Stoleté výročí vzniku československé armády ve Francii připadá na 18. leden
Autor: archiv Petra Blatuše
19 / 01 / 2018
Před 100 lety, 18. ledna 1918, byl ve francouzském Cognacu vytvořen 21. československý střelecký pluk, který se stal základem pozdější Československé divize ve Francii. Číslo 21 bylo zvoleno s ohledem na to, že vytvoření pluků 1 až 20 se předpokládalo v Rusku.
Nejstarší historie pluku
začíná na přelomu let 1916 a 1917, kdy Milán Rastislav Štefánik vytvořil v
Rumunsku dobrovolnický oddíl z Čechů a Slováků, zajatých rumunskou armádou při
válce mezi Německem a Rakousko-Uherskem proti tomuto tehdy království. První
jednotka čítala 380 dobrovolníků, kteří do Francie dorazili v červnu a červenci
1917 na trase přes Moskvu a Archangelsk. Druhý transport 400 dobrovolníků z
Rumunska v létě 1917 už ale na nějakou dobu uvízl v revolučním chaosu zmítaném
Rusku u polárního Archangelsku.
Zároveň v té době vedoucí představitelé československého I. zahraničního odboje
zahájili rozsáhlou politicko-diplomatickou aktivitu, jež si kladla za cíl
ustavit i na západní frontě samostatné jednotky československé armády, armády
státu, který ještě ani neexistoval. Francouzské velení, ochromené řadou revolt
a vzpour svých jednotek zareagovala v předtuše dalších posil příznivě a
výsledkem byl dekret francouzské vlády z o zřízení autonomní československé
armády, který francouzský prezident Raymond Poincaré podepsal 19. prosince
1917. Dohoda potvrzovala, že čs. jednotky budou po stránce vojenské podléhat
vrchnímu velení francouzské armády, ale po linii politické ji bude řídit
Československá národní rada v čele s profesorem T.G. Masarykem. Dekretem
zároveň francouzská vláda zabezpečila výzbroj, výstroj a činnost pro naše
jednotky, když zároveň vznikl Československý generální štáb při Čs. národní
radě ve Francii, vedený francouzským generálem Maurice Janinem. Protože armáda
zatím existovala jen na papíře, byl jeho prvním krokem vyhlášení mobilizace
všech českých a slovenských krajanů.
Záhy se ale ukázaly značné
obtíže. Na západní frontě totiž po boku Němců bojovalo jen zanedbatelné
množství rakousko-uherských jednotek, a to vesměs jen speciálních
dělostřeleckých jednotek daleko za linií fronty, proto ve francouzských
zajateckých táborech žádní rakousko-uherští zajatci, ze kterých by bylo možné
získat české a slovenské dobrovolníky, nebyli. Už zmíněné zhruba čtyři stovky
dobrovolníků z Rumunska bylo tedy skutečným základem naší západní armády a
jejího nejstaršího útvaru, 21. střeleckého (pěšího) pluku. Přesto se na území
Francie podařilo do konce války soustředit na 10 000 Čechoslováků, a to doslova
z celého světa. Přes 2500 mužů (včetně 1026 Slováků) připlulo – první už 23.
listopadu 1917- do Francie z USA, kde v té době žil asi milion Čechů a Slováků
(většina z nich se ale rozhodla nejprve pro lépe placenou a v případě zajetí i
bezpečnější službu v kanadské, resp. americké armádě. Navíc americké vláda
povolila nábor pouze mezi těmi usedlíky, kteří nepodléhali její branné
povinnosti, tedy mezi muži, kteří již překročili odvodový věk nebo ještě
nezískali americké občanství).
Dále zde bylo více než 1500 legionářů z Ruska, kteří také stačili odplout v
několika transportech z přístavů v severním Rusku před zahájením bolševické
revoluce. Pod velením kapitána Otakara Husáka vyjel 24. září 1917 z Žitomiru
transport 1100 mužů z 1. čs. záložního praporu a 100 absolventů důstojnické
školy, který se v Archangelsku spojil se zde už delší dobu čekající druhou
skupinou dobrovolníků z Rumunska. Transport vyplul z Ruska 16. října 1917 a do
Velké Británie dorazil 29. října. Do Francie vyplul 11. listopadu 1917,
následující den se vylodil v přístavu Le Havre a 14. listopadu 1917 ráno
přijeli první Čechoslováci do Cognacu, určeného za místo vzniku prvního čs.
pluku ve Francii. (Druhý transport 500 dobrovolníků pod velením podplukovníka
Gibiše se vydal na cestu 12. listopadu 1917 z Žitomiru, ale nejprve až do 4.
února 1918 uvízl v Čerepovci a poté až do 20. března v Kole za polárním kruhem.
Z Murmansku tento druhý a poslední transport vyplul 22. března a do Cognacu
dorazil 3. dubna 1918). Z italských zajateckých táborů přišli také muži, zajatí
v rakousko-uherské uniformě v Alpách. Tuto nesourodou směsici doplnily také 37
posil z řad československých důstojníků sloužících na rumunské frontě v
Dobrudži v řadách srbské divize a mnoho Čechů, zajatých v nenáviděném rakouském
mantlu na srbské frontě, kteří zázrakem přežili „pochod smrti“ přes zimní
albánské hory k evakuačním lodím do italských zajateckých táborů. Do
československého vojska na západní frontě byli také převedeni Češi a Slováci z
francouzské Cizinecké legie, včetně přibližně posledních 50 zbývajících
veteránů legendární Roty Nazdar z roku 1914. Určitý počet zejména Čechů dorazil
také z Jižní Ameriky, zejména z Brazílie, kde existovala silná česká kolonie.
Stoupající počet dobrovolníků umožnil alespoň částečně realizovat plány na vybudování II. československého armádního sboru (I. sbor už existoval v Rusku) V květnu 1918 byla z 21. československého střeleckého pluku vyčleněna část vojáků, kteří 20. května 1918 položili základ 22. čs. pluku. Po ukončení výcviku obdržel 21. čs. střelecký pluk dne 30. června 1918 v Darney bojový prapor a v červenci 1918 odjel na frontu. Ale to už je jiná historie.
https://www.securitymagazin.cz/…/stolete-vyrocni-vzniku-ces…
Přišlo e-poštou