Spor o Stalina
Tyran, nebo zachránce Ruska?
Jsou milióny obětí mýtem? Proč na jeho památku zaútočil právě trockista Chruščov? Odvane vítr historie špínu? Budeme znát někdy pravdu? Je to i část našich dějin
20. 9. 2017 Andrej Fursov reprezentuje pohled okruhu intelektuálů, kteří vžitý názor o tyranii a patologické touze po moci legendárního sovětského vůdce považují jen za uměle udržované mýty – a pomáhá nám tak částečně porozumět davům jeho obhájců.
Jednou Stalin řekl, že po jeho smrti na jeho hrob nanesou mnoho špíny, ale vítr historie ji odvane. Všechno skutečně proběhlo tak, jak předpokládal. Není to tak dávno, co jeden z hlavních „stachanovců terorismu“ z třicátých let, N. S. Chruščov, (na jehož žádost o zvýšení kvót poprav Stalin napsal: „Uklidni se, ty hlupáku“) začal na Stalina kydat hnůj. Chruščov v tom nebyl první: systematické špinění Stalina, byť proložené skutečnou kritikou, začal Trockij. Ovšem v případě bývalého trockisty Chruščova, který nevynikal chytrostí, zůstala jen ta špína…
Mezitím se k Chruščovovi připojili různí „špinavci“ z řad „šedesátníků“, no a o disidentech, kteří „zpívali podle cizích not a vezli se na cizích vlnách“ lze říci jediné: byli součástí západní protisovětské propagandy
Perestrojka znamenala novou etapu v hanobení Stalina. Stalin však nebyl hlavním cílem, nýbrž sovětský socialismus, sovětský systém, sovětské dějiny a za nimi ruská historie jako celek. Zrodil se jeden z běsů perestrojky.
Perestrojka rozvrátila nejen Sovětský svaz, ale nakonec i celé paradigma tisícileté ruské historie. A skutečnost, že za hlavní postavu rozvratu byl vybrán právě Stalin, opět demonstruje roli tohoto člověka-fenoménu, a to nejen v sovětské, ale také v ruské historii: stalinismus se mimo jiné stal aktivní velmocenskou formou přežití Ruska ve dvacátém století, v podmínkách nepřátelského prostředí zaměřeného na „konečné řešení ruské otázky“ – Hitler v tomto ohledu není jediný, jen ve svých plebejských manýrách nejhlasitěji křičel, ale ve skutečnosti pouze zopakoval to, čemu se naučil od Anglosasů.
Lstí a klamem
Jak jinak než klamem lze nazvat to, co „kovaní antistalinisté“ předkládají jako „argumentaci.“ Jedná se o zploštělé emoce na hraně hysterie v duchu amatérského klubu ozývajícího se výkřiky „noční můra“, „hrůza“, „hanba“, které velmi připomínají vytí šakala Tabaki z Kiplingovy knihy džunglí. Emoce bez jakýchkoliv faktů a čísel. Nebo manipulace s fantastickými čísly obětí „stalinistických represí“, „desítky a desítky miliónů“ (proč ne stovky?).
Pokud se na něco odkazují, pak na „Souostroví Gulag“ od Solženicyna. Ale Solženicyn byl mistr legendy a vykonstruovaných důkazů. Nikterak v Souostroví nepředstíral matematickou přesnost; navíc se vyjadřoval takovým způsobem, že jeho práce je spíše impresionistické povahy.
V posledním čtvrtstoletí na základě historických dat (archivy jsou otevřené) jak ruští, tak i západní (zejména američtí) badatelé, z nichž většina není zatížena sympatiemi ke Stalinovi, k SSSR, nebo k Rusku, odhadují skutečný počet lidí postižených represemi v letech 1922 - 53 na čísla, která nemají nic společného s milióny, dokonce ani s jedním miliónem. (Mimochodem, ačkoliv „stalinská éra“ oficiálně začala v roce 1929, ve skutečnosti lze teprve od roku 1939 mluvit o Stalinově úplné kontrole nad „stranou a vládou“, a to i zde existovaly rezervy.)
V posledních letech se objevily dobře zdokumentované studie ukazující skutečný mechanismus „represí třicátých let“, které v masivním měřítku rozpoutala „stará garda“ a „regionální baroni“, jako byl Chruščov a Ejche, a to v reakci na Stalinův návrh pluralitních voleb. Zlomit odpor „staré gardy“ vůdce nemohl, ale cílený (nikoliv masový) úder na jejich štáb provedl.
Nechme stranou boj s reálným spiknutím, v němž proti Stalinovi stáli globalisté Kominterny, stejně jako Trockij, který věřil, že Stalin zradil světovou revoluci, atd. Reálný obraz „represí třicátých let“ je tedy mnohem komplikovanější, než jak se ho snaží představit hanobitelé Stalina; jedná se o vícevrstvý a vícevektorový proces završení občanské války, v němž samotný „Stalinův segment“ ani zdaleka nezaujímá převládající část.
Zaskočený Hitlerem?
Analogickým způsobem se vede druhý hlavní blok obvinění Stalina týkající se toho, jak si počínal v prvních měsících Velké vlastenecké války: „promarnil“, „prospal“, „nevěřil Richardovi Sorgemu“ (Richard Sorge byl sovětský špion v Japonsku za druhé světové války a Hrdina Sovětského svazu – pozn. PP), „věřil Hitlerovi“, „utekl z Kremlu a na tři dny podlehl vyčerpanosti“ a podobně.
Všechny tyto lži byly už dávno vyvráceny na základě dokumentů, vědečtí badatelé to dobře vědí, i o faktu, že Stalin v ničem nezaspal, že ve skutečnosti nikdy nevěřil Hitlerovi, i o tom, že právem nevěřil Sorgemu, i o skutečném selhání generálů v předvečer 22. června. Není zde místo na rozbor všech těchto otázek, ale jedné poznámky se nezdržím: Jak se anti-stalinisté chechtali nad zveřejněnou zprávou TASS ze dne 14. června 1941; ve zprávě se uvádělo, že ve vztazích mezi SSSR a Německem je vše v pořádku, že SSSR pokračuje v mírovém kurzu atd. „Špinitelé“ to považují za „Stalinovu hloupost a slabost“, jako „schovávání se před Hitlerem“.
Vůbec je nenapadne, že adresátem zprávy nebyl Hitler a Třetí říše, ale Roosevelt a USA. V dubnu 1941 americký Kongres rozhodl, že v případě útoku Německa na SSSR budou Spojené státy pomáhat SSSR, a v případě útoku SSSR na Německo – Německu.
Zpráva TASS prostě signalizovala absenci agresivních záměrů SSSR vůči Německu a demonstrovala tento „nedostatek“ ve směru k USA, nikoliv k Německu. Stalin si byl dobře vědom toho, že v nevyhnutelné bitvě s německou Říší mohou být jeho jediným skutečným spojencem pouze USA, které zadrží Velkou Británii před vstupem do německo-britského protisovětského spolku. A samozřejmě bylo nepřípustné dopustit neopatrným jednáním, k němuž se snažil Rusko vyprovokovat Hitler, vznik severoatlantického (nebo přesněji světového – za účasti Japonska a Turecka) protisovětského bloku.
V takovém případě by Sovětský svaz (relativní světový vojenský potenciál SSSR byl v roce 1939 – 14%) stál proti USA (41,7%), Německu (14,4%), Velké Británii (10,2% bez imperiálních držav), Francii (4,2%), Japonsku (3,5%), Itálii (2,5%) a menším šakalům. Vzhledem k těmto číslům a vzhledem k rozhodnutí Kongresu USA je zřejmá lživost Rezunova (Vladimír Rezun alias Viktor Suvorov je ruský vojenský historik – pozn.PP) schématu, a jemu podobných, o údajné přípravě Stalina na útok proti Německu a zejména proti Evropě jako celku.
Měl absolutní moc?
V obviněních vědeckého a pseudovědeckého bratrstva proti Stalinovi existuje čistě psychologický aspekt. Ve všem, co je v případě Stalinovy vlády považováno za špatné (to dobré je spojováno s postojem „proti Stalinovi“), je obviňována tato jediná osoba údajně obdařená absolutní mocí, tedy všemocná.
Předně, Stalinovi se podařilo konsolidovat svoji moc teprve před koncem třicátých let; předtím to byl boj na život a na smrt, balancování na ostří nože, neustálá připravenost reagovat na temný křik smečky: „Akéla minul“ (Akéla je jméno vlka z Knihy džunglí – pozn. PP). Válka není nejlepší čas pro hledání sofistikovaných řešení. Období 1945-1953 byl čas neustálého podzemního boje různých nomenklaturních skupin navzájem – a proti Stalinovi. Poválečných 8 let je už příběhem postupného obestírání a obkličování stárnoucího vůdce nomenklaturou (za účasti mocných sil a struktur ze zahraničí);
Stalinovy pokusy o odvetný úder na XIX. sjezdu KSSS (1952) a bezprostředně po něm ukončila jeho smrt. Takže v reálné a nikoli „profesorské“ historii, o níž Goethe poznamenal, že nemá nic společného se skutečným duchem minulosti, ale jde v ní o "...ducha profesorů a jejich pojetí, které tito pánové za pravdu o minulosti toliko vydávají,“ Stalin nikdy nebyl absolutním vládcem. Nevlastnil žádný mocný Prsten všemohoucnosti. To neznamená, že nenese osobní odpovědnost za mnohé chyby a krutosti různých období budování Sovětského svazu. Samozřejmě nese, ale je nutné je posuzovat v kontextu s krutým dramatem doby, podle jejích zákonů a povahy.
Nicméně otázka pouze tak nestojí. Jednoduchá pravda spočívá v následujícím: Kdo někdy vedl tým alespoň deseti lidí, ten ví, že absolutní moc není možná, a je tím méně možná, čím více máte podřízených. Většina těch, kdo psali a píší o Stalinovi, nikdy nikoho neřídila a nenesla žádnou odpovědnost; v tomto smyslu jsou lidé malověrní. Navíc úloze moci často přisuzují své vlastní ambice, strachy, očekávání, touhy, „ospalé mysli kolébání“ (N. Zabolockij) a v neposlední řadě nutkání k donášení (není žádným tajemstvím, že sovětskou éru Stalina a KGB nenávidí především bývalí informátoři, udavači, protože je snazší nenávidět systém a jeho vůdce, než pohrdat svou vlastní podlostí – jak říká zákon kompenzace).
Absolutní moc je sen sovětské inteligence, která našla svůj obraz v Bulgakovově knize „Mistr a Markétka“; také proto se román stal kultem pro sovětskou inteligenci (avšak „Zápisky mladého lékaře“, kde této vrstvě Bulgakov nastavil zrcadlo, už takový ohlas neměly). Svázat podstatu systému s osobností jednoho člověka, v tom je něco ze sociální schizofrenie a infantilismu, nemluvě o profesionální impotenci.
Stalin čelil "prokleté kastě"
Dalo by se uvést ještě mnoho dalších absurdit, chyb a falsifikací „vrstvitelů špíny“ na Stalinově hrobu, ale nemá smysl hrabat se ve výplodech mozků otrávených lží a nenávistí smíšenou s komplexy a fobiemi. Zajímavější bude prozkoumat něco jiného: příčiny nenávisti ke Stalinovi, strachu před ním, a to celých vrstev a skupin společnosti v Rusku i v zahraničí, strachu a nenávisti, jež nejdou do minulosti, ale někdy to naopak vypadá, že sílí s rostoucí vzdáleností od stalinské éry. Jak tomu rozumět? Možná jde o hlavní vojenské tajemství sovětské epochy, které není dáno rozluštit moderní buržoasii, protože nad ní visí jako Damoklův meč.
Lze na to vztáhnout opak úsloví „Řekni mi, jaké máš přátele, a já ti řeknu, jaký jsi.“ Neboť lidé jsou ve skutečnosti jsou spíše formováni svými nepřáteli než přáteli: Tedy - „Řekni mi, kdo je tvůj nepřítel, a já ti řeknu, kdo jsi ty.“ Je proto dobré zamyslet se nad Stalinem spíše prizmatem nenávisti k němu a strachem před ním ze strany jeho nepřátel a jejich nohsledů.
Stalin po sobě zanechal velkou zemi, na jejímž materiálním základě, včetně jaderného, žije Rusko dodnes a Ruská federace je stále považována za důležitou velmoc (i když prý regionální, ale bez stalinistického fundamentu by nás čekal osud Srbů, Afghánců a Libyjců, není tudíž třeba žít v iluzích). Stalin byl tvrdý a dokonce i krutý především ve vztahu k věrchušce. „Prokletá kasta!“ prohlásil, když se dozvěděl, že nomenklatura odsunutá do města Kujbyšev se snaží organizovat oddělené školy pro své děti.
Po celou dobu svého politického života čelil Stalin této „prokleté kastě“ a neumožňoval jí, aby se stala třídou. Velmi dobře chápal, jak tato „kasta“ v zájmu svého vzestupu bude mařit cestu k socialismu. Právě to měl Stalin na mysli, když hovořil o rostoucím třídním boji v průběhu budování socialismu. Jak ukázala perestrojka, měl naprostou pravdu: již v šedesátých letech se zformoval kvazitřídní stínový SSSR-2, který ve spojenectví se Západem zničil SSSR-1 se všemi jeho úspěchy.
Přitom skutečnou nespokojenost obyvatelstva způsobil SSSR-2 svým odchýlením od předlohy, ovšem zainteresované skupiny použily obratný propagandistický trik: postavily před občany tento SSSR-2 s jeho nedostatky, narůstající nerovností a uměle vytvořeným deficitem jako původní model SSSR-1, který musí být naléhavě „reformován“.
Popravčí z řad globalistů a liberálů
V sovětských dobách, a to jak během Stalinova života, tak i po jeho smrti, byl vůdce nenáviděn především dvěma mocnými skupinami (a s nimi svázanou sovětskou inteligencí). První tvořila velká část sovětského establishmentu zaměřena na světovou revoluci. Její představitelé považovali Stalina za zrádce světové revoluce, nebo alespoň za strůjce odklonu od ní. Mluvíme o levicových globalistech z Kominterny, pro něž Rusko a SSSR byly jen odrazovým můstkem světovlády.
Přirozeně se jim nemohl líbit ani „socialismus v jedné zemi“ (tj. obroda „říše“ v „rudé verzi“), ani příklon k ruským národním tradicím, na něž si zvykli hledět svrchu, ani zrušení oslav 7. listopadu jako prvního dne světové revoluce, které Stalin nařídil v roce 1936, ani vyhlášení „sovětského patriotismu“ v témže roce 1936, ani mnoho dalšího. Příznačně v polovině dvacátých let G. Zinovjev argumentoval, že je třeba odstranit Stalina z postu šéfa strany, protože ho „nemají rádi v Kominterně“, a jedním z hlavních kritiků Stalina byl ve třicátých letech vysoce postavený funkcionář Kominterny O. Pjatnickij.
Druhou skupinu můžeme příhodně nazvat „sovětskými liberály“. Co znamená „sovětský liberál“? Samozřejmě nejde o liberála v klasickém slova smyslu. Sovětský nomenklaturní liberál, to je úředník, který chce konzumovat více, než je mu dáno v rámci přísných předpisů sovětského nomenklaturně hierarchického systému spotřeby. Je tedy nespokojen a připraven využít vlastní moc pro osobní prospěch, nepřiznaně obdivuje Západ a má prsty ve stínové ekonomice, s níž se stále více propojuje pod vlivem sociální extáze.
V dnešní době se to nazývá korupce, ale v sovětském systému je tento termín sotva použitelný: korupce je využívání veřejné sféry pro soukromé účely a zájmy. Faktem je, že ve skutečnosti v SSSR neexistoval žádný rozdíl mezi těmito sférami, protože žádná opravdu soukromá sféra tehdy neexistovala: „všechno kolem je kolchozní, všechno kolem je moje“.
Namísto korupce je třeba hovořit o podvracení systému, který měl svého času kvantitativní charakter (až do poloviny sedmdesátých let, kdy do země začaly proudit ropné dolary). V daném smyslu je správnější mluvit o deformaci systému. Tito deformátoři Stalina nenáviděli ze všech nejvíc, protože příslušníci nomenklatury a jejího spřízněného okolí pochopili, že při Stalinovi, nebo při podobném pořádku, je trest nemine; proto se tak obávali příchodu neostalinisty A. Šelepina, proto vsadili na Leonida Brežněva – a neprohráli.
Právě z „hrdinů Malé země“ vyrostl stínový SSSR-2. Nikoliv stínová ekonomika, ale stín SSSR svázaný jak se svojí stínovou ekonomikou, tak se západním kapitálem, jeho nadnárodními strukturami a západními zpravodajskými službami. Tento stín za Brežněva znal své místo a čekal na svůj čas. Od poloviny sedmdesátých let se připravoval a po nástupu Gorbačova zcela odstranil fasádu SSSR-1. Reálný SSSR v počátcích let 1980 vypadal jako galaktická říše z Azimovského „Akademie“ („Foundation“), blahobytná fasáda se snědenými vnitřnostmi. Pouze na rozdíl od říše neměl SSSR svého matematika George Seldena s jeho plány, zato měl svého „kšeft-matika“ Berezovského. To mluví za vše.
Konzum jako antiteze stalinismu
Stalinofobie jasně koreluje s konzumními podmínkami, s postojem ke konzumu jako ke smyslu života. Je symbolické, že jeden z „kovaných anti-stalinistů“ řekl v televizi: můžete si nechat národní myšlenku pro sebe, mně dejte příležitost konzumovat. Může se takový typ ubránit nenávisti ke Stalinovi a stalinismu?
Stalinismus je svého druhu historická tvořivost, směřování k tvorbě jako cíli a smyslu života. SSSR byl tvůrčí, vysoce duchovní projekt, což přiznali dokonce i ti, kdo Sovětskému svazu nefandili. Příznačná je v tomto ohledu fráze, kterou pronesl bývalý ministr školství A. Fursenko, že nedostatkem (sic!) sovětského školství byla skutečnost, že se snažilo vychovat člověka tvůrce, zatímco úkolem moderní ruské školy je přinést kvalifikované spotřebitele. To překračuje národní, nebo přesněji skupinovou, ideu, neboť spotřebitel a „spotřeba“ nemají národnost, hlavní věcí je mít, a kdo toto poskytne, zda vlastní nebo cizí, je až desátá věc v pořadí.
Spotřební postoj antistalinismu se shoduje s globalismem, jsou to dvě strany téže mince. Tímto způsobem se táhne linie od antistalinismu k rusofobii. Sociální svět antistalinistů je globální „dobytčí dvorek“, jehož hlavním cílem je zabezpečovat spotřebu pro spotřebu pod vedením a dohledem světové vlády. Stalin třikrát zablokoval vytvoření takového světa na ruské půdě, za což ho antistalinisté nenávidí. Je to vlastně docela jednoduché a debaty bývalých sovětských kariéristů a udavačů o svobodě, demokracii či „sovětské totalitě“ nemohou rozumného člověka oklamat.
Paradoxně se ukázali být součástí levice (jmenovitě: „trockisté“, levicoví globalisté) i pravice (jmenovitě: „Bucharinovci“). V tomto ohledu je zřejmé, že „trockisticko-bucharinovský blok“ není porušení zdravého rozumu, ale "dialektická logika", kterou Stalin při odpovědi na otázku, jak je možný levo-pravý blok, formuloval následovně: „Dáš se vlevo a přijdeš napravo. Dáš se vpravo a přijdeš nalevo. Dialektika.“
Strach pozdní sovětské nomenklatury před Stalinem je strach „stínového SSSR“ před původním programem. Strach parazita před zdravým organismem, strach před národem. Po roce 1991 získal tento strach novou, otevřenou "třídní" dimenzi, která, jak ilustrují časy od počátku protistalinské kampaně, dělá tento strach panickým a fatálním.