Recenze

Naomi Klein, Říkat NE už není dostatečné. Aktivní odpor vůči nové šokové politice a vytvořit svět, který potřebujeme. Kanada“ Alfred A. Knopf, 2017, 273 s.

Naomi Klein, NO Is Not Enough. Resisiting the New Shock Politics and Winning the World We Need. Canada: Alfred A. Knopf, 2017, 273 s.

Pokud jde o vhled a analýzu stávající situace a o charakter změn potřebných k návratu k demokratickým hodnotám a principům v politice, Naomi Klein přináší velmi užitečný a jasný vhled do problematiky. Hlavně se soustřeďuje na „šokovou politiku“ korporací, která se stala jejich metodou k oklesťování demokracie politické i sociální. Pokud jde o její názory na řešení, nepřináší nic radikálního, ale spíše návod k určitému druhu masové občanské aktivity na základě sdílených demokratických a humanitní hodnot, značně potlačených, které poměrně jasně vymezuje. Předesílá, že identifikace problémů je nutná, ale k jejich řešení nestačí, je potřeba společným úsilím změnit systém návratem k demokratickým principům, včetně rovnosti a sociální spravedlnosti (s.9). Konkrétním aspektům této myšlenky pak věnuje poslední část knihy.

Podstatou její práce je tvrdá kritika neoliberalismu, destruktivního amerického a globalizujícího korporativismu, který zneužívá jakékoli krize a desorientace občanů k šokovému podemílání demokracie za účelem co největších soukromých zisků. Jako typický symbol této „šokové politiky“ lhostejné k utrpení lidí, Klein vybrala nedávno zvoleného presidenta USA, Donalda Trumpa, původně podnikatele s nemovitostmi, majitele kasina, výroby značkového zboží, který již jako partner svého otce, pohádkově zbohatl. Podvodné roli výroby „značkových produktů“, namísto normálního zboží věnuje celou kapitolu (s. 35-45). Věnuje se i nelidským podmínkám, za kterých se v rozvojových zemích vyrábí.

Autorka považuje Trumpa za „inkarnaci“ mocné ideologie neoliberalismu, volného trhu a jeho víry, že peníze a moc opravňují vnucovat svou vůli ostatním, že soukromé je lepší než veřejné, že vláda není řešení, ale problém, že deregulace, doprovázené  většinou korupcí, jsou ze sociálního a mravního hlediska v pořádku, že za sociální problémy si může každý sám. V pozadí je víra, že bohatství země je neomezené, že život je bitva za ovládání druhých ke svému maximálnímu prospěchu, víra, že vykořisťování a zneužívání slabších je legitimní. Trumpovu „říši“ charakterizuje jako divokou reakci na vzrůstající sociální a politické hnutí požadující spravedlivější a bezpečnější svět. Kořeny této reakce stopuje až ke konci 80. let. Neoliberalismem autorka rozumí extrémní formu kapitalismu, jak se začala vyvíjet v 80. letech 20. století (Donald Reagan, Margaret Thacher).

Podstatu desorientace a bezmocnosti veřejnosti vůči „politice šoků“ vysvětluje bleskovou rychlostí mocenských vrstev s jakou využívají jakýchkoli krizí (finančních, přírodních, terorismu, umělých, atd.) k potlačování demokratických principů a k bleskovému rozpínání neoliberální politiky a ekonomiky ve spojení s falešnou neoliberální ideologií, že bohatství je znakem výjimečných schopností některých lidí, a že jejich vlastnosti jsou nejlepší zárukou dobré politiky a to i ve prospěch veřejnosti. Zdůrazňuje, že tradiční liberální důraz na individualismus a odmítání konceptu kolektivity, stěžuje, aby se lidé domluvili, což je důležité pro jejich společný život a pro demokracii.

Závažnost obnovy kolektivního vědomí, myšlení, ideálů, společných pozitivních hodnot, jako zbraň proti korporativismu, autorka zdůrazňuje průběhem celé knihy. Zabývá se hlavně situací v USA a v Kanadě, dvěma dekádám přebírání politické moci korporacemi ve svůj prospěch a vytlačováním z politiky těch, kteří chrání veřejné zájmy (s. 4, 21).

Trumpovu politiku vidí jako velkou kontinuální lež - uvádí několik případů (s.55-56). Za nejnebezpečnější aspekt považuje jeho schopnost stavět proti sobě zájmy různých skupin a vrstev, přispívat ke ztrátě smyslu celku, komunity, sounáležitosti, k vědomí společných hodnot, potřeb, zájmů. Lidé jsou redukováni na zákazníky, hodnotná kultura, znalost historie, mravnost jsou vytlačeny do nedůležitosti. Podobně alarmující je Trumpův odpor k přísnějším kontrolám produkce škodlivých látek průmyslem, neboť by to ohrozilo pohádkové zisky korporací a možná i neoliberální ideologii jako takovou (s. 79). A v neposlední řadě neoliberalismus spoléhá na války. Nejlépe funguje tam, kde je demokracie oslabena. Tyto aspekty autorka zároveň vnímá jako katastrofu pro naši přírodu, její zdroje, klimatické podmínky (s. 55-60, 63-82). Jako příklad uvádí vývoj v Jižní Americe.

Navzdory délce, stojí zato citovat autorčinu definic neoliberalismu: „… vlády existují za účelem vytváření optimálních podmínek pro soukromé podnikání s cílem maximalizace zisků a bohatství“ s teoretickým předpokladem, že „zisky a ekonomický růst prospějí od shora dolů nakonec každému. Pokud tomu tak není je to osobní chyba jednotlivců, nejspíše „nedostatečnou pracovní etikou“ (s. 80) a proto by veřejné prostředky nikdy neměly být používány na snížení sociálních nerovností.

Klein zdůrazňuje, že v každé době a za všech podmínek je primárním prostředkem k praktické aplikaci této ideologie privatizace veřejné sféry. Což zahrnuje i kulturu dávno soustředěnou hlavně na soukromé, erotiku, a málo přispívající k duchovnímu povznesení, k porozumění světa, ve kterém lidé žijí. Kultura se stala spíše zábavou, odreagováním s tísnivé reality. Racionální podstatu neoliberální ideologie autorka vidí v lidské chamtivosti, vydělat co nejvíce na všem, bez ohledu na důsledky. Signálem k obecné aplikaci neoliberalismu v praxi byla změna poměrů ve střední Evropě a v Rusku roku 1989 (s. 80). Téměř by se dalo říci, že stoupenci asociálního kapitalismu se přestali bát myšlenky socialismu a komunismu a zahájili destrukci jeho výdobytků a nejen jeho.

Za lék k napravení neoliberální asociální praxe považuje autorka vznik kolektivních tlaků zdola na změnu chování korporací, zvýšit jejich daně a zvýšit investice do veřejné sféře, důraz na komunální život, včetně ekonomiky. Vzhledem k tomu, že veřejnost v západní civilizaci je stále více nejrůzněji atomizovaná, neschopná se domluvit na základních potřebách a hodnotách, návrat k demokratickým hodnotám, jasně artikulovaným, považuje za naprosto legitimní a nutné.

Zároveň Klein zmiňuje, že je nevyhnutelné zmírnit spotřebu všeho, ale nerozebírá jak. (Nabízí se myšlenka, že kdyby neexistovala naprosto zbytečná specializace všech výrobků, a tím i zbytečná konkurence, kdyby nepoživatelné produkty vydržely několikanásobně déle, například textil byl kvalitnější a vkusnější, schopný úprav, a státy více soběstačné, a tím vyloučeny nesmyslné náklady na dopravu, byl by to úžasný příspěvek k úsporám. Když se člověk podívá kolem sebe, práce je dost pro každého, jen se nesmí za práci považovat jen to, co přináší finanční zisk.) Klein nezmiňuje, že globalizace je více politický než ekonomický projekt a že jehož cílem je slovy Kissingera „desuverenizace“ států a národů (což také znamená snížení jejich kulturní a intelektuální úrovně, včetně školství). Ale chápe, že účelem je nedemokratická vláda korporací a oligarchů, doprovázená pocitem mužské superiority a ženské inferiority, podobně jako v případě nadřazeně se cítících bílých obyvatel v USA nad barevnými (s. 85-87). Otázkou předsudků vůči barevným Američanům v USA, imigrantům a rasismem obecně, se Klein zabývá poměrně podrobně. Vznáší velmi tvrdé obvinění, že nadřazenost bílých, mysoginie, homofonie, …  jsou v Severní Americe nejsilnější zbraní elit proti demokracii. Za nejnebezpečnější pro demokracii považuje pocit nadřazenosti bílé rasy. Domnívá se, že tyto aspekty byly částí příčin, že Trump mohl zvítězit v presidentských volbách, další se týkaly jeho falešných slibů.

Tuto situaci spojuje se sílícím systémem společenských tříd a dlouhou historií brutálního kapitalismu v Severní Americe, počínaje nelegitimním a podvodným odcizováním půdy Indiánům, vykořisťováním imigrantů a rasismem, tak s kolonialismem obecně. Spojuje ji s nezřízenými závratnými platy, zisky a důchody hlavních osob korporativního světa, které často ani daně neplatí, samozřejmě na úkor platů a důchodů většiny běžných pracovníků a úrovně veřejnosti obecně. Zmiňuje různé způsoby korporací jak ovládnout přírodní zdroje států a národů nutné pro život (např. vodu, veřejné zdraví, životní prostředí, atd.) a v případě jejich odporu neváhají korporace užít systém žalob a arbitráží pro ztrátu příjmů a zisků (s. 109).

Na dalších stránkách Klein ukazuje jak „šoková politika“, počínaje 11. zářím 2001 a „bojem proti terorismu“, umožnila americké vládě rychle zlikvidovat různá pro-demokratická a sociální hnutí. Důkladným výzkumem autorka pochopila, že „šokové taktiky“ k rozšíření neoliberálních principů uplatňují neoliberálové nejen doma, ale i v zahraničí a to již od 70. let 20. století a to proti vůli národů a veřejnosti. Využívali k tomu jakékoli krize, třebas vymyšlené nebo uměle vyvolané. Veřejnost je obvykle bezmocná vůči rychlosti, s jakou je „šoková politika“ aplikována. Jako doktrína byla „šoková politika“ formulována r. 2007 (s. 137). Zvláště její aplikace v zahraničí v podobě preventivních válek, založených na lživých argumentech (Střední východ), autorka považuje za zločin a ukazuje spojení mezi válkami, zbrojním a ropným průmyslem (s. 170-174). Zabývá se také podrobně migrační politikou a nezodpovědností mocenských elit v tomto ohledu.

 Uvádí na desítky příkladů této mocenské i vládní politiky zneužívající problémů k soukromému zisku, a zároveň privatizující a osekávající finance na veřejné potřeby na různých úrovních (s. 152-160). Součástí je přeměna tisíců permanentních zaměstnaneckých pozic na kontraktové, které nepřijdou levněji, ale jsou zdrojem příjmů různých soukromých společností. Během finanční krize r. 2008 se také ukázalo, že než by pravice zdemokratizovala politický, finanční a sociální systém, raději pomáhala krachujícím bankám na úkor úrovně nižších tříd, jejich úspor, platů, penzí, úrovně škol, kultury. Neoliberalismus a s ním spojená globalizace způsobuje většině lidí i národů katastrofu. Navzdory této situaci, ani v roce 2016 se pozice neoliberálů v USA či jinde neoslabila, naopak značný počet politiků přichází z vlivných korporací s navyklými metodami a vírou v privatizaci. Veřejnost je pod náporem vnucovaného strachu, že jiné přístupy by mohly způsobit nepředstavitelnou ekonomickou katastrofu. Na druhé straně uvádí i příklady úspěšného odporu vůči pravicově-konzervativní politice.

Poté se autorka vrací k presidentským volbám r. 2016 a k otázce proč demokraté, zvláště Bernie Sanders, nezvítězili se svou kritikou neoliberalismu, ekonomické nerovnosti a klimatických změn. Domnívá se, že chyběl dostatečný důraz na tato témata, zvláště ve vztahu k barevném obyvatelstvu. Z potřeb Evropy se zdají hlavní témata demokracie částečně jinde. (V tomto kontextu by stálo za to se zamyslet na tím, zda jsou většinou nevzdělaní imigranti potřeba z ekonomického hlediska, jak se v současnosti tvrdí, neboť potřeba kapitalismu se zbytečně trvale rozpínat, hledat levnou pracovní sílu a to i jako bič na mzdy stávající pracovní síly, se z hlediska zdravého rozumu jeví jako nepotřebné, ba i psychopatické, svázané jen s touhou po co největších ziscích a co nejlevnější pracovní síle.)

Něco přes čtvrtinu práce Klein věnuje prostředkům, metodám a ideám, které by mohly nejen zastavit rozpínání ekonomického a politického neoliberalismu, ale které by mohly změnit systém v lidštější, demokratický. Nutností je rozumět situaci a mít odvahu jednat kolektivně. Jako příklad uvádí krizi v Argentině roku 2012, kdy se veřejnost vzbouřila proti diktátu Mezinárodního finančního fondu, který chtěl „pomoci“ řešit krizi „šokovou terapií“, vyžívajíce presidenta, který vyhlásil třicetidenní výjimečné právo. Když ale národ neposlechl a vyšel do  ulic muselo být zrušeno, čímž se národ zachránil. Autorka podává další podobné příklady a velmi oceňuje účast žen v protestních akcích, které probíhaly i v Kanadě a USA v různých kontextech. Velmi oceňuje každou solidaritu veřejnosti. To se týká i solidarity v případě imigrantů, kteří měli být deportováni, věří, že přicházejí z důvodu legitimního ohroženi, že je Severní Amerika potřebuje, a že většina z nich se demokracii přizpůsobí.. Nezdá se, že si je vědoma stoupajících problémů s imigranty v řadě evropských zemí.

Považuje za nesmírně důležité, aby lidé znali historii, její důležité aspekty vztahující se k rozvoji demokratizace a demokracie, aby rozuměli světu, ve kterém žijí, rozuměli důležitým souvislostem. Musí být schopni se poučit z historie, znát všechna nebezpečí pro demokracii, pro úroveň svých životů, musí přijmout metody a prostředky účinné proti korporacím, pravici, konservativcům a nedemokratům obecně. Autorka komentuje, že korporace zacházejí s lidmi, přírodou a Zemí jako s něčím na jedno použití, což se musí změnit. Hodnoty, týkající se demokracie, jako rovnost, spravedlnost, svoboda, společnost, sdílení humanitních hodnot, potřeby, atd. se vztahují hlavně k existenci kolektivní entity (společnost, národ, stát). Jednotlivec se svými právy demokracii nezaručí, naopak v současnosti stále se rozšiřující práva spíše přispívají k atomizaci společností. Autorka věří, že demokracie se musí týkat i ekonomiky. Dokonce poukazuje na všechny potenciální finanční zdroje, (zvláštně korporátní daně, zrušení daňových rájů, přiměřené mzdy, atd.), které by umožnily sociálně spravedlivý systém a demokracii. Považuje to i za otázku morální. Nedělá si však iluze, že by malé kroky odporu vedly ke změně situace, ke změně současného systému. Je si vědoma, že síly, které kladou zisk na první místo, většinou lidí pohrdají, považují válku za přirozenou a jsou schopny ji rozpoutat. Mohou tedy být poraženy jen kolektivní akcí, postavenou na sdílených hodnotách, ideálech a cílech. Domnívá se, že je čas na „velký skok“, společný, organizovaný.

Přesvědčení Naomi Klein, že jedině kolektivní akce mají možnost redukovat moc korporací, plyne hlavně ze znalosti velké hospodářské krize od konce 20. let 20. století. Specifické humanitní a demokratické ideály a jejich obecné přijetí veřejností považuje za nezastupitelnou součást strategie. Znamená to překonat individualismus a začít myslet v pozitivních kolektivních hodnotách, které nás mohou spojovat v úsilí o dobrou demokratickou společnost, o bezpečnou a důstojnou budoucnost. Toto pozitivní spojení lidí je opakem nezdravého individualismu, přehnané konkurence, která příliš ničí mnoho užitečného, včetně pozitivního mravního a intelektuálního potenciálu lidí, jejich důstojnost a v neposlední řadě přírodu. Je třeba odstranit možnost nezřízeného soukromého zisku jednotlivců i korporací. V lidech cení autorka pozitivní hodnoty jako šlechetnost, pohostinnost, vřelost, moudrost. Ve veřejném životě, v politice je jejich odrazem otevřenost, důvěra, čestnost a samozřejmě relevantní vzdělání. Jen na těchto hodnotách, na demokratických principech, na znalostech a pocitu sounáležitosti je možné budovat kolektivní odpor vůči nedemokratickému neoliberalismu a nedemokratismu obecně. Počítá s tím, že poctiví intelektuálové se svou prací tohoto procesu zúčastní.

Poslední stránky knihy Naomi Klein jsou v podstatě výzvou a návodem Kanaďanům, aby přijali Manifest skoku (The Leap Manifesto) a stali se součástí kanadského hnutí, pro něž je prioritou a důležitou náplní života péče o druhé , o Kanadu, o Zemi,. Manifest, který se týká hlavně klimatu, neboť tento problém v sobě obsahuje všechny důležité aspekty chamtivosti a bezohlednosti přístupů korporací, byl podepsán desítkami tisíc jednotlivců i organizací. Toto vyústění knihy se může zdát značně jednostranné a utopické, je však míněno hlavně jako vzdělávací, aby lidé přijali určité humanitní, demokratické hodnoty, vědomí kolektivity, které umožní kolektivní soustředěné politické tlaky, které by vedly ke změně politického, ekonomického a sociálního systému na humanitně demokratických základech. Je to ideál, ale bez ideálu nikdy nemůže dojít ke změně k lepšímu.

Poslední čtyři stránky obsahují text Manifestu.

Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Historička

Leden 2018, Psáno pro Argument