Soužití Čechů a Němců

Na Znojemsku

19.38 – 1945

Část II.

Vzpomínky

IV.

Milovali jsme Znojmo. Podyjí (nebyla ještě znojemská přehrada), nedělní výlety do Konic, Mločího údolí, na kopečky se záplavou konikleců, lilií, kosatců. I ti fousatí němečtí sedláci, kteří v neděli vyhlíželi přede vraty v Sedlešovicích a přátelsky mávali, nám byli milí. Díky cholerickému křiku jejich vůdce se začalo vše měnit. Vztahy mezi Němci a Čechy se začaly přiostřovat. Nevraživost budí zase jenom nevraživost. My Češi jsme cítili velkou křivdu, ale i bezmoc. A tak my děti jsme alespoň dutými prstýnky s balónky tuše, stříkaly na nenáviděné bílé podkolenky, které nosila hitlerjugend.

Město se začalo vylidňovat. Z rádia ale zněl hlas dr. E. Beneše: „Zůstaňte na svých místech.“ Naši výzvu respektovali, ale i tak balili. Nakonec nás už neměl kdo odstěhovat. Češi nebyli a Němci nechtěli. Až v Třebíči maminka sehnala dva nákladní vozy. Vše se nemohlo vejít, a tak se nechalo tam. Přece se za měsíc vrátíme, těšili jsme se.

V Třebíči se zakotvilo na náměstí. Kam jít? Vše bylo přeplněné. Vojsko a úředníci měli přednost v ubytování. Kde budeme spát? Ukázali nám kavárnu U Motlů. Byla plná uprchlíků. Spalo se na lavicích v boxech. Venku nám zůstaly dva náklaďáky s celým naším majetkem, otevřené, v rychlosti naložené, snadno přístupné. Trvalo celých pět dnů, než jsme si našli jakés takés útočiště. A nic se neztratilo! (Tak si říkám, jak by to asi dopadlo dnes?)

Marné bylo naše pátrání, kam byly odsunuty školy, kam jsem měla nastoupit. Měsíce jsme bydleli mezi balíky a bednami. Nevybalovali jsme. Byli jsme přesvědčeni, že se vrátíme do našeho Znojníčka, jak jsme ho doma nazývali. Marně. Nakonec se vše vybalilo, nábytek z velkého bytu se uskladnil do jedenapůlpokojového, táta měl ateliér v koupelně a začal nový život. Plný nejistoty, zpočátku i existenčních starostí, zkoušek, překvapení,.hledání správných postojů, prověrek charakterů, neustálých změn, křivd beznaděje i bojů o život, někdy, žel, prohraných.

A tak ten s rodiči očekávaný měsíc k návratu do Znojma, se prodloužil na ono – nikdy.

Naďa Budíková – Vlčková, tehdy Znojmo

Jaromír Vaněk

Uplynulo již šestašedesát let. Většina dospělých, co vlastníma rukama ničila koncem onoho léta koleje, již ukončila svoji pozemskou pouť. Někdo až v pozdním věku v kruhu rodiny, jiný podlehl nelidským útrapám nacistických káznic. Také tehdejší mládež zestárla. Osud ji zavál do různých stran. Stěží bychom však našli člověka, jenž by neuchoval ve vzpomínkách snahu Čechoslováků nedat Hitlerovi republiku bez boje.

Železničář Josef Vaněk pracoval jako hlídač trati, dnes bychom řekli signalista. Ve službě se střídal s dalšími zaměstnanci ČSD. „Původně jsme žili ve Znojmě. Když ale otec dostal nabídku bydlet v posledním strážním domku na trati Šatov – Retz, jenž se nacházel asi půl kilometru od státní hranice, přestěhovali jsme se. Z asi dvou tisíc obyvatel žilo ve vesnici tak deset, možná patnáct procent Čechů, většinou státních zaměstnanců, železničářů, financů a učitelů,“ vzpomíná železničářův syn, dnes třiaosmdesátiletý Jaromír Vaněk.

Před okupací bylo v obci velmi živo. Šatov se stal skladištěm materiálů na stavbu bunkrů ve směru na Chvalovice a Devět mlýnů. Vlaky sem přivážely tuny oceli, cementu i dřeva. Tady zažili Vaňkovi střety s ordnery. Dvacetiletí příslušníci německé rasy přebíhali do Rakouska, zabraného v té době fašistickým Německem. Tam se zúčastnili výcviku a v diverzi v noci chodili se zbraněmi na naše území. Při přepadu hnanické celnice tak zahynul poručík Otmar Chlup.

„Z rakouského území došlo také ke střelbě proti budově šatovské fary a kostelu. Ještě dlouho po roce 1945 byly vidět na střeše křidlice poškozené střelbou,“ popisuje J. Vaněk a dodává, že po obsazení pohraničí kvůli tomu obvinili našeho občana Aloise Rašku, že naopak on střílel z fary kulometem na německé ženy. Ordneři ho zmlátili klacky a pak dovedli na radnici. Další bití postoupil na gestapu ve Znojmě. „Dlouho ho vyšetřovali, avšak k činu, který neudělal, se nepřiznal. Po několika týdnech byl převezen do Vídně,“ říká J. Vaněk. Dalším, kdo okusil nový nacistický pořádek, se stal listonoš Vítek. Ordneři mu vyrazili předení zuby.

Na obranu proti německému útoku se budovalo pevnostní pásmo, ale v září 1938, kdy byla válka na spadnutí, bylo rovněž třeba ničit přístupové cesty. Ve snaze znemožnit vpád nacistů vlakem z Retzu zorganizovala Stráž obrany státu spolu s přednostou šatovské stanice Rudolfem Trachem vytrhávání kolejí pomocí dvou spřažených lokomotiv, které kvůli tomu přijely z Jihlavy. Dovezli si na to plochý nákladní vagón naložený pytli s pískem a svařenými kolejnicemi ve tvaru široce otevřeného V.

Toto téčko se podsunulo pod koleje. „Následným tahem byly vytrhávány hřeby držící kolejnice u pražců. Za půl dne se podařilo zničit asi kilometr trati,“ uvádí J. Vaněk.

O několik dní došlo k podpisu Mnichovské dohody. Bez kousku studu předali představitelé Francie a Velké Británie naše pohraničí Hitlerovi. Trachovi, kteří bydleli v prvním patře staniční budovy, sice zavčas utekli do vnitrozemí, ale po obsazení zbytku území si německá mašinérie dokázala rodinu najít. Bývalý přednosta zahynul v koncentračním táboře. Také Vaňkovi odešli do Znojma. „K bydlení jsme dostali dobytčí vagón. Nejprve zde, pak jsme žili asi měsíc ve vagóně v Jihlavě. Když nastala zima, byl otec přidělen do Okříšek. Tam už jsme bydleli ve vsi u jedněch lidí v podkroví,“ uvádí dnešní důchodce.

Jaromír Vaněk si našel místo poslíčka u pojišťovny Generali v Brně. Jako jeden z nejmladších zaměstnanců neunikl totálnímu nasazení ve výrobně zemědělského nářadí ve Vídni – Florisdorfu. „ Pracoval jsem s ukrajinskými dělníky. Hodinová mzda představovala šedesát feniků,“ konstatuje J. Vaněk. Bydlel sice v lágru plném štěnic, avšak odděleně, takže na rozdíl od Ukrajinců mohl po pracovní době chodit do města. Jednou při večerní procházce zaslechl klapot. Připomněl mu dětství, kdy s ostatními chodíval o Velikonocích s hrkačkou. Tady se ovšem nejednalo o velikonoční průvod, nýbrž o vězně obuté do dřeváků. Nasazený muž většinou pracoval na odpoledních směnách, kdy přinášeli formy na odlitky. Každá vážila přes 25 kg. Stále před sebou vidí ukrajinského kluka, jmenoval se Grigorii Popilňuk, jenž nosil formy v jeho těsné blízkosti. „Když já pouštěl formu na zem, mohl jsem ho zranit. Vynadal jsem mu a sliboval, že mu rozbiju hubu, když bude za mnou tak těsně chodit. Ona na to, že chce být schválně zraněn. Bylo jim šestnáct, když je nahnali do vagónů a odvezli na práci do Říše. Jednou mi Grigorij požádal, abych mu obstaral brilantinu na vlasy. Tak jsem mu ji donesl. Asi se chtěl líbit ruským děvčatům,“ vybavuje si J. Vaněk jednotlivé zážitky. Někdy i jemu šlo o život. Například v den, kdy parašutisté spáchali atentát na Heydricha, byl on s bratrem Miroslavem a kamarádem Robertem Virglerem na návštěvě ve Znojmě. Načerno a bez papírů. Až při návratu zpět se dozvěděli, co se v Praze stalo a jak tvrdá jsou bezpečnostní opatření. Naštěstí je nikdo nekontroloval. Jaromíra Vaňka potkal ve Vídni úraz. Když se uzdravil, začal pracovat v uhelném dole Ferdinand v Zastávce u Brna. Tady se dočkal konce války. Celý květen pak pomáhal při opravě mostu u Kralic, který vyhodili partyzáni. „Bylo třeba zprůjezdnit trať z Brna do Jihlavy,“ říká J. Vaněk. Na čas se ještě vrátil do dolů, ale později nastoupil opět u Generali. Po absolvování večerní ekonomické školy se stal účetním v JZD. Nyní žije ve Znojmě.

Vyprávění zaznamenal Eman Macoun, novinář

Jaroslav Buchtela

V březnu 1938 okupoval Hitler za okázalého nezájmu západních velmocí Rakousko. To mělo být výzvou i pro Československou republiku. Vliv rakouského anšlusu na československé Němce byl obrovský, věřili totiž, že Hitler bude dál uskutečňovat své zázraky bez boje. Evropská politická krize se agresivní politikou Hitlera prohlubovala.

Tehdejší československá vláda nedala na smýšlení našeho lidu, na výzvy KSČ a jmenovitě Klementa Gottwalda k odhodlané obraně republiky, a přes ubezpečování Sovětského svazu o poskytnutí pomoci došlo k mnichovské dohodě, k zabrání československého pohraničí a později k okupaci Československé republiky. Ovládnutím Československa se otevřela Hitlerovi cesta k porobení dalších evropských států a konečně k věrolomnému přepadení Sovětského svazu.

Až do pohnutých dnů a okamžiků souvisejících s okupací Rakouska, a tím i k aktivizování československých Němců vedených Henleinem, byla jihomoravská hranice nejklidnější částí našich státních hranic. Jejich ochranu zabezpečovali příslušníci vojensky organizovaného sboru finanční stráže, který v přenesené působnosti vykonával na silničních přechodech i pasovou kontrolu. Stejná situace byla i na státní hranici v úseku pod Znojmem, kde nejexponovanějším přechodem státní hranice ze Znojma do Rakouska byl přechod u silničního celního úřadu v Hnanicích. Zde jsme i v nejtěžších chvílích plnili služební úkoly a se zbraní v ruce jsme se společně postavili na obranu státu, jako při přepadení celnice v noci na 22. září 1938.

V oněch kritických dnech jsme museli být stále ve střehu a pohotovosti. Finanční stráž, která byla tehdy zároveň součástí Stráže obrany státu, konala obětavou a namáhavou službu, aby byla zabezpečena nedotknutelnost státních hranic.

Přípravy fašistů k otevřenému napadení naši republiky byly zřejmé mimo jiné i z toho, že jejich letouny zcela bezostyšně přelétávaly státní hranice velmi nízko nad zemí i těsně nad celní budovou. Jejich vojenští odborníci přitom zřejmě fotografovali naše území s obrannými postaveními. Jiní vojenští odborníci zaměřovali a zakreslovali naše obranná postavení ze stanovišť přímo za hraniční čárou.

Jen na dokreslení blahovolnosti postupu našich úřadů proti nastupujícímu fašismu a jeho organizátorům u nás uvádím, že v té době projížděl celním úřadem Hnanice do Rakouska předseda Sudetoněmecké strany Konrád Henlein, který na henleinovské schůzi ve Znojmě prosazoval takzvané karlovarské požadavky, směřující k rozbití Československé republiky. Znojemská policie ho pak doprovodila až na státní hranici k celnímu úřadu Hnanice.

V září 1938, kdy se rozhodovalo o osudu naší republiky a kdy politická a vojenská situace státu se zhoršila natolik, že šlo již o samu naši existenci, byla státní hranice i hnanická celnice vystavována přímému ostřelování a pak přepadena zfanatizovanými fašisty a členy freikorpsu.

Naproti tomu nám bylo přísně nařízeno, že žádná střela od nás nesmí dopadnout na rakouské území. Ministr vnitra tehdejší naší vlády již 20. září přikazoval ozbrojeným sborům v pohraničí klid zbraní a blahovolný postoj k nacistům. Celé naše pohraničí tím vydal nacistickému teroru. V té době bylo přepadeno mnoho celnic a četnických stanic a přitom zabito mnoho celníků, četníků, příslušníků policie i vojáků SOS. Přestože o obranu celní budovy nebylo z příslušných míst dostatečně postaráno, nesložili jsme zbraně, hranice republiky a celní budovy neopustili a se zbraní v ruce jsme byli odhodláni bránit nedotknutelnost našich hranic.Obrana hnanického úseku státní hranice a celní budovy sestávala z příslušníků finanční stráže a záložních vojáků přilehlých obcí. Když jsme po předchozích útocích nabyli přesvědčení, že to byl jen začátek, že přepadení se budou opakovat a že k odrážení těchto útoků máme nedostatečné obranné prostředky, zapůjčil velitel SOS hnanického úseku inspektor Chrástek 21. září večer své vlastní auto a několik příslušníků finanční stráže jelo do Znojma pro další zbraně a střelivo. Tam však ani na velitelství SOS, ani na posádkovém velitelství zbraně a střelivo pro nás neměli. Na zpáteční cestě v Havraníkách, kde byl ubytován jeden menší vojenský oddíl, sám velící podporučík vydal na potvrzení několik beden střeliva.

Po druhé hodině v noci na 22. září jsme hlásili telefonicky útok na celní budovu posádkovému velitelství ve Znojmě. S velitelstvím SOS jsme spojení nedostali. Když jsme poznali, že proti přesile celní budovu dlouho neudržíme, žádali jsme jak posádkové velitelství, tak i velitelství SOS, se kterým jsme pak spojení dostali, o rychlou pomoc. Když stále žádná pomoc nepřicházela a celní budova byla téměř obklíčena, byl vydán rozkaz k ústupu z budovy. Ústup jsme zahájili kolem páté hodiny až po bezvýsledném a marném dožadování pomoci, když další obrana budovy celnice postavené přímo na hraniční čáře, nebyla ani z vojenského hlediska nadále možná a účelná.

Četnický pohotovostní oddíl, který nám byl za velení četnického nadporučíka na naše opětovné žádosti o pomoc ze Znojma vypraven, nejel přímo do Hnanic, ale do prostoru mezi Hranicemi a Šatovem, a odtud postupoval směrem ke státní hranici.

Přitom byl jeho velitel, který se údajně v tomto prostoru od oddílu odloučil, nacisty zajat. Tak se stalo, že pohotovostní oddíl nám vlastně žádnou pomoc neposkytl. Přišel, až když jsme byli z budovy vypuzeni, možno i říci vykouřeni, neboť budova a přilehlé dřevníky již hořely.

Po našem ústupu k obci Hnanice, kde jsme se soustřeďovali, jsme se střetli se zpravodajským důstojníkem znojemské posádky poručíkem Otmarem Chlupem. Přijel proto, aby se přesvědčil o dané situaci na státní hranici a o celkovém rozsahu konkrétního přepadu celnice; proto postupoval se skupinou příslušníků finanční stráže příkopy podél celní silnice směrem ke státní hranici. Když se postavy postupujících začaly objevovat nad svahem, pod kterým byly až dosud před nepřátelskými střelami kryty, byl poručík Chlup zasažen střelou do hlavy a padl mrtev k zemi. Po této tragické události podplukovník Matějů, velitel SOS znojemského úseku, který se během té doby dostavil a byl o tom ihned vyrozuměn, vydal rozkaz od dalšího postupu směrem ke státní hranici upustit.

Do celní budovy jsme se pak vrátili až 3. října 1938. Našli jsme ji vypálenou a zcela zdemolovanou. Ze státního i osobního majetku, který jsme tam nechali, jsme nenašli prakticky nic. V kritických dnech nám nebyl dán žádný pokyn , abychom odstěhovali své rodiny a státní i osobní majetek do bezpečí. Rodiny se o to musely postarat samy. Avšak pro nedostatek dopravních prostředků v té době mohly odvézt jen nejnutnější nábytek a vybavení.

Když jsme po ústupu z našich původních hranic konali službu na nové hranici určené mnichovským diktátem mezi Příměticemi a Znojmem, hlásil se jednoho dne na celnici v Přímětcích velitel uvedeného četnického pohotovostního oddílu, vracející se z německého zajetí. Prohlásil, že kritické noci 22. září si při postupu ke státní hranici vyvrtnul v kotníku nohu a nebyl schopen další chůze a že při tom byl nastupujícími nacisty zajat.

Takový je pravdivý obraz společně prožitých kritických dnů a okamžiků v září 1938 na státní hranici v úseku Znojma, který byl podle prohlášení vojenských expertů Sovětského svazu, kteří tento úsek v době jednání o poskytnutí sovětské pomoci naší republice navštívili, z vojenského hlediska obzvlášť důležitý.

Chtěl jsem také ukázat, že jsme se jako příslušníci finanční stráže postavili se zbraní v ruce proti nastupujícímu fašismu a nacismu, což si podle popsaných událostí vyžádalo na Znojemsku svoji první oběť. To jsme ještě nevěděli, jaké další oběti pro naše osvobození z fašistické poroby v příštích letech přinesou naše národy, ale později také především lid Sovětského svazu.

Jaroslav Buchtela, tehdy Znojmo

Jaroslav Urban

Naše rodina se přistěhovala do Lukova v roce 1929. Lukov tehdy byla německá obec. Lidé tenkrát ani nevěděli, co jsou Sudety. Češi, Němci, všechno šlo dohromady. Nebyly žádné strkanice, až vylezl Henlein a Hitler. Pak už neplatilo, že jsme jedna rodina. Na Čechy byl udělán hon, úplná štvanice, tlak politický, šibenice na vratech a dejte se k Němcům. Já jsem ročník 1919, a tak hned tady byly odvody. Tak jsem ze Znojma utíkal. Za Znojmem byl železniční přejezd do Přímětic a u něj blízko závora – hranice. Na druhé straně závor stáli lidé a říkali: „Kam jdete, kam utíkáte, my jsme tady bez práce.“ Oni šli druhý den do Znojma do práce, a my jsme šli pracovat na silnici. Z Jaroměřic na Třebíč, za hrst zatuchlé rýže. Potom jsme se dostali až na České Budějovice, ale jaké bylo naše zklamání. Vesnice kolem Českých Budějovic byly také německé a zase všude „Dejte se k Němcům!“ Žádná podpora odnikud nepřicházela. Nikdo nám nic nedal a ani pes po nás neštěkl. Nerad vzpomínám na válku a všechen ten blázinec, co jsme prožili. Zúčastnil jsem se odboje ve skupině Jana Žižky z Trocnova a dočkal jsem se konce války. Po válce jsme se vrátili nazpět do Lukova. Dům byl poničený a vyrabovaný, tak jsme začínali úplně znova. Hitler „nastěhoval“ deset milionů lidí do plynu a co lidí jako vojáků padlo a co jich obyčejných bylo ve válce zabito. To všechno byl trest za to, že nás zradili ti, kterým jsme věřili. A dnes? Náš velitel – armádní generál – se musí v hrobě obracet, kam to vedeme.

Jaroslav Urban, tehdy Lukov

Otto Marek

Narodil jsem se v roce 1923 ve Znojmě na náměstí Svobody 10 ( dnes Horní nám.). Otec mi zemřel v r. 1925 na následky zranění utrpěné ve světové válce. Matka se znovu vdala v r. 1928 za vdovce, který pracoval jako řidič záchranné stanice v Horní České. Do obecní školy jsem chodil na Dolní Českou a později do Masarykovy kolonie. Měšťanku jsem vychodil na „Rapénce“ – vedle Žižkových kasáren. Čtvrtou třídu jsem ale navštěvoval na Otakarově náměstí. V r. 1938 jsem začal navštěvovat veřejnou obchodní školu, kterou jsem však po okupaci Znojma Němci nedokončil.

Můj nevlastní otec byl velký sokol, a tak i já jsem od první třídy obecné školy chodil cvičit do Sokola. Jako dorostenec jsem se v roce 1938 zúčastnil sletu v Praze.

Nyní, co se týče našich vztahů s Němci. Do roku 1935-1936 jsme žádné rozdíly necítili a nedělali.. Až po nástupu Henleina a jeho SdP začaly půtky s jeho přívrženci, které v roce 1938 mnohdy končily inzultacemi. V té době jsme bydleli u Jubilejního parku u domácího, který byl zarytý Němec, jmenoval se Nus. Byl prý po záboru Znojma nějakým významným německým funkcionářem. Proto musel otec po okupaci Znojma ujet. V lednu 1939 jsme i my museli nuceně ze Znojma pryč a přestěhovat se do Brna, kde otec znovu pracoval u Červeného kříže – v záchranné stanici. Já jsem však měl problémy, musel jsem ve Vídni na čsl. konzulátě optovat a žádat o čsl. pas. Můj zemřelý otec, jako znojemský rodák byl po záboru Znojma zahrnut do německého katastru. Po různých těžkostech se vše nakonec zdařilo a i já jsem mohl s rodinou odjet do Brna.

Do školy jsem v roce 1939 již nenastoupil, a proto jsme šel do učení. Nastoupil jsem do obchodu pana Karla Coufala, Znojmáka, který rovněž musel ze Znojma uprchnout. Měl obchod s textilem v Brně, v Michelské ulici. Po vyučení v r. 1942 jsem u něho krátce pracoval jako příručí. Na jaře 1943 jsem dostal jako mnoho mých vrstevníků předvolání na pracovní úřad a v březnu 1943 jsem byl totálně nasazen jako pomocný dělník na různé stavební a odklízecí práce v působnosti pracovního úřadu v Mnichově. Tam jsem pracoval až do konce války. Zažil jsem toho moc špatného, bombardování, hlad a zejména různé šikanování. Ale nakonec jsem všechno přežil. V únoru 1945 jsem po jednom bombardování utekl domů do Brna a až do konce války se ukrýval. Na podzim 1945 jsem narukoval na vojnu a to na dva roky. A tak díky Němcům a Hitlerovi jsem přišel o celé své mládí. Nemohu proto souhlasit, aby se Němcům vše odpouštělo a na vše zapomnělo.

Marek Otto, tehdy Znojmo

Miroslava Vrbová

Vyhnáni byli moji prarodiče, Luisa a Antonín Linkovi, majitelé české okurkárny ve Znojmě, kteří, jako již osmdesátiletí, museli opustit svůj dům během jediné noci – nacisté jim nařídili vše vyklidit během málo hodin. Tím se zmocnili výhodného objektu. Bylo to v době, kdy můj otec byl zavřený a strýc byl mimo Znojmo. Pomáhala jim moje maminka Miroslava Šmejkalová, u níž pak ještě nějaký čas bydleli. Také můj otec byl svým způsobem vyhnán, protože mu byla odebrána možnost nadále provozovat stavební podnik, a tak se musel uchýlit na Slovensko. Mně bylo tenkrát teprve čtrnáct let, ale protože rodiče chtěli, abych studovala na českém gymnáziu, odvezli mne počátkem roku 1939 do Brna. Zde jsem, poznala řadu dalších uprchlíků z různých okupovaných a zabraných oblastí. Nás na tomto brněnském uprchlickém gymnáziu spojovaly prožité hrůzy z nuceného a vyčerpávajícího opuštění našich domovů, často provázených rozpadem rodiny.

Neměla jsem možnost získat propustku a tak jsem skoro tři roky nesměla navštívit domov ve Znojmě. Nejhůř však na tom byla moje maminka, která zůstala po celou dobu ve Znojmě sama, protože někdo se musel starat o rodinný majetek. Žila zde velice osaměle, musela také nastoupit do práce, v čemž jí pomohli její němečtí přátelé, kteří ji zaměstnali v kanceláři jako účetní úseku vyžadujícího speciální znalosti. Bylo samozřejmostí, že dostávala pouze základní potravinové lístky pro Čechy a nesměla se vzdalovat ze Znojma. Dokonce jí nebylo povoleno zúčastnit se pohřbu, když jí zemřela ve Vídni její starší sestra. Veškerá její korespondence, stejně jako ostatních Čechů, byla nejen přísně cenzurována, ale často zadržována. O nějakém kontaktu s dcerou – tedy se mnou – nebo s manželem, nemohlo být ani řeči, ani zdání. I na nákupy musela docházet pouze do českých, omezeně zásobovaných obchodů na vzdáleném konci města, kde si Češi nejen vyměňovali informace o světě, ale si i nezištně vypomáhali, bylo-li třeba. Já jsem byla po maturitě v roce 1943 nasazena na práci v Německé říši, kde jsem byla rok a půl, tedy až do konce války.

O tomto mém nedobrovolném pracovním nasazení v Říši, mém totálním nasazení, jsem podala potřebné svědectví, otištěném jako součást dokumentu vydaném Svazem totálně nasazených. Náš život – život novodobých otroků Říše, by se v mnohém dal přirovnat pouze k životu v koncentračních táborech, který naše generace poznamenal nesmazatelně až do konce života.

Teprve v roce 1945 jsem se opět ve Znojmě sešli. Vrátili se i moji prarodiče ještě před smrtí domů, ale ne do svého domu, který byl zcela vybombardován, a tak se do něj nemohli vrátit a nastěhovat. Okurkárnu založili moji předkové již v roce 1860.

Miroslava Vrbová – Smejkalová, tehdy Znojmo

Karel Jirka

Narodil jsem se roku 1924 ve Znojmě a do roku 1938 jsem s rodiči bydlel ve Vranově n. Dyjí. Otec byl vesnický krejčí, matka švadlena. Ve Vranově jsme měli malý domek o dvou místnostech. Od roku 1937 se množily výzva a nátlak, abychom opustili Vranov. V noci k nám na dvorek přicházeli neznámí lidé, bušili na okna, svítili do místnosti baterkami a vykřikovali, abychom odešli. Později jsme nacházeli na dvorku listy s německým textem: „Táhněte pryč, zde nemáte co pohledávat.“

Matka odešla s mým mladším bratrem a se mnou dva dny před záborem do Moravských Budějovic, kde jsme našli nocleh u paní Řídké. Otec za námi přišel v noci, která předcházela záboru. Byl celý zkrvavený, s roztrhanou košilí a porvaným sakem. Přivezl sebou nejnutnější nábytek a peřiny. Přestěhovali ho ustupující vojáci, kteří mu také poskytli ochranu před běsnícími ordnery. Za několik dní jsme se přestěhovali do skladu s kamennou podlahou, za nímž byla malinká místnůstka na spaní. Teprve po třech letech jsme našli ubytování ve dvou místnostech ve vedlejším domě.

Asi po měsíci chtěla matka z Vranova přivézt potřebné věci, které jsme tam museli nechat. Byla však vyhnána s tím, že ve Vranově nemá co pohledávat. Teprve v dalších letech, kdy bývalí ordneři byli odvedeni na vojnu, jsme mohli náš domek na propustku občas navštívit. V domě bydlela cizí žena a děda ve svém výměnku.

Z Vranova se před záborem prakticky všichni Češi museli odstěhovat (asi 100 osob). Pouze dvě rodiny zůstaly. Jejich synové byli v prvních dnech záboru surově do krve zmláceni.

Také moje manželka a její sestra musely opustit svůj domov Ve Vilémově u Kadaně. Tchán tam byl přednostou stanice. Tamní učitelé přespávali v posledních dnech ze strachu před Němci na stanici. Z Vilémova odešli před okupací všichni Češi.

Karel Jirka, tehdy Vranov n. Dyjí

Marie Králová

Můj otec žil od roku 1924 v Šatově, tam také založil v roce 1929 rodinu. Otec byl zedníkem v místní šamotce, matka se starala o rodinu. Chodila jsem do Sokola a do české školy. V Šatově byli Češi v menšině. Většina Němců se postupně stala členy Henleinovy strany, protože ti, kteří do ní nevstoupili, byli označováni za zrádce.

V roce 1938 už docházelo k štvanicím proti Čechům, k ničení českého majetku, přepadávání českých stráží. Nadávky byly na denním pořádku. V noci nás party Němců budily, prohledávaly domky, vyhrožovaly nám, vytloukali okna a vůbec ničily naše obydlí. Proto jsme se rozhodli utéct do vnitrozemí. Otec byl mobilizován, tak matka utekla s námi dvěma dětmi a se sousedkou s jedním dítětem za deště v noci. Měli jsme sebou jen malý kufřík. Museli jsme opustit náš nový domek a vše ostatní nechat na místě, nábytek i malé hospodářství. Po válce jsme se vrátili do našeho domku, který byl sice neudržovaný, ale ne devastovaný, jako byly jiné domky opuštěné Čechy.

Marie Králová, tehdy Šatov

Věra Blažková

V roce 1938 mi bylo jedenáct roků a mé sestře tři. Živě si pamatuji, jaký strach prožívali moji rodiče, co s námi bude. Otec byl vrchní respicient finanční stráže a bydleli jsme v Hnanicích u Znojma na celním úřadě. V té době někteří financové a vojáci, mezi nimi i můj otec, tábořili v lese a střežili naše hranice. Napadali je ordneři a příslušníci německého freikorpsu. Při jedné přestřelce byl náš známý poručík Chlup zastřelen. Pochován je v Brně.

Jednoho dne přišel otec domů a sdělil nám, že musíme okamžitě pryč. Odjely jsme tedy s maminkou k babičce na Hanou, kde jsme bydlely několik měsíců. Za pár dní se maminka vrátila do Hnanic, aby odvezla nábytek a bytové zařízení. Prádlo, kožich a nábytek v kuchyni tam tatínkovi ponechala. Ten den, co maminka byla v Hnanicích, hlásili v radiu, že Němci v noci hodili na celní úřad do sklepů granát, protože se domnívali, že jsou tam schované všechny rodiny financů. Prožívala jsem hrozné chvíle, neboť jsem si myslela, že rodiče na úřadě spali.

Odpoledne jsem maminku přece jen čekala a jaká byla moje radost, když se vrátila. Maminka i všechny rodiny odjely a spaly ve Znojmě. Vše, co zbylo na celním úřadě, bylo pryč a věci uschované ve Znojmě ve stodole byly ukradeny nebo rozbity. A tak jsme museli začít znovu.

Věra Blažková, tehdy Hnanice u Znojma

A.P.

Také já patřím mezi vyhnané v roce 1938 z našeho pohraničí, a to ze Šatova. Bylo mi devět let, ale pamatuji se, jak mě otec musel vodit do školy, protože nás Čechy byli henleinovci klacky, házeli po nás kameny a nadávali nám. Nemohu ani uvádět ta slova, která na nás volali. Utíkali jsme jen s tím nejnutnějším, každý nesl svůj uzlík. Nábytek a všechno zařízení jsme ve vlastním domku nechali a utíkali jsme k matčině sestře do Pavlic. Odtud jsme šli všichni do Okříšek a pamatuji se, že když nám matka jakž takž uvařila, že jsme jedli na bedně a seděli na zemi. Byli jsme tři kluci a rodiče nad námi stáli a plakali. Po čase nám známí půjčili nábytek, než jsme si něco pořídili. Otec pracoval na dráze v Okříškách.

V roce 1945 hned po osvobození se šel otec s mým bratrem podívat na náš domek. Jaké však bylo jejich překvapení – podlahy vytrhané, na půdě vyřezané trámy. Němka, co tam bydlela, říkala, že neměla čím topit, takže to vyřezala. Náš nábytek tam také nebyl, no prostě nic. Museli jsme celý domek opravovat, aby nám nespadl na hlavu, a nikdo nám nedal ani korunu. Nemohu na to všechno nikdy zapomenout.

Ještě bych chtěl připomenout, že bratr byl při odsunu Němců na vojně. Jezdil s transporty, které vezly odsunuté Němce. Nikdy však neříkal, že by se s nimi špatně nakládalo.

A.P., tehdy Šatov

Bohumil Čech, Oldřich Olejník

Můj strýc Bohumil Čech žil s rodinou od roku 1923 nejprve v Dolenicích u Moravského Krumlova a od roku 1928 pak v Bezkově u Znojma. Byl řídící učitel na jednotřídce, ppor. ruských legií, člen Sokola, ČSČK, hasičů a skautský vedoucí. Bezkov byla ryze česká obec a kdyby nebylo naprosté blízkosti hranic (asi 5 km) a budování pevnůstek v roce 1937, ani bychom nevěděli, že se něco děje. Od ledna 1938 ale i sem dolehla nervozita a zprávy o henleinovských provokacích v blízkých německých obcích.

Po zabrání poněmčených obcí (Podmolí, Lukov a další) byly zabrány i obce ryze české, a tím byl Bezkov odříznut od republiky a spojen s ní jen jednou lesní cestou. Strýc byl na této cestě zatčen a odvlečen do Znojma, kde byl vězněn přes protesty, že byl vlastně unesen z čs. území. Teprve po čtyřech dnech byl propuštěn. Po opravách hranic získal Bezkov přijatelné spojení s republikou.

Druhý můj strýc Oldřich Olejník žil od roku 1930 v Břeclavi. Byl ředitelem pobočky Královopolské spořitelny, členem Sokola a SK Břeclav (Stadion ředitele Olejníka) a vůbec to byl společensky významný člověk. Německé provokace začaly hned v roce 1933, od roku 1935 se stupňovaly a od konce roku 1937 již byly zcela neúnosné. V Břeclavi byli např. Češi shazováni z chodníku, protože dobytek musí chodit po silnici! Rodina ještě před příchodem německé armády odešla do Bystřice pod Hostýnem, strýc sám zůstal ve spořitelně, byl však okamžitě henleinovci zatčen, byt byl vykraden a zapečetěn. Asi po dvacetidenním věznění byl strýc vyhoštěn do vnitrozemí.

Za Bohumila Čechy, tehdy Bezkov u Znojma, Oldřicha Olejníka, tehdy Břeclav, Vladimír Valeš, synovec, tehdy Moravský Krumlov

Jaromíra Šofrlová

Můj muž učil v Milíčovicích u Znojma. Nemohu říci, že bychom v normální době byli nějak od Němců pronásledováni. Jiné to bylo v čase, kdy měly být Milíčovice zabrány a manžel musel narukovat na vojnu. Tehdy jsem ve škole zůstala sama se dvěma malými synky. Měla jsem strach z ordnerů a jednou nám někdo házel do oken kamení.

Den před zabráním Milíčovic si manžel vzal volno a na kravském potahu nás odstěhoval do vedlejší vesnice Žerůtek. Po návratu z vojny dostal umístěnku v Mikulovicích.

Tajemníkem v Mikulovicích byl kolaborant Květoň. Brzy se tam na pokyn pana hejtmana a Květoně začala zřizovat německá škola. Vybrali si naše dva syny, aby se jako první do této německé školy přihlásili. Nátlak na manžela dělali několik měsíců. Mně pan hejtman ohmatával lebku a rozhodl, že jsem německý typ, a proto musí synové chodit do německé školy. Já se narodila ve Štěpánově u Olomouce z českých rodičů. Když pak manžel rázně odmítl dát děti do německé školy a zdůvodnil to tím, že je český učitel a že děti do německé školy nedá, okamžitě byl ze zaměstnání propuštěn a ředitelství mělo příkaz nevydat dětem vysvědčení, aby nemohly být nikde přijaty do české školy.

Byli jsme pak dlouho bez prostředků. Psali jsme do Prahy na různé instituce, jaké bezpráví se nám přihodilo, ale nedostali jsme nikdy žádnou odpověď. Po několika měsících byl manžel konečně umístěn do Želatovic u Přerova.

Jaromíra Šofrlová, Milíčovice u Znojma

Karel Mossbeck

Vyučil jsem se řezníkem. Po mnichovském diktátu byla moje rodná obec postoupena Rakousku. I nadále jsem se hlásil k české národnosti a neskrýval své vlastenecké postoje, proto jsem byl přinucen odstěhovat se do nedalekých Blížkovic v protektorátu. Mí rodiče zůstali v Sudetech. I v novém bydlišti jsem se musel skrývat před pronásledováním německých obyvatel, kteří po mně pátrali. Až do roku 1942 jsem se ukrýval v jedné rodině a o mém úkrytu věděli pouze 4 lidé. Od roku 1942 jsem se aktivně zapojil do ilegální činnosti v partyzánské skupině HYBEŠ. Mým úkolem, mimo jiné, bylo zajišťovat zásobování 28 lidí – ilegálních pracovníků. Skupina prováděla také diverzní akce na ostravském nádraží i jinde. Jako jedna z mála měla to štěstí, že pátrání gestapa po její činnosti bylo neúspěšné, a tak se dočkala konce války.

Hned v roce 1945 jsem nastoupil vojenskou službu u pohraniční stanice ve Vranově nad Dyjí. Zde jsem také bydlel se svou rodinou. V roce 1947 jsem vstoupil do KSČ a pracoval v Hospodářském družstvu ve Znojmě. Po únoru 1948 jsem na protest proti politice KSČ ze strany vystoupil. Od této doby začalo pronásledování nejen mé osoby, ale i mé rodiny. Především bylo využito té skutečnosti, že mí rodiče odešli v roce 1945 do německého Heidelbergu a bratr do Stuttgartu, takže jsem byl označen za politicky nespolehlivého a čs. vojáky vystěhován do Šafova. Protože toto bydliště bylo příliš blízko státní hranice, tak byl vojáky znovu proveden stěhovací manévr až na školní statek do Kelč u Valašského Meziříčí. Zde jsem byl dne 26. března 1955 zatčen a 4. srpna 1955 rozsudkem Místního lidového soudu ve Valašském Meziříčí odsouzen za vymyšlené obvinění z rozkrádání socialistického majetku (údajně manko 1550 Kč). V roce 1958 mi byl trest snížen na 7 roků vězení a já byl dnem 1. října 1958 z vězení po 3,5 letech propuštěn na podmínku.

Po návratu z vězení jsem žil s rodinou v obci Choryně u Valašského Meziříčí a pracoval jako dělník. Na inzerát jsem odešel s rodinou na Státní statek v Rychnovské Lhotce.I nadále jsem byl pod stálým dohledem StB. Na tomto pracovišti jsem působil až do roku 1991. V současné době žiji v Rychnově nad Kněžnou.

Kamil Mossbeck, dříve Vranovská Ves

Oldřich Sedlmajer

Byli jsme vyhnáni (já jako desetiletý a matka jako vdova) ze Znojma a byli nuceni tam zanechat většinu bytového zařízení a ostatních věcí. Dosud se nám nikdo z SRN neomluvil, ani neprojevil snahu o odškodnění. Ba naopak, Sudeťáci dnes vyslovují nehorázné požadavky na své vlastní odškodnění, což je nutno rozhodně odmítnout.

Oldřich Sedlmajer, tehdy Znojmo

František Oliva

Sloužil jsem na vojně na jižní Moravě. Byl jsem četařem a snažil jsem se být nejlepším. Možná, že jsem jím byl, poněvadž pplk. Matějů si mne zvláště oblíbil, se svými názory se mi svěřoval, což jsem poznal při jednání s ním.

V sousedním Rakousku se tehdy silně rozrostl nacismus a ten se od roku 1935 prodíral i k nám, do našich poněmčených krajů. Bezpečnostní či vojenská služba vyžadovala v tomto pohraničním území obzvláštní vypětí, námahy a ostražitosti. Němci otevřeně i skrytě osnovali vzporu proti republice s požadavkem odtržení zněmčených krajů.

13. března 1938 obsadil Hitler Rakousko. Bylo zřejmé, že jsme teď na řadě my a že nás čeká střetnutí s nepřítelem.. Němci již otevřeně nám to dávali najevo a noční služby v německých pohraničních obcích byly nebezpečné. Dne 21. května 1938 jsem dostali telefonický rozkaz k provedení pohotovosti jednotek SOS a obsazení hranic. Jako velitel čety SOS jsem hlásil všechna pozorování a situaci. V pohotovosti SOS jsme zůstali do 14.6.1938.

Pak 19. září 1938 jsem opět dostali přísný rozkaz k pohotovosti. Byl jsem tehdy ve Znojmě se strážmistrem Uhlířem se čtrnácti zatčenými Němci. Rychle jsem ukončili výslechy a vrátili se do Jaroslavic, kde jsem převzal velení čety SOS, avšak s malým stavem, neboť Němci a někteří, co se vydávali za Čechy a byli zařazeni do SOS, prchli přes hranice do Rakouska k Hitlerovi. Všechny pohraniční obce byly jako na povel většinou vylidněny. Doma zůstali jen starci, stařeny a nemocní; ti na noc zalézali do sklepů. V opuštěných domech řval dobytek hladem a psi strašně vyli, jako by měla přijít potopa.

Hlásil jsem událost veliteli, který nařídil zesílení čety družstvy: Dukovany, Rouchovany, Miroslav, Lechovice a Prosiměřice. I v těchto posilách, hlavně z Lechovic a Prosiměřic, byli zařazeni Němci, kteří většinou při výkonu služby polních stráží zběhli.

Ozbrojené německé tlupy, utvořené z uprchlých Němců, tzv. freikorps, přepadaly naše polní stráže SOS za použití palných zbraní a granátů. Takové přepady a boje se odehrávaly v noci v době od 23. až asi do 28. září 1938.

Tlupy freikorpsu zkoušely zmocnit se bojem obce Jaroslavice tak, jako se zmocnily obcí Ječmeniště a Hnanice, kde vyplenily, zpustošily a třaskavinami silně poškodily celní budovu. Během bojů padl por. pěch. Chlup, npor. František Vlach, okresní četnický velitel ze Znojma, byl zajat

Za bojů u Jaroslavic se zvláště vyznamenalo družstvo Dukovany. Já se strážm. Koutným a Čudou jsme byli lehce raněni. Situaci jsem hlásil svému veliteli. Ten pak jel se mnou na celní úřad v Hnanicích, který byl za pomoci vojska dobyt. Byla to hotová spoušť. Vše, co bylo v bytech financů, bylo vykradeno nebo rozbito napadrť, obrazy na stěnách rozbity nebo rozstříleny a ve středu budovy zel velký otvor, skrz stropy i střechu, jako od nějaké miny.Odcizené věci, jako koupací vany, kusy nábytku apod., se ještě válely v příkopech na rakouském území.

Po Mnichovské dohodě jsem opět přijel s hlášením do Znojma. Velitelství bylo za vojenskou nemocnicí. Po formálním hlášení mě velitel vzal do své kanceláře, aby mi vyplatil žold pro mužstvo. Přitom jsem viděl, že je sklíčen. Řekl jsem proto: „Měli jsme přece bojovat, nedat se, je to pro nás potupa.“ Pplk. Matějů vstal ze židle, vzal mne pod paží a vedl ke stolu, kde měl prostřenou mapu republiky, a ukazoval, jaká území ztrácíme. A řekl: „Kamaráde, měli jsme sami i bez zrádců“. Pak se ptal: „ Co dělá a co tomu říká mužstvo a ostatní, jak to přijali?“

Hlásil jsem mu, že rozhodnutí přijali většinou s opovržením, neboť jsou na boj připraveni, zvláště družstvo z Dukovan. Pak jsem mu hlásil příhodu, která se po vyhlášení Mnichovské dohody odehrála v Hrádku u vojska v 2. sledu.

3 rota 11. hraničářského praporu ze Zlatých Moravců, která byla za námi v Hrádku a které velel znamenitý důstojník škpt. Lískovec, nastoupila i s kuchaři a kancelářskými pomocníky pod velením ppor. Hromádky a četaře Kožnara a odpochodovala ke státní hranici s úmyslem strhnout ostatní jednotky k boji proti Němcům, kdyby se pokusili o vpád na naše území. Tedy byla vůle k boji a snaha nevydat Němcům jen tak lehce ani píď půdy. Jejich heslem bylo: Neustoupíme, nedáme! Vojáci a nižší důstojníci v rotě byli výhradně Slováci z Dětvy. Teprve po dlouhé domluvě se podařilo škpt. Lískovcovi vrátit rotu zpět do Hrádku.

Ve Znojmě jsem pak mluvil s pplk. Matějů naposledy 8. října 1938 v Katolickém domě, kde byl umístěn pohotovostní oddíl. Tam mně vydal dispozice pro ústup do Višňového, který měl být proveden dne 9. října 1938, a nabádal k největší opatrnosti. Dobu ústupu určil na 10. hodinu. Já jsem však namítal, že Němci začnou s postupem ráno. Proto změnil rozkaz k ústupu podle mého rozhodnutí a situace, jaká nastane dne 9. října 1938.

Cesta autem pohraničím ze Znojma do Jaroslavic byla smutná. Jeli jsme opuštěnými obcemi a občas jsme potkávali hloučky vojáků vracejících se z pevnůstek. Večer jsme nespali. 9. října 1938 ráno o 6. hodině vyhodili Němci třaskavinou železniční závory a uzávěry na silnicích Jaroslavice – Pernhofen – Zwigendorf a Gross Kadoltz. Jejich šedé pancéřové vozy se vyvalily po těchto třech silnicích.

Dal jsem nastoupit četu, která byla na kopci v zámku, a pozorovala postup Němců od hranic. V sevřeném a spořádaném útvaru jsme pak odpochodovali z Jaroslavic. Když jsme byli za obcí, zvonili Němci umíráčkem, někteří naši vojáci se zlobili, že zvoní nám, ale oni zvonili svým.

Aby nás nedojeli, měli jsme na silnici Jaroslavice – Hrádek pevnou překážku (zátaras) z vozů a strojů, pevně sdrátovaných a řetězy spojených, pevnými zámky uzamčených. Za překážkou jsme nechali naši hlídku na motocyklech: vojíny Roberta Hercoga a Oskara Haske, oba z Miroslavi. Měli za úkol vyčkat příchodu Němců a pak se vzdálit, upozornit nás, abychom nepadli do zajetí a nebyli vydáni na pospas týrání ordnerům a zfanatizovaným náckům.

Za Hrádkem byla druhá překážka a za ní už čekala naše vozidla: 2 auta nákladní, 6 osobních a 8 motocyklů. Všichni jsme nasedli a kolona se dala do pohybu. Ustupovali jsme přes Božice, Čes. Křídlovce, Filipovice, Borotice, Lechovice, Práče, Prosiměřice, Vítonice, Želetice, Domčice a Horní Dunajovice do Višňového – asi 39 km.

Německé obce, kudy jsme projížděli, byly již připraveny na uvítání okupantů. Silnice byly posety trávou a kvítím, po obou stranách v obcích stály špalíry obyvatelstva, školních dětí, hasičských sborů a spolků. Pořádek udržovali ordneři a hasiči v černých gumácích a vysokých botách. Všichni měli praporky, domy byly vyzdobeny prapory s hákovým křížem a standartami. V každé obci byly slavobrány: „Wir danken unserem Führer!“, nebo „Wir danken unserem Befreiern!“.

Při přiblížení naši kolony k Božicím a Českým Křídlovicím počali Němci vyzvánět všemi zvony. Kapely spustily hymnu Deutschland über alles! A při vjezdu kolony do obce počali všichni mávat praporky a šíleně řvát: Heil! Řečník mačkal papírek a čekal, až některé auto zastaví. Vtom však zjistili, že jsme to my v uniformách vojenských a četnických. Volání slávy se změnilo ve výkřiky: „Fuj! Fuj! Da sind die Tschechen! Tschechische Hunde, tschechische Horde!“ a jiné nadávky a nejeden kámen dopadl i na nás. Když jsme se ohlédli v Práčích po hasičích, hrozili nám sekerkami. Ustupovali jsme velmi pomalu, ale jinak k násilnostem nedošlo. Ale byli jsme připraveni na vše. Tu jsem poznal, jak by se nám vedlo, kdybychom šli pěšky s batohy na zádech. Tak jak některým jednotkám, zvláště četníkům, kteří byli přepadeni, odzbrojeni (za pomoci vojska) a ztýráni a okradeni.

Podle rozkazu jsme postavili polní stráže na křižovatkách v Žeroticích, u Tvořihráze, v Horních Dunajovicích, v Trstěnicích a u Višňového. Němci však postupovali bez ohledu na vytčenou demarkační čáru a obsazovali české obce, až narazili na hlídky SOS. V mém úseku obsadili Tvořihráz, Domčice, Morašice a Skalici; v sousedním úseku tvořihrázký les, Kuchařovice a Citonice, z druhé strany Dobřínsko.

Když došlo hlášení hlídek, že Němci postupují a pokoušejí se obsadit Horní Dunajovice, nařídil jsme nástup poločety a s nákladním autem jsme přijeli k obci. Kolem obce byly postaveny naše hlídky a já za doprovodu šstrážm. Oldřicha Čudy jsme vjeli osobním autem dovnitř obce. Nechal jsem od prvého německého pancéřového vozu zavolat německého velitele. Po chvilce přišel důstojník, který se představil jako npor. dr. Lorisch, zřejmě záložník. Sdělil, že zavolá velitele, a po chvíli přivezl od Želetic pancéřový vůz dva německé důstojníky, z nichž se jeden představil jako místní velitel, hejtman von Zerschau, a druhý poručík Stohlen. S nimi přijel starý rakouský četník v modré rakouské uniformě, o němž jsme zjistil, že to byl velitel stanice v Želeticích. – Schebesta. Aby se mnou jednali, představil jsem se jako poručík. Byl jsem v četnické uniformě. Podle mapy jsem německému hejtmanovi vysvětlil a dokázal, že přestoupili stanovenou demarkační čáru, že obsadili české obce neoprávněně, a žádal jsem důrazně, aby svým jednotkám dali rozkaz k uvolnění obcí Hor. Dunajovice a Domčice. Uvolní –li obce, nebudu jejich zavinění dále hlásit. Když jsem hejtmana přesvědčil, že jde o české obce, dal rozkaz k ústupu. Při ústupu jednotek přišel k nám jistý Němec, který bydlel s rodinou v Žeroticích. Žádal hejtmana, aby obsadil obec Žerotice, že tam jsou tři německé rodiny a tyto jsou českým obyvatelstvem velmi terorizovány a utlačovány. Němec lomil rukama a naříkal. Měl jsem vážnou obavu, aby hejtman neodvolal svůj rozkaz, a proto jsem se ihned rozhodl, aby se mnou zajel do Žerotic a přesvědčil se sám, že údaje jsou falešné. Nejprve se zdráhal, ale když jsem prohlásil, že bude pod mou ochranou, zajeli jsme i s por. Stohlem do Žerotic. Tam jsem dokázal falešné a zkreslené udání onoho Němce. Hejtman si odplivl a odjeli jsme zpět k Želeticím.

Obyvatelé osvobozených obcí jásali. Ihned jsem nechal postavit závory a překážky, abych zdůraznil demarkační čáru. Pak jsem opět zajel na německou stranu, nechal zavolat hejtmana a žádal o uvolnění obcí Tvořihráze, Morašic, Skalice a Kuchařovic. Hejtman se vymluvil, že obce nejsou v jeho úseku, ale že bude záležitost hlásit, a stanovil den a hodinu schůzky v Želeticích.

Po tomto úspěšném zásahu jsem se vrátil do Višňového, kde mne již čekal pplk. Matějů. Blahopřál mi k úspěšnému odsunu z Jaroslavic do Višňového a k tomu, jak se mi podařilo Němce přimět k vyklizení obcí.

Objížděli jsme pak další úsek a vždy žádali německého velitele. Bylo to před Morašicemi, Skalicí, Tvořihrází. Pouze u obce Polanky přijel německý hejtman, který odpíral s námi jednat. Jeho hlídky po obou stranách silnice měly asi o něho obavu, poněvadž stále na nás mířily kulomety.

Navázali jsme proto spojení s obsazenými českými obcemi pomocí civilních hlídek. Tyto obce, neprávem Němci obsazené, vyslaly svoje deputace k pplk. Matějů, který v jejich čele intervenoval u Zemského úřadu v Brně a u Zemského vojenského velitelství v Brně. Svým osobním vlivem při jednáních nese pplk. Matějů hlavní podíl, že obce Dobřínsko, Skalice, Morašice, Tvořihráz, Kuchařovice a Citonice byly při konečném řešení hranic v listopadu 1938 z německého jařma osvobozeny.

V přechodně obsazených obcích Němci české obyvatelstvo zatýkali a týrali, takže mnoho lidí uprchlo. Státní znaky republiky, Sokola, Orla apod. byly z budov odstraněny, kamenné znaky vysekány, okna vytlučena a inventář vykraden. Nejvíce řádili ve Tvořihrázi a Dobřínsku.

Za zmínku též stojí, že po obsazení Želetic, kde byly asi jenom čtyři německé rodiny a ostatní obyvatelstvo bylo české, nechal velitel četnické stanice Meister Schebesta odstranit z budovy stanice mramorovou desku, zasazenou na paměť úkladně zavražděného velitele stanice prap. Klementa Floriána a jeho manželky Marie. Oba byli zastřeleni zločincem Ellingerem v roce 1929.

V říjnu 1938 se stala tragická událost v lese u myslivny Jankovec (mezi obcemi Vran. Ves a Kravsko). Němci překročili v lese Vozrakovec demarkační čáru a postupovali k myslivně. V nastalé přestřelce byl smrtelně zasažen velitel družstva šstrážm. Antonín Zásměta z četnické stanice Jevišovice. Němci ustoupili. Šstrážm. Zásměta byl pohřben v Jevišovicích, kde se s ním nad hrobem rozloučil procítěnými slovy jeho velitel pplk. Matějů. A rovněž mjr. Kopečný, velitel četnického oddělení Znojmo. Pohřbu se účastnilo mnoho četníků.

Jednání o konečnou hranici okleštěné republiky bylo prováděno důkladně. Na mapách, které jsem obdržel, byla hranice označena modrou čarou, ta byla pak opravena červenou a konečně zelenou. Každý kousek proto musel být bedlivě sledován při udělování rozkazů jednotkám SOS:

Dne 28. listopadu 1938 jsem se rozloučil s pplk. Matějů v Brně. SOS byla zrušena a materiál předán vojsku. Nastoupil jsem službu na četnické stanici Kravsko a od 1.1.1939 na četnické stanici v Kojeticích, okres Třebíč.

Vrchní strážmistr František Oliva, tehdy jižní Morava

Eliška Boudná

Prožívali jsme pěkné dětství, ale náhle se začalo všechno nějak měnit, vznikalo jakési napětí, dospělí měli ustarané tváře, při rozhlasových zprávách jsme nesměli ani špitnout, stále častěji bylo slýchat křičící úsečný německý hlas. Najednou se lidé, kteří žili dlouhá léta vedle sebe, začali dělit na Čechy a Němce, Češi se museli držet zpátky, Němci nabývali sebevědomí, bylo jich všude plno.Ženy v dirndlech, muži v kožených kalhotách, v tralaláčcích s kamzičími štětkami, v bílých podkolenkách, všude zněl vítězný německý hlahol. Jejich vůdce je volal, vyzýval k rozbití republiky, která byla dvacet let jejich vlastí.

Německy začali mluvit i ti, kteří znali jen „znojemsky“, ale cítili se potomky germánských dobyvatelů a pociťovali sounáležitost s velkou říší. Naši spolužáci z německých a poloněmeckých rodin přešli do německých škol a nesměli si už hrát s českou pakáží. Ta by o to stejně nestála!

Změny zasáhly i do našich her. Při hře „na národy“ nechtěl nikdo ani za nic být Němcem. Hráli jsme si na ukrývání a zabavování zásob. Ve škole přibyl nový předmět – civilní obrana. Nacvičovalo se nasazování plynových masek, které i nám přibyly do výbavy. V plechových krabicích na zavěšení přes rameno, s těžkým filtrem a glycerinovou tyčinkou proti zarosení očnic. Na vycházkách nás paní učitelka učila využívat nerovnosti terénu, keřů, stromů a mezí k ukrytí před útokem letadel. Na písknutí jsme se museli co nejrychleji rozptýlit, schovat se nebo zalehnout a nehýbat se.

Republika se připravovala na obranu budováním několika pásem opevnění, sestávajícího z betonových pevnůstek – bunkrů. Tatínek, tehdy velitel praporu Stráže obrany státu, nás jednou v létě do tohoto území vzal s sebou. Zatímco prováděl inspekci, my jsme sbírali houby. Přinesli jsme jich spoustu, místní obyvatelé do lesů pod přísným zákazem nesměli chodit. Pevnůstky se budovaly zbytečně, o osudech země rozhodli za nás jiní.

Na hranicích to vřelo, henleinovci i říšští Němci provokovali, přepadali celnice a četnické stanice, pálili a vraždili. Při přestřelce u Hnanic padl zpravodajský důstojník, poručík Otmar Chlup. Prý zbytečně, ale taková už byla doba. Tatínkovi v jedné ze srážek útočníci prostřelili čepici. Bylo to po 20. září 1938. Naši střílet nesměli, aby nedali Hitlerovi záminku k útoku na Československo.

Ve třídě nás ubývalo. Sotva se začalo šeptat, že Znojmo bude zabrané Němci, lidé se stahovali do vnitrozemí. Také my jsme se rychle stěhovali k tatínkovým rodičům na Vysočinu, ale vrátili jsme se po zprávě, že Znojmo bude ze záboru vyňato.

To už se nás ve třídě sešlo málo. Paní učitelka zjišťovala, kdo bude pokračovat v docházce. Dodnes si pamatuji, jak spolužák Standa Vojtěch hlásil, že bude chodit dál, pokud ovšem Znojmo nebude zabrané. Já jsem na to řekla: „Nebude, jinak bychom se nevrátili.“ Paní učitelka se na mne podíval s pochybností, ale i s trochu naděje v očích, ale neřekla nic. Snad hned druhý den potom naházeli vojáci naše věci znovu na nákladní auto, to už ale nebylo stěhování, to byl útěk. Dál to vidím všechno jako v hrozném snu. Silnice byly plné českých uprchlíků, kteří vezli a nesli trochu majetku, který se jim podařilo v rychlosti zachránit. Chudí ho vezli na dětských kočárcích a kárách nebo nesli v rancích na zádech, sedláci měli za vozy, plnými uzlů a pytlů, přivázaný dobytek. Jen ten se hlasitě ozýval steskem po opuštěném chlévu, vyhnanci šli těžce, odevzdaně, snad beze slov, jen s očima plnýma slz.

Po silnici jsme projet nemohli, nákladní auto jelo tedy po narychlo sklizených polích, my v osobním autě za ním. I po tolika letech to vidím stále jasně před očima jako hrozný, bezútěšný film. Nesu to v sobě celý život, nedokážu na to zapomenout. Opouštěli jsme své město jako vyhnanci. Jeli jsme vstříc těžké budoucnosti. Kořeny byly zpřetrhány, naše dětství násilně ukončeno.

Bylo mi devět let a čtyři měsíce…

Eliška Boudná, tehdy Znojmo

Josef Rychlík

V roce 1938 mi bylo 19 let. Vyučil jsem se autolakýrníkem u firmy Kršňák ve Znojmě, kde jsem po vyučení též pracoval.

V podzimní mobilizaci, kdy o deset let straší bratr musel rukovat, jsem jezdil na jeho nové motorce, kterou měl na splátky. Byla vyhlášena pracovní povinnost na kopání zákopů u Dobšic. Protože jsem na zákopech měl motorku, byl jsem požádán, abych vozil velitele znojemské vojenské posádky při kontrole zákopů i u Šatova a Devíti mlýnů. Po skončení pracovní povinnosti jsem na motorce někdy svezl ženu, která měla manžela v Šatově na vojenské mobilizaci. Od vojáků jsem se v Šatově dověděl, že ordneři, kteří utekli do Rakouska, se vraceli zpět ozbrojení a ostřelovali tamní vojáky z blízké kukuřice. Tak vojáci kukuřici na poli jednoduše posekali kulometem, aby se tam nikdo nemohl schovávat. Vedle Šatova je asi 2 km vzdálena obec Hnanice a celnice, kde byl ordnery zastřelen poručík Chlup. Ve Znojmě je po něm pojmenováno náměstí a je tam deska tohoto znění: Kapitán in memoriam 24. pěšího pluku ve Znojmě, Otmar Chlup, člen a cvičitel Sokola Znojmo, padl 22. září 1938 u Hnanic v boji se sudetoněmeckými ordnery.

V obci Kuchařovice (4 km od Znojma), kde jsem bydlel, jsem byl požádán Otou Mlejnkem, abych ho zavezl na motorce k Ústí nad Labem, kde pracoval na zákopech, pro jeho věci. Chtěli jsme odtud odjet ráno za světla. O půlnoci nás však probudil hurónský křik: „Tschechen raus“ a nadávání „českých sviní“. Urychleně jsme odjeli, a když jsme přijeli k únanovské křižovatce, stály tam již závory a celnice. Pochopitelně jsme chtěli jet domů. Do Kuchařovi, které byly vzdáleny jen 1 km. V Kuchařovicích, v hostinci U Klempů, kde byla úřadovna Němců, se nás prostřednictvím překladatele ptali, kde jsme byli. Po vysvětlení o naší cestě k Ústí nad Labem, jsem jim řekl, že mám práci v Brně u svého řemesla. Odpověděli mi, že práci dostanu v Německu, a když uteču, budou trestat moji matku (otce jsem neměl – zemřel, když mi bylo 10 let).

Bratr, který byl na mobilizaci, mi vzkázal z Přímětic (které nebyly zabrané), abych za ním přijel. Na okraji Přímětic byla závora přes silnici a budka celnice. Z obou stran bylo hodně lidí, kteří chtěli navštívit rodiny nebo své známé ve Znojmě a naopak. Já jsem v tom chaosu přijel motocyklem k závorám a motocykl jsem otočil jakoby směrem ke Znojmu. V nestřeženém okamžiku jsem posouval motorku pod závoru. Když jsem byl na druhé straně, jednoduše jsem motorku našlápl, otočil jsem ji a byl jsem v Přímětcích.

V Příměticích na mne čekal bratr Rudolf ve vojenském obleku (bez vojenských označení), kterému jsme přivezl civilní oblek. Se svým civilním oblekem, ve kterém šel na mobilizaci, se už neshledal, a tak dostal od vojska potvrzení, že dostane nový oblek od firmy Nehera a vojenský pak musí poslat vojsku zpět. Několik dní jsme spali v sále v hostinci na zemi a bylo nás utečenců v tom sále opravdu hodně.

Bratr byl na vojně v okolí Mikulova. Po oznámení, co bude Hitler zabírat, se vojáci pěšky přesouvali až do Pratce u Slavkova. Bratr pomáhal jako voják u selky na cukrové řepě. Selka měla manžela na mobilizaci. V Pratci byl bratr demobilizován z vojny, protože obec Kuchařovice (i když byla ryze česká) byla zabrána Němci. Bratr Rudolf se rozhodl, že pojedeme pomáhat na řepu do Pratce, protože tzv. utečenci nedostali ve zbytku Čech práci. Po skončení práce na cukrové řepě, kde jsme pracovali za stravu a nějaký peníz, jsme se museli hlásit v utečeneckém středisku v Brně. Byli jsme ubytováni na Červeném kopci a tam jsme se i zdarma stravovali. Odtud nás bylo asi dvacet posláno do Náměští nad Oslavou. Tam jsme byli ubytováni v domku po Němcích, kteří utekli do Rakouska, ale stačili ještě rozbít okenní tabule. V Náměští nad Oslavou jsme se mohli přihlásit, kdo chce, k emigraci do USA. Já a bratr bychom jeli raději do Polska nebo Ruska, ale bylo nám řečeno, že se tam již nesmí. Ti, co se hlásili do USA, jak jsme se později dověděl, dojeli pouze do Třebíče a byl konec zájezdu – též pro zákaz. Když jsme se dozvěděli, že Němci Kuchařovice opustili, nebyli jsme již utečenci, dostali jsme 20 Kč na benzín do motorky a odjeli jsme domů do Kuchařovi. Suchohrdly byly německou vesnicí. Na jejím okraji směrem ke Kuchařovicím byla tzv. česká kolonice – asi 40 domků. Moje budoucí manželka žila v Suchohrdlech právě v této kolonii. Suchohrdly byly zabrány Němci. Nechtěl jsem se tam proto přestěhovat. Práci jsme získal přes inzerát, a to jako autolakýrník u firmy Kuchyňka – karosárna v Hodoníně. Z Hodonína jsme jezdil každý týden na neděli domů do Kuchařovi.

Do Hodonína mi budoucí manželka, která čekala naši dceru, napsala, jak je Němci zmlátili a vyhnali z domovů přes hranice do Kuchařovi, a to všechny. Hranice procházela asi 100 m od našeho domku v české kolonii.

Od narození dcery – 2.5.1939 – bydlím v Suchohrdlech v české kolonii v domku, kde Němci moji manželku a ostatní Čechy zmlátili a všechny je drsným a surový způsobem vyhnali. Vzpomínky na soužití s Němci, kdy jsme mohli mluvit česky (třeba na ulici ve městě Znojmě) jen tak, aby to Němci neslyšeli, jsou velmi smutné.

Závěrem chci říci, že celá Evropa ví od Sudeťáků o tom, jak Němci zkusili od zlých Čechů. Ale zeptejte se ve Znojmě, co se událo 13. března 1939 v Suchohrdlech u Znojma v české kolonii, tak pochybuji, že by to někdo věděl.

Josef Rychlík, tehdy Kuchařovice

Emil Adam

Přestože větší část účastníků druhé světové války již nežije, u nás se ta válka připomíná často, hlavně díky každoročně se opakujícím srazům Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Každoročně pláč sudetoněmeckého landsmanšaftu, osočující nás z nespravedlnosti a krutosti vůči českým Němcům v r. 1945, vyvolává svou stupňující se kategoričností a ne všem zřejmou ahistoričností dojem bezpráví, jemuž prý byli Němci u nás vystaveni. Pokud jejich nářky posloucháme a reagujeme na ně nepřesvědčivě, bez hluboké znalosti tehdejších poměrů a specifických skutečností, kterým jsme byli vystaveni a na jejichž základě jsme se s nimi vyrovnali, pak nevyvrátíme skličující dojem, vykreslený o nás našimi bývalými spoluobčany. U jednostranně informovaného nebo neinformovaného člověka mohou výročně se opakující lamentace na zlé Čechy vyvolat soucit a dokonce i pocit nezbytnosti napravit údajnou dějinnou křivdu. Když totiž onen odsun vytrhnete z dobového kontextu, budete plakat spolu s nimi, neboť není těžké vcítit se do pocitů lidí, kteří proti své vůli opouštěli rodný kraj, rodný dům, svá hospodářství a živnosti, kteří tu zanechávali hřbitovy se svými předky. Odcházeli sklíčeni osudem, nešťastni i v obavách z budoucnosti. Někteří z nich okusili i brutalitu svých bývalých sousedů a nových osídlenců. Sběrné tábory soustřeďující odsunované Němce jistě také nebyly rekreačním zařízením – kolik nešťastníků v jejich prostředí neuneslo tíhu té doby psychicky ani fyzicky. Bylo jich hodně? Nebylo jich málo.

Sudetoněmecké krajanské sdružení by rádo celé Evropě vsugerovalo obraz předchozího odstavce. Co ovšem tomuto obrazu předcházelo, k tomu se buď neznají, anebo to zlehčují. Je proto na nás doplnit obraz chybějícími souvislostmi a fakty. Jsem si téměř jist, že mladší generace naší společnosti vinou rodiny, školy i médií mají jen malé povědomí o této problematice a proto několik mých rozptýlených vzpomínek a údajů ze znojemských poměrů adresuji právě jim. Odhodlávám se k tomu i proto, že v posledních letech se stále častěji zejména v tisku objevují pohledy na závěrečnou část války zjevně akcentující a zveličující naši vinu na některých excesech ve vztahu k odsunu. V roce 1945 snad všichni Češi vnímali odsun Němců z ČSR jako naprostou samozřejmost, vyplývající z jejich počínání před druhou světovou válkou a ve válce samotné. Pro Čechy ve Znojmě a okolí začala válka fakticky už na podzim 1938, kdy byl kraj okupován německou vojenskou mocí v důsledku Mnichovské smlouvy mezi Německem, Francií a Velkou Británií. Celá staletí určité národnostní problémy existovaly a komplikovaly život obyvatel pohraničních oblastí, avšak řešily se většinou bez extrémních krajností, teprve příchod Hitlera k moci rozdmýchal protičeskou štvanici nebývalých rozměrů. Malicherné spory se ze strany Němců změnily v zásadní rozpory osudového rázu. Vzpomínám si jako na hrůzný sen na vyprávění o řádění fašistických bojůvek v blízkých Suchohrdlech, v Dobšicích a jinde.Místní německá fanatická spodina svými činy předznamenala násilí a nelidskost, jimž byli vystaveni obyvatelé ČSR, Polska a postupně i dalších zemí pod hitlerovskou nadvládou. Podzim 1938 tedy zásadním způsobem změnil život českých obyvatel Znojemska. Značná část Čechů v poměrech propukajícího teroru a nesnášenlivosti prchá do vnitrozemí. Zůstávají jen ti, kteří tu mají větší majetek či živnost a chtějí je i za cenu příkoří a ústrků zachovat a pak ti, kdo nemají šanci nalézt ve vnitrozemí podmínky pro svou existenci.. Zvláštní kapitolu pak představují ti, kteří se odhodlali cílevědomě protivit německému násilí. Mnozí z nich měli své domky popsané sprostými a urážlivými nápisy typu tschechische Sau, tschechische Hure apod.

Všichni věrni Češi tu museli počítat s diskriminací a potížemi všeho druhu. Zřejmě si to uvědomovali a podstoupili je. Češi ve Znojmě se stali téměř bezprávnou vrstvou obyvatel, zbavenou jakékoliv pozitivní perspektivy. Všechny úřady německé, úřední řeč německá. Fungující ještě české podniky a živnosti byly zatím tolerovány, poněvadž jejich produkty a služby k válce zaměřené Německo potřebovalo. Česká mluva v ulicích, obchodech a jinde zaznívala jen pokradmu. Jedinou výjimkou byly bohoslužby v jezuitském kostele. Spojení s českou kulturou zajišťovala iniciativně jedna jediná stará paní prodejem rodokapsů, večerů pod lampou a některých jiných tiskovin ve výklenku budovy č.p. 16 naproti železářství Fiala. Hodnotnější česká literatura tu neexistovala, stejně jak tu neexistovaly české filmy a divadelní představení. Dokonce ani obyčejné taneční zábavy Češi nemohli ve Znojmě pořádat. Natruc si ti vynahrazovali v Mašovicích, ryze české vesnici, která se rovněž nacházela v okupovaném pásmu. V posvícenské době i při jiných příležitostech se k Mašovicím trousili znojemští Češi v dlouhém nekonečném zástupu, aby v přátelském českém prostředí načerpali nové síly. Mašovické hospody praskaly ve švech. A i tato napohled zcela obyčejná záležitost vypovídá o podmínkách života české menšiny v okupovaném Znojmě, zejména při porovnání s podmínkami, jimž se těšili Němci v předmnichovské republice, nebyli omezování v žádné vymoženosti běžné v každé civilizované demokratické zemi.

A školy v tehdejším Znojmě? Německé samozřejmě již fungovaly za Rakouska, pak za první republiky, obecnými počínaje a středními konče. Po záboru pohraničí pokračovaly beze změn, navíc získaly ovšem další prostory po nyní zaniklých českých školách. Pro české děti byla k 1. lednu 1939 ustavena tzv. čtyřtřídní škola s českým vyučovacím jazykem. Název byl způli pravdivý – byla to čtyřtřídní škola, způli lživý, neboť řada učitelů (pokud to učitelé byli) česky neuměli ani kváknout. Učitelský sbor vůbec byl většinou prapodivnou sešlostí záhadných existencí, někteří by za jiných okolností možná vyvolali soucit, třebas Johann Schwehla, který nás pěstí „láskyplně“ tloukl do zad s neustále opakovanou průpovídkou „Ty vůl.“ Nakonec i on přes svou tělesnou vadu byl prý odveden k wehrmachtu a někde v Řecku padl. Jediný Němec z našich učitelů, kterého jsem si pro jeho slušné vystupování vážil, měl české jméno Nowotny, občas ale nosil uniformu NSDAP. Zvláštní postavení tu zaujímal původem Čech, rodák z Rozkoše, kdysi člen Pěveckého sdružení moravských učitelů, znamenitý pěvec a dobrý houslista Josef Turetschek. Jeho pravděpodobná kolaborace s Němci mi byla dost nepochopitelná. (V prvních měsících po válce jsem ho pak jednou zahlédl, jak s páskou na rukávě označující kolaboranty pod ostrahou zametal ulice). Jedinými námi uznávanými našimi učiteli na této škole byli katecheta fráter Ildefons Limburský z dominikánského kláštera, mladičká učitelka Hedvika Čermáková a zvláště pak postarší učitelka Anna Hrušová – ty byla pro mne a mnoho mých vrstevníků opravdovým paprskem světla v temném carství.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 233. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, únor 2008

Webová adresa: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz