po těchto otevřených i skrytých náznacích ke kolaboraci s henleinovským hnutím a s nacistickým Německem se prudce zhoršila bezpečnostní situace v pohraničních okresech. Z Českého Krumlova bylo hlášeno, že tamní Němci si dávají ve velkém množství zhotovovat uniformy, aby byli při vpádu německých vojsk odlišitelní od Čechů. Spolky německých žen šily prapory s hákovým křížem. V Praze dokonce němečtí studenti kritizovali K. Henleina, že je málo radikální a brzdí tím příchod německé armády. Henleinovci nastoupili cestu k rychlému vyostřování situace, aby nacistické Německo mělo příčinu zasáhnout proti Československu. Předmětem útoku se stávali příslušníci finanční stráže, četníci, čeští železničáři, učitelé a po 20. květnu 1938 také členové SOS.

Z vládních míst se však přikazovalo: "Z naší strany je třeba vyvarovat se jakýchkoliv incidentů a provokací, kterých by mohlo být proti nám cizí propagandou tendenčně využito." A tak si často museli nechat líbit strážci hranic až neuvěřitelné věci.

                3. září 1938 byl v 16,30 hod. postřelen z německé strany pomocný dozorce finanční stráže Josef Ryba z Knížecí Pláně (okres Prachatice). Tři Němci ho raněného srazili na zem a snažili se ho odvléct na německou stranu hranice, byl přitom tlučen pažbou pistole a pušky. Dozorce finanční stráže Špatný přispěchal raněnému na pomoc a Němci uprchli do německého vnitrozemí.

 

 

Neefektivní předpisy

 

                Složité předpisy dávaly vlastně výhodu útočníkům, aby plně využili moment překvapení. Již na zvolání stůj stříleli. Proto vysoké ztráty na české straně.

                Obklíčená posádka četnické stanice ve Schwaderbachu (dnes Bublava) se udržela na svém místě po celé odpoledne 13. září. Odpoledne však henleinovci pokládali kolem stanice hořlavé látky. V té době bylo již kolem četnické stanice ukryto asi 200 vzbouřenců a asi dva tisíce demonstrantů sledovalo vývoj situace z větší dálky. Akci řídil poslanec SdP Georg Böhm. V nočních hodinách se pokoušela do Schwaderbachu proniknou skupina celníků. V boji s henleinovci byli ručními granáty zabiti vrchní strážmistr František Novák, velitel četnické stanice ve Stříbrné a strážmistr Josef Barčák, příslušník této stanice. K ránu 14. září bylo k protiútoku připraveno 125 celníků, 3 tančíky, 2 obrněná auta, četa cyklistů a šest čet motorizované pěchoty. K útoku však nedošlo, ministerstvo vnitra si to nepřálo, aby nevznikl boj, ve kterém by střely mohly dopadat na německé území. Finanční úřad a četnická stanice nebyly osvobozeny a do zajetí se tak dostalo 19 celníků a 12 vojáků. Přitom opačná strana klidně porušovala výsostné území republiky, na našem území operovali němečtí vojáci s dvěma auty wehrmachtu, další němečtí vojáci střežili zajatce. Odvezli je do vězení v Eibergu, nakonec je dali do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Válka nebyla, byl to tedy únos. Teprve 15. října 1938 byla zajatá skupina vrácena u přechodu při Terezíně. Okresní hejtman v Kraslicích věřil, že vzbouřenci sami odtáhnou do Německa. Velitel připravovaného útoku major Vajda prohlásil, že "neuskutečněním osvobozovací akce nevyvolal mezinárodní konflikt, který by mohl znamenat válku". Je pravdou, že německá rozvědka pečlivě rozebírala každý incident. Také německá armáda si dělala své rozbory.

Ministerstvo zahraničních věcí v Praze vydalo ještě 13. září informaci pro československá vyslanectví v Evropě, Washingtonu a konzulátům v Německu: "Po Hitlerově projevu se vyskytly dosud v 70 místech sudetských srážky, pokusy vzbouření, sabotáží, obsazení nádraží, četnických stanic, poštovních úřadů, domů a židovských obchodů, násilí na českých lidech - vše vyvoláno členy SdP." Vláda zavedla stanné právo v okresích Falknov n. O,  Cheb, Karlovy Vary, Loket, Nejdek, Kadaň, Český Krumlov, Přísečnice, Kraslice, Jáchymov, Horšovský Týn a 15. září ještě v okresech Chomutov, Varnsdorf, Rumburk, Šluknov a Liberec. Podle stanného práva je možno vzbouřence zastřelit, nestalo se tak, zajatí teroristé, vrazi českých lidí, byli předáni krajským soudům, později byli v amnestii propuštěni. Tak byla velkorysá československá demokracie. Hned v prvních hodinách vzpoury bylo hlášeno 8 mrtvých, z toho polovic Čechů a 17 raněných. Zastaveny byly také všechny politické akce a schůze po celé republice, což podvázalo protifašistickou angažovanost, současně se zakazovaly i podniky SdP.

                Celkovou situaci vyostřil Konrád Henlein, když 14. září 1938 sdělil Adolfu Hitlerovi, že plebiscit již nestačí, že žádá okamžité připojení pohraničních oblastí k Německu. A důvod? "Učinit přítrž dalším vraždám českými fanatiky." Bylo to hrubé zkreslení pravdy, ani v jednom případu čs. složky nezaútočily, všude se jen bránily, nikdo na území Německa nevstoupil. Nicméně svět byl sycen lživými zprávami. Současně K. Henlein žádal, aby říšskoněmecký rozhlas vysílal výzvu k ozbrojenému povstání proti Československu.

                Teroristické cíle henleinovců jsou vidět již z jejich příprav. Dne 17. května 1938 po vzoru SA byly z pořadatelských sborů vytvořeny ochranné oddíly - Freiwilliger Schutzdienst -FS. Na doporučení ministerstva vnitra, kde převládal vliv agrární strany, byla tato organizace povolena.

                V dalších týdnech byla organizace vyzbrojena a 17. září 1938 vznikla ozbrojená teroristická organizace Sudetoněmecký dobrovolnický sbor - Sudetendeutsches Freikorps, SdFK. Prováděl bojové, diverzní a teroristické akce ze základen v Německu, často za podpory a spoluúčasti příslušníků SA a SS. Nejvyšší stav organizace činil 51.000 mužů, ale až ve dnech obsazování pohraničí německou armádou. V květnových dnech se v českých hlášeních mluví o ordnerech, což byl vžitý název pro ozbrojené příslušníky dobrovolné ochranné služby (FS). Název vznikl podle Ordnergruppe, vytvořené již v roce 1926, později zaniklé, ale oživené v řadách Freiwilliger Schutzdienst.

                Dne 17. září 1938 pověřil A. Hitler osobně podplukovníka Friedricha Koechlinga, aby pomohl K. Henleinovi vytvořit freikorps. Vznikne na německém území a bude vyzbrojen rakouskými zbraněmi, jeho činnost musí začít co nejdřív, sděloval dále A. Hitler. Již první rozkazy odkrývaly skutečnou tvář této organizace, neboť freikorps měl trvale působit podél československých hranic a narušovat je. Měl podnikat akce proti čs. hlídkám, strážnicím, celním úřadům apod. Současně s teroristickou činností se vyžadovala také zpravodajská aktivita. Štáb byl v donndorfském zámku. Odtud přicházely další rozkazy.

                Každá rota dostala za úkol působit na území jednoho příhraničního čs. okresního úřadu. Z tohoto okresu měla být také doplňována. Mužstvo bylo vybráno tak, aby znalo dobře terén. Několik rot tvořilo prapor, ten bude organizovat větší akce. Spojovacím důstojníkem k SS byl oberführer SS Gottlieb Berger a k jednotkám SA obergruppenführer Max Jüttner. V té době měla teroristická organizace asi 40.000 mužů.

                Pro sudetoněmecké vůdce bylo překvapením, když A.Hitler zakázal nazývat Freikorps jménem Konráda Henleina, rozhodl úpravu na Sudetendeutsches Freikorps. Slávu neměl získat Henlein, ale někdo jiný. Současně Hitler zakázal obracet se samostatně k rozhlasu, filmu a tisku, cesta vedla jen přes Berlín.

                Taktika teroristických skupin byla jednoduchá, ale děsivá, ze základen v Německu napadaly čs. úřady , pošty, stanice apod. Předpokládalo se, že čs. ozbrojené složky poskytnou napadeným místům pomoc. Současně s terorem mělo sudetoněmecké obyvatelstvo také manifestovat a demonstrovat za připojení k říši. V případe nástupu čs. bezpečnostních složek byl vyvoláván mezi obyvatelstvem pocit nebezpečí, strachu z případného trestu a řešení se vidělo v útěku za hranice, do Německa. Muži byli poslání k jednotkám freikorpsu, ženy a děti sloužily jako objekt propagandy o českém teroru. Mnoho Němců bylo pozváno ke zpravodajskému pohovoru.

                V případě války bylo vyklízení mnoha obcí a útěk obyvatelstva německé národnosti vítaným opatřením, německé armádě by nehrozilo již tak velké nebezpečí, že v boji ohrozí i sudetské Němce. Teror v pohraničí měl ukázat československý stát jako umělý útvar, kde se lidé z nespokojenosti bouří. Tím byl vykonáván nátlak na mezinárodní veřejné mínění. V případě války by prostě A. Hitler jen poskytl pomoc svým krajanům.

                Čs. informační tisková služba nebyla jednotně řízena, byla pokyny ministra vnitra spíše svazována a nedokázala čelit masové propagandě nacistického Německa. Navíc o zájem státu se v této oblasti nikdo nestaral, politické strany se staraly o své úzce stranické cíle, německému obyvatelstvu nevěnovala žádná česká politická strana potřebnou pozornost. Řada pravicových politiků usilovala spíše o dohodu a usmíření s Německem.

 

 

Provokační demonstrace

 

                Také v Poběžovicích zorganizovali funkcionáři SdP společný poslech A. Hitlera a ještě 12. září se na místním náměstí sešlo asi  2.000 demonstrantů. Skandovali protistátní a protičeská hesla, zpívali zakázané písně. To nebylo ještě tak zlé, ale demonstranti, kteří přijeli z Nemanic byli ozbrojeni. Při jejich kontrole však henleinovci kladli odpor a dozorce Engela střelili do ruky a do břicha. Těžce raněný příslušník finanční stráže se dovlekl do Hasselbachu (Lískové), odkud byl dopraven do nemocnice v Domažlicích. Na jiném místě byl zraněn strážmistr Václav Fiala, utrpěl průstřel plic a 14. září byl zraněn ještě strážmistr Beneš, vyšetřující předchozí napadení. Všichni účastníci útoku byli zjištěni, ale k zatčení již nedošlo, téměř všichni Němci z Nemanic uprchli do Německa a tam byli vydáváni za oběti českého teroru. Za hrdinu byl vyhlášen řidič Josef Paa, který zemřel na výstřel z henleinovských řad při zmatku, který nastal při zákroku proti ozbrojeným teroristům.

                Ve Varnsdorfu rovněž ve večerních hodinách procházelo asi 500 demonstrantů, když nebylo proti ním zakročeno jejich počet rychle stoupal. Před třiadvacátou hodinou přitáhl dav asi 1.200 osob k celnici s hrozbou, že zdemolují celnici, když nebudou vpuštěni na německou stranu, kde je za závorami již očekávali nacisté s prapory. Také na druhé Varnsdorfské celnici si vynutilo přechod do Německa dalších 1.500 až  2.000 osob. Vyjadřovali se, že se jdou do Německa vyzbrojit. Tamní oddělení finanční stráže měla jen 19 mužů a když nechtělo způsobit krveprolití, byli zcela bezmocní. Další přechod si henleinovci vynutili ještě 14. září 1938. Za hranicemi sudetoněmečtí muži vstupovali do freikorpsu a 22. září se zbraněmi přepadli družstva SOS. Současně dostávali za úkol zjišťovat zpravodajsky zajímavé údaje, také o morálce SOS, jejich technickém vybavení apod.

První noc ozbrojeného povstání se henleinovci ve Vejprtech zmocnili nádraží, pošty a odzbrojili státní policii a přepadli celnici.  V  místní tělocvičně  uvěznili  na 100 Čechů, jen na 15 mužů na četnické stanici se neodvážili. Také družstvo SOS se henleinovcům nevzdalo. Vzbouřenci však odvlekli několik německých antifašistů, odvlekli je proti jejich souhlasu do Německa a předali do rukou gestapa.

                Poštovní úřady Zelená Hora, Tisová, Schwaderbach a mnoho dalších obsadili henleinovci a provoz dovolili jen pod kontrolou. A z ministerstva vnitra přicházely pouze pokyny k nepoužívání zbraní, k zachování klidu. Nacisté organizovali ve velkém také odposlech.

                Závažné nedostatky se projevily během zářijového puče, negativně se projevila mnohostranná podřízenost četnictva ministerstvu vnitra v Praze i jednotlivým okresním hejtmanům, podřízenost jednotek SOS ministerstvu vnitra, ale v případe války jen ministerstvu národní obrany, přitom doba demonstrací a teroristických akcí byla dobou s rozporným charakterem hodnocení a ministerstvo vnitra se nechtělo jen tak lehce vzdát svého vlivu. Dostatečně nebyl promyšlen ani plán nasazení jednotek SOS, síla vnitřního nepřítele nebyla správně a včas odhalena. Přetížení příslušníci SOS jednali často podle vlastní iniciativy a s velkým sebeobětováním zajišťovali ochranu státních hranic. Oddíl SOS v Moravské Ostravě měl 18 raněných. Vyhodnocené zkušenosti vedly k jedinému závěru: i v době míru musí být jednotky SOS podřízeny ministerstvu národní obrany, to bylo přece jen energičtější v organizování odporu, ministerstvo vnitra stále myslelo na nějaký kompromis. Nacisté hodnotili SOS jako elitní útvary.

                Armádní generál L. Krejčí vydal bezprostředně po Hitlerově řeči 12. září rozkaz, jímž byla nařízena velitelská pohotovost.

 

 

Obranná opatření

 

                13. září byly soustředěny dvě divize do prostoru, z kterého mohly operovat jak v případě války, tak i k potlačení povstání. Motomechanizované brigády 1. a 4. rychlé divize přišly do prostoru Karlových Varů. 2. rychlá divize se soustředila do oblasti Olomouce a Litovle. Do okresu a míst ohrožených teroristy byly vyslány asistenční vojenské jednotky. Byla to rázná a účinná opatření, vyhlášené stanné právo podložila reálnou silou. Do boje o chebský hotel Viktoria, kde bylo sídlo SdP, musely proti kulometům nastoupit jednotky motorizované brigády z Karlových Var. V Horním Benešově bylo rozehnáno na 500 demonstrantů ohrožujících skladiště pro stavbu opevnění. Ve Verneřicích byla napadena četnická stanice, zajatí celníci byli na místní radnici ztýrání. Osvobozeni byli až vojenskou jednotkou z nedalekého Rychnova, přivolanou na pomoc jedním německým antifašistou. Demokratičtí Němci často vykonávali důvěrnickou službu.

                Jen 14. září bylo hlášeno, že v bojích s teroristy padlo 9 celníků, 1 čs. voják a dva občané, zraněno bylo 61 osob.

                13. září ve 23 hod. byl povolán druhý nejmladší ročník zálohy a části ročníku 1932 a 1934. Stav čs. armády se zvýšil o 180.000 mužů a dosáhl počtu 360.000, což přibližně vyrovnávalo nemobilizační stav německé armády.

                Uvedené akce poněkud stabilizovaly poměry v pohraničí, ale henleinovští teroristé ve svých akcích neustali, ještě v noci 13. září se bojovalo ve Schwaderbachu, boj si vyžádal dva české životy a strážmistr Josef Hejduk byl zraněn.

                18. září 1938 byla v několika obcích na Broumovsku provedena domovní prohlídka. V Ruprechticích se však Josef Bittner pokusil o útěk a musel být zadržen, henleinovec Anton Heusler použil automatickou zbraň a těžce postřelil respicienta Františka Valentu, člena finanční stráže. Na Broumovsku nebyl klid ani po domovních prohlídkách. 20. září střežili celnici ve Starostíně jen tři příslušníci finanční stráže, teroristé zaútočili v noci z říšskoněmeckého území za použití dvou ručních granátů se naše hlídka ubránila.

                Posádka kunštátské celnice pozorovala již 19. září podezřelý pohyb na druhé straně hranic, v jednu hodinu v noci 20. září se skupina teroristů přebrodila mělkým korytem říčky a zahájila palbu na budovu celnice. Ta se ubránila a k ránu se teroristé stáhli zase zpět do Německa, jen vystřílené nábojnice po nich zůstaly.

                20. září se také skupina ozbrojeních henleinovců stáhla z německé strany pod Šerlich a pod Malou Deštnou. Ráno 21. září ve 4,20 hod. zaútočili - vojín Alois Preclík byl lehce zraněn. Posádka Masarykovy chaty se ubránila. V téže době jiná skupina povstalců napadala celnici v Nové Vsi, dozorce Jaroslav Rázek byl zraněn, odpověděl však na útok střelbou. Ústup teroristů kryl kulomet z německé strany hranic. Nacistům narušování našeho území nedělalo žádné starosti. Ověřovali si tím i bojovou pohotovost. V noci 22. září byla napadena též bartošovická celnice, ve které měli službu příslušníci finanční stráže a vojáci, celkem jen pět mužů. Než přišla vojenská posila byla celá budova v plamenech. Sláma byla přinesena z německé strany hranic. 25. září byl na obchůzce zastřelen zákeřně dozorce finanční stráže Josef Navrátil. V Srbské na Frýdlantsku položili 23. září život další tři příslušníci finanční stráže, Václav Cep, Josef Vojta a Bohumil Hošek.

 

 

Vyostřená situace

 

                Situace se v pohraničí zhoršila hned po 19. září 1938, kdy v Bayreuthu vyšel rozkaz Sudetoněmeckého Freikorpsu k zesílení teroristické činnosti proti Československu. V rozkaze č. 3 se pravilo: "V noci z 19. na 20. 9. 1938 provést bezpodmínečně na úsecích všech skupin četné větší akce". Současně se nařizoval průzkum a dále se nařizovalo "proniknout bezpodmínečně až k českým četnickým stanicím, vyvolat zmatek, pálit a zajišťovat rukojmí, od zítřka dne 20.9.1938 podnikat větší akce i přes den. Očekáváme ještě během odpoledne telefonické potvrzení tohoto rozkazu a hlášení o plánovaných akcích." Podepsán byl Pfrogner, náčelník štábu a zástupce K. Henleina. Dokument byl předložen po osvobození Národnímu soudu v Praze - případ Pfrogner IV.         Sudetoněmecký teror získal také ochranné krytí přímo od německé vlády 17. září 1938, kdy německý vyslanec v Praze dostal pokyn tohoto znění: "Žádám, abyste ihned informoval tamní vládu o tomto:

Říšská vláda rozhodla, že bude a) uvězněno v Německu ihned tolik českých státních občanů českého původu, včetně česky mluvících Židů, kolik sudetských Němců bylo uvězněno v Československu od počátku týdne, b) budou-li popraveni sudetští Němci na základe rozsudku smrti, vyneseného válečným soudem, bude zastřelen stejný počet Čechů v Německu.

Škoda, že pražská vláda neoznámila světu uvedenou informaci. Navíc byl německý velvyslanec v Praze informován, že příslušná opatření jsou v chodu a Německo má již 150 Čechoslováků ve vazbě. Současně mu bylo nařízeno, aby telefonicky a ještě telegramem oznámil do Berlína provedení rozsudku smrti čs. vojenským soudem, aby mohla být provedena odplata. Seznam měl být dělán od 12. září 1938.

A skutečně, henleinovci zvýšili počet akcí. Horní Malá Úpa zažila ještě 20. září útok na celnici, provedený skupinou asi 30 mužů. Finanční stráž zaznamenala také přítomnost mužů v uniformách  oddílů SA. Celnice byla zapálena a zranění příslušníci zajati a odvlečeni na německou stranu hranic. František Řeřicha uvedl ve své výpovědi: "Já jsem vyběhl z místnosti na chodbu a zde jsem upadl do bezvědomí. Asi za patnáct minut jsem se konečně probral. Kus ode mne ležel nehnutě Šiman a Samko. Němci nás kopali a plivali na nás... svlékli z nás uniformy a dali nám trestanecké šaty. V kapse mi našli ruční granát, za ten mě hrozně zbili." Strážmistr Eduard Šiman, celník ze Slovenska padl. Zajatí obránci byli uvězněni v hirschberské věznici s obviněním, že zabili čtyři sudetské Němce, navíc měli být souzeni za nedovolené překročení hranic.

Zranění dozorci finanční stráže Řericha, Sebroň, Světlík a Smejkal nebyli jedinými obětmi, po půlnoci 21. září přepadl oddíl freikorpsu pevnůstku za Petřikovicemi. Po několikaminutovém boji byl před vchodem do pevnůstky zastřelen dozorce František Opočenský.

27. září vešel do hostince v Černé Vodě u Žacléře respicient finanční stráže Eduard Novotný. Přisedl ke stolu, aby se občerstvil. Přítomný sudetský Němec Steidler náhle vytáhl z kapsy pistoli a nic netušícího Novotného střelil z bezprostřední blízkosti do břicha. V žacléřské nemocnici byl respicient Novotný operován a zachráněn.

Boj o Horní Malou Úpu měl ještě pokračování. 29. září tlupa henleinovců znova přepadla dvě družstva SOS, ta se však bránila a jeden z útočníků byl zastřelen a dva zraněni. Poblíž mrtvého ležela rakouská puška a několik nábojů, v kapse padlého nalezli vojáci legitimaci Sudetoněmecké strany na jméno Arnošt Hofer z Dolní Malé Úpy a na pásce rukávu měl číslo 371 440.

Jednotka SOS na Četnické stanici v Habarticích o 20 mužích se stala 19. září předmětem útoku seidenberského freikorpsu. Vzbouřenci měli dokonce k dispozici granátomet. Mezi raněnými byl dozorce Jan Bednář, postřelen byl též dozorce Sovjak a těžce raněný dozorce Krásný přišel o oko, k tomu měl dvakrát prostřelené rameno. Poslední zraněný dozorce Nehezký bránil vchod a chodbu celnice, odkud střílel na vzbouřence. Freikorps zaútočil čtyřikrát. Před pátou hodinou ráno se teroristé stáhli na německou stranu.Mezi místním obyvatelstvem kolovala zpráva, že dva muži zemřeli a 7 bylo zraněno. Na české straně poslaná pohotovost zachraňovala tři lehce a jednoho těžce raněného obránce. Po válce, v roce 1946, se konal soud s některými teroristy. Gustav Neisser , příslušník l. praporu a jeho 4. čety přiznal, že házel na celnici granáty. Jeden z velitelů útočné skupiny řezník Ignác Hassal byl při akci zraněn a zemřel. Další velitel, učitel Siegmund zůstal po válce v seznamu nezvěstných a bývalého záložního poručíka čs. armády Turnwalda odsoudil liberecký soud na doživotí.

22. 9. se bojovalo o božanovskou celnici a bojovému střetnutí se nevyhnuly čs. jednotky ani v Otovicích, Šonově, Rožmitále a Janovicích. V Šonově se bojovalo i 26. září 1938, útočná skupina o 50 mužích však nezvítězila a musela se stáhnout za hranice. Vzbouřenci měli tři padlé, jedním z nich byl Otto Schafranke z Velké Nové vsi u Broumova, další dva mrtvé se nepodařilo zjistit.

                22. 9. se jednotka SOS v Libné stala terčem tvrdého útoku. Vrchní respicient Robert Jokl byl přemožen a zajat, když se pokusil o útok byl dvakrát postřelen. Na Rauerově kopci se bránila vojenská asistenční četa poručíka Karlovského a družstvo SOS. Velitel vyslal hlídku do Libné a byl včas varován před příchodem povstalců. Vzbouřenci obsadili též Zdonov. Odpoledne povstaly též Hodkovice a Adršpachy. Do ohrožení se dostala jednotka SOS v Teplicích. 23. září najednou henleinovci zmizeli, stáhli se na německou stranu hranic a do lesů. Příčinou byla dvojice čs. obrněných aut s asistenční jednotkou. Ze Starkoče vyrazila také 9. rota 48. pěšího pluku, aby osvobodila oblast kolem Teplice nad Metují. Dostala k tomu několik aut. Tři pěší čety, četa těžkých kulometů a poločeta obrněných automobilů vstoupila do Zvonové, dvě další čety s poločetou obrněných aut obsadila současně také Adršpach. Znovuobsazené celnice byly zpustošeny.

Ve dnech 20. - 22. září se bojovalo na 17 místech v našem pohraničí, ale 22. září přišla neuveřejnitelná informace, podlamující bojovou morálku čs. jednotek. Pražská vláda totiž vyslovila souhlas s navrhovaným odstoupením pohraničního území Německu. Rozhodnutí padlo již 21. září, ale k jednotkám se dostalo opožděně, stejně jako informace, že ve vnitrozemí se protestuje, manifestuje a demonstruje. V této kritické době měly jednotky nejvíce ztrát, většinou na zajatcích. K novému vzepětí vůle k odporu došlo 23. září, kdy byla vyhlášena všeobecná mobilizace, nicméně jeden den byl ztracen. Ani nová vláda generála Syrového nesplnila očekávání a nakonec kapitulovala.

                Osudně se vyvíjela situace ve Varnsdorfu, kde byla znova napadena celnice. Také nádraží bylo 22. září obsazeno. Velitel četnické stanice Jansa doporučoval ordnerům vydat zbraně. Naproti tomu podplukovník Kruliš se tohoto pokynu přímo zhrozil a Jansu zbavil velení. V Dolním Gruntu se soustředilo na 1.200 demonstrantů s protistátními hesly. Tři dozorci finanční stráže, čerpající právě benzín byli napadeni střelbou. Situaci se pokusil zachránit kulometčík 74. družstva SOS. Zahájil palbu, ale přesto na místě přestřelky zůstal ležet mrtvý dozorce finanční stráže Václav Kozel a těžce raněný dozorce finanční stráže Václav Kužel a též postřelený dozorce Miroslav Strnad. Unikl nezraněn pouze respicient Jan Teichmann, ale záhy se střetl s henleinovcem Stormerem, jenž ho zavraždil.  Jiná skupina obránců hranic ustupovala Dolním Gruntem směrem na Novou Huť. Vedl ji inspektor Marvan. U Jiřetína narazila na příslušníky SS a SA. Přišli z Německa posílit své soukmenovce a jasně porušili suverenitu ČSR. Pražská vláda to nevyužila ani v zahraničních informacích. Jednotka SOS ve 23 hodin dobyla znova pilu, mlýn a hájovnu v Innozenzidorfu (Lesné) a pod vedením inspektora Marvana se zmocnili skladu povstalců.

Do Varnsdorfu se část Marvanovy roty vrátila ještě 25. září, aby náhlým a překvapivým výpadem zachránila raněného dozorce Miroslava Bernarda a velitele roty Jansu. Výpadu se zúčastnilo jednadvacet příslušníků SOS, nákladní a dvě osobní auta. Výpadová skupina projela celým městem až k nemocnici, kde naložila dozorce Bernarda a přivezla  nadporučíka Jansu. Pohrůžkou použití kulometu si skupina vynutila odstranění zátarasu. V pozdějším vyšetřování se prokázalo, že varnsdorfský velící nadporučík četnictva Jansa nesl vinu na zajetí několika družstev SOS. Podlehl zcela informaci, že pohraničí se bude vyklizovat, byl zadobře s některými funkcionáři SdP. A odvolával se na pokyny ministerstva vnitra, že je nutno zabránit provokacím. Proto souhlasil s odzbrojením družstev SOS, některá družstva se jeho rozkazu nepodřídila a s boji ustupovala k linii opevnění.

Za podobné situace, pro malou odhodlanost okresních hejtmanů, se do zajetí dostala také některá družstva SOS na Šlukovsku a Rumbursku, kde bylo zajato několik set mužů.

22. září 1938 se bojovalo na několika místech na Frýdlantsku. Jedno družstvo SOS zaujalo stanoviště u Lindenhofu. Henleinovci zaútočili na nedalekou celnici z německé strany hranic. Hlídka SOS, která dorazila na celnici o kterou se bojovalo, nalezla do týla raněného Bohumila Hoška. Dozorce Josef Vojta ležel mrtev za dveřmi kanceláře a přednosta celního úřadu Václav Čep ležel opřený o nedobytnou pokladnu, byl zabit ranou z bezprostřední blízkosti do spánku. Při dodatečném vyšetřování se zjistilo, že 23. září v noci se na celní úřad Wittenschendorf u Nového Města pod Smrkem dostavili sudetští Němci, patrně dva, nebo tři, předložili finančních orgánům pasy a v okamžiku, kdy finančníci nahlédli do pasů je s využitím momentu překvapení z bezprostřední blízkosti zastřelili. Třetí příslušník finanční stráže, který přiběhl na pomoc byl rovněž těžce zraněn. Na druhé straně hranic byli vrazi očekávání a přivítání řevem nadšených Němců a sudetských Němců. Německá celnice byla upravena jako pevnůstka, odkud byla vedena palba na posilu. Raněný dozorce Bohumil Hošek v nemocnici zemřel. Po této vraždě obyvatelstvo německé národnosti uprchlo v noci z 23. na 24. září do Německa. Wittenschendorf zůstal prázdny. Německý rozhlas i tisk přinesly informaci, že Němci museli obec opustit před českým terorem. Přitom žádný Němec nebyl zabit, jen Češi měli své mrtvé.

                Ve Vídnavě se 22. září snažil inspektor Josef Novák vyjednávat s německými demonstranty, dostavil se k jejich průvodu a byl jimi zastřelen. Jen dozorce Pospíšil stačil hodit ruční granát, byl však také zabit.Družstvo SOS se vídnavským vzbouřencům postavilo v odpoledních hodinách 22. září na odpor a umožnilo tím evakuaci českého obyvatelstva na vlak, který odjížděl do Hukovic.

Vzbouřenci  o  něco  později,  po  odjezdu  evakuačního  vlaku,  přepadli  přednostu stanice Jenulka a výpravčího Boháče, zranili je a odvlekli do Německa. U Velké Krase henleinovci zatarasili koleje a spustili hustou palbu na jednotlivé vagóny, střelou přímo do hlavy byl zabit pan Dadák, civilní osoba. Několik příslušníků S0S zalehlo nedaleko přepadeného vlaku a palbou umožnilo ústup osob z evakuačního vlaku. Deset zraněných příslušníků SOS bylo ze zastávky v Hukovicích vyvezeno do bezpečí motorákem, projíždějícím kolem. Pro všechny však místo nebylo. Pod vedením železničního podúředníka z Hukovic, četaře v záloze Sýkory, zbytek nastoupil obtížnou cestu k postavení armády. Pěšky dorazili až do Vápenné.

Pod vlivem kapitulantských nálad a příkazů, nutících ke kompromisnímu jednání se 22. září nevyvíjela situace dobře ani v oblasti Šumperka. V Krutwaldu vzbouřenci zajali 10 příslušníků finanční stráže, v Bílé Vodě dalších 12 a k tomu ještě 3 vojáky, v Bernarticích a Ruženově rovněž dvanáct a ve Schwarzbergu dalších deset. Obtížná situace vznikla v Javornickém výběžku, daleko od postavení armády. Do zajetí tu padlo 5 celníků, 18 vojáků a 82 příslušníků finanční stráže. Na ochránce této části republiky působila negativně informace, že výběžek nebude bráněn ani v případě války, hlavní postavení bylo v hloubce vnitrozemí a navíc se mluvilo, že Hodžova vláda již kapitulovala. 22. září bylo 12. družstvo SOS v Mikulovicích, vedené vrchním respicientem Františkem Zemanem, obklíčeno přesilou a odzbrojeno. Když museli čekat na dopravu do Německa, projížděl kolem nich vlak z Glucholaz do vnitrozemí, než se překvapení strážci vzpamatovali, zajaté družstvo naskákalo na vlak a ujelo. Osobní iniciativa hrála divy. Ve srážce u Rejvíru naopak padlo do zajetí pět příslušníků freikorpsu.

Také výběžek u Sudic na Hlučínsku se zařazoval do německého území a henleinovci si právě takové regiony vybírali k útokům i k rychlým návratům za hranice státu. SOS věděly, že území nebude v případe války bráněno, ale ta ještě nenastala a bylo tedy třeba bránit suverenitu státu. Opěrným bodem SOS byla Třebom. 21. září v noci hlídka SOS narazila na skupinu asi 15 vzbouřenců, okamžitě se strhla přestřelka. Záhy se k boji připojila i druhá skupina povstalců. Zraněn byl člen hlídky dozorce Papoušek. Na místě střetnutí zůstali dva mrtví henleinovci. Po zatčení Josefa Briguly z Opavy se při vyšetřování zjistilo, že útočilo na třicet sudetských Němců a útok si vyžádal ještě jednoho muže, Josefa Güklera, zběha, který utekl při vojenském cvičení do Německa.

22. září ustoupilo 23. družstvo SOS z Třebomi do Sudic, ale i zde byla obec v noci napadena. Střelba byla vedena na četnickou stanici, družstvo SOS a na oddělení finanční stráže. Do boje se zapojilo asi 50 mužů freikorpsu. Útok byl odražen, ale příští den se opakoval. V jednu hodinu ráno 24. září přišel rozkaz velitele 4. hraničářského pluku vyklidit Sudice a ustoupit k Robovu. 27. září již zaútočilo 150 mužů SdP proti 20 finančníkům a 4 celníkům. Bojovalo se podél silnice Rohov-Sudice, útok pomáhaly odrážet také dvě družstva SOS č. 22 a 23. Boj trval čtyři hodiny. Útočníci měli jednoho zabitého a jednoho raněného. Stáhli se, až když měli nedostatek střeliva - ochranu našli opět na německém území. Dodatečně byl zjištěn ještě jeden mrtvý útočník. Bojovalo se i v okolí, především u Strahovic, Píště, Hutě, Prostředního Dvora u Kobeřic a o Služovice. Opěrné body SOS se ubránily až do rozkazu jednotkám SOS k ústupu na hlavní obranné postavení.

Klid nebyl ani na Znojemsku, boje u hranické celnice trvaly od 20. září do 26. září. Padl zde důstojník zpravodajské služby 24. pěšího pluku poručík Otmar Chlup. Ztráta freikorpsu byla odhadnuta na 20 padlých a raněných.

23. září na Osoblažsku znova zněly vystřely u Liptáně, města Albrechtice a v Třemešné. Také sem docházely stále rozkazy, aby družstva aktéra nebyla bezprostředně napadena a ohrožena zbraní. Teroristům tedy vždy patřila výhoda prvního výstřelu. V Liptáni využili vzbouřenci momentu překvapení, vtrhli na četnickou stanici a stříleli po všem živém. Kdo byl jen raněn byl dobit šavlemi a bajonety. Ani jeden četník nezůstal na živu, zavražděno bylo 6 obránců hranic. Teprve 13. února 1939 sdělilo německé vyslanectví, že na hřbitově v Leobschützu jsou pohřbeny mrtvoly šesti československých četníků a finančníku. Šest mrtvol bylo na německé území zavlečeno a všichni teroristé dostali vyznamenání za osvobození Sudet.

Nouze nebyla ani o mimořádné události. U Stříbrné Huti 21.9. zběhl s výzbrojí dozorce finanční stráže německé národnosti Bedřich Walter. Od českobudějovického praporu SOS zběhli další příslušníci finanční stráže německé národnosti Thiel, Kohl a Fechtner. Bedřich Walter vstoupil ihned do sudetoněmeckého freikorpsu a podílel se na přepadení družstva SOS u Šejby a byl tam zastřelen.

Zběh Oskar Kohl z Dolní Přibrání vedl přepad celního úřadu v Cetvinách a posádka padla do zajetí. Několik příslušníků finanční stráže, 3 čs. vojáci, jeden civilista Čech a 5 německých antifašistů bylo zavlečeno do Německa.

Za obcí Tichá byla napadena hlídka SOS 22. září. Dozorce finanční stráže Václav Klimeš byl zastřelen, četař Karel Boneš těžce raněn, odvlečen do Německa, nějaký čas byl v rakouské nemocnici Leopoldschlagu, potom odvezen k dalších zajatcům do Lince. Všichni byli podrobeni tvrdému zpravodajskému výslechu. Nacisté těžili z každé situace.

24. a 25. září přepadli příslušníci freikorpsu kaplické chalupy a hlídky SOS u Růžového Vrchu, Dolní Vltavice, Konrátova, Mlýnce, u Vyššího Brodu a poblíž Frymburku. Jeden útočník byl zraněn, zajat a vyslechnut. Potom byl Franz Soukup převezen do českokrumlovské nemocnice. Sdělil, že zbraně dostávají sudetští Němci na druhé straně hranic, například v Kuchenwaldu a jinde. Útok na celnici v Kaplických Chalupách podporovaly z druhé strany hranic němečtí vojáci dvěma kulomety, tak vypadalo nacistické pojetí mezinárodního práva. Dopoledne 25. září zaútočilo opětovně na celnici na 200 příslušníků freikorpsu. Posádka 303 musela ustoupit směrem k Vyššímu Brodu, podařilo se to beze ztrát. V samotném Vyšším Brodě zasahovala asistenční jednotka četnictva z Podkarpatské Rusi. 23. září si jednotky vzbouřenců naplánovaly dobytí Vyššího Brodu, nejprve napadaly jednotlivé hlídky SOS v širokém okolí, ale ráno 29. září nastoupoupily do útoku s nimi i jednotky SA a SS. 23. 9. byl při útoku zraněn Štábní strážmistr Ludvík Vindra a vojín Petr Sládek byl zastřelen. 2. října byl pochován na hřbitově ve Vyšším Brodu. Ke zvládnutí situace přijela k Vyššímu Brodu rota cyklistů a čs. obrněný vlak. Boje s povstalci se zúčastnil také německý antifašista Bauer s lehkým kulometem, zasloužil se o úspěch protiútoku. Po nástupu čs. vojenské jednotky henleinovci utekli z Vyššího Brodu a uchýlili se na druhou stranu hranic.

Jednotky SOS bojovaly také v okolí Aše a Chebu, v Nejdku, v Jáchymově, u Cínové a Tisé severně od Sborce, u Králík, u Lichtenwaldu, na maďarských hraních na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde byla republika ohrožena pro změnu zase maďarskými teroristy.

 

 

Důkazy

 

Jednotky SOS běžně sdělovaly, že němečtí teroristé mají podporu na německé straně hranic. Zde mají základny, z kterých vyrážejí k akcím. v 76 případech byla z Německa vedena podpůrná kulometná palba na naše území k ochraně pronikajících, případně ustupujících freikorps. Čs. zpravodajské orgány zjistily 17. 9. 1938 angažovanou podporu henleinovcům ze strany 84. standarty SS z Plavna, 46. standarty SS z Drážďan a 7. standarty SS z Chemnitz. 19. 9. hlásila celnice v Bílé Vodě, že je systematicky pod palbou z německé strany hranic za účasti německé pohraniční stráže. 22. 9.  vstoupil prapor SS Totenkopf na čs. vysosné území u Mühlbachu. U samoty Berghof došlo k palbě mezi SS a SOS. Brzo ráno byla Aš obsazena oddílem SS a okamžitě bylo přerušeno telefonní spojení se světem, ten se neměl dovědět, že intervenuje přímo oficiální složka německých ozbrojených sil. Celnice v Georgeswalde byla rovněž obsazena jednotkou SS a čs. finančníci byli zajati a odvlečeni do Německa. 22. 9. rota SS u Nejdu v Přebuzi s jednotkou FS  zaútočila na  hlídku  SOS,  která  se stáhla hlouběji do vnitrozemí a na její bojové stanoviště se neodvážili zaútočit ani muži SS. Také v Albrechticích družstvo SS asistovalo při odzbrojování četnické pohotovosti. Na přímluvu čs. místních celníků německé národnosti byl odzbrojený oddíl propuštěn a z místa odjel. Musel odevzdat 1 lehký kulomet, 3 pistole a 16 pušek. V Českých Hamrech na Chomutovsku přepadli FS s podporou říšskoněmeckých celníků oddíl SOS a zajali jeho 18 příslušníků.

Také ve Vejprtech bylo vidět uniformovanou jednotku SS. 23. 9. při kontrole Chebu bylo na poště, u soudu a na okresním úřadě zadrženo 11 říšskoněmeckých úředníků, kteří přijeli tyto úřady převzít. 24. 9. bylo hlášeno, že na 15 místech těsně při hranicích provádí německá armáda a jednotky SS pozorování a vzhledem k lepším podmínkám vstupují jednotlivci na čs. státní území. 25. 9. se v okrese Kraslice posunula jednotka SS až k Zelené Hoře. 27. 9. u Vejprt došlo k boji SOS s příslušníky FS. Na místě zůstali 3 mrtví Němci, dva v uniformách, třetí v civilu, ale s legitimací poddůstojníka wehrmachtu. Na jiném místě byl nalezen zastřelený příslušník RAD - říšské pracovní služby. Na pokyn německé zpravodajské služby vzniklo 1. 10. 1938 povstání německých vojáků v Chomutově. Velitel dělostřelecké baterie měl být zatčen. Vzpoura byla potlačena.

 

 

Nebyl Němec jako Němec

 

Již jsem se zmínil o tom, že se SOS spolupracovali němečtí antifašisté po stránce organizační, ale i zpravodajské. Škoda, že čs. vláda neučinila zásadní rozhodnutí o skartaci spisů, dokazující takovou spolupráci, Němečtí antifašisté se tak dostali do koncentračních táborů, mnozí byli popraveni. Uvádí se, že nacistickou perzekucí bylo postiženo 25.740 českých Němců. Byli mezi nimi komunisté, sociální demokraté a demokraté různé orientace, také křesťanské. Zmíněné číslo nápadně koresponduje s počtem 27.485 osob, které v pohraničních okresech hlasovali proti Hitlerovi 4. 12. 1938, i když připouštím , že to nemuseli být totožní lidé. Nás však upoutává zjištění, že například ve Svitavách vznikla na podporu SOS dokonce motorizovaná jednotka z místních Němců.

Na doplňovacích velitelstvích v pohraničí byl zaznamenán mimořádný příliv žádostí o dobrovolný vstup do čs. armády z řad mladých sociálních demokratů a komunistů. Ve vnitrozemí to byl pochopitelný jev. 18. 9. 1938 byli v odvetu v Plasné u Chebu henleinovskými teroristy zadrženi dva sociální demokraté a odvlečeni do Německa k výslechu na gestapu. Záhy únosy patřily k běžným úkolům freikorpsů. Němečtí antifašisté upozornili čs. orgány, že 18. 9. u Hlucholaz se soustředuje na 2.000 uniformovaných členů SA. Podobnou cestou byla odhalena jednotka SS u Pomezné (okr. Cheb). Podporovala průnik asi 500 členů FS na naše území. 22. 9. zahájili teroristé útok na celnici u Cetvin na Kaplichu. Postavila se jim na odpor jednotka SOS a družina Rote Wehr. 5 antifašistů bylo odvlečeno za hranice a tam surově týráno. 22. 9. bojůvky FS pronikly do Frýdberku a okamžitě nastal boj henleinovců s místními německými sociálními demokraty a komunisty z Rote Wehr. Do boje zasáhla čs. asistenční jednotka.

24. září se početná skupina FS pokusila přepadnout výcvikové středisko Špičák u Železné Rudy. Dvě družstva čs. armády útok odrazila. Družstva byla složena z českých Němců. FS zanechala na bojišti několik raněných. Ti nemohli pochopit, že existují Němci, kteří neuznávají Hitlera a nacismus.

26. září 1938 vypracovalo velitelství IV. sboru čs. armády hlášení, ve kterém uvedlo, že bylo zajato a odvlečeno do Německa 85 finančníků, 6 celníků, 21 vojáků a na 200 civilních osob, vesměs členů sociálně demokratické a komunistické strany, z toho bylo 10 evidovaných příslušníků Rote Wehr, podporujících v boji SOS. Po válce se z neúplné úřední evidence zjistilo, že z čs. území bylo uneseno, odvlečeno a násílím převezeno 2.453 osob české i německé národnosti s protinacistickou orientaci. Po vzniku protektorátu byli většinou Češi propuštěni, většina antifašistických Němců byla uvržena do koncentračních táborů, nikdo se jich nezastal. Protektorátní ministerský předseda gen. Eliáš intervenoval za Čechy. Dne 29. září zástupci horníků na Mostecku žádali čs. armádu o příděl zbraní, aby se mohli bránit proti henleinovcům. Podporovali je v tom i levicově orientovaní němečtí horníci.

 

 

Ztráty nacistických teroristů

 

Intervenční a agresivní charakter nacistických bojůvek je vidět již z toho, že všichni ranění a zabití byli nalezeni na místech střetu uvnitř ČSR. Nikdo nebyl zastřelen či raněn na území Německa. Jednotky SOS se do boje dostávaly až po napadení, pokud byli útočníci v převaze, přicházely na pomoc asistenční oddíly čs. armády. Nutno ještě upozornit na skutečnost, že ani v době stanného práva nedošlo k popravám povstalců, zajatí příslušníci  freikorpsů byli vládou pomnichovské republiky  propuštěni, případně vyměněni za zajaté občany ČSR.

Ztráty na sudetoněmecké straně byly následující. Uvedeno v počtu padl (P) raněn (R).

 

Místo

Datum

padlo

raněno

Nemanice

12.9.1938

1

-

Habartov

13.9.1938

6

-

Tachov

-"-

1

-

Pernštejn

-"-

1

-

Vejprty

14.9.1939

1

15

Pohraničí v celku

-"-

4

12

Cheb

15.9.-16.9.

1

-

Chodov

-"-

1

-

Slapany

-"-

1

-

Maršov

-"-

-

9

Habartice

20.9.2003

3

16

šerpách

21.9.2003

-

8

Kraslice

22.9.2003

1

4

Bartošovice

-"-

1

-

Varnsdorf

-"-

1

-

Javorník

-"-

1

-

Vídnava

-"-

3

-

Háj-Černousy

-"-

5

?

Anenské údolí

-"-

2

6

Holčovice

-"-

2

-

Královec

-"-

18

?

Lichtenwald

-"-

2

-

Bělá pod Radb.

-"-

-

2

Ovesné Kladruby

23.9.1938

3

-

Schanzenberg

-"-

8

-

Český Heršlák

-"-

1

-

Mohelnice

24.9.1938

2

1

Kapličky

-"-

1

-

Bruntál

-"-

2

11

Bruntál

25.9.1938

1

-

 

Staré Rurkatice

-"-

1

-

Kuchenwald

-"-

1

-

Seeberg

-"-

1

-

České Hamry

26.9.1938

1

?

Moldava

-"-

3

-

Pomezní Boudy

-"-

1

-

Šonov

-"-

3

-

Hnanice

-"-

24

37

Zdoňov

-"-

3

-

Velký Ratmírovec

-"-

7

-

Vejprty

27.9.1938

3

-

Grafenfried

-"-

5

-

Ober Wiesenthal

-"-

3

2

Hynčice

-"-

16

10

Čes. Wiesenthal

-"-

8

-

Čes. Wiesenthal

28.9.1938

4

7

Zelený Důl

-"-

5

25

Mníšek

-"-

5

-

Šatov

-"-

3

?

Načetín

-"-

1

-

Reizenheim

29.9.1938

4

2

Tonga Berg

-"-

1

3

Vyšší Brod

30.9.1938

17

11

Český Krumlov

1.10.1938

?

3

Bedřichov

2.10.1938

1

2

Mor. Chrastová

31.10.1938

1

?

 

 

 

 

 

                Nejúplnější a nejpřesnější údaje o celkovém počtu ztrát jednotek SOS, policie, finanční stráže, četnictva a vojáků od 1. září 1938 do 15. ledna 1939 mělo ministerstvo národní obrany v Praze podle hlášení z jednotlivých zemských vojenských velitelství.

 

 

padlo

raněno

Čechy

112

147

Morava

50

72

Slovensko a Podk. Rus

100

97

Podkarpatská Rus, březen 1939

50

120

Celkem

312

436

 

Nacistické Německo mnichovským diktátem získalo vše, co žádalo, ale klid nenastal. Zcela svévolně a proti duchu Mnichova došlo 10. října 1938 k obsazení Poličky, kde v té době

žilo 5.891 Čechů a jen 149 Němců. Město bylo propuštěno ze záboru až po českých a mezinárodních protestech 24. listopadu 1938. K provokaci a vážnému incidentu došlo u Moravské Chrastové, která patřila podle map okleštěnému Československu. Místním Němcům se tento stav nelíbil a rozhodli se situaci změnit.

Julius Hönig, okresní vůdce SdP ve Svitavách, se ujistil až v Berlíně, že akce na svévolné  porušení  hranic  bude   z   německé   strany   tolerována   a   naplánoval   přepadení Moravské Chrastové, včetně osady Půlpecen. Útok s momentem překvapení přišel ze dvou stran. První úder byl veden po silnici Svitavy směrem na Letovice. Velitelem byl další aktivní svitavský henleinovec Roland Bier , měl k dispozici 120 mužů. Druhý úder přišel od severu a směřoval na východní okraj Mor. Chrastové. Pod vedením Franze Jahla se tu soustředilo 140 mužů. Třetí oddíl v síle 200 mužů tvořil zálohu. Přepad byl zahájen před půlnocí 30. října 1938. Na německé straně hranic se v utajené záloze připravoval jeden prapor 2. německého policejního pluku. Na nové hranici u Moravské Chrastové stálo desetičlenné družstvo SOS, posílené oddílem četnictva z Brna. Příslušníky SOS doplňovalo několik československých vojáků.

Okolo půl třetí 31. října byla obec obklíčena. Skupina ordnerů pročesala každý dům, do rukou henleinovců padlo 13 četníků, 13 finančníků a 7 civilních osob, mezi nimi též kaplan Vincenc Linhart. Zajatci byli odvedeni nejprve do Brněnce, někteří do Svitav, do Šumperka a na jiná místa. Při přestřelce byl raněn Adolf Říha. Zastřelen byl Antonín Šoščák, když neopatrně vyhlédl z půdního okénka. Do zajetí padl také jeden čs. voják. Počet odvlečených osob stoupl až na 57. Někteří z nich byli týráni. Bohuslav Příhoda měl rozbitou hlavu úderem pistole od německého důstojníka.

Do obsazené Moravské Chrastové přijel major Fridrich Platzer, velitel 2. praporu 2. německého policejního pluku se sídlem v Šumperku. Útočníci postupovali do Rozhrání. To již se rozpoutal boj ordnerů s příslušníky 11. roty 13. pěšího pluku, který byl ubytován ve zdejší sokolovně. Velitelem byl štábní kapitán Krčmář, který byl také zajat, ale za pomoci čs. vojáka maďarské národnosti uprchl, aby se ujal velení. Do té doby si vedl statečně se svým družstvem četař Zralý.

Směrem od Letovic přijela tři auta čs. armády s rotou vojáků na pomoc. Od Moravské Chrastové vyjel v osobním autě vstříc velitel schutzpolizei major Platzer a arogantně žádal volnou cestu až do Letovic, které budou také obsazeny. Plukovník Karel Čejka, tehdy velitel 13. pěšího pluku, dal majora zatknout. Jednoho německého vojáka propustil, aby vyřídil, že Moravská Chrastová musí být uvolněna a musí být propuštěni také zadržení lidé. Německý major vyhrožoval dokonce dělostřeleckou palbou, ale plukovník Čejka trval na svém. Bylo vidět, že rázné jednání na nacistu platí. O něco později se podařilo zajmout i okresního vedoucího SdP J. Höniga ze Svitav. A právě u něho se našel telegram z Berlína se souhlasem k porušení hranic. Zajatí Němci byli odsunuti do Boskovic, později byli propuštěni.

Plukovník K. Čejka s rozvinutou rojnicí podnikl protiútok. O Moravskou Chrastovou henleinovci zuřivě bojovali. Zraněn byl poručík Nedbal a vojín Karel Pazdera. Bojové střetnutí zaplatili životem svobodník Jan Černý a vojíni Tomáš Moravek, Bedřich Stuchlík a Alois Žatka. Také na německé straně bylo několik raněných, ale nacisté se snažili pravdivé údaje utajit. Z propagandistických důvodů, aby vyvolali další konflikt a nasazení jednotek německé armády počty raněných nadsazovali. Česká strana byla vykreslena jako útočící. Nejpřísnější utajení se vztahovalo na přítomnost německých regulérních jednotek. Skutečné ztráty neznalo ani německé obyvatelstvo. Nicméně se podařilo zjistit, že byl zraněn ordner Scheday z Hradce nad Svitavou (tehdy Grandorf) a Rudolf Woletz, knihovník ze Svitav, zemřel na zranění v nemocnici ve Svitavách. Henleinovci mu vystrojili pohřeb za účasti 3.500 osob.

Útočníci byli odraženi, ale nacisté nenaléhali znova na zabrání dalších částí okleštěné republiky. Uvedený incident byl tak rozsáhlý, že by snadno mohl sloužit nacistickému Německu k rozpoutání války. Nestalo se tak, ze strategických důvodů se to nyní nejevilo Berlínu jako vhodný čin. Použili opět diplomatický tlak a vyhrožování.

Svitavští henleinoci intervenovali u dr. Hugo Juryho, rodáka z Radiměře, zemského vedoucího NSDAP v Dolním Rakousku. Ten zprostředkoval dodání jejich žádosti až do kanceláře Adolfa Hitlera. Dne 24. listopadu 1938 za přítomnosti K. H. Franka, majora Platzera a velitele schutzpolizei z Mnichova dr. Dankenau byla v 10,01 hod. Moravská Chrastová znova obsazena, když čs. vojsko muselo obec do 10,00 hod. vyklidit. incident u Moravské Chrastové nebyl ojedinělý, obdobně byla napadena obec Šubířov a další provokace se odehrála u České Třebové, kde henleinovci chtěli zabrat část nádraží. Stalo se tak na pokyn německé rozvědky, která želela, že nemá pod kontrolou významný železniční uzel.

Mnichovský diktát dodal odvahu taká maďarské vládě. Hranice Podkarpatské Rusi (Ukrajiny) a Slovenska se staly předmětem útoků. Postavení na Ipelu obsadil 25. pěší pluk z Lučence a 9. hraničářský prapor, v předpolí se nacházelo družstvo SOS. 5. října 1938 v ranních hodinách nasadili Horthyovci do boje proti stanovišti finanční stráže u Velkyně celý prapor maďarské pěchoty. Skupina finančníků po několika minutovém boji ustoupila na linii hraničářského praporu, aby nebyla obklíčena a zničena. Přesile musela čelit družstva SOS v prostoru Hangonyi-Putnol 4. pluku maďarské armády. Bojovalo se o Čízu, Rimavskou Seč, Dárni a Duhovce. Maďarská výzvědná služba využívala maďarského obyvatelstva a byla velmi dobře obeznámena s postavením družstev SOS a s jejich početní sílou, mimořádně ostrý boj se vedl o zastávku v Duhovci. Obě strany získaly několik zajatců, čtyři čs. vojáci jim však uprchli. Maďarští teroristé dostali i jeden speciální úkol, zmocnit se a unést inspektora finanční stráže Mikuláše Linku, organizátora zpravodajské služby na maďarském území.

Protiútoky jednotek SOS a hraničářského praporu postupně vytlačily maďarské útočníky. Odražen byl i útok na Salvikov, kde se podařilo Maďarům zapálit sklad slámy a narušit železniční spojení. Večer 5. října byla linie hranic obnovena, i když někde pomáhala i četa tančíků. Z řad místních Maďarů se na teroristických akcích podílelo nejméně 25 osob, většina byla zatčena. Maďarské noviny napsaly, že šlo o místní iniciativu. Ve skutečnosti všechny akce byly zpravodajsky pečlivě připraveny a organizačně zajištěny, svědčí o tom noční útok z 5. na 6. říjen v prostoru Falakovo -Tajly. Nezdařil se, více jak šedesát útočníků bylo odraženo a do zajetí padl maďarský poručík, jeden rotmistr a několik maďarských vojáků - honvédů.

Při četných přepadech se ukázala platnost poučky, že nejlepší obranou je útok. U Dárňu, ale i na dalších místech se jako úspěšné ukázaly protiútoky (příslušníků SOS nebo čs. vojáků).

Maďarská strana sáhla potom k nasazování početnějších jednotek, tak například u Slánce v třebišovském okrese 19. prosince přešlo lesem hranice a zaútočilo s velkou převahou 500 mužů na 7 celníků a 8 příslušníků finanční stráže. K nim se přidalo také několik občanů slovenské národnosti, na druhé straně zase místní Maďaři podpořili teroristický oddíl, ve kterém se nacházelo mnoho příslušníků maďarské armády. V boji tu padl dozorce finanční stráže Josef Hrdina. Další 4 byli zraněni, mezi nimi hajný a notář, kteří se přidali na stranu SOS. Obec z obklíčení vyprostila až asistenční čs. jednotka.

Úspěchem čs. zpravodajské služby bylo zjištění, že Maďaři připravují velký útok od Michalanů, kde se soustřeďovali ve velkém počtu. 20. pěší pluk vyhlásil pohotovost a do Trebišova odjela jedna hraničářská rota a jedna rota tanků. Takováto energická opatření na maďarskou stranu platila.

12. října 1938 tři maďarští vojáci zastřelili respicienta Adolfa Komínka, když překročili státní hranice. Stalo se tak na perbenické železniční stanici.

10. října se předmětem útoku maďarských teroristů stal most a železniční stanice Boržava, střelbou byl ohrožen také civilní vlak, který do stanice přijel. Maďarům se podařilo zajmout nadporučíka čs. armády, cestujícího ve vlaku. Zastřelen byl průvodčí Hošek a chycen byl strážmistr četnictva Jaroslav Šubčík. Teroristé vykradli i zavadla cestujících, potom utekli na druhou stranu státních hranic do Maďarska. Záhy se podařilo zjistit, že tlupu vedl nadporučík maďarské armády Prém. Při pronásledování teroristů byl zraněn a dobit četník strážmistr Rigan z Berehova.

U Vyloku přešla 11. října hranice velká tlupa maďarských teroristů, zpravodajský odhad mluvil o celém praporu, tedy asi o 380 mužích. Pohybovala se v prostoru Šalanek proti nim z počátku stálo jen družstvo SOS. Do boje 12. října vstoupil třetí prapor 45. čs. pěšího pluku, jeden prapor 36. pěšího pluku a výzvědný oddíl 42. hraniční oblasti. Zasáhly také tři čs. tanky a tři letadla. Do zajetí padl jeden z velitelů teroristické bandy - kapitán baron Ernst Berzewitz. Boje se protáhly do 13. října, kdy se jedna větší skupina, snad rota, pokusila probít zpět do Maďarska. Nepodařilo se to. Nicméně některým jednotlivcům a malým skupinám se podařilo proklouznout z obklíčení. Po leteckém útoku a svržení několika bomb se vzdalo 197 mužů a 8 důstojníků. Také kořist odváželo několik aut (259 pušek, 14 kulometných pistolí, 38.000 nábojů pro pušky a 4.000 jiných nábojů). Část teroristů prchala směrem na sever, k polským hranicím, když ústup na jih do Maďarska jim byl odříznut. Ke střetnutí došlo ještě u Hatě a Fornoše. Kořist se zvýšila o dalších 60 pušek.

20. a 21. října se rozhořely boje kolem Popova. V prostoru Strabičovo-Goronda zaútočila skupina teroristů 15. listopadu 1938. Padl tu vrchní respicient František Kalousek. Další hlídka SOS se stala cílem přepadení 19. listopadu 1938 u Černého Ardova. Jeden československý voják byl zraněn.

Na dělení Československa se chtělo podílet také Polsko a proto jeho vláda připustila organizaci teroristů, kteří napadali severní hranici východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Čs. výzvědná služba hlásila, že teroristé jsou organizováni v polomilitaristické skupině Strzelec, působící na Tešínsku, ale někteří členové se nechali dopravit na východ od Dukelského průsmyku. Na teroristické akce upozornil také vojenský atašé z Varšavy.

Po stránce strategické se tedy nemohlo jednat o překvapení, po stránce taktické však nikdo nevěděl, kde teroristé zaútočí a kdy. Polsko a Maďarsko si tehdy přály mít společné hranice, toho se dalo dosáhnout jen tím, že Maďarsko zabere Podkarpatskou Rus. Polsko na to také myslelo, ale německá tajné služba právě v této oblasti podporovala ukrajinské nacionalisty a fašisty. A Ukrajinců mělo Polsko již několik milionů a navíc nechtělo klást překážky nacistickým záměrům. Ty kolísaly mezi možností připojit Podkarpatskou Rus k Maďarsku a nebo zde vytvořit vazalskou Podkarpatskou Ukrajinu pod ochranou Německa, která by v budoucnu byla základnou pro získání Ukrajiny v SSSR. Maďařsko mělo být odměněno až podle situace, a podle toho, jak se bude podílet na likvidaci Československa. Krátký čas Budapešť uvažovala o autonomii pro Rusíny, ale byl to jen nezávazný slib jednomu politickému proudu, který na Podkarpatské Rusi existoval. Působil tu též směr proruský, proukrajinský a pročeskoslovenský. Současně i směr demokratický a směr fašistický, podporovaný z Německa. To mělo zájem na takovém vývoji, aby bylo možno tvrdit, že Československo je umělý útvar, neživotaschopný, rozpadající se zevnitř. Když dojde ke nepokojům může dokonce Německo zakročit a tvářit se jako zachránce míru. Ostatně v tomto duchu vysvětlovala nacistická propaganda také 15. březen 1939.

A nyní přenesme pozornost na československo-polskou hranici. Již 20. října 1938 zjišťovali důvěrníci finanční stráže, že na polské straně se pohybují a soustřeďují ozbrojené tlupy s nepřátelskými pokyny proti republice. 24. října zazněly již první výbuchy trhavin u Nižních Verecek. O den později, 25. října, překročily státní hranice dvě skupiny, každá o 20 mužích. Pronikly v prostoru Sinovírské Poljany. Polští finančníci doprovodili příslušníky Strzelce až k hranicím a zabezpečili jim i přechod. Do zajetí padl Marian Pysze, student a člen organizace Strzelec. Pro naše zpravodajce to znamenalo příliv nových informací. Vysvětlil nejen akci u Vučkova, ale i záměry a organizaci přepadových skupin. Padl tu místní občan Josef Loj, zasažený zákeřnou střelou ze zálohy. Zastřelen byl též vrchní strážmistr Tomáš Kalčík. 12. a 13. září příslušníci finanční stráže palbou rozehnali další polskou tlupu v úseku Brustura-Nižní Kolčava. I na této hranici zasahovalo do boje čs. obrněné auto. Na přepadení oddělení finanční stráže v Novoselici 31. října se podílelo asi 200 mužů, ale zpravodajský rozbor ukázal, že jich bylo přece jen méně. Případně část zůstala v záloze.

5. listopadu 1938 došlo k napadení družstva SOS u Toruně. Četa SOS střežila hranici v délce 12 kilometrů a mohla spíše jen hlídkovat, na  neprodyšné  uzavření  hranic  nebylo  ani pomyšlení. Útok příslušníci SOS odrazili, padl tu však dozorce finanční stráže Ivan Kosť. K novým přepadům Toruně a Prislop došlo ještě 17. listopadu, 21. listopadu a 25. listopadu. Útočníky se vždy podařilo odrazit, získat nové zpravodajské údaje, ale klid na hranicích s Polskem tím zajištěn nebyl. Zpravodajský rozbor ukázal, že cílem přepadů byly především mosty, komunikace a celnice. Útoky proti jednotkám SOS zesílily v dalších dnech. Zpravodajská služba odhalila, že teroristé jsou přiváženi až od Lvova a od Polského Těšína. Jejich počet se odhadoval na 2 000 mužů. Jen v listopadu došlo k 28 útokům, většina směřovalo do oblasti Volového. Ve Vereckách se teroristé zmocnili místní pošty. Do nastrojené léčky tu padlo družstvo SOS, unikl pouze četník Görtler. Někteří teroristé měli čs. uniformu. Dvacet zajatců polští bojůvkáři odvlekli do Polska, do Kriwky a Klimce, V Polsku je po nacistickém vzoru chtěli soudit za nedovolené překročení hranic s cílem vyvolat nepokoje. Byl to nesmysl, nicméně zajatí Čechoslováci zde prožili dobu trapných ústrků od 11. listopadu 1938 do 20. března 1939. Domů odcházeli již do protektorátních poměrů, tehdy se ještě Poláci radovali a vůbec netušili, že záhy budou čelit stejnému teroru na svých hranicích ze strany Německa.

Dne 15. 11. silná skupina polských teroristů přepadla četu SOS a v prostoru u Siněvíru se motal německý státní občan, tvrdící, že patří k německému konzulátu v Chustu. U Siněvíru padl dozorce finanční stráže Josef Hort.  Stalo se tak 26.listopadu 1938 a zastřelen byl ze zálohy. Po 10. listopadu v bojích s polskými záškodníky padli ještě dva celníci, 2 příslušníci finanční stráže a dva civilisté. Zraněno bylo 6 osob. Pochopitelně, že i nepřítel měl ztráty, po 10. listopadu padlo 15 polských záškodníků a čtyři byli zajati. Zranění byli rovněž čtyři.

V nejvýchodnější části republiky zabralo Maďarsko po tak zvané arbitráži ve Vídni 2. 11. 1938 nejen část jižního Slovenska, ale i Podkarpatské Rusi. Tím se uzavíralo dělení Československa v roce 1938 mezi tři státy, Německo, Polsko a Maďarsko. Další dělení bude provedeno v březnu 1939. Na okleštěném území však stále existoval československý stát a jednotky SOS musely chránit novou linii státních hranic. Četnictvo a finanční stráž měla poměrně vhodně rozmístněnou sít důvěrníků i na Maďarskem zabraném území. Také 36. pěší pluk měl svého zpravodajského důstojníka, který nezahálel. Záhy bylo zjištěno, že v okupovaném Užhorodě se připravuje okolo 1500 horthyovských vojáků k teroristickým přepadům a k narušení nově vyznačených hranic. K incidentům mělo dojít u Čomína, Strabičova, Mukačeva, Podmonastýru, Rozvegova a Klučárek. Skutečně za nějaký čas se ukázalo, že hlášení informátorů jsou pravdivá. 6. ledna 1939 padlo několik prvních výstřelů u Podmonastýru, četník Dvořák byl zraněn. Záhy se rozhořel boj u Rozvegova, do boje byly vtaženy jednotky SOS i armády. Padl tu respicinet Josef Tyšler, útok maďarských vojáků odrážela také baterie dělostřelectva poručíka Viléma  Svobody. Maďaři však zahájili další útok, ale dobře vedená palba je vrátila zpět do výchozího postavení. K menším přestřelkám docházelo ještě ráno 7. ledna 1939. Zpravodajci zjistili, že útok zahájili teroristé z organizace Szabadczapat.

K boji došlo též u Dovhého, kde zápas trval od večera 7. ledna do 14,00 hod. 8. ledna 1939. 8. ledna útočilo asi 80 teroristů na jednotku SOS u Koropce. 10. ledna byl útok zopakován u Barvilnkoše.

Dne 11. října 1938 vznikla autonomní vláda Podkarpatské Rusi v čele s A. Bródym, proti kterému vzniklo záhy podezření, že je maďarským agentem. 26. října byla jmenována nová autonomní vláda v čele s A. Vološinem. V tuto dobu se nejednou začali v okolí významnějších míst objevovat němečtí turisté a nápadně často navštěvovali německého konzula. Byli to nacističtí agenti, kteří i v této části republiky rozkládali Československo. Jeden z ukrajinských ideologů V. Birčak tehdy prohlašoval, že Německo ve velké evropské válce osvobodí Lvov a Kyjev a vznikne Ukrajinský stát. Nakonec Německo vzalo na zřetel maďarský územní zájem a pobídlo ho k okupaci Podkarpatské Rusi, v té době se však začala označovat jako Podkarpatrská Ukrajina.  S finanční  podporou  ze  zahraničí  vniklo  urychleně Ukrajinské národní sjednocení s úkolem bojovat proti Československu, ale i proti SSSR za osvobození celé Ukrajiny. Vznikla také polovojenská organizace         Sič. Připomínala jednotky SA v Německu. Byla verbována z ukrajinských nacionalistů, dokonce i z Ukrajinců pocházejících z Polska, dostalo se sem i několik petlljurovců, někteří odešli ze sovětské Ukrajiny. V pozadí stála německá rozvědka, svědčí o tom i dodané německé zbraně.

Se souhlasem z Berlína poslala maďarská vláda československé vládě v Praze ultimatum, aby Maďarsku bylo předáno v zájmu míru zbývající území Podkarpatské Ukrajiny. Stejné ultimatum dostala také autonomní vláda A. Vološina. Odpověď již nepřišla, nacistické Německo 15. března 1939 okupovalo české země. Na Podkarpatskou Ukrajinu po několika pohraničních incidentech vpadla bez vypovězení války maďarská armáda. Výsledkem byly boje na frontě, ale i zázemí. Organizace Sič napadla československé úřady a armádní jednotky, policii, četnictvo a oddíly SOS. Sič vyhlásila samostatný stát, který žádal o ochranu Německa. Povstání Siče bylo rázně potlačeno, oslabené čs. jednotky musely ustupovat před maďarským agresorem, ale záhy se do boje s Maďary dostali také sičovci. Nejvíce na to doplatili studenti učitelského ústavu a gymnazisté, nasazení bez výcviku vološinovou vládou na frontu proti maďarskému vojsku. Ztráty byly značné, mladí studenti doplatili svými životy na nacistické intriky a tajné záměry.

Novým hlavním městem po záboru jižního území, tedy i Užhorodu se stal Chust. Naše zpravodajská služba zjistila, že na noc ze 13. na 14. března 1939 je plánováno povstání Siče. Nutno poznamenat, že totéž žádal A. Hitler po sudetských Němcích a hlinkovcích, aby vyvolali incidenty, vhodné pro využití k okupaci českých zemí, k vyhlášení Slovenska a k záboru Podkarpatska. Čs. jednotky v Chostu, zejména 45. pěší pluk, se nevzdaly a povstání Siče potlačily. Do zajetí padlo 47 mužů, byl mezi nimi i nacistický agent, který se vydával za majora ukrajinské nacionalistické armády. V sále gymnázia v Chustu vyhlásili poslanci zemského sněnu 15. března samostatnost Zakarpatské Ukrajiny. V té době již československé jednotky sváděly ústupové boje s maďarskou armádou, která podle některých údajů poslala do boje 3 brigády. Jiné údaje uvádějí vyšší čísla.

Přepadení Podkarpatské Ukrajiny začalo 13. března řadou incidentů a teroristických akcí. Naše hlídka byla napadena 13. března v 5,45 hod u Kamjance. Proti málopočetné hlídce postupovala maďarská rota, maximálně prapor cyklistů v doprovodu s dvěma tanky a jedním obrněným vozem. Maďarská rojnice postupovala na Podhorjany. V boji padl závodčí Vápeník. Na Červené hoře se útočníkům postavili statečně 4 příslušníci četnictva a 4 příslušníci finanční stráže. Tvrdé boje se odehrály u Rozvegova. Na podmonastyrský klášter zaútočili maďaři třikrát. Do boje zasáhla i palba děl. Před Činaděvem se podařilo v odpoledních hodinách 14. března jednotkám SOS a 1. praporu 36. pluku maďarský nápor zastavit. Zpravodajsky průzkum prokázal, že tu útočila smíšená maďarská brigáda.

Druhý a třetí prapor 36. pěšího pluku odrážel večer 14. března útok maďarského vojska od Užhorodu. První prapor držel Chust, druhý prapor 36. pěšího pluku obsadil předpolí Sevluše, kam nepřítel zaútočil v ranních rodinách 15. března 1939. Večer 15. března byla již Praha obsazena, ale tu se stále bojovalo. Spojení s Prahou bylo narušeno vyhlášením slovenského státu 14. března 1939.

V ranních hodinách 14. března 1939 začaly pronikat údolím Latorice na sever maďarské jezdecké a cyklistické prapory. Nepřítel měl nejméně dvojnásobnou převahu nad dvěma čs. prapory a četou obrněných aut, patřících do svazků 12. divize. Ještě večer téhož dne maďarské vojsko pronikalo k Perečínu. Dva čs. prapory s motorizovaným předzvědným oddílem, rotou tanků a jednou dělostřeleckou baterií úporně bránily svá postavení u Oknovců.

V ranních hodinách 16. března postupovaly maďarské jednotky ve směru na Chust. Také na tomto směru se bránily pouze dva čs. prapory pěchoty a jeden dělostřelecký oddíl. Na obou hlavních směrech a na  křídlech  těchto  směrů  ustupovaly  také  družstva  a  čety  SOS. 

U Gronda se třicet příslušníků SOS postavilo na odpor dvěma maďarským rotám. Do bojů se zapojilo také několik českých železničářů. Bojovalo se též u Strabičova.

16. března přišel rozkaz z Prahy, že boj má byt zastaven. K některým odtrženým jednotkám se rozkaz nedostal a tak ještě 17. března docházelo k přestřelkám. Zahynul četnický strážmistr Fořt a v Buštině respicient finanční stráže Kocourek. Společně se 45. pěším plukem a praporem SOS ustupovalo i několik českých civilistů směrem na Tiačev. Připojil se i třetí oddíl 12. dělostřeleckého pluku. V boji padli ještě respicient Tyšer, vrchní respicient Andraško, vrchní respicient Chaloupecký, dozorci Hort a Kosť. 16. a 17. března překročily čs. jednotky hranice rumunského státu, byly příznivě a přátelsky přijaty. Zbraně musely ovšem odevzdat: 14 obrněných aut, 48 nákladnich aut, 6 osobních automobilů, 4 autocisterny, 5 polních děl, větší počet pušek, několik protitankových děl a značné množství střeliva.

Jiná část čs. jednotek ustupovala na území slovenského státu. Ustupovalo se od Perečina směrem na Velké Berezné. Ještě 17. března docházelo k přestřelkám s maďarským předvojem. Poslední organizovaná jednotka přešla slovenské hranice odpoledne 17. 3. 1939. Na Slovensku čs. jednotky musely složit zbraně.

Čs. zpravodajská služba uváděla, že na maďarské straně bylo 37 padlých a 117 raněných, podle jiných pramenů, například rumunských, bylo padlých na 200 a jen sto raněných. Pravdou je, že se tu rozhořel válečný konflikt. Svědčí o tom také skutečnost, že na polské straně proběhla mobilizace 6. a 10. armádního sboru, rumunská vláda vyhlásila mobilizaci tří ročníků záloh  a soustředila vojsko na maďarsko-rumunské hranici. Maďaři mobilizovali 4. armádní sbory, ale do boje je již nemuseli nasadit.

Okupace Podkarpatské Ukrajiny znamenala pro 183.395 občanů koncentrační tábory, zahynulo v nich 114.982 lidí, většinou v plynu z rasových důvodů. Většina Židů byla usmrcena. Po válce hmotná škoda představovala sumu 3.756.113.400 rublů.

Čs. zpravodajská aktivita měla velmi dobrou úroveň, ale právě v této části republiky se ukázalo, že informace nemohly být plně využity, když chyběly zálohy, když často maďarští důstojníci posílali spojky k našim velitelům, ať nebojují, že v Praze jsou již Němci. Navíc němečtí agenti vyprovokovali v týlu našich jednotek povstání Siče. Také vláda A. Vološina nebyla zárukou pevného zázemí. A. Vološin žádal 14. března po 12. hodině, aby A.Hitler vyhlásil nad Podkarpatskou Ukrajinou protektorát. Nacistické Německo již nemělo zájem stavět se proti maďarským uchvatitelským zájmům. Proto se Vološin obrátil ještě 14. března na Budapešť s prosbou o autonomii v rámci Maďarska. Poslední zoufalá výzva byla odeslána do Rumunska s žádostí o připojení. Vološinova vláda se odebrala na území Rumunska.

Rumunská rozvědka měla neobyčejně velký zájem o naše zkušenosti s maďarskou armádou a pečlivě vyslechla naše vojáky. Chovala se přitom velmi korektně

Z hlediska strategického čs. rozvědka rozhodně v první polovině března 1939 nezaspala, upozorňovala vládu na nebezpečí nacistického vpádu, ale ta nedbala. Z hlediska taktického byl však v prostoru Ostrava-Místek zaznamenán vážný neúspěch. Nikdo nezjistil přípravu na vpád německé armády, nikdo z profesionálních rozvědčíků. Určitá zpráva došla, ale ironií osudu od civilních osob. Do ostravského rozhlasu přiběhl dodnes nezjištěný Čech a sdělil, že u Hrušova začala nacistická vojska vjíždět na koblovský most. V Hrušově se řadí další tanky k nástupu směrem do Česko-Slovenska. Šuškaná propaganda měla předstih, již odpoledne 14. března se šířily po Ostravě pověsti, že Němci obsadí město. Milan Rusinský, pracovník ostravského rozhlasu, ihned telefonoval na policejní ředitelství. Byl však odbyt poznámkou, že nemá šířit paniku.

V 16,30 hod, přiběhl jiný občan se sdělením, že Němci překračují hranice na petřkovském mostě. Rusinský znova volal policejního ředitele, ale znova byl odmítnut, Tak nezodpovědně jednal profesionální pracovník, ředitel policie. V 17,00 procházel a místy i utíkal po národní třídě v Ostravě zástup lidí, bylo slyšet výkřiky: „Němci nás přepadli, kde je naše armáda, Němci nám táhnou v patách, již přicházejí apod." A skutečně za několik minut  se objevily přední německé hlídky. Teprve potom se ostravský policejní ředitel rozhodl něco dělat. Pražskému policejnímu prezidiu odeslal v 18,25 hod. dálnopis: "Německé vojsko u Hrušova překročilo státní hranici a pochoduje po silnici Radvanice-Michálkovice. V Těšíně je panika. Německé vojsko cestou odzbrojuje československé bezpečnostní orgány..." Dvě hodiny byly zbytečně ztraceny. Nepřítele včas nezjistil ani 8. slezský pěší pluk, napadení hlásila jako první až stráž před vchodem do kasáren.

8. pěší pluk v Místku byl dislokován na několika místech. Druhý prapor byl v Beskydských kasárnách ve Frýdku, pátá rota měla stanoviště v Landsbergově továrně, první prapor byl odsunut do Slezské Ostravy, další jednotky byly ve Slezských kasárnách v Místku. Třetí prapor měl nouzové ubytování v Čajánkově továrně na severovýchodním okraji města poblíž Ostravice. Po 18. hodině vstupovala německá vojska do prostoru třetího praporu 8. slezského pluku. V 18.30 se již bojovalo. Obranu řídil kapitán K. Pavlík a poručík K. Martínek.  Těžké zbraně prapor neměl. Naproti tomu německá jednotka, odhadnutá na sílu pluku, měla posilové prostředky, děla a obrněná auta. Boj byl zastaven až na základě rozkazu velitele pluku podle příkazu z nadřízených míst. Mezi čs. vojáky byli dva zranění. Německé ztráty nebyly přesně zjištěny. Nejrůznější prameny uvádějí 6-18 mrtvých a několik raněných. Teprve 15. dubna 1939 uvedlo německé velení, že zahynulo 21 německých vojáků. Neví se však, zda jsou v tom jen ztráty při boji s třetím praporem, případně ztráty při dopravních nehodách. Nacisté na kapitána Pavlíka nezapomněli, umučili ho 26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausenu.

Vpád nacistické armády na naše území ještě před tím než prezident E. Hácha podepsal v Berlíně akt podřízenosti je vhodné zpravodajsky vyhodnotit. Podle nacistické propagandy, určené německému obyvatelstvu, ale i pro zahraničí obsadily německé jednotky ostravsko-karvínskou oblast proto, aby zamezily "útokům české lůzy na Německý dům“. V německém tisku najdete články s titulky "Rudí štváči uprchli, Osvobození od bolševického teroru, Moravská Ostrava osvobozena apod." Přitom ani jedna zpráva nebyla pravdivá. K žádným nepokojům tu nedošlo.

Mnohem blíže k pravdě má verze, že německá armáda spěchala na pomoc slovenské vládě, která vyhlásila samostatnost a prý očekávala odpor čs. jednotek. Ale ani na Slovensku nedošlo k žádným akcím tohoto charakteru. Uvedené tvrzení mělo omluvit německý vpád před mezinárodním veřejným míněním podle hesla: Němci šli na pomoc Slovensku, které o to požádalo.

Pravdou je také skutečnost, že Polsko by rádo rozšířilo svůj zábor a přálo si získat další území v oblasti ostravsko-karvínských dolů. Příchod německé armády tomu měl zabránit. Jsou tu však ještě další dva důležité aspekty. Vpád na Ostravsko byl sondážním balónkem. Světový tisk sice přinese informace o incidentu až 15. března, případně později, ale zpravodajské agentury budou mnohem rychlejší, při nejmenším o několik hodin. A německá zpravodajská služba s napětím očekávala jak budou reagovat vojenské štáby ve Francii, Velké Británii a jinde.

V Rumunsku došlo k částečné mobilizaci. Také v polské armádě byl zaznamenán zvýšeny ruch, ale vojenská pohotovost dvou armádních sborů mohla souviset s otázkou Podkarpatské Ukrajiny, která byla také v tuto dobu napadena. Nehledě již k tomu, že částečná mobilizace proběhla také v Maďarsku. Jen v Česko-Slovensku byl klid.

Německá zpravodajská služba předpokládala, že některé čs. jednotky se mohou postavit na odpor, dalo se předpokládat, že ustoupí do Polska, kde budou sice odzbrojeny, ale posílí polský vojenský potenciál. Tomu bylo nutno zabránit včasným obsazením Ostravska. Je pravdou, že obranu  okleštěného Česko-Slovenska nebylo možno plánovat někde u Mělníka, Plzně, Prahy, Náchoda, kde by se naše jednotky dostaly snadno do obklíčení. Reálnou možnost k obraně vytvářela linie podél toku Moravy a Odry s možností ústupu na Slovensko. Proto také  A.  Hitler  žádal,  aby  Slovensko  vyhlásilo  samostatnost  o  den  dříve  než  zahájí německá armáda okupaci českých zemí. Potom by nebylo možno na Slovensko ustupovat. Případný konflikt česko- slovenský by jenom uvítal. V případě boje a porážky by jedinou cestou ústupu byl směr Polsko. Tento směr byl nyní přehrazen německou armádou.

Patrně jako vedlejší důsledek okupace Ostravska byl argument, použitý A. Hitlerem na prezidenta E. Háchu, že klást odpor nemá žádnou cenu, že okupace již začala a v jednom místě, kde se čs. armáda postavila na odpor byla potlačena palbou děl.

Okupace českých zemí se uskutečnila ráno 15. března 1939 v 6.00 hod. nacistická armáda postupovala v součinnosti s gestapem, bezpečnostní službou, pořádkovou policií, pátou kolonou sudetoněmeckých henleinovců. Strategickým cílem bylo trvalé připojení českomoravského prostoru k Německu, československá státnost neměla být již nikdy obnovena.

 

 

 

 

Redakce: Ing. P. Rejf, CSc.                                                                                                                                  Připravil: JUDr. O. Tuleškov