Schwarzenberg používal k práci vězně z tábora v Letech

 

Případ nepovšimnuté knihy Bouře od Paula Polanského

 

Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga (čti Šláfendrecka) využívali  k  levné práci vězně z  kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl  to týdeník The Prague Post s odvoláním  na nové vydání knihy  Bouře  amerického autora  Paula Polanského.  Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé  světové války a  nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenbergským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, ţe pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenbergských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.

Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenbergy, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.

Pomoc v nouzi .

Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice.

Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu. Vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, aby u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.

V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci.

Úřady Schwarzenbergovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, aby Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenbergům z nouze. Potíže s lidmi. Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu. Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, přesto, že většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna.   Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenbergů - Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práce schopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, "upracováni". Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.

Potíže s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě, chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků - stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…

Vyřešili to Cikáni.

Ani Židé však Schwarzenbergovy lesy od polomů nezachránili - byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.

Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců (?). Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové (?). Nikomu to nevadilo - v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.

A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje?

Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní.

Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a nikoliv německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.

Takže ten památník v Letech, pokud nějaký bude, bude platit pan Schwarzenberg ?????

Mlčeti zlato

Krátce před vydáním knihy BOUŘE se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla.

O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech a nechtěl, aby kniha vyšla.

"Když  při příležitosti vydání knihy v roce 1999 byla uspořádána tisková konference, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel pouze jediný, a ani ten pak o ní "raději" nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho.....

Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila......

Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel.

Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.  A zase jsme o něco chytřejší.!!!                                                          Přišlo e-mailem