Rovně a jasně o odsunu

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Jen zdánlivě korektní je vytrhávání historických dějů ze souvislostí, kterými jsou podmíněny. Nedávno to udělal pan ministr kultury Herman a teď zase pan místopředseda vlády Bělobrádek. , Podobně jako to dělají i jiní  mediální přepisovači našich dějin po druhé světové válce.

Dovídáme se, že odsun německé menšiny  byl bezpráví. Jenomže idea odsunu je idea z doby války. Válka je právem?

 

Zamlčuje se, že v německém prostředí byla válka dlouhodobě glorifikována. Národ byl veden k přesvědčení, že dík válce  si získá nesmrtelné hrdinství, porazí sousední národy a  dobude  nový životní prostor až  do vzdálených končin. Takové války  v důsledku  německé agrese a expanze  vypukly ve 20. století dvě.  Přinesly lidstvu nezměrné ztráty.

 

Ve válce nebojují jedinci, ale národy.  Němci, Francouzi, Angličané, Američani, Rusové. Nepřátelé i spojenci jsou kolektivy, jedinec tu nehraje žádnou roli. Vzpomeňte na E.M.Remarqua. V den, kdy padl hrdina známého románu, vyhlásilo vrchní velení armády: „Na západní frontě klid.“ Existuje kolektivní boj, kolektivní vítězství, kolektivní porážka, tedy i kolektivní vina. Tou vinou se myslí (v této souvislosti) příslušnost k nepřátelskému kolektivu, nikoli nějaká vina ve smyslu trestně právním. Ostatně za války vládne jiné právo než v době míru.

 

První podnět k vystěhování německé menšiny vzešel od anglických státníků. N. Chamberlain a poté W. Churchill   viděli v odsunu  zabezpečení míru pro budoucnost. Angličané měli  své zkušenosti, protože po první  světové válce  vystěhovali Řeky z Maloasijské pevniny a Turky z ostrovů v Egejském moři. Kdo se mohl ptát po jaké vině? V zájmu nastolení míru a předcházení novým rozbrojům byly obě národnosti přestěhovány.

 

Válkou historicky podmíněný kontext se u přepisovačů  zamlčuje, vychází se z mírových poměrů a vyvozuje se zcela neuvěřitelný závěr, že ten nebo onen člověk byl odsunut ze svého domova jen proto, že byl Němec. Přirozeně bez  jediné zmínky o tom, že tehdy šlo o to, aby se historie rozbíjení státu za účinné  pomoci menšiny nemohla opakovat.

 

Nemělo by nám uniknout, že čeští Němci odvrhli  vlastizrádně československou  státní příslušnost a  

přijali státní příslušnost  Velkoněmecké říše. Opustili svůj dosavadní stát v nejvyšším nebezpečí, v době  německé vojenské invaze a okupace. Jejich  násilné i ozbrojené  nepřátelské akce proti Čechům  dokonce okupaci předcházely.  Po zřízení protektorátu  pak čeští Němci  těžili z toho, že patří k okupantům, mají jejich privilegia  a někteří za své  zásluhy o rozbití a zničení   Československé republiky  dostali  dokonce od samého Hitlera  medaili - vyznamenání. Bylo jich 1,162.617. Co o tom soudí pan ministr?

 

Prezident E.Beneš v exilu uvažoval  zpočátku o odsunu pouze omezeného počtu  vyhlášených  rozbíječů republiky,  předních hennleinovských aktivistů. Domácí odboj však zaujal stanovisko tvrdší. Němci v pohraničí se dopouštěli  v 30. letech  stupňovaného  násilí a zločinů na Češích. Těch pak bylo po „Mnichovu“  250.000  bezohledně z jejich domovů  vyhnáno. V  nově zřízeném „protektorátě“ útlak pokračoval. Během války přišlo o život 360.000 Čechů vinou agrese hitlerovského Německa. A tak se stanoviska k odsunu u všech zúčastněných postupně sjednotila. Nejvyšší představitelé vítězných mocností, Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu, „Velká trojka,“ podepsali 2.8.1945 v Postupimi dohodu o uspořádání poměrů  po válce, v míru. Mimo jiné obsahovala jejich  smlouva i rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Nebylo to rozhodnutí prezidenta E.Beneše. Ten k němu mohl přiložit jen prováděcí nařízení, platná na našem území.

 

Z odsunu – a to vyvrací neopodstatněnou kritiku tzv. koncepce „kolektivní viny“ - byli vyňati antifašisté. Byli to emigranti z bývalé Hitlerovy Říše, prvorepublikoví komunisté, demokrati, humanisté. Místní samosprávné orgány rozhodovaly, komu bude vydáno potvrzení o čsl. státní příslušnosti. Takových potvrzení bylo vydáno nemálo. Leckdy i na základě korupčních úplatků. Okresní správní komise a  antifašistické komise přezkoumávaly žádosti o uznání statusu antifašisty. Vystavovaly osvědčení o státní spolehlivosti, vracely žadatelům  čsl. státní občanství, přihlížely k smíšenému manželství a k  antifašistickému přesvědčení.

 

A je ještě jeden moment, který přepisovači dějin vykládají  falešně. Když 8.5.1945 byla podepsána kapitulace, válka de lege skončila, ale mír de facto ještě nenastal. Na jedné straně ozbrojené fašistické bojůvky se nechtěly vzdát, na druhé straně někteří  jejich protivníci si s  dosavadními utlačiteli  chtěli vyřídit účty podle starozákonního hesla: „Oko za oko, zub za zub.“ Je to dohra války, poznamenaná atmosférou válečných hrůz a rozkladu. W. Churchill počítal s obdobím masakrů  vůči německým příslušníkům, až se po ukončení války a s  návratem předválečných  poměrů octnou na cizím území.

 

Stalo se někdy i u nás,  že v době, kdy ještě neexistovala konsolidovaná státní správa, rozhodovali samozvaní jedinci, kteří uzurpovali moc a nedbali na celostátně platný legální postup. Ale taková je válka a takové je poválečné období. „Běda těm, od kterých pohoršení pochází“, praví se v Bibli. Není historicky korektní nám to dnes vyčítat.  A jen nepřátelská propaganda si libuje ve vymýšlení, rozmnožování a zveličování  případů poválečného  účtování Čechů s Němci.  A vůbec není korektní, aby členové vlády zaujímali očividně protičeské postoje a rozšiřovali svými vystoupeními tendence revašismu a zpochybnění výsledků druhé světové války.